Matčino zoufalství byla cena, kterou otec zaplatil za svoje štěstí. Jak to mohl udělat?

Abych byl k němu férový, to zoufalství ho pronásledovalo. S Evou se kvůli tomu hádali: myslela si, že je příliš shovívavý. Jenomže jak by tomu mohlo být u čestného člověka jinak? Byly případy, kdy jsme se dívali na televizi nebo jedli, a jeho tvář rozčeřily vlny výčitek. Výčitky, pocit viny a bolest ho přemohly. Jak špatně s matjkou zacházel, vykládal nám. Tolik mu toho dala, starala se o něj, milovala ho, a on teď sedí v Evině domě, tak útulném a nádherném, a těší se do postele.
.
„Připadám si jako kriminálník,“ svěřil se jednou Evě bezelstně ve chvíli roztržitosti, kdy se pravda pokoutně vydrala na povrch. „Víš, jako bych si šťastně a bez finančních problémů žil, a přitom jsem spáchal těžký ublížení na těle.“ Eva nedokázala zadržet pláč, ale on si nevšiml, jak nečekaně a krutě ji ranil. Byla z toho úplně vedle.
.
„Vždyť ji přece nechceš! Nehodili jste se k sobě! Navzájem jste se dusili! Nebyli jste spolu dost dlouho, abys to pochopil?“
.
„Mohl jsem udělat víc,“ prohlásil. „Mohl jsem se víc snažit. Nezasloužila si, abych jí takhle ublížil. Nevěřím lidem, co opouštějí druhý.“
.
„Tohle sebeobviňování a výčitky nás zničí!“
.
„Je to část mý osoby…“
.
„Prosím tě, prosím tě, vymaž to z paměti!“
.
Jenže jak se toho mohl zbavit? Leželo to na něm jako voda na plechové střeše, která den za dnem reziví, hnije a koroduje.
.
.
Slova naštěstí nereziví, nehnijí a nekorodují, a bývalý autor pornografických textů Hanif Kureishi s nimi zachází obdivuhodným způsobem. Jeho první román Buddha z předměstí sice způsobil rozkol mezi autorem a jeho rodinou, která se cítila zveřejněním rodinných historií ponížena a zneužita, ale knize se upřímnost vyplatila: byla vyznamenána cenou Whitbread Award za nejlepší románovou prvotinu a zfilmována pro BBC.
.
.
Teprve později, po příchodu do Anglie, si otec uvědomil, jak komplikovaný může být praktický život. Nikdy předtím nevařil, nepral, nikdy si nečistil boty ani nestlal postel. Od toho bylo služebnictvo. Vyprávěl nám, že když vzpomíná na dům v Bombaji, nedokáže si vybavit kuchyň – nikdy v ní totiž nebyl. Zato si pamatoval, že jeho oblíbený sluha přišel o místo právě kvůli přehmatům v kuchyni – jednou dělal toast tak, že si lehl na záda a držel chleba nad plamenem mezi prsty u nohou, a při druhé příležitosti čistil celer kartáčkem na zuby – čirou náhodou svým a ne svého pána, jenže to ho nijak neomlouvalo. Tyhle incidenty udělaly z mého otce socialistu, ovšem jen proto, že jím vždycky byl.
.
Matku sice rozčilovala jeho aristokratická nepoužitelnost, ale zároveň byla hrdá na jeho rodinu. „Jsou urozenější než Churchillové,“ vykládala lidem. „Jezdil do školy v kočáře.“ To mělo každého přesvědčit, že si otce nelze plést s hordami indických venkovanů, co přišli do Londýna v padesátých a šedesátých letech a o kterých se povídalo, že neznají příbory, a už vůbec ne záchody, protože byli zvyklí dřepnout si na bobek a kálet z výšky.
.
Na rozdíl od nich vyslala otce jeho rodina do Anglie kvůli vzdělání. Jeho matka upletla jemu a Anwarovi několik kousavých vlněných trik a vyprovodila je z Bombaje, když je předtím přinutila slíbit, že nikdy nepozřou vepřové. Stejně jako před ním Gándhí a Džinnáh, měl se otec vrátit do Indie coby vzdělaný a uhlazený anglický džentlmen, právník a vynikající plesový tanečník. Jenže když odjížděl, neměl ani tušení, že už nikdy neuvidí matčinu tvář. To bylo jeho velké, neoddiskutovatelné životní neštěstí a mám za to, že to vysvětlovalo jeho bezmocnou náklonnost k ženám, které se o něj staraly, k ženám, jež mohl milovat tak jako miloval svou matku, které ovšem nikdy nenapsal ani jediný dopis.
