Dlouho jsem si nevšímala bulvárních titulků. Lépe řečeno, dlouho jsem na bulvární titulky neměla čas. Ohlas událostí okurkové sezóny mě ale přesvědčil, že ten článek, který mi Choť ukázal bezmála před měsícem, bych se měla podělit. A ještě o nějaké další. Já vím, že to zní drobet tajnosnubně. Jen chvilku, chvilečku strpení – všechno vysvětlím.

Poklidná francouzská obec Urguri de Saint-Pée-sur-Nivelle se na konci června stala dějištěm nečekaného dramatu. Pětaosmdesátiletý Robert Roquebert tam připravil o život svou o třiačtyřicet let mladší manželku, načež spáchal sebevraždu. Podle výpovědi sousedů byl pan Roquebert delší dobu rozvedený; v posledních letech měl sem tam nějaké kratší známosti a málokdo věděl, že se čtvrt roku před smrtí oženil. Soužití pana Roqueberta s paní Binetou Keitou (ano, správně, čti: „kejtou“) ze Senegalu v okolí budilo pozornost především velkým věkovým rozdílem.
.
Pan Roquebert byl znám jako člověk sice trochu hádavý, ale celkem mírumilovný. Jeden z jeho přátel řekl novinářům, že Robert Binetě, matce tří dětí, slíbil věnovat své vlastní stavení v Urguri. Tak či onak, paní Keita se tři měsíce po svatbě rozhodla odcestovat do Senegalu. Robert nesouhlasil: potřeboval, aby se Bineta starala o jeho handicapovaného syna. Manželka, která v Evropě žila už přes dvacet let, přesto trvala na tom, že odjede domů, aby dohlížela na stavbu domu v Koldě. Sbalila si kufry… a dostala do břicha zásah z pušky ráže 12. Zhrzený choť pak zbraň obrátil proti sobě.
.
Manželská neposlušnost naštěstí někdy končívá jen odřenými koleny:
.
Pan Dany Lucien Dubois žije s manželkou Oumou v senegalském Somone. Pan Dubois je původem Belgičan; v nové vlasti si vystačí s francouzštinou a necítí potřebu naučit se wolofsky. Vadí mu ovšem, když wolofsky mluví jeho choť. Pouhé tři dny po svatbě se mladá paní tohoto zločinu dopustila. Rozmlouvala s kýmsi po telefonu, nejprve ve francouzštině, pak ale přešla do wolofštiny. Manžel se rozčilil a žádal ženu, aby okamžitě odešla do pokoje. Přestože ho manželka na kolenou prosila, aby se uklidnil, muž jí hrubě nadával, vyhrožoval jí smrtí a shodil ji do bazénu. Paní Oumou, ač neplavkyni, se podařilo z bazénu vylézt a přes zeď uprchnout k sousedům. Při útěku bohužel ztratila osušku, takže se na sousedovic dvoře ocitla dočista nahatá. Sousedé paní Oumou poskytli nové oblečení a útočiště.
.
Manžel se odvolává na kulturní rozdíly: „U nás v Belgii je normální, že někomu říkáme, že ho zabijeme, nebo že zabijeme sebe, to nic neznamená. Je to náš způsob mluvy. Několikrát jsem ji žádal, aby šla od bazénu, a ona pokaždé odmítla. Nechtěl jsem ji tam shodit. Chtěl jsem převrhnout její lehátko a ona spadla do bazénu. Neumí plavat, ale automaticky se postavila na nohy. Tu noc, než jsem šel na policii, jsme strávili spolu v jednom pokoji. Až druhý den šla do nemocnice. Divil jsem se, když mi řekla, že mám jít na policii podat vysvětlení,“ bránil se pan Dubois před soudem.
.
Prokurátor ho upozornil, že k dobrým mravům nepatří zakazovat manželce mluvit rodným jazykem; když se s ní oženil, musí respektovat i její zvyky. „Například, když před vámi poklekne, je to pouze na znamení úcty. Jste v cizí zemi. Ale vaše názory na Senegalce jsou urážlivé. Problém je ve vaší povaze. Musíte se snažit se změnit,“ dodal prokurátor těsně předtím, než obžalovaný prohlásil, že se z události poučil a polepší se. Dany Lucien Victor  Dubois tak od soudu odešel pouze s podmíněným trestem odnětí svobody na jeden měsíc.
.
Čtenáři pod článkem prorokují paní Oumou brzkou smrt z rukou násilného bělocha, kterého si beztak vzala jen pro peníze – není pochyb!
.

Vzpomněla jsem si na tyhle případy (a na ty komentáře o hamižných černoškách a brutálních běloších) dneska, když jsem četla o „Češce rok vězněné v Súdánu“. Ne pro tu paní a její nevydařené manželství, ale právě pro ty komentující, kteří mají dočista jasno ve všem a vždycky. Zejména z cizích životů jim nezůstává utajeno vůbec nic. Blbá Češka odjela do Súdánu, kdoví jestli nekonvertovala k islámu, vždycky to takhle končí a ty husy se ne a ne poučit. Chtějí akorát černá péra a pak se diví. Kdyby se držely milých českých chasníků… Je tu dost hodných kluků, ale to né, ti jim nejsou dost dobří. (Mimochodem, ona „Češka“, která se dopustila hanobení rasy, je sama napůl Súdánka, v Súdánu se s manželem i seznámila a šátek nosí i v Česku, jak je vidět a slyšet dneska ve videu na serveru novinky.cz.)

.

Skoro by se chtělo říct, že pisatelům zuřivostí (ať už v Africe nebo v Česku) asi tolik neleží na srdci štěstí českých (či jiných) děv krev-a-mlíko, jako spíš frustrace z vlastní (ne)přitažlivosti na tuzemském či cizozemském erotickém trhu.

.

A nevím, jestli jim mám závidět, nebo je litovat, že mají tolik času na vmýšlení se do barvitých obrázků „jak ono to jinde je“. Pochopení pro jejich hlavně-co-nejjednodušeji myšlení ale nějak najít nemůžu. Hledá se mi úplně stejně těžce, jako se mi hledá pro toho, kdo pod článkem o Peteru Lizonovi, americkém násilníkovi slovenského původu, napsal v komentrářích pod článkem v Huffington Post: „Nevím jestli je v ČR zvykem pro manžely mlátit manželky´, ale v některých Evropských zemích se věří v absolutní podřízenost ženy a muži jsou ochotni vynutit si ji jakýmkoli způsobem“.
.
Hlavní přece je, že MY jsme LEPŠÍ!
.
.
.
Čerpáno mj. z článků:
.
.
Podobné články zde: