Z Čech do Senegalu, zpět a zase znovu.
18.5.2009
Z deníčku šílené matičky, Ze života děti, porodnice komentářů 23
„To je vaše první děťátko?“ vysekla usměvavá studentka poklonu mým skorošedinám.
„Ne, třetí,“ přesunula jsem se z kategorie „stará prvorodička“ do kategorie „starý blázen“. Slečna si své mínění, ať už bylo jakékoli, nechala pro sebe (paní doktorka se na mě o pár týdnů dřív po téže informaci podezíravě zahleděla: „víte, že kojení není antikoncepce?“) a přerovnala na stolku vedle porodní postele stojánky s gázou.
17.5.2009
16.5.2009
Evropská dobrodružství, Z deníčku šílené matičky dítě s cizincem, Deníček šílené matičky, manželství, porodnice komentářů 42
„Zena, ktera ma hrdost, tak si chlapa k porodu tahat nebude. Takove ty slaboduche zeny, ktere potrebuji \“podporu\“ si ho tam tahaj, a mysli si, ze jim to pomuze.“
…………..
14.5.2009
Napadeno nápady islám, náboženství komentářů 21
Blogů českých muslimů a muslimek je dnes na internetu mnoho, a většinou se zabývají jen, nebo aspoň převážně, náboženstvím. Na tomto blogu se samostatný článek o náboženství – bez historického nebo společenského kontextu – dosud neobjevil, a neměla jsem ani v úmyslu nějaký takový psát.
Ale stalo se, že jsem shodou okolností znovunalezla stránku Islámské Komunity a tam, v jednom nabádavém příspěvku, narazila (mimo jiné) na větu Plakal jsi dnes ze strachu před Vznešeným Bohem? .
13.5.2009
Evropská dobrodružství, Z deníčku šílené matičky děti, porodnice komentářů 7
12.5.2009
Romana byla třídní krasavice. Většinu spolužaček o hlavu převyšovala a pro její míry by lecjaká žena vraždila. Vzdor tomu se Romana nehodlala stát modelkou, nesnila o kariéře herečky ani nekandidovala na Miss. Dokončila střední školu a nastoupila do práce v útulném baru v centru Prahy. Byla celkem zvyklá, že budí pozornost mužů všude, kde se ocitne. Ani ten zákazník z Jamajky (Robert, říkal, že je Robert) neměl nijak originální způsoby balení… ale byl to její první černoch a Romana byla zvědavá, co je pravdy na těch pověstech… o tom… však víte!
Aby si to Robert náhodou nerozmyslel (takových už bylo, co na ni jeden večer dělali oči, slibovali věčnou lásku – věčnou úměrně počtu vypitých panáků – a pak už se nikdy neukázali), nechala ho počkat do zavírací hodiny a pak si ho vítězně odvedla domů. Nevypadal, že by ho to kdovíjak překvapilo, a dělal přesně to, co se od něj čekalo a chtělo. Když se s ním nazítří dopoledne Romana loučila, předpokládala, že už ho nikdy neuvidí. Ani telefonní číslo si nevzal… A v baru se toho večera taky neukázal. Ani dalšího večera.
Přišel až za dva týdny a ji samotnou překvapilo, jakou měla radost, že ho znovu vidí. Znovu skončili v její pronajaté garsonce. I na řeči o věčné lásce došlo. Robert to určitě myslel vážně, protože se v baru objevoval přinejmenším jednou týdně, vždycky pozorný a dvorný.
Co dělal ostatní dny? Romana nevěděla. Jednou se ho na to zeptala, a Robert odpověděl, že je hrozně vytížený, shání totiž práci – teď zrovna mu kyne jeden slibný kšeft u kamaráda a pak, "pak, miláčku, budeme bohatí. Vezmeš si mě?" zeptal se jí rovnou. Romana, kterou do té doby ani nenapadlo, že by se chtěla vdát, najednou zápasila s dechem, aby vůbec dokázala říct "ano"; měla dojem, že po ničem jiném nikdy netoužila. Toho rána (v noci spolu bývali jen v baru) Robert ve víru vášně odložil kondom. "Budeme mít miminko," hřála jí jeho slova v uchu i na duši… a skutečně, o tři čtvrtě roku později měli miminko.
Romana se přestěhovala k rodičům (z mateřské by tu garsonku stejně neutáhla, navíc jí maminka pomůže s malou). Říčany jsou bohužel dál, než útulný bar v centru Prahy.
"Až budu mít tu práci, vezmeme se a budeme bydlet spolu," říkával Robert, když se v rodinném domku občas ukázal – musel přece taky shánět tu práci, neměl čas dojíždět častěji než jednou dvakrát do měsíce.
"Dám ti pak všechno, co budeš chtít," plánoval, zatímco pleny, výbavičku, později i kojenecké výživy a první dětské kolo pořizovala Romana z mateřské a její rodiče z důchodu.
"Mám smlouvu, budu mít konečně dobrou práci," hlásil jednoho dubnového večera Robert. "Všechno bude jinak!"
Za devět měsíců se domácnost Romaniných rodičů rozrostla o dalšího vnoučka. Robertovi to s tou prací "nevyšlo, ale, lásko, sháním si novou a tentokrát to už určitě klapne!" Na návrhy, aby se Robert přistěhoval k nim, odpovídal – Romana soudila, že logicky – že z Říčan by se mu do Prahy špatně dojíždělo, takže radši zůstane bydlet u kamaráda (kterého Romana nikdy neviděla), dokud hledá to zaměstnání.
Romana měla dost času. Bar, ve kterém pracovala, zavřeli, takže zůstala bez práce. Trávila celé hodiny na internetu a seznamovala se s ženami a dívkami Afričanů, i s dalšími cizinci. Děti rostly a Robert se ukazoval ve stále se prodlužujících periodách, až se přestal objevovat docela. Jeho telefon zůstával vypnutý; kde Roberta hledat, Romana netušila.
Naštěstí měla své nové známé… a krásná byla pořád. Když vyrazila na rande s Michaelem, (kdovíjestlivůbec) osmnáctiletým žadatelem o azyl z Kamerunu – "budu tady hrát fotbal, jen co si mě všimne nějaký trenér… jsem vážně dobrej, vyhráli jsme pohár", líčil ji se vším nadšením své polodětské dušičky – , dočista ho okouzlila. Samozřejmě by ho okouzlila, i kdyby byla daleko starší a daleko šerednější – teoreticky vzato – opakovalsi Michael mantru zkušenějších kamarádů – mohla by se za něj vdát a jemu by se do první ligy postupovalo snadněji se svatbou legalizovaným pobytem. Romaniným rodičům došla trpělivost, a s už osm let nepracující dcerunkou s potomky a novým (pravděpodobně nezletilým) nápadníkem ("ale mami, vždyť on je úplně rodinnej typ, podívej, jak má rád děti," neúspěšně přesvědčovala rodiče Romana) se rozloučili. "Vrať se, až budeš mít nějakej normální život," poradil Romaně tatínek.
Romana posbírala kufříky a děti a zatímco nápadník se odstěhoval ke kamarádovi, Romana přesunula své půvaby a potomky ke kamarádce z chatu; devětačtyřicetileté, nápadně ošklivé obézní blondýně, rovněž matce poloafrických dvojčátek. Klára Romanu přivítala s nadšením: aspoň jí pomůže platit složenky, což Klárce jako matce samoživitelce bez alimentů dávalo pořádně zabrat. Klárčiny děti se teprve batolily, a v komunitě krajanů jejich otce kolovala celá série vtipů o tom, jak asi byly počaty (potmě? Zabalil manželku do prostěradla?), nad čímž hrdý tatínek jen mával rukou – beztak mu kolegové jen závidí, že tak rychle sehnal k sňatku svolnou ženu. Ostatně s ní nebyl dlouho – jen co se ukázalo, že je v jiném stavu (což v té době, mimochodem, byly i další čtyři z jeho milenek), přestal úplně docházet domů a brát Klárce telefony. Klárka se v nějakém osvícení nechala rozvést, čímž projevila nenadálou moudrost – pár měsíců poté, co se dvojčátka narodila, Richarda (který se na děti ani nepřišel podívat) zavřeli za prodej tvrdých drog.
"Ale on je teď úplně jiný," vyprávívá Klárka Romaně po nocích dneska, "píše mi z vězení, jak poznal Boha a polepšil se… že až ho pustí, budeme zase spolu, vrátí se ke mně a ke klukům, hrozně se na nás těší… To pětikilo ti vrátím až příští měsíc, jo? Já jsem mu musela poslat nějaké peníze na hygienické potřeby."
9.5.2009
8.5.2009
"…Dr. Weinhold z Halle (si vzpomněl) ve dvacátých letech 19.století na infibulaci, známou u některých malajských kmenů, ale také ve starověkém Římě. Šlo o operační zákrok, který zabraňoval nejenom onanování mladých mužů, ale vůbec schopnosti uskutečnění pohlavního aktu. Doktor – znovuobjevitel svou metodu popisuje takto: "Operace sama je snadná a téměř bezbolestná, stejně jako zaletování a připevnění kovové pečeti.
Předkožka se totiž stáhne dopředu a jemně stiskne mezi dvě prodírkované kovové destičky, takže pacient takřka vůbec nic necítí, když ji propíchneme dutou jehlou, v níž je čtyři až pět coulů dlouhý dutý drát. Když drát protáhneme, ohneme ho tak, aby netlačil na přilehlé části. Oba konce vpředu sletujeme pomocí páječky. Jakmile sletované místo, velké jako čočka, zchladne, pevně je podložíme a vtiskneme na ně malé kovové razítko, které pak uschováme."
RNDr.Gustáv Murín CSc je vědecký pracovník Ústavu buněčné biologie Univerzity Komenského v Bratislavě. Některé z jeho knih byly přeloženy i do češtiny – kromě Sex kontra kultura například také A stanete se bohy nebo Abeceda tělesné lásky.
Knihu Sex kontra kultura, soubor vtipných a čtivě napsaných úvah o nikdy nekončící snaze lidské společnosti i jedinců regulovat (jen málo regulovatelný) lidský rozmnožovací pud, u nás vydalo v překladu Jarmily Wankeové v roce 1999 nakladatelství Hynek.
Dnes se tato knížka mimo veřejné knihovny shání už jen těžko, ale mně za tu trochu námahy určitě stála – i když se v ní dočítáme věci, které je možná příjemnější nevědět. ("Následující řádky neuspokojí a ani nepotěší ty, kteří si chtějí zachovat jisté minimum iluzí o lidské sexualitě. I když se budu snažit uvádět individuální příběhy, fakta a čísla iluzím nikdy nepřála.")
Tak třeba… zamýšleli jste se někdy nad tím, jestli se náhodou "zvířecí" sexuální poloha "zezadu" neproměnila v "kulturní" misionářskou pozici proto, aby umožnila znásilnění? Tušili jste, že v bývalém Sovětském svazu byl trestem za prostituci buď pobyt v pracovním táboře, nebo vykonávání původního povolání v táboře vojenském? Že ženy mohou znásilnit muže (a také to občas dělají) a že pokud na erekci závisí váš život, pak se (jste-li muž), erekce nejspíš dostaví (a impotence přijde až později). Možná jste věděli, že při souzení znásilnění záleží ne tak na průběhu aktu, jako na pověsti aktérů, ale tušili jste, že – jsou-li násilníci alespoň dva – nejlíp se znásilňuje žena v dlouhé sukni? Napadlo vás někdy, že sexuální zneužívání synů matkami jsou možná daleko častější, než bychom si mysleli? A víte, jak se bránit znásilnění zločincem-amatérem, nebo jak vylekat exhibicionistu?
