Zvonění budíku hlásí tmě, že od půlnoci už uběhly dvě hodiny. Tma nedělá nic, já se kradu z postele, opatrně, abych nevzbudila děti a nemusela je znovu uspávat, nechávám pootevřené dveře na chodbu a plížím se do přízemí.
Umýt vanu, posbírat dětské šatičky, dát je do pračky. Vyleštit umývadlo. Umýt podlahu v koupelně – v levé ruce kartáček na zuby, v pravé ruce mop, leštím chrup i dlaždičky synchronně. Sklidit ze stolu v kuchyni, vytřepat ubrus, umýt nádobí, odstranit důkazy, že se tu večer vařilo. Zametám ve zrychleném tempu – jestli nestihnu umýt podlahy v kuchyni a na chodbě do tři čtvrtě na čtyři (luxus pětiminutového zpoždění si můžu dovolit), moje osobní hygiena se už nevejde do harmonogramu.
Ve čtyři vstává Choť. Proběhne domem, strčí mi do náruče probuzené mimino, osprchuje se, vyžehlí si košili, nasouká se do obleku, trhne rekord v modlení dvou úsvitových raka´ na čas a zabouchne za sebou branku, aby stihl první ranní vlak, který ho doveze k rychlíku do Brna.
(To párkrát v týdnu. Většinou se válí v posteli do sedmi 🙂 a v osm zasedá k počítači, aby byl na vzdáleném pracovišti přítomen duševně a virtuálně.)
.S miminem v náručí vyndám prádlo z pračky, pověsím ho a kleju, když ve skříni nemůžu najít třetí ponožky té správné velikosti. Kleju pořád, byť tiše, když Žďouřina touha po mateřském mléce způsobuje skluz v časovém plánu: děti už měly snídat, a já pořád ještě kojím… Je půl šesté, zase přijdeme pozdě! Mimino usnulo. Volnýma rukama mažu rohlíky (čaj nalévám do láhve), sprintuju do pokoje, kde oddychují dětičky. Oblékám rozespalou chobotnici a směruju ji, trojhlasně fňukající, do koupelny, kde se chobotnice promění ve stádo slonů a kolem původně umytého umyvadla na umyté podlaze vytvoří bahniště.
.
Následuje zběsilé hledání klíčů, které si některé z dětí schovalo, jak se nakonec ukáže, do peněženky. Mimino přivázat na břicho, Kakaa složit do kočárku, Mimince a Knoflíčkovi do ruky po rohlíku.
Ti z nás, kdo jdou po svých, klušou. Žďourka se probudila a saje (ano, ten leták nelhal – s Ergobaby se skutečně dá nenápadně kojit kdykoli a kdekoli. I když kojící matka zrovna utíká.). Nízkopodlažní autobus ukazuje koncová světla. Příští spoj je vozíčkářům a kočárkářům nepřátelský. Měním děti – Kakao na záda, Žďourka do kočárku. Jen tak je bez problémů vynesu nahoru. Kojení musí počkat.
.
Usazuju starší děti, znovu přemisťuju mladší – výstup zvládnu i s Kakaem v kočárku. Hledám láhev s čajem, po které touží starší děti, Žďourka mi „pod plachetkou“ usíná u prsu, počítám minuty. Stojíme v dopravní zácpě. Nestihneme návazný spoj. Vytáčím číslo do školky, abych udýchanému hlasu řekla, že přijdeme pozdě. Vystoupíme, nastoupíme, vystoupíme. Sjedeme do metra. Vyjedeme z metra. Červená digitální čísílka jsou neúprosná. Nastoupíme, vystoupíme, nastoupíme, vystoupíme. Žďourka mi spí na břiše, Kakao v kočárku. My zbývající se řítíme parkem, kličkujeme mezi paneláky, kočárek s dřímajícím závodníkem řeže zatáčky. Šatna ve školce je prázdná, ze třídy se nese melodie vyťukávaná na klavír.
.
„Zase jdeme až do zpívání,“ praví vyčítavě nejstarší dítko. Mladší dítko pláče: „Chci jít domů po obědě!“ Vysvětluju, potřicáté, že kdybych měla přijít „po obědě“, nemělo by pro mě ani smysl vracet se domů. Kakao se probudil v kočárku, zaparkovaném v přízemí. Sbíhám ze schodů, popadnu Kakaa, spěchám zpátky do patra. Oblékám neoblékající se dítě. Kakao pláče. Žďourka se probudila. Žďourka pláče. Vyndávám Žďourku z nosítka, chovám, kojím, obouvám neobouvající se dítě, vedu děti do třídy.
.
„Ještě vám mám dát to potvrzení,“ vzpomněla jsem si. Sundávám ze zad batoh, lovím doklady. Učitelka vyjekne: „Jé, to nemusíte teď, v klidu si nakojte!“, sleduje nevěřícím pohledem, kterak balancuji dítětem na lokti a batohem na koleně. Snažím se naznačit mávnutí rukou (jde to těžko, v jedné ruce je mimino a lejstro, v druhé batoh s plenkami a pitím a svačinou a svetry a knížkou), strkám paní učitelce do ruky papír (doufám, že ten správný), lovím Kakaa, který zkoumá umývárny, cpu ho do kočárku a ve dveřích, už na odchodu, se srazím s paní zástupkyní.
„Já vím, že to máte těžký,“ praví ta dáma přísným tónem, „že dojíždíte zdaleka a se čtyřma dětma, ale vaše pozdní příchody narušují program školky, a děti potřebují pevný řád…“ . Omlouvám se, slibuji polepšení, potisící prvé si umiňuji, že zítra přijdeme určitě, určitě včas (nazítří nám ujede jeden autobus proto, že Knoflíček se musí vyčurat, a další proto, že Kakao se pozvrací, a stejně přijdeme o půl hodiny pozdě).
