Dvanáct krajů

aneb o africké porodnosti

Alespoň mi to nařčení připomnělo, jak absolutní neznalost (nepředstavitelnost!) reálií může člověka svést k falešným představám a špatným interpretacím.

Vtip ugandského rolníka, který si se zvědavým bělochem kladoucím blbé otázky zažertoval slovy "protože ty děti rádi děláme" a od té doby se v Česku tato odpověď traduje jako vážně míněná realita, ten tady opakovat nebudu.

Nebudu psát ani nic o k- a r-strategiích (dodneška mi není jasné, jak se zastánci zmíněné teorie porovnali s demografickou revolucí a – ti, kteří žijí v České kotlině – relativně prudkým přesunem našich předků ze skupiny r- do skupiny k-).

Historicky vzato, Afričané donedávna neměli problém s nedostatkem půdy nebo prostoru. Měli problém s nedostatkem lidí.

Platilo, a dodneška platí, že čím početnější skupina je, tím lepší má přístup ke zdrojům, k moci, tím více solidárních opor má k dispozici jednotlivec. "Příbuzenské skupiny klesnuvší pod minimální počet byly prostě pohlcovány plodnějšími soky v procesu přirozeného výběru," říká John Illife v knize Afrika a Afričané. Potřeba vytvořit co nejpočetnější skupinu narážela na mimořádnou nepříznivost podmínek: snad nikde jinde na světě neexistuje tak bohatá a variabilní škála mikrobů a parazitů. Evropští kolonizátoři a dovezený dobytek sice v mnoha oblastech brzy umírali, ale Afričané měli miliony let na to se okolí fyzicky přizpůsobit, a parazité měli stejně dlouhou dobu na to, jak dosáhnout života v symbióze, která by hostitele nevyhubila. Přesto byla úmrtnost velmi vysoká zejména mezi dětmi: malárie, průjmy, meningitida, frambézie, bejel a další choroby,společně s nedostatkem živočišných bílkovin způsobovaly, že v 18. století v prvním roce života zemřela asi třetina dětí a mnoho (většina?) ostatních se nedožilo pátých narozenin. ("U etnika Anyi na Pobřeží Slonoviny …měla žena právo obřadně pohřbít teprve své čtvrté zemřelé dítě."tnj)

Na celém území Afriky se navíc v různě dlouhých periodách vyskytovaly hladomory, způsobované nálety kobylek, suchem nebo naopak prudkými dešti v neobvyklou dobu, případně, tak jako v Evropě, válkami bránícími lidem v obdělávání půdy. Periody bývaly různě dlouhé (zprávy z Angoly hovoří o cca každých sedmdesáti letech) a následky strašlivé: v letech 1738-56 zemřela kvůli hladomoru způsobenému suchem a hejny kobylek polovina obyvatel Timbuktu, a při třech hladomorech na Kapverdách mezi lety 1773 až 1866 se počet obyvatel pokaždé snížil asi o 40%. I v tomto případě byly jedněmi z prvních obětí malé děti.

Přitom děti byly (a jsou) vším: od záruky pokračování života svých rodičů (ve smyslu biologickém i duchovním), přes naději na přežití skupiny, potvrzení práva na manželství, zabezpečení ve stáří až po upevnění společenského postavení rodičů.

Za těchto okolností se africké zaujetí plodností stalo bezmála posedlostí: plodná žena zasluhuje úctu, neplodná se dočká pohrdání. Neplodný fulbský manžel raději ženě najde milence, než by zůstal bezdětný, a babičky i v muslimských oblastech hrdě vystavují na odiv svá splasklá ňadra, důkaz mnohanásobného mateřství.

Dívky se dříve (a někde to tak je dodnes) vdávaly hned po dosažení pohlavní zralosti, aby nepřicházela vniveč jejich plodící schopnost. Přesto málokterá z těch, které žily na konci 18. a počátku 19. století, za celý život porodila víc, než šest dětí (pro srovnání: je to zhruba o čtyři děti méně, než bylo v té době obvyklé v Čechách). Důvodem tohoto relativně nízkého počtu dětí na ženu nebyla snaha porodnost omezit, ale naopak zvýšit počet přeživších dětí tím, že se zvětší věkový odstup mezi nimi. To měla obvykle zajistit sexuální abstinence kojících matek; matky děti kojily tři, někde i čtyři roky. V Gambii, pokud kojené dítě onemocnělo, bývala matka nařčena z nevěry (předpokládalo se, že nemoc způsobují změny v mateřském mléce, vyvolané pohlavním stykem).

Přes tato opatření setrvávala Afrika v demografické krizi až do dvacátých a třicátých let, někde dokonce až do poloviny 20. století – jejího obyvatelstva ubývalo.

Výjimkou je Etiopie, jejíchž občanů začalo přibývat už od začátku století – populační explozi nastartovaly silné ročníky dětí, počatých náhradou za ty, které zemřely při hladomoru v letech 1888 – 1892.

Africká populace začala v typických případech přirozeně růst nejprve v oblastech pod vlivem misií, v regionech, kde bylo zavedeno tržní zemědělství a rozšířeno základní školství přístupné dívkám. Z dostupných záznamů se zdá vyplývat, že porodnost si v subsaharské Africe sice udržovala stávající úroveň, ale poklesla novorozenecká a kojenecká úmrtnost a objevily se nové metody léčby ženské neplodnosti

Od roku 1920 do roku 1950 stoupl počet obyvatel Afriky ze 142 na 200 milionů. 

Britský tajemník pro kolonie v roce 1948 jasnozřivě napsal:  

"Zavádíme lepší zdravotnictví jenom proto, abychom se ocitli před populačním problémem úděsných rozměrů. Musíme živit to rozrostlé obyvatelstvo, protože jejich zemědělské metody a způsob života jsou zoufale nevhodné pro takové množství lidí… V budoucnosti nás určitě čekají potíže. Nemůžeme uskutečňovat rozvojové projekty dostatečně rychle, aby poskytly užitečné placené zaměstnání celé rostoucí generaci. Nemůžeme každému z nich obstarat pozemek a mnozí z nich by o to ani nestáli. Rostoucí počty lidí nelze podporovat nebo živit v rezervacích. Při současném stavu své ekonomiky si nemohou dopřávat všechny služby, jichž se začínají dožadovat. Hlučně volají po dobrodiních civilizace bez hospodářské základny, která by je mohla poskytnout a udržet… Nemůžeme dlouho doufat, že uspokojíme všechny nové choutky koloniálních národů, a můžeme se tedy nadít nepokojů."

Je smutné, že předchůdcům (a ani následovníkům) britského tajemníka nedošlo, že zavedením evropských škol, tisku a dalších médií, v nichž jsou výdobytky "civilizace" propagovány a oslavovány jako nejvyšší meta, jíž lze dobýt, jako právo každého a ultimativní nutnost, v nichž je západní způsob života a jeho tradice vyzdvihován jako pokrok a nahrazení stávajících (sice dosud bez problémů fungujících, ale nevhodných a zaostalých a špatných) reálií oním západním předkládáno jako důkaz rozumu… pak se není možné divit, že lidé, pracně vykořeněni a zbaveni národní hrdosti se budou  dožadovat toho, co je jim předkládáno jako "jediné dobré a správné".

Jinými slovy: je hloupost člověka učit, že jeho životní styl je špatný a můj dobrý, a zároveň si myslet, že takto "poučený" a přesvědčený jedinec bude i po mém výplachu mozku dále ochotně setrvávat v tom, o čem jsem mu řekl, že je špatné a zaostalé.  

Literatura: John Ilife, Afrika a Afričané, dějiny kontinentu, Vyšehrad 2001

Příště: pokračování o demografii od 50. let 20. století a o příčinách současného stavu.

Těm z vás, kteří to nevědí – a chtěli by –  tu o tom něco povím.

V našich končinách je celkem známo, že osmého března v roce 1908 newyorské švadleny stávkovaly za hlasovací právo, zkrácení pracovní doby a lepší pracovní podmínky. Mnoho z nich pro tuto troufalost přišlo o zaměstnání a jejich odhodlání si lidé časem začali připomínat Mezinárodním dnem žen.

Pátý březen v celosvětovém měřítku výjimečný není – ale v senegalské vesnici Nder si ho modlitbami a setrváváním v domovech připomínají každé první březnové úterý už 190 let.

Nder leží v bývalém království Walo. Jeho obyvatelé se, stejně jako ostatní waloané, živili zemědělstvím a obchodem. S kšefty to ale nebylo zas tak jednoduché: za řekou (Senegal) začínala země kočovných Maurů, a při spatření skupiny cizinců ze severu člověk nikdy nevěděl, jestli přijíždějí jako zákazníci, nebo jako lupiči.

Rok 1820, kdy se to stalo, nepatřil k nejklidnějším: Maurové z kmene Tarza se spojili s Tukuléry a Walo napadali často; v bitvě u Ntaggaru ošklivě zranili braka, waloského krále, a ten se pak –  v doprovodu dvořanů a značné části jízdního vojska – jel kurýrovat do Saint Louis.

Pátého března bylo úterý. Muži z Nderu odešli, tak jako vždycky, hned za úsvitu na pole, na lov do savany, vypluli s rybářskými sítěmi na řeku. Ve vesnici zůstalo jen pár vojáků ceddo, ženské, děti a hodně staří lidé. Den jako každý jiný prý bylo to úterý; začínalo období sucha, už ráno bylo teplo a ten teplý vzduch se naplňoval ozvěnou úderů tlouků v hmoždířích, výskáním dětí, mečením koz a kdákáním slepic.

Pak ty známé zvuky přehlušil jekot. Od řeky utíkala nějaká vyděšená paní, které šla ráno pro vodu nebo snad prát prádlo, a křičela, že na druhém břehu hledá brod ohromná skupina maurských bojovníků.

Všechny ženy v panice začaly naříkat. V savaně se není moc kam ukrýt, Maurům na koních pěší vesničanky neutečou – čekalo je otroctví v cizích zemích. Věděly to moc dobře, maurské přepady tak končily vždycky. Nikdy už neuvidí rodinu…

Všeobecnou hysterii zarazila Mbarka Dia, královnina dvorní otrokyně. Prohlásila, že je lépe zemřít, než sloužit někomu jinému, než vlastnímu králi, nevšímala si obvinění z čarodějnictví, kterým ji některé vesničanky počastovaly, a přiměla ženy, aby si oblékly šaty svých nepřítomných manželů. Malé děti, které už uměly chodit a jejichž útěk chtěly ženy krýt, poslaly na pole, aby se schovaly v obilí. Ty nejstarší měly jít dál a přivolat pomoc.

Ozbrojeny vším, co našly – od motyček přes tlouky až po opravdové zbraně – utkaly se vesničanky s nepřítelem.

Bojovaly o život a sílu jim dodávalo zoufalství – grioti dnes zpívají o tom, že ono úterý ženy z Wala pobily na tři sta Tarzů. Ale i kdyby mrtvých nepřátel nebyly tři stovky – víme přece, jak lidé umějí přehánět – je fakt, že ty statečné ženské Tarzy zahnaly. Ale když Maurové sbírali své raněné, zjistili, že většina protivníků byly – ženy! Ve vesnici není nikdo než ženské! "Ty nás přece nemůžou porazit," usoudil maurský náčelník, a začal své vojsko – počtem daleko převyšující vesničanky z Nderu – řadit k novému útoku, během něhož hodlal nad odbojným zbožím zvítězit.

Ženy, mnohé z nich také raněné, zmalomyslněly. Pomoc nepřijde. Zajetí je jisté.  A Mbarka Dia promluvila znovu: "zasloužíme si snad otroctví? Chcete, aby se o nás o generace později povídalo ´odešly do zajetí´? Nebo byste raději, aby lidé říkali ´hrdinně bojovaly až do konce´?"

S hořícím klacíkem vstoupila do velké rákosové chýše na návsi. Ženy ji následovaly jedna po druhé. Žádná nezůstala venku. Staré, mladé, urozené i prosté, dívky před pubertou, těhotné ženy i stařenky, všechny procházely dveřmi dovnitř. Matky, které se nechtěly odloučit od svých nejmenších dětí, s sebou nesly už jen mrtvolky – samy svá miminka udusily, aby je ušetřily horšího osudu.

Poslední z žen zavřela dveře. Chýše vzplála během chviličky,  a zpěv uvězněných žen brzy přešel v dusivý kašel. Dočista zmlkly až poté, co se na ně zřítila hořící střecha.

Jen jediná svědkyně tu scénu přežila. Někteří říkaji, že to byla jedna z těhotných matek, krátce před porodem, která čekání na bolestivou smrt nevydržela, vykopla dveře a poloudušená unikla. Jiní vyprávějí, že to svědectví pochází od malé holčičky jménem Seydani Mafatim, kterou sama Mbarka Dia poslala, aby se nechala Maury zajmout a pak, jestli se jí podaří uniknout, řekla mužům, jak statečné byly jejich babičky, matky, sestry, ženy a dcery při obraně svobody. Seydani Mafatim prý odjela s Maury do Rossa, kde jí pomohli její příbuzní, a ona tam nakonec zůstala, a dokonce si v Rossu založila vlastní rodinu.

Jisté je – i historikové se na tom shodují – že Mbarka Dia dostála svému úmyslu: raději zemřít, než žít ve službách cizího pána.

První Libanonec se prý v Senegalu usadil v roce 1860. Jeho rodina tam žije dosud a vzpomíná, že ještě na konci 19. století nebylo v této západoafrické zemi jejích krajanů víc než stovka.

Postupně do nejzápadnější země Afriky začali za imigranty přijíždět příbuzní a známí z vesnic na jihu Země cedru, aby svým již usazeným soukmenovcům pomohli v obchodě nebo zemědělství.

Většina těchto příchozích byli šíitští muslimové z velmi skromných poměrů, a s jejich příchodem se libanonská komunita rozrostla asi na pět set duší.

V další vlně, těsně předcházející I. světové válce, začali do Senegalu migrovat křesťanští maronité – někteří z nich si kvůli chudobě nemohli dovolit cestu do Francie, další byli  podvedeni námořníky a místo v Marseille vysazeni v Dakaru. ("Panně Marii libanonské" je zasvěcen i jeden z největších dakarských kostelů,  "Notre Dame du Liban").

Po válce rychle vzrostl hospodářský a strategický význam Dakaru a senegalští zemědělci začali ve velkém pěstovat arašídy. Výkup důležité plodiny nemohla francouzská vláda ovládnout jinak, než přes překupníky.  Ti afričtí překupníci byli drazí a nezávislí; nově příchozí imigranti z Libanonu v zájmu vlastního přežití ochotně přistupovali na menší zisky (mohli si to dovolit – většina z nich byli svobodní mladí mužové); Senegalce z obchodu vytlačili.  Francouzskou poptávku po překupnících libanonští přistěhovalci uspokojili rychle: za 19 let – od roku 1917 do roku 1936 – se jejich minorita rozrostla z pěti set na téměř dva a půl tisíce osob.

Společensky vzato, nepatřili Libanonci ani ke kolonialistům, ani ke kolonizovaným.  Z toho plynuly velké výhody: Francouzi je nepovažovali za konkurenci ani za nebezpečí, takže měli tendenci svěřovat vyšší posty, uprázdněné po Evropanech, právě vzdělanějším z Libanonců.

U Senegalců byli Libanonci oblíbenější, než Francouzi: na rozdíl od Evropanů – nesvázáni ideou "civilizační mise" – se rychle sžili s prostředím, akceptovali systém obchodování založený na laskavostech a známostech spíš než na pevně stanoveném zisku, účastnili se společenského života, navazovali sociální vztahy s tamním obyvatelstvem. V souboji o klienty Libanonci používali všech výhod, kterých se jim jako "ubohým cizincům" mohlo dostat, a často vítězili.

Když ve 30. letech dramaticky poklesla cena arašídů, začaly na obou stranách vznikat protilibanonské nálady, a po 2. světové válce, kdy Francie potřebovala vkoloniích pracovní místa pro své vlastní občany, ještě zesílily.

Les Échos d´Afrique Noire publikovala rasistické karikatury a odhalovala "libanonská zvěrstva". Vzniklo několik uskupení, příležitostně žádajících vyhoštění Libanonců nebo vyhrožujících násilím. Senegalci, přes tehdejší četné francouzské pokusy poštvat místní obyvatelstvo na arabské imigranty, zůstávali vůči francouzsko-libanonskému pnutí chladní.

Po vyhlášení senegalské nezávislosti, když přestalo být třeba překupníků, dali se bohatší z Libanonců do obchodování: mnoho z nich dodneška vede (byť s potížemi, jak si povíme dále) velkoobchody, čistírny, restaurace nebo malé butiky s luxusním zbožím a elektronikou. V Senegalu žije už třetí generace Libanonců – někteří z nich nehovoří arabsky, jen wolofsky a francouzsky, velká část nikdy neviděla Libanon. Přesto se dodneš žení a vdávají především (i když už dávno ne výlučně) mezi sebou, a nařčení z nízkého stupně integrace odmítají slovy: "snažíme se uchovat si vlastní jazyk a kulturu."

Jen vzácně jsou příslušníci libanonské menšiny vidět ve vysoké politice. "Intelektuální elita by nás v politice nepřijala," myslí si někteří z nich. Aly Saleh, bývalý starosta Dahry i Faysal Sharara, šedesátiletý předseda l’Institution de prévoyance retraite du Sénégal se ale shodují na tom, že Senegalce zajímají výsledky práce jejich zastupitele, ne jeho původ. "Za celou dobu mého působení ve funci se nikdo nezmínil o tom, že jsem Libanonec," říká Faysal Shehara.

 Přesto je vztah většiny Senegalců k Libanoncům jako skupině přinejmenším ambivalentní. Nemalý podíl na tom mají i zprávy o sexuálním a pracovním zneužívání příslušníků senegalské komunity v Libanonu (Senegalce si od 70. let dováželi do Bejrútu jejich libano-senegalští zaměstnavatelé) a o vraždách, které byly spáchány na senegalských služebných v libanonských rodinách.

V Dakaru vlastní Libanonci byty a domy téměř výlučně v okolí ulice Gambetta, a tvrdívá se o nich, že jsou bohatí. Ač tomu tak dříve bylo, dnes už, podle Jeune Afrique,  nadpoloviční většina senegalských Libanonců není o nic zámožnější, než průměrní Senegalci. Od 90. let minulého století jim totiž v obchodu konkurují murídští bussinesmani z kraje Bawol, které rozsáhlá obchodní síť a mezinárodní kontakty se souvěrci činily na poli obchodu neporazitelnými – až do příchodu Číňanů. Dnes, drceno bawolskou a čínskou konkurencí, mnoho Libanonců své obchody zavřelo, mnoho Libanonců odešlo. Komunita, která v roce 1970 měla 50.000 lidí, se zmenšila téměř o polovinu. 

Video: taneční představení libanonského gymnázia Panny Marie Libanonské v Dakaru: 

 

V předchozích dílech "průvodce pro nevěsty" jsme mluvili o vzájemných vztazích v rodinách. Jak to ale je s rozpadem rodiny?

Je potřeba si říct, že stejně jako jsou tradiční sňatky uzavírány tak, aby majetek ani lidé pokud možno neodcházeli mimo rodinu, přistupuje se i k rozvodům a dalším rozpadům rodiny jako k něčemu nežádoucímu. V případě manželovy smrti se mezi Wolofy dodneška uplatňuje levirát – manželku zesnulého dědí jeho mladší bratr; mimo jiné také proto, aby se staral o sirotky po bratrovi a aby se eliminovala možnost, že některý z nich odejde s matkou mimo rodinu. V zemědělské společnosti je každá ruka dobrá a přísloví "bohatší žně má ten, kdo má větší rodinu" zcela vystihuje tuto filosofii.

