Ve včerejším článku o záludnostech "slušného chování" jsem slíbila pokračování o zvláštnostech rodinných vztahů.
Moje první (a jediná) rada nevěstám a zvědavcům zní: pokud máte tu možnost, pořiďte si knihu Abdoulaye Barry Diopa nazvanou La famille Wolof. Většina toho, co je tam popsáno, se s maličkými obměnami vzahuje i na ostatní etnika v oblasti, a nikde jinde se nevěsta – cizinka tak podrobně nedozví, kolik látky a peněz měla od manžela a jeho rodiny dostat v den svatby, nebo co přesně by měla vykonávat pro tchyni. (Jistě, tchyně i všichni ostatní budou pravděpodobně respektovat, že nevěsta je divoška neznalá etikety, ale nejde přece jen o povinnosti… znát svá práva se taky může hodit.)
"La famille Wolof" sice momentálně nemám, ale doufám, že pro účely tohoto článku (a snad i několika tematicky podobných) postačí to, co jsem si z její četby podržela v paměti.
Matka samozřejmě patří mezi nejdůležitější osoby v životě každého jedince. Podle wolofských představ dítě po matce a jejích příbuzných dědí charakter, krev a inteligenci, ale také sklony k onemocnění leprou nebo k čarodějnictví. To všechno se přenáší i mateřským mlékem, takže když žena nemůže kojit, hledá se pro dítě kojná nejprve mezi matčinými příbuznými, protože ti mají stejné kvality jako matka sama. Důležitost matky a toho, co dětem předává, ilustruje i to, že tradičně se nástupnictví na trůn a příslušnost ke společenské skupině dědily po přeslici (stejně jako majetek).
Dcery si matka ponechává u sebe až do jejich svatby, zodpovědnost za výchovu synů přebírá – přibližně v době, kdy se jim začínají měnit mléčné zuby za stálé – otec. Matka bývá ctěna a respektována ne kvůli zvyklosti, ale z lásky. Když synové dospějí, přebírají roli živitele své rodičky.
Teta z matčiny strany:
V případě, že matka zemře, její sestry se často provdávají za vdovce, nebo aspoň kojí sestřiny sirotky.
Synovci a neteře pracují zadarmo na tetiných polích, stavbách a opravách domů, ale mají zato nárok na tetin majetek, který si také často bez dovolení berou; majitelka nesmí nic namítat. Na oslavách teta reprezentuje nepřítomnou matku, rozdává ze svého jmění a hradí náklady např. na svatbu synovců. Za odměnu dostává čtvrtinu poraženého dobytka., a při odchodu novomanželky k manželovi (což nebývá hned v den svatby) ještě nevěstu zahrnuje oděvy a penězi.
Strýc z matčiny strany slouží jako mužský představitel mateřské odnože rodiny. Doplňuje otcovskou výchovu a synovci se jí obvykle podrobují bez protestů (jaké by vznášeli proti nárokům otce), protože jsou s matčiným bratrem "téže krve". Takový strýc – nijjaay – přebírá výchovu synovců zcela, jsou-li tito nezvladatelní, tězce nemocní (a v minluosti také, pokud spáchali těžký zločin). Nijjaay má nad svými synovci absolutní moc: dříve je mohl i prodat nebo zabít, aniž by takový čin byl posuzován jako zločin.
Strýc z matčiny strany tvoří protipól otcovské výchovy – je-li otec slabý a neautoritářský, bude strýc o to přísnější. Pokud má otec sklony k náročné výchově, je strýc chápavý a shovívavý.
Synovci v jeho domě tráví podzim a pomáhají na stavbě domu, při pasení dobytka nebo šití, a v zimě pracují na strýcově poli, i když to strýc zrovna nepotřebuje.
Vztah mezi strýcem a synovci je sice stále plný respektu, ale synovec může před strýcem projevit svůj názor nebo zažertovat, pokud to nepřekročí meze zdvořilosti.
I z majetku strýce si synovci mohou brát, ale jen tolik, kolik je přiměřené odvedené práci.
Strýc se také zúčastní všech důležitých oslav svých synovců: svatby, křtiny, pohřby…
Je to pro něj dost nákladné: při narození synovce nebo neteře strýček spolufinancuje křtiny, k obřízce synovci daruje býčka. Když se synovec žení, strýc finančně vypomáhá s náklady na věno pro nevěstu (na venkově při této příležitosti věnuje dobytek), když se vdává neteř, hradí některé z útrat na svatbu (část peněz pak dostane zpátky ve formě zvané "koza pro strýčka"). Ve chvíli, kdy mají synovci potíže (potřebují zaplatit školné, nové šaty apod.), strýček by jim měl bez váhání přispěchat na pomoc.
On sám naopak majetek synovců neužívá, ani se neangažuje v jejich vzdělání – obojí patří mezi nezadatelná práva otce.
Při všech těch vzájemných povinnostech není divu, že vztah strýčka a synovců je důvěrnější, než vztah otce a synů (aniž by v něm ovšem chyběl respekt!): když strýček onemocní a není schopný se postarat sám o sebe, jsou to právě synovci, kdo o něj pečují, omývají ho, pomáhají mu na WC. Když se strýček zamiluje, často jako prostředníka využívá právě synovce, a synovec se může vyjadřovat ke strýcově volbě ženy, nebo strýcovy ženy napomínat. Po smrti nijjaaye může synovec strýcovy manželky zdědit, ale strýc se s vdovou po synovci oženit nesmí.
Předpokládá se, že synovec si vezme nijjayovu dceru; i když třeba strýček děti nemá, vždycky se vyjadřuje k výběru manželských partnerů svých synovců a neteří.
Dneska role strýce z matčiny strany pomalu pozbývá na významu, i když u Serrerů a oblastech jejich zvyklostmi ovlivněnými (Bawol) zůstává silná. Strýček z matčiny strany je všude ale pořád silnou autoritou.
A o dalších rodinných vazbách zase někdy jindy… příbuzných je hodně a nerada bych čtenáře unudila k smrti. 
). Ti, kdo četli původní verze článků z cest Senegalu a o tom, jak jsem k Choti v Africe a s Chotěm do Evropy přišla, si mohou podle následující ukázky udělat obrázek o tom, jak moc jsou texty z webu v knížce "doplněné, rozšířené a upravené". (Ukázka – muslimská svatba – je mírně krácena.)
), švagrové jí pomáhaly jen, když měly volno.
Dvanáct krajů 