.
Dovolím si luxus mírného zpomalení, na autobus cestou zpátky neběžím, ale jdu. Odměnou mi budiž přečtené dvě kapitoly knížky, na kterou městská knihovna čeká už dva měsíce. Před desátou odemykám domovní dveře. V těchhle se srážím s tatínkem: „Nejsem zvyklý vstávat do bordelu,“ informuje mě rodič o své nespokojenosti s bahništěm, které sloníci nechali v koupelně a se stopami, které od bahniště vedou přes kuchyň i chodbu. Možná do toho spadají i drobečky na stole a neuklizený nůž a máslo, kterým jsem ráno mazala dětem rohlíky.
.
Vytřu sloní stopy, pověsím vyprané prádlo, další dám do pračky. Žďourku z břicha přesouvám na záda; při škrábání brambor, krájení cibule a porcování masa by mi překážela. Pod nohama se mi plete Kakao, žádající v desetiminutových intervalech o pochování – bez sourozenců se, chudák, nudí. Uvařím oběd, nakrmím Kakaa. Ustelu postele, zametu pokoje. Hračky a šaty vytřídím ze smetí. Umyju záchod a druhou koupelnu. Seberu usušené prádlo, pověsím vyprané prádlo, další prádlo dám do pračky.
.
„Proč ho necháte malovat po zemi?“ ptá se tatínek při pohledu na dlaždičky, na nichž zanechala stopu Kakaova pastelka v některé ze chvil, kdy jsem se dívala na něco jiného než na potomka.
.
„Tady to máte mnohem lepší, žejo,“ volá na mě sousedka z poza plotu, když věším prádlo. „Děti mají zahrádku, a neplatíte nájem…“
Kývám jako pejsek s hlavou na pérku. Nemám náladu ani čas vysvětlovat, že bydlení v Praze nás vychází každý měsíc o šest tisícovek dráž, než na kolik nás přišel život v Brně (všechna doprava, pětkrát vyšší náklady na školku, trojnásobné zálohy na energie) a zahrádky si nemáme pomalu ani čas všimnout.
.
Vydrhnu počmárané dlaždičky, převléknu špinavého Kakaa, naložím ho do kočárku, Žďourku přesunu ze zad na břicho a odcházíme na autobus. Nastoupit, vystoupit, sjet do metra, vyjet z metra, nastoupit, vystoupit, nastoupit, vystoupit.
.
Cestou si vzpomenu – je patnáctého, nebo ne? Zítra máme být u pediatričky. V jedenáct třicet, jestli se nepletu. Radši tam zavolám. Naposled jsem jela ze školky. Přijeli jsme o půl hodiny pozdě a dostala jsem vynadáno, že si na nás vyčlenili čas a zdržujeme. „Paní S., u nás jste měli být minulý týden,“ sděluje mi sestřička do telefonu mrazivým hlasem. Přesto mi dá náhradní termín, ve který mi sice paní doktorka sdělí, že bych si možná měla najít jiného lékaře, ale nechá se uprosit, že ani jiný lékař nepomůže a že se jen potřebujeme „zorganizovat“ a „utřepat“.
.
„Jak tam spokojeně kroutí palečkama,“ raduje se spolucestující paní v autobusu při pohledu na Žďourčiny nožičky – nic jiného ze Žďourky nevidí. Přiznávám, že Žďourka se krmí, paní se zaraduje znovu a vypráví mi o dvanácti vnoučatech, které jí povily její čtyři dcery. Porodila je – ty dcery – prý všechny během šesti let a vypráví mi, jak hezké to bylo a je, jak je každá z nich úplně jiná, všechny se mají rády a nikdy toho nelitovala, i když „vychovávat děti je hrozná práce.“
.
Ve školce se snažím pochytat ratolesti, které, rozdováděné, běhají po chodbě, tančí a skáčou a místo převlékání se válejí po zemi. Přemýšlím, co asi dělávají děti těch lidí, co mi tak často a rádi říkají, jak jsou naši potomci poslušní, klidní a dobře vychovaní. Konečně jsou větší děti převlečeny, Kakao nalezen v jedné ze tříd, kde se s ním frekventanti mateřinky mazlí a oňuchňávají ho, Žďourka přebalena. Jdeme na hřiště. Po větách, někdy i po slůvkách, louskám další kapitolu Buddhy z předměstí, zatímco kojím, vysazuji Kakaa na prolézačku a Knoflíčka na kruhy a Mimince minerálkou z PET flašky umývám rajčata, narychlo koupená v sámošce u parku. Rozlepím Kakaovi balíček rýžových sušenek, schovám Buddhu a při chytání dětí pod skluzavkou se skrze mobilní telefon u kolegy bloggera dočtu, že mateřská dovolená je odměna za porod, ženské „celý den prosedí venku na lavičkách s kamarádkami a doma je to nezajímá.“ a „potom je fakt,že když se vše honí na poslední chvíli a na rychlo, než přítel přijde,tak to musí být stresující.“
.
Jdu do sebe – je půl sedmé, když budu všechno honit na poslední chvíli, budu vystresovaná.
.
Svolávám děti, vyklepávám jim z bot kamení a z vlasů písek, jdeme na autobus. Kakao únavou pláče, chce se chovat . „Že tak brečí,“ nedá to paní na vedlejším sedadle, když už Kakao nebrečí.
„Je unavený,“ odpovídám, „vstáváme v půl šesté ráno, tak proto.“
„Proč tak brzy?“ ohrnuje vrásčté rtíky v nesouhlasu.
„Vozím děti do školky, máme ji daleko,“ vysvětluji.
„A to je musíteeee mít ve školce? To s nima nemůžete bejt doma?“ zaútočí vrásčitý ret na krkavčí matku bez varování.