S přesunem obyvatelstva do měst a postupnou modernizací postupně podléhají změnám i dávné zvyklosti: i tam, kde dosud rodiče vybírají manželské partnery dětem, už má vdova právo levirátní sňatek odmítnout a výskyt sňatků "z lásky" i rozvodů v moderní společnosti nabírá na frekvenci. U některých senegalských etnik jsou rozvody méně časté, než u jiných – přesto se zdá, že od 50. do 90. let minulého století se rozvodovost ve městech držela při hranici 50% (v 60. letech bylo podle průzkumu V. Martina nejméně jednou rozvedeno 57% čtyřicátníků, a všichni muži v jeho vzorku nad 55 let.). Pozor – "rozveden" zde neznamená "sám", ale "rozveden s nejméně jednou ze svých manželek"!  

Sociolog Abdoulaye Bara Diop odhaduje, že ve městech se rozpadá zhruba šest manželství z deseti, na vesnici o polovinu méně. Většina rozvodů (58%) přichází v prvních pěti letech po uzavření sňatku – velmi rizikovým faktorem je bezdětnost manželství, neplodnost ženy nebo její relativně vysoký věk (nad 25 let) při vstupu do manželství. Mezi 6. a 10. rokem po svatbě se rozpadá znatelně méně rodin (29%) a po 10. roce pravděpodobnost rozvodu dále klesá (17%).

Rozvody během prvních let po svatbě bývají často iniciovány manželkami, které si během námluv a svatby zvykly na dary a uvěřily okatě demonstrované movitosti ženicha, který ale při dvoření a svatbě utratil peníze, našetřené během několika let a dál tentýž standard není schopen udržovat.  

Podle tradice mohou být důvody k rozvodu zdravotní nebo sociální – stačí, aby jeden z partnerů onemocněl nakažlivou, dědičnou nebo neléčitelnou nemocí (tuberkulóza, lepra, duševní choroba) nebo aby byl podezřelý z čarodějnictví či z toho, že  nosí smůlu. Rozvod je považován za řešení i v případě, že manželka je neplodná (nebo její děti umírají v kojeneckém a batolecím věku), či manžel impotentní. 

Nevěra bývala v historii důvodem rozvodu jen vzácně: jak jsem už psala dříve, s mužskou sexuální věrností se v manželství nepočítá, a ženská nevěra takřka neexistovala díky přísné společenské kontrole na vesnicích a trestům (smrti nebo otroctví), které prokázanou nevěru následovaly. Chování manželky mívalo (a má) na stabilitu manželství velký vliv – manželka se nemá nikde potulovat – kromě pochůzek za svými pracovními a společenskými povinnostmi, nemá být hádavá a hubatá. Pro to všechno se s ní manžel mohl chtít rozvést.

Manželka mohla žádat rozvod, pokud se k ní manžel choval špatně nebo ji bil.

Rozvod ovšem, stejně jako svatba, není v tradici záležitostí individuí a tak – s výjimkou rozvodu ze zdravotních a esoterických důvodů nebo kvůli cizoložství – obvykle obě rodiny intervenují za udržení svazku. 

Může se – dodneška – stát, že manželka, toužící po rozvodu, odejde zpět k svým rodičům, ale ti ji (třebas proti její vůli) vrátí k manželovi, protože "žena má být trpělivá". Na situaci mezi členy manželského páru a na to, aby muž s násilnickými sklony netýral ženu, mají dohlížet manželovi rodiče, u nichž pár žije.  

Statisticky vzato, dnes v Senegalu ženy nejčastěji žádají o rozvod proto, že je manžel opustil (39,9%), neuživí je (16,7%), bije je (17,9%), nevyplatil jim věno, neprokazuje jim lásku, neshodne se s jejich rodiči; též pro nesoulad povah, impotenci či duševní chorobu.

Muži oproti tomu žádají obvykle o rozvod proto, že manželka je opustila (57,9%), byla jim nevěrná (21%), dopustila se bigamie (5,3%), má špatnou povahu nebo se neshodne s příbuznými manžela.  

Přestože neuvěřitelných 90% rozvedených žen se během několika málo let provdá znovu, je rozvod – bez ohledu na příčinu – považován za důkaz špatného charakteru ženy.  

"Nikdy bych nesouhlasil, aby se moje žena přátelila s nějakou rozvedenou," řekl letos reportérovi Slunce prodavač z Castors. "Rozvedené ženy vedou svoje kamarádky k chybám. To ony můžou za to, že je rozvodů dneska čím dál víc!"

 Paní T., zákaznice, k tomu dodala: "Oni muži si stěžují na to, že ženy jsou materialistické, a já neříkám, že jsou bez chyby, ale muži jsou neloajální a nevděční, a o věrnosti radši nemluvit. Kolikrát vidíte muže, který nic neměl, když se oženil, jeho žena s ním trpěla, a když se vzmohl, vzal si jinou. To se pak té první nechce s ním zůstat!"

A. G. se přidává: "Naši předkové věděli, jak bez problémů vést polygamní rodinu. Dneska máte v manželství jednu preferovanou a jednu frustrovanou, a tak ta druhá za sebou často zaklapne dveře."

      
http://www.seneweb.com/news/elections2007/article.php?artid=24766  

http://www.seneweb.com/news/elections2007/article.php?artid=24767  

http://www.popline.org/docs/0033/193491.html

 "Sůl přichází ze severu, zlato z jihu, poklady moudrosti a slovo Boží pocházejí z Timbuktu."

Devátým mansou malijské říše se stal Abúbakar II., synovec jejího zakladatele Sunďaty.

Arabské prameny ze 13. a 14. století uvádějí, že Abúbakar se vzdal vlády, aby se mohl věnovat námořním expedicím. Historik Ibn Fadlullah Al-Umari cituje ve své encyklopedii Masalik Al Absár vyprávění o tom, jak Abúbakar vyslal flotilu dvou set lodí, z nichž se se zprávou o ztroskotání vrátila jediná, a jak odhodlání "nalézt druhý břeh oceánu" bylo tak velké, že do čela další expedice – o dvou tisících lodí – nastoupil sám, svěřiv pro dobu trvání plavby vládu svému bratru Músovi.

Druhá výprava zmizela beze stopy; říše ztratila krále.

Trůn zůstal Músovi.  

O narození a dětství desátého mansy malijské říše je známo pramálo. Pravděpodobně vládl v letech 1307 – 1332 (jiné prameny uvádějí 1312 – 1337) a světovou pozornost té doby upoutal proslulou velkolepou poutí do Mekky.   Músa se vydal povinnost, předepsanou všem muslimům, splnit v roce 1324 obklopen karavanou šedesáti tisíc přátel, válečníků a dalších poutníků. Při putování mu bylo připraveno posloužit dvanáct tisíc dvořanů – pět set z nich neslo drahý kov. Osmdesát velbloudů kráčelo naloženo celkem dvěma tunami čistého zlata určeného chudým, a Músova štědrost způsobila na několik let silný úpadek ceny tohoto kovu v zemích, kudy císařova karavana prošla.   Tato rozhazovačnost sice přinesla mansovi Músovi a jeho říši světovou proslulost, ale zároveň hospodářsky velmi poškodila malijskou říši, a trvalo mnoho let, než se stát z těchto vydání ekonomicky zotavil.   Na zpáteční cestě doprovázeli Músovu karavanu muslimští učenci a básníci, včetně Abú Isháka As-Sáhilího, který do západosúdánské architektury přinesl nové stavební technologie a materiály; tradice mu připisuje založení typického súdánského stavebního slohu.  

V té době Mali těžilo hlavně ze strategické polohy a z mezinárodního obchodu: stará západní obchodní cesta ze Sildžimásy se kvůli nájezdům arabských kočovníků přestávala používat, a karavany nyní putovaly východněji. Ze Súdánu do Maghrebu a dále do rukou italských kupců proudila slonovina, sůl, zlato, otroci, med a kožedělné výrobky, na druhou stranu putovaly látky, skleněné ozdoby, měď; evropské pokusy dostat se do Súdánu ke zdrojům bohatství maghrebští obchodníci mařili v zárodku. Mansa si byl dobře vědom toho, že na přátelských vztazích s Maghrebem závisí prosperita říše, a dal si proto na udržování diplomatických vztahů se severní Afrikou záležet. Kromě toho získal nová území a reorganizoval říší rozdělením na provincie, z nichž každá měla guvernéra.  

Po návratu z Mekky se Músa jal budovat ve své říši nové mešity, školy a knihovny; bylo to právě během jeho vlády, kdy se vzdělání dostalo v nově připojených malijských městech do popředí zájmu a jména míst jako Timbuktu a Gao se stala v muslimském světě synonymem vzdělanosti.

Mešity v těchto městech postavené neměly nouzi o návštěvníky: přestože většina venkovského obyvatelstva vyznávala původní animistická náboženství, obchodníci, kteří tudy projížděli, byli – až na výjimky – muslimové.V mešitách se pozvolna shromažďovaly spisy a časem se v městě knihy staly hlavní, vysoce ceněnou komoditou; významné rodiny zakládaly ve svých domech soukromé knihovny.

Ke konci Músovy vlády se mešita Sankoré změnila v islámskou vysokou školu s druhou největší africkou knihovnou – hned po alexandrijské. Kromě cizích spisů uchovávala i práce místních studentů a myslitelů, mnohé v domorodých jazycích (nejčastěji songhajštině nebo fulbštině) zapsaných arabským písmem, jiné psané v arabském jazyce.   Mnoho rukopisů se v průběhu staletí ztratilo, další podlehly vlivům počasí nebo požárům, ale přesto se jich v Timbuktu do dnešních dnů dochovalo více než sto tisíc. Nejstarší z nich vznikaly ve 12. století. Obsah je různý – od vědeckých spisů o botanice, astronomii, matematice, medicíně nebo právu až po poezii, kroniky nebo obchodní záznamy.  

Některé rukopisy už pravděpodobně nebudou nikdy nalezeny: když se rozkřiklo, že koloniální zprávy zabavily celé knihovny a převezly je do Paříže nebo do Londýna, majitelé "soukromých knihoven" a "strážci knih" své poklady zakopávali pod zem, ukrývali v písku, jeskyních a na dalších místech zhoubných pro čitelnost rukopisů. Přesto se jen v Timbuktu dodneška pyšní starými rukopisy téměř sedmdesát "knihoven", a počet v současném Mali přechovávaných starých listin bývá odhadován na sedm set tisíc až milion.   Rukopisy byly v úctě dlouho drženy jen v rodinách, aniž by o nich světová veřejnost cokoli tušila, nebo aniž by se někdo systematicky snažil o jejich uchovávání pro příští generace. Až v roce 1970 založila malijská vláda ve spolupráci s UNESCem institut Ahmeda Baby zabývající se restaurováním a digitalizací rukopisů. Centrum Ahmeda Baby má v držení 25.000 dokumentů, což je jen zlomek z počtu listinných pokladů, které se v této oblasti nachzejí. Vloni pak jihoafrická vláda poskytla Mali dotaci ve výši šesti milionů dolarů na výstavbu moderní budovy, v níž by rukopisy mohly být uloženy v podmínkách, které umožní jejich zachování.  

http://www.timbuktufoundation.org/libraries.html  

http://www.timbuktufoundation.org/history.html

http://whc.unesco.org/en/list/119  

http://international.loc.gov/intldl/malihtml/enhanced.html   http://www.sum.uio.no/research/mali/timbuktu/libraries.html   http://www.sum.uio.no/research/mali/links/links.html#timbuktu

Včera jsem zmínila středověkou "ústavu mandingské federace". V roce 1998 se v Guineji konala dílna moderních a tradičních komunikací, kde mandinští grioti z celé západní Afriky rekonstruovali Manden Fugu, tak jak byla po století předávána z učitele na žáka ode dne, kdy ji v roce 1235 přednesl Sunďata.

 A dalo by se říct, že pokud jde o morální imperativy, většina Manden Fugy platí v savanách západní Afriky dodneška.

• Mandinská společnost je rozdělena do šestnácti klanů nositelů toulců, pěti klanů marabutů, čtyř skupin řemeslníků, a jedné skupiny otroků. Každý vykonává své činnosti a úlohu.

• Řemeslníci se odevzdávají do služeb pravdy; budou říkat pravdu náčelníkům, jejích rádcům a slovem bránit vládu a pořádek v celé zemi.

• Pět rodin marabutů jsou naši učitelé a vzdělavatelé v islámu. Každý je bude mít v úctě a naslouchat jim.

• Společnost je rozdělena do věkových skupin. Do stejné skupiny patří lidé, muži i ženy, kteří se narodili v období tří po sobě jdoucích let. Členové věkových skupin mezi mladými a starými lidmi jsou zváni, aby se zúčastnili rozhodování o důležitých záležitostech týkajících se společnosti.

• Každý má právo na život a na ochranu fyzické integrity. Každý pokus o zbavení bližního života je trestán smrtí.

• Systém dozorování bojuje proti lenosti a zahálce.

• Mezi Mandingy je sanankunya ("žertovné příbuzenství") a tanamannyonya (pokrevní spojenectví). Žádný svár mezi sanankunyou a tanamannyonyou spojenými skupinami nesmí umenšit respekt, který jeden k druhému podle pravidel má. Mezi švagry a švagrovými, mezi prarodiči a vnuky musí být principem tolerance a žertování.

• V říši vládne rodina Keita.

• Výchova dětí je odpovědností celé společnosti. Otcovská autorita náleží každému.

• Soustrast si přejeme vzájemně.

• Když tvá žena nebo dítě utíká, nepronásleduj je dál, než k domu prvního souseda.

• Nikdy neurážejte mistry umění.

• Nikdy neurážejte ženy, naše matky.

• Nikdy nebijte vdanou ženu, dokud její manžel neúspěšně nezasahoval.

• Ženy se, kromě svých denních čiností, účastní všeho rozhodování.

• Lež, která přežila 40 let, budiž považována za pravdu.

• Respektujme zákon prvorozených.

• Každý muž má dvoje "vyženěné příbuzné" – rodiče dívky, kterou nedostal, a řeč kterou nezdrženlivě pronesl. Musíme je respektovat a brát je v úvahu.

• Nechovejte se špatně k otrokům. Jsme pány otroka, ale ne toho, co nese.

• Nezajímejte se o manželky náčelníků, sousedů, duchovních, přátel a partnerů.

• Domýšlivost je příznakem slabosti a pokora znamení velikosti.

• Nepodvádějte se vzájemně. Respektujte svá slova.

• V Mandingu se k cizincům nechováme špatně.

• Velvyslanci jsou v Mandingu v bezpečí.

• Býk, svěřený ti do péče, nepovede stádo.

• Dívka se může vdát kdykoli od puberty.

• Muž se smí oženit kdykoli po dvacátém roce života.

• Věnem budiž tři krávy: jedna pro nevěstu, jedna pro jejího otce a jedna pro matku.

• V Mandingu je možné rozvést se ze tří důvodů: impotence manžela, duševní nemoc jednoho z manželů a manželova neschopnost uživit manželku. Rozvod se musí odehrát mimo vesnici.

• Musíme pomáhat potřebným.

• Je pět způsobů nabývání majetku: nákupem, věnováním, výměnou, prací a dědictvím. Jakýkoli jiný způsob bez přesvědčivého svědectví je pochybný.

• Jakýkoli nalezený předmět se stane veřejným majetkem, pokud se majitel napřihlásí do čtyř let.

• Pokud jde o svěřené, náleží poručníkovi čtvrtina výnosu. Každé čtvrté vejce od svěřené nosnice patří tomu, kdo ji má v opatrování.

• Jeden kus hovězího dobytka může být vyměněn za čtyři kozy nebo čtyři ovce.

• Ukojení hladu není krádež, pokud si hladový nenabere nic do kapsy nebo do vaku.

• Fakombe je vůdcem lovců.

• Než založíte oheň v buši, dívekte se, zda v okolí nerostou kvetoucí nebo plodící stromy.

• Domácí zvířata budiž v době polních prací uvázána, a po žních puštěna na volno. Toto se netýká psů, koček, kachen a drůbeže.

• Respektujte příbuzenství, manželství a sousedské vztahy.

• Nepřítele můžete zabít, ale neponižujte ho.

• Ve velkých shromážděních se spokoj s jednáním svého zástupce.

• Balla Fasseke Kouyate je jmenován vedoucím obřadů. Je mu dovoleno žertovat se všemi, zejména s královskou rodinou.

• Kdokoli překročí tato pravidla, bude potrestán.  Jejich uplatňování je závazné pro všechny.

Poznámky:  

Charta dělí mandinskou společnost na dvě základní skupiny: svobodné lidi a otroky. Svobodní lidé, se dále (do dnešních dnů) člení do (celkem devětadvaceti) kast. Některé z nich přiblížím dále.  

16 zmiňovaných rodin "nositelů toulců" byli válečníci, oprávnění bránit území. Jednalo se o muže z rodin  Sangaré, Sidibé, Diakité, Koita, Diaby, Dansouba, Fofana, Sako, Diawara, Magassouba, Camara, Kouruma, Camissoko, Traore a Conde.

Čtyři šlechtické rody jsou: Keita, Konate, Koulibaly a Duno (Sumano, Danhou, Soumano).

Pět rodin náboženských učenců zahrnuje jména Berete, Cisse, Diané, Sylla a Koma.

Řemeslníci se dál dělí do cechů. Jsou mezi nimi pěvci, historici a společníci králů – nejznámější jsou ti z rodin Kouyaté a Diabaté. Patří k nim také kováři (Kante, Camara, Kouruma), řezbáři a zpracovatelé kůže (Sylla a další).

Příslušníci některých rodin mohou původem přináležet k několika kastám; příčinou je v průběhu staletí se měnící společenské zařazení.  

Ve staré Ghaně byl obchod s otroky významnou částí hospodářství. Tyto praktiky, můžeme-li věřit tradici, Sunďata zakázal, a tradiční domácí formy otroctví dostaly volnější podobu.

Existovaly dva druhy otroků: původně svobodní lidé, kteří do otroctví upadli pro dluhy či zločiny nebo byli zajati jako váleční zajatci. Ti mohli být prodáváni.

Ve  druhé skupině jsou otroci zvaní "domácí", kteří se narodili těm z první skupiny. "Domácí" mohli být jen zaměstnáváni nebo propuštěni, ale nikdy ne prodáni. Většina z nich časem splynula s rodinami svých pánů. 

Tak jako byla (je) společnost dělena vertikálně podle kast, dělila (dělí) se i horizontálně podle věkových skupin.   Ustavení dozorci kontrolovali v jistou denní dobu všechny rodiny, aby místo práce nikdo nezahálel. Ti, kdo se opakovaně prohřešili, přišli před soud.  

Váženost cizince – hosta v Mandingu podle tradice souvisí se Sunďatovým exilem. Host je jako král. "Má velké oči, ale nevidí," proto jsou jeho chyby a omyly tolerovány.  

"Býk, svěřený ti do péče, nepovede stádo." je přísloví, bránící cizincům v přístupu do důležitých veřejných funkcí. Pokud smí do význačné funkce nastoupit cizinec, pak jedině po dlouhém výcviku.

http://www.oecd.org/dataoecd/56/56/38874847.pdf

Král Nare Fa byl bohatý a laskavý člověk a milovník umění. Jednoho dne, když jeho manželka Sassuma Berete zrovna čekala druhé dítě, přišel ke králi cizí lovec, aby mu odevzdal daň z lovu, a k masu králi přidal prazvláštní věštbu.

Podle ní král dosud neměl nástupce. Chce-li, aby jméno jeho rodiny bylo nesmrtelné, musí obětovat býka – a když to udělá, přivedou mu dva cizí lovci ženu, hrbatou, šilhavou a šerednou. Jedině ta žena Maghanovi porodí syna, jehož sláva přetrvá věky.

