Sluneční paprsky, procházející neotviratelnými okny, proměnily autobus v solární tepelnou troubu. Dívka v kraťasech a se sluchátky na uších se ovívala plastovými deskami. Tělnatá dáma se vrtěla na sedadle, nejspíš aby se k němu nepřilepila docela. Autobus prudce zabrzdil. Kapka potu sklouzla staršímu pánovi ze zátylku za límec košile.

Otevřené dveře přitáhly toužebné pohledy cestujících – jen na kratinko, na zlomeček vteřiny, který stačil k uvědomění, že vzduch nad rozpáleným chodníkem, i kdyby se mu dovnitř nakrásně chtělo, nikoho neosvěží.
.
Vyskočil do vozu  těsně před tím, než se dveře zavřely. Zvysoka dopadl na sedadlo, tašku si přitáhl těsně k břichu a do unaveného ticha pronesl: „Ta moje manželka, to je ale taková píííča!“
.
Starý pán po autorovi toho procítěného výroku vrhl kratinký, nervózní pohled.
.
Bříško dobře živeného třicátníka teprve začínalo přesahovat přes pásek sportovních kalhot.
.
„Ale vona se ještě bude móc divit, víš,“ pokračoval v proslovu do mikrofonu handsfree sady, „až všechno dopadne úplně jinak, než vona chce! To se bude móc divit! Moje citový vazby se trhaj, a vona si toho ještě ani nevšimla. Představ si,“ přehodil si nohu přes nohu, „že vona vůbec nepochopila, když jsem jí řek, že mi je kolikrát líp v práci než doma, vona to vůbec nepochopila!“
.
Teď už si halasícího spolucestujícího nepokrytě prohlížela i baculatá dáma z přední části autobusu.
.
„Ale kdepak, to já už mám spočítaný, kolik budu platit alimenty! Žádný jiný dítě stejně už nechci, tak až budou Jitce dva, kopnu manželku do zadku. Dyť já nic nemám, je mi pětatřicet, mám byt, co není můj, jednu skříň s šatama a prázdnej bankovní účet! Co? To my dáme za jídlo víc, než dva tisíce, to daleko víc… ale tak to víš, že vona taky platí, taky platí ty nákupy, ale copak já vím, jestli třeba ještě nedává peníze bráchovi, esli vona třeba, když tam nejsem, žejo, neřekne, brácho, tady máš pětikilo…“
.
Slečna v šortkách vyndala z uší sluchátka a upřeně se na „chudáka s jednou skříní“ zahleděla. Vyměnila jsem si úsměv s tělnatou paní. Dvakrát jsem stiskla tlačítko, signalizující řidiči, že hodlám vystoupit s kočárkem.
.
„Sem se vůbec neměl ženit, když já jsem byl tak blbej, moh´jsem dneska chodit na diskotéky,“ ignoroval pohledy spolucestujících, ulpívající na jeho počínající pleši, nohách s křečovými žílami a pupku, otřásajícím se pokaždé, když autobus přejel přes výmol, „byl bych single, co by mi chybělo, no řekni, mami!“
.
Vynesla jsem kočárek z autobusu. Postavila jsem ho na chodník. Sklopila lehátko pod usnuvším synkem a zašeptala, spíš v duchu než doopravdy: „Jestli mi někdy řekneš, že tvoje manželka je píča, tak ti, synu, nebudou stačit futra!“