.
Londýn, speciálně Old Kent Road, jim přivodil naprostý šok. Byl vlhký a mlhavý, lidé člověka nazývali bakeliťák, nikdy nebyl dostatek jídla a otec nikdy nevzal do úst topinku, ze které tuk přímo kapal. „Radši ať mi kape z nosu,“ říkal a odstrkoval nejběžnější stravu dělnické třídy. „Myslel jsem, že tu všude budou roastbeefy a yorkshirské pudinky.“
.
Jenže tady pořád fungoval přídělový systém a oblast byla opuštěná, protože byla za války rozbombardovaná na hromadu trosek. Nicméně otce taky ohromil a povzbudil obraz Britů v Anglii. Dosud nikdy neviděl Angličany žijící v bídě, například metaře, popeláře, trhovce a podomky. Nikdy nespatřil Angličana cpoucího si chleba do úst prsty a nikdo mu neřekl, že někteří Angličané se nemyjí pravidelně, protože voda je strašně ledová – pokud ji vůbec mají. A když se pokoušel v místních putykách diskutovat o Byronovi, nikdo ho nevaroval, že ne každý Angličan umí číst nebo že nemusí mít nutně zájem, aby ho nějaký Ind poučoval o poezii jakéhosi zvrhlíka a šílence.
.
Naštěstí měli Anwar s otcem kde bydlet, a sice u doktora Lala, kamaráda mého dědečka. Doktor Lal byl obrovitý indický zubař, tvrdil o sobě, že je přítelem Bertranda Rusella. Během války totiž osamělý Russell v Cambridgi doktoru Lalovi poradil, že masturbace je nejlepší lék na sexuální frustraci. Russellův velký vynález byl pro doktora Lala hotové zjevení a on prohlašoval, že od té doby je neustále šťastný. Bylo jeho osvobození jedním z největších Russellových úspěchů? Neboť pravděpodobně kdyby doktor Lal nehovořil se svými dvěma mladými a sexuálně lačnými podnájemníky o pohlavních záležitostech tak otevřeně, můj otec by nepotkal mou matku a já bych se nemiloval s Charliem.
.
.
Kuraishi sám, stejně jako hrdina jeho románu, je potomek britské matky a asijského přistěhovalce. Studoval filosofii a v osmdesátých letech se stal úspěšným dramatikem, spisovatelem, scénáristou a režisérem. Jeho filmy jsou někdy odmítány pro odvážné sexuální scény a knihy hojně překládány.
.
Buddha z předměstí vyšel v češtině, přeložen Janem Pařízkem, v roce 1996 v nakladatelství Paseka.
.
Vypravěč Karim, který se má podle představ rodičů stát lékařem a podle vlastních představ hercem, přivádí na scénu utrápenou středostavovskou maminku, která se musí vyrovnat s tím, že se její manžel začne „převlékat za buddhistu“ a pořádat seance a nakonec odchází se ženou, která je více esotericky založená, aby nakonec zjistil, že ani ona ho nedokáže duchovně uspokojit. Představuje strýčka Anwara a tetičku Džítu, pravou princeznu, která ovšem sedí za kasou koloniálu a občas musí nechat přesklít výlohu, kterou proletí vhozená prasečí hlava. Jejich dceru Džamilu, která se zodpovědně připravuje na rasovou a třídní válku a občas se s Karimem pomiluje na veřejných záchodcích (v čemž Karimovi nebrání fakt, že je zoufale zamilován do syna své macechy). Karim se z polonahého Mauglího natřeného hnědým krémem stává skutečným hercem, z Charlieho je popová hvězda, Anwar si usmyslel, že rodinný obchod vzkvete, když se Džamila provdá za Čangeze, ženicha, kterého jí nechá dovézt z Indie. Džamila se vzpírá, Anwar zahájí protestní hladovku a dcera v obavě o otcův život vymyslí originální řešení, které ji zakrátko svede do jedné rodiny také s prostitutkou Šinko, Simonem a lesbičkou Joannou…
.
Už z výše uvedeného je asi zřejmé, že Buddha z předměstí patří mezi knihy, u kterých nelze odhadnout nejen konec, ale ani vytušit, jakým směrem se bude ubírat děj na příštích pěti stránkách, což stačí na to, aby člověk pozorně dočetl i knihu s tak rozkošatělým dějem.