Jako bych chtěla, křečovitě, utvrzovat sebe i okolí ve falešné víře, že mě muž nebije,

napsal mi tu kdysi kdosi do komentářů, když jsem se pozastavila nad tím, jak je okolí z nepochopitelných důvodů přesvědčeno o mé žalostné existenci týrané ženy. Jinak bych, psala čtenářka, přece neměla potřebu to vůbec řešit?
.
Nojo, ale neřešte něco, co řeší všichni okolo, známí i neznámí.
.
„To je ale krasavice,“ culí se paní věku spíš staršího než středního na Žďourku v nosítku. „Že je to holka? Takový oči, to nemůže být kluk! Aby si maminka kvůli těm tvejm kukadlům za pár let pořídila flintu,“ prorokuje. Na autobusové zastávce jsme samy.
.
Toho dne byla teprv třetí, kdo mě oslovil; cesty MHD s dětmi mi přinášejí přímo nebývalé množství konverzačních chvilek – ráno už jsem musela přesvědčovat paní, jejíž syn žil v Jihoafrické republice, že choť nepochází ze slumu a rozptylovat její obavy o mou bezpečnost v jistě protibělošsky rasistickém Senegalu.
.
Taky jsem si vyslechla spikleneckou zpověď neuvěřitelně šik babičky o tom, jak i ona žila ve smíšeném manželství, než ten její utekl za jinou. Jak to bylo hrozné, ty kulturní rozdíly. „Odkud byl pan manžel?“ ptala jsem se. Babička se pokradmu rozhlédla, hlas ztišila do neslyšna a naklonila se ke mně blízko, blizoučko, tak těsně, až jsem z jejího dechu na ušním boltci spíš vytušila, než zaslechla – „odsud, ale on to byl žid!“
Překonala jsem zlomyslné puzení zvolat nahlas „z toho si vůbec nic nedělejte, to my jsme zase muslimové“, aby stařenka viděla, že pozornosti celého autobusu se může dostat i jiným náboženským vyznáním než židovskému. Radši jsem se zdvořile podivila, jakéže to tedy mohly být kulturní rozdíly, a paní vysvětlila, že její bývalý muž patřil mezi židy nazývané ortodoxní.
.
A teď ta kukadla s flintou. Autobus přijede až za čtvrt hodiny – dala jsem se s paní do řeči.
„A co tatínek?“ zajímalo ji.
„To víte, pracuje…“ nevěděla jsem, co odpovědět.
„Já myslím, jestli je na vás hodnej?“ pomáhala mi.
„No, hodnej, živí nás,“ pořád jsem nevěděla, co tím myslí.
„Já nevím, jak oni to tam mají, s tím postavením ženy,“ vysvětlovala paní, „tak se neuražte…“
.
Rozloučily jsme se, až když jsem vystupovala.
.
Odpolední cesta pro děti do školky mě – opět na autobusové zastávce, jak jinak – svedla dohromady s pánem dřívějšího ročníku narození.
.
„Já mám rád děti,“ říkal mi, zatímco se pokoušel laškovat s Knoflíčkem. „A vím, co je s nimi práce. Chlapi to ani nevědí. No, kdepak máte manžela?“
„V práci,“ odpověděla jsem po pravdě, „někdo nás živit musí,“ zopakovala jsem toho dne už potřetí nebo možná počtvrté.
„No a neříkejte mi, že byste s ním neměnila, že byste radši nebyla v práci a von aby byl doma,“ potřásl pán hlavou, a já musela uznat, že v tomhle bodě se trefil.
„To on si to ten váš uměl zařídit, vy se postaráte o děti, všechno odřete a on jen chodí do práce,“ mluvil dědeček jako zanícený feminista. A pak: „Nezlobte se, že se ptám, ale ty děti, to máte všecky s jedním?“
.
Eh… no… já už slyšela, že když něco nevím, tak se zeptám, ale jak ti lidi přijdou na některé otázky, to vážně nechápu! 🙂