Král oběť vykonal… a v sousední zemi zatím dva lovci, bratři Ulani a Ulamba, pátrali po buvolovi, který terorizoval obyvatelstvo. Buvol se jim zjevil v podobě staré ženy – sestry náčelníka, a poradil, jak ho mají  zabít. Zároveň jim řekl, ať jako odměnu žádají nejošlivější z dívek, kterou ve vesnici najdou – je to duchovní dvojče ženy-buvola, a tomu, kdo ji dokáže zkrotit, bude výjimečnou manželkou. Lovci si vybrali hrbatou a šilhavou princeznu Sogolon Konde, ale hrbačku v noci střežil duch ženy-buvola, a tak nebylo možné se k ní přiblížit. Ulani s Ulambou poznali, že oni výjimečnou ženu nezískají, a došli s ní až ke králi Maghanovi. Ten Sogolon pojal za manželku (poté, co s radou od kováře-kouzelníka zvítězil nad dvěma jejími ochrannými duchy, buvolem a leopardem) a oplodnil ji. Hrbatá královna porodila za zvláštních klimatických jevů syna s kompletním prořezaným chrupem a královo nadšení neznalo mezí.

Radost mu nevydržela dlouho:  Sunďata, jak chlapečka pojmenovali, byl postižený; nechodil a nemluvil ještě ani ve třech letech, nikdy se neusmíval a děti se ho bály. Ten "slavný syn-lev" nedělal nic, jen seděl uprostřed chýše a vylizoval špinavé nádobí. Sassuma Berete se Sogolon posmívala: "radši mám syna, který chodí, než lva, který leze po zemi."

Když Dankaran Tuman, syn první královny, dospíval;  ztratil král víru v Sunďatovo nástupnictví. Pokusil se mít se Sogolon dalšího syna, ale dočkal se jen dcery. Zklamaný se oženil znovu; jeho třetí manželka Namandžde porodila chlapečka jménem Manding Bori. Brzy nato zemřela, a protože první královna neměla o sirotka zájem, vychovávala ho spolu se svým synem hrbatá Sogolon.

Král Nare Fa  odešel z tohoto světa, aniž by Sunďatu spatřil chodit. Vládu převzal syn první královny, Dankaran Tuman.

Urážky, jimiž králova matka častovala Sogolon, Sunďatu časem motivovaly k tomu, aby se naučil, byť s oporou, chodit – tehdy mu bylo sedm let –  a Dankaran a jeho matka, kteří se cítili ohroženi, donutili Sogolon, Sunďatu a Manding Boriho odejít do exilu. Vyhnanství bylo krušné, protože žádný z náčelníků Mandingu se ze strachu před odplatou Dankarana neopovážil poskytnout rodině úkryt.

Sunďata pak bojoval v řadách vojáků mansy Tunkarana, krále z Memy, dokud k němu nedorazili poslové z Mandingu, ohrožovaného sóskými vojsky Soumaora Kantého:  Dankaran a jeho matka před nepřítelem uprchli a země potřebovala krále.

Sunďata se vrátil – psal se rok 1234 – ujal se vlády a v roce 1235 v bitvě u Kiriny Kantého zabil. (Rodina Soumaora Kantého se uchýlila do Tekrúru, kde založila soninskou dynastii.)  

"Lvímu králi" už nic nebránilo v rozšiřování říše.  Jako osmnáctiletý už stál v čele federace, známé jako Manden Kurufa, a užíval titul mansa , císař.   Přestože od bitv u Kiriny už podle některých nikdy sám neválčil, do jeho smrti v roce 1255 se Mali rozprostíralo téměř 2000 kilometrů od pobřeží Atlantického oceánu po střední Niger. Cesta přes území říše v té době trvala čtyři měsíce. 

Federaci tvořily tři mandinské země a dobytá nebo připojená území nazývaná "dvanáct dveří Mali". Původní země Mandingů, osídlená vesnicemi řemeslníků, podléhala přímo králi, případně její části spravovali feudálním způsobem královi příbuzní. Provincie a území polonezávislých států, spravovaných místodržícími a náčelníky, platícími tribut vládci, se nacházely dál od středu říše. Titul "král" přináležel jen vládcům měst Mema a Wagadu. Sunďatovi vojáci zúrodňovali půdu, připravovali ji pro pěstování cibule, rýže, fazolí a obilí, zaváděli pěstování bavlny. Hospodářská země byla rozdělena mezi lid, přišly sociální a ekonomické reformy. Mali se stalo zemědělským regionem, ale ani řemesla nezůstala opomíjena. Říše dostala pod svůj vliv všechna centra těžby zlata v západním Súdánu, pěstování bavlny přineslo rozvoj  tkalcovství. Pravidlem říše byla ústava, Kurukan Fuga  , na jejíž dodržování a na jednání vládce dohlíželo Velké shromáždění Gbara .  

S mocenským rozmachem Mali úzce souvisí rozšíření islámu; již ve staré Ghaně byla administrativa převážně v rukou muslimů, a v Mali došla islamizace státní správy ještě dále. Islám sice poměrně dlouho – až do 19. století – nepronikl mezi lidové vrstvy, ale už ve 13. století jej vyznávaly všechny dynastie, vládnoucí súdánským státům. (S jistými ústupky, pochopitelně: například mešita v Gau prý mívala dvě části – zvlášť pro muslimy a pro animisty.)

I Sunďatův nevlastní bratr Manding Bori už v novějších pramenech vystpuje jako Abubakar I. .

O tom, zda islám vyznával král Sunďata, se vedou spory; jisté je, že jeho jediný syn a nástupce, Yerelinkon, známý jako Červený Král nebo mansa Ulé I., vykonal pouť do Mekky a zahájil tím tradici, která se v dynastii udržela po staletí.

Mansa Ulé neměl vlastních potomků a po svě smrti v roce 1270 – krátce po návratu z Mekky –  zanechal říši zmítanou boji o nástupnictví na trůn.

Moci se zmocnil adoptivní Sunďatův syn Wati, znovu přehlížející legitimního nástupce Mandinga Boriho, a po něm v roce 1274 přišel vládce ještě horší, Khalifa Keita. Pověst mimo jiné praví, že král Khalifa střílel ze střechy svého paláce šípy po kolemjdoucích – pro zábavu… Gao se v té době odtrhlo od Mali, a nedí divu, že Velké shromáždění bylo vládou Khalify tak znechuceno, že rozhodlo, že král má být, po pouhém roce panování, zavražděn…

Po Khalifovi konečně nastupuje Manding Bori, v té době již jako Abubakr I., a začíná pomalu vracet Mali jeho slávu a prosperitu, v posledních letech upadající. V jeho díle od roku 1285 pokračoval i další král, propuštěný otrok Sabakura, který k říši připojil i Songhaj, Tekrúr, Masinu a měděné doly v Takeddě, a ekonomický rozmach říše pod jeho vedením připravoval půdu pro staletí v celém světě přetrvávající věhlas králů mansana Músy a mansana Sulejmána…

http://commons.wikimedia.org/wiki/User:Gabagool

 Legenda o Sunďatovi podrobněji:  http://www.sfusd.k12.ca.us/schwww/sch618/Sundjata/Sundjata.html

 "Po vzoru Panny Marie přijměme Ježíšovo slovo života a naděje". To je téma letošní mariánské pouti do senegalského Popenguinu, která se má příští pondělí uskutečnit už po stojednadvacáté.

Popenguin založili před více než třemi stovkami let Mandingové.

Jméno městečka: pop a nguine – znamená "schovávat se", ačkoliv někteří odvozují jeho název z wolofského "boppu jinne" – hlava ducha a vztahují ho ke Kumbě Cuppaam, démonce a ochranitelce Popenguinu.

Původní animistické náboženství obyvatel se začalo vytrácet, když tamní král Mbagnick Diouf pod vlivem svého nastávajícího švagra Tafsira Khaly Salla konvertoval k islámu.

Když v roce 1887 přišel do Popenguinu alsaský misionář otec Strub, nechali se někteří z obyvatel pokřtít a založili tak relativně početnou křesťanskou komunitu. "Komunita" je tady slovo, které se vztahuje pouze k vyznávanému náboženství – většina zdejších rodin má jak křesťanské, tak muslimské členy. I dnes již zesnulý senegalský kardinál Hyacint Thiandum, který také pocházel z Popenguinu, měl mezi příbuznými vyznavače islámu.  Není se čemu divit:  ještě dnes, kdy je Popenguin baštou senegalského křesťanství a hostí papežem požehnanou sošku Panny Marie, převažují mezi obyvateli městečka muslimové.

Uctívaná soška Panny Marie je uložena v popenguinské bazilice, vystavěné v letech 1888 – 1988.

foto: Wikipedia

Sem přicházejí tisíce křesťanů z celého Senegalu i okolních zemí každé sedmé pondělí po Velikonocích. 

Loňská mariánská pouť do Popenguinu byla ve znamení vzpomínek na zesnulého kardinála: mnozí poutníci, aby mu vzdali čest, oblékli tričko s jeho podobiznou a s podobiznou "přítele katolíků", taktéž zesnulého Thierna Seydou Nourou Talla.  Sdělovací prostředky vloni neponechaly bez povšimnutí ani přítomnost členů rodin významných muslimských vůdců.  

V těchto dnech se občané Popenguinu znovu chystají na přijetí tisíců poutníků. K tématu letošní pouti říká bratr Pierre François Queinnec z Popenguinské baziliky: "Marie, jako matka, chce pro své děti jen dobro. Svým životem nám ukázala, že štěstí můžeme dosíci jen skrze Boha."

Fotografie z loňské pouti ZDE , ZDE a ZDE

http://www.zenit.org/article-17947?l=french
http://salyvacances.senegalvoyages.com/popenguine_senegal.htm

 Bratři manželky projevují – v rámci společenského postavení daného věkem – úctu bratrům manžela, ale celkově se vztahy mezi bratry a sestrami manžela a manželky neliší od vztahů mezi pokrevními sourozenci.

Manželé dvou sester: I kdyby byl manžel starší sestry mladší než manžel mladší sestry, bude k němu manžel mladší sestry chovat stejnou úctu, jako ke tchánovi; manžel starší sestry je vzorem pro manžela sestry mladší. Předbíhají se ve službách a dobru prokazovanému rodině svých manželek, takže pokud máte Afričana a sestru, měla by si – kvůli rodičům – najít taky jednoho. (* Poznámka z pozorování z praxe: soupeření mezi zeti se vyskytuje i v naší rodině, i když je jeden ze zeťů Čech.)

Manželky dvou bratrů: Vztahy bývají napjaté,  manželka staršího se snažívá mít navrch nad manželkou mladšího. Pokud naopak všechno funguje tak, jak má, a švagrové se snesou, spolupracují spolu při formování charakteru a chování svých manželů. Když váš muž tropí neplechu, stěžujte si ženě jeho bratra; ta o tom pak zavtipkuje před manželem a ten s vaším mužem promluví. 

Nevěsta a švagr – starší bratr manžela: tomu každá slušná nevěsta prokazuje víc respektu, než manželovi. Neodmlouvá mu, ani když ji hubuje nebo nařizuje mlčení. Starší bratr má právo řešit problémy v domácnosti mladšího bratra. Vdova se nesmí provdat za nebožtíkova staršího bratra.

Nevěsta a švagr –  mladší bratr manžela: vzájemně se oslovují "manželi" a "manželko". Mladší bratr vašeho manžela vám bude pomáhat na poli, máte-li jaké (když pole nemáte, můžete chtít něco jiného) a vy mu na oplátku budete dělat snídaně a prát prádlo. 

Po smrti skutečného manžela mladší bratr manželku "dědí". Děti i s matkou tak zůstanou ve své otcovské rodině.

Ženich a švagr – starší bratr manželky: Ženich si staršího bratra své ženy považuje skoro tolik, jako jejího otce. Pokud nejsou příbuzní nebo dávní přátelé, nemůžou spolu ani nezávazně potlachat. Když ženich nocuje ve stejném domě jako starší bratr jeho ženy, po ránu zajde švagra povinně pozdravit.

Ženich a švagr – mladší bratr manželky: Kontakt není tak omezený. Pokud je mladší bratr manželky ještě hodně mlád a osiří, může ho jeho švagr adoptovat.

Ženich a sestry manželky: Ke starší sestře přistupuje ženich s úctou podobnou jako je ta, již prokazuje svým tchyním. S mladší sestrou může i zažertovat, a pokud (ženich) ovdoví, měl by se s některou z mladších sester své zesnulé manželky oženit. Starší sestru ženy si vzít nesmí.

Nevěsta a švagrové: Starší sestře manžela se sluší prokazovat respekt, i když ne takový, jaký náleží manželovu staršímu bratru. Starší sestra manžela doprovází nevěstu do společné domácnosti, po porodu posílá "do kouta" kaši a dostává výslužku. Její přítomnost je nezbytná na křtinách, při nichž drží dítě. Má právo na bratrův majetek a bratrova manželka by jí z něj měla dávat. Pokud budete jako nevěsta málo štědrá, švagrová může "stávkovat", neúčastní se křtů a svateb vašich dětí a navíc může bratra nutit (ba donutit!) k rozvodu nebo ke svatbě s další(mi) ženou (ženami).

Se starší sestrou manžela je nutno zacházet s největší opatrností. 🙂

Pokud se některá z manželových sester rozvede nebo ovdoví, je možné, že se k bratrovi nastěhuje. Je-li taková sestra starší, často si osobuje právo rozhodovat o dění v bratrově domácnosti a odmítá se podílet na domácích pracech s poukazem na to, že bratr zaplatil svatební věno z majetku jejich rodiny.

Související články:

http://manzelka.bloguje.cz/751526-dalsi-tipy-pro-nevesty.php

http://manzelka.bloguje.cz/756489-a-opet-tipy-pro-nevesty.php

http://manzelka.bloguje.cz/758975-nevestam-sourozenci-sestrenice-a-kterak-najit-manzela-manzelku.php

http://manzelka.bloguje.cz/763905-bez-titulku.php

http://www.jujunation.com/flvplayer_elite.swf

 Všechno dobro na světě pochází od žen, a Maam Diarra je z žen nejlepší.

Maam Diarra je v našich srdcích," prohlašují murídští poutníci, kteří přišli do Porokhanu navštívit její hrob.

"Maam Diarra je jako moře – její štědrost je nekonečná. Žádajícímu dá vše, oč si řekne," věří.

Maam Diarra Bousso (*1833), oč dnes přehlíženější mourídskými učenci, o to milovanější a uctívanější lidovými masami, byla dcerou  Maama Abdoua Bousso a Soxny Walo Mbacke z kmene Tukulérů. V první polovině 19. století, když Foutu zachvátily politické nepokoje, odešli rodiče Maam Diarry do Kayoru, kde pak Abdou Bousso vyučoval náboženství. Rodina Maam Diarry byla údajně velmi zbožná a paní Walo Mbacke, sama učitelka Koránu, si prý dala záležet na tom, aby její dcera měla široké náboženské vzdělání.

Maam Diarra se v dospělosti stala druhou ženou svého strýce Maama Mora Anty Saliho a porodila tři děti, z nichž jedno byl budoucí šejch, Ahmadou Bamba. Z potomků se netěšila dlouho: při stěhování do Porokhanu onemocněla a ve věku třiatřiceti nebo pětatřiceti let tam zemřela.   Lidová víra připisuje této ženě vlastnosti ideální ženy a matky, kumulované v jediné osobě: Maam Diarra prý byla trpělivá a poddajná, laskavá, štědrá, milující své bližní, pečující a mateřská. Protože "práce matky je štěstím dítěte" a jen potomci ženy pracovité, trpělivé a morálně neposkvrněné mohou být podle wolofské tradice úspěšní, je nasnadě, že Maam Diarra musela být ženou mimořádně oplývající všemi ctnostmi dobré manželky a matky. Podpora, kterou poskytovala svému muži v jeho práci, jí od něho vynesla pojmenování "Sousedka Boha", a tehdejší básník a filosof Moussa Ka vydává svědectví o tom, jak Maam Diarra obdarovala svým zlatým náramkem mlékařku.

V 50. letech 20. století prohlásil jeden z vnuků Mame Diarry, náboženský vůdce Serigne Bassirou, její hrob v Porokhanu za místo vhodné k uctívání památky této zesnulé.

Od té doby se do Porokhanu konají každoroční pouti; tak jako Touba symbolizuje samotného šejcha Ahmadou Bambu, Porokhan zastupuje jeho matku, a zároveň matku svatého města Touby, v širším významu pak všechny murídské ženy. Lidová víra nedělá rozdílu mezi Maam Diarrou a šejchem Ahmadou Bambou – světec se narodil ze své matky, jsou tedy jedno. V tom se řadoví věřící často rozcházejí s učenci, kteří v Maam Daiřře vidí jen světcovu biologickou matku.¨  

Maam Diarra nebyla ani zdaleka jedinou významnou ženou islámského Senegalu.  

Záznamy hovoří o tom, že v roce 1943 se stala "chalífou", náboženským vůdcem menší murídské komunity, paní Magat Diop. Nastoupila tehdy na místo svého zemřelého otce, od něhož převzala způsob jednání s koloniální správou a neváhala si postavení vylepšovat ani strategickými politickými sňatky.  Paní Magat Diop byla svými žáky obdivována mimo jiné i pro skromnost a asketický způsob života. Ten je, zdá se, pro ženské náboženské vůdkyně podmínkou – a pak také absence menstruace, zbožné vystupování a schopnost vzbudit u svých zákazníků a žáků důvěru.  

Amber Gemmeke popisuje dva příklady za všechny:  

Pětapadesátiletá Meissa Ndiaye žije se svými synovci a neteřemi v sedmipokojové vile na předměstí Dakaru. Sama říká, že její otec ji vyučoval Koránu asi do jejích patnácti let a pak se až do třiceti věnovala mystice. Když bylo paní Ndiaye ke čtyřicítce, rozvedla se a odešla do Dakaru, protože "tam je víc peněz". Otec jí na cestu požehnal a dal jí talisman – stříbrný prsten s textem z Koránu uvnitř. Na začátku neměla žádné klienty – ale ti první s sebou přivedli další a další… Nakonec, když okruh zákazníků paní Meissy vzrostl, dostala "marabutka" od chalífy bratrstva Layennů pozemek, na kterém si mohla postavit dům. Meissa za zákazníky také cestuje: navštěvuje je v Gambii a Mauretánii, a poskytuje i telefonické konzultace těm, kteří emigrovali do jiných zemí.  

Kolegyně paní Meissy, Kumba Keita, je v Dakaru narozená Bambarka. Od mládí bývala sekretářkou; cestovala po celém světě, žila v Nigeru, Kongu, Francii a Namibii, pracovala pro Unesco i francouzskou ambasádu. "Marabutkou" se stala poté, co se jí ve snu zjevil světec Seydina Issa Laye. Tehdy jí bylo třiatřicet let a žila v Nigeru. Zjevení Issy Layeho jí změnilo život: odešla od manžela a vrátila se s dětmi do Dakaru, kde se brzo stala známou.   Důležitost rituální čistoty podtrhuje i ona: "Jak může žena dělat khalwah, meditativní "očistu srdce" v ústraní, který někdy trvá i čtyřicet dní, když mezitím musí udělat přestávku kvůli krvácení?"  

Většího počtu mladých, biologicky plodných náboženských vůdkyň se tedy asi hned tak nedočkáme.

 Čechy mezi předními světovými návrháři zastupuje Blanka Matragi, Senegalci mají Oumou Sy.

Rozdíl je mimo jiné v tom, že Oumou Sy nežije v cizině a nikdy nechodila do školy.

Oumou Sy se narodila začátkem padesátých let v severní části Senegalu. V pěti letech přišla o otce a brzy pochopila, že se o sebe musí postarat sama. Z šití šatiček pro panenky se brzo stalo šití oděvů pro skutečné lidi; ve třinácti letech si Oumou otevřela své první krejčovství. Budoucí návrhářku nezdržovalo ani studium – podle přání svého zesnulého otce nikdy nevkročila do jiné než koranické školy a číst a psát latinku se naučila až jako dospělá.

