Zvonění budíku hlásí tmě, že od půlnoci už uběhly dvě hodiny. Tma nedělá nic, já se kradu z postele, opatrně, abych nevzbudila děti a nemusela je znovu uspávat, nechávám pootevřené dveře na chodbu a plížím se do přízemí.

Umýt vanu,  posbírat dětské šatičky, dát je do pračky. Vyleštit umývadlo. Umýt podlahu v koupelně – v levé ruce kartáček na zuby, v pravé ruce mop, leštím chrup i dlaždičky synchronně. Sklidit ze stolu v kuchyni, vytřepat ubrus, umýt nádobí, odstranit důkazy, že se tu večer vařilo. Zametám ve zrychleném tempu – jestli nestihnu umýt podlahy v kuchyni a na chodbě do tři čtvrtě na čtyři (luxus pětiminutového zpoždění si můžu dovolit), moje osobní hygiena se už nevejde do harmonogramu.

Ve čtyři vstává Choť. Proběhne domem, strčí mi do náruče probuzené mimino, osprchuje se, vyžehlí si košili, nasouká se do obleku, trhne rekord v modlení dvou úsvitových raka´ na čas a zabouchne za sebou branku, aby stihl první ranní vlak, který ho doveze k rychlíku do Brna.

(To párkrát v týdnu. Většinou se válí v posteli do sedmi 🙂 a v osm zasedá k počítači, aby byl na vzdáleném pracovišti přítomen duševně a virtuálně.)

.S miminem v náručí vyndám prádlo z pračky, pověsím ho a kleju, když ve skříni nemůžu najít třetí ponožky té správné velikosti. Kleju pořád, byť tiše, když Žďouřina touha po mateřském mléce způsobuje skluz v časovém plánu: děti už měly snídat, a já pořád ještě kojím… Je půl šesté, zase přijdeme pozdě! Mimino usnulo. Volnýma rukama mažu rohlíky (čaj nalévám do láhve),  sprintuju do pokoje, kde oddychují dětičky. Oblékám rozespalou chobotnici a směruju ji, trojhlasně fňukající,  do koupelny, kde se chobotnice promění ve stádo slonů a kolem původně umytého umyvadla na umyté podlaze vytvoří bahniště.
.
Následuje zběsilé hledání klíčů, které si některé z dětí schovalo, jak se nakonec ukáže, do peněženky. Mimino přivázat na břicho, Kakaa složit do kočárku, Mimince a Knoflíčkovi do ruky po rohlíku.
Ti z nás, kdo jdou po svých, klušou. Žďourka se probudila a saje (ano, ten leták nelhal – s Ergobaby se skutečně dá nenápadně kojit kdykoli a kdekoli. I když kojící matka zrovna utíká.). Nízkopodlažní autobus ukazuje koncová světla. Příští spoj je vozíčkářům a kočárkářům nepřátelský.  Měním děti – Kakao na záda, Žďourka do kočárku. Jen tak je bez problémů vynesu nahoru. Kojení musí počkat.
.
Usazuju starší děti, znovu přemisťuju mladší – výstup zvládnu i s Kakaem v kočárku. Hledám láhev s čajem, po které touží starší děti, Žďourka mi „pod plachetkou“ usíná u prsu, počítám minuty. Stojíme v dopravní zácpě. Nestihneme návazný spoj. Vytáčím číslo do školky, abych udýchanému hlasu řekla, že přijdeme pozdě. Vystoupíme, nastoupíme, vystoupíme. Sjedeme do metra. Vyjedeme z metra. Červená digitální čísílka jsou neúprosná. Nastoupíme, vystoupíme, nastoupíme, vystoupíme. Žďourka mi spí na břiše, Kakao v kočárku. My zbývající se řítíme parkem, kličkujeme mezi paneláky, kočárek s dřímajícím závodníkem řeže zatáčky. Šatna ve školce je prázdná, ze třídy se nese melodie vyťukávaná na klavír.