„No… líbí se jim tam,“ bráním se chabě, „chodí do školky rády. A myslím, že pro předškoláky je docházka do předškolního zařízení dokonce doporučená ministerstvem…“
Paní udělá něco jako „chm!“, otočí se k oknu a zjevně si myslí svoje. O mně i o ministerstvu.
.
V osm jsme doma. Napouštím vanu, namáčím děti, sbírám suché prádlo ze šňůr. Ohřívám večeři. Myju propletenec končetin, bříšek, zadečků, hlaviček a oušek ve vaně. Koupu Žďourku. Večeře se připálila. Žďourku mažu a oblékám, vařím krupicovou kaši. Děti nebavilo čekat, vylezly z vany samy. Sloní bahniště je teď z celé koupelny. Cpu voňavé děti za stůl, servíruji kaši, snažím se přehlížet mléko rozbryndané z kalíšku a přijít na lest, která donutí Kakaa jíst.
.
Větší děti souhlasí, že si půjdou lehnout (je teprve půl desáté), pokud každému z nich přečtu vybranou pohádku. A tak čtu, čtu o Ferdovi Mravencovi a pak o tom, že již bylo objeveno nevímkolik druhů dinosaurů a pořád to nejsou všichni, že nejmenší měřil šedesát centimetrů a největší už nevímkolik, dobrou noc a pusinku, a kdy přijde tatínek a kde je Kakao? Kakao mezitím vytahal hračky a knihy po celém pokoji a podlahu ozdobil nastříhanými papíry. Na Ferdu Mravence je ještě malý, na dinosaury teprv, kdo by se zlobil, že se nudí?
Lehám si s Kakaem a Žďourkou do postele. Svlékat se nemám čas – až usnou, vstanu a ohřeju večeři Choti a uklidím všechen ten bordel…
.
Probudila jsem se o půlnoci. V džínách a triku, do kterých jsem se předešlé ráno oblékla. Vyžehlila jsem prádlo, umyla jsem vanu, umyvadlo, zrcadla, podlahu v koupelně, nádobí, podlahu v kuchyni, dala prádlo do pračky, pověsila prádlo… V půl šesté, když jsem dávala Choti podržet Žďourku, abych mohla obléknout děti (vykoupu a převléknu se potom, jestli bude čas) , posteskl si mi: „Přijedu v noci utahanej z práce, celej den nejím a ani večeři nedostanu! A ta koupelna, vždyť je to ošklivý, když tam jeden přijde a uvidí to, to nemůžeš takhle nechávat na pak, to musíš uklízet hned!“ Polkla jsem jedovaté poznámky o tom, že strčit večeři do mikrovlnky by mohl zvládnout i člověk vyčerpaný z práce a že koupelna se mi špatně gruntuje, když kolem mě stojí a leží čtyři unavené mokré děti, které je potřeba utřít, namazat, nakrmit a uložit v co nejkratším čase. Aspoň, že Kakaa mi Choť pohlídá, než děti odvezu do školky.
.
„Takhle to nejde,“ promluvil mi Choť do duše, když jsem se se Žďourkou ze školky vrátila, bohatší o zážitek z káravého pohledu paní učitelky – zase jsme přišli „do zpívání“.
„Nemůžu ho hlídat tak dlouho. Jsi celé dny pryč, strašnou dobu ti to trvá. Navíc tady nic není hotovo! Už jsme tu měsíc a pořád jsi ještě nevybalila všechny krabice!“
.
A co na to říct? Co na to říct Choti, který, když nevstává ve čtyři, vstává v šest, když se nevrací v deset z práce, končí s prací v šest večer a pak stlouká pískoviště, boří kurníky, staví kurníky, pleje zahradu, maluje dům, přesazuje kytky, chodí na trávu slepicím a bere děti pouštět draka a pro všechnu práci si ani nemá čas všimnout, že není sám, kdo je, ehm, dostatečně pracovně vytížený?
L.
čvc 17, 2011 @ 13:30:00
pockej Manzelko, to vstavas pravidelne ve dve v noci ?
Iva
čvc 17, 2011 @ 13:34:59
Hm… mooooc pěkný. Sotva jsem to přečetla, už mě bolej ruce. Přeju příjemný boj!I.
Mod,
čvc 17, 2011 @ 13:51:28
Co na to říct, no nevím, mně to připadá šílené:-( Připadá mi šílené mít 4 tak malé děti a denní program sestavený z krmení, uklízení, převážení, krmení, uklizení, praní a ukradených chvil na spánek, protože jako, kdy máte čas na život?
Manželka
čvc 17, 2011 @ 15:30:58
L., teď ne, jsou prázdniny, můžu spát i do pěti! 🙂 S tou pravidelností to tak žhavé není ani ve školním roce – ve dvě většinou, někdy už o půlnoci, někdy jsem se do postele vůbec nedostala, občas jsem naopak usnula s dětmi a vzbudila se až v šest a musela volat do školky, že nepřijdeme… Ivo, děkuju za přání, nepříjemné to není, jen poněkud rychlé! Modono, praní se nepočítá, pere pračka! 🙂 Děti vyrostou, ani se nenaděju, a život je přece i tohle. Tatínek, který měl doma vždycky jen jedno dítě, už mezitím pochopil, jaké jsou reálné možnosti v daných podmínkách, všiml si, že jinak než s hadrem, smetákem nebo vařečkou mne nevidno a neříká nic, ani když občas zaspím a vstáváme do opravdového bordelu. K dětské doktorce už chodíme včas a choť přestal peskovat hned poté, co osiřel na tři dny sám s dětmi (aniž by je musel vozit do školky) a nestihl se ani oholit, natož gruntovat a vybalovat krabice… 🙂
L.
