Jsem ráda, že už jsem paní v letech. I přesto, že mě potěšilo, že se vejdu do šatů, které mi můj tehdejší přítel s maminkou ušili k maturitě.
…
Zapomněla jsem, jak krušné je býti mladou slečnou. Přicházím na to znovu, po boku své paní zaměstnavatelky, které sice táhne na padesát, ale vypadá na šestnáct.
…
Není to žádné „zezadu lyceum, zepředu muzeum“ – moje paní zaměstnavatelka vyhlíží lyceálně z ánfasu, odzadu i z profilu. A tak s úžasem (a zaručeně bez závisti) sleduji, jak ji bezostyšně oslovují cizí kluci a pánové na ulicích, komentují její vzhled a náhodně zaslechnutá slova, která si my dvě zrovna vyměňujeme (říkala jsem, že vypadá jako PĚKNÉ lyceum?) a vůbec bývají značně voprsklí.
…
Matně si vzpomínám, že bývaly doby, kdy se ke mně osoby mužského pohlaví chovaly podobně (hlavně v době, kdy jsem nosívala arabský šátek) a říkám si, jestli ta přidrzlost patří k hebefilům, nebo jestli jde o nějakou demonstraci pocitu nadřazenosti domorodců nad (tušeně) cizími ženami. Moje paní zaměstnavatelka totiž taky nevypadá jako Češka, ač jí vlastně je.
…
Starší děti vychodily školku, současné zapsání dvou do první třídy (jedno dítě opožděně, jedno předčasně) jsem si rozmyslela. Kamarádky ze školky jsou pro Miminku bohužel moc daleko; na druhou stranu, není lepší motivace k psaní a kreslení prvních dopisů… Mladší děti pro školku ještě nedorostly. Nejmladší dítě v mluvení o čtvrt roku zaostalo za rekordmanem Knoflíčkem – první dvouslovnou „větu“ dala Žďourka dohromady až v osmnácti měsících. V porovnání s Miminkou, která do roka a půl nemluvila skoro vůbec, to ale není špatný výsledek. (Jako kdyby na tom záleželo: koho bude za patnáct, dvacet let zajímat, kdy začal dotyčný mluvit, stát, sedět nebo lézt? Ale stejně… JÁ si to pamatovat budu! 🙂 )
…
Choť se neustále učí na jakési kvalifikacizvyšující zkoušky, které mi svou záludností připomínají autoškolu – stačí zaměnit písmenko, a odpověď vyzní jinak. A vyčítá mi, že „hldá děti a u toho pracuje“ tak vehementně, že mi trvalo víc než půl roku, než jsem si uvědomila, že to martyrium podstupuje jen dva dny v týdnu a ne sedm, jak to (nevysloveně) vypadalo.
…
Z brigádního půluvazku v práci na místě, které miluju, se stal celoúvazek v lokalitě, kde už jsem kdysi pracovala. Ale zato to vypadá, že mě práce bude bavit, podobá se něčemu, co už jsem dělávala a navíc bych se mohla i leccos naučit. A bonus navrch: myslím si, že má i nějaký jiný smysl než pouhé vydělávání peněz. Juch! (Na nezaměstnanou matku většího počtu malinkých dětí, po sedmi letech na rodičovské dovolené, bez jakéhokoli dokladu o praxi, je to docela dobré.)
…
Štosy knih z knihovny jsem nestíhala přepisovat, takže jen ve zkratce:
…
Norbert Ohler, Umírání a smrt ve středověku
Shrnuje všeobecně známé skutečnosti, nic překvapivého, nic nového, nic do hloubky. Prima úvod do problematiky.
…
Po Fanelově Gay historii mě tahle kniha hodně příjemně překvapila. Nevnucuje čtenáři bezhlavě na základě dohadů a myšlenek zrozených z přání, že kdejaký proslulý umělec byl zaručeně homosexuál. Drží se faktů, rozebírá znaky typické pro gay tvorbu určitých období a určitých uměleckých kruhů, věnuje se jednotlivým homosexuálním umělcům i dílům s tématem homosexuality, netají „dětské choroby“ některých děl a daří se jí zůstat seriózní a zajímavou knihou o umění.
…
Źe se ta kniha ocitla na čas v mé knihovně je důkazem toho, že reklama je skutečně všemocná. No… z knihy jsem drobet rozpačitá. Holčičí čtení, ne úplně strašně napsáno, ale žádné mistrovské dílo to taky není. Do Betty MacDonaldové, ke které to reklama přirovnávala, to má opravdu hodně daleko!
…
Tana French: Na věrnosti
V tomhle případě bych pro změnu měla reklamě líbat nohy. Detektivky už jsem pár let nečetla, ale tohle nebyla ztráta času; vtipně vystavěná zápletka, skvěle napsáno (pokud preferujete holé věty a rychlý děj, není to nic pro vás!).