Přesto se jako jedna z prvních ve své vlasti chopila příležitosti, kterou nabízí elektronická komunikace: v roce 1996 otevřela v Dakaru první internetovou kavárnu Metissacana, pojmenovanou stejně jako internetové stránky paní Sy.

"Zacházet s počítačem mě naučil manžel," říká, "a jestliže já bez formálního vzdělání můžu pracovat na počítači, znamená to, že to dokážou i ostatní, kteří nechodili do školy."

Kromě navrhování divadelních a filmových kostýmů, za které už získala několik mezinárodních ocenění, se paní Sy věnuje oděvní tvorbě pro běžné nošení i své oblíbené haute couture. Její práce se vyznačuje kombinací tradičních a moderních technik a materiálů a mezi cenami, které paní Sy za svou práci sbírá, jsou i prestižní cena Prince Clause a francouzská Légion d´Honneur.

Nejdůležitější z jejích aktivit se ocenit ani nedají: paní Sy založila v Dakaru školu designu a značkové krejčovství o třech stech zaměstnankyních; práce jejich rukou se prodává v salónech v Dakaru, Ženevě a Paříži a objevuje se na přehlídkových molech pěti kontinentů.

Manžel a manželka

Na svatbě snad každá nevěsta slýchá, že má být před manželem pokorná, trpělivá a odevzdaná. Tak velí slušné mravy: od ženy se čeká, že bude – aspoň na veřejnosti – projevovat manželovi úctu a uznávat jeho převahu.

Pokud jde o bratrance a sestřenici, kde sestřenice je společensky postavena nad bratrancem, škádlení mezi nimi pokračuje i po svatbě, ale stává se jemnějším a  po příchodu dalších manželek do rodiny někdy ustává zcela, aby muž mohl dodržet pravidlo o stejném zacházení se všemi manželkami.

Pokud je v rodině manželek víc, má každá určeny dny, kdy jí manžel "patří". Tehdy muž přespává v jejím pokoji nebo domě a ona mu chystá jídlo (nebo, pokud žijí všichni společně, vaří pro celou domácnost).

Jak jsem tu už psala dřív,  společné aktivity mužů a žen, manželské páry nevyjímaje, jsou omezeny na minimum. Ženy i muži pracují, jedí a baví se zvlášť.

Ženich, tchán a tchyně

Mezi ženichem a rodiči jeho manželky vládnou vztahy zdvořilé a odtažité. Nejedí společně. Závažnější záležitosti spolu nikdy neřeší přímým rozhovorem, ale vždy jen přes posly. Tato pravidla ale mohou být změkčena, pokud je tchán (tchyně) bratrancem (sestřenicí),  strýcem (tetou) ženicha, nebo naopak.

Rodiče manželky nebydlívají s ženichem pod jednou střechou, kromě případů, kdy je tato situace nevyhnutelná (ve stáří, nemohoucnosti apod. – tehdy se matky stěhují k provdaným dcerám).

Každý manžel je rodičům své ženy doživotně zavázán za to, že mu svou dceru dali. Taková oběť se nedá zaplatit "jednou provždy" věnem, a tak zeť dává po celý život manželčiným rodičům dárky, peníze, navštěvuje je, pomáhá jim a zajímá se o jejich zdraví.

Nevěsta, tchán a tchyně

I tady platí, že ve vztahu k rodičům životního partnera vládne ostych a zdvořilost. S tchánem nebo tchyní se, milé manželky, nediskutuje! 🙂 A už vůbec ne, pokud nevěsta žije u nich doma.

Mezi povinnosti snachy patří praní tchynina prádla, dávání dárků. Nevěsta nesmí používat stejnou toaletu, jako její tchyně, ani jíst ze stejného talíře. Ve vyšším stupni těhotenství přebývá v tchynině domě.

Pokud se manžel nechová tak, jak by měl, může si na něj manželka stěžovat v doslechu tchána nebo tchyně a ti za ni pak u manžela intervenují, uznají-li snašiny stížnosti za oprávněné.

Tento text volně navazuje na články:

– o hledání vhodného manžela/manželky

– o příbuzenstvu z otcovy strany

– o příbuzenstvu z matčiny strany

Ze svazku paní  Aowad Wele a Ousmana Sy se ve vesnici Dawfal kolem roku 1855 narodil jejich jediný syn Malick. Jako dítě navštěvoval koránskou školu v Gaye v království Waalo a později ve Fouta Toro, Jollofu a marockém Fesu pokračoval ve studiu  literatury, arabské gramatiky, islámského práva a teologie. Po návratu z pouti do Mekky v roce 1889 otevřel četné školy v Saint Louis, Jollofu, Kajooru a Waalu. V Dakaru inicioval vystavění mešity, stejně jako v roce 1902 ve městě Tivaouane .

Tivaouane se brzy poté stal  poutním místem pro mnoho příslušníků bratrstva tijaniya.

Tak jako další velcí muslimští intelektuálové toho času a místa se El Hadj Malick vyslovoval pro mír s Francií (toto téma prý často zmiňoval ve svých pátečních kázáních) a kritizoval domýšlivost a hrabivost mnohých učitelů islámu. Jeho rovnostářství a snaha umožnit přístup k lepšímu vzdělání širokým vrstvám obyvatel přilákaly do řad tijaniye, založené roku 1781 Ahmedem Al Tijanim,  velký počet nových členů.

Vzrůstající počet přívrženců El Hadje Malicka Sy budil znepokojení u francouzských úřadů. Učitel, básník a spisovatel byl od roku 1893 do roku 1895 několikrát vyšetřován, ale úředníci koloniální správy nikdy nenalezli ani nejmenší náznak toho, že by Malick Sy plánoval ozbrojené povstání; obviňován z přípravy na džihád, odpovídal Mawdo Malick, že jeho cílem je dobývat srdce a víru mužů a žen, aby z nich činil (lepší)muslimy.  Jediný boj, kterýsi podle učení El Hadje Sy zaslouží být bojován, používá jako zbraň výstavbu mešit a zpívané modlitby wazifa .

Náboženské a humanitární aktvity Malicka Sy a pružnější pravidla tijaniye způsobily, že tijaniya získala početní převahu nad starším bratrstvem, Qadiriyou.

Morální zásady bratrstva tijanya jsou  jednoduché a takřka univerzální:  je zakázáno lhát, krást, podvádět, zabíjet a bezdůvodně krátit svobody jiných lidí. Od členů se očekává, že budou poslušni autorit, budou dodržovat sliby a závazky, milovat své bližní, chránit sirotky a cizince a dodržovat zvláštní hromadné modlitby. Učitelé mají své žáky považovat spíše za rovnocenné společníky.

K příslušnosti k řádu se váže ještě celá řada spirituálních a rituálních povinností. 

http://myafrica.allafrica.com/view/people/main/id/077nJIctjPpuz2Mg.html

http://membres.lycos.fr/tivaouane/

http://www.country-data.com/cgi-bin/query/r-8528.html

http://sunugalsene.com/Ahmadou-Bamba-Mbacke-et-El-H.html

http://mailer.fsu.edu/~dhh4266/Koran.htm

 Sestry, bratři:

Vztahy mezi sourozenci opačného pohlaví jsou ve znamení vzájemného respektu, bez vtipkování. Půtky končí s nástupem puberty, od které sestry bratrům projevují povinnou úctu.

Bratři se jim za to odvděčují péčí po všech stránkách, zvlášť pokud otec rodiny není schopen pro nemoc, nepřítomnost nebo stáří zajistit potřeby svých nezletilých nebo svobodných dcer. Pro vdanou ženu je existence chápavého bratra výhrou – bratr je ten, kdo se ženy zastává proti jejímu muži, když taková potřeba nastane.

Po otcově smrti má bratr hlavní slovo v záležitostech kolem sestřina sňatku nebo rozvodu. Podle vlastního uvážení může nakládat se sestřiným majetkem (dřív muži používali věno, které sestra dostala k svatbě, aby se sami oženili: věno se tak oklikou vrátilo zase do rodiny, z níž původně vyšlo), sestra bratrovi často pomáhá s náklady na svatbu. Bratři své sestry za všech okolností podporují, a sestry mají důležitou roli v bratrově domácnosti: pokud žena není spokojena se svou švagrovou, může bratra nutit k rozvodu nebo mu najít další manželku.

Manželství

Volba životního partnera nebývá ani dnes ponechána náhodě.  Nejvýše v "žebříčku vhodnosti" nevěst a ženichů stojí zlatá manželka a stříbrný manžel – dcera strýce z matčiny strany nebo syn tety ze strany otcovy. Dalšími vhodnými kandidáty jsou vzdálenější příbuzní, potomci spřátelených rodů, a jako nejméně vhodný bývá nahlížen sňatek s "cizí osobou".

Nicméně ani fakt, že příslušná tetička nebo strýček mají fešnou dceru na vdávání (šviháka na ženění), ještě neznamená, že zrovna tohohle jedince uzná rodina za vhodného kandidáta na manželství: nejvíc ze všeho totiž záleží na chování a pověsti potenciální tchyně.

Ještě před několika desetiletími bývalo zasnoubení dohodnuto rodinami a snoubenci se často poznali až při příchodu nevěsty do manželova domu. Nastávající manželé neměli právo takový svazek odmítnout; ve 30. letech 20. století se situace trochu uvolnila a někteří muži se žení s dívkami podle vlastního výběru, disponují-li dostatečnými finančními prostředky, ale tyto případy nejsou ani dnes pravidlem. První manželky bývají i ve 21. století vybírány, nebo aspoň schvalovány (popřípadě zamítány) rodinou.

Zakázané je jen manželství mezi potomky dvou sester nebo dvou bratrů. Incestní vnímání takového  svazku se nepodařilo odstranit ani islámu, který sňatky s potomky otcových bratří naopak preferuje.

Bratranci a sestřenice

Potomci otcových sester a matčiných bratrů nemají stejné sociální postavení: ti z matčiny strany jsou "nadřazeni" těm ze strany otcovy – je to bratr, kdo vdal svou sestru; na oplátku tedy jemu a jeho dětem "náležejí" její děti –  dávají jim hmotné dárky a odměňují je za služby, kterými jsou jim bratranci a sestřenice z otcovy strany povinováni. (Při oslavách v příbuzenstvu strýce z matčiny strany synovci zabíjejí a kuchají zvířata na hostinu, porcují maso a obsluhují hosty, neteře vaří, uklízejí, nosí vodu atd. . Za odměnu dostanou peníze, šaty nebo maso ze zabitých zvířat.)

Říká se, že Bůh se raduje, když se bratranci a sestřenice škádlí: žertíky mezi nimi nemají téměř žádná omezení, s výjimkou tělesných vad nebo sexu, a mohou zahrnovat i nadávky neo urážky. Nikdy ale nepřekračují meze žertu.

Tento článek volně navazuje na předcházející články

O příbuzenstvu z matčiny strany: http://manzelka.bloguje.cz/751526-dalsi-tipy-pro-nevesty.php

O příbuzenstvu z otcovy strany: http://manzelka.bloguje.cz/756489-a-opet-tipy-pro-nevesty.php

A ten následující se, bude-li jaký, věnuje konečně vzájemným vztahům mezi manžely a vztahům se sešvagřeným příbuzenstvem.

 Po příbuzenstvu z matčiny strany něco o tom otcovském.

Po otci dítě získává rodové jméno, etnickou příslušnost, kosti, žíly, míru odvahy, totem a s ním případně související povinnost dodržovat některá tabu.

Otec je zodpovědný za výchovu dětí – chlapci, kteří si zhruba do čtyř nebo pěti let dělají, co se jim zlíbí, přecházejí v tomto věku pod otcovskou autoritu: stěhují se z matčina pokoje do otcova a dál už vyrůstají v mužské společnosti. Je konec s rozmazlováním, výchova se stává přísnou.

Vztah mezi otcem a syny nikdy neztrácí určitou míru odstupu: hovory jsou vážné, otec udílí rady, dává poučení do života, vypráví synům o svých nesnázích a jejich řešení. Syny také upozorňuje na rodiny,  z jejichž středu by si měli vyvolit nevěstu.

Strýc z otcovy strany, "malý otec":

Vdává neteře, za synovce žádává o ruku nevěsty. Pokud je strýc mladší, v případě smrti svého staršího bratra se zpravidla ožení s vdovou (vdovami) a jejich děti přejdou do jeho péče.

Teta z otcovy strany:

Při křtinách drží své novorozené synovce a neteře, holí jim hlavičky. Novorozenou neteř obdarovává plachetkou na nošení na zádech, a když holčička v pubertě začne nosit dlouhé vlásky, věnuje jí teta šátek a máslo. Tetě z otcovy strany nálež stejná míra respektu jako otci, i když s tetičkou mohou vztahy být důvěrnější. Synovci jí dávají dárky a pomáhají jí; zvláště snaživí jsou, má-li teta z otcovy strany dceru – potenciální nevěstu.

Vůči neteřím je teta z otcovy strany povinována dozorem nad výchovou a pokud se otci nebo tchyni zdá, že matka není schopna dcery dobře připravit do života, otec je často svěřuje do opatrování své sestře. (Poznámka pro nevěsty: pokud jste si teď oddychly, protože zrovna matka vašeho muže žádnou dceru neporodila a vám se zdá, že otec vašich dcer tedy žádnou sestru nemá, zjistěte si, zda ani sestry jeho matky a bratři jeho otce nějakou tu dceru nemají. Pokud ano, i ona je "teta z otcovy strany".)

Otěhotní-li dívka mimo manželství, bývá to často teta, kdo si hříšnici bere k sobě, aby ji chránila před klevety sousedů a výčitkami rodičů.

Když se neteř vdává, teta ji vybaví zařízením do kuchyně, stojí v čele průvodu, který nevěstu doprovází doženichova domu, osobně předává nevěstu ženichovi a po svatební noci ověřuje, zda došlo ke ztrátě panenství.

 Ve včerejším článku o záludnostech "slušného chování" jsem slíbila pokračování o zvláštnostech rodinných vztahů.

Moje první (a jediná) rada  nevěstám a zvědavcům zní: pokud máte tu možnost, pořiďte si knihu Abdoulaye Barry Diopa nazvanou La famille Wolof. Většina toho, co je tam popsáno, se s maličkými obměnami vzahuje i na ostatní etnika v oblasti, a nikde jinde se nevěsta – cizinka tak podrobně nedozví, kolik látky a peněz měla od manžela a jeho rodiny dostat v den svatby, nebo co přesně by měla vykonávat pro tchyni. (Jistě, tchyně i všichni ostatní budou pravděpodobně respektovat, že nevěsta je divoška neznalá etikety, ale nejde přece jen o povinnosti… znát svá práva se taky může hodit.)

"La famille Wolof" sice momentálně nemám, ale doufám, že pro účely tohoto článku (a snad i několika tematicky podobných) postačí to, co jsem si z její četby podržela v paměti.

Matka samozřejmě patří mezi nejdůležitější osoby v životě každého jedince. Podle wolofských představ dítě po matce a jejích příbuzných dědí charakter, krev a inteligenci, ale také sklony k onemocnění leprou nebo k čarodějnictví. To všechno se přenáší i mateřským mlékem, takže když žena nemůže kojit, hledá se pro dítě kojná nejprve mezi matčinými příbuznými, protože ti mají stejné kvality jako matka  sama. Důležitost matky a toho, co dětem předává, ilustruje i to, že tradičně se nástupnictví na trůn a příslušnost ke společenské skupině dědily po přeslici (stejně jako majetek).

Dcery si matka ponechává u sebe až do jejich svatby, zodpovědnost za výchovu synů přebírá – přibližně v době, kdy se jim začínají měnit mléčné zuby za stálé – otec. Matka bývá ctěna a respektována ne kvůli zvyklosti, ale z lásky. Když synové dospějí, přebírají roli živitele své rodičky.

Teta z matčiny strany:

V případě, že matka zemře, její sestry se často provdávají za vdovce, nebo aspoň kojí sestřiny sirotky.

Synovci a neteře pracují zadarmo na tetiných polích, stavbách a opravách domů, ale mají zato nárok na tetin majetek, který si také často bez dovolení berou; majitelka nesmí nic namítat. Na oslavách teta reprezentuje nepřítomnou matku, rozdává ze svého jmění a hradí náklady např. na svatbu synovců. Za odměnu dostává čtvrtinu poraženého dobytka., a při odchodu novomanželky k manželovi (což nebývá hned v den svatby) ještě nevěstu zahrnuje oděvy a penězi.

Strýc z matčiny strany slouží jako mužský představitel mateřské odnože rodiny. Doplňuje otcovskou výchovu a synovci se jí obvykle podrobují bez protestů (jaké by vznášeli proti nárokům otce), protože jsou s matčiným bratrem "téže krve". Takový strýc – nijjaay – přebírá výchovu synovců zcela, jsou-li tito nezvladatelní, tězce nemocní (a v minluosti také, pokud spáchali těžký zločin). Nijjaay má nad svými synovci absolutní moc: dříve je mohl i prodat nebo zabít, aniž by takový čin byl posuzován jako zločin.

Strýc z matčiny strany tvoří protipól otcovské výchovy – je-li otec slabý a neautoritářský, bude strýc o to přísnější. Pokud má otec sklony k náročné výchově, je strýc chápavý a shovívavý.

Synovci v jeho domě tráví podzim a pomáhají na stavbě domu, při pasení dobytka nebo šití, a v zimě pracují na strýcově poli, i když to strýc zrovna nepotřebuje.

Vztah mezi strýcem a synovci je sice stále plný respektu, ale synovec může před strýcem projevit svůj názor nebo zažertovat, pokud to nepřekročí meze zdvořilosti. 

I z majetku strýce si synovci mohou brát, ale jen tolik, kolik je přiměřené odvedené práci.

Strýc se také zúčastní všech důležitých oslav svých synovců: svatby, křtiny, pohřby…

Je to pro něj  dost nákladné: při narození synovce nebo neteře strýček spolufinancuje křtiny, k obřízce synovci daruje býčka. Když se synovec žení, strýc finančně vypomáhá s náklady na věno pro nevěstu (na venkově při této příležitosti věnuje dobytek), když se vdává neteř, hradí některé z útrat na svatbu (část peněz pak dostane zpátky ve formě zvané "koza pro strýčka"). Ve chvíli, kdy mají synovci potíže (potřebují zaplatit školné, nové šaty apod.),  strýček by jim měl bez váhání přispěchat na pomoc.

On sám naopak majetek synovců neužívá, ani se neangažuje v jejich vzdělání – obojí patří mezi nezadatelná práva otce.

Při všech těch vzájemných povinnostech není divu, že vztah strýčka a synovců je důvěrnější, než vztah otce a synů (aniž by v něm ovšem chyběl respekt!): když strýček onemocní a není schopný se postarat sám o sebe, jsou to právě synovci, kdo o něj pečují, omývají ho, pomáhají mu na WC. Když se strýček zamiluje, často jako prostředníka využívá právě synovce, a synovec se může vyjadřovat ke strýcově volbě ženy, nebo strýcovy ženy napomínat. Po smrti nijjaaye může synovec strýcovy manželky zdědit, ale strýc se s vdovou po synovci oženit nesmí.

Předpokládá se, že synovec si vezme nijjayovu dceru; i když třeba strýček děti nemá, vždycky se vyjadřuje k výběru manželských partnerů svých synovců a neteří.

Dneska role strýce z matčiny strany pomalu pozbývá na významu, i když u Serrerů a  oblastech jejich zvyklostmi ovlivněnými (Bawol) zůstává silná. Strýček z matčiny strany je všude ale pořád silnou autoritou.

A o dalších rodinných vazbách zase někdy jindy… příbuzných je hodně a nerada bych čtenáře unudila k smrti.

  V roce 1920 porodila paní Silisia Diatta v kabrouské čtvrti  Nialou svému muži dceru, která se o dvě desetiletí později stala symbolem neozbrojeného  protikoloniálního odporu Casamance. Pojmenovali ji Aline Sitoé.