Vůbec nejhorší přístup volí některé dívky, které přímo nabádají blízké známé, že by byly ke styku svolné, kdyby se jich dotyčný "zmocnil", protože samy a dobrovolně to nemohou udělat, aby si proboha nemyslel, že jsou "lehké". Dost paradoxní tvrzení, že? Žel v našich zeměpisných šířkách považované za logické a přímo společensky vyžadované. Jinými slovy – dáma, aby uchránila svou dobrou pověst, může přistoupit na společné potěšení až po lehkém znásilnění. Míra lhostejnosti by byla vhodnou otázkou pro Šalamouna. Jeden podobný se již našel, když napsal k montáži stařičkého gramofonu tuto památnou větu: Při tomto kroku použijte sílu, ne však násilí.
A tady někde jsme u kořene věci. Nejpozoruhodnější údaj z viktimologie jsem si totiž nechal na závěr popisu znásilnění druhé kategorie. Americký sexuolog Amir, který ve Philadelphii prozkoumal za dva roky 646 případů znásilnění, uvádí, že kolem 67% znásilnění se přihodilo v bytech. Minskaja uvádí v ruských poměrech 27% případů v bytě pachatele, což se téměř shoduje se zjištěními MUDr. Lubomíra Žiga, CSc. u nás (25%). Není vám to divné? Viděl již někdo z vás jít po ulici budoucího pachatele nesoucího na rameni oběť ječící, že do toho bytu nejde a nejde? Ergo kladívko, dotyčné dámy musely na místo činu odkráčet dobrovolně. A protože ve slovenských poměrech jde minimálně v polovině případů o ženy starší 15 let a dokonce ve čtvrtině starší 46 let, nutně musíme dospět k závěru, že věděly, proč přijaly pozvání do prostředí tak intimního, jakým je byt.
Jak zdokumentujeme později, i z té první poloviny nezletilých téměř polovina rozeznala úmysl budoucího pachatele, a přece ho následovaly. Nedělejme z našich žen a dívek hlupačky, hlupáci jsme my muži, jestliže si namlouváme, že neumějí velmi pohotově odhadnout naše úmysly či skryté myšlenky. Vědět znamená být připraven, v tomto případě – připravena. Co se tedy událo, že došlo ke znásilnění? Dr. Žigo uvádí v knize Vybrané kapitoly ze sexuologie a hraničních oborů příklad: "…naivní žena se seznámila v kavárně s mužem a nechala se pozvat k němu do bytu na kávu, protože si myslela, že jde o ´slušného muže´. V bytě muž stupňoval erotickou signalizaci, měl dojem, že soulož ´je povolená´, ale při závěrečných aktivitách se žena začala bránit a byla znásilněna." A máme problém – umíte si představit tak neuvěřitelně naivní ženu, která neví, že káva se podává i v kavárně a proto musí kvůli tomuto nápoji jít do bytu cizího muže? Já ne, takže slovo "naivní" si dovolím škrtnout. Jestliže tedy tušila, že nejde do tohoto bytu na kávu, co se tam událo s původně "slušným mužem", že nám tak zdivočel, až spáchal kriminální čin? Tady bych zvážněl a ukázal prstem na pachatele: zcela jistě se totiž dopustil něčeho, co tuto ženu odradilo od sblížení, a jeho reakci pak můžeme nazvat jako zkratovou. Ze svého hlediska měl zřejmě pocit přímo aleje návěstidel signalizujících "volno" pro vstup do náruče dotyčné a při odmítnutí se cítil podveden. To jeho čin samozřejmě neomlouvá. Problémem zde totiž zjevně byla komunikace. Jak i z několika soudních případů později vysvitne, ženy tím, že vstupují do intimního prostoru beze svědků, dělají vědomý krok ke sblížení, jsou otevřené i možnosti pohlavního styku, i když si to v tak jednoznačné formě nemusejí připouštět. Zásadní problém je však ve způsobu, jakým v intimním prostředí dojde k prolomení společenské bariéry."
Další autorovy texty o všem možném jsou veřejně přístupné na jeho blogu.
6.5.2009
5.5.2009
Ne, není to článek o eschatologii, pekle, věčném zatracení; drží se věcí tak přízemních, jako je osud tělesných ostatků – za určitých podmínek. V Keni, Tanzánii nebo Malawi se může stát, že – pokud jste albín – budete po smrti (která nemusí být tak úplně přirozená, pokud se zájemcům o mrtvolu nechce čekat) rozebrán na součástky a použit pro potřeby magie.
V Nigérii můžete být po smrti ukraden z márnice (i pokud albín nejste), další postup je totožný. V Senegalu vás na součástky nerozeberou (aspoň pokud nejste pouliční žebráček a nepadnete do rukou organizované cizinecké skupině, což se taky občas stává) a z márnice neukradnou… ale pokud jste gay, transvestita nebo transsexuál, vyhráno nemáte ani tam.
Určitá naděje na klidný odpočinek kyne, pokud taková osoba zemře v dobách relativního klidu: žádné skandály s homosexuálními sňatky, žádné gay parade (ne že by nějaká gay parade někdy nějakým senegalským městem procházela!), žádné okázalé gay-oslavy.
Vybrat si pro odchod z tohoto světa období, kdy byl jeho – rovněž homosexuální – jmenovec jedním z aktérů v časopise zdokumentované "svatby gayů", se už nevyplatilo Serigni Mbayovi . Loni v létě se kvůli záměně jmen a rozhořčení obyvatel nad veřejnými projevy odlišné sexuální orientace ocitla Mbayova rodina v těžké situaci: nikdo nechtěl povolit pohřbení Serigne Mora Mbaye na svém hřbitově, a když zoufalí příbuzní uložili mrtvolu na cizím poli, majitel je udal policii a čelili navíc i obvinění z porušování hygienických předpisů. (Více ZDE.)
Aktéři "svatby gayů" jsou dneska už většinou mimo Senegal a jmenovec zemřelého pana Mbaye dodává lesku ženským oslavám části senegalské komunity v New Yorku.
Ale gayové, transvestiti a transsexuálové mají v Senegalu problém. Čím větší potíže má vláda, tím víc se jí hodí cokoli, co spolehlivě svede pozornost veřejnosti někam jinam. Čechům za socialismu předhazovali banány, Senegalcům kromě rýže předhazují také možnost "spravedlivě se rozhněvat na zvrhlíky".
Tak se stalo, že vloni na podzim vtrhla policie do jisté budovy na dakarském předměstí Sicap Mbao, a zatkla několik osob mužského pohlaví s obviněním, že jde o homosexuály. (Nikdo se nepozastavil nad tím, že tam nevtrhla už dřív, přestože je celá léta známo, že v této čtvrti se lidé podobného zaměření scházeli a dokonce tam údajně fungovalo i cosi jako tajný(?) taneční klub.) Majitelé domu, kteří místnosti mužům pronajali, samozřejmě popřeli, že by jim bylo známo cokoli o nepřirozených praktikách, které by se tam mohly dít, a soud zadrženým mužům vyměřil exemplární tresty nad zákonnou hranici – každému po osmi letech. Imámové a kněží, dštící z kazatelen oheň na zvrhlíky, mohli být spokojeni.
Až do letošního dubna. Odvolací soud všechny obviněné v celém rozsahu zprostil viny. Při zatýkání došlo totiž k porušení domovního zákona a důkazy, například pornografické materiály, jsou jen nepřímé a k odsouzení nestačí. Liga Ulamá vzápětí ustavila "Islámskou frontu na obranu etických hodnot", která si dala za úkol bojovat za ponechání homosexuálního chování v trestním zákoníku Senegalu (kam ho, paradoxně – v době, kdy obyvatelé dnešního Senegalu na "mužoženy" pohlíželi jako na vítané zpestření oslav – vložila francouzská správa).
"Senegal sice je laická země, ale obě dominantní náboženství, křesťanství i islám, homosexualitu zakazují," prohlásil Mohamed Dame Ndiaye. Serigne Modou Bousso Dieng vyzval všechny náboženské představitele v Senegalu, aby spojili síly a "ukázali Západu, že nikdy nepřijmeme jeho nechutné praktiky na svém území. Máme určité hodnoty, které musí být zachovány a nikdy nedovolíme, aby vláda nebo její komplicové zničili naši starobylou kulturu."
Imám Mouhamadou Diop zašel ještě dál: volá po aplikaci šaríi, respektive po trestu smrti pro homosexuálně žijící osoby: "člověk, který se chová jako zvíře, nezasluhuje života. My, kteří věříme v Boha a jeho proroka Mohameda, nikdy nedovolíme, aby se takové věci děly v naší společnosti. Kdyby Bůh chtěl, aby muž byl manželem muže, nestvořil by ženu. Pozitivní manželství plodí potomstvo. Ale tady nám vnucují negativní manželství."
Islámská fronta na obranu etických hodnot se sice omezila na recitaci koranických veršů, kde je homosexuální chování zmíněno, ale nálada ve společnosti zůstala rozjitřená. Natolik, že když v nemocnici Saint-Jean městě Thies zemřel pan Diallo, o němž bylo také známo, že je homosexuálně orientován, odmítli věřící z mešit v Hersentu a Mbambaře vykonat modlitbu za mrtvého. Rodina, která už tušila potíže, zesnulého pohřbila – nenápadně – na hřbitově ve čtvrti Darousalam. Tamní obyvatelé ale mrtvého vzápětí exhumovali i přes protesty rodinných příslušníků zemřelého.
Rodina zavolala policii a požárníky a "aktivní občané" byli donuceni pohřbít mrtvého vlastníma rukama. Jenže muži zákona nemohou hlídkovat u hrobů celé měsíce. Ještě téhož večera, když strážci pořádku odjeli, ocitl se zesnulý znovu v ulicích Thiesu; tamní lidé ho opět vykopali a zavezli až k domu jeho rodiny.
Co se bude s mrtvolou dít dál, není zatím známo…
http://www.seneweb.com/news/article/22617.php
4.5.2009
Evropská dobrodružství komentářů 13
"Veliké. Musí být VELIKÉ," kladla jsem odcházejícímu Choti na srdce.
Nepatřím k ženám, které z porodnice odcházejí o pět kilo lehčí než před početím. To, že moje předporodní a poporodní hmotnost bývá zhruba o polovinu vyšší, než moje hmotnost obvyklá, se pochopitelně odráží i na mých rozměrech.
Jsouc nadživotní velikosti, neuspěla jsem v pokusech zahalit své přečetné obliny do něčeho z toho, co se nacházelo ve skříni. Zároveň jsem si nemohla jít koupit něco velikostí přiměřeného, neboť jsem neměla v čem si to jít koupit. Na Choťovo "tak si vem tu růžovou košili" jsem musela odpovědět upozorněním, že růžovou košili jsem na sobě měla naposledy před třiceti kily. Obligátní ženské "nemám co na sebe" nabylo doslovného významu.
Choť nakupuje oblečení rád a pečlivě. Nepochybuji o tom, že navštívil mnoho obchodů s nejlepší pověstí, než našel kousky, s nimiž byl spokojen po stránce estetické i materiálové. Jsem si jista, že si na výběru dal záležet.
O pár hodin později jsem z tašky vytáhla dvě bílá, poloprůsvitná, elastická trička bez rukávů. Jedno z nich velikosti S, druhé M.
"Vždyť tam píšou em! Já potřebuju iksel! Iksiksel! Ne em! Do toho se nemůžu vejít! Podívej se na mě!" volala jsem.
"JSOU veliká," bránil se Choť, "vidíš ten střih? Ta mají být těsná. Ta ti přece BUDOU! Tak si je zkus!"
Zahnala jsem myšlenku na potupnost okamžiku, v němž se ukáže, že tričko velikosti S si můžu obléct nanejvýš jako sexy límeček s postranními rukávky, a abych nevypadala jako nevděčnice, do dodaných oblečků jsem se nasoukala.
Můj nový oděv na mně vypadal jako úbor pro soutěž Miss Michelin.
"Vždyť je to dobrý," ignoroval Choť nemilosrdnou indiskrétnost trika, a povzbudil mě: "Pche, podívala ses, v čem chodí ženský na ulici? Vypadají ještě mnohem hůř!"