.
„Zase jdeme až do zpívání,“ praví vyčítavě nejstarší dítko. Mladší dítko pláče: „Chci jít domů po obědě!“ Vysvětluju, potřicáté, že kdybych měla přijít „po obědě“, nemělo by pro mě ani smysl vracet se domů. Kakao se probudil v kočárku, zaparkovaném v přízemí. Sbíhám ze schodů, popadnu Kakaa, spěchám zpátky do patra. Oblékám neoblékající se dítě. Kakao pláče. Žďourka se probudila. Žďourka pláče. Vyndávám Žďourku z nosítka, chovám, kojím, obouvám neobouvající se dítě, vedu děti do třídy.
.
„Ještě vám mám dát to potvrzení,“ vzpomněla jsem si. Sundávám ze zad batoh, lovím doklady. Učitelka vyjekne: „Jé, to nemusíte teď, v klidu si nakojte!“, sleduje nevěřícím pohledem, kterak balancuji dítětem na lokti a batohem na koleně. Snažím se naznačit mávnutí rukou (jde to těžko, v jedné ruce je mimino a lejstro, v druhé batoh s plenkami a pitím a svačinou a svetry a knížkou), strkám paní učitelce do ruky papír (doufám, že ten správný), lovím Kakaa, který zkoumá umývárny, cpu ho do kočárku a ve dveřích, už na odchodu, se srazím s paní zástupkyní.
„Já vím, že to máte těžký,“ praví ta dáma přísným tónem, „že dojíždíte zdaleka a se čtyřma dětma, ale vaše pozdní příchody narušují program školky, a děti potřebují pevný řád…“ . Omlouvám se, slibuji polepšení, potisící prvé si umiňuji, že zítra přijdeme určitě, určitě včas (nazítří nám ujede jeden autobus proto, že Knoflíček se musí vyčurat, a další proto, že Kakao se pozvrací, a stejně přijdeme o půl hodiny pozdě).
.
Dovolím si luxus mírného zpomalení, na autobus cestou zpátky neběžím, ale jdu. Odměnou mi budiž přečtené dvě kapitoly knížky, na kterou městská knihovna čeká už dva měsíce. Před desátou odemykám domovní dveře. V těchhle se srážím s tatínkem: „Nejsem zvyklý vstávat do bordelu,“ informuje mě rodič o své nespokojenosti s bahništěm, které sloníci nechali v koupelně a se stopami, které od bahniště vedou přes kuchyň i chodbu. Možná do toho spadají i drobečky na stole a neuklizený nůž a máslo, kterým jsem ráno mazala dětem rohlíky.
.
Vytřu sloní stopy, pověsím vyprané prádlo, další dám do pračky. Žďourku z břicha přesouvám na záda; při škrábání brambor, krájení cibule a porcování masa by mi překážela. Pod nohama se mi plete Kakao, žádající v desetiminutových intervalech o pochování – bez sourozenců se, chudák, nudí. Uvařím oběd, nakrmím Kakaa. Ustelu postele, zametu pokoje. Hračky a šaty vytřídím ze smetí. Umyju záchod a druhou koupelnu. Seberu usušené prádlo, pověsím vyprané prádlo, další prádlo dám do pračky.
.
„Proč ho necháte malovat po zemi?“ ptá se tatínek při pohledu na dlaždičky, na nichž zanechala stopu Kakaova pastelka v některé ze chvil, kdy jsem se dívala na něco jiného než na potomka.
.
„Tady to máte mnohem lepší, žejo,“ volá na mě sousedka z poza plotu, když věším prádlo. „Děti mají zahrádku, a neplatíte nájem…“
Kývám jako pejsek s hlavou na pérku. Nemám náladu ani čas vysvětlovat, že bydlení v Praze nás vychází každý měsíc o šest tisícovek dráž, než na kolik nás přišel život v Brně (všechna doprava, pětkrát vyšší náklady na školku, trojnásobné zálohy na energie) a zahrádky si nemáme pomalu ani čas všimnout.
