Moje dětství. Někdy na něj myslím. Ale ne schválně. Snažím se třeba usnout a ty hloupé myšlenky se mi stále vybavují.

Vzpomínám na to, jak jsem vypadal. Na to, jak se na mě spolužáci dívali svrchu. Jak jsem se snažil prostě jenom přežít.

Kdybych byl vyrůstal jako kluk, ale bez penisu? No, měl bych taky problémy, ale nebyly by takové, jako mám dneska. Kdyby mě vychovávali jako kluka, ostatní by mě lépe přijímali. Byl bych na tom mnohem líp, kdyby mě nechali být; když jsem se zase změnil na kluka, musel jsem se vyrovnávat s dvojitým problémem, nejenom s jedním, protože předtím se snažili mě přesvědčit, abych přijal sám sebe jako holku. …

Víte, kdybych přišel o ruce a o nohy a byl bych upoutaný na kolečkovém křesle, kde musíte veškerý svůj pohyb řídit takovou malou páčkou, co ji máte v puse – měl bych snad jako člověk menší cenu? Zdá se mi, že naznačovali, že když nemáte penis, neznamenáte nic. V momentě, kdy o něj přijdete, nejste nic a oni vás okamžitě musí operovat a začít vám dávat hormony, aby z vás něco udělali. Jako byste byl úplná nula. Jako by celá vaše osobnost, všechno, co se vás týká, bylo nasměrováno – naprosto jednoznačně – k tomu, co máte mezi nohama. A to je podle mě ignorantství. Kdyby žena přišla o prs, změnili byste ji na chlapa, aby se cítila „dokonalá a úplná“?

 

Novinář John Colapinto se v roce 1997 vydal do Manitoby, aby sbíral podklady pro materiál na článek do časopisu Rolling Stone. Šlo o text, informující o soukromé tragédii rodiny, zneužité jako pokusní králici ve výzkumu „léčby“ intersexuálních dětí.

V srpnu roku 1965 se manželům Reinerovým narodila jednovaječná dvojčata, Bruce a Brian. O osm měsíců později přišel Bruce při obřízce o penis. Rodiče se museli rozhodnout – dítě podstoupí pravděpodobně nepříliš úspěšnou faloplastiku, nebo bude úplně vykastrováno a vychováváno jako děvče. K neštěstí všech zvolili druhou možnost.

Případ byl po celá léta prezentován jako ukázkový vzor úspěšnosti změn pohlaví u dětí. Psychiatři a urologové po jeho vzoru doporučovali řešení situace intersexuálních dětí nebo dětí po úraze, feministky se jím oháněly jako důkazem, že „ženskost“ a „mužnost“ nejsou biologicky dané.

Bruce, nyní Brenda, zatím trpěl, stejně jako jeho rodiče, slepě naslouchající lékařským radám nedat nic na těžkosti a nevšímat si potíží, které má dcera ve škole, mezi vrstevníky i doma. Maskulinní a zmatená Brenda uvažovala o sebevraždě, ale její aranžované fotografie se objevovaly v odborném tisku s poznámkami, že se „skvěle přizpůsobila“ a cítí se být holčičkou.

V době, kdy John Colapinto psal svůj článek, už bublina praskala. Zuřivý Brendin odpor vůči vytvoření vaginálního kanálu přinutil rodiče říci jí pravdu, a Brenda se téměř okamžitě rozhodla vrátit se k původní pohlavní identitě;  podstoupila amputace prsů, faloplastiky a hormonální léčbu. Změnila si jméno a oženila se.

Stud, který Bruce/Brendu, nyní Davida, provázel po celý život, mu zabránil, aby v článku vystoupil pod pravým jménem. Když se ale dozvěděl, že jeho případ stále vede další lékaře a rodiče k tomu, aby měnili pohlaví podobně postižených dětí, rozhodl se pro zveřejnění svého příběhu v knize. K jejímu sepsání pozval Johna Colapinta – výsledkem je kniha žánru literatury faktu. Veškerá přímá řeč je citace z lékařských materiálů, dopisů nebo výpovědí účastníků dramatu. Nic to však neubírá na působivosti příběhu dítěte, dvakrát zmrzačeného, okradeného o dětství a donuceného zápasit o vlastní existenci se všemi okolo, včetně těch, kdo mu měli být nejbližší.

 

Jak jej příroda stvořila -- O chlapci, kterého vychovávali jako děvče

 

Je mi líto žen. Zažil jsem to. „Ty jsi malá slečna – běž do kuchyně.“ Nebo: „Nechceme, abys štípala dřevo – mohla by sis něco udělat.“ Pamatuju se, že když jsem byl dítě, ženy hrozně moc bojovaly za rovnoprávnost. Říkal jsem si: „To je dobře.“ V určitém smyslu jsem věděl, jaké postavení ženy ve společnosti mají. Byly tam někde dole. A tak jsem na tom byl i já. Ale já jsem nechtěl zůstat někde dole. Měl jsem pocit, že dokážu to samé co ostatní. Ale říkali mi: „á, ty jsi holčička – tak to by sis mohla ublížit, když si budeš hrát s míčem.“

… Chlapi v práci nevědí o tom, co se mi stalo. Víte, pracuju na jatkách. Samí chlapi. Umíte si to představit?  – „To je ten divnej, co jako dítě nosil šatičky.“ – Pořád mají ty mužský šovinistický kecy. Jako třeba když říkají, že u nich doma poroučejí oni. Podívají se vždycky na mě a zeptají se: ´Kdo poroučí u vás?´ Já jim na to říkám: „Koukněte, chlapi, u nás doma je to napůl. To neznamená, že jsem slaboch. Někdy je po mém, a jindy zase ne. Ale v každém případě je to u nás napůl.“

Kdo by přece chtěl hloupou ženu, která ho bude jenom slepě poslouchat? To by byla spíš otrokyně než žena. Nechcete přece otroka, chcete někoho, kdo má vlastní názory, kdo vás navede na správnou cestu, kdo vám ukáže správný směr. Je hrozně těžké mluvit s někým, kdo je hloupý, kdo vás jen slepě následuje. Ale víte, kdybych byl býval měl normální život a nikdy by se mi nestalo to, co se mi stalo, asi bych byl taky takový šovinista, co chodí do práce, dře se tam, přijde domů, vyžahne pivo a kouká na sport v televizi. A kdybych viděl v televizi někoho takového, jako jsem já, asi bych si řekl „Bože, to je nechutné!“ Tak by to asi bylo. Takže když víte, že ta osoba jsem já, dovedete si představit, jak je mi špatně, když se za tím vším ohlédnu. To se člověk modlí, aby si to mohl s kýmkoliv vyměnit.

 

John Colapinto: Jak jej příroda stvořila (v překladu Lenky Smetanové Triton, 2001)