Mám pro vás jedno malé tajemství, které pro vás bude zklamáním:práce na oddělení vražd je z poloviny práce manažerská. Nováčci si představují osamělého vlka, který se noří do divočiny za temnou předtuchou, ale praxe je taková, že kdo rád dělá jen na vlastní triko, končí na oddělení tajných operací. I malý případ – a tenhle rozhodně malý být neměl – obnáší asistenty, kontakt s médii, s technickým oddělením, s patologem a vůbec s celou báječnou společností, a vy musíte dohlédnout na to, abyste měli vždy aktuální informace, aby nikdo nikomu nelezl do zelí a aby všichni skládali dílky do vašeho velkého plánu, protože právě na vás to celé stojí. Zpomalené ticho uvnitř jantaru bylo to tam – jakmile jsme vyšli z domu, ještě než jsme vůbec stačili vydechnout, bylo na čase začít si hrát na přetahovanou.

Tana French má ruské, italské a irské kořeny.  Rodačka z Vermontu žila nejprve v Itálii a Irsku. Základní školu vychodila v Malawi, v Dublinu studovala angličtinu a divadelnictví. Svůj první román – V lesích – vydala jako pětatřicetiletá v roce 2008. Ještě  téhož roku za něj dostala cenu Edgara Allana Poea.

Všechny její knihy (V lesích, Podoba, Na věrnosti a Ztracený přístav) vyšly v češtině v nakladatelství Argo. Všechny jsem četla – volně na sebe navazují a já začala odprostředka, od románu Na věrnosti. Ani nevím, jak jsem k tomu nápadu přišla – detektivky jsem nečetla už celá desetiletí. Ale pak jsem si půjčila v knihovně další a další… až byly celkem čtyři. Na věrnosti se v mých očích sice nevyrovnalo už nic, ale přece jenom – všechny čtyři knihy jsou napsané pěkným jazykem, a i když dějem většinou zrovna neoplývají, všechny dějové linie dokážou udržet napětí. Jako bonus pro čtenářovu fantazii na konci vždycky číhá nějaká nedořešená záhada.

Kdybych tu teď popisovala děj jednotlivých románů, chtě nechtě bych vzbudila (nepravdivý) dojem, že jde o řadové (i když mnohastránkové) detektivky. Budu se tedy držet jen posledního titulu, který ještě mnohde leží na pultech knihkupectví pod cedulí Novinky.

V nedostavěném satelitním městečku dojde k rodinné vraždě. Mrtvý muž, dvě děti, těžce zraněná žena. Případ se zdá být jednoduchý – nicméně pár drobností nesedí – díry ve stěnách, kamery a skrýš někoho, kdo rodinu před vraždou sledoval.  Detektiv, jako v jiných románech stejné autorky, čelí i problémům v osobním životě… a stejně jako v jiných románech tyto problémy tak či onak ovlivňují vyšetřování.

Obrovská Roschachova skvrna na podlaze, kde leželi Spainovi, začínala tmavnout a na okrajích zasychat. Okna nad ní odrážela šedivé odpolední světlo a vrhala chaotické, nahodilé odlesky: rozvířené listí, kosek zdi, závratný, střemhlavý let ptáka oproti oblakům. „Jo,“ odpověděl jsem. „Myslím, že nás sleduje.“

Konec není úplně překvapivý, ale požitek z četby pomůže vyvážit zklamání nad neoriginálním závěrem.

Jednu otázku jsme se jí s Geri za celé ty roky, co jsme se jí celé dlouhé hodiny vyptávali, nedokázali položit. Vytrhla ses jí hned, když se ti už kolem kotníků začaly ovíjet vlny; vykroutila jsi ruku z její teplé dlaně a utekla zpět do tmy, do syčící trávy, která se kolem tebe uzavřela a nadobro tě ukryla před jejím voláním? Nebo to bylo to poslední, co udělala, než se vrhla do prázdna: otevřela dlaň, pustila tě a křičela na tebe utíkej, utíkej? Kdybych se na to Diny té noci zeptal, myslím, že by mi to řekla.  

Poslouchal jsem, jak si cumlá límec, jak se jí zpomaluje dech a prohlubuje se do spánku. Voněla divokým studeným větrem, cigaretami a ostružinami. Kabát měla nasáklý deštěm, promáčel mi pyžamo a studil mě na břiše. Ležel jsem bez hnutí, hleděl do tmy, cítil na tváři její mokré vlasy a čekal na úsvit.

Pokud jste od této autorky nic nečetli (a chtěli byste), doporučuji knihu Na Věrnosti (hrdina knihy po mnoha letech zjišťuje, že první láska, která ho kdysi cestou za společným životem opustila, ho nezradila dobrovolně. Dá si za úkol zjistit, kdo dívku zavraždil). Ztracený přístav je – pro mě – horší než všechny předešlé, ale i tak jsem nepovažovala za ztrátu času jej dočíst.

Tanja Frenchová, Ztracený přístav. V překladu Petra Pálenského vydalo v roce 2013 nakladatelství Argo.