čvc 17, 2011 @ 15:30:58
manzelka, dobra, prave jsem se chtela zeptat, jak dlouho se to da zvladat….do peti spim taky, to jde.je to silenej popis, ale aspon nemas problem jako ja, ze doma s jednim ditetem neni do ceho pichnout 😀
Manželka
čvc 17, 2011 @ 15:33:57
L., myslím, že to jde, když si na to zvykneš. Podobný \"noční\" rytmus jsem měla, když jsem dopisovala Baobab. To jsem tedy chodila spát dřív, kolem deváté, a vstávala kolem druhé. No ale že bych se teď nudila, to opravdu ne! Jen bych zas ráda dělala občas i něco jiného než uklízení, vaření a žehlení. 🙂
L.
čvc 17, 2011 @ 15:36:28
Manzelko, clovek si zvykne na vsechno, i na rakev ,jak se rika.Mne se stava ze mam vsechno hotovy, venku jsem uz byla, a porad jeste plno casu do vecera….dite se taky nudi, zlobi…no a vypadnout z toho stereotypu to potrebuje kazda zena co je doma, o tom zadna..
Manželka
čvc 17, 2011 @ 15:46:48
L., škoda, že jste odjeli, mohla jsi mi z nudy přijet vyžehlit! 😀
L.
čvc 17, 2011 @ 15:50:16
:))). To je taky prave problem, ja bych si doma i nasla co delat, ale zehleni je dobrej priklad toho, co pred tim mym zlatickem proste delat nejde…kdyz nespi.a takovejch aktivit je plno….. Priste prijedu, vyzehlim :)))
Adléta
čvc 17, 2011 @ 19:10:55
No, ja to s umýváním koupelny vzdala zrovna včera :D. A to jsou všichni členové naší domácnosti nad 18. Je to hroznej život v poklusu, ale trochu mi to připomíná ten židovskej vtip, jak se rodina tísní v malým domečku a rabín jim přikáže, aby si tam ještě nastěhovali koně. Tak si tam nastěhujou koně, tísněj se tam. Tak jdou znovu za rabínem, co s tím. Rabín nechá koně poslat ven. No a oni si pak libujou, jakej maj klid. Takže jednou vidím manželku, jak na lehátku s drinkem v ruce leží na zahradě a 4 děti, což už je sakra síla, pulírujou barák a báječně se o sebe staraj 🙂
paja-ostrovanka
čvc 17, 2011 @ 19:52:51
ja porad nechapu, proc clovek puliruje a uklizi a zehli. hlavne kdyz to neni vubec videt. nicmene, manzelko, chces tolik deti, takze tohle nebru jako stezovani si, jen jako popis tveho narocneho dne. tvuj tatinek nemuze pohlidat, nez zavezes deti do skolky? a opravdu ma na pomyslne vaze prednost skolka spojena se stresem pro vsechny nez klidny domov, i kdyz deti nebudou chodit tam, kde je to bavi? koneckoncu, skolku mas vicemene doma:) preju hodne trpelivosti a sily, a obdivuju, ze mas pri tom vsem jeste cas a naladu blogovat….
Mod,
čvc 17, 2011 @ 20:30:16
Manželkom jasně tohle chápu:-)), ale proč prostě tolik dětí tak krátce po sobě? vždyť si vůbec neužiješ prakticky nic pěkného v tom nejlepším věku, vlastně ani toho, co je na těch dětech prima si neužiješ, až si konečně jednou sedneš, aby sis odpočinula na dýl jak na hodinu, všichni budou někde ve škole:-(( No a pokud jde o tatínka, já to pochopila, že jste se přistěhovali, aby nebyl sám, ale zatím se zdá, že je spíš protivný než rád:-(
Mod,
čvc 17, 2011 @ 21:11:00
Kurňa a proč ti ty děti nevemou do školky někam, kam bys to měla 5 minut?!:-((
Manželka
čvc 17, 2011 @ 22:16:07
L., aha, tak jinak – pohlídám ti zlatíčko a ty SI vyžehlíš! 😉 Adléta – ten vtip je můj nejoblíbenější. Taky si říkám, že kdybych měla těch dětí jedenáct a z toho třikrát dvojčata, určitě bych ještě nějaké rezervy v organizaci někde našla! Pájo, no právě, že to není vidět, když člověk uklízí. Kdyby neuklízel, už bychom se tu nehnuli vůbec – nepíšu, že utírám prach z lustrů a knih v knihovně (neutírám) a myju skříně zevnitř (nemyju) – ale bahno na podlaze v koupelně, zaplivaná umývadla ani tři dny špinavé nádobí v dřezu nevypadají dobře… Se žehlením se to má tak, že máme málo úložných prostor a nevyžehlené prádlo se mi do skříní prostě nevjde. Pochopila jsi naprosto správně, stěžování to není 🙂 (ostatně, jen o příspěvek dozadu píšu, že tohle je vlastně to, co jsem chtěla). Jinak, to náročné tady nejsou děti – spíš to úvodní očekávání mých spolužijících, že to tu bude vypadat, jako kdybych byla bezdětná žena v domácnosti. Tatínkovi chvilku trvalo pochopit, že čtyři děti do šesti let nejsou totéž, jako jedno šestileté, a choť moc nepobíral, že péče o čtyři děti v bytě 2+1 s balkónem a veškerou infrastrukturou v dosahu je nepoměrně snazší, než péče o čtyři děti v domě o sedmi pokojích (byť užíváme pouhých pět z nich a tatínek si uklízí sám a občas mu musím vyrvat z ruky mop, aby nevytřel chodbu 🙂 ), se zahradou a dvorem, na vesnici, odkud i obyčejná samoobsluha je vzdálena čtvrt hodin jízdy autobusem, o dětském lékaři ani nemluvě. Tatínkovi chybí jen pár roků do osmdesátky, odpolední hlídání trpaslíka už několkrát absolvoval, ale zatěžovat ho s tím nechci – no a miminem ho týrat nemůžu už vůbec. 