Po smrti svého otce, Assonela Diatty, odešla Aline – ještě jako dítě – pracovat do ziguinchorských doků. O něco později ji přivítal Dakar, kde sloužila v domácnosti Francouze jménem Martinet. 

Jednoho dne zaslechla Aline Sitoé hlas, který ji nabádal, aby se vrátila domů do Casamance, jinak ji samotnou postihne neštěstí. Dvacetiletá služtička varování nebrala vážně a pokračovala v práci. O čtyři dny později ochrnula a musela být převezena domů. Tam paralýza okamžitě pominula, přestože kulhání se Aline nezbavila už nikdy.  

Svět se měnil: Diolové, odvěcí soběstační pěstitelé rýže, byli koloniální správou nuceni přecházet na výrobu podzemnice olejné, kterou se sice nemohli živit, ale která slibovala zisky pro koloniální pokladnu. Evropa si žádala ďolské muže pro svá bitevní pole a Francouzi požadovali daně z kdečeho.  

Aline Sittoé Diatta, vyzývající k odpírání poslušnosti cizincům, se brzy stala proslulou nejen pro své politické názory.

Po prvním dakarském "vidění" přicházela další; k Aline promlouvali duchové, volali jejím prostřednictvím po návratu k tradicím a konali zázraky. S Aline Sitoé se vrátil šestidenní ďolský týden (pět dnů práce, šestý den odpočinku), přišly nové druhy modliteb a obětí; mladá kazatelka si získávala obdiv tím, že uměla přivolat déšť i uzdravovat nemocné.

Do Kabrousse proudily davy lidí různých etnik a náboženských vyznání, jen aby s Aline mohly promluvit. 

Kazatelka si získala takovou úctu, že ji požádali, aby nastoupila na trůn po zesnulém králi Casamance. Ve spojení s jejími názory a rostoucím vlivem její nová funkce jen znásobila nebezpečí, které z Alininy strany cítila koloniální správa.

Aline byla prohlášena za "rebelku a nepřítele Francie".  

S akcí proti "nepříteli" armáda čekala, dokud Aline nezačala menstruovat. V době menstruace totiž ďolské ženy odcházely mimo své domovy a celé "nečisté" období trávily mimo společnost. Vojáci napadli místo, kde se královna měla nacházet, a zastřelili její spolumanželku, kterou si s Aline spletli. Aby předešla dalšímu zabíjení nevinných, přihlásila se královna – kazatelka úřadům raději hned příští den sama.  

8. května 1943 byla královna zatčena (společně se svým manželem a dalšími "rebely") a stala se údajně poslední osobou, deportovanou ze Senegalu do exilu: věznili ji v Senegalu a v Gambii, než skončila v malijském Timbuktu.     

V roce 1944 úřady oznámily, že čtyřiadvacetiletá Aline Sitoé ve vyhnanství zemřela.   O čtvrt století později ale Jean Girard zveřejnill telegram koloniální administrativy z roku 1946, podle něhož byla panovnice v té době ještě naživu.  

Čtyři příbuzné královny, uvězněné v Saint Louis, převezli tehdy zpět do Casamance a propustili; pokud Aline Sitoé Diatta byla stále mezi živými, domů se vrátit nesměla: její jméno i odkaz měly upadnout v zapomnění.  

Alinin manžel svou ženu (nebo její ostatky) hledal po celý zbytek života. Koncem osmdesátých let mu tehdejší senegalský president přislíbil pomoc. Do Mali se skutečně vypravila vyšetřovací komise, která ale zjistila pouze, že úmrtí královny bylo zaneseno v timbuktské matrice.  

Otázky kolem skonu královny – kazatelky zůstávají nezodpovězeny. Pokud Aline opravdu zahynula během věznění, proč o jejím odchodu mlčí všechny tehdejší záznamy koloniální administrativy Senegalu? Je také zvláštní, že informace o královnině smrti se neobjevila ani v pravidelných hlášeních guvernérovi Francouzské západní Afriky (přestože všechna úmrtí Alininých spoluvězňů a "spoluviníků", ba dokonce i zprávy o drobnostech v chování Aline a jejího manžela v těchto listinách figurují. Pravdu se ale dnes, po téměř sedmdesáti letech, už dozvíme stěží.  

http://en.wikipedia.org/wiki/Aline_Sitoe_Diatta  

http://fr.allafrica.com/stories/200801020566.html

http://www.voyagerencasamance.com/casamance_diolas.htm

  "Důvod, pro který jsme přišli na svět, je práce. Když pracuješ, Bůh tě nikdy nezklame. Když pořád pracuješ a pořád nic nemáš, lidi se za tebe budou k Bohu modlit a jednoho dne se něčeho domůžeš. Ale když nepracuješ, všechno, co máš, bude lidi udivovat a budou si říkat ´kde k tomu přišel?´. A tak budou podezřívaví, a budeš to ty, který jsi je přivedl k hříchu (závisti). Pracujme tedy! Práce je důkaz lásky k našemu Mistrovi." (Abdoulaye, žák šejcha Ibrahimy Falla)

  (obrázek: Wikipedia)

Amadou Rokhaya Fall zplodil v Ndiaby se svou ženou Seynabou Ndiaye tři děti; jedno z nich, Yapsa Khanth Fall, narozené někdy kolem roku 1855, mělo před sebou zváštní budoucnost.

Amadou Rokhaya Fall odešel od Seynaby Ndiaye několik let po narození posledního dítěte, a usadil se v Ndiare, kde jeho syn  absolvolvoval koranickou školu. Vnuk krále Dethialaw dostal základní vzdělání v oblasti islámského práva (fiqh), výkladu Koránu, teologii, rétorice a arabštině. Dobové prameny vzpomínají mladého Falla jako samotáře, obdivovaného pro svou fyzickou sílu, ale zůstávajícího bez přátel. Jeho dnešní následovníci věří, že muž, později zvaný Lamp Fall, všechna ranná léta svého života zasvětil hledání velkého Mistra.

Mladý šlechtic následoval několik učenců, ale toho, koho hledal, nalezl až v roce 1883. Yapsa Khanth Fall se, už jako Ibrahima Fall, stal čtyřicátým žákem šejcha Ahmadou Bamby.

"Pán mi nařídil, abych vedl lidi k Bohu nejvyššímu. Ti, kdo si přejí vstoupit na tuto cestu, nechť mě následují. Pro ty, kdo nechtějí víc, než jen rady, má tahle země dost vzdělaných mužů. Následujte toho, koho chcete," řekl Ahmadou Bamba, a Ibrahima Fall nebyl z těch, kterým by pouhé rady stačily.

Teprve spojení Bambovy filosofie a mysticismu s praktickými stránkami života a pravidly, zavedenými Ibrahimou Fallem, zrodily vlastní murídismus. Ibrahima Fall přinesl mezi šejchovy žáky absolutní oddanost mistru: prokazoval mu úctu tak, jako by ji prokazoval králi – poklekáním, nižší pozicí, tichou mluvou, snímáním pokrývky hlavy. Po jeho vzoru i ostatní následovníci šejchova učení začali odevzdávat svému mistrovi materiální statky a Ibrahima Fall se jal prosazovat myšlenku, že práce je hlavní ctností muslima, nadřazenou dokonce i pěti pilířům islámu. Zároveň volal po askezi a pokoře: traduje se, že chudoba mu nedovolovala pořídit si nové šaty. Záplatoval proto ty staré tak dlouho, až byly sešité z jednotlivých kousíčků látky. Tento druh oděvu – šaty sešité z pestrých kusů látky – se posléze stal oděvem Fallových následovníků. Z příkladu Ibrahimy vychází i jejich účes – nestříhané dready – a používání dřevěných misek k žebrání. Zachovává se i další odkaz Ibrahimy Falla: náboženský způsob používání bubnů, původně určených pro bubnování k práci na polích.

V roce 1890 se Ibrahima Fall stal "ministrem murídskěho hospodářství", jak ho titulovali Francouzi; ve skutečnosti dohlížel na všechny manuální práce vykonávané příslušníky hnutí.

O pět let později vypověděla francouzská správa šejcha Ahmadou ze země, ale Ibrahima Fall svého učitele finančně podporoval i do exilu.  Když se v roce 1902 Fallův Mistr vrátil, jmenoval svého oddaného žáka šejchem.

Ibrahimova věrnost učiteli sahala až za hrob: když se šejch Ahmadou Bamba Mbacke v roce 1927 odebral na věčnost, Ibrahima Fall byl mezi prvními, kteří slíbili oddanost Bambově synovi, Moustaphovi Mbacke. V rce 1930 opustil tento svět i Ibrahima Fall, ale jeho odkaz je uctíván dodneška; vnuk Ahmadou Bamby jej označil jako "Lamp Falla", na znamení toho, že Ibrahima byl světlem murídismu.

http://videos.seneweb.com/embedPlayer.php?vid=7d04bbbe5494ae9d2f5a76aa1

  "Ghana se skládá ze dvou měst, z nichž první je obýváno muslimy: je v něm dvanáct mešit, z nichž každá má svého imáma, muezzina a recitátora koránu. Královské město je vzdáleno šest mil od města cizinců a prostor mezi nimi je zaplněn obydlími, která jsou vystavena z kamene a akáciového dřeva. Král má palác a celou řadu domů zastřešených kopulemi, všechny jsou ohrazeny na způsob městských hradeb. Král nosí na krku a na předloktích ozdoby jako žena a na hlvu si nasazuje vysoký klobouk, zdobený zlatem a obtočený turbanem z jemné bavlny. Uděluje slyšení, aby vyslechl stížnosti na úředníky; sedí přitom v pavilonu pod klenbou, kolem něhož stojí deset koní se zlatem vyšívanými čabrakami. Za králem stojí deset pážat, která drží štíty a meče se zlatem zdobenými jílci; po jeho pravici jsou synové jeho vazalů, všichni skvostně odění a se zlatem vpleteným do vlasů. Okolo královského města jsou chýše a příbytky, v nichž žijí kouzelníci, řídící jejich náboženské obřady, a zde jsou chráněny jejich modly a pohřbeni jejich králové." *

Zpráva španělského zeměpisce Al Bakrího z roku 1067 – 8 je nejpodrobnějším svědectvím o středověké soninské říši. Kdy Ghana přesně vznikla, není známo; někteří badatelé pokládají kořeny jejího státnictví až do 3. nebo 4. století našeho letopočtu, protože z tohoto období pocházejí severoafrické mince tam nalezené.

Podle Soninků kdysi muž jménem Dinga porazil mocného trpasličího krále, oženil se s jeho třemi dcerami a založil město Wagadu, kde vládl jako první ghanský král. Když zemřel, bojovali o moc jeho synové Khyne a Dyabe. Khyneho armáda zahnala na útěk válečníky Dyabeho. Ponížený Dyabe uzavřel dohodu s černým sedmihlaým hadem Bidou: za vítězství nad bratrem a vládu pro sebe a své potomky dostane had každý rok nejkrásnější pannu.

Jisté je dnes už jedině to, že v 8. století už šlo o silnou a významnou říši, jak dokládají zprávy berberských a arabských  obchodníků a cestovatelů.

I když Ghana měla relativně rozvinutou řemeslnou výrobu a zemědělství, hlavním zdrojem její prosperity zůstávala těžba a dohled nad přepravou zlata. Obchodníci z Ghany vykupovali drahý kov za sůl a vozili ho dál na trhy do hlavního města říše a do berberského Audaghostu. Král vybíral daně a clo, kontroloval a omezoval množství zboží, které smělo přijít na trh; tím způsobem určoval i jeho cenu.

Za hlavní město říše bývá považováno Kumbi Saleh při jižní hranici Mauretánie; archeologové tam nalezli město, ve kterém mělo v patrových domech z omítnutých kamenných kvádrů žít asi třicet tisíc obyvatel muslimského vyznání.

Přestože islám (a sním i arabské písmo a školství) pronikal na území Ghany už od 9. století, šířilo se toto náboženství mezi domácím obyvatelstvem (zejména na venkově) jen velmi pomalu. Ačkoli mnoho důležitých státních úřadů bylo v rukou muslimů znalých písma, králové si dlouho podrželi své animistické náboženství. Královské nástupnictví podléhalo, stejně jako v dalších západoafrických říších, pravidlům matrilinearity; po smrti krále dědil trůn panovníkův synovec z matčiny strany.

Přímá vláda králů se ale týkala jen Aukáru, území ve středu ghanské říše. Kolem ní se rozkládaly vazalské státy, povinné odvádět poplatky, ale zároveň zůstávající pod správou vlastních vládců.

Vojsko Ghany prý tvořilo čtyřicet tisíc lučištníků a sto šedesát tisíc dalších vojáků. Taková síla dovolovala říši zajisti politickou stabilitu, ochránit stát před vnější (berberskou) agresí a zároveň zabezpečovat naprosté bezpečí uvnitř říše, jak s obdivem konstatují tehdejší autoři cestopisů z řad arabských obchodníků.

Do 10. století už Ghana ovládala státy Sanghana, Tekrúr a Silla a připojila k sobě i některé kmeny z povodí horního Nigeru. V roce 990 dobyla i berberský Audaghost a získala tím monopol na transsharský obchod.

http://en.wikipedia.org/wiki/Ghana_Empire

Jak už bylo psáno výše, Ghana zajišťovala své bohatství prý i mystickou cestou – had Bida si žádal své oběti. Pak ale ve 12. století přišel rok, kdy se snoubenec oběti vzepřel rituálu a hadovi pozutínal hlavy. Následky na sebe nedaly dlouho čekat: Ghanu čekalo sedm let, sedm měsíců a sedm dnů sucha, obchod zlatem upadl a chudoba donutila mnoho Soninků odejít jinam.

Archeologické nálezy ukazují, že – ať tak či onak – pověst o strašlivém suchu je pravdivá. Až do 12. století se na území říše chovaly ovce, krávy i kozy. Pak ale přišla náhlá změna a jako chovný dobytek začaly převažovat kozy, které nepotřebují tolik vody. Ve 12. století byla také objevena nová naleziště zlata v Bure (v dnešní Guineji) a ghanský obchod s drahým kovem začal upadat.

Už v 11. století přitom měla Ghana potíže s Almorávidy, kteří v roce 1076 dobyli její hlavní město, i s fulbskými státy, jejichž vládci v touze zbavit se soninské nadvlády přijímali islám a přecházeli na stranu Almorávidů.

Ghanská říše s ekonomickou a vojenskou silou postupně přišla i o svá vazalská území a zmenšila se opět jen na vlastní Aukár.

Na počátku 13. století její hlavní město vyplenili saraxollští bojovníci krále Sumanguru; většina obchodníků město opustila a učinila tak konec ekonomické síle bývalé mocné říše.

*Antiquaries Journal 67 (1987) z Afrika a Afričané, Dějiny kontinentu (John llife) a Dějiny Afriky I., Ivan Hrbek a kol.

http://www.bbc.co.uk/worldservice/specials/1624_story_of_africa/page80.shtml

 http://www.nguni.com/culture/virtualafrica/mali/history.html

Ani slabounký šelest neprozrazoval, že se v porostu kolem krále ukrývá jeden a půl stovky vojáků. Kdyby pootočil hlavu, možná by mezi nehybnými stébly vysoké trávy uviděl sluncem pozlacenou kůži paže  jednoho ze svých synů. Ale král se díval dopředu. Je horko a nepřátelé přicházejí.

Musí tu být co nevidět – jestli vesničané uposlechli nařízení svého krále, jistě se jim podařilo Francouze zmást natolik, že naháněli Lat Joorovy válečníky ve stepi celé dopoledne. Jejich koně budou mít žízeň… a sem, kde čekají královi muži, je přivedou napojit.

Král dýchá mělce, zvolna. Je to už skoro čtvrt století, co dosedl jako dvaatřicátý král na trůn Kajooru. Matčina krev, krev princezny Ngone Latir Faal,  ho předurčila být králem; pořadí narození ho z toho vyloučilo. Ale když jeho starší bratr zemřel, neměl čtrnáctiletý Lat Joor Ngone Latir Joob na vybranou. Podle práva stanul v čele tři sta let starého státu… a o vládu musel bojovat. Majoojo Faal, mysleli si Francouzi, by dělal míň potíží. A tak se Majoojo s jejich podporou prohlásil novým vládcem Kajooru.

Tenkrát u Ngol – Ngol rozprášil Lat Joor se svými muži  vojsko Majooja i jeho francouzské posily. Jediné snadné vítězství; cizinci pak přišli s kanóny a puškami, proti kterým se mečem a kopím bojuje jen těžko.

Král se poprvé kradmo rozhlédl – z místa, kde ležel, se savana zdála pustá. Muži, které má s sebou, jsou zkušení válečníci, kteří za krále kdykoli položí život. Nezapomínají, že většina z nich – propuštěných zajatců – mu za něj beztak vděčí.

Někteří z nich stáli po jeho boku i u Lora, když je napadli Faidherbovi vojáci. Jen díky obětavosti svých bojovníků se mladému dammelovi podařilo utéct do Ripu v knížectví Sin. Maba Jaaxu Ba mu tenkrát nabídl úkryt i pohostinnost. Mladý král Kajooru směl v Ripu zůstat,  ale nemohl po svém hostiteli žádat pomoc při pokusech získat zpátky vládu nad Kajoorem – Maba udržoval s Francouzi přátelské styky. Lat Joorova válka s Francií se stala partyzánskou. Pro válečnické schopnosti sesazeného krále tam tenkrát byla i jiná využití: zkušenosti Lat Joor Jooba se hodily v Baově válce proti Sererům.

A v pokračujícím partyzánském boji proti Francouzům. "Jsem jako luk: ohnu se, ale nezlomím," říkával Lat Joor.

Nad hlavami čekajících mužů zakroužil sup. Král si pomyslel, že brzy se jich sem budou slétat celá hejna.

I nad Sombem kroužily desítky ptáků, když sererský král Kumba Ndoffen porazil vojsko Maby. Možná, že supi na obloze byli to poslední, co tam tenkrát Maba uviděl.

Ale to už je dávno… skoro dvacet let. Jednou budou možná zase spolu, král Lat Joor a jeho učitel Maba Jaaxu, který animistického krále a jeho bojovníky přivedl k islámu.

Ale když Maba zemřel, bylo potřeba vrátit se k povinnostem. Lat Joor odjel zpátky do Kajooru, odhodlaný vzít si násilím moc, která mu patřila. Francouzi mu už nebránili – místo válčení mu nabídli titul "náčelníka kantonu". A ať tomu říkali, jak chtěli, Lat Joor Joob se znovu stal dammelem, znovu měl hodnost, která mu po matce náležela. A o čtyři roky později s ním kolonialisté uzavřeli mírovou dohodu a podporovali ho, když jeho vojska anektovala Baol. Šest let pak nebojoval. Mohlo by to trvat třeba věčně, kdyby ti cizinci nechtěli v Kajooru stavět cestu pro ten svůj vlak, a rozhodovat za něj, za krále, co se bude pěstovat na kajoorských polích.

"Hosti nestaví," řekl tenkrát před osmi lety král, a když hosté trvali na svém, vyzval všechny své poddané k boji.

Z trávy před ním vyletěl pták. To je dobře – ani zvířata si nevšimla, že se mezi stébly ukrývají stovky mužů. Však už jsou ve válce čtyři roky: Francouzi a jejich moderní zbraně, Lat Joorovi odhodlaní poddaní a partyzánská taktika. "Můžete je zabít, ale nemůžete je připravit o hrdost," řekl o jeho válečnících Faidherb.

Ale přesto musel král před dvěma lety z Kajooru uprchnout. Ani si neuvědomil, že při té vzpomínce křečovitě sevřel zbraň. Jeho trůn dostal od Francie Samba Yaay Faal. A po něm přišel Samba Lawbe Fall… který odevzdal Baol koloniální správě a v Kajooru povolil stavbu železnice.

