Tramvaj mě dovezla skoro až k bráně porodnice.
Vrátný nevěděl, kam mám jít, a já během bloudění po areálu nemocnice vytáhla z kapsy telefon.

„Dobrý den, chtěla jsem se zeptat… nemáte náhodou ty moje výsledky? Volala jsem před týdnem, to jste měli dovolenou, a sestřička v recepci říkala, že tam nikde nejsou, ale…?“
 
Ve sluchátku bylo ticho. Pak šustění papírů. Znovu ticho.
 
„Tak ano, mám to tady, a je to všechno v pořádku,“ sdělila mi ta, která předtím šustila.
 
Poděkovala jsem, zavěsila a vstoupila prosklenými dveřmi do chodby oddělení reprodukční medicíny.
 
Po zeleném linoleu ke mně přiťapkala malá kulatá zdravotnice. „Vy jste…?“
 
Přiznala jsem se.
„Tady mi podepiště, že jste byla poučena,“ ocitl se mi v ruce papír s instrukcemi, „tamhle si potom vezmete košilku a župan…“
Kolem nás se proplížil potenciální tatínek s plastovým kalíškem v ruce.
„Hned jsem u vás,“ křikla na něj kulatá.
„Ještě bych se chtěla zeptat,“ zadržela jsem ji před okamžitým úprkem za spermiemi, „jak je to s tím klidovým režimem po výkonu? Víte, já mám malé děti a asi si nemůžu na pár dnů lehnout…“
„Doporučuje se týden ležet, taky nemusíte a třeba se nic nestane, ale záruky vám nikdo nedá, to riziko tam je malé, ale je, a pak samozřejmě stoupá, to už je na vás,“ drmolila, myšlenkami už zjevně u dalších úkolů. „Domluvte se s paní doktorkou, až budete uvnitř,“ uzavřela to. Přidala vteřinku úsměvu a vrhla se k pánovi s kelímkem.
 
Pár minut nato jsem v erární košilce a župánku stanula v ordinaci.
 
„Položte se tady na ten stůl,“ pokynula mi mladá brýlatá lékařka, a já se posadila na igelitem potaženou plochu, „chtěla jste jít na odběr plodové vody-„
 
„No, já jsem právě moc nechtěla,“ skočila jsem jí do řeči, dělá mi totiž starosti, že nebudu moct po zákroku ležet, mám malé děti a zaměstnaného manžela…“
 
„A proč jste tady?“ listovala doporučením a zprávou z genetiky.
 
„Protože jsem stará,“ přiznala jsem zjevné, „a protože to vypadalo, že se ztratily výsledky tripple testu. Ale dneska ráno jsem volala do ordinace a řekli mi, že je mají a že to vyšlo dobře…?“ Zaprosila jsem pohledem.
 
„Ale vy tu máte v anamnéze nějaké vývojové vady,  tady vidím,“ studovala list od genetika. „To jo,“ odmávla jsem rukou vývojové vady, které má snad veškeré mé příbuzenstvo*, aniž by ho v běžném životě nějak znevýhodňovaly (krom platby za zhotovení zubních náhrad), „ty ale stojí úplně samostatně a jsou jen kosmetické, kvůli těm tu nejsem.“
„No tak v tom případě asi opravdu není důvod k amniocentéze, když máte testy v pořádku, už máte tři zdravé děti… My samozřejmě také preferujeme neinvazivní metody, víte co, já vás objednám na velký ultrazvuk,“ vzala do ruky sluchátko telefonu, „aby vás vmáčkli někam ještě tento týden, tam by nějaké velké poškození taky poznalo. … Tak příští úterý v jednu,“ obrátila se ke mně potom, „hlaste se v kartotéce.“
 
Ze stolu se mi seskakovalo podstatně veseleji, než se mi na něj šplhalo. Už jsem věděla docela jistě, že – z těch dvou nepříjemnějších variant – bych radši měla živé postižené dítě, než mrtvé zdravé… Ať už by to v důsledku znamenalo cokoliv.
 
 
 
 
* Pokud tyto stránky náhodou opět navštíví některý z mých genetických spřízněnců, kterému zuby nechybí nebo který by měl dojem, že se tato vada nevyskytuje například u šesti členů naší rodiny ale třeba jen u čtyř, doufám, že omluví, že jsem nepovažovala za nutné před napsáním článku zkoumat zdravotní dokumentaci všech nepřímo zmíněných. 🙂