🙂 Modono, na tuhle otázku odpovídám obvykle: \"začala jsem pozdě, musím rychle\" – jsem zkrátka stará. Měla jsem první dítě ve třiceti, nemohla jsem si ty čtyři pět porodů rozložit na dvacet let tak, abych benjamínka porodila v padesáti. Navíc si myslím, že je lepší, když jsou děti věkově u sebe co nejblíž, zdá se mi, že pak mají k sobě blízko i jinak. Tatínek, to bychom mu ukřivdili, je daleko víc rád než protivný 🙂 , tohle byl holt článek o uklízení, tak se tam nevešlo, jak podstrkuje dětem i nám dobroty, pyžama a ponožky 🙂 . Ta otázka se školkou má snadnou odpověď: protože v polovině školního rokuz vůbec najít místo ve školce v Praze rovná se zázraku, najít dvě volná místa ve školce zázraku nad zázraky, a najít dvě místa ve školce pro děti nepracující matky, to už není ani zázrak, to je prostě nemožné…
ngvadi
čvc 17, 2011 @ 22:57:03
a já si říkám, jak nestíhám, s jedním! ode dneška si veškeré nářky zakazuju, vždycky si vzpomenu na tebe a bude mi líp 🙂
Mod,
čvc 17, 2011 @ 23:29:05
Tak pravda je, že o 4 a více dětech sem nikdy neuvažovala, chtěla sem mít dvě děti, podařilo se mi mít jedno i přesto, že \" sem začala ve 23\", ale vždycky sem si myslela, že je lepší, když si \" mít děti\" užijí rodiče a ne děti, že k sobě mají blíž, nakonec začnou chodit do školy a to změní celý jejich svět, a sourozencio jsou prima, i když jsou o 10 let starší:-)
Adléta
čvc 18, 2011 @ 06:56:52
Ještě mě napadlo, protože jsem nechodila do školky zase tak dávno :-), pamatuju si, že za nás nebyl problém, kdy s dítětem do školky přijdete, ale kdy z ní odcházíte. Protože paní učitelky zvyklé ještě na práci v trochu jiném režimu (myslím politickém) opravdu nechtěly čekat až se rodiče uráčí dorazit z práce. Můj otec jim celé 3 roky, co jsem tam chodila, zvládal utajit, že v práci končí přesně v hodinu, kdy si mě měl nejdýl vyzvednout (tj 16:00!!!) a musí se z 30 km vzdáleného města ještě nějak dopravit k nám :-D. Strávila jsem každé odopoledne s jednou holčičkou (jejíž tatínek byl policista a taky se neurval dřív) a jednou učitelkou, kterou tam s náma zrovna nechali, a jejíma nenávistnýma obličejema. Chápu, že v tý době, když obchod zavíral v 5 nejdýl a o víkendu měl do 10 ráno v sobotu, to pro učitelky byl kumšt. Ale v čem je přesně problém, když matka přivede děti o něco dýl?
Manželka
čvc 18, 2011 @ 11:03:18
ngvadi, ano přesně v duchu toho vtipu o rabínovi a koni! 🙂 Modono, já ti nevím… Mně si rodiče možná užili (měli mě pozdě a maminka se mnou byla dlouho doma) a stejně jsem záviděla neteřím, které jsou od sebe rok a půl a měly si vždycky s kým hrát a povídat. Protože rodič, ať si to užívá jak chce, nikdy není kámoš a nikdy nemá tolik času, jako sourozenec (který nemusí vařit a chodit do práce a tak) – no a v neposlední řadě, rodiče jednou zemřou, pravděpodobně dřív, než dítě… a pak bude samo, případně v rodinných vztazích odkázáno třeba na sourozence, se kterým(i) si moc nesedne… Myslím, že při kratších věkových intervalech a vyšším počtu takových příbuzných se zmenšuje pravděppodobnost, že by si dotyčné dítě v dospělosti nerozumělo vůbec s nikým z rodiny. 🙂 Adléto, ze svého prvního zaměstnání vychovatelky si taky pamatuju na libanonsko-mongolskou holčičku, jejíž maminka byla doma s miminem a tatínek pracoval jako lékárník. Taky chodil pravidelně o půl ž hodinu po \"zavíračce\". Ale já nedělala nenávistné obličeje, já tu holčičku měla ráda. I když, přesně jak říkáš, v šest večer už nenakoupíš, k doktorovi si nedojdeš, kluk ti z rande odejde (nebyly mobily)… S příchodem do školky je problém v tom (myslím, že ve většině školek), že děti mají nějaký program, zpívají, cvičí, něco vyrábějí… no a když někdo přivede potomka o hodinu později a všechny ostatní děti už mají králíčka slepeného a barví ho a učitelka musí celý postup vysvětlit speciálně tomu opodzilci a pak to s ním ješt projít – tak takových bylo deset, a chodili porůznu, tak žádného zajíčka nikdy ía učitelka aíšby se zbláznila 🙂 . My máme tedy spíš smůlu v tom, že naše školka má ten \"deadline\" v poměrně časnou hodinu.