.
Vydrhnu počmárané dlaždičky, převléknu špinavého Kakaa, naložím ho do kočárku, Žďourku přesunu ze zad na břicho a odcházíme na autobus. Nastoupit, vystoupit, sjet do metra, vyjet z metra, nastoupit, vystoupit, nastoupit, vystoupit.
.
Cestou si vzpomenu – je patnáctého, nebo ne? Zítra máme být u pediatričky. V jedenáct třicet, jestli se nepletu. Radši tam zavolám. Naposled jsem jela ze školky. Přijeli jsme o půl hodiny pozdě a dostala jsem vynadáno, že si na nás vyčlenili čas a zdržujeme. „Paní S., u nás jste měli být minulý týden,“ sděluje mi sestřička do telefonu mrazivým hlasem. Přesto mi dá náhradní termín, ve který mi sice paní doktorka sdělí, že bych si možná měla najít jiného lékaře, ale nechá se uprosit, že ani jiný lékař nepomůže a že se jen potřebujeme „zorganizovat“ a „utřepat“.
.
„Jak tam spokojeně kroutí palečkama,“ raduje se spolucestující paní v autobusu při pohledu na Žďourčiny nožičky – nic jiného ze Žďourky nevidí. Přiznávám, že Žďourka se krmí, paní se zaraduje znovu a vypráví mi o dvanácti vnoučatech, které jí povily její čtyři dcery. Porodila je – ty dcery –  prý všechny během šesti let a vypráví mi, jak hezké to bylo a je, jak je každá z nich úplně jiná, všechny se mají rády a nikdy toho nelitovala, i když „vychovávat děti je hrozná práce.“
.
Ve školce se snažím pochytat ratolesti, které, rozdováděné, běhají po chodbě, tančí a skáčou a místo převlékání se válejí po zemi. Přemýšlím, co asi dělávají děti těch lidí, co mi tak často a rádi říkají, jak jsou naši potomci poslušní, klidní a dobře vychovaní. Konečně jsou větší děti převlečeny, Kakao nalezen v jedné ze tříd, kde se s ním frekventanti mateřinky mazlí a oňuchňávají ho,  Žďourka přebalena. Jdeme na hřiště. Po větách, někdy i po slůvkách, louskám další kapitolu Buddhy z předměstí, zatímco kojím, vysazuji  Kakaa na prolézačku a Knoflíčka na kruhy a Mimince minerálkou z PET flašky umývám rajčata, narychlo koupená v sámošce u parku. Rozlepím Kakaovi balíček rýžových sušenek, schovám Buddhu a při chytání dětí pod skluzavkou se skrze mobilní telefon u kolegy bloggera dočtu, že mateřská dovolená je odměna za porod, ženské „celý den prosedí venku na lavičkách s kamarádkami a doma je to nezajímá.“ a „potom je fakt,že když se vše honí na poslední chvíli a na rychlo, než přítel přijde,tak to musí být stresující.“
.
Jdu do sebe – je půl sedmé, když budu všechno honit na poslední chvíli, budu vystresovaná.
.
Svolávám děti, vyklepávám jim z bot kamení a z vlasů písek, jdeme na autobus. Kakao únavou pláče, chce se chovat . „Že tak brečí,“ nedá to paní na vedlejším sedadle, když už Kakao nebrečí.
„Je unavený,“ odpovídám, „vstáváme v půl šesté ráno, tak proto.“
„Proč tak brzy?“ ohrnuje vrásčté rtíky v nesouhlasu.
„Vozím děti do školky, máme ji daleko,“ vysvětluji.
„A to je musíteeee mít ve školce? To s nima nemůžete bejt doma?“ zaútočí vrásčitý ret na krkavčí matku bez varování.
