Češi na mistrovství Evropy ve fotbale prohráli s Portugalskem už ve čtvrtfinále. Obchodníci aby si rvali vlasy: všechny ty „sady pro fanoušky“, vlajky, barvičky, šáličky, čepičky a suvenýry v národních barvách jsou rázem nadbytečné. Ledaskde se teď dají pořídit za zlomek původní ceny.

Z aut a oken domů zmizely české vlaječky. Státní symboly jsou znovu rezervovány jen pro „seriózní“ příležitosti.

Ve Spojených státech prý není neobvyklé mít na zahradě stožár s americkou vlajkou, o vlaječkách na autech nebo na oděvu nemluvě. V Paříži narazíte na francouzskou vlaječku na vývěsních štítech obchodů, na potravinách, zkrátka ledaskde. V Dakaru jsou senegalské vlajky všudypřítomné – pirogy a autobusky soukromých dopravců jsou často nabarvené v národních barvách, neumělá ruka vyvedla barevný prapor i na střechu zahradnické kůlny (což bylo zatím nejpodivnější umístění vlajky, jaké jsem kdy viděla).

U nás se teď po prohře českých fotbalistů vlajky znovu pokorně vrátily na některé potraviny do regálů, aby dodávaly váhu značkám Český výrobek, Česká kvalita nebo Zdravá potravina.

A ačkoliv nic nebrání tomu, aby při zachování příslušného protokolu kdokoli demonstroval lásku k vlasti trvalým vyvěšením státní vlajky, neděje se to. Vystavovat vlajku mimo období obecně přijatelného šílenství sportovní euforie je podivínství… A tak jsou české vlajky a prapory uschovány někde v krabicích až do příští naděje na sportovní vítězství. Mám za to, že je to škoda.