Zděšení, rozpaky.

Přišel jsem do ordinace, k doktoru Průchovi. Zpod novin vyčuhoval časopis, nahotinky přes půl stránky, ohmatané a upatlané venuše, rozcapené broskvičky… ale už na sobotním shromáždění se mi ulevilo. Pan doktor držel řeč proti pornografii, nemorálnosti a farizejskému pokrytectví, a já se vmáčkl do židle a styděl se za své pochybnosti, i za napětí, které musím po nocích potlačovat a dokonce i ve službě, a kolik sil mě ty představy stojí.
Jak jsem mu křivdil. A on se přitom tak poctivě a důkladně připravoval, abychom slyšeli živé a upřímné Slovo i k nejnižšímu, odpornému:
„Buďte bdělí… povinností křesťana je včas upozornit, kdyby se víra nějakého bratra nebo sestry nezdála pevná… týká se to i vás osobně, třeba bratra, který sedí po vaší levici… i pravici, pomáhejte jeden druhému, přátelé… nenechávejte nikoho o samotě s jeho pokušeními, zbytečnými a planými myšlenkami.“
„Když najdete necudný a nebiblický časopis, přineste ho… mimochodem, chtěl bych vám oznámit, že na přání a pokyn pana Stratila, krajského dozorce, byla u nás zřízena důvěrná schránka.“
.
O Martinu Šmausovi jsem nikdy neslyšela. Až když jsem v Brlohu zahlédla povídání o Židli pro Štefana, došlo mi, že to prostě musím – musím! – číst.
Stejně jako Sandru, i mně by pravděpodobně odradila slova anotace o „typickém nehrdinovi“, ale naštěstí se jedná jen o obyčejného chlapíka, jehož sny a touhy nacházejí doma pramálo pochopení a který se snaží žít paralelně sám pro sebe i pro rodinu a pro práci; jen se nedokáže vyrovnat s postupujícími léty a místo horolezectví se čím dál častěji věnuje pivu. Kvůli pití přijde o zaměstnání. Protialkoholní léčení ho sice zbaví závislosti, ale zároveň ho vytrhne z kruhu přátel a kumpánů, kteří v hospůdkách zůstali. Bez práce, bez kamarádů a bez koníčka Myšák upadá. Manželka sice dokázala jakž takž snášet mužovo lezení po horách, nespolehlivost i alkoholismus, ale nezaměstnaného manžela, upadajícího do absolutní letargie, kritizuje stále nevybíravěji. Roztáčí se kolotoč vzájemného ponižování a urážek… a tehdy na scénu vstupují dvě půvabné Svědkyně.
.
Myšák začíná docházet do sboru, studuje Bibli, vybírá pro Jehovu peníze z rodinného účtu, stojí s časopisy na náměstí, obchází domy. Lamentace manželky nepomáhají. Když se zapálený věřící pokusí odvést do chrámu i děti, žena s potomky ho opouštějí a Myšákovi nezbývá nic. Tedy nic – kromě sboru. Poslední naděje, že se k němu rodina vrátí a on bude mít zpátky svůj normální život, bere za své, když i po návratu z léčení na psychiatrii nalezne dům prázdný…
.
I já jsem tam začal nosit výstřižky. Dokonce jsem v trafikách kupoval nové, ještě zatavené ve folii, a v noci je prohlížel, abych se mohl pořádně pohoršit. Odevzdával jsem je pomuchlané a ublemtané a některé stránky jsem si vytrhl, abych je měl pořád po ruce.
Doktor mi k prostudování půjčoval, co přinesli jiní, nebo co si sám koupil.
Začal jsem i psát. Zatím jen podezření. Že k paní Halamíčkové přišla na návštěvu dcera, odpadlice, a zdržela se až do večera. Sám jsem stál za záclonou a čekal, kdy odejde.
Nebo pan Folprrecht. Zdálo se mi divné, že si bere do služby tolik |Strážných věží a přitom obejde sotva pár domů. A jeho paní, která… už nebyla. Několikrát jsem ho sledoval a podezření, že si Strážné věže nechává na podpal, ve mně hlodalo. Ještě teď si nejsem jistý, ale svěřit jsem se musel.
.
Styděl jsem se za něj, bál jsem se ho. Bylo mou povinností psát… to slovo už jsem měl vypálené do hlavy, vlévalo mi sílu do prstů: po-vin-nost dělit čisté a špinavé, zrno od plev… Vím, Jehova všechno vidí a obžalovací spis si píše každý sám, ale bylo mou povinností upozorňovat, napovídat.
.
Přísedící u posledního soudu… rozhodl jsem se jít šanci naproti. Další den jsem pana Folprechta popíchl:
„tak si říkám, jen čistě teoreticky, samozřejmě… že Strážná věž, možná, nemá pravdu, a Písma jdou překládat a číst i jinak.“
.
Vím, lhal jsem, ale potřeboval jsem důkaz.
.
Pan Folprecht pokýval hlavou:
„Dost o našem díle přemýšlím… jestli je ještě naše? Asi bych vám to neměl říkat, ale snažím se studovat i jiné prameny, bohužel pro nás nedovolené, zatajované… musíte být hodný a citlivý… mám strach, že už mezi vás chodím jen… ze zvyku.“ Mlčel jsem a čekal.
„Trochu vám závisím,“ svěřil se za chvíli, „“ale…. už jsem unavený. A možná jen něco, co se zdálo pevné, vyvanulo… promiňte, nezlobte se.“
Ne, nezlobil jsem se. Ale promíjet už bude  někdo jiný.
„Pane Folprecht, sílu… vám přeju,“ řekl jsem a on se na mě vděčně podíval a při loučení mi stiskl ruku.
.
Ano, sílu bude potřebovat, radoval jsem se a běžel domů a cestou po kapsách hledal propisku. Psát, psát.
Že jsem Folprechta s ženou viděl u kostela. I když jsem si netroufl dovnitř a ani nevím, jestli ten jidáš hledal Slovo u falešných modloslužebníků, nebo se jen procházel… napsal jsem všechno, pro jistotu.
.
Kdo se zdráhá být věrným otrokem, své křesťanství popírá… byl jsem tvrdý.
.
Pan Cibulka mě chválil:
„Všiml jsem si, že jste velice svědomitý a bdělý… Víte, že podle výslechů, které jsme vedli s laskavou pomocí oblastních dozorců, se díky vám podařilo odhalit další odpadlíky? Ano, věděl jsem. Kromě Folprechta ještě Drozda, na kterého jsem vyslídil, že do sboru chodí jen kvůli své ženě, ale službám se vyhýbá. Dokonce chodil i do hospody, až na druhý konec města, ale na mě nevyzrál.
.
Sledoval jsem ho. Až do noci jsem se krčil v křoví, abych věděl, kdy se bude vracet, a bylo mi jedno, že prší, že mrznu v křoví pod okny vytopené a zabáněné hospody a lezou po mně slimáci… dokud jsem ho také nedostal.
Další zářez do pažby, pleva oddělená od zrna.
Židle pro Štefana by Martin Šmaus