Vyrostla jsem na vesnici. Když jsem šla do školy, musela jsem pěkně nahlas pozdravit každého dospělého, kterého jsem potkala. I ty co jsem neznala. Mohla jsem totiž vzít jed na to, že oni znají mě. Kdybych je nepozdravila, dostanu později doma co proto.

A tak jsem – stejně jako ostatní děti – halekala „doooobrýýý dén!“ i přes ploty do zahrad, kde se mezi listím sem tam mihl klobouk zahradnice (co kdyby mě viděla!) a na lidi jdoucí po opačné straně ulice… vlastně chci říct silnice, protože ulice hodné toho jména u nás tehdy byly vzácné.
A o prázdninách bývalo teplo.
Pak jsme vyrostly. Já i vesnice.
.
V den, kdy se ukázalo sluníčko letos, jsem nemohla zůstat doma. Vytáhla jsem na zahradu žehlící prkno. Natáhla prodlužovací šňůru. Vynesla prádlo, žehličku, dětskou postýlku, stoleček a židličky, přesně v duchu nového českého bonmotu „léto je můj nejoblíbenější den v roce!“.
A žehlila jsem. A žehlila. A žehlila.
.
Choť potáhl nábytek, okna a dveře fólií, naředil barvu a jal se zvelebovat příbytek.
.
Po ulici kolem zahrady chodily procházkou rodiny s dětmi.
.
Naše děti si malovaly. Choť omýval stěny. Já jsem žehlila.
.
Ukrajinci šli z práce.
.
Děti po sobě stříkaly z vodních pistolí. Choť stříkal malířskou pistolí. Já jsem žehlila.
.
Babičky se šouraly na besedu. Soused sekal trávník.
.
Děti svačily. Choť roztíral barvu štětkou. Já jsem žehlila.
Dvě dámy venčily pejska. Ta mladší zamířila k našemu plotu. Dívala se do zahrady. Dívala se na mě.
Chce se na něco zeptat, myslela jsem si.
.
Slečna kouká na mě. Já koukám na slečnu. Hop! Těsně u plotu slečna povyskočí, utrhne plod z větve, která naší hrušni přesahuje na ulici, a pokračuje v promenádě.
.
Pod článkem o nepřizpůsobivém muslimském imigrantovi mě čtenáři obviňovali z vytáček – že prý se nikoho nezastanu, nedělám svět lepším a jen se vymlouvám na neschopnost rychlého jednání v nezvyklé situaci.
..
Nezastala jsem se ani sama sebe. Než jsem sebrala čelist, která mi žuchla někam pod žehlící prkno, byly obě dámy se psem v trapu.
.
Šla jsem si postěžovat aspoň Choti: „Nevěřil bys, co se mi právě stalo,“ líčila jsem mu.
.
„To byly nějaký mladý?“ zajímalo ho.
.
„No možná jsi je viděl, musely jít tady kolem toho okna, zrovna teď -„
.
„Teď?“ Seskočil ze štaflí. „Kudy šly, tamhle?“
.
Nečekal na odpověď.
.
„Co chceš dělat?“ volala jsem k jeho zádům.
.
Vyběhl ze dveří.
.
„Kam jdeš, tati?“ „Kam jdeš? „Kam jdeš?“ volala dítka trojhlasně.
.
Choť se vyřítil ze vrat. Za Chotěm pádily děti. Za dětmi jsem pádila já.
.
„Pojďte zpátky,“ marně jsem se snažila potomstvo nalákat zpátky na zahradu. Marně. Zvědavost a touhu po dobrodružství mají po tatínkovi.
.
Nestačili jsme mu. Černoch v (černých) trenýrkách, zacákaný od barvy, s malířskou štětkou v ruce a v pantoflích, dostihl pachatelku zahradního pychu na konci ulice.
.
(Kamarádka z dálného jihu později poznamenala, že pro podobné případy je dobré mít doma mačetu. V její domovině prý muži v podobných případech křešou za běhu mačetou jiskry z obrubníků, vysouvají spodní ret, cení zuby a neartikulovaně řvou, aby dodali svým pozdějším slovům váhu. Trochu jsem se v té chvíli styděla říct, že v Senegalu se, pokud vím, mačetou tluče jenom do křoví…)
.
„Vy jste nám ukradla hrušku!“ nezdržoval se formalitami, odhodlán vynutit si vrácení ukořistěného. I kdyby to měl být jen ohryzek!
.
Dívaly se na něj beze slova stejně jako předtím na mě.
.
„Nezlobte se, ale na tohle my nejsme zvyklí, brát si něco bez dovolení,“ kázal jim.
.
Žena s hruškou se vzpamatovala první: „ale tam byla ta paní, jak teď byla na chodníku s těma dětma…“
.
„Pán chce, abys mu tu hrušku zaplatila,“ vložila se do diskuse starší z dam, „tak řekněte, kolik vám máme dát?“ obrátila se k Choti, aby unikla trapnosti situace.
.
„Já nechci peníze,“ odvětil Choť. „Máte vědět, že si nemůžete jen tak brát cizí věci,“ otočil se k odchodu.
.
„Platit nemusíte,“ zavolala jsem za nimi, „stačilo by nejdřív říct ´dobrý den!´“
.
Vesnice už není vesnicí. Na ulici – ano, už tu máme ulice – potkávám lidi, které neznám. Zdravit je nemusím. Je dost dobře možné, že někteří z těch, které neznám, neznají mně. Nemůžeme se pomlouvat. Nemůžeme si pomáhat. Nemůžu natrhat hrušky a odnést je těm dámám s pejskem, protože nevím, kde bydlí.
.
Dneska u nás někdo zazvonil. Přišly ty dvě. Někde koupily hrušky a nechaly je tu pro Chotě.