29.4.2009
Evropská dobrodružství komentářů 15
V bance se k Choti chovají obvykle profesionálně, ba až mile. Souvisí to pravděpodobně s neutuchající nadějí úřednic, že se jim podaří Choti vnutit mu nějaký ten úvěrový produkt navíc, pěkné připojištěníčko či jinou službu. A jednoho dne se jejich natěšené očekávání splnilo.
"Tak máš to pojištění?" tázala jsem se živitele rodiny, když přišel domů z lovu záruk pro případ úmrtí, invalidity a ztráty zaměstnání.
"Ne," odfrkl. "Představ si, že ode mě chtěli potvrzení o výši platu, potvrzení, že nejsem ve zkušební lhůtě a nevyhazují mě z práce, potvrzení o bydlišti…"
"Proč výši platu," skočila jsem mu do řeči, "když přece mají všechny tvoje příjmy v záznamech?"
"No to nevím," pravil Choť, ale prý mi to vyřídí do čtrnácti dnů od té doby, co jim to přinesu. Ale nepřinesu!" zakončil odhodlaně. "Ten chlap se mě ptal, jestli mám vysokou školu!"
"Na co to, proboha, potřeboval?" žasla jsem. "To snad byl jen zvědavej, ne? V jaké bance jsi to, prosímtě, byl? V té naší?" nechtělo se mi věřit.
"No to právě ne," přiznal Choť, "tam mi zavřeli. "Šel jsem do jiné pobočky… A však já jsem mu taky řekl, že ho nebudu informovat, jestli mám nebo nemám vysokou školu, dokud mi neřekne, na co ten údaj potřebuje, a že se na to kdyžtak klidně zeptám jeho vedoucího. A on na to, že se prý špatně podíval do počítače a že to pro pojištění samozřejmě vědět nemusí. No ale teď už budou mít otevřeno tady za rohem, tak já si vážně radši zajdu tam," opustil nás toho dne podruhé.
"Tak jsem tam byl," referoval o půl hodiny později, "ptali se mě, proč nečekám na výsledek procesu na té druhé pobočce, protože oni vidí v systému, že už jsem to chtěl uzavřít jinde… Tak jsem řekl, že jsem tam nebyl spokojenej, a oni to bez problémů převedli k sobě. Nakonec museli volat šéfa, protože to na té druhé pobočce stejně vyplnili špatně a muselo se to přepsat celý. Ten se bude divit," potěšil se Choť pomstychtivě, "ten chlap z Cizí pobočky, až zjistí, že už mě jako klienta nemá, že mu to sebrali…"
"No a co ta potvrzení?"
"Žádný nechtěli. Podepsal jsem, že jsem mlád, zdráv, nejsem na neschopence a z práce mě nevyhazujou. Že jsem zaměstnanej, to vidí na výpisech už několik let. A ještě mi nakonec řekli ´doufáme, že u nás spokojen jste?´", byl spokojen Choť. "A tu smlouvu nedostanu za čtrnáct dní, ale zítra!", radoval se.
Nazítří můj životní partner sloučil cestu do banky s cestou do zdravotní pojišťovny; bylo už na čase, aby jeho nové dítě vystoupilo z pojištěnecké ilegality. Ve zdravotní pojišťovně předložil rodný list robátka a za odměnu dostal kufřík vzorků kdečeho. Kufřík pro dítě. Papírovému kufříku s nápadným designem vévodila postava mravence(?) s obrovskýma, lesklýma, uhrančivýma očima.
Choť, v jedné ruce kufřík, v druhé ruce desky na papíry, vstoupil do banky. Úřednice, tatáž jako předešlý den, Chotě přivítala s úsměvem… který poněkud ztuhl, když zpozorovala mravence, kterak na ni hledí svými velkými černými zraky z desky stolu, kam Choť kufřík odložil.
"Máte to samozřejmě připraveno, jak jsme se včera domluvili," trošku se jí zadrhával hlas.
"Tady je to, jen mi to podepište tady… a tady…" ukazovala Choti, aniž by se na něj dívala; mravenec mladé dámě evidentně učaroval hypnotickou silou.
"Doufám, že je všechno v pořádku?" ujišťovala se několikrát.
Z nervozity úřednice začal být nesvůj i Choť. Nakonec se mu docela ulevilo, když se za ním dveře banky s tichounkým zasvištěním zavřely. Ušel pár kroků a nedalo mu to; trochu nadzvedl kufírek, aby si ho lépe prohlédl.
A teprv tehdy ho napadlo to, o čem nebohá slečna za přepážkou možná uvažovala celé minuty: mravencovy zraky by klidně mohly ukrývat hledáček kamery…
28.4.2009
Evropská dobrodružství, Z deníčku šílené matičky dítě s cizincem, porodnice komentáře 4
Na podzim jsem se chystala kamarádovi napsat, jak skvělé je být matkou, nota bene těhotnou matkou. Jak je úžasné mít zdravé děti a jak krásné je cítit, jak se člověku (totiž ženě) v břiše hýbe nový život. Bylo mi báječně a toužila jsem se o to s někým podělit. Naštěstí zůstalo jen u úmyslu a nemusela jsem se v zimě ztrapňovat tím, že bych svá předchozí slova dementovala líčením, jak strašné je být těhotnou matkou.
27.4.2009
Když letos na začátku dubna oznámil prezident Senegalu znovuotevření francouzských škol ve městě Touba, netušil, že místo "revoluce" odstartoval skandál.
S otevřením škol by totiž musel souhlasit tamní chalífa, El Hadji Lamine Bara Mbacké, a ten se dal vzápětí slyšet, že nic takového on nepovolil. A nepovolí. Dokud kuřatům nenarostou zuby, v Toubě žádná francouzská škola nebude; nechtěli ji tam ani předchozí chalífové a on sám proti tomuhle druhu vzdělávání nikdy nepřestane bojovat.
Ministr školství zařadil zpátečku – před zástupci médií řekl, že nemyslel znovuotevření škol, které v Toubě už nakrátko byly a ve kterých se od roku 1997 učí Korán – měl na mysli výstavbu škol nových, na tom že se s chalífou dohodli…
Jenže i to chalífa dementoval. Nechce ani nové školy. Žádné školy. Žádné školy, kde by zněla francouzština. Jestli si stát chce stavět francouzské vzdělávací ústavy, ať to dělá někde, kde k tomu nepotřebuje povolení, vyhlásil El Hadji Lamine Bara Mbacké.
Touba, ačkoli je v zemi, kde platí povinná školní docházka (a tato povinnost se nevymáhá, protože pětina dětí v zemi žije v rodinách, které si nemohou dovolit nákup školních potřeb), žádné laické školy nemá. Rodiče, kteří chtějí, aby jejich děti využívaly státní vzdělávací systém, je do školy musí posílat do několik kilometrů vzdáleného Mbacke. Ostatním musí stačit Korán, sunna, spisovná arabština, literatura, zeměpis a matematika. Co není wolofsky, je arabsky.
Intelektuálové se hrozí: Touba se dostává do další izolace. Děti nebudou umět francouzsky a v životě se neuplatní. Senegal se rozdělil na dva tábory: na ty, co El Hadji Laminovi Barovi Mbackému za jeho neústupnost tleskají, a na ty, kdo mu zlořečí za to, že brání občanům v přístupu k jedinému smyslupnému vzdělání.
Potíž je ale v tom, že ani většina z těch dětí, které navštěvovaly francouzské školy – od základní po vysokou – se neuplatní. Nízká úroveň základního státního školství, vysoká nezaměstnanost a současná nízká prestiž řemesel a zemědělství škodí nejvíc absolventům škol. Kdo chodil do školy, nebude přece dělat něco tak obyčejného, jako obdělávat pole, kovat nádobí nebo šít boty, i kdyby se tím nakrásně uživil líp, než sezením v kanceláři. A kdo prošel (francouzskou) školou, nutně ztratí kus sama sebe – už nikdy nebude přemýšlet a mluvit tak, jako předtím; málokdy je to změna k lepšímu.
El Hadji Lamine Bara Mbacké nepochybně ví, co dělá: francouzské školy s sebou přinášejí pseudointelektuálství, ztrátu morálních hodnot a individualismus extrémní do té míry, že ohrožuje nejbližší okolí.
Děti, na které se doma mluví jiným jazykem než ve škole, mají horší školní výsledky než děti, které takovou rozpolcenost nezažily. A děti ve škole přijímají kromě jazyka i cizí pohled na život. Nemluvě o tom, že prvňáčci usedající do školních lavic často nerozumí ani slůvku z toho, co je jim ve třídě předkládáno; doma se francouzsky nenaučí. Takový systém rozdělí děti na dvě skupiny: na ty (téměř)geniální, které zvládnou výuku v naprosto cizím jazyce, a na ty "obyčejné", které handicap cizojazyčnosti překonávají těžko, pokud se jim to vůbec podaří.
Na druhou stranu koranické školy nemají žádný závazný standard ani osnovy; na učitele a metody výuky nikdo nedohlíží. V některých školách jsou děti ubytovány v neodpovídajících hygienických podmínkách, dochází k týrání a zanedbávání dětí. Pokud má tálib štěstí, absolvování kvalitní školy mu umožní pokračovat ve studiu na některé z vyšších škol v arabských zemích a pak, třeba, někdy někde použije svou dokonalou znalost klasické arabštiny nebo fiqhu. Pokud štěstí nemá, nenaučí se víc, než pár súr z Koránu, aniž by tušil, o čem jsou… a pak zbývá už jen doufat, že se v dospělosti uchytí v nějakém řemesle nebo obchodu.
Bohužel, zatím ještě pořád nedochází k tomu, co by bylo asi nejlepší, totiž k zavedení státního dozoru a pravidel pro náboženské školy.
Při čtení podobných zpráv si představuji, jaké by to asi bylo, kdyby Českou republiku anektovala Čína a zavedla nám tu přes noc jako úřední jazyk čínštinu a k tomu čínské školství. Kdyby, řekněme, Morava uchovala částečnou suverenitu, zdalipak by bojovala o to, aby si směla ponechat i původní ráz školství s češtinou jako vyučovacím jazykem a latinkovým písmem? Zdalipak by se ohlížela na to, že čínština je jazyk budoucnosti (mnohem významnější než jakási čeština) a že čínský vzdělávací systém je sofistikovanější…
26.4.2009
25.4.2009
Dveře místnosti pro matky s dětmi v nákupním centru zůstávaly zavřené. Přešlapovala jsem před nimi už hodnou chvíli a byla čím dál netrpělivější. Choť se opodál snažil zabavit starší děti, ale bylo jasné, že dlouho mu to už nevydrží. A v tom jsem ji uviděla.
S asi dvouletým chlapečkem usazeným na nákupním vozíku, vyjela upravená maminka z toalety pro invalidy. Zamkla dveře a vydala se k východu, kolem nás.
"Prosím vás, mohla bych si ten klíč půjčít?" požádala jsem ji. "Já ho pak za vás vrátím na informace," vyložila jsem si její překvapený pohled jako nedůvěru k mé osobě.
Další užaslý pohled, tentokrát na (počurané) mimino v mém náručí.
"Já si tam jen přebalím dítě," vysvětlovala jsem, "tady už je někdo zavřený hrozně dlouho."
"Tak tam zabouchejte," navrhla paní rázné řešení. "Já vám ten klíč klidně dám, ale tam si to miminko nemáte kam položit, tam je jen záchod a umývadlo," podcenila mé odhodlání vyměnit v časové tísni potomkovi plenky téměř kdekoliv.
"To mi nevadí," přiznala jsem se, "já ho klidně přebalím i v umývárně," ujistila jsem ji.
"Chudáček," politovala paní miminko, "tak ho přebalte venku na lavičce, tam to bude mít pohodlnější."
