Vyrostla jsem na vesnici. Když jsem šla do školy, musela jsem pěkně nahlas pozdravit každého dospělého, kterého jsem potkala. I ty co jsem neznala. Mohla jsem totiž vzít jed na to, že oni znají mě. Kdybych je nepozdravila, dostanu později doma co proto.
A tak jsem – stejně jako ostatní děti – halekala „doooobrýýý dén!“ i přes ploty do zahrad, kde se mezi listím sem tam mihl klobouk zahradnice (co kdyby mě viděla!) a na lidi jdoucí po opačné straně ulice… vlastně chci říct silnice, protože ulice hodné toho jména u nás tehdy byly vzácné.
A o prázdninách bývalo teplo.
Pak jsme vyrostly. Já i vesnice.
.
V den, kdy se ukázalo sluníčko letos, jsem nemohla zůstat doma. Vytáhla jsem na zahradu žehlící prkno. Natáhla prodlužovací šňůru. Vynesla prádlo, žehličku, dětskou postýlku, stoleček a židličky, přesně v duchu nového českého bonmotu „léto je můj nejoblíbenější den v roce!“.
A žehlila jsem. A žehlila. A žehlila.
.
Choť potáhl nábytek, okna a dveře fólií, naředil barvu a jal se zvelebovat příbytek.
.
Po ulici kolem zahrady chodily procházkou rodiny s dětmi.
.
Naše děti si malovaly. Choť omýval stěny. Já jsem žehlila.
.
Ukrajinci šli z práce.
.
Děti po sobě stříkaly z vodních pistolí. Choť stříkal malířskou pistolí. Já jsem žehlila.
.
Babičky se šouraly na besedu. Soused sekal trávník.
.
Děti svačily. Choť roztíral barvu štětkou. Já jsem žehlila.
Dvě dámy venčily pejska. Ta mladší zamířila k našemu plotu. Dívala se do zahrady. Dívala se na mě.
Chce se na něco zeptat, myslela jsem si.
.
Slečna kouká na mě. Já koukám na slečnu. Hop! Těsně u plotu slečna povyskočí, utrhne plod z větve, která naší hrušni přesahuje na ulici, a pokračuje v promenádě.
.
..
Nezastala jsem se ani sama sebe. Než jsem sebrala čelist, která mi žuchla někam pod žehlící prkno, byly obě dámy se psem v trapu.
.
Šla jsem si postěžovat aspoň Choti: „Nevěřil bys, co se mi právě stalo,“ líčila jsem mu.
.
„To byly nějaký mladý?“ zajímalo ho.
.
„No možná jsi je viděl, musely jít tady kolem toho okna, zrovna teď -„
.
„Teď?“ Seskočil ze štaflí. „Kudy šly, tamhle?“
.
Nečekal na odpověď.
.
„Co chceš dělat?“ volala jsem k jeho zádům.
.
Vyběhl ze dveří.
.
„Kam jdeš, tati?“ „Kam jdeš? „Kam jdeš?“ volala dítka trojhlasně.
.
Choť se vyřítil ze vrat. Za Chotěm pádily děti. Za dětmi jsem pádila já.
.
„Pojďte zpátky,“ marně jsem se snažila potomstvo nalákat zpátky na zahradu. Marně. Zvědavost a touhu po dobrodružství mají po tatínkovi.
.
Nestačili jsme mu. Černoch v (černých) trenýrkách, zacákaný od barvy, s malířskou štětkou v ruce a v pantoflích, dostihl pachatelku zahradního pychu na konci ulice.
.
(Kamarádka z dálného jihu později poznamenala, že pro podobné případy je dobré mít doma mačetu. V její domovině prý muži v podobných případech křešou za běhu mačetou jiskry z obrubníků, vysouvají spodní ret, cení zuby a neartikulovaně řvou, aby dodali svým pozdějším slovům váhu. Trochu jsem se v té chvíli styděla říct, že v Senegalu se, pokud vím, mačetou tluče jenom do křoví…)
.
„Vy jste nám ukradla hrušku!“ nezdržoval se formalitami, odhodlán vynutit si vrácení ukořistěného. I kdyby to měl být jen ohryzek!
.
Dívaly se na něj beze slova stejně jako předtím na mě.
.
„Nezlobte se, ale na tohle my nejsme zvyklí, brát si něco bez dovolení,“ kázal jim.
.
Žena s hruškou se vzpamatovala první: „ale tam byla ta paní, jak teď byla na chodníku s těma dětma…“
.
„Pán chce, abys mu tu hrušku zaplatila,“ vložila se do diskuse starší z dam, „tak řekněte, kolik vám máme dát?“ obrátila se k Choti, aby unikla trapnosti situace.
.
„Já nechci peníze,“ odvětil Choť. „Máte vědět, že si nemůžete jen tak brát cizí věci,“ otočil se k odchodu.
.
„Platit nemusíte,“ zavolala jsem za nimi, „stačilo by nejdřív říct ´dobrý den!´“
.
Vesnice už není vesnicí. Na ulici – ano, už tu máme ulice – potkávám lidi, které neznám. Zdravit je nemusím. Je dost dobře možné, že někteří z těch, které neznám, neznají mně. Nemůžeme se pomlouvat. Nemůžeme si pomáhat. Nemůžu natrhat hrušky a odnést je těm dámám s pejskem, protože nevím, kde bydlí.
.
