„Nebudete k nám náhodou muset jezdit do poradny?“ starala se paní doktorka.

„Když jí ještě nebyly tři měsíce…?“ otočila se ke mně od stolu.

„Jé, vy už jí máte oblečenou?“ popatřila na robě, kterému jsem právě zapínala poslední patentku zimní kombinézy, „kdybyste byla prvorodička, tak teď zalepujete plínku,“ zazubila se na mě.
„Musím děti oblékat tak rychle, aby se ty ostatní zatím nesvlékly,“ vysvětlila jsem princip bleskového ohozu a v duchu si předsevzala, že dětského doktora najít musím stůj co stůj.
 
Vyzváněcí tón se ozýval jen chviličku.
„Dobrý den, já se stěhuji a hledám pediatra pro děti, berete ještě nové pacienty?“
„Ano, paní doktorka ještě přijímá. Jak se jmenuje dítě?“
„Miminko.“
„A to druhé?“
„To druhé se jmenuje Knoflíček.“
„Aha, tak my-„
„A to třetí se jmenuje Kakao, a to čtvrté-“ ve sluchátku bylo slyšet napětí z čekání, kdy výčet nových pacientů skončí – „Žďoura.“
V následujících týdnech mě dětská lékařka i její asistentka budou proklínat – ale to jsme v téhle chvíli ještě netušily.
…………………..
„Když sem bude váš manžel dojíždět, můžete si pro recepty jen zavolat,“ slíbila dermatoložka, se kterou mě pojí láska ke kočkám.
………………….
„Plnou moc k průkazce do knihovny? To byste musela být invalidní,“ odmítla můj nápad knihovnice. Netušíc, že s četbou je na dlouhou dobu konec, představila jsem si, jak budu jezdit přes celé město do Emka, a donutila Chotě, aby si v knihovně založil účet, na který si budu jeho jménem a jeho rukama půjčovat knihy dál.
………………….
Smiřovala jsem se s tím, že neuvidím kvést broskev pod oknem ani šeříky na konci ulice, že do bazénu to budeme mít dál než pět minut chůze nebo pět minut autobusem a školka… Kde seženu v polovině roku školku pro dvě děti?
Jestli se mi to povede, bude to zázrak, tvrdili naši známí. Nejsou prý ani školky, natož volná místa v nich!  Několik zamítavých elektronických dopisů v mé e-mailové schránce to jen potvrzovalo. Až přišel ten, který mě vybídl: „nejlepší bude, když se přijdete s dětmi ukázat a domluvíme se.“
.
Termín byl stanoven na desátou hodinu jednoho pondělního dopoledne. V neděli večer jsem odjela z prosluněného předjarního Brna. V pondělí ráno jsme se probudili v půli zimy. Na oknech byla námraza, za nimi vichřice rozfoukávala vločky.
.
Jedno dítě v kočárku, jedno dítě na břiše, dvě děti vedle sebe, brodila jsem se závějemi na autobusovou stanici. Autobus nejspíš někde zapadal sněhem. Volala jsem Choti do Brna – ať nechá práce a podívá se na internet, jaké že má ta školka číslo. A ať jim zavolá, že přijedeme trochu později, ale jedeme, jsme na cestě, jen ať prosím ta paní neodchází, vždyť nazítří už zase potřebuji být na Moravě.
.
O hodinu později mi kolemjdoucí tvrdili, že ve směru, který mi v telefonu popsala pracovnice školky, žádná mateřinka není.
.
Kapsa kabátu, kam jsem si ráno uložila papírek s adresou, byla zevnitř hlaďounká a prázdná.
„Já vím, kde to je,“ ozývalo se z kožichu, postávajícího na autobusové zastávce, kterého jsem se rovněž ptala na cestu. „Ale je to daleko… Půjdete tam, tam a tadyhle, pak přes park, sídlištěm a kolem jezírka, dojdete ke skladům, minete ještě žlutý panelák a jste tam.“
.
Vláčela jsem  tam, tam a tadyhle, přes park, sídlištěm a kolem jezírka a ke skladům zimou plačícího Knoflíčka. Vyhrožovala jsem Mimince, že jestli se mnou nepůjde tam, tam a tadyhle, přes park, sídlištěm kolem jezírka a ke skladům, nechám ji na místě. Závějemi jsem tam, tam a tadyhle, přes park, sídlištěm a kolem jezírka ke skladům tlačila kočárek se spícím Kakaem. I tam, kde pod rychle přibývajícím sněhem nebyl asfalt. Doufala jsem, že se Žďourka neprobudí a nebudu ji muset kojit ve vánici. Vztekala jsem se na Choťův hlas v telefonu: „Ty máš na tý mapě sklad? Já tu ale žádnej sklad nevidím, to není možný!“
„Nekřič na mě!“
„Je mi zima a nic tu nevidím,“ křičela jsem.
„Ty ulice jsou tam dvě, tak jsi šla tou špatnou,“ tušil. Měl pravdu.
.
A u skladů… byly kanceláře mateřské školy. O dobré dva kilometry jinde, než školka sama.
„To musíte úplně jinam,“ poučila nás paní z kanceláře. „Ono se to plete…“
A pak se na nás podívala líp.
„Víte co? Já si jen něco dodělám a zavezu vás tam autem,“ slíbila.
.
Paní, se kterou jsme měli sraz ve dvanáct, se nás dočkala ve dvě (a jako chroničtí, byť neúmyslní zpozdilci se budeme ukazovat ještě v dalších měsících), ale přesto byla milá na mě i na děti. Domluvily jsme datum nástupu dětí, potomci dostali po bonbónku.
.
Nemožné se stalo skutečností.