"Na lavičce? Mezi lidmi?" namítla jsem ne zcela nadšena představou, jak konám tak intimní činnost jako výměnu plenek uprostřed davů mezi obchody. (A nejlépe u nějaké restaurace.)
"No jistě," potvrdila maminka bojovným tónem, "hlavní je přece pohodlí dítěte, co je vám do lidí!"
Rázem jsem si připadala jako rodič – krkavec, který – aby se nedotkl útlocitu okolí, nechá vlastní krev trpět.
Kojím, pravda, kdekoli a kdykoli. Cestou na vlak, v tramvaji, v restauraci, na ulici, na zastávce, na úřadě… Zkrátka kdekoli, doslova. Jednak se to dá udělat celkem nenápadně a pak, zastávám názor že ti, kterým možná vadí veřejné kojení, by měli být ohleduplní k těm, kterým vadí dětský pláč. Člověk z první skupiny může snadno odvrátit pohled, což je jednodušší než zacpávání uší, k čemuž by museli přikročit ti ze skupiny druhé.
Ale veřejné přebalování??
Těsně před tím, než bych se musela potupně přiznat, že jsem k vlastnímu dítěti tak emocionálně chladná, že ho skutečně raději přebalím na koleně v umývárnách (a částečném skrytu) dámského záchodku, než bych mu dopřála pohodlí na lavičce mezi desítkami kolemjdoucích a kolemsedících, se naštěstí otevřely dveře přebalovny a ven vyšla další paní s batolátkem.
Dveře té místnůstky jsem za sebou zavírala s pocitem, že jsem zřejmě špatná matka…
23.4.2009
"Prísahám, že som nikdy nebola na čiernych. Nikdy v živote. To moja spolužiačka z gymnázia Alena odjakživa vedela, že chce len a výlučne čierneho chlapa. Aj si ho našla a dnes spolu žijú v New Yorku. Keď som robila v rádiu reláciu na tému Priťahujú vás príslušníci inej rasy, napísala mi záplava žien, ktoré snívajú o hladkom ebenovom tele, čo ich mocne zovrie v náručí.
"A má vtáka po kolená?" opýtalo sa ma deväť z desiatich kamarátok v čase, keď sa všetko prevalilo."
Timea měla dobrou práci a spokojený život. Než odjela na (několikátou) dovolenou do Keni. A tehdy se začal příběh, o němž jako by uvažovala Nigeria ve svém článku o lásce.
Timea se seznámila s liberijským diplomatem Abdulem, a po krátkém dvoření (z jeho strany) se stala jeho milenkou. Jednou z mnoha jeho milenek. A i když na tuto skutečnost – že je jenom další v řadě -přišla poměrně záhy stejně jako na Abdulovo manželství, nepřestávala věřit, že ho změní – vysadila antikoncepci, otěhotněla, odstěhovala se do Keni. Abdul se svých milenek nehodlal vzdát (a Timea se dlouho nechtěla vzdát Abdula). Nejnepravděpodobnější výmysly, zanedbávání "rodiny", nové a nové lži, narození dcerky, hádky, první facka…
Autorka knihy se nakonec vrátila domů, na Slovensko, což její přítel pravděpodobně kvitoval s povděkem.
"Zvonček pri dverrách zazvonil o druhej v noci. Bolo v tom niečo strašidelné a výhražné, lebo cez security sa nedostal len tak hocikdo, obzvlášt v noci. Abdul vybehol ven len v trenkách k mriežam a zakričal, kto je to? Začula som ženský hlas. Vrátil sa ku mne do spálně, obliekol si župan a zamkol ma beze slova v izbe na kl´úč.
Mala som pocit, že mi prasknú nervy alebo odtečie plodová voda. Počula som z chodby tlmené dohadovanie, tichý plač a potom zvuk, akoby niekoho sácali dolů schodmi. Na to sa žena hystericky rozplakala a kričala bez prestávky: "Pokojne ma zabi! Zabi ma, ale ja ťa stále milujem!"
Nevedela som odhadnúť, čo sa deje, počula som zvuky, akoby tí dvaja zápasili a žena striedavo kvílila a kričala. V oknách sa začali objavovat súsedia a ja som bola ako omráčená. Srdce mi šlo vyskočiť z hrude.
Počula som zvuk prichádzajúceho auta a potom nastalo ticho. Abdul o pár minút prišiel, odomkol spálňu a keď ma uvidel, povedal pokojne, akoby sa práve vrátil z toalety: "Nespíš?"
Zmeravela som a pozerala som naňho s otvorenými ústami ako na zjavenie.
"To nemyslíš vážne, však?"
"Prečo? Mala by si spať, je neskoro."
"Podl´a mňa nespí ani jeden z našich súsedov v okolí jedného kilometra. Bola tu taká paní, čo vykrikovala, že ťa miluje, to sa potom špatně spí."
"Nebudem o tom hovoriť. Až ráno."
"Je ráno. Sú tri hodiny."
"Nie."
"A ty si Abdul myslíš, že ja znesiem úplne všetko? Že tento vzťah vydrží tol´ké chrapúnstvo a bude kvitnúť akoby nič? Že si so mńou možeš robiť hocičo, lebo som tehotná, v Afrike a úplne sama?" "
Jakkoli je příběh banální a už od prvních řádků je jasné, jak skončí, je psán jednoduše, poutavě, čtivě a s humorem. Nic složitého, moc přemýšlet u čtení netřeba, obecných informací obsahuje minimum (maličko o Keni a Keňanech, nic o islámu, téměř nic o Libérii) ale nenudí. Ideální čtení do čekárny k zubaři, do tramvaje, do fronty na předplacenou jízdenku.
Pozor: jen ve slovenštině!
http://lesk.cas.sk/cl/10189/243474/Pribeh-lasky-so-smutnym-koncom
http://www.jujunation.com/flvplayer_elite.swf
Boboraba v liberijském stylu
22.4.2009
Evropská dobrodružství komentářů 5
Po stranách hlavy jí trčely dva světle hnědé culíčky a trochu se zhouply pokaždé, když se naklonila ke kamarádce. Seděly tam spolu pod skluzavkou, dvě holčičky asi tak deset a jedenáct let staré, a zpovzdálí si prohlížely Knoflíčka.
Pak vstaly, oprášily si gatě, a vydaly se k nám: "Vy máte hezká miminka," pochválily mi děti, "jak se jmenují?"
Řekla jsem jim to.
"Ona by se vás chtěla na něco zeptat, nebudete se zlobit?" šťouchla ta větší do té menší.
"Né, já jsem chtěla, aby ses zeptala ty," zamrmlala menší.
Poodešly zpátky ke skluzavce.
Zvědavost vyhrála nad ostychem; culíkatá holčička se k nám znovu otočila.
"To jsou ti černoušci z Austrálie?" zeptala se.
V duchu jsem se trochu urazila. (Politicky nekorektní vysvětlení: pro někoho možná jsou ekvatoriálci jako ekvatoriálci, ale mně v porovnání s negroidy australoidi zrovna fyzickou krásou neimponují.)
No ale třeba to zrovna brali ve škole, napadlo mě. Zmatek byl na mně asi vidět, protože druhá holčička – zatímco ta první pořád čekala na odpověď – doplnila: "ty děti, co se objednávají přes počítač, jsou to ony?"
To už jsem byla zmatena dočista. Za našich mladých let děti nosil čáp, vrána, nebo se kupovaly v hračkářství. Že by dnešní děti věřily na původ miminek z e-shopu?
"Ne, já jsem je neobjednávala," zkusila jsem to opatrně a doufala, že na mě zpoza břízky nevyskočí rodič, který by mě vzápětí nařkl z ohrožování mravní výchovy.
"My jsme to viděly v televizi," vysvětlila mladší holčička. "Takový černoušky, co se daj´objednat přes internet."
Další podrobnosti nedodala, a já si teď lámu hlavu, jestli bych si ke svým dětem mohla ještě nějaké podobné dokoupit.
Obrázek: Personal photographs of the Hon. C L A Abbott during his term as Administrator of the Northern Territory, National Archives of Australia , Wikipedia
22.4.2009
Napadeno nápady milostné vztahy, ženy komentářů 18
Když Pražská Češka kdysi napsala článek Erotika s kaprem , zdálo se mi to zábavné.
21.4.2009
Nudné encyklopedično komentářů 7
Bratři manželky projevují – v rámci společenského postavení daného věkem – úctu bratrům manžela, ale celkově se vztahy mezi bratry a sestrami manžela a manželky neliší od vztahů mezi pokrevními sourozenci.
Manželé dvou sester: I kdyby byl manžel starší sestry mladší než manžel mladší sestry, bude k němu manžel mladší sestry chovat stejnou úctu, jako ke tchánovi; manžel starší sestry je vzorem pro manžela sestry mladší. Předbíhají se ve službách a dobru prokazovanému rodině svých manželek, takže pokud máte Afričana a sestru, měla by si – kvůli rodičům – najít taky jednoho. (* Poznámka z pozorování z praxe: soupeření mezi zeti se vyskytuje i v naší rodině, i když je jeden ze zeťů Čech.)
Manželky dvou bratrů: Vztahy bývají napjaté, manželka staršího se snažívá mít navrch nad manželkou mladšího. Pokud naopak všechno funguje tak, jak má, a švagrové se snesou, spolupracují spolu při formování charakteru a chování svých manželů. Když váš muž tropí neplechu, stěžujte si ženě jeho bratra; ta o tom pak zavtipkuje před manželem a ten s vaším mužem promluví.
Nevěsta a švagr – starší bratr manžela: tomu každá slušná nevěsta prokazuje víc respektu, než manželovi. Neodmlouvá mu, ani když ji hubuje nebo nařizuje mlčení. Starší bratr má právo řešit problémy v domácnosti mladšího bratra. Vdova se nesmí provdat za nebožtíkova staršího bratra.
Nevěsta a švagr – mladší bratr manžela: vzájemně se oslovují "manželi" a "manželko". Mladší bratr vašeho manžela vám bude pomáhat na poli, máte-li jaké (když pole nemáte, můžete chtít něco jiného) a vy mu na oplátku budete dělat snídaně a prát prádlo.
Po smrti skutečného manžela mladší bratr manželku "dědí". Děti i s matkou tak zůstanou ve své otcovské rodině.
Ženich a švagr – starší bratr manželky: Ženich si staršího bratra své ženy považuje skoro tolik, jako jejího otce. Pokud nejsou příbuzní nebo dávní přátelé, nemůžou spolu ani nezávazně potlachat. Když ženich nocuje ve stejném domě jako starší bratr jeho ženy, po ránu zajde švagra povinně pozdravit.
Ženich a švagr – mladší bratr manželky: Kontakt není tak omezený. Pokud je mladší bratr manželky ještě hodně mlád a osiří, může ho jeho švagr adoptovat.
Ženich a sestry manželky: Ke starší sestře přistupuje ženich s úctou podobnou jako je ta, již prokazuje svým tchyním. S mladší sestrou může i zažertovat, a pokud (ženich) ovdoví, měl by se s některou z mladších sester své zesnulé manželky oženit. Starší sestru ženy si vzít nesmí.
Nevěsta a švagrové: Starší sestře manžela se sluší prokazovat respekt, i když ne takový, jaký náleží manželovu staršímu bratru. Starší sestra manžela doprovází nevěstu do společné domácnosti, po porodu posílá "do kouta" kaši a dostává výslužku. Její přítomnost je nezbytná na křtinách, při nichž drží dítě. Má právo na bratrův majetek a bratrova manželka by jí z něj měla dávat. Pokud budete jako nevěsta málo štědrá, švagrová může "stávkovat", neúčastní se křtů a svateb vašich dětí a navíc může bratra nutit (ba donutit!) k rozvodu nebo ke svatbě s další(mi) ženou (ženami).
