„S plurilingvními dětmi zkušenosti máme,“ sdělovala mi zástupkyně proslulé jazykové školy s úsměvem, „umíme s nimi pracovat,“ culila se na Miminku. Miminka zarytě mlčela a pohled upírala k čisťounkému koberci na podlaze.

Vyšly jsme pod elektronické hodiny na školní chodbu, seběhly po mozaikovém schodišti a nechaly si od půvabné osmačky ukázat východ.
Přijímací zkoušky Miminka skládat nebude; věděla jsem, že by to bylo zbytečné. Leda by je snad mohla dělat písemně.

Zamířily jsme do spádové základní školy. Kolem stydlivého dítěte se seběhlo pár učitelek: „Povíš nám něco? Tak pověz, řekni…“ I smělé dítko by se pod tou pozorností ostýchat začalo. Na dotazy kýve nebo vrtí hlavou, písmena ukazuje, číslovky naznačuje prsty.
„Je nesmělá, introvertní, potřebuje chvíli na to, aby si zvykla“ – vím, že o elektivním mutismu se hovořívá až tehdy, kdy dítě ve škole nemluví nějakou dobu. Paní za stolkem mě pozoruje s nesouhlasem: „Zvažovali jste odklad nástupu do první třídy?“
„Ne,“ přiznávám, „v mateřské škole tady za rohem, kam chodí už tři roky, se projevuje normálně a učitelky ji považují za naprosto zralou pro školní docházku, vlastně ji moc chválí, jak je šikovná. Ale můžeme ještě zajít do psychologické poradny.“
„To byste měli. A taky… Víte, my tady nejsme zvyklí na práci s takovými dětmi,“ podívala se do papírů a pak znovu na mě.
„Myslíte, že bychom měli jít spíš do nějaké školy s integrací? Do logopedické školy?“ nechápu.
„Ne, to ne, s integrací, ale… spíš do nějaké školy, kde jsou děti z různých koutů světa. Já se bojím, že tady třeba bude dělat problémy ta jazyková bariéra…“
I sebrala jsem své cizojazyčné dítě a odešla s ním hledat školu, kde jazyková bariéra mezi češtinou a moravštinou nebude problémem.