"Blázen," zamumlal si král pro sebe. Možná si Samba myslel, že se mu podaří zachránit aspoň část království; ztratil, hlupák,  kromě říše i holý život.  Zabrali mu zemi, kudy měly vést koleje, a jeho samotného pak zavraždili francouzští důstojníci. To, co chtěli, mohli konečně udělat: zrušili titul krále a Kajoor rozdělili na šest provincií – provincií, do kterých Lat Joor nesmí už nikdy vkročit.

Titul krále mohli cizinci zrušit: ale král je ještě tu! "Jsem jako luk – ohnu se, ale nezlomím," říkal si znovu, když pozoroval vojáky kapitána Valoise na koních, jedoucí k řece. Když první šestce sesedla, aby napojila koně, Lat Joor se svými muži vyrazil.

Odpoledne 26. října 1886 sbírali ti, kdo bitvu s Francouzi přežili, své mrtvé. Mrtvolu krále, který zůstal na bitevním poli se svými dvěma syny a dalšími osmasedmdesáti muži, odnesl a tajně pohřbil jeho bratr Mor Mane Jeey Joob, aby zabránil zneuctění králových ostatků.

Místo posledního králova odpočinku držel v tajnosti po celý život; až teprve jeho syn Moodu Kumba Lawbe nechal v sedmdesátých letech 20. století tajemství proniknout na veřejnost.

div>

Geografický Súdán se táhne od pobřeží Atlantského oceánu přes celou Afriku až k Etiopii, a sahá od Sahary až k pásu pralesů na jihu. Západní a střední část této oblasti jsou kolébkami nejstarších subsaharských státních celků a víceméně jednotné "súdánské civilizace", kterou s malými obměnami sdílejí všechny národy na tomto území usazené.

Súdán se po dlouhou dobu obešel bez pěstování zemědělských plodin; vydatné dešťové srážky a příznivé klima umožňovaly lidem žít lovecko-sběračským způsobem života až do 3. tisíciletí př.n.l., kdy nastalo vysychání, a pastevecké populace se musely přesunout na jih.Ve 2. tisíciletí př.n.l. už se domestikovaný dobytek pásl na řece Niger a u Čadského jezera, kde mezitím porosty prořídly natolik, že poklesl i počet much tse-tse, přnášejících na dobytek spavou nemoc.

Zatímco do Egypta dorazilo domestikované obilí z Předního východu už v 6. tisíciletí př.n.l., africké podnebí nedovolovalo šířit pěstování pšenice a ječmene dál na jih. Až o pět tisíc let mladší jsou archeologické nálezy dokládající šlechtění (dochanu a čiroku) v Mauretánii a Mali. Skot byl oproti tomu pod Saharou domestikován ještě dříve, než se tak stalo v Asii – krávy tu chovali zřejmě již před jedenácti tisíci lety.

Zřejmě již ve 2. tisíciletí př.n.l. začali obyvatelé západního Súdánu zpracovávat železnou rudu. Okolnosti vzniku tavebních technologií nejsou dosud zcela jasné – původní předpoklady, že metody tavby železa sem přišly z nilského údolí, byly vyvráceny po zjištění, že některé súdánské nálezy jsou o stovky let starší a že se súdánské tavící pece i systém tavby odlišují od egyptských – subsaharské tavící pece využívají jiné měchy a  předehřátý vzduch. Byly zde nalezeny i pece zcela odlišného typu: vysoké a bez měchů, profitující ze samovolného proudění vzduchu skrze otvory kolem základny.

Výroba železa s sebou přinesla zdokonalení nástrojů i společenskou stratifikaci; technologické postupy užívané při tavbě byly střeženým rodinným a posléze skupinovým tajemstvím – kováři získali u mnoha etnik výlučné postavení, spojené s magickými povinnostmi (obřízka, příprava mrtvých k pohřbu apod.). Nejen nástroje byly dokonalejší – málokterý vynález používá lidstvo jen k mírovým účelům, a tak se železo začao používat i k výrobě zbraní. Početnější kmeny si podrobovaly ty slabší, byl položen základ vzniku větších společenských celků.

V severní Africe se v té době rozšířil chov zdomácnělých velbloudů, a nomádské berberské kmeny se tak mohly přiblížit k černošským populacím na jihu. V 1. tisíciletí našeho letopočtu už mezi Berbery a zemědělsky produktivními sahelskými populacemi probíhal čilý obchod: zemědělci měnili své texilní výrobky, obilí, keramiku a metalurgické produkty za maso, mléko, kůže a sůl.

Berbeři se nezasloužili jen o ekonomickou výměnu – jejich nájezdy na černošské vesnice s sebou přinesly potřebu formování obrany. Jednotlivé vesnice se spojovaly a při hledání lepších metod obrany postupně vznikaly organizační základy států, umožňujících lepší využití obchodních možností i dokonalejší protiberberskou defenzívu.

Podrobnější informace v češtině:  Ivan Hrbek: Dějiny Afriky (kniha první); Viktor Černý: Lidé od Čadského jezera

"Mulati se rodí buď ze znásilnění, nebo jsou to děti prostitutek. V obou případech nemáme ani nejmenší morální povinnost dívat se na tyto potomky cizí rasy."

Na konci první světové války obsadily francouzské jednotky tvořené vojáky z Tuniska, Maroka, Madagaskaru a Francouzské západní Afriky levý břeh Rýna, Kolín a Mainz.

Německý odpor tuto skutečnost označoval střídavě jako úmyslný útok na německou civilizaci, která měla být zničena, či jako důkaz francouzské degenerace, k níž došlo úzkými vztahy Francouzů s kolonizovanými národy.  Marné byly pokusy vymámit na vítězných mocnostech slib, že "barevné" jednotky nebudou v Německu sloužit.

Protože vítězové zůstávali k prosbám poražených hluší, nastoupila německá státní kampaň "Černá hanba". Její naturalistické až pornografické popisy údajného sexuálního násilí, jehož se syfilitičtí vojáci koloniálních jednotek, neschopni ovládat své divošské pudy, měli dopouštět na německých ženách, označuje Jared Poley (Decolonization in Germany: Weimar Narratives of Colonial Loss and Foreign Occupation) spíše za "fotonegativní obrázek evropských kolonistů, kteří v kolonizovaných územích viděli zaslíbenou zemi svých sexuálních fantazií."

Ve skutečnosti se koloniální jednotky nedopouštěly deliktů o nic častěji, než jednotky složené z vojáků evropského původu: záznamy z roku 1921 hovoří  u rýnských "barevných" jednotek o dvaasedmdesáti kázeňských přestupcích, z nichž jen devět bylo sexuální povahy.

Francouzskou okupaci Němci ostatně chápali jako kolonizaci, a skutečnost, že jsou kolonizováni "barevnými" jednotkami, k pocitu ponížení ještě přispívalo.

Přes to všechno četné milostné vztahy mezi vojáky francouzské armády a Němkami stále vznikaly.  V oblastech, kde jednotky skutečně sloužily, byly spíše oblíbené, a zřejmě i kvůli síle franku a sexuální zvědavosti si koloniální vojáci naopak stěžovali na pronásledování domorodými ženami.

Na okupovaných územích se tak narodilo kolem osmi stovek dětí těchto vojáků (jen jedna z matek prohlašovala, že byla znásilněna), které byly od mala ostrakizovány a handicapovány hned dvakrát – jako děti barevných otců, a zejména jako děti nepřátel.

Kampaň "černá hanba"  pokračovala ještě více než dvě desítky let po svém začátku: když v roce 1940 německá armáda obsadila Francii, nutili nacisté Jeana Moulina, prefekta Eure -et-Loir, aby vydal prohlášení, francouzské koloniální jednotky v oblasti znásilňovaly a vraždily ženy a děti.

Moulin něco takového o rozervaných pozůstatcích obětí bombardování odmítl podepsat, a brzy nato jeho úřad navštívili němečtí vojáci, kteří mu dali na srozuměnou, že ho budou mučit tak dlouho, dokud dokument nepotvrdí. Moulin se nepodrobil ani fyzickému nátlaku, a když bylo jasné, že vojáci jsou odhodláni ho ubít, sám si podřízl hrdlo. Němci, kteří předpokládali, že umírá, nechali Moulaina jeho osudu. (Jako zázrakem však přežil a byl nacisty ubit až o tři roky pozděj, když stejně zásadově neprozradil jména francouzských odbojářů.)

Tento článek navazuje na předešlý text Děti vetřelců I .

"Vytvoření rasy míšenců je nejsnadnější cesta k ovládnutí Západní Afriky",

napsal v roce 1902 Dr. Robert Louis Barrot ve svém Praktickém průvodci Evropana po Západní Africe.

Průvodce Evropana neradil nic převratného – obchodníci a kolonisté si hledali partnerky mezi Západoafričankami už od 15. století. "Dočasné ženy" portugalských obchodníků těžily ze svého postavení a využívaly svých kontaktů k obchodním aktivitám.

Děti narozené z takových vztahů ale neměly jednoduchý život. Většina z nich byla svými francouzskými otci opuštěna ještě jako děti, některé z nich otce vůbec nepoznaly. K některým z nich se nehlásily ani matky, toužící po normálním životě a rodině.

V dokumentu Děti bělocha (jeho režisérka Sarah Bouyain, jej točila i o své vlastní rodině) vypráví vnučka francouzského vojáka o tom, jak její babička nechtěla ani za nic mluvit francouzsky, i když rozuměla.

"A tenkrát jsi mi řekla," vzpomíná se svou babičkou, "že prababička byla unesena. Francouzi přijeli do jejich vesnice hledat dívky. A nějaký zlý muž udal jejího otce, že má dvě krásné dcery. Vojáci mu je nařídili přivést. Bránil se, že má jen je, ale nedali mu na vybranou. Ti vojáci si každý vzali jednu dívku. I mojí prababičku Boulde Dioli a její sestru. A odvezli je s sebou. Ptala jsem se tě, co bylo s prababičkou potom. Říkala jsi, že hodně plakala, a chtěla domů. Ale francouzský důstojník jí řekl, že jestli uteče, zabijí jejího otce." "Nevím, jak dlouho je tam držel," pokračuje stará žena už sama. "Pustil ji až, když jsem se narodila. Pak odjel bojovat do první světové války, a maminka se vrátila k rodičům. Hlídali mě a rozmazlovali. Všichni mě rozmazlovali. Strašně jsem zlobila, a dědeček mi chodil kupovat na trh maso – vždycky mi ho někdo opekl. Pak ale znovu přijeli vojáci na koních, a odvezli mě do dětského domova. Babička mě nechtěla pustit, ale řekli jí, že půjde do vězení, když mě nedá."

"Moji matku odvedli, když jí bylo patnáct – žila pak ještě s jednou dívkou u francouzského důstojníka – a propustili ji, když byla těhotná. To se tak dělávalo, těhotné dívky vraceli k rodičům. Příbuzní mě rozmazlovali, ale lidi mi někdy říkali ´bílá káva´nebo ´dítě prasete´. Když mi byly tři, moje matka se znovu vdala, ale její manžel si nepřál mít pod svou střechou dítě bělocha. Zůstala jsem u babičky, a maminku jsem navštěvovat nesměla. Jednou maminčin manžel někam odjel, a já jsem s maminkou mohla pár dní zůstat. Otčím se ale vrátil dřív a našel mě tam. Zfackoval mě a maminku zbil. Ona se pak hned ráno sbalila, odešla k dědečkovi a dala se rozvést. Vždycky jsem za to cítila vinu."

Děti francouzských otců byly umisťovány v míšeneckých sirotčincích různé kvality, kde se jim dostalo vzdělání, ale byly také úplně vytrženy ze společnosti i okolního prostředí. Existenci sirotčinců vykládala koloniální vláda jako projev humanismu, s nímž dává dětem vzdělání, a zároveň jako prostředek k vychovávání nových kádrů, spolupracujících při upevňování moci. Na chovance těchto sirotčinců pohlížela koloniální správa s ostražitostí: míšenci, kterých byly tisíce a tisíce, nepatřili do žádné sociální skupiny, předsudky jim upíraly jakékoli dobré vlastnosti a u nich samých se nedalo přesně říci, zda patří do kategorie "vládnoucích" nebo "ovládaných" – a pokud se hranice mezi ovládanými a vládnoucími smaže (obávali se tehdejší politici a myslitelé), nemůže existovat ani kolonialismus.

V 50. letech 20. století začaly vznikat organizace sdružující "euroafričany", vycházel časopis "Euroafričan" (na obálce jeho posledního čísla z roku 1960 byla vítězka soutěže Miss Euroafrika), ale, jak říká jedna z dam vzpomínajících v dokumentu Děti bělocha, pro míšence bylo snadnější stát se Afričany než Evropany, protože africká společnost je přijímala lépe, pokud se dostatečně integrovali.

Slunce zahřívalo rajčata vystavená v proutěných koších. Dvě dámy v čepcích se u nich na chvíli zastavily, aby si nákup rozmyslely a pokračovaly dál.

Doktor Cox si toho odpoledne v roce 1807 nechtěl na tržišti v Natchezu nakupovat, vlastně si přes trh jen krátil cestu. Ale ten hlas… ten hlas se mu zdál povědomý. Ne, není možné, že by se mýlil! Slýchal ho přece celý rok, den co den.

Irský lékař se zastavil u košů a předstíral, že si prohlíží zeleninu. Za oblými tvary rajčat vykukovaly ostré hrany vzpomínek na to, jak kdysi pracoval na britské otrokářské lodi. Vzpomínky na cestu na africké pobřeží a na zákeřnou nemoc, která ho málem zahubila. Na to, jak se ho ujala fulbská královská rodina, u které zůstal, dokud se nezotavil a nemohl se vrátit zpátky do Anglie.

"Ibrahime?" oslovil doktor Cox vysokého černocha.

Prodavač na sobě nedal znát žádné pohnutí. Byl to přece fulbský šlechtic, i když v postavení otroka.

Abderrahman se narodil roku 1762 v Timbě v dnešní Guineji jako druhý nebo třetí z třiatřiceti synů fulbského krále. Sori Diallo kladl na vzdělání svých synů velký důraz – i mladý Abderrahmán musel urazit kolem tisíce mil, aby mohl čerpat vědění v tehdejších centrech africké vzdělanosti, městech Timbuktu a Dienne.

Po návratu domů sloužil princ v otcově armádě a jeho hvězda rychle stoupala – už jako šestadvacetiletý velel dvěma tisícovkám mužů ve válce proti "divochům", ohrožující prosperující obchod s otroky. V této válce ale sám Abderrahmán padl do zajetí a nepřátelé ho za několik mušket, osm hrstí tabáku a dvě lahve rumu prodali Britům.

Na africkém pobřeží hledal fulbský princ marně posla, který by putoval k jeho rodině se zprávou a s žádostí o vykoupení. Neměl možnost vyhnout se cestě  na ostrov Dominika, odkud ho po krátkém "zotavování" převezli na otročí trh do New Orleansu a pak do Natchezu, kde si Abderrahmana koupil jistý Thomas Foster.

Syn Soriho Dialla neunesl to ponížení, když mu ostříhali jeho dlouhé vlasy; on, syn krále a voják, měl pracovat na poli po boku obyčejných lidí!  Po několik týdnů se toulal lesy a vyhýbal se lovcům otroků, než se smířil s tím, že domů se nedostane.

Věrný závazkům svého rodinného jména, rozhodl se Abdurrahman přijmout své nové postavení a plnit úkoly z něho vyplývající nejlépe, jak dovede.

Vrátil se k Fosterovům, oženil se s "porodní bábou" Isabellou a brzy se pro své pány stal nepostradatelným: otroci si ho vážili a poslouchali ho, pod jeho vedením rostla produkce bavlny a s dobytkem neuměl zacházet nikdo líp, než Diallo, syn národa který umění péče o zvířata saje už s mateřským mlékem.

Přísaha bezpodmínečné věrnosti, kterou Abderrahman Fosterovům dal, mu přinesla mnoho výhod – také to, že směl pěstovat vlastní zeleninu a výtěžek z jejího prodeje používat pro vlastní potřebu.

A tak se také fulbský princ mohl v Natchezu setkat s irským lékařem, se kterým se před bezmála třiceti lety rozloučil v africké Foutě.

Jenže čím usilovněji bojoval John Cox o Abderrahmanovo propuštění, tím tvrdošíjněji takovou myšlenku odmítal Thomas Foster. Až po roce 1820, 14 let po opětovném shledání s princem, dosáhl William, syn johna Coxe toho, že se o Abderrahmanův případ začal zajímat tisk. Tlak veřejného mínění a nakonec i intervence federální vlády přiměly Thomase Fostera  v roce 1828 k tomu, že "afrického prince" propustil za pouhých 200 dolarů – s podmínkou, že jeho bývalý otrok okamžitě odjede do Libérie.

Abderrahman ale nechtěl v Americe nechat ani svou ženu a devět dětí ve věku od sedmi do sedmadvaceti let. Už sám vedl kampaň a pořádal sbírky na vykoupení své manželky a dětí. Setkával se s předsedy nejrůznějších organizací,  hovořil s prezidentem Adamsem. Isabellu vykoupil ještě téhož roku, ale prostředky potřebné k propuštění dětí získat nemohl.

Jako šestasedmdesátiletý muž i s manželkou konečně nastoupil na loď plující do Libérie, ale brzy po přistání zemřel – dřív, než se mu podařilo vrátit se domů, nebo aspoň vejít ve styk s rodinou ve Foutě. Karavana, která byla  – s šesti tisíci dolary ve zlatě určenými k vykoupení Abderrahmanových dětí – na cestě z Fouty do Libérie, se po zprávě o princově smrti obrátila nazpět.

Isabella zůstala v Africe sama až do doby, než byli osvobozeni a přijeli za ní dva z jejích synů. Jejich děti a vnuci žijí v Libérii dodnes. Osud americké větve potomků krále Soriho Diallo není znám.

O životním příběhu prince Abderrahmána byl natočen film, který v roce 2007 vyhrál cenu nejlepšího dokumentu na Festivalu amerického černošského filmu: http://www.upf.tv/upf06/Films/PrinceAmongSlaves/tabid/77/Default.aspx

podrobnější informace na: http://www.slaveryinamerica.org/narratives/bio_ibrahima.htm

http://en.wikipedia.org/wiki/Abdulrahman_Ibrahim_Ibn_Sori

Súdán nejsou jen hořící letadla a občanská válka.

Další

Megality v oblasti jižní Afriky se často vyskytují ve spojitosti s dalšími kamennými stavbami, z nichž nejznámější (a také nejrozsáhlejší a nejstarší) jsou zříceniny Velkého Zimbabwe.

Další

V pondělí večer vysílal první program České televize cestopisný dokument o Senegalu. Opožděný divák jej může shlédnout po kliknutí ZDE , francouzsky mluvící se ještě možná podiví, proč jsou slova "mám dovolenou, tak jsem si vyšel na ryby" přeložena jako "za celý den jsem chytil jen tři rybičky."

Přestože se stavby z velkých kamenných bloků nacházejí téměř po celém africkém kontinentu, místem s jejich největší koncentrací zůstává Etiopie.

Další

Obklopená davem, v němž jsou i ženy, utrpěla šťouchanec holí od přihlížejícího gentlemana. Přichází štípanec od jedné z přítomných dam. Další divačka používá své paraple, aby vyzkoušela, zda je na Sárince všechno "pravé".

Vystavena ponižujícímu zacházení, nemůže se týraná bránit – její hněv je tlumen prostředky, které má krotitel a vystavovatel k dispozici.

S pasem na jméno Saartjie (Sárinka) Baartmanová připlula v roce 1810 mladá sánská žena do Londýna. Alexandr Dunlop, který dvacetiletou Křovačku v její domovině najímal pod příslibem výdělků v Evropě, nebyl ostatně žádný začátečník: devatenácté století si žádalo zvířecích, rostlinných i lidských vzorků z exotických kolonií a Dunlopovo jméno mělo mezi dovozci tohoto zboží dobrý zvuk. Sárinka se ocitla na seznamu importovaných předmětů a změnila se v "Hotentotskou Venuši", na kterou jste si mohli za dva šilinky i sáhnout.

