Čekárna byla plná těhotných žen s doprovodem. Žádná nepřišla sama – buď s sebou měly muže, nebo dítě. Já jediná obojí.

„Je to moc hezký miminko,“ lákala jsem Chotě před pár týdny, „chceš ho vidět? Mám tam být dvacátýho příští měsíc. A když budeme chtít, nahrajou nám ho na video. Obrázky všech dětí máme, ale mohlo by mít i video, ne? Když to jde… Víš, jak se mu to bude za pět šest let líbit, že má „video z bříška“?“ narážela jsem na dětskou fascinaci vlastní prenatální minulostí.
 
Nalákaný Choť si vzal dovolenou. (Jeden by řekl, že když už měl „moc hezkých miminek“ doma tolik, bude vůči lákání na podobnou podívanou odolnější… a ono ne!)
  
Na chodbě před ordinací jsem se znovu začetla do ceníku, vyvěšeného vedle dveří. Necelé tři stovky za záznam z ultrazvuku, to není tolik. Za necelého jedenapůl tisíce bychom sice mohli mít i 3D, ale bez toho se obejdeme.
Ukládajíc se na lehátko, vyslovila jsem směrem k lékaři své přání – chtěla bych mít prohlídku zaznamenanou na DVD.
 
Švihák v bílém plášti souhlasí, zakládá disk a hlavicí mi šmejdí po břiše.
 
„Všechno je v pořádku, víte, co budete mít?“ ptá se, stejně jako minule.
  
„Musím mít holčičku,“ odpovídám, stejně jako minule, „dcera chce sestru.“
  
„To je holčička?“ kyne lékař trochu překvapen směrem ke kočárku.
  
„Ne, chlapeček, dceři je pět. A chce sestru, protože bratry už má. Že prý kluci jsou dva a ona je sama,“ vysvětlila jsem.
 
Obrazovka zoranžověla a já si říkala, že teď se to asi už nenahrává – o 3D ultrazvuk jsem přece neprosila? Oranžové miminko pár sekund špulilo rtíky a vrtělo prstíky, než cvaknutí ukončilo produkci.
  
„Bude to tisíc čtyři sta korun,“ zamávala sestra nachystaným listem papíru, „zaplatíte v pokladně a…“
  
„Proč tisíc čtyři sta?“ zesinal lékař.
„No to je podle ceníku,“ vyštěkla sestra, „tři dé na cédečku!“
„No ale,“ nahlížel lékař do seznamu, „to je ten velký ultrazvuk, dvacet minut, a tohle nebylo dvacet minut, jenom dvanáct! A taky… to nebylo celý tři dé! A nemají tři fotky,“ hmátl pro obrázky na stole, „jenom jednu“ – obrázek na stůl vrátil.
„No tak to potom nevím,“ zakyselila se sestra na lékaře.
„Udělejte to za těch čtyři sta dvacet,“ pravil lékař, sestra vytiskla nový papír a my jsme si domů odnesli, co jsme původně ani nechtěli – třídimenzionální suvenýr se slevou.