„Musíme uklidit,“ hlaholil rozčilený Choť. „Jede sem Diery Sow!“

Zaskočil mě. „Diery Sow? Kde je?“
 
Dieryho Sowa jsem viděla naposledy před šesti lety v Dakaru, kde mi jeho maminka chystala snídaně a večeře, jeho bratr mi vyprávěl vtipy z lékárnického života a jeho sestry se divily, že se při cestách MHD neztratím.
 
Před čtyřmi lety, když Choťův zaměstnavatel zoufale sháněl vhodné pracovní síly, přemluvil Choť Dieryho, aby poslal do Brna životopis. Dierry pak řešil, jak diplomaticky vysvětlit Choti i headhunterovi, že se nepokodrcá přes půl zeměkoule (byť by mu i to kodrcání zaplatili), aby vydělával tolik co doma a za živobytí platil třikrát víc.
 
„V Dakaru,“ pravil Choť, jako by se to rozumělo samo sebou, „jede do práce a jestli mají volný místo v nějakým letadle, vezme si ho a zítra ráno tu bude! Prej někam lítá skoro každej víkend, mají letenky skoro zadarmo. A je tři roky ženatej,“ informoval mě, „má dceru. Ptal se, kolik mám dětí já, a prej, že málo, že myslel, že jich budu mít víc…“, vrtěl hlavou.
 
„Vidíš,“ triumfovala jsem, „já ti pořád říkám, že máš málo dětí, že jich potřebujeme pět!“
 
„Sis měla vzít Dieryho,“ odbyl mě, „ten taky chtěl furt velkou rodinu, prej aspoň sedum dětí, že jeho rodiče jich měli osum…“
 
„A to mi říkáš teď?! Měl ses svěřit před deseti lety, mohla jsem být paní Sowová a všichni by byli spokojeni.“
 
„No. Měli byste dvanáct dětí-„
 
„Proč zrovna dvanáct?“ vyjevila jsem se. Tak velká rodina už se nevešla ani do mých představ.
 
„Přece sedm pro něj a pět pro tebe.“
 
„Vždyť by byly společný, ne?“
 
„No ale kdybyste se třeba potom rozváděli, tak aby zbylo dost na každýho!“
 
(Diery Sow k mé obrovské úlevě nepřiletěl. Volal večer, že všechny lety jsou plné, zrovna končí svátek Gammu. Prý se ale staví za týden…)