Popisována jako "ideál krásy svých krajanů", vystupovala "Venuše" v přiléhavém trikotu tělové barvy. navozujícím zdání její nahoty. Vystavovatel ji ukazoval na podstavci; Sárinka si na rozkaz stoupala, sedala, chodila. Baartmanovou nepředváděli "v kleci", ale přítomnost krotitele i dráždění ze strany návštěvníků odlišovaly její exhibici od předvádění trpaslíků, obrů a podobných  lidských kuriozit.

Případ Sárinky jako "etnografické zvláštnosti", bohužel, nebyl v té době výjimečný. Tím jej učinilo až jeho zpolitizování: skupina abolicionistů se postavila proti veřejné prezentaci Hotentotské Venuše, požadovala její propuštění a repatriaci zpět do Afriky. Jejich hlavní argument, že Sárinka Baartmanová je vystavována proti své vůli, vyvrátil její manažer Hendrick Cezane předložením smlouvy, údajně uzavřené s "exponátem". Lukrativní show mohla pokračovat.

Být černoškou by nestačilo na to, aby Sárinka v Anglii 19. století vyvolávala pozornost – podle odhadů tehdy pocházela až 2% obyvatel Londýna z Afriky nebo Karibiku. Po zrušení otroctví zůstávaly, tisíce Afričanů ve službách u svých bývalých pánů, osamostatňovaly se a splývaly s majoritou jako sloužící nebo příslušníci nižší třídy. Nosily evropské oděvy, mluvily anglicky; Sárinka nebyla výjimečná barvou pleti, ale svým "divošstvím".

V roce 1814 už zájem anglických diváků upadal; Baartmanová změnila majitele a přesunula se do Paříže. Jedenapůl roku ji cvičitel divokých zvířat Reaux vystavoval s velkým úspěchem; později si nový  majitel vylepšoval rozpočet také tím, že nutil Sárinku k prostituci.

Na konci roku 1815 Sára – ve věku šestadvaceti let – zemřela a Muséum d´Historie Naturelle si vyžádalo její pozůstatky.

Georges Cuvier, vědec, který na Sárince prováděl měření ještě za jejího života, triumfoval: konečně dostal možnost prozkoumat "Venušiny" genitálie. Zájem Evropanů o khoisanská přirození byl enormní – už na první exhibice Sárinky lákal pvystavovatel otenciální diváky informací o ženě, která má na genitáliích "cosi jako kůži visící z krocaního krku".

Morbidní zvědavost rostla s obtížností zastihnout Křováky nahé nebo je k nahotě přemluvit – Baartmanovou nepřesvědčily ani finanční nabídky.

Cuvier ve svě pitevní zprávě došel k názoru, že "hotentotská zástěrka" jsou jen zbytnělé stydké pysky a steatopygii má na svědomí hromadění tuku v hýždích. Ouška a kostru Baartmanové  přirovnává k orangutaním a řadí Sárinku do skupiny "Boschimane" naznačuje tím, že zkoumaný objekt má blíže k opicím než k lidem. K tomuto názoru se ostatně klonili i holandští osadníci v jižní Africe: Holanďané dokonce pojídali maso ulovených Křováků ve víře, že konzumují zvěřinu.

Vypreparovaná Sárinčina kostra, mozek a genitálie se staly majetkem muzea. Ve Francii zůstaly až do roku 2002, kdy se vrátily do jihoafrického Hankey, pravděpodobného místa narození Baartmanové.

Sárinka je dnes ikonou feministek a bojovníků proti rasismu; v depozitářích muzejí po celém světě se ale práší na stovky koster lidí, jejichž jména nejsou známá a po jejichž pohřbení nikdo nevolá.

http://www.shpltd.co.uk/qureshi-baartman.pdf

http://cordieb.wordpress.com/2007/10/30/who-is-saartjie-sarah-baartman/

   4. duben je státním svátkem Republiky Senegal. Někdy se o něm mluví jako o výročí nezávislosti. Ale víme, co se v ten den opravdu slaví?

V roce 1958 vstoupila v platnost francouzská ústava, měnící vztahy mezi Francií a jejími africkými koloniemi. Mělo vzniknout Společenství, jehož zahraniční, ekonomická a finanční politika, využití strategických surovin, měna, armáda, doprava, telekomunikace, vysoké školství a právo by zůstaly pod centrálním řízením, tj. ve skutečnosti i nadále pod kontrolou Francie. Členské země ale nově získaly možnost žádat o samostatnost nebo alespoň o převod kompetencí.

V září téhož roku novou ústavu Francie schválila referenda téměř všech států Společenství: pouze Guinea zvolila možnost nepřijetí konstituce a vyhlásila samostatnost. Africká teritoria se nyní měla vyjádřit, zda chtějí být v novém společenství členskými zeměmi, zámořskými územími nebo zámořskými departementy.

Teritoriální shromáždění francouzského Súdánu i Senegalu zvolily cestu členských států. 24. listopadu 1958 vznikla Súdánská republika a o den později Republika Senegal. Z teritoriálních shromáždění se stala shromáždění ústavodárná.

Pokusy o vytvoření federace, která by nahradila dosavadní Francouzskou západní Afriku (AOF) nebyly jen aktivitami Francie. Na začátku roku 1959 se Senegal, Súdánská republika, Horní Volta a Dahome spojily ve Federaci Mali. Politické působení Francie a Pobřeží slonoviny ale zabránily Dahome a Horní voltě ratifikovat federální ústavu a ve svazku zůstala pouze Súdánská republika a Republika Senegal.

Federace Mali oficiálně požádala v září 1959, jako první ze Společenství, Francii o samostatnost (i když jednání o ní probíhala už od srpna 1958) a 4. dubna 1960 byla v Paříži podepsána smlouva o předání pravomocí federální vládě. K vyhlášení nezávislosti došlo 20. června 1960.

Nové federaci chyběla politická stabilita: ekonomická nerovnováha vedla k obavám Senegalců z toho, že budou doplácet na spojení s chudším Súdánem, a rozpory v představách o vedení zahraniční politiky byly ještě větší. Senegal neměl v úmyslu zpřetrhat politické vazby s Francií; tehdejší předseda federálního shromáždění, Leopold Sedar Senghor , v té době kladl důraz na demokracii, zatímco Súdán Modiba Keity směřoval k socialismu, totalitě a přerušení vztahů s bývalým kolonizátorem. Ani ve vnitrpolitických otázkách neměla federace jasno: Senegal se bránil súdánské představě těsného svazku a už 19. srpna 1960 došlo na schůzi federální vlády k roztržce, kterou Senegal ústy ministra Mamadou Dia (toho dne sesazeného a nahrazeného Modibem Keitou) prohlásil za pokus o státní převrat.

Následujícího dne Senegal vyhlásil nezávislost, na tři měsíce zavedl výjimečný stav a vyzval občany k sestavování milicí. Modiba Keitu eskortovali z Dakaru na senegalsko-súdánskou státní hranici, kterou poté uzavřeli.

(Modibo Keita se snažil federaci zachovat. V následujících týdnech žádal o pomoc Francii a OSN, odmítal samostatnost Senegalu uznat a dokonce měl v úmyslu přerušit diplomatické styky se zeměmi, které nezávislý Senegal uznají. Mezinárodní společenství však Keitu nepodpořilo a 22. září 1960 byla vyhlášena Republika Mali, které zůstala vlajka a hymna bývalé federace.)

   V roce 1853 se ve vesnici Mbacke v Baolu narodil náboženskému učiteli z bratrstva Qadiriya syn, který dostal jméno Ahmadou Bamba. O třicet let později tento syn založí vlastní odnož súfijského islámu,  bratrstvo murídů. Jejím heslem se stanou slova "Modli se, jako bys měl zítra zemřít a pracuj, jako bys měl žít věčně."

Bambova koncepce afrického islámu, neuznávající cizí kulturní vlivy, získávala mnoho přívrženců. Francouzská koloniální správa té doby měla špatné zkušenosti s náboženskými vůdci jako byl Oumar Tall nebo Samori Touré, a ve strachu z ozbrojeného povstání Bambu vypověděla do exilu. Cheikh Ahmadu strávil ve vyhnanství dlouhých dvanáct let (během nichž stoupal jeho věhlas a mezi lidmi se šířily pověsti o zázracích), než Francie uvěřila, že ze strany murídů jí žádné nebezpečí nehrozí a v důrazu, který exulant kladl na tvrdou práci, začala vidět výhody pro francouzskou ekonomiku.

Po roce 1918 mu francouzská správa povolila vyhlásit Toubu sídelním městem bratrstva. Pacifisticky založený Ahmadou Bamba prosazoval "vyšší džihád", jehož základem mělo být učení náboženství, meditace, konání dobra a tvrdá práce. Na území města nesmělo být zavedeno francouzské ani arabské školství; jedna z Bambových hlavních myšlenek říká, že jeho následovníci potřebují být soběstační a nezávislí. Obrovská mešita, kterou v Toubě začali budovat v roce 1926, rok před Bambovou smrtí, byla vystavěna jen z peněz a práce samotných murídů: "kdyby nám na stavbu přispěli Arabové nebo Indonésané, říkali by nám také, jak uctívat Boha podle jejich představ."

Zmíněné představy jsou pro ortodoxní islám až příliš flexibilní: jeden z žáků Sheikha Ahmadu Bamby, Sheikh Ibrahima Fall, se příliš nehodil pro studium Koránu. Sheikh Ahmadu pro něj nalezl alternativu: Ibrahima Fall uctíval Boha prací. Sheikh Ibra Fall pak založil další odnož bratrstva murídů, tzv. Baay Faal, kteří místo modlitby, půstu nebo četby Koránu vyjadřují svou oddanost Bohu a náboženským vůdcům jen manuální prací.

Murídi dnes tvoří asi třetinu muslimských obyvatel Senegalu, a velkou část Senegalců v diaspoře. Náboženští vůdci začali v 70.letech 20.století (když udeřilo dlouhotrvající sucho a pěstování arašíd, tradiční zdroj výdělku, se ocitlo v krizi) podporovat masovou emigraci za prací, respektive za obchodem. Pracovní migrace se stala jedním z fenoménů novodobého murídismu: jen v Harlemu a v Bronxu žije na 15.000 murídů a New York se stává novou cílovou destinací pro další stovky, zatímco města Itálie a Francie pomalu ztrácejí na atraktivnosti.

murídi jsou obrovskou ekonomickou a politickou silou Senegalu – traduje se, že mají v rukou až polovinu senegalské ekonomiky. Vzhledem k jejich velké moci nad veřejným míněním si žádná vláda netroufne kritizovat pololegální obchody, které skrze toto bratrstvo probíhají – existují nepsaná pravidla: náboženští vůdci nebudou kritizovat vládu a vláda zato nechá na pokoji jejich ekonomické aktivity. Tento obchod, zdá se, funguje k oboustranné spokojenosti.

V Toubě dodneška nejsou žádně školy evropského typu ani hotely. Ve městě se nesmí pít alkohol ani kouřit (ženy ale, v souladu s "africkostí" tamního islámu, pracují stejně jako muži, mohou se volně pohybovat a nezahalují se).

V New Yorku se v posledních deseti letech murídi přesunuli z ulic, kde nabízeli falešné značkové hodinky a další drobné zboží, do kamenných obchodů. Akumulace kapitálu napomohla vzniku čistě murídských finančních společností, restaurací nebo realitních kanceláří. Nemalá část peněz z nich ale, stejně jako dříve peníze z pouličního prodeje, tečou do Senegalu: buď jako zboží (obyčejně levná elektronika), které se tam dá se ziskem prodat, nebo jako dary pro svaté město, Toubu. Nemálo bussinesmanů, kteří uzavírají dohody za statisíce dolarů, aniž by k tomu potřebovali byť jediný kousek papíru, nemá žádné formální vzdělání.

Ekonomický úspěch murídů i výsledky jejich pololegálního podnikání dávají tušit, že cest k ekonomickému úspěchu může být víc než jen ty, které zná západní svět

http://www.reuters.com/article/sphereNews/idUSL1540748820070516?sp=true&view=sphere 

http://www.ebad.ucad.sn/sites_heberges/mamadoufall/anglais/the-senegalese-mourides-diaspora-from-a-muslim-brotherhood-to–jihad-in-business2.doc/the-senegalese-mourides-diaspora-from-a-muslim-brotherhood-to–jihad-in-business2.htm

http://query.nytimes.com/gst/fullpage.html?res=9E03E0D71E3FF93BA15754C0A9659C8B63&sec=&spon=&pagewanted=all

http://www.khm.uio.no/utstillinger/madeinafrica/english/marked_2.html

  "Asi to nazvete mladickou nerozvážností, ale my jsme si řekli: pojďme a osvoboďme Francii. Protože když Francie bude svobodná, bude svobodná i Afrika."

Slova bývalého příslušníka Senegalských střelců z 2. světové války pro rozhovor s BBC mohl pronést i jiný veterán. Někteří z tehdejších rekrutů, absolventi francouzských škol v Africe, se dívali na Francii jako na svou zemi. Další uvěřili tomu, že Němci chtějí znovu zavést otroctví. Naprostá většina z rekrutů si uvědomovala nebezpečí, ve které se vydávají – věděli, že hodně těch, kteří během 1. světové války odešli do zámoří, se už nikdy nevrátilo.

Senegalské střelce v Evropě ale čekalo rozčarování: po krátkém výcviku na africkém kontinentě, kde žili ve stejných podmínkách jako Francouzi, přišla cesta do Francie a šok. V Evropě se z nich stali vojáci druhé kategorie – i jíst museli odděleně a v jiných hodinách. Situace se zlepšila až potom, co vojáci koloniálních jednotek pohrozili, že na frontě nebudou bojovat, pokud s nimi nebude zacházeno jako s ostatními muži.

Jednotky Senegalských střelců měly ve francouzské armádě svůj zvláštní účel:

v souladu s Faidherbovým názorem, že "téměř všichni černoši jsou stateční, protože nemají strach z boje ani z nebezpečí a jejich nervový systém je málo rozvinut" a s dřívějším Manginovým přesvědčením, že "nervový systém černocha je mnohem méně vyvinutý než nervový systém bělocha. … Je jisté, že naši černí mohou být na jakémkoli bitevním poli,"

se v tehdejších vojenských směrnicích objevilo

"Si une mission de sacrifice s’impose, défense sans esprit de recul pour procurer le temps nécessaire au regroupement des forces, il pourra encore être fait appel à la vaillance du combattant noir. … Pour une attaque brutale visant la rupture d’un front défensif adverse, on peut employer les troupes noires en fortes proportions ou en exclusivité." (revue du temps noirs, říjen 1938).

Africké jednotky byly používány všude tam, kde se předpokládaly vysoké ztráty. Byly to ony, koho velitelé stavěli do pole, bylo-li zapotřebí část vojska obětovat. Senegalští střelci se ocitali v první linii útoků. Pro způsob, jakým byly jejich jednotky v boji využívány, měl voják z jejich jednotek čtyřicetiprocentní pravděpodobnost, že padne. Pro srovnání – ztráty mezi francouzskými vojáky činily jen 3%.

V obou světových válkách byla německou stranou vedena proti Senegalským střelcům kampaň, v níž byli tito vojáci střídavě nazýváni zbabělými a střídavě vykreslováni jako nelítostní lidožraví divoši – němečtí vojáci se před odchodem do bitvy často ptali, zda má nepřítel ve svých řadách Afričany.

Prohraná bitva pro Senegalské střelce znamenala téměř jistou smrt: Němci je málokdy brali jako zajatce, většinou na místě popravili i raněné (Hitler po celou dobu války obviňoval Francii ze snahy "negrifikovat Evropu").

Po bitvě o Aubigny v květnu 1940 pozabíjeli němečtí vojáci, rozzuření svými vysokými ztrátami, všechny raněné Afričany, kteří nemohli být z vesnice včas evakuováni – téměř polovina Senegalských střelců nasazených do této operace v ní přišla o život.

V červnu téhož roku byly jednotky francouzské armády, operující v oblasti kolem Lyonu, sevřeny v pasti mezi italskou a německou armádou. V beznadějných bojích, ktré tu v ty dny probíhaly, šlo z francouzské strany už jen o čest. U Chasselay se německá divize Tottenkopf střetla se Střelci kapitána Clementa. Po den a část noci trvajících bojích francouzská armáda ustoupila, ale ke dvěma kumpaniím Střelců se rozkaz nedostal. Dvě stě mužů vzdorovalo pětadvacetitisícové přesile až do příštího rána, kdy je Němci "doslova rozstříleli kulomety a těla mrtvých a umírajících rozjezdili pásy tanků"  (J. Marchiani)

Ztráty afrických jednotek toho dne činily 104 mrtvých, 37 raněných a 856 "zmizelých". "Zmizelé" je možno bez rozpaků přiřadit k mrtvým, jelikož v této zdánlivě naději dávající položce jsou zahrnuta všechna spálená a roztrhaná těla, která nebylo možno oficiálně identifikovat.

 188 identifikovaných těl afrických vojáků je pohřbeno na hřbitově Tata Senegalais u Chasselay

V roce 1944 bylo rozhodnuto o částečné demobilizaci. Vojáci z kolonií měli být vyplaceni až po návratu do vlasti. Koncem listopadu dorazilo do vojenského tábora u vesnice Thiaroye nedaleko Dakaru 280 veteránů z různých částí francouzské západní Afriky. Tady se teprve dozvěděli,  že slíbenou odměnu nedostanou v plné výši. Jejich protesty byly marné.

30. listopadu tedy zajali francouzského generála, kterého krátce nato propustili.

V noci na 1. prosince do tábora přijely tanky. Francouzská armáda spící Střelce napadla a zanechala po sobě asi třiceti mrtvých a dvě stovky zraněných, z nichž někteří byli potom obžalováni ze vzpoury a odsouzeni k jednomu až deseti letům vezení, pokutě ve výši sto starých francouzských franků a zbaveni práv na plat a důchod vojáka (ano, na ten plat, kvůli jehož nevyplacení protestovali).

V roce 1947 byli odsouzení sice omilostněni, ale nárok na peníze jim už přiznán nebyl.

Roku 1959 se k velkému zklamání Charlese de Gaulla francouzské kolonie vyslovily pro nezávilslost. V nejvyšších francouzských kruzích se zároveň rozhodlo o zmrazení penzí bývalých členů Senegalských střelců: od nynějška neměly být jejich důchody valorizovány a vdovy po těchto mužích neměly dostávat žádné peníze.

V příštích čtyřiceti letech důchody francouzských veteránů stoupaly, jak rostla inflace. Propast mezi jejich penzemi a penzemi jejich afrických spolubojovníků se prohlubovala.

Petice a protesty nepomáhaly. Nejznámější bojovník za rovné vojenské důchody, Amadou Diop, který ve francouzské armádě sloužil 22 let,věc dovedl až k nejvyššímu soudu. Ten konečně uznal, že se jedná o diskriminaci, a v roce 2004, šedesát let po válce,  došlo ke zvýšení důchodů pro muže, kteří v bojích za Francii zratili iluze a mnohdy i zdraví.

Amadou Diop a mnozí jiní se toho však už nedožili.

Důchody vysloužilců z 2. světové války jsou v bývalých francouzských koloniích i po valorizaci jen zlomkem toho, kolik činí důchody jejich bývalých spolubojovníků ve Francii.

Francouzská vláda argumentuje tím, že kupní síla v těchto zemích je nižší a bývalí vojáci tedy nepotřebují tolik peněz, jako Francouzi.

Brání se také tím, že vyplácení rovných vojenských důchodů by pro Francii bylo příliš nákladné.