Se starší sestrou manžela je nutno zacházet s největší opatrností. 🙂
Pokud se některá z manželových sester rozvede nebo ovdoví, je možné, že se k bratrovi nastěhuje. Je-li taková sestra starší, často si osobuje právo rozhodovat o dění v bratrově domácnosti a odmítá se podílet na domácích pracech s poukazem na to, že bratr zaplatil svatební věno z majetku jejich rodiny.
Související články:
http://manzelka.bloguje.cz/751526-dalsi-tipy-pro-nevesty.php
http://manzelka.bloguje.cz/756489-a-opet-tipy-pro-nevesty.php
http://manzelka.bloguje.cz/758975-nevestam-sourozenci-sestrenice-a-kterak-najit-manzela-manzelku.php
http://manzelka.bloguje.cz/763905-bez-titulku.php
http://www.jujunation.com/flvplayer_elite.swf
20.4.2009
Evropská dobrodružství komentářů 8
"Jakto, že se zase hádáte?" proneslo dítko čistým a jasným hláskem do polohlasného šumu nástupiště ve stanici metra Muzeum.
Dopravní špička vrcholila.
"Zase se hádáte," opakoval potomek zřetelně a nahlas.
"My se nehádáme," tlumeným hlasem oponoval Choť, který se mnou o okamžik dřív ne nevzrušeným tónem probíral wolofsky naše ranní setkání s žebrákem z Tézemě.
"Hádáte, pořád se hádáte, vždyť jsem vás slyšela," trumfovala holčička. Vysoká bruneta obešla sloup a věnovala každému z nás krátký pohled.
"A to jste říkali, že se už nikdy hádat nebudete. …Říkali jste to," bránila se dotčeně, když jsme unisono zvolali "cožeee-e???"
"Říkali jste to včera!" dodala Miminka. Knoflíček s vážnou tváří mlčky naslouchal a nijak nespěchal, aby se svým svědectvím přidal na tu či onu stranu.
"A já nechci chodit na balkón," rozkládalo dítko dál. "Nechci chodit na balkón, protože mě tam zavíráte," poněkud upravila fakt, že jsem ji na balkon nechtěla přes zimu pouštět, protože trvala na tom, že balkonové dveře mají být dokořán. "A křičíte na mě!"
Pán v klobouku, který kolem nás právě prošel, se ohlédl.
"Pořád na mě křičíte!" křičela dceruška.
Opodál stojící maminka s kočárkem nám věnovala opovržlivý pohled.
"A na Knoflíčka!"
Choti se ve tváři objevil výraz rezignace. Rozjetý vlak té tolik velebené dětské fantazie zastavit nelze. Miminka přitvrdila:
"A tatínek chtěl Knoflíčka zabít."
"To snad ne," nemohla jsem na Choti nechat podezření z pokusu infanticidy. Holčička byla nesmlouvavá: "Chtěl! Chtěl ho zabít, včera!"
Na nástupišti již nebylo oka, které by se upíralo jinam, než na nás. Začala jsem doufat, že zkazky o lhostejné veřejnosti jsou pravdivé a nikdo nezavolá policii.
Knoflíček, který se v roli týraného dítěte vyžívá rád odjakživa, konečně promluvil: "Jo! Nás plácáte! Jsi mi udělala AU!", a pohlédl na mě vyčítavými zraky.
Kojenec naštěstí mlčel.
"A takový hezký děti…" zaznělo odkudsi soucitně.
"Co by za to některý lidi dali," odpověděl někdo další, a první hlas dolplnil: "Žejo, a jiný si toho nevážej!"
"A já nechci, abyste se hádali," pravila Miminka. Až by mi jí, chudinky trpící, bylo líto. "Nesmíš plácat tatínka," domlouvala mi ještě.
"Může si za to sama… nikdy nedělá dobrotu…" šuškal si postarší pár s pohledy upřenými na nás.
Děti, ti "pravdomluvní andílkové", se tvářily dospěle a přísně.
Do vlakové soupravy (snad nikdy jsem ještě neměla z příjezdu metra takovou radost!) jsem nastupovala s pocitem, že bych hned měnila s Nigerií, jejíž potomstvo informuje okolí "jen" o genitáliích rodičů…
19.4.2009
19.4.2009
Evropská dobrodružství komentáře 3
Paprsky dopoledního sluníčka lechtaly chodce na tvářích. K nám, kteří jsme stáli ve frontě u okénka předprodeje jízdenek, bohužel nedosáhly.
Choť s dětmi vyšel z nedalekého obchůdku; mířili z podloubí ke světlému pásu tepla na chodníku.
Od vchodu do metra se odloupl stín a vydal se za nimi.
Na světle se stín proměnil ve vysokého, možná až příliš štíhlého černocha, a dal se s Choťem do řeči.
Z místa, kde jsem stála, jsem nemohla slyšet, o čem si povídají, ale Choť nadšeně nevypadal. Na tu dálku se zdálo, že jen slušné vychování mu zabraňuje v rychlém ukončení konverzace.
S lístky jsem vykročila k nim.
"Nemáš stovku?" přivítal mě Choť.
"Chce peníze?" po straně jsem si prohlédla Choťova společníka. Oděn v umolousané kalhoty a pomačkanou košili (obojí značky Kenvelo) nevypadal zrovna vábně.
"Bonjour, Madame," pozdravil mě, kdovíproč francouzsky, a odhalil přitom zbytky zašlého chrupu.
"Odkud je?" vyptávala jsem se dál.
"Z Tézemě," odvětil Choť v rozpacích, o něco umenšených tím, že zodpovědnost za milodar byla přesunuta na má bedra.
Tazemě není od Senegalu daleko a Tazemci jsou si se Senegalci blízcí i kulturně, ač mají – politicky, historicky a statisticky vzato – vřelejší vztah k násilí… a k alkoholu.
Vsunula jsem Tazemci do dlaně první bankovku, kterou jsem v kapse nahmatala.
Tazemec se ke mně naklonil: "Merci, merci, Madame," ovanul mě pivní vánek.
"Nerozumí francouzsky," upozornil ho Choť.
"Dáš mi telefonní číslo, bratře? Mohli bychom se někdy sejít," navrhl mu Tazemec.
"Rád bych," opáčil Choť, "ale my tu nebydlíme, my jsme z Brna."
"Škoda. Pozval bych vás teď aspoň na pivo," přešel Tazemec do češtiny, "ale vy nepijete…" kynul nám, už na odchodu, rukou se smutkem za nehty.
"Tady určitě žebrá pořád," odhadl Choť, když se usadil ve vagónu metra.
"Myslíš? Vždyť by mu nikdo nic nedal," vyjádřila jsem své pochybnosti.
"Ne od domorodců," vysvětlil mi Choť, "ale od Afričanů."
"Těch tu zase tolik není, aby se tím uživil," namítla jsem. "A dvakrát po sobě mu stejně nikdo peníze nedá. Řekl ti, co tu dělá?"
"Říkal, že žil v Lotyšsku. Má prý lotyšskou manželku a dvě děti, tady byl v azylovém táboře. A tvrdil, že teď prý pracuje v McDonalds, ale v McDonalds by takový lidi nezaměstnali."
"To leda by chtěli přijít o všechny zákazníky," souhlasila jsem.
"Kolik jsi mu dala?" vrátil se Choť k původnímu tématu. A následně zvolal: "To jsem mu mohl dát taky, já chtěl stovku, protože jsem neměl drobný. Kdyby aspoň neříkal, že pracuje… Vždyť to propije!"
"Možná," souhlasila jsem. Ale když už jsem se rozhodla vyhovět prosbě bližního o peníze, můžu snad určovat, jak s nimi má naložit? A neubránila jsem se lítosti – na kterou také nemám právo – nad životem člověka, který ve čtvrté nebo páté dekádě svého života asi nemá nic než dvě děti v Lotyšsku, (možná) ilegální práci v Kenvelu za osm tisíc měsíčně a lásku k pivu.
Je možné, ba skoro jisté, že pán z Tézemě má ze života ještě mnohem víc; ale tohle bylo to, co nás nechal uvidět. Ke škodě své a k poučení našemu: možnost, že budeme nuceni prosit o pomoc cizí lidi, ta je tu vždycky…
16.4.2009
Evropská dobrodružství komentářů 11
U nás doma se objevila kočka. Tedy, neobjevila se tam svévolně, dovezla jsem si ji (jak se posléze ukázalo, včetně chlamydií a zárodečných koťat) od rodičů.
Děti kočku podrobně prozkoumaly.
Kočka má oči (dvě!). Uši (dvě!). Nohy (čtyři!). Ocásek (jeden!). A cecíky (hodně!).
Kočka je orientální, hnědá havana. (Kdo netuší, jak to může vypadat, nechť klikne ZDE.)
"Kočka je černá," pravilo dítě.
"Není černá," podivila jsem se, že dítě přestává rozeznávat barvy.
"Je černá," trvalo na svém. "Černá jako tatínek!"
15.4.2009
Evropská dobrodružství komentářů 14
"Haha, a to vám jako řekl, že to takhle bude chodit?" bavil se počítačový technik nad důkazem činů jiného počítačového technika,
který mi do PCčka s hard diskem 160GB odborně nainstaloval přídavný hard disk s kapacitou 320 GB. Pomyslela jsem si něco neslušného i na adresu specializované prodejny, kde nám ten disk prodali jako prý nejvhodnější k tomu, který už doma máme, a vyslechla rozsudek: "No, tak to už dohromady nedám. Já vám ten disk zase odinstaluju, ale máte nabořenej i systém… To by bylo nejlepší si koupit novej počítač… a je škoda dávat přes deset tisíc za novej, kdybyste chtěli, já vám můžu sehnat nějakej použitej, slušnej, tak do devíti tisíc, že by si na tom i děcka mohly hrát nějaký lepší hry…" snažil se pán.
"Ehm… my si to ještě rozmyslíme," (Děcka?! Naše děcka ve věku do čtyř let budou hrát na počítači "lepší hry"?) slibovala jsem neurčitě a vedla počítačového mága ke dveřím, chudší o pětistovku. Nákup paměti, kabelu, mzda prvního "odborníka" a druhého odborníka už nás vyšla na nějaké čtyři tisíce, a počítač na tom byl hůř, než předtím.
"Co jsi to za IT specialistu," dobírala jsem si Chotě, "když nevíš, že k hard disku nemůžeme mít ´slave´s větší pamětí?"
"No dovol," bránil se, "my pracujeme se systémy, nejsem žádný montér hardwaru!"
Vzdor mezerám ve vědomostech dostal Choť v práci roční odměny, a vzdor nedostatkům v mé péči o domácnost se rozhodl se o ně se mnou rozdělit.
"Koupím počítač nový," odhodlal se.
A učinil tak. Vybral přístroj s dobrými uživatelskými recenzemi, značkový, se slušnou kapacitou RAM i hard diskem, ke kterému se již zakoupená paměť dá přidat (abychom aspoň tu nemuseli vyhodit z okna), s operačním systémem Vista. Počítač pořídil za více než dobrou cenu "v akci" internetového obchodu (takže i z prémií na Chotě zbylo víc); všechno se zdálo být v pořádku.
Než zboží přivezli. Protože pak se ukázalo, že operační systém jaksi… chybí.
"Tak to vrátíme?" navrhla jsem.
"Vrátíme," souhlasil Choť. I prodávající v internetovém obchodě uznal svou chybu, přislíbil opravu údajů na stránkách a vrácení peněz.
"Ale… on byl ten počítač přece jen o dost levnější, než ho mají jinde… a jinde k němu taky nemají operační systém, už jsem se díval…" začal váhat Choť.
Koupili jsme operační systém.
Operační systém se ukázal býti nekompatibilní s naším modemem.
Koupili jsme nový modem.
Počítač nechtěl datové kabely k našim telefonům. Choť koupil nové datové kabely.
Počítač se ukázal býti nekompatibilní s naší tiskárnou. K tiskárně mám celkem vřelý vztah; slouží věrně a dobře.
"To si máme koupit novou?" lkala jsem do telefonu jakémusi počítačových tiskáren znalému pánovi.
