Trochu ošumělý, ale čistý prodavač Nového prostoru se ke mně s nadějí žene každé ráno. Ještě nikdy jsem si od něj nic nekoupila, ale naděje se nevzdává. Nebo si mě nepamatuje, možná si nepamatuje nikoho z těch, kteří ho denně míjejí a dívají se skrz něj. Nějaké zákazníky mít ale musí; vídám ho tam už dlouho.

Paní, která Nový prostor prodává o pár desítek metrů dál, zatímco jí mimino spí v kočárku (nechápu, jak to dělá – ať jdu kolem ní v kteroukoli dopolední dobu, dítě vždycky spí… doufám, že je živé.), má své zákazníky docela určitě.

Připadá mi to jako férový, důstojný obchod (i když stát bych na jejím místě nechtěla). Nevtíravá nabídka, připomínka, že si můžeme koupit čtení, které bude užitečné hned několikrát.

Méně pochopení u mě nacházejí jedinci, vrhající se mi do cesty s výkřikem „Přispějte na děti v dětských domovech!“ – obzvlášť ve dnech, kdy riskují, že je smetou kola dětského kočárku, který tlačím před sebou a na jehož řízení se nemůžu zcela soustředit, protože před sebe pořádně nevidím přes druhé dítě, koutkem levého oka sleduji, jestli nehrozí nějaké nebezpečí dítěti třetímu a koutlkem pravého oka monitoruji polohu dítěte čtvrtého. Charitativní výběrčí „na ubohé dětičky“ mě oslovují bez výjimky pokaždé. Stěží se bráním myšlence, že nejspíš soudí, že takový milovník drobotiny bude ronit slzy vděčnosti za každou příležitost nekonkrétně sponzorovat nekonkrétní opuštěné sirotečky v záhadném dětském domově. (Otázku, jestli dětem v českých dětských domovech nejvíc ze všeho chybí materiální zajištění, snad radši přeskočíme.)

Ještě menší pochopení mám pro mladíka, prodávajícího jakás zvířátka za cenu zvící mé tříhodinové mzdy. Jako obchodník byl kreativní – rozhodl se obejít instituce a veřejná místa. Nad košíčkem se zvěří odměřoval vemlouvavá slova: „Když si ode mne koupíte zvířátko, půjde výtěžek na klauny pro dlouhodobě nemocné děti!“ Oslovená pracující důchodkyně mlčela. Vrtěla hlavou. Mladík rovněž mlčel. Hypnotizoval ji pohledem. Vzdala to: „Tamhle paní se zeptejte, ta má děti!“ odmávla ho ke mně.
„Ne, děkuji““ volala jsem na něho už z dálky.
„Ale to je na klauny!“
„Ano, já vím, ale ne.“
„Pro děti!“
—
„Pro nemocné děti!“ v jeho tváři se dalo číst, že můj hyenismus je slovy nepopsatelný.
„Já vám věřím,“ slabikovala jsem, „ale NE!“
Než se odebral najít někoho charakternějšího, věnoval mi opovržlivý pohled, doprovázený výmluvným odfrknutím.

Bez mučení přiznávám, že kdyby chtěl dotyčný přispět na lékařský přístroj, asi bych se rozmýšlela. Ale i když jsem si přečetla, že humor v nemocnicích je potřebný a děti rozptýlí… přece jenom mě výčitky svědomí v noci nebudí. Trápily by mě, kdybych bez povšimnutí přešla tu stařenku, co v chatrném svetříku stávala u dveří obchoďáku a snažívala se prodávat povadlé kytičky. (Už pár týdnů se neukázala a já doufám, že jen proto, že si našla něco lepšího.)

Ale proč to všechno píšu.

Protože byl nádherný podvečer na konci nádherného letního dne, když mi cestu z práce zastoupila ne tak docela útlá paní, a hřmotným hlasem se mě zeptala, jestli mluvím česky. Přitakala jsem.
„Já nedostávám žádné peníze od státu,“ spustila, „a potřebuju vybrat denně tři sta šedesát korun. Beru všechno, peníze i stravenky…“
Mírumilovná část mé osobnosti odmítavě zamávala rukou a odvlekla tu nemírumilovnější, která si začínala myslet, že to bude ta samá ženská, která mě už jednou pronásledovala tak urputně, až jsem jí řekla, že se omlouvám, ale že živím čtyři děti, a která na mě v odpověď zaječela „No jasně! A já jich živím deset!“
A tak jsem se znovu projevila jako mizera bez kousku citu. V tom krásném letním podvečeru jsem jela domů, aniž bych paní dala tři sta šedesát korun (které v té chvíli bezmála reprezentovaly můj celodenní plat) nebo i míň (nebo stravenky), těšila jsem se ze sluníčka, které jsem celý den neviděla a na děti, které jsem celý den neviděla rovněž. A vůbec mě – nelidu – nezamrzelo, že jsem paní nepomohla v jejím snažení, když „nedostává nic od státu“. Asi se ze mě stává pravičák.