Dneska u nás někdo zazvonil. Přišly ty dvě. Někde koupily hrušky a nechaly je tu pro Chotě.
Cheorchia
srp 16, 2011 @ 17:27:01
Jo jo souhlas…. Z cizi zahrady se plody necesou.Proto je mi sympaticke pravicove smysleni :)).
Lemp
srp 16, 2011 @ 17:50:57
Správná reakce. Za starejma by asi neběžel. Ani já. Cheo, v těhle situacích je mi sympatické dokonce i právo šaría. Kdyby se za krádež i u nás utínala pravá ruka (v případě recidivy levá noha), žilo by se nám, poctivcům ze staré školy, určitě lépe. Pozn.: Choť správně nežádal náhradu škody, ale vrácení věci.
Manželka
srp 16, 2011 @ 18:43:53
Cheo, já chápu, že si tu sem tam utrhnou hrozen Ukrajinci nebo slovenští dělníci, když si myslí, že je nevidíme – mají hluboko do kapsy a tady to tak provokativně roste… 🙂 Kdyby si slečna nebo mladá paní myslela, že ji nevidím, a škubla, sice bych to nechápala (na chudou, co si hrušku nemůže dovolit, nevypadala), ale řekla bych si, že holt každý máme nějakou tu nectnost. Ale když někdo neřekne ani \"bú\" a rve ovoce ze stromu na cizí zahradě přímo před očima obyvatel – co to má být?!? Lempe, za starejma by nemusel běžet, mohl by jít pomalu! 😉 On měl původně v úmyslu donutit slečnu vrátit nakousanou hrušku, ale když pak viděl, že zahanbuje starší dámu, už mu to bylo hloupé. Mně tam pak přišla zvláštní i ta myšlenka, že si u kohokoliv můžu bez ptaní vzít co chci, pokud za to zaplatím. Dovedeno do důsledků bych taky mohla někoho na ulici bez okolků vysvléknout z kalhot, protože se mi zalíbily, nebo odjet s cizím autem, a nabídnout zaplacení… Ale i náhrada škody (dvě hrušky za jednu) se cení. Dámám tedy nakonec všechna čest (já bych se po takové ostudě naší ulici vyhýbala obloukem, ani náhradu škody bych tam asi nedonesla).
paja-ostrovanka
srp 16, 2011 @ 18:57:38
jak mlady byly?? mne prijde spravny, ze je upozornil na blby chovani, tohle uz asi neudelaji. a od babicek je pekny, ze se chytly za nos a prinesly nahradu. dobra story.
Manželka
srp 16, 2011 @ 19:11:43
Pájo, to nebyly babičky 🙂 , ta škubající tak v našem věku – možná i o něco mladší, ta starší nejspíš paní matinka. Taky myslím, že se příště radši rozhlídnou 🙂 . A že přinesly hrušky je vážně šlechtí, vždyť říkám, že já už bych tu kuráž asi neměla. 🙂
Katchen
srp 17, 2011 @ 09:11:09
Jojo, taky mě to strašně nas… Sice bydlíme ve městě, ale ve vilové čtvrti. Se sousedkou na sebe halekáme přes plot, když jde někdo po ulici za plotem, pozdravím, když někoho míjím na prázdné ulici byť ve městě, taky pozdravím. Ale nový soused ten na pozdrav ani neodpoví. A co s dětma, které nikdo zdravit nenaučil? Jsem naučená, že děti (tedy mladší) zdraví první. Takže když mě míjí děti, které na mě koukaj a nezabučí, pere se ve mě, jestli mám ostentativně pozdravit, což se mi ale příčí, zdravit mají ony, nebo ostentativně mlčet, což ale zase nedojde efektu, protože to dětem bude připadat normální.
asTMA
srp 20, 2011 @ 15:45:20
Nesouvisí to tak docela, ale předevčírem mi upadla čelist, když mi máminka do telefonu řekla, že našim sousedům na zahradě někdo \"sklidil\" polovinu brambor. Tu čelist hledám doteďka.
Naia
srp 21, 2011 @ 21:17:56
A jeje, hrusky… no nam spadla celist nad replikou kradouciho ditete (nebo dospeleho rodice? Kdovi? :-)): \"Copak jste si ty hrusky na ten strom povesili?\" Hruska uz je po mnoha letech nervu a ponicenem plote pokacena, bohuzel…
NZ
srp 23, 2011 @ 13:31:16
Krást se nemá, ani hrušky z větve čnící přes plot, ani hudba a filmy z netu. To, že je možné vzít si něco snadno, neznamená, že to krádež omlouvá. A vůbec, kdo krade, do pekla se hrabe. Fuj. :))))
Papaja
zář 18, 2011 @ 02:49:44
Choti všechna čest! vychovávat je potřeba v každém věku. :)))
Hamilton
lis 02, 2012 @ 20:18:47
Vidim zde stejou skuipinku „podezrelych“ z Bloguje.cz …. 🙂
Hamilton
pro 26, 2012 @ 16:33:54
Technicky receno, musite mit stromy zastrizeny tak, aby vetve nepresahovali pres plot do mist, ktere vam nepatri. Jinak se pak dostanete do situaci, ktere zde popisujete. Co se tyce decek a zdraveni vsech dospelych lidi, co potkaji na ulici – tak to je dalsi kulturni pitomost, ktera je vyrokem slabe sebeduvery tech, co si to vyzaduji. Amen.