"No…," zvažoval, "to bych vám neradil. Novou laserovou tiskárnu pořídíte od tří tisíc výš, a bude horší, než ta, co máte. Kupte si…"
Opravdu doufám, že ta věc, která má umožnit spojení tiskárny s počítačem (a jejíž název si nepamatuju), bude už tou poslední, která je k běžnému provozu počítače nutná.
Jo, a, mimochodem, ty závěsy na francouzské okno nám švadlena na třetí pokus ušila správně dlouhé. Jen je založila na líc místo na rub…
14.4.2009
Evropská dobrodružství 1 komentář
V neochozených elegantních botech, které mě tlačí, sedím ve škole a namísto účastného přikyvování tomu, jaký zlatý důl představuje personální psychologie, se sžírám vztekem.
(Mnou) nezvaná návštěva snědla MŮJ pudink! Ten, pro který si jezdím 3 stanice tramvají, protože v Tescu ani jiném bližším hypermarketu ho nemají.
Nevědouc o "krádeži", těšila jsem se na snídani celou noc. A jaké je moje rozčarování, když se ráno probírám zásobou sedmi dalších druhů pudinků a ten svůj ne a ne najít…
A vzpomínám na tvrzení profesorky matematiky, že na statistiku neradno spoléhat; při vzpomínce na ilustrující příklad výpočtu pravděpodobnosti, že pod oknem projde 100 uniformovaných policistů za sebou, jehož pracně vypočtený výsledek byl následně smetený ze stolu dovětkem o probíhající policejní přehlídce; jí po letech dávám za pravdu. Vždyť jaká je pravděpodobnost, že zmizí z osmi kelímků pudinku a čtyř jogurtů zrovna ten jediný můj (zastrčený úplně vzadu mimo dosah mlsného pohledu Mamadouova)? Vím, že to dotyčný nemohl vědět, ale…má zlost a rozmrzení jsou i tak dosti hluboké. Vynadáno dostal Mamadou, který byl výjimečně úplně nevinný.
Boj rozumu a citu…(jak—odvěké!).
Už mám dost Afričanů bez dovolení otvírajících lednice hostitele a chovajících se nestřídměji než doma!
(Napsala a e-mailem mi poslala Žena Guinejcova. Tímto jí znovu děkuji za to, že dovolila, abych se o ten literární skvost podělila.)
14.4.2009
Napadeno nápady Dakar, interkulturní a interetnické vztahy, náboženství, Senegal Napsat komentář
„Vyjděme z kostelů a nesme světlo a naději Velikonoc, abychom se o ně podělili s našimi bratry a sestrami, kteří vyznávají jiná náboženství.
Chrám Panny Marie Vítězné v Dakaru
12.4.2009
10.4.2009
Pravděpodobně nejčtenějším a bezpochyby nejkomentovanějším článkem tohoto blogu je Jak dostat do Česka přítelkyni z uprchlického tábora v Dakaru.
Jsou, kupodivu, i čtenáři, kteří stále věří v existenci dakarských uprchlických táborů a v nich umístěných liberijských nebo pobřežně-slonovinových polonahých miliardářek. *
Takovým budiž poučením událost posledních dnů popsaná včera deníkem L´Observateur:
Pan Sorensen, žijící v Oslu, se před několika týdny po internetu seznámil s půvabnou sirotou, dědičkou velkého jmění. Její peníze byly v bance, ale – jaké překvapení – slečna neměla na bankovní poplatky, aby svými miliardami mohla disponovat. Pan Sorensen si vyžádal čas na rozmyšlenou, a zatím co si brousil zuby na provizi, údajná slečna v Dakaru jednala.
"Slečna", ve skutečnosti jistý Alex Richard z Nigérie, před časem přestoupil(a) na islám, změnil(a) si jméno na "Sally Kennedy" (Sally je v Senegalu mužské jméno) a zařadil(a) se mezi žáky jistého náboženského učence, u něhož také přebýval(a). Mezi učencovými klienty byl též bohatý podnikatel pan Ndiaye, a když oddaný žák, konvertita Sally, diskrétně požádal mistra o bankovní spojení – potřebuje prý číslo účtu, kam by mu mohli příbuzní poslat peníze z ciziny – podnikatel, kterému byl pravý účet žádosti jasný, mu údaje poskytl.
Číslo účtu putovalo do Norska, kde se pan Sorensen už těšil na slíbené peníze, a po kontaktech s "advokátem", takto Alexovým komplicem zvaným Joe, začal posílat "poplatky". Z kapsy se nebohému Norovi vyplížilo asi 30.000 eur, než pojal podezření a obrátil se na norský konzulát v Dakaru.
Norští diplomaté alarmovali policii v Thiongu, která následně vypátrala majitele bankovního účtu a zadržela ho, společně s Alexem Richardem alias Sallym Kennedy. Tajemný nigerijský společník "Joe" stále uniká; není jasné, zda vůbec existuje, nebo jestli si ho pan Richard vymyslel.
———————————————————
* Vím, že je kruté rozbíjet lidem sny, ale přesto opakuji: v Senegalu skutečně nejsou žádné uprchlické tábory pro cizince, natož aby se nich štosovaly zámožné sexbomby.
10.4.2009
Orientální variacehttp://videos.seneweb.com/embedPlayer.php?vid=4f87658ef0de194413056248a
9.4.2009
Evropská dobrodružství, Z deníčku šílené matičky děti, porodnice komentářů 23
Z pupenců na větvích broskvoně pod balkónem už sluníčko vylákalo první kvítky.
Nemyslela jsem si, že je tu ještě uvidím. Už od ledna jsme měli být v Praze.
7.4.2009
Napadeno nápady interkulturní a interetnické vztahy komentářů 10
| „Problémem ve společnosti nejsou lidé jako mongolský dělník bez prostředků, ale lidi jako ten, co mu chce pomáhat… tito lidé zabraňují skutečnému řešení problému a pod rouškou pseudohumanismu vznikají absurdity… kvuli takovým se dějí ve společnosti věci, které jsou plivancem do xichtu normálním a slušným lidem.“ |
objevilo se mimo jiné v diskusi pod článkem Vladislava Chrastného Osud mongolského dělníka a jeho rodiny.
Pan Chrastný spáchal zločin.
6.4.2009
Napadeno nápady milostné vztahy, ženy komentářů 20
V textu Mají pánové radši blondýnky? se Nigeria zamyslela, co je příčinou, že po boku černých mužů se u nás velmi často vyskytují hyperrozměrné ženy. Prý je to tím, že rozlehlejší domorodky mají nižší sebevědomí, pročež snáze padnou do milostných tenat galantního cizince.
5.4.2009
Odešel jsem a svou lásku si vzal s sebouhttp://videos.seneweb.com/embedPlayer.php?vid=56352739f59643540a3a6e169
4.4.2009
Nudné encyklopedično komentářů 6
Český překlad textu senegalské národní hymny, napsaného L.S. Senghorem, asi ještě nikdo nepořídil (přinejmenším jsem ho nikde nenašla). Anglický se mi příliš nelíbí a tak nezbylo, než překládat (převážně) z francouzštiny, jíž nevládnu. Za úroveň překladu a případné omyly se tudíž omlouvám a pod plným zněním uvádím i originál a anglickou verzi. Francouzsky rozumějícím čtenářkám (a čtenářům, jsou-li jací) se tímto omlouvám (připomínky si, prosím, nenechávejte pro sebe!).Udeřte do strun kor, rozezvučte cimbály.Lev zařval.Jediný skok pána lesůstíny rozehnal.Světlo padlo na naše úzkosti, zář na naše naděje.Vstaňte, bratři sjednocené Afriky!
Pincez tous vos Koras, frappez les balafons.
Le lion a rugi.
Le dompteur de la brousse
D'un bond s'est élancé
Dissipant les ténèbres.
Soleil sur nos terreurs,soleil sur notre espoir.
Debout, frères, voici l'Afrique rassemblée
CHORUS: Fibres de mon coeur vert.
Épaule contre épaule, mes plus que frères,
O Sénégalais, debout !
Unissons la mer et les sources,unissons la steppe et la forêt !
Salut Afrique mère, salut Afrique mère.
Sénégal toi le fils de l'écume du Lion,
Toi surgi de la nuit au galop des chevaux,
Rend-nous, oh! rends-nous l'honneur de nos Ancêstres,
Splendides comme ébène et forts comme le muscle
Nous disons droits-l'épée n'a pas une bavure.
CHORUS
Sénégal, nous faisons nôtre ton grand dessein:
Rassembler les poussins à l'abri des milans
Pour en faire, de l'Est à l'Ouest, du Nord au Sud,
Dressé, un même peuple, un peuple sans couture
Mais un peuple tourné vers tous les vents du monde.
CHORUS
Sénégal, comme toi, comme tous nos héros,
Nous serons durs sans haine et des deux bras ouverts.
L'épée, nous la mettrons dans la paix du fourreau,
Car le travail sera notre arme et la parole.
Le Bantou est un frère, et l'Arabe et le Blanc.
CHORUS
Mais que si l'ennemi incendie nos frontières
Nous serons tous dressés et les armes au poing:
Un Peuple dans sa foi défiant tous les malheurs,
Les jeunes et les vieux, les hommes et les femmes.
La Mort, oui! Nous disons la Mort, mais pas la honte.
CHORUS
.
.
.
Anglický překlad (zdroj viz níže)
Sound, all of you, your Koras,
Beat the drums,
The red Lion has roared,
The Tamer of the bush with one leap has rushed forward
Scattering the gloom.
Light on our terrors, Light on our hopes.
Arise, brothers, Africa behold united!
CHORUS: Shoulder to shoulder,
O people of Sénégal, more than brothers to me, arise!
Unite the sea and the springs,
Unite the steppe and the forest!
Hail, mother Africa, Hail, mother Africa!
Sénégal, thou son of the Lion
Arise in the night with great speed,
Restore, oh, restore to us the honour of our ancestors,
Magnificent as ebony and strong as muscles!
We are a straight people-the sword has no fault.
CHORUS
Sénégal, we make your great design our own:
To gather the chicks, sheltering them from kites,
To make from them, from East to West, from North to South,
A people rising as one, in seamless unity,
Yet a people facing all the winds of the earth.
CHORUS
Sénégal, like thee, like all our heroes,
We will be stern without hatred, and with open arms.
The sword we will put peacefully in its sheath,
For work and words will be our weapon.
The Bantu is our brother, the Arab, and the White man too.
CHORUS
But if the enemy violates our frontiers,
We will all be ready, weapons in our hands;
A people in its faith defying all evil;
Young and old, men and women,
Death, yes! but not dishonour.
CHORUS
.
.
.
http://www.nationalanthems.info/sn.txt
3.4.2009
Evropská dobrodružství komentářů 10
Vír vášně roztřásl nožičky. Milostná smršť cuchala křidélka. Hlas komentátora poučným tónem podmalovával muší porno na do temna pokoje zářící obrazovce.
Vědci zjistili, že vzdor dlouho přetrvávajícímu přesvědčení dokonce ani muší samičky nejsou monogamní. Podvádějí své partnery, aby měly geneticky co nejrůznější materiál pro své potomstvo, a zvýšily možnost, že co nejvíc mušátek přežije.
Komentátor rozvedl myšlenku, že tím definitivně padla teorie o monogamii samiček některých živočišných druhů. Vlastně se tak zjistilo, že žádné samičky nejsou monogamní, a že tedy nejen samečci jsou vybaveni programem "výkonných obletovačů".
Mohli se, vědci jedni, zeptat libovolného matematika, nebo možná i libovolné ženy: kdyby byly všechny ženy věrné, s kým by byli nevěrní nevěrní muži? Ale oni se nezeptali; místo toho zkoumali mouchy. A pak o tom natočili film, čímž u nás doma způsobili manželskou krizi. Vzdor naší monogamii.