„No… líbí se jim tam,“ bráním se chabě, „chodí do školky rády. A myslím, že pro předškoláky je docházka do předškolního zařízení dokonce doporučená ministerstvem…“
Paní udělá něco jako „chm!“, otočí se k oknu a zjevně si myslí svoje. O mně i o ministerstvu.
.
V osm jsme doma. Napouštím vanu, namáčím děti, sbírám suché prádlo ze šňůr. Ohřívám večeři. Myju propletenec končetin, bříšek, zadečků, hlaviček a oušek ve vaně. Koupu Žďourku. Večeře se připálila. Žďourku mažu a oblékám, vařím krupicovou kaši. Děti nebavilo čekat, vylezly z vany samy. Sloní bahniště je teď z celé koupelny. Cpu voňavé děti za stůl, servíruji kaši, snažím se přehlížet mléko rozbryndané z kalíšku a přijít na lest, která donutí Kakaa jíst.
.
Větší děti souhlasí, že si půjdou lehnout (je teprve půl desáté), pokud každému z nich přečtu vybranou pohádku. A tak čtu, čtu o Ferdovi Mravencovi a pak o tom, že již bylo objeveno nevímkolik druhů dinosaurů a pořád to nejsou všichni, že nejmenší měřil šedesát centimetrů a největší už nevímkolik, dobrou noc a pusinku, a kdy přijde tatínek a kde je Kakao? Kakao mezitím vytahal hračky a knihy po celém pokoji a podlahu ozdobil nastříhanými papíry. Na Ferdu Mravence je ještě malý, na dinosaury teprv, kdo by se zlobil, že se nudí?
Lehám si s Kakaem a Žďourkou do postele. Svlékat se nemám čas – až usnou, vstanu a ohřeju večeři Choti a uklidím všechen ten bordel…
.
Probudila jsem se o půlnoci. V džínách a triku, do kterých jsem se předešlé ráno oblékla. Vyžehlila jsem prádlo, umyla jsem vanu, umyvadlo, zrcadla, podlahu v koupelně, nádobí, podlahu v kuchyni, dala prádlo do pračky, pověsila prádlo… V půl šesté, když jsem dávala Choti podržet Žďourku, abych mohla obléknout děti (vykoupu a převléknu se potom, jestli bude čas) , posteskl si mi: „Přijedu v noci utahanej z práce, celej den nejím a ani večeři nedostanu! A ta koupelna, vždyť je to ošklivý, když tam jeden přijde a uvidí to, to nemůžeš takhle nechávat na pak, to musíš uklízet hned!“ Polkla jsem jedovaté poznámky o tom, že strčit večeři do mikrovlnky by mohl zvládnout i člověk vyčerpaný z práce a že koupelna se mi špatně gruntuje, když kolem mě stojí a leží čtyři unavené mokré děti, které je potřeba utřít, namazat, nakrmit a uložit v co nejkratším čase.  Aspoň, že Kakaa mi Choť pohlídá, než děti odvezu do školky.
.
„Takhle to nejde,“ promluvil mi Choť do duše, když jsem se se Žďourkou ze školky vrátila, bohatší o zážitek z káravého pohledu paní učitelky – zase jsme přišli „do zpívání“.
„Nemůžu ho hlídat tak dlouho. Jsi celé dny pryč, strašnou dobu ti to trvá. Navíc tady nic není hotovo! Už jsme tu měsíc a pořád jsi ještě nevybalila všechny krabice!“
.
A co na to říct? Co na to říct Choti, který, když nevstává ve čtyři, vstává v šest, když se nevrací v deset z práce, končí s prací v šest večer a pak stlouká pískoviště, boří kurníky, staví kurníky, pleje zahradu, maluje dům, přesazuje kytky, chodí na trávu slepicím a bere děti pouštět draka a pro všechnu práci si ani nemá čas všimnout, že není sám, kdo je, ehm, dostatečně pracovně vytížený?