Stala se mi taková věc.
 
Dostal se mi do ruky dotazník o integraci Afričanů v Česku. Dotazník pro Chotě. Choť nad mým požadavkem vyplnění nejásal, ale když jsem slíbila, že to vypíšu za něj, vyhověl. Co jsem věděla, vypsala jsem. Co jsem nevěděla, bylo například, zdali považuje integraci do české společnosti za obtížnou. Choť napověděl, že ano.

Napsala jsem, že ano, a zeptala se, stále slovy formuláře, proč. Choť odpověděl, že do něčeho takového se integrovat nechce. Politici si dělají srandu z národa a ten ani očkem nemrkne, krade snad každý, kdo má ruce, a kdo nekrade, ten to aspoň toleruje, lidi si na ulici nadávají…
 
Ne že bych podobné řeči neslýchala od cizích lidí v tramvaji a netušila, že se vedou v hospodách a na srazech u kafíčka, ale doma mě podobný povzdech zaskočil poprvé. Nu což, brněnské ulice občas vážně nejsou zrovna nejpřívětivější místo k pobývání – dala jsem mu za pravdu, zanesla do dotazníku odpověď a věc pustila z hlavy až do chvíle, kdy jsem se v jednom rozhovoru dozvěděla (ne zrovna překvapivě), že pocházím z neuspokojivých životních poměrů, neboť jsem si chtěla ekonomicky polepšit s Afričanem. Že neexistují pracující imigranti – muslimové a že nestojí-li Choť o půlnoci na Václaváku, přivydělává si prodejem drog nějak jinak/ někde jinde, a peníze asi roztáčí s milenkami, takže o tom nevím.
Nepřekvapilo mně to, jsem na podobné úsudky zvyklá úplně stejně, jako na tvrzení, že jsem týraná žena (a pokud ne, jistě bych byla, jen žít v Choťově domovině!) i na to, že jsem odpovědna za všechny zločiny na světě, kterých se kdy kde dopustil muslim, protože kdyby „hodní muslimové“ byli co k čemu, tak s těmi „zlými muslimy“ zatočí. A když jsem s těmi lotry „nezatočila,“ já osobně, tak jsem za to všechno zodpovědná, to dá rozum.
 
Chudičká zneužívaná manželka prodavače drog si vzpomněla, jak se prodavač drog zmiňoval o zlodějích.
 
„Napiš o tom článek,“ pošťuchovala mě kamarádka.
 
„Článek?“ vyděsila jsem se. „To mě sežerou zaživa,“ bylo mi jasné.
 
„No a co? Tak ho napíšeš a nebudeš se tam už koukat, já to taky tak dělám,“ pravila kamarádka, sama autorka některých, řekněme, konfrontačních textíků.
 
Slibovala jsem, že napíšu, a nepsala. Taky jsem na to neměla moc času. Až jsem pak konečně dočetla Tabu,magii a sociální skutečnost a „sežrání zaživa“ se dostalo do jiného světla.
 
Je pravda, že cizinec vidí nedostatky společnosti, do které přichází zvenčí, vždycky ostřeji (stejně jako její přednosti – tedy přednosti a nedostatky, které jeho původní společnost nemá). Je to stejné jako s rodinou – pokud se přivdám z rodiny, kde se sklápělo záchodové prkénko, do rodiny, kde se nechává nahoře, okamžitě si toho povšimnu (a je jen na mně, jestli to budu považovat za klad, nebo za zápor). Přicházejíc z rodiny, kde se s prkénkem zachází stejně, na prkénko si ani nevzpomenu.
 
Ale je hovor o prkénku nahoře ze strany snachy tabu?
 
Kraft tvrdí, že tabu i přes svou ohromnou mnohotvárnost mají vždy společný základ: jde o imperativ vyhnutí, při jehož překročení hrozí vyobcování z kolektivu. Pokud imperativ vyhnutí přináší jako následek hádku nebo trest, nejde o tabu.
Abychom mohli hovořit o tabu, musí tu být hrozba skutečného vyloučení z kolektivu, v osobním styku počínající zrušením očního a posléze i akustického kontaktu, výtkami „tohle se u nás neříká, nedělá…“ a končící vyobcováním.Tabu bývá obvykle téma s vysokým afektivním nábojem a sám překročitel tabu se ještě před jeho překročením dostává do vnitřního konfliktu (což by vysvětlovalo, proč Choť o společenských problémech v Česku nepohovořil dřív i to, proč jsem o tom nejdřív nechtěla psát).
 
Ve srovnání s tabu, například, klonování lidí, je tabu českých nectností stejná prkotina, jako tabu nectností rodiče. Ale stejně…
 
A tak jsem článek napsala. Drobet multifunkčně a nediplomaticky. Nepsala jsem nic o některých Češích a nejmenovala žádná pozitiva. Proč taky pozitiva v článku o tom, proč ne-integrovat? Navíc, říkala jsem si, v jednom kuse narážím na články o tom, jak jsou ti muslimové hrozní a ti muslimové (a občas taky ti černoši, ti cikáni a ti Vietnamci nebo dokonce i ti důchodci) dělají to a ono, a pokud jde o články na onom serveru, kam jsem svůj článek o těch Češích nakonec umístila, jejich komentátoři se proti výše uvedeným generalizacím ohrazují jen velmi vzácně.
 
Jak se ukázalo, generalizující Čech se, je-li sám generalizován, začasté urazí. „Já generalizovat můžu, protože já mám pravdu, ale copak já osobně dělám to-to-a-to?“
 
(Mou výtku, že když „hodní Češi“ nedokážou umravnit „ty zlé Čechy“, na všech zločinech se spolupodílejí, plénum kupodivu moc nebralo. 🙂 )
 
„Já můžu hovořit o komkoli, protože já jsem u sebe doma, ale cizinec si tu nemá nač stěžovat, má být vděčný!“ (Cizinec, který v Česku nikdy nebyl, má tedy větší morální právo Čechy kritizovat.)  
 
Nemálo bylo nařčení Chotě, že si „neustále stěžuje na Čechy,“ je povýšený, čiší z něho nenávist ke všemu českému (co jiného čekat od muslima!). Na Manželčině blogu se neustále nadává na vše české a vychvaluje se Senegal. Proč tam tedy nežijeme?
 
O silném emocionálním náboji tématu svědčí počet přečtení článku a zuřivá diskuse, kterou rozpoutal, jakož i reakce na souhlasné komentáře. Nejdůležitější ovšem bylo neustále se opakující nabádání, aby se kritik odebral někam do cizích krajin, nejlépe domů „když je to tam lepší“ (ačkoli nic takového jsem nenaznačila), a nejlépe hned.
 
Zdá se tedy (alespoň mně), že kritika českých nešvarů cizincem (nota bene z rozvojové země – to mi bylo také předhazováno, jako by to na situaci u nás mělo nějaký vliv) s přehledem splňuje kritéria tabu.
 
Jak ovšem způsobit, aby „pytlující“ spoluobčané dokázali vidět paralely mezi „pytlováním“ všeobecně, to netuším…