"Vidíš," pravil Choť.
"Co vidím?" podivila jsem se. "Že samičky nejsou monogamní, protože je evolučně výhodnější mít mláďata od různých otců? To se ví už dávno," prozradila jsem mu.
"Ne," nesouhlasil Choť, "tady říkali, že samičky jsou monogamní, ale samečkové ne."
"Neříkali," trvala jsem na tom, na čem se shodli vědci z dokumentu o mouchách. "Bylo tam, že si dřív mysleli, že to tak je, ale nebylo. Protože pro samičky je lepší, když mají mláďata od více otců. Ale potřebují nějakého, který se o ta mláďata bude starat, tak to tomu jednomu tají."
Choť zesinal: "Teprve teď vidím, koho jsem si vzal! Copak s tebou můžu dál takhle žít? Jak jsi zkažená, když máš takové názory!"
2.4.2009
Nudné encyklopedično Napsat komentář
Všechno dobro na světě pochází od žen, a Maam Diarra je z žen nejlepší.
Maam Diarra je v našich srdcích," prohlašují murídští poutníci, kteří přišli do Porokhanu navštívit její hrob.
"Maam Diarra je jako moře – její štědrost je nekonečná. Žádajícímu dá vše, oč si řekne," věří.
Maam Diarra Bousso (*1833), oč dnes přehlíženější mourídskými učenci, o to milovanější a uctívanější lidovými masami, byla dcerou Maama Abdoua Bousso a Soxny Walo Mbacke z kmene Tukulérů. V první polovině 19. století, když Foutu zachvátily politické nepokoje, odešli rodiče Maam Diarry do Kayoru, kde pak Abdou Bousso vyučoval náboženství. Rodina Maam Diarry byla údajně velmi zbožná a paní Walo Mbacke, sama učitelka Koránu, si prý dala záležet na tom, aby její dcera měla široké náboženské vzdělání.
Maam Diarra se v dospělosti stala druhou ženou svého strýce Maama Mora Anty Saliho a porodila tři děti, z nichž jedno byl budoucí šejch, Ahmadou Bamba. Z potomků se netěšila dlouho: při stěhování do Porokhanu onemocněla a ve věku třiatřiceti nebo pětatřiceti let tam zemřela. Lidová víra připisuje této ženě vlastnosti ideální ženy a matky, kumulované v jediné osobě: Maam Diarra prý byla trpělivá a poddajná, laskavá, štědrá, milující své bližní, pečující a mateřská. Protože "práce matky je štěstím dítěte" a jen potomci ženy pracovité, trpělivé a morálně neposkvrněné mohou být podle wolofské tradice úspěšní, je nasnadě, že Maam Diarra musela být ženou mimořádně oplývající všemi ctnostmi dobré manželky a matky. Podpora, kterou poskytovala svému muži v jeho práci, jí od něho vynesla pojmenování "Sousedka Boha", a tehdejší básník a filosof Moussa Ka vydává svědectví o tom, jak Maam Diarra obdarovala svým zlatým náramkem mlékařku.
V 50. letech 20. století prohlásil jeden z vnuků Mame Diarry, náboženský vůdce Serigne Bassirou, její hrob v Porokhanu za místo vhodné k uctívání památky této zesnulé.
Od té doby se do Porokhanu konají každoroční pouti; tak jako Touba symbolizuje samotného šejcha Ahmadou Bambu, Porokhan zastupuje jeho matku, a zároveň matku svatého města Touby, v širším významu pak všechny murídské ženy. Lidová víra nedělá rozdílu mezi Maam Diarrou a šejchem Ahmadou Bambou – světec se narodil ze své matky, jsou tedy jedno. V tom se řadoví věřící často rozcházejí s učenci, kteří v Maam Daiřře vidí jen světcovu biologickou matku.¨
Maam Diarra nebyla ani zdaleka jedinou významnou ženou islámského Senegalu.
Záznamy hovoří o tom, že v roce 1943 se stala "chalífou", náboženským vůdcem menší murídské komunity, paní Magat Diop. Nastoupila tehdy na místo svého zemřelého otce, od něhož převzala způsob jednání s koloniální správou a neváhala si postavení vylepšovat ani strategickými politickými sňatky. Paní Magat Diop byla svými žáky obdivována mimo jiné i pro skromnost a asketický způsob života. Ten je, zdá se, pro ženské náboženské vůdkyně podmínkou – a pak také absence menstruace, zbožné vystupování a schopnost vzbudit u svých zákazníků a žáků důvěru.
Amber Gemmeke popisuje dva příklady za všechny:
Pětapadesátiletá Meissa Ndiaye žije se svými synovci a neteřemi v sedmipokojové vile na předměstí Dakaru. Sama říká, že její otec ji vyučoval Koránu asi do jejích patnácti let a pak se až do třiceti věnovala mystice. Když bylo paní Ndiaye ke čtyřicítce, rozvedla se a odešla do Dakaru, protože "tam je víc peněz". Otec jí na cestu požehnal a dal jí talisman – stříbrný prsten s textem z Koránu uvnitř. Na začátku neměla žádné klienty – ale ti první s sebou přivedli další a další… Nakonec, když okruh zákazníků paní Meissy vzrostl, dostala "marabutka" od chalífy bratrstva Layennů pozemek, na kterém si mohla postavit dům. Meissa za zákazníky také cestuje: navštěvuje je v Gambii a Mauretánii, a poskytuje i telefonické konzultace těm, kteří emigrovali do jiných zemí.
Kolegyně paní Meissy, Kumba Keita, je v Dakaru narozená Bambarka. Od mládí bývala sekretářkou; cestovala po celém světě, žila v Nigeru, Kongu, Francii a Namibii, pracovala pro Unesco i francouzskou ambasádu. "Marabutkou" se stala poté, co se jí ve snu zjevil světec Seydina Issa Laye. Tehdy jí bylo třiatřicet let a žila v Nigeru. Zjevení Issy Layeho jí změnilo život: odešla od manžela a vrátila se s dětmi do Dakaru, kde se brzo stala známou. Důležitost rituální čistoty podtrhuje i ona: "Jak může žena dělat khalwah, meditativní "očistu srdce" v ústraní, který někdy trvá i čtyřicet dní, když mezitím musí udělat přestávku kvůli krvácení?"
Většího počtu mladých, biologicky plodných náboženských vůdkyň se tedy asi hned tak nedočkáme.
30.3.2009
"Je to vážně zajímavý," poklepala kolegyně nehtem s francouzskou manikúrou na nápadnou obálku tlusté knihy.
Bylo krátce před devátou hodinou dopoledne, kuchyňkou voněla káva a čerstvé koblihy a z chodby zaznívalo tlumené hučení vysavače.
Po očku jsem se na knihu podívala.
"Sluneční znamení," jmenovalo se to. Na "znamení" nevěřím. Nikdy jsem nevěřila. Nikdy věřit nebudu. Stěží si pamatuji, v jakém znamení jsem narozena já, natož moji rodiče, sourozenci, děti, manžel, přátelé… Přivádějí mě do rozpaků jedinci, kteří (jako například můj kadeřník) podle data narození dokáží ihned zpaměti diagnostikovat zodiak a ještě přihodit pár mouder o povaze v té době zrozeného jedince.
"Vážně to funguje," horovala kolegyně dál. V blankytném pohledu pod platinovou hřívou plálo nadšení.
Sáhla jsem po knize – abych neurazila – a doufala, že se mi ve výrazu neobjevuje skepse ani pohrdání. A jestli se objevuje, že si toho nikdo nevšimne. Takové pitomosti!
No vida, zrovna moje znamení: ""Rychleji mluví, než myslí, je až bolestně upřímná a není si toho vědoma. Naštěstí ale nepříjemnou pravdu hned vzápětí zmírňuje pochvalou tak milou, že se není možné na ni zlobit, jako třeba žena, která muži na schůzce řekne ´To je dobře, že jste tak malý. Aspoň se k sobě výškou skvěle hodíme.´"
"Hm," zaklapla jsem desky knihy, "já si to někdy přečtu," slyšela jsem se říkat, zatímco jsem v duchu obracela oči v sloup. Kdo by měl čas na nesmysly vycucané z prstu!
Zvlášť když mám večer rande s tím příšerným, otravným, mrňavým chlapíkem.
Nijak mě neuchvátil. Ani osobností, ani šarmem, ani inteligencí (nespornou, uznávám, ale inteligence není všechno), ani chováním, a už vůbec ne krásou. Přesto mě po pár týdnech dvoření a manipulací důmyslně "uhnal", a já se ho nemohla a nemohla zbavit.
A pak jsem se jednoho dne přistihla, jak mu říkám: "Víš, že už mi ani nevadí, že jsi tak ošklivý?"
29.3.2009
Amy, uber; Amy, nebuď taková!
Ublížila jsi mi a já ti odpustil; ublížila jsi mi znovu a já ti znovu odpustil.
Zradila jsi mě a já ti odpustil; zradila jsi mě znovu, já to znovu odpustil.
Ale, Amy, takhle to na světě nechodí…
http://www.senvideo.com/flvplayer_elite.swf
27.3.2009
Mít nevlastního rodiče je nejsilnější indikátor, že s dítětem bude špatně zacházeno; mít nevlastního rodiče je nejriskantnější jednotlivá věc, která se dítěti může stát. Kupodivu varujeme děti, aby se rozhlížely na přechodu, nehladily cizí psy a nesahaly na horkou plotnu, zatímco se skutečným nebezpečím je seznamujeme jen málo ("to je tvůj nový tatínek, Bohoušku, ale nechoď k němu tak blízko").
píše se (mimo jiné) na zadní straně obálky knihy profesora Jana Zrzavého.
Jan Zrzavý je známý český biolog, zabývající se fylogenezí a evoluční biologií (obé také přednáší na Biologické fakultě Jihočeské univerzity). V roce 2004 vyšla pod názvem Proč se lidé zabíjejí (homicida a genocida) v nakladatelství Triton další z jeho knih.
"Evoluční smysl" je obecně zajímavější vysvětlení nějakého chování než pouhá vývojová porucha; proto zkusme nejprve vnímat vraždu jako chování, které se přinejmenším v minulosti opakovaně ukazovalo jako užitečné. Teprve nenajdeme-li žádný "evoluční" důvod, proč lidé vraždí, ani příčinu , proč se jejich psychika opakovaně zvrhává pořád jedním a týmž způsobem, nezbude nám, než pokrčit rameny a říct si, že se tomuto konkrétnímu jedinci holt asi někdy přihodilo něco zlého (rodiče, chudoba, polepšovna, povinná školní docházka, vězení, vojna). …
I když vypočítáme, že pro nějakého jedince je výhodné zabít novorozené dítě, a pak zjistíme, že to lidé za vypočítaných předpokladů opravdu dělají, vůbec to neznamená, že to dělají rádi. Vlk neví, proč páchá infanticidu, ale je potomkem vlka, který ji páchal v pravý čas a na pravém místě; ani člověk neví, proč páchá infanticidu, ale kdyby jeho předkové nebyli úspěšní infanticidní vrahové, on už by tu dávno nebyl. Dokonce si lze představit, že určitá akce je evolučně úspěšná pouze tehdy, je-li vzácná, zatímco lidé, kteří by to dělali rádi a často, by mohli tratit; jejich geny tak mohou profitovat ze skutečného neštěstí svých nositelů. Jenže o osobní štěstí a neštěstí jedinců právě v evoluci vůbec nejde. Proto mohou být lidé programováni k tomu, aby dělali věci, které vůbec dělat nechtějí, a občas dokonce právě proto, že je dělat nechtějí.
