Jak člověka může dohnat jeho vlastní minulost?

Jsou tu stromy, které vypadají pořád stejně, protože rostly tak, jak já jsem rostla, rostly i potom, když už jsem růst přestala, a stárly neznatelně.
.
Jsou tu obstarožní tlustí pánové, kteří se ke mně hlásí – „To jsem přeci já, Standa!“ – a já se snažím předstírat, že jen moje děravá paměť může za to, že jsem v tom plešatějícím vrásčitém muži nedokázala rozpoznat roztomilého chlapečka ze sousedství, co chodil o čtyři třídy níž a mluvil fistulí. (Do Fotolabu, kde pracuje moje první láska, se bojím  jít podívat. Iluze jsou cenné a křehké zboží.)
.
Jsou tu kusy nábytku  jako kuchyňská skříňka, kdysi ohromně vysoká a masivní. Sahala mi po bradu, když jsem po ní posouvala gumovou figurku pískacího koníka. Pískací koník je kdoví kde. Kuchyňskou skříňku Choť vytáhl z kůlny, kterou boural. Skříňka mi sahá sotva ke stehnům  – zmenšila se za ta léta.
.
V lékárně na druhé straně města se chystám koupit sirup proti kašli. Lékárníka jako bych už někdy někde viděla. Pátrám v paměti – muselo to být už dávno?  Podrážky bot se mi propadnou do dlaždic,žaludek ztěžkne a kolena zrosolovatí. Na tom pohřbu hráli Radúze a Mahulenu..„Byl to mladej kluk, tohle se hodí,“ rozhodl tenkrát někdo v obřadní síni. Nesla jsem věnec z třiceti bílých růží. Tehdy jsem ho viděla naposledy.

„Promiňte, nejste náhodou pan Jaroslav?“ drmolím přes zmrzlé rty ( je dobrých osmadvacet ve stínu) a pár sekund na to si s panem Jaroslavem, kterému se před dvaceti lety syn zabil na motorce, ležíme v náručí, zákazníci nezákazníci.

.

„Jsem šťastná,“ svěřuje se holčička, se kterou jsem sedávala v jedné lavici a doprovázívala ji domů ze školy, i když bydlela na druhé straně vesnice. Té holčičce je, tuším, sedmatřicet, je vdaná a má dceru, která se našich dětí stydí. Přinesla nám koláč od maminky – která vypadá dočista stejně úpravná, krásná a křehká, jako před třiceti lety – a usmíváme se nad svými dětskými sny. Monika nemá jachtu ani milionáře, které si vysnila, ale nevadí jí to. Já sice nemám chatrč se střechou z vlnitého plechu, ale do vytoužených pěti černookých dětí, které jsem tajně o hodinách malovávala barvičkami na papíry vytrhané z prostředku sešitů, mi chybí  jen jediné. Svalnatého muže, byť o něco tmavšího, než jaká byla pastelka na sny, mohu odškrtnout – splněno.  Monika tvrdí, že jsme prý plánovaly založení teroristické organizace. Nevzpomínám si na to sice, ale jestli je to tak, směje se Monika, i tady své dětské plány svědomitě plním.

.

Mám vlastně všechno, co jsem kdy chtěla. A i kdyby to mělo být jen na pár chvíli– díky Bohu za každou z nich.