Manželka
čvc 18, 2011 @ 11:06:03
tak znovu: speciálně tomu opozdilci, a kdyby takových dětí, co chodí pozdě, bylo deset a přicházely v různé časy, tak žádného zajíčka nikdo nikdy ve školce nevyrobí a učitelka aby se zbláznila. To mělo být výš. 🙂
Mod,
čvc 18, 2011 @ 11:38:56
Školka, kam chodí Čaky, se v půl 9 zamkne, a dítě, které nemá prostřednictvím rodiče domluveno z předchozího dne, že příjde později, například od lékaře, se tam prostě v daný den už nedostane. Syn se takhle asi 2x-3x vztekal za venkovním plotem, ale protože marně, naučil se, že když tam nestíhá být do půl, je zbytečné se vůbec vypravovat:-)
Sandra
čvc 18, 2011 @ 16:10:16
Další možnost je, že vzbudíš děti ve 4 ráno, necháš je v klidu nasnídat, mezitím si vytřeš v koupelně, aby tatínek vstával do čistého, ve školce budete první, tím pádem budeš i dřív doma a budeš mít víc toho denního času pro sebe. Abych uklízela v době, kdy už všichni ostatní spí, pokud vím, že to budou první děti, co vstanou a výsledky mého úsilí vůbec nikdo neuvidí, to by mě mohlo… nebo je pak ještě možnost se dopoledne nevracet na periferii, nýbrž si nabalit jídlo pro sebe a pro Kakaa s sebou a zůstat přes den ve městě. Pořád bych raději trávila den na hřištích a v dětských koutcích, než abych nastupovala, vystupovala, nastupovala,… (což samozřejmě není řešení, pokud je venku -20 a půl metru sněhu k tomu…ale pak se zase dají obcházet kamarádky, kterých máš jistě spoustu a které tě vždy rády uvidí… Ale vím, že nepotřebuješ poradit jak si zorganizovat život a že jsi jistě i o těchto možnostech uvažovala. Jen tak píšu, jak jsem si představila, že bych takovou situaci řešila na tvém místě. A přeji hodně zdaru…jak to tak čtu, tak možná to čtvrté vážně tak o 5 let odložíme, jak jsme to měli v plánu, než se manžel začal cítit doma v menšině a nezačal snít o dalším rošťákovi…
Manželka
čvc 18, 2011 @ 16:49:44
Sandro, pokud máte všechno blízko, případně auto, optimálně ještě i nějakou tu hlídací babičku, netřeba odkládat, lze zvládnout v pohodě i čtyři malé děti (jistě i víc!) – aspoň já jsem ještě před pár měsíci, už jako matka čtyř dětí, vůbec netušila, že budu lítat jako hadr na holi a přitom budit dojem lempla 🙂 . To víš, že už jsem hledala, jak činnosti skloubit a poposouvat – jedna věc je, že budit děti ve čtyři ráno a předpokládat, že se \"v klidu nasnídají\" je hodně optimistické už proto, že děti jsou mírně řečeno nevrlé už v půl šesté – budit je ve čtyři, musela bych je tou snídaní asi jedno po druhém polospící krmit 🙂 – a že bych nechala děti snídat a mezitím vytírala v koupelně? To je, bojím se, také utopie… zvlášť ten druhý nejmladší se bez asistence moc neobejde. Možná, kdybych je ve čtyři probudila, zavřela na dvůr a uklízela si, to by šlo 🙂 . Zůstávat přes den ve městě už jsem zkoušela, ale pak mi chybí čas na vaření oběda/večeře a na úklid pokojů – leda bych si jídlo nechávala vždycky uvařit v nějaké restauraci, kolem které půjdeme 😀 . A kamarádky jsou v kritických hodinách většinou v práci – ty dvě nepracující 🙂 zas tak daleko, že kdybych měla jet ze školky k nim, budu vystupovat nastupovat ještě víc, než kdybych jela domů… Ale nakonec to jistě nějak zvládneme, jen ještě trošku \"utřepat\"… 😉
Bosorka
čvc 18, 2011 @ 22:35:26
Tímto děkuji osudu, všem bohům a štěstí, že mám vše hrozně blízko (5-10 minut pěšky), manžel cca po třetí dorazí a vezme potomka ven na slušné provětrání, dost často si moje zlatíčka udělají sólo víkend, já mezitím mohu třeba meditovat, či v klidu dodělávat restíky, vyrazit s kamarádkama, věnovat se koníčkům… a těšit se na ně, neboť právě ta pauza mi umožňuje si v klidu uvědomit, jaké mám doma poklady, amen 😉
Bosorka
čvc 18, 2011 @ 23:00:21
Jinak rovněž nechápu, jak to Manželko můžeš zvládat, takto nevyspalá jsem přežívala maxim. v šestinedělí a musím říci, že nemít z té doby fotky, moc bych si nepamatovala, neužila jsem si to moc. Vím, že nemáte příliš na vybranou, ale to noční uklízení před následným dalším zabahnění bych nedala ani jednou, spánek je pro mě důležitější. Vstáváme s malou v půl osmý, v sedm (když ji venčení málo udolá), což mi zde vyslovit připadá jako rozmazlenost. Večer maximálně pověsím prádlo, naplním myčku, ale resty v nočních a brzkých ranních hodinách nikdy nedělám. Leda, když nestihnu na dovolenou včas dobalit díky lehké prokrastinaci, která mi zřejmě naskočila při takto lenivě vypadajícím režimu. Zase si ale stihnu vyrábět šperky, šít kabelky apod., přečíst kdeco, věnovat se zdravé výživě.. Ale chápu tvé preference jsou jinde a musíš být asi robot, normální lidská bytost už by kolabovala několikrát za den 😉
Ela
čvc 19, 2011 @ 10:03:46
NO, já vlastním jednoho desetiletého aktivního a velmi společenského klučičího jedináčka. Hraje hokej – kolektivní sport, to byla podmínka, neumím si ho představit, jak osaměle tříská tenisovým míčkem do zdi. Jako rodina jsme hodně aktivně pospolu, ale od určitého věku vyžaduje ke hraní stejně staré kluky (a stejného ražení – s neakčními, nesportovními typy se jaksi nudí). Kamarády si už organizuje sám, máme prostor, není problém s přespáváním. Jenže můj závěr z víkendové smečky u nás je – jeden desetiletý puberťák je málo, dva jsou akorát, ale tři jsou fakt moc :-). Jenom toho jídla, co spásli 🙂
Cheorchia
čvc 19, 2011 @ 16:03:17
Chces mit doma super naklizeno drahy? Jsi porad v praci-jiste vydelavas dost na to,aby se to dalo zaridit :)) Kazdy sam sveho stesti strujcem… Chci chodit cvicit,ke kadernici,k manikerce atd… Chci si zivot prozit,ne prezit. Uz se vidim,jak se mi dostane doporuceni od manzela,jak zaznelo tady na blogu,ze muzu cvicit,az deti usnou. Treti dite,aniz bych sidila domacnost,manzela a sama sebe, proste mit nedokazu,protoze chlap jako slusne vydelavajici(a dojizdejici autakem)je porad v praci. A muj zivot neni od toho,abych byla supermanka,ale predevsim zena svemu manzelovi a matka nasim detem.A na to potrebuju regeneraci svych sil v podobe odpocinku. Manzelko nezavidim Ti to.Na druhou stranu Tvuj popis dne mi vyzniva realisticky,ne stezovatelsky,ovsem za svuj zivot je kazdy zodpovedny sam. A jestli Choti v sest vecer padla,pak gratululuju k tak dobre praci a tolerantni Manzelce :)).
