„Probuď se, měli jsme nehodu.“ Nějaká taková slova slyšela těhotná Juliette Laroche té noci, kdy si její manžel cpal do kapes všechny jejich cennosti

a vyváděl ji, se spící dcerkou v náručí, z kabiny na palubu.  Bylo 15. dubna 1912 a oni ještě netušili, že před několika dny učinili nejhorší rozhodnutí svého života.

Joseph Laroche se narodil v květnu roku 1889 na Haiti. Nepocházel zrovna z bezvýznamné rodiny – jeho strýc, Dessalines M.C. Leconte, vykonával v té době úřad prezidenta. Nejspíš i to byl jeden z důvodů, proč Joseph v patnácti letech odešel studovat do francouzského Beauvais. O několik let později se v blízkém Villejuif zamiloval do Juliette Lafargue, dvaadvacetileté dcery místního vinaře.  Juliettin otec, sám už ovdovělý, ale dceru vdát nechtěl, dokud Joseph nedokončil studia.

Rok po svatbě se Larocheovům narodila dcera Simonne. Joseph měl potíže získat práci, která by odpovídala jeho kvalifikaci. Rodina žila v Lafargueovic domě. Když se po dalším roce rozrostla o dalšího člena, předčasně narozenou churavou Louise, účty za léky hrozily spolykat vinařovy výdělky. Laroche usoudil, že teď je smůly právě tak dost a rozhodl se vrátit se na Haiti, kde by jako inženýr měl dobře placenou práci jistou. Juliette se nejdřív nechtělo opustit stárnoucího otce, ale nakonec i ona usoudila, že to pro mladší dcerku bude nejlepší. Plán na vystěhování uspíšilo i zjištění, že Juliette znovu otěhotněla. Pár dával přednost cestování v době, kdy mladá paní bude v časném stadiu těhotenství.

Josephova matka byla nadšena zprávou, že se syn s rodinou vrací na Haiti. Jako dárek na uvítanou zakoupila Josephovi, snaše a vnučkám lodní lístky do první třídy zaoceánské lodi La France.  Josephovi a Juliette se ale nelíbilo, že na La France je zakázáno brát děti do jídelního sálu. Jízdenky tedy vyměnili za lístky na loď, jejíž organizace byla vůči rodinám s dětmi nakloněna přátelštější.

Ve středu 10. dubna 1912, měsíc před Josephovými třiatřicátými narozeninami, se rodina ve francouzském Chebourgu nalodila na Titanic.

Cestování ještě nikdy nebylo okázalejší. První třída hostila pravou smetánku angloamerické společnosti. Cena kajuty tam odpovídala dnešním padesáti tisícům amerických dolarů. Pasažéři ve druhé třídě, jíž se přepravovali i Larocheovi, byli vesměs obchodníci a ředitelé společností a jejich kajuty se ve všem vyrovnaly kajutám první třídy na jiných lodích; ve třetí třídě cestovali zejména angličtí, irští, syrští, výcho- a severoevropští emigranti na cestě za štěstím.

Simonne a Louise budily pozornost mezi spolucestujícími, i když, stejně jako Kate Buss v dopise z lodi, občas chybovali v odhadu jejich původu: „Jsou tu i dvě nejjemnější jap(onské) holčičky, tři nebo čtyři roky staré, které vypadají jako pobíhající panenky.“

V dopise, který Juliette psala z paluby Titaniku otci, popisuje počasí i spolupasažéry jako příjemné, zmiňuje se o velkém počtu dětí na palubě a o tom, jak oblíbené se mezi pasažéry staly jejich holčičky.

Rodina si plavby užívala až do onoho osudného večera, který tu nebudu popisovat, oprotože podrobnosti o kapitánovi, co posílal vzkazy pasažérů a o nedostatku záchranných člunů, které byly ubrány, aby bylo víc místa na palubě, stejně všichni znáte. 🙂

Když už bylo jasné, že tragédie je neodvratná a loď se potápí, vypukla panika. Zero Z. Batzell Dean a Eric Klocko v Children of the Titanic připouštějí, že „muži sice galantně pouštěli ženy a děti do záchranných člunů, ale muž z první třídy měl rozhodně vyšší šance na přežití, než dítě ze třídy třetí.“ Skutečností ovšem zůstává, že při katastrofě zahynula i většina milionářů, kteří na Titaniku pluli.

Ve chvílích, kdy mořská voda začala pronikat do kabin, spadla z mnoha cestujících slupka dobrého vychování a projevily se instinkty. Našli se pasažéři vyhrožující posádce a některé ženy odmítaly evakuaci, odhodlány zůstat se svými muži. V prohlubujícím se zoufalství, pláči a křiku začali někteří členové posádky urážet pasažéry třetí třídy, kterým už bylo jasné, že jsou odsouzeni k smrti.

Joseph Laroche, jediný z celé rodiny, který hovořil anglicky, doprovodil ženu a dcery k záchrannému člunu, pravděpodobně již do čísla 14, který byl spuštěn v 1 hodinu ráno. O hodinu a čtvrt později z něj Juliette sledovala, jak se Titanic stává vodním hrobem jedné a půl tisícovky lidí, mezi nimiž byl i její manžel.

Po šesti hodinách , kdy k sobě Juliette tiskla dcerky, aby je trochu zahřála, byli přeživší zachránění lodí Carpathia. Potíže s nedostatkem hygienických potřeb řešila Juliette tím, že místo plenek pro mladší dceru používala ubrousky, které kradla v jídelně.

V New Yorku  Juliette léčila své omrzliny v nemocnici Svatého Vincenta. Tam také potkala Hugha Kellyho, který ji a její dcerky zaopatřil jídlem a šatstvem a poskytl jim přístřeší. Po všech ztrátách, které utrpěla, neměla už Juliette odvahu pokračovat v cestě na Haiti. Zpátky k otci, do Francie, se vrátila zchudlá, ovdovělá a těhotná. Pár dnů před Vánoci roku 1912 porodila chlapečka, kterého pojmenovali po zesnulém Josephovi.

Vinařovy příjmy pro celou rodinu nestačily; situace se ještě zhoršila s vypuknutím světové války.  Juliette se rozhodla vymáhat na společnosti White Star Line odškodné. Po několikaletých tahanicích jí bylo vyplaceno více než 22.000 dolarů a Juliette si otevřela vlastní obchod.

I když teď byla schopna se o svou rodinu postarat, strach ze ztráty už ji nikdy neopustil. Dcery jí byly blízké natolik, že – jak se domnívá historik Geller – mohla bránit jejich sňatku. Simonne se o posléze ochrnutou matku starala až do své smrti.  Joseph se oženil s kolegyní z Francouzské elektrické společnosti  a měl s ní tři děti. Zemřel v roce 1987, ale jeho vdova a sestra žily spolu v jejich rodinném domě, dokud Louise neodešla na věčnost.

Není známo, že by kdokoli z potomků této rodiny později vycestoval na Haiti.