……………………………………………………

Film Tábor v Thiaroye (plná verze)

Senegalští střelci v 1. světové válce

  Ve chvíli, kdy Francie více než jindy jest jednotná v úsilí po vítězném ukončení války a obětuje bez rozpaků ročník 1918 na obranu vlasti, jest povinností vlády republiky žádati také od statečných obyvatelů afrického západu důkaz jejich oddanosti a věrnosti. Vláda ví, že jí poskytnou bez svého oslabení nové vojáky, kterých potřebuje.

Národové Afriky pochopí, že Francie tím, že se jich dovolává, je k sobě povznáší. Bojovati v řadách francouzského vojska znamená pro naše africké občany postaviti se na vždycky po bok civilizace ohrožené našimi nepřáteli.

Tak přeložily Lidové noviny z 21. ledna 1918 oběžník, určený guvernérům francouzské západní Afriky.

Generál Charles Mangin ve své knize La Force Noire, vydané roku 1910, volal po posílení francouzské armády vojáky z kolonií – podle jeho představ měly být ozbrojené síly koloniální velmoci podpořeny jedenapůlmilionem vojáků ze západní Afriky a z Indočíny.

Naplnění jeho představ však nikdy nemohlo dojít – počty rekrutů, ve které doufal, v Africe prostě nebyly a populace francouzského Sahelu v té době už zažívala další pokles počtu obyvatel způsobený nucenými pracemi při budování silnic, přístavů a železnice. Odliv pracovních sil ze zemědělství v kombinaci se suchem vyústil v letech 1913 a 1914 v hladomor a další snižování počtu potenciálních odvedenců.

Jednotky afrických vojáků, "senegalských střelců",  založil už roku 1857 Louis Faidherb. V prvních letech své existence se nicméně skládaly především z otroků, vykoupených pro tyto účely od afrických majitelů. 

Až postupně začínali v jednotkách Střelců převládat váleční zajatci a nosiči a koncem 19. století přišla vlna dobrovolníků – pro válečníky z kmenů poražených koloniální armádou se služba u nepřítele stala mnohdy otázkou přežití. Nemalou zásluhu na získávání dobrovolníků měl také Blaisse Diagne, senegalský člen francouzského národního shromáždění.

Osmdesát let po skončení I. světové války vyprávěl novinářům poslední z jejích západoafrických veteránů, stoosmiletý Abdulaye Ndiaye, jak francouzští verbíři přišli do jeho vesnice se zprávou, že Francie přinesla Afričanům civilizaci a ti jsou teď na oplátku povinni jet Francii bránit proti jejím nepřátelům.

Tato myšlenka se u vesničanů nesetkala s velkým pochopením a mnozí mladí muži museli být k nástupu do armáy nuceni násilím. Ndiayův bratranec před verbíři uprchl a jeho otec, Ndiayův strýc, byl kvůli tomu uvězněn. Ndiaye cítil povinnost se pro strýce obětovat; prohlásil, že je o čtyři roky starší, než ve skutečnosti byl a do armády dobrovolně nastoupil místo svého bratrance.

V srpnu 1914 už byl zraněn na belgické frontě, další válečné zranění následovalo v roce 1916. Mezitím poznal severní frontu, Dardanely a Istanbul. Francouzi v St. Raphaelu se ho vyptávali, jestli zčernal sluncem; tamní Francouzky mu dávaly jídlo a snažily se ho svést.

Jednotky "senegalských střelců",  vojáků z celé francouzské západní Afriky, byly posílány na místa, kde Francouzi nechtěli sloužit. Jen v bitvě u Chemin des Dames, (beztak tragické pro celé francouzské oddíly), padla téměř polovina z nasazeného počtu 15.000 senegalských střelců.

Po bitvě u Verdunu se Abdoulaye Ndiaye, vyznamenaný válečným křížem, konečně vrátil domů, do vesnice Thiowor.

V roce 1949 – třicet let po válce – mu Francie začala, jako zraněnému veteránovi, vyplácet skromnou penzi (o tom ještě bude řeč).

V první světové válce bylo nasazeno 212.000 vojáků z této oblasti;zhruba třicet tisíc jich padlo.

 VIDEO – DOKUMENT

Viz také:

Senegalští Střelci ve 2. světové válce

  Mezi 11. a 18. stoletím pronikal islám na území wolofských království jen pozvolna. V 18. století ale v oblasti začaly operovat francouzské jednotky, snažící se zemi dostat vojensky a politicky pod kontrolu. V důsledku toho stála některá království na pokraji občanských válek (v "pohádce" o Makoddu a Sambovi Lawbem se k tomu ještě dostanu), obchod –  hlavní zdroj příjmů – upadal. V roce 1886 padl v bitvě u Dekhele Lat Dior Diop a jeho smrtí skončil ozbrojený odpor Wolofů proti francouzské kolonizaci. 

Staré pořádky přestávaly platit a čím dál tím víc lidí chápalo islám jako novou platformu odporu proti kolonizátorům. Neobyčejně rychle se toto náboženství rozšířilo mezi lidmi zvlášť poté, co bylo zakladatelem murídského hnutí Šejchem Ahmadu Bambou zbaveno své svázanosti s arabskou kulturou a modifikováno pro potřeby afrického Sahelu.

Šejch Ahmadu odmítal tezi, že by islám musel být chápán v dimenzích arabských tradic; Korán je pro něj univerzální knihou pro lidstvo ne proto, že by se mu veškeré lidstvo mělo přizpůsobit, ale proto, že Korán může být přizpůsoben každému člověku a každé kultuře. Svatá kniha islámu je podle něj otevřená natolik, že význam jejího obsahu se mění nejen s osobou čtenáře, ale může být jiný i při každém čtení.

S myšlenkou, že existuje tolik Koránů, kolik je kultur, generací i jednotlivců a že být muslim neznamená být Arab,  měl otevřenou cestu k založení nejvlivnějšího senegalského náboženského hnutí dneška.

Zatímco v kolonizovaném francouzském Súdánu vyrůstaly francouzské školy vnucující svým africkým žáčkům francouzský jazyk a způsoby a zatímco stále existovaly klasické islámské náboženské školy s výukou v arabštině, vznikaly tu i školy nové, popírající svým zaměřením nadřazenost arabské nebo francouzské kultury nad wolofskou. 

Většina tehdejších textů má náboženský obsah nebo se jedná o příležitostné společenské prózy (nekrology, úvahy,  rady pro mezilidské vztahy apod.).

Neobyčejně bohatá byla produkce náboženských, lyrických i epických básní, které měly – po vzoru arabských – ustálenou formu a daný rytmus,  Zůstává v nich však zachována wolofská tajnosnubnost: verše sëriňe Aadi Turého

"Ty, velký baobabe, sytící laaxem a cere a sušící slzy toho, kdo pláče žízní"

jsou výmluvným důkazem.

Laax a cere jsou potraviny, do kterých se přidávají části ovoce a mladých výhonků zmíněného stromu. Tam, kde Aadi Turé mluví o tišení žízně, naráží na skutečnost, že ze dřeva stromu se vyrábí vědro spouštěné do studny.

Kromě děl zmíněného Šejcha Amadu Bamby se dochovalo velké množství prací Sëriňe Muusy Ka a dalších.

Wolofal je písmo, které žije dodnes.

Přesto, že v dnešní době chodí do základních škol více než 80% senegalských dětí, ještě před dvaceti lety to nebylo ani 50%. Téměř všechny děti ale někdy navštěvovaly koranickou školu a přišly do styku s arabským písmem, takže wolofal je v mnohých venkovských oblastech užívanější než latinka. 

Jako neoficiální písmo "negramotných" slouží k tištění náboženských publikací nebo přetiskům starších děl murídské produkce. Většina wolofských textů je i v současnosti vydávána ve wolofal, i když tematický a žánrový okruh je omezený.

Související články:

Wolofština a wolofská literatura – úvod

Jazyková situace

Orální tradice – příchod islámu

Wolofština psaná latinkou

 Wolofská orální tradice má několik úrovní.

Na té běžné, lidové, vznikají a jsou předávány pohádky a přísloví leeb, krátké příběhy a vtipy maye, hádanky cax, oslavné písně a básně bakk, smyšlené příběhy fent, písně kasag (zpívané při iniciaci, resp. obřízce), písně pracovní, rybářské apod., satirické písně taasu jejichž základem je přísloví, koledy taajaboon, ukolébavky a další písně pro různé příležitosti.

Vyšší „umění slova" náleží griotům a od příchodu islámu také marabutům. Monopol na vědění a slovesnost patřil těmto dvěma skupinám až do relativně nedávné doby.

Griot  v sobě slučuje  funkce filosofa, historika, básníka a hudebníka a jeho vzdělávání trvalo mnohdy i celá desetiletí.

Každý šlechtický rod je svázán s určitou rodinou griotů, jejíž členové znají rodokmeny svých chlebodárců dopodrobna několik století nazpátek. Uchovávají nebo uchovávali ve svých pamětech také legendy a dějiny. Jenom griotům bývalo vyhrazeno právo zpívat pro pobavení nebo poučení ostatních – to ale dnes, kdy je hudba prostředkem k vydělávání peněz skrze nahrávací studia, platí stále méně.

Pravděpodobně nejznámějším a nejvlivnějším předislámským wolofským filosofem byl Kocc Barma Faal (1584 – 1657), který za vlády Birama Mbangy (1610-1640) působil ve funkci lamana. V roce 1647 přispěl k sesazení krále Daw Demby (vnuka Amary N´gone Sobela). Rada, kterou poskytl jeho nástupci Ma Diorovi, ilustruje dobře i wolofský způsob vyjadřování:

Od 11. století začíná na wolofská území pronikat islám a s ním i arabské písmo. Rozšiřuje se gramotnost, jsou založeny školy jako Daara Jaamal, Daara Kokki, Daara Mbakke Kajoor – mnohé z nich fungují dodneška  a v některých společenských kruzích měly ještě před dvaceti lety mnohem vyšší prestiž, než školy evropského typu (v roce 1980 navštěvovalo základní školy evropského typu v Senegalu jen málo přes 40% dětí. Dnes je to 90%), což patří mezi důvody vysoké „negramotnosti" dospělých Senegalců – mnoho z nich sice neumí číst úřední latinkou, ale ovládají arabské písmo.

Protože arabské písmo nevyhovuje potřebám wolofštiny, vznikla pro záznamy v tomto jazyce jeho varieta zvaná „wolofal", první z několika nelatinkových wolofských písem.

Marabuti, specialisté na náboženskou historii, korán, sunnu, arabskou gramatiku, arabštinu a islámské právo, začínali pozvolna pronikat do domén griotů: stali se z nich první negriotští „mistři jazyka".

Související články:

Wolofština a wolofská literatura – úvod

Jazyková situace

Orální tradice – příchod islámu

Murídismus a wolofal

Wolofština psaná latinkou

  S příchodem evropských kupců se novými centry obchodu staly lodní dopravou snadno dosažitelné oblasti v místech dnešního St. Louis a Dakaru. Wolofština se tady začala používat jako hlavní komunikační prostředek mezi obchodníky – bez znalosti tohoto jazyka nebylo možno vstoupit do světa obchodu.

Když se hospodářství senegalských království na přelomu 19. a 20. století přeorientovalo na pěstování podzemnice olejné, začali do oblasti dnešního Senegalu přicházet sezónní dělníci – nawetanekat yi – z Mali a Guineje. Wolofština se stala dorozumívacím jazykem i mezi nimi.

Murídští kolonisté, převážně Wolofové, zabírající pro svoje pole pozemky na newolofských územích,  s sebou přinášeli také svoje  náboženství a noví konvertité přijímali s islámem i jazyk. 

Dá se říct, že za rychlým rozšířením wolofštiny (a islámu) nepřímo stojí evropská kolonizace – původně arabské náboženství a s ním později i wolofská kultura se v dobách válek staly platformou protifrancouzského odboje a byly přijímány rychleji a ochotněji než kdy dříve.

V dnešním Senegalu žije víc než jednadvacet etnických skupin, nepočítaje v to menšiny Libanonců, Číňanů, Malijců, Guinejců, Kapverďanů, Francouzů a Nigerijců.  V zemi neexistuje etnicky homogenní region. Nejsou tam ani žádné jazykové hranice  – ve všech oblastech, kromě několika malých území na východě země, se hovoří všemi jazyky.

Wolofština se používá jako dorozumívací prostředek i v místech, kde jsou vlastní Wolofové v menšině. Jedinou výjimkou je část jižního Senegalu, kde se jako lingua franca prosadila mandingština a většina obyvatelstva je mandingizovaná.

Oblasti s nejvyšším počtem wolofsky hovořícího obyvatelstva jsou zároveň oblastmi s nejvyšší demografickou denzitou – přirozeným důsledkem je postupující wolofizace, protože děti ze smíšených manželství mají tendenci hovořit wolofsky. Za Wolofy se prohlašují, i když jejich otec pochází z jiného etnika, které by jinak – podle tradice – měly považovat za své vlastní.  Dříve bývaly znakem etnické příslušnosti příjmení, místo původu a jazyk: dnes tato úloha zůstává víceméně jen jazyku.

Kdyby Wolofové tvořili homogenní etnickou skupinu, dalo by se říci, že jde o případ, kdy etnicko-jazyková skupina absorbuje všechny ostatní etnické skupiny v zemi.

V zemi se, už tradičně,  projevuje wolofocentrismus: v rádiu, v televizi i tisku se hovoří především o wolofských tradicích, které si činí nárok být afričtějšími než jiné; používá se termín "wolofské šaty"  jako protiklad "evropského obleku", "wolofský lék" jako výraz pro prostředek tradiční medicíny apod. 

Za národního protikolonializačního hrdinu je považován  Lat Dior Diop, ačkoli i fulbská a soninská historie nabízí podobné příklady. Příčinou je jistě i to, že griotská dějepisná tradice je nejrozvinutější právě u Wolofů, ale etnocentrismus se objevuje i v pracích moderních univerzitně vzdělaných historiků.

Podle statistiky z roku 1998 zabíraly pořady v národních jazycích 14% vysílacího času státní televize RTS. 88% z těch čtrnácti bylo vyplněno wolofštinou. Ostatní jazyky se šíře uplatňují jen v rozhlase.

O nenahraditelnost tohoto jazyka vědí své i politici:  v zemi, kde francouzštině – úřednímu jazyku – dobře rozumí méně než 30% obyvatel, není jiný prostředek, jak voliče oslovit. Už Blaisse Diagne  v roce 1918 ostatně  hledal nové rekruty pro evropská bitevní pole právě s pomocí wolofštiny.

Kromě politiků si této řeči v Senegalu cení i náboženští vůdci a duchovní:  uplatňují ji při kázání v mešitách a kostelích (přesto, že katolíci jsou téměř výlučně ne-wolofové a kardinál pochází z kmene Sererů). Senegalští křesťané používají wolofštinu jako liturgický jazyk už od 19. století, vzdor tehdejší nelibosti francouzských úřadů (administrátor Noirot se dal slyšet, že je mu "milejší francouzsky hovořící muslim, než wolofsky mluvící katolík.")

V komunikaci mezi frankofonními Senegalci a anglofonními Gambijci má wolofština na všech úrovních jednotící funkci – dokonce i komunikace mezi presidenty Senghorem a Diawarou probíhala ve wolofštině.

Související články:

Wolofština – úvod

Orální tradice a příchod islámu

Murídismus a wolofal 

Wolofština a latinka

  Wolofština patří spolu s fulbštinou a sererštinou jazyky do západoatlantské jazykové skupiny (podle Greenberga) nebo do skupiny senegalo-guinejské (podle Delafosseho), severní větve nigerokonžské podskupiny.

V Senegalu má společně s ďolštinou, mandingštinou, fulbštinou, sererštinou a jazykem Soninků statut národní řeči a významnou roli hraje i v jazykovém prostředí Gambie nebo Mauretánie. Wolofsky hovořící skupiny žijí také v Mali, Guineji, Pobřeží Slonoviny a Gabunu.

První zmínky o přítomnosti Wolofů v království Tekrúr nacházíme v cestopisech Ibn Chaldúna a El Bakrího; v evropských pramenech jsou Wolofové zmiňováni od 15. století, kdy na jejich území pronikali Portugalci.

Podle archeologických, lingvistických a antropologických  nálezů byli předkové dnešních Wolofů, Sererů a Tukulérů vytlačeni Berbery ze svého původního domova v oblasti dnešní Mauretánie.

Mezi 9. a 12. stoletím založili proto-Sererové státy Sanghana, Gallam a Tekrúr.

Tekrúr, pozdější domov Tukulérů, zažíval několik staletí trvající hospodářský rozmach jako vývozce zlata, otroků a bavlněných látek.  Mezi 11. a 13. stoletím došlo k oddělení  Sererů a Wolofů a k založení několika menších knížectví.

Někdy mezi léty 1200 a 1250 přicestoval z východu Ndiadiayne Ndiaye, sjednotitel zmíněných knížectví a zakladatel velké říše Ďolof.

Podle pověsti Ndiadiane Ndiaye, neznalý wolofštiny, odpověděl kdysi někomu na otázku "Kdo jsi? slovy "Ndiaye nian!" . Z této odpovědi, špatně pochopené a později ještě zkomolené, se stalo příjmení pozdějšího vládce: N´Diadiane.

Království Ďolof prosperovalo díky odvodům do státní pokladny a propracovanému systému vazalských státečků pod správou lamanů až do roku 1549. Tehdy Amary N´Gone Sobel, syn kajorského lamana Dethiefou Ndiogou, anektoval další část království – Bawol. 

Při anexi zahynul v bitvě u Danki dvanáctý král Ďolofu, Biram Kumba Dieme zvaný Lalifullak a Amary Sobel se kromě vlády nad Kajorem zmocnil i koruny Bawolu. Ostatní ďolofské státy získaly nezávislost, která jim zůstala až do 19. století.

To, že Wolofové jako etnikum zůstali koncentrováni na jednom místě, po dlouhou dobu nemuseli prchat před válečnými konflikty a jednotlivá království a knížectví setrvávala v úzkém kontaktu, napomohlo akumulaci znalostí technologických postupů jednotlivých řemesel i vědomostí a přispělo k jednotě kulturního a jazykového vývoje.

Obchodní a diplomatické styky s arabskými obchodníky (od 10. století) a s Evropany (od 15. století) s sebou přinesly i obohacení a změny slovníku.

Wolofština je zřejmě i díky silným mezinárodním vlivům jazyk  extrémně otevřený novým slovům, jejich tvorbě a užívání v nezvyklých významech.

Její slovník je velmi bohatý; i pro jemné nuance téhož jsou často používána jiná, zvláštní slova – platí to nejen např. pro názvy dobytka, jak je obvyklé u pasteveckých společností, ale také pro slovesa.

V jazyce se dále odráží to, že jednou z hlavních wolofských hodnot je estetický dojem. Touha po úpravnosti a přiměřené zdobnosti se objevuje v oblékání i v hudbě. Řeč nezůstává pozadu  a mezi důsledky této "honby za krásnem" můžeme zařadit následující atributy wolofštiny:

– vysoká mobilita slova – slovo se v kontextu může vyskytnout daleko od původního významu

– mimořádně velká volnost v tvorbě nových slov

– kondenzovaná a eliptická forma přísloví a rčení

– časté užívání jazykových obrazů

– metafory a posuny významů celých vět a celků

"Mluvit dobře wolofsky" neznamená pouze dokázat plynule a bez gramatických chyb vyjádřit své názory, myšlenky a potřeby, jako je tomu v evropských jazycích. Za "dobře wolofsky mluvícího" je považován jen ten – cizinec i Wolof – kdo se v projevu dokáže dotknout podstaty věci, aniž by onu věc výslovně zmínil.

Mluvený i psaný projev dobře hovořícího wolofského mluvčího  je tedy plný enigmatických frází k rozluštění, hojně se používají onomatopeia, myšlenky jsou vyjadřovány v podobenstvích.

Od posluchače se očekává nezbytné intuitivní porozumění.

Související články:

Wolofština a jazyková situace

Orální tradice a příchod islámu

Murídismus a wolofal 

Wolofština a latinka