Tramvaj cinkla a rozjela se. Vždycky nejdřív přijede ta, kterou zrovna nepotřebujeme!
Zůstali jsme na nástupním ostrůvku sami, s macatou paní a bělovlasým pánem. „Sami,“ to znamená já, Choť, Miminka, Knoflíček, Kakao a Žďourka.

 

Vítr shrnoval náš odraz v kalužích do varhánků, Žďourka se choulila Choti na hrudi a všichni jsme se těšili domů, do tepla. Kakao si své závětří vyrobil hned – přetáhl boudičku kočárku dopředu.
.
Bělovlasý pán v šusťákové bundě pomalým krokem došustil až k nám. Pohledem překontroloval předškolní děti. Chotě. Ždourčiny nožičky, vykukující z nosítka. Obešel kočárek s od kolen nahoru neviditelným Kakaem.
.
„To máte spolu?“ obrátil se na Chotě.
.
„Dobrý den,“ odpověděl tázaný.
.
„Spolu, ty děti, máte?“ podíval se zvědavec na mě.
.
„Dobrý den,“ zopakoval Choť.
.
„Dobrý den,“ nechal se přimět ke zdvořilosti, ale původního záměru se nevzdal: „To jsou vaše děti, vás dvou?“
.
„Ne. Jsou cizí. My je vůbec neznáme,“ odtušil Choť, zatímco jsem mávala na řidiče přijíždějící tramvaje, aby věděl, že k němu do vozu chceme nastoupit s kočárkem (a úplně cizími dětmi).
.
Vzpomněla jsem si pak, jak tu kdysi jedna čtenářka psala, že jí (na rozdíl ode mě) lichotí  „lezení do kočárku bez dovolení,“ které bere jako vyjádření obdivu nad dítětem (já vím, že jsem hrozný škarohlíd, ale ve zvolání „taky tmavý!“ a „se chci podivat. né?“ ten obdiv ne a ne najít 🙂 ). Pak jsem si vzpomněla na pána, co se ptal, jestli „ty děti mají jednoho tatínka.“
.
Jsme nápadní.
.
„Mami, ostatní děti nejsou hezké jako my?“ ptala se mě nedávno Miminka.
„Jsou taky hezké,“ odpověděla jsem.
„Ale jim to nikdo neříká?“ podivila se.
„To se ti jen zdá,“ přesvědčovala jsem ji, „určitě jim to také někdo říká.“
„Já jsem ještě neslyšela,“ podívala se na mě pochybovačně „že by to někomu jinýmu taky pořád všude říkali…“
.
Teď už jen doufám, že stejně všímavě nezačne rozebírat, jestli jsme vůbec jejich rodiče a s kým nebo odkud je teda vlastně máme… 🙂