M.Amar
čvc 20, 2011 @ 21:13:59
Napsrosto souhlasim s Cheou…. Do tohohle bych nikdy nesla, pro me predstava ctyr deti je dost strasna, ale kazdej to ma jinak…. Kazdopadne ja bych ty jedovaty poznamky na Chote asi nespolkla, jenze se mnou je to tezky. Ale takhle \"prezivat\" (promin Manzelko), to teda ani nahodou. To bych nedala. Ani nechci. A mozna by bodlo auto nebo ne? Sice v zacpe byste stali porad, ale aspon byste nemuseli behat v peti na autobus. A predstava zehleni pro sest lidi, tak je mi mdlo…. Nebo abych ve dve rano drhla koupelnu?? To se jako musi kazdej den?? To jsem jeste u nikoho nevidela a maji maly deti taky. Hmm, hodne stesti….
Ebo
čvc 21, 2011 @ 09:01:34
Manzelko, ale ted vazne, to byl vtip ne? Copak by se dalo prezit tehotenstvi se spanim 4 hodiny denne?
Manželka
čvc 21, 2011 @ 09:18:09
Bosorko, souhlas, \"všechno blízko\" je k nezaplacení! Noční uklízení před následným zabahněním holt vyplývá z toho, že přes den na uklízení zabahnění nebývá čas (vytírat při kojení ještě neumím). A takový klidový režim může být prima, jak píšeš, stíháš spoustu dalších věcí, což je fajn! 🙂 Elo, právě, taky myslím, že (přinejmenším některé) děti potřebují kolektiv a bez něj nejsou spokojené. A pokud jde o ten závěr – my už taky začínáme vařit v prádelním hrnci, a to je deset let ještě daleko! 🙂 Cheorchio, a kam chodí odpočívat tvůj muž? Můj nikam. Těžko můžu od někoho, kdo sám jede šestnáct nebo osmnáct hodin denně, požadovat, aby se staral ještě i o můj odpočinek (to je stejná nejapnost, jako by mi Choť řekl, ať ty podlahy obrousím za něj, protože on si chce dáchnout). Vlastně bych asi ani nechtěla muže, kterého děti pomalu neznají. I za tu cenu, že nebudu mít služku, zahradníka a chůvu – myslím, že děti spíš ocení \"viditelného\" tatínka, se kterým si můžou pohrát, něco spolu vyrobit a zažít a vidět, jak pracuje, než dokonalou maminčinu manikůru, na kterou si po letech jistě ani nevzpomenou. Naštěstí mám ty priority tedy postavené jinak – a naštěstí se v tom s Chotěm docela sejdeme, protože oba holt umyté nádobí oceníme víc než dokonalý make-up – asi si ještě vzpomínáš na článek o Funkční ženě …p://manzelka.bloguje.cz…ni.php ? … Nicméně, nestěžuju si, když jsi to tak nadhodila, musím říct, že se s mopem cítím podstatně méně nesvá než v kadeřnickém křesle! 😀 Zkrátka rodinu beru jako investici a hobby, které s sebou nesou nějaké oběti – třeba zrychlení životního tempa. Ale naprosto chápu, že různí lidé mají různé priority a různé záliby, a rozhodně tenhle životní styl nikomu nenabízím jako \"jedinou správnou cestu\", to vážně ne! 🙂 M. Amar, já bych rozhodně neměnila 🙂 – jen je to teď poslední dobou drobet moc \"rychlé\" na můj vkus, a takové… sysifovské. 🙂 Auto jsem nikdy nechtěla, nemám ani řidičák – a i když už mi dochází, že to budu asi muset přehodnotit, mé ekologické já se k tomu pořád ne a ne rozhoupat. 🙂 Žehlím pro sedm :), i když ten sedmý má prádla jen symbolicky, a koupelna se opravdu musí mýt každý den, pokud tedy nejsi fanoušek poplivaných umyvadel ušmudlaných od tlapiček, sprchových koutů s mapami od mýdla, vany s černým okrajem (děti mají olejové a ovesné koupele) a podlahy se šlápotami… a propos, napsala jsem už, že ta koupelna je celá BÍLÁ a měří asi 4 x 4 metry? 😉
Knihomyš
čvc 21, 2011 @ 10:02:34
Manželko, řekla bych, že Tvá další kniha \"Jak dlouhodobě přežít bez spánku a odpočinku\" bude trhák! 🙂
M.Amar
čvc 21, 2011 @ 11:18:05
Jo celá bílá koupelna?? Ajajaj…. 🙂 No já plivance v umyvadle nesnáším a když tam vidím vlasy, tak by mě trefilo…. 🙂 A co se týče auta, tak si myslim, že čistě ekologicky jsou horrší věci, než auta. Třeba naše neodsířená teplárna v ČB, která se ani odsiřovat nebude, protože na to město nemá, a tak začneme brát víc energie z Temelína. Což možná bude lepší…. Ale to jsem se teda dostala úplně k jinýmu tématu, no jo, školu holt nezapřu 🙂
M.Amar
čvc 21, 2011 @ 15:04:56
Jo a ještě k tomu věkovýmu odstupu, já byla do osmi let sama, bez sourozence a myslím si, že jsem si rozhodně měla s kým hrát (holky ze sousedství atd.). Nemůžu si stěžovat. A to, že rodič není kámoš, s tím taky nesouhlasím, jako malá jsem si hodně hrála s tátou a máma je pro mě víc kamarádka, než matka.