…
Šimková, Mirka: Devátý dotek
Příběh tragicky ovdovělé maminky čtyř dětí, z nichž jedno je tělesně postižené, je docela známý z internetového blogu. Kdysi jsem ho tam četla i já. V knižní podobě jsem ho dočíst nedovedla, ale kdybych měla jen trošku víc času…
…
Jaroslav Špulák: A když tě chytím
Dva bezdomovci v drážním domečku, lékař alkoholik, tajemná a krásná dcera šeredného chlapa, v další vedlejší roli blázen a jeho bratr mafián. Příjemné čtení z neobvyklého prostředí.
…
Geraldine Brooks: Stvořitelé a spasitelé
Na Stvořitele jsem se chystala už dlouho, a jsem ráda, že jsem k nim konečně došla. Skvěle vystavěná mozaika příběhů kolem jednoho převzácného židovského rukopisu. Tak nějak se mi zdálo (i když to autorka možná vůbec neměla na mysli) že nám připomíná, jak zázračné a přece křehké, maličkaté jsou lidské osudy z pohledu staletí. Kniha, kterou bych rozhodně chtěla ještě někdy číst znovu.
…
Robert Muchembled: Dějiny ďábla
Zgruntu psaná encyklopedie. Nepřipadala mi moc záživná, ale dějiny ďábla k naší kultuře patří a nevím o jiné práci, která by se jí zabývala tak komplexně. I když jsem po tom zase tolik nepátrala.
…
Dělení středověké evropské společnosti. Docela známá fakta, myslím… ale neškodí si je připomínat. 🙂
…
Soubor několika prací na různá témata, od, tuším, postojů k rodičovství po plurilingvní výchovu.
…
Gabriela Šarochová: Radostný úděl vdovský
Čtivě a originálně podané informace o postavení vdov, zejména těch královského a šlechtického původu, ve středověké společnosti.
…
Vanna De Angelis: Eunuchové
Eunuchové „černí“ a „bílí“ (ne, nejde o barvu pleti, ale o rozsah kastrace), spolčenské podmínky kastrací v Číně, Arábii nebo Itálii, kastráti střežící hrobku proroka Mohameda i kastráti na jevištních prknech. Kastráti dobrovolní i z donucení, změny v psýše i v tělesném vývoji. ‚Fenomén kastrace v historii.
…
Eric Emmanuel Schmitt: Pan Ibrahim a květy koránu
Když se o něčem píše, že je to půvabné, budí to ve mně nedůvěru. Nenapadá mě ale, jak jinak bych popsala příběh židovského sirotka, předstírajícího, že jeho otec je naživu.
…
Jacques Le Goff, Jacques: Tělo ve středověké kultuře
Velice originálně pojaté dějiny – dějiny těla, posuny v jeho vnímání. Vždyť co by to bylo za lidské dějiny – bez těla? A přece se mu věnuje tak málo pozornosti.
…
Zuzana M. Kostićová, Zuzana Marie:Krvavé rituály Střední a Jižní Ameriky
Obětiny a jiná veselí v Mezoamerice. Autorky opakovaně upozorňují, že na americké reálie není možno nahlížet skrze vlastní kulturní hodnoty a přesvědčení.
…
Ian McEwan, Ian: Nezničitelná láska
O tom, co se může stát, když se ve vypjaté životní situaci na někoho neopatrně usmějete. Viděla jsem film a nedalo mi, abych se nepoohlédla i po knize.
…
To se nedá převyprávět, to je třeba přečíst! 🙂
…
Emire Khidayer, Emíre: Arabský svět – jiná planeta?
Česko-slovensky psaná kniha, kterou snad neviděl žádný redaktor. Nicméně informace jsou opravdu zajímavé, netušila jsem celou řadu věcí, najmě o konkrétních rozdílech mezi jednotlivými arabskými zeměmi.
…
Mary Turner Thomson: Bigamista
„Nestydíš se napsat tu knihu pod vlastním jménem?“ ptali se prý lidé autorky. Její muž ji léta obelhával a tahal z ní peníze… ale stigmatizovaná je i ona.
…
Kniha si bere na paškál papeže, zejména ty ne-bezúhonné.
…
Lišková, Kateřina: Hodné holky se dívají jinam
Feminismus a pornografie. Mě zaujal hlavně ambivalentní, takřka „odezdikezdní“ postoj citovaných sexuologů k pornografii jako takové.
…
Friedman, David M: On
Kulturní historie penisu. Pozoruhodné, kolik důležitosti lidstvo přikládá jedné jediné části těla. Průřez historií vnímání penisu v euroamerické kultuře, dějiny vědeckých výzkumů a pavědeckých pověr.
…
Příběh ženy, která se z relativně spokojeného života ocitá v zemi ve válečném stavu… znovu a znovu, je nucena se prostituovat, aby zachránila manžela a děti, a má tolik štěstí, že si ji manžel ponechá i s nemanželským „pákistánským“ potomkem…
…
Další metr knih na mě teprv čeká, mezi nimi i druhá Tana French. Pustím se do ní, jen co dočtu Korán… ten má o ramadánu přece jenom přednost.
…
Konec bloguje.cz mě zastihl neblogující. S WordPressem jsem se sice ještě tak úplně neskamarádila, ale šablony má pěkné, organizaci rozumnou… zvykám si. Vy, doufám, taky!
…
…
…