Ela
čvc 22, 2011 @ 11:44:43
A to já bych nevyčítala nikomu nic, pokud mu to takhle vyhovuje. My začali pozdě a příroda nebyla pro, tak jsme skončili u jedináčka a jsme rádi. Spolu jsme velmi často a aktivně. Pracujeme oba dva, ale manžel nyní z domova, tak je flexibilnější, než z původního zaměstnání, já si firmu vedla z domova do synových 3,5roku, než šel do školky. Na úklid mám už léta paní, 1x týdně udělá ten veliký úklid a vyžehlí pár věcí, které je nutno. Peníze, které dostane nikdo nerozporuje. Žehlí se minimálně když to tahám horké ze sušičky, tak zmačkané jsou jen bavlněné košile 🙂 Ekologicky moc nežijeme, to je fakt. Já si ale umím představit, že mám 4 děti. Ale to bych jistě nesloučila se zaměstnáním, které mám ráda. Takže to vlastně příroda zařídila, jak to je a já to už nyní nerozporuji.
nesag
čvc 22, 2011 @ 15:02:16
investovat do rodiny si osobně dovedu představit (snad) až po dosažení určité ekonomické nezávislosti..už jenom proto, že si nejsem jist zda představa rodiče \"dřícího jako mezek\" u mne -natož pak u partnera/ky, dětí a okolí- vzbuzuje respekt nebo spíše opovržení..
tom
čvc 22, 2011 @ 23:25:16
ekologicky by bylo nemit tolik deti. A v primem rozporu se steskem po nedostatku casu je objem casu stravenyho na internetu. Takze trochu zacarovany kruh ze? Nebo ze by byl nekde v matrixu nejaky problem?
Manželka
čvc 23, 2011 @ 10:23:04
M. Amar, s teplárnou na své úrovni asi nic neudělám, takže ta mě tolik netrápí. Je prima, že jsi měla v sousedství \"holky\" – já zrovna ne, když nepočítám jednu zlomyslnou o rok mladší 🙂 – a kdyby sourozence neměly moje děti, byly by na tom při stěhování sem a tam pokud jde o kamarády ještě hůř – mají jich hodně, ale všechny daleko… S tím rodič – kámoš asi záleží na vzorech a očekávání, pro mě rodič kámoš není a sama tykové ambice taky nemám: myslím, že některé věci by se s rodičem vážně zrovna řešit nemusely (nevím, jestli bych chtěla vědět, že dcerku bolí hlava, jelikož ten joint včera byl nějakej divnej, a že patnáctiletý synek má poměr s tou vdovou odvedle, i když se mu nelíbí ta jizva po císaři na jejím břiše… ne, fakt ne! 😀 A na oplátku nebudu děti zatěžovat tím, že mi jejich otec dneska opravdu leze na nervy.) Elo, takové spokojené projevy mám moc ráda, je z toho cítit klid a pohoda… Což je to hlavní – spokojenost. Ať už to má člověk jakkoli. Nedsag, to asi záleží na hodnotovém žebříčku. Mně (i hodně) pracující lidi spíš imponují, než by pro mě byli opovrženíhodní. Nevážím si spíš těch nepracujících. Tom – no právě, a když už mám tolik dětí, nebudu přece zatěžovat životní prostředí ještě autem! 😉 Článek jste asi nečetl pozorně – výslovně v něm stojí, že na internetu jsem připojena pod skluzavkou na dětském hřišti (co bych tam ještě tak asi mohla dělat? Mýt nádobí?) – a, pravda, nestojí tam, že většinu článků a komentářů píšu při kojení. Taky jsem ještě nepřišla na jinnou činnost (kromě čtení), která by se při kojení dala dělat. Jestli máte nějaký tip, sem s ním! 🙂
Bosorka
čvc 23, 2011 @ 10:52:54
Tome, je to fakt, při kojení se dá na netu hodně stihnout, taky při uspávání. Je vidět, že manželka využívá všechny možnosti 😉
Manželka
čvc 25, 2011 @ 15:07:23
Bosorko, při uspávání bych to nezvládla, jedním okem šilhat do knihy, jedním na obrazovku, psát a předčítat u toho… Ale u kojení se zas vlastně dá dělat i spousta dalších věcí (pozorovala jsem se 🙂 ), namátkou: telefonovat, jíst, spát…
M.Amar
čvc 25, 2011 @ 16:37:10
Mne mama sdeluje i to, ze ji tata leze dneska na nervy a ja ji sdeluju i to, s kym mam pomer a jak mi to piti minule nesedlo…. ale mne neni deset, takze uz je to dneska jinak a takovy veci si rikat muzem.
Jana
čvc 29, 2011 @ 23:04:05
PC jde zvládat při uspávání- fáze II: držení za ručičku. Musím držet levou a pravá mi zbyde pro myš 😉 Není moc vidět na klávesy, ale donedávna to býval poviný uspávací prvek pro dceru, tak jsem si ho vyplnila. Nic jiného se v tom šeru taky moc nedá – leda usnout taky, ale v cizí posteli tj pozdější přesun nutný. 😉