Vraťme se k infanticidě: je rozumné předpokládat, že demografické poměry, z nichž pocházíme, umožňovaly produkci dvou až tří životaschopných dětí jako celoživotní dílo velmi úspěšné ženy. V takto obtížném prostředí je samozřejmě optimalizace rodičovské investice zcela klíčová a občasná infanticida paradoxně může být vhodnou cestou k dosažení tohoto cíle. O jednom z případů, kdy se infanticida vyplácí, jsme již mluvili: nevlastní rodiče zabíjejí nevlastní děti, aby mohli zplodit vlastní. Vůbec ovšem nemusí jít o přímé zabíjení otčímem či macechou: sám vlastní rodič, obvykle matka, se může podílet na likvidaci nevhodného potomka."
Jaké manželky se zabíjejí nejčastěji, proč ženy vraždí častěji své manžely než bratry, proč rodiče spíš obětují své mladší dítě než to starší a o tom, proč je nevýhodné býti altruistou i býti sobcem, že (a proč) byla v hitlerovském Německu přípustná genocida, ale nikoliv homicida (a to ani v rámci genocidy) – tušené a vlastně i logické je v Proč se lidé zabíjejí shrnuto čtivou, srozumitelnou a (pokud se to tak při tomto tématu dá říct) i vtipnou a zábavnou formou. Téměř samý závěr knihy patří kapitole Genocida, genetika a kultura, z níž je poslední ukázka:
Složitá lidská kultura nám umožňuje mnoho různých sebeidentifikací včetně čistě kulturních, nicméně rodinný původ kulturní diferenciace je dosud zřejmý: není například vůbec žádný genetický důvod, proč rozlišovat Čechy a Nečechy, ale přesto pociťujeme, třeba když se setkáme v cizině, vzájemnou hřejivou solidaritu nikoli nepodobnou setkání se strýcem. I s cizinci můžeme pociťovat významnou kulturní sounáležitost, dejme tomu český historik s americkými historiky, ale právě setkání s českým myčem nádobí v menze americké filozofické fakulty nám ukáže, oč intenzivnější je kulturní sounáležitost zprostředkovaná jazykem, vědomím, že řízek se nejí s knedlíkem, a sdílenou znalostí Přemka Podlahy, Václava Klause a Járy Cimrmana. …Lidstvo vždy žilo v nevelkých skupinách obklopených teritorii malého množství "těch druhých" a náš mozek vznikal jako adaptace na tuto situaci. I když se od paleolitu leccos změnilo, víceméně paleolitický mozek nám zůstal prostě proto, že k výrazným společenským a kulturním změnám došlo až v posledních desetiletích, maximálně staletích, a genetická evoluce je relativně velmi pomalá. Mít paleolitický mozek ovšem není žádná ostuda – příslušníci etnik, která žila v paleolitických podmínkách ještě před sto lety, jsou dnes v podstatě stejně dobří nebo stejně mizerní chirurgové, diplomaté a piloti jako my a dolnověstonický hrdina Kopčem by to jistě dokázal taky, kdyby ho někdo včas odebral různým obskurním Mamutíkům a poslal do kadetky. Pojem "doba kamenná" je čistě kulturní a historický, o biologické a psychologické odlišnosti "lidí doby kamenné" od dnešního obyvatelstva to neříká kromě úplných banalit vůbec nic. S našimi dávnými předky tudíž sdílíme vědomí, že lidé jiní než my, lidé zpoza hor, jsou zrádní, krutí, nemorální a zhusta i primitivní; obvykle je nevraždíme, ale dáváme si na ně pozor. Sice jsme obvykle schopni teoreticky připustit, že jsou i hodní židé, slávisté či luteráni (neboť "některej Maďar taky za to nemůže, že je Maďar"), ale za normálních okolností je nerozlišujeme, protože je dostatečně individuálně neznáme, a zaujímáme k nim proto vztahy na základě jejich kolektivní příslušnosti. Podobné stereotypy umožňují člověku přijímat řešení, která obvykle bývají lepší, než by byla řešení čistě náhodná. Je jistě zjednodušením a zkreslením věci, chováme-li se ke konkrétnímu Maďarovi jako k "průměrnému Maďarovi", ale chovat se k němu jako k "průměrné lidské bytosti" by bylo realitě ještě vzdálenější. Xenofobie je tak stejně integrální (a stejně evolučně užitečnou) součástí lidské přirozenosti jako romantická láska, sexuální žárlivost či usilování o sociální dominanci.
Další úryvky z knihy v odkazech na http://scienceworld.cz/biologie/proc-se-lide-zabijeji-2-domaci-zabijacky-2120
Další článek od autora:
http://www.vesmir.cz/clanky/clanek/id/4521
26.3.2009
Evropská dobrodružství komentářů 7
Čtvrtka chleba, mléko, salám v papíru. Jednotlivé položky nákupu padaly do nákupní tašky, jejíž majitelka se před odchodem naposledy rozhlédla po vesnickém krámku… a rozhodla se ještě chvíli setrvat.
"Dobrý den, vás už jsem dlouho neviděla," přitočila se k (mojí) mamince, když i ta v obchodě vyřídila, co potřebovala. Z obchůdku vyšly současně a paní, která bydlí na opačné straně vsi, přidávala do kroku, aby mamince (tehdy) stačila: "Já jsem viděla tu vaši dceru, jak má toho černocha," informovala maminku, "a ona má taky dítě, žejo?"
Maminka souhlasila.
"A to dítě, je černý?"
Maminka potvrdila.
"A jak moc je černý?" zajímala se dáma.
"No já nevím… tak akorát," nevěděla maminka, jak uspokojit zvědavost dotyčné.
Z hladiny rybníka se vznesl párek divokých kachen. Čtveřice babiček, hřadující na lavičkách u vodní nádrže, kynula oběma kolemjdoucím dámám na pozdrav.
"A pani," nevydržela to už sousedka, "proč se ta vaše dcera nevdá?"
"Která dcera?" chtěla vědět pro změnu maminka.
"No ta, jak má to černý dítě!"
"Ta se nemůže vdát," odtušila maminka, zatímco vytahovala klíče z kapsy. "Ještě se nerozvedla. Na shledanou," uskřípla cvaknutím vrátek možnost další konverzace a zanechala zmatenou zvědavku, ať si informaci dešifruje dle vlastní fantazie.
23.3.2009
21.3.2009
Evropská dobrodružství komentářů 7
Získala si mě na první pohled. Nevtíravá barva přesně stejného odstínu, jaký je na dlažbě v kuchyni. Elegantní obliny decentního vzoru, vystupující na povrch a zase se ztrácející v pevných nitkách.
Ta, přesně tahle látka (a žádná jiná) musí zdobit francouzské okno v kuchyni.
Koupila jsem jí pět a půl metru, a začala přemýšlet, jak ji založím. Tři metry dvacet nahoře, tři metry dvacet dole, zašívat ručně skoro šest a půl metru záložek se mi nechtělo.
"Skočím si na roh ke švadleně," řekla jsem jednoho odpoledne Choti, "nechám si tam založit ten závěs. Na stroji to paní bude mít za chvilku, já bych to šila týden."
Švadlena zakázku převzala, já jsem podepsala zadání a vrátila se domů, těšit se na závěs, který mi příští týden bude viset v okně.
Příští týden mi v okně visel pořád závěs starý. Příští týden jsem totiž zjistila, že jsem závěs nechala ušít o metr kratší. Změřila jsem ho správně, ale buď jsem švadleně nahlásila jinou míru, nebo se paní přeslechla a já si toho na objednávce nevšimla. Tak či onak, měla jsem závěsy, které se mi nehodily na žádné okno.
Nejen Markéta někdy mlží. Řekla jsem Choti, že švadlena se zmýlila. Choť požadoval, aych šla práci reklamovat, a já to na neurčito slíbila, vděčná za to, že Choť nezná cenu látky, protože jinak by šel závěs asi vrátit sám.
Místo ke švadleně jsem se o pár týdnů později znovu vypravila do obchdu s metráží. "Mojí" látky už tam byl jen zbyteček, nanejvýš tak na volánek pod garnýž.
Ta, kterou jsem si odnesla, už sice nebyla "přesně ta jediná", ale kdybych byla neviděla tu první, mohla bych se klidně zamilovat i do téhle.
"To je krásná látka," pochválila mě švadlena při přijímání druhé zakázky na dva a půl metru dlouhé závěsy. Skutečně, na objednávkovém listu stálo, že závěsy mají být založeny na délku dva a půl metru. Nenápadně jsem to překontrolovala ještě, než jsem ateliér opustila. I doma jsem se na to pro jistotu znovu podívala. Dva a půl metru. Tak to bylo.
O týden později jsem vstoupila do ateliéru. Očekávání vysněných závěsů nepředpokládalo žádné komplikace. "Pojďte dál. Posaďte se," zvala mě švadlena. Ani v té chvíli ve mně ještě nehlodalo podezření. Jenže ona měla své důvody, aby mě vyzvala k posezení:
"Já se vám musím k něčemu přiznat," začala se zkroušeným výrazem, když mě měla bezpečně zabořenou v křesle. "Já ty závěsy ustřihla o půl metru kratší…"
19.3.2009
Nigerijcova žena nás opouští.
Ale neoplakávejte ji… má nový blog.
Od včerejška její nové a některé dřívější články najdete na adrese http://nigeria.bloguje.cz/ .
17.3.2009
Napadeno nápady dítě s cizincem, interkulturní a interetnické vztahy, islám, manželství, polygamie, ženy komentářů 11
Soustředěně pozorovala poslední okamžiky kostky cukru, zmizelé pod temnou hladinou. Když se na mě znovu podívala, vypadala najednou unavená a mnohem starší, než je ve skutečnosti.
„Já ti tak závidím,“ vzdychla ta, o které jsem si myslela, že má ve svých osmadvaceti letech všechno, co si jen může přát: vysněnou a dobře placenou práci s budoucností, milujícího a pozorného manžela, krásné, zdravé a chytré děti. Žádné starosti. Žádné potíže.
15.3.2009
13.3.2009
"Tak to opravdu nevím," vrtěla hlavou prodavačka v obchodě s nábytkem, kam jsme přišli zjistit, jak sestavit naše nové židle. Vyobrazení na návodu k montáži zakoupené zboží připomínala jen rámcově a nikde ani náznak postupu, který by sedáky barových židliček vyzdvihl z přízemních nížek do úrovně pro neliliputy.
Píp-píp! Píp-píp! Píp-píp! Píp-píp!
Do diskuse s prodavačkou obhlížející vystavené židle se mi zbláznil telefon. Zuřivé pípání jsem tlumila aspoň dlaní a snažila se přesvědčit paní od židlí, že by možná měla sehnat někoho, kdo to montoval. Paní doporučila, ať židle přivezeme a zkusíme reklamovat, "když na návodu jsou součástky, co na židlích chybí" a odběhla.
Zešílevší telefon nepřestával pípat. "Nové zprávy" byly vskutku pozoruhodné.
dobry den, ja jsem Jana Nohejlova, muzete mi psat na muj mobil, ja se zajimam o Afriku a o sirotcich. Ja jsem vas nechtela otravovat, ale me hrozne zajima, jak se v Africe zije. Je mi 14 let a vy jste si pry privezla z Afriky dite (no, v jistém smyslu…) , ja se zajimam o to, jak tam ziji sirotci, tak mi prosim zavolejte, nebo napiste.
Při zpáteční cestě autobusem jsem slečně odepsala, že děti mám jen vlastní a ať mi pošle e-mail (i když, pokud si dokázala zjistit telefon, možná by to dovedla i s e-mailovou adresou?).
Aha, ja myslela, ze jste si privezla i dite. Ale urcite jste v Africe byla v nejakem sirotcinci. Kdybyste se se mnou o to chtela rozdelit, ja ziju v Tabore, kdybyste se se mnou chtela setkat.
E-mail od slečny žádný nepřišel. Možná naštěstí. Nevím, jestli by chuděra nebyla zklamaná, že v Senegalu žádné sirotčince nejsou. Vlastně ne, jeden tam byl. Na jihu země, v Diabire. Po námořním neštěstí z roku 2002 do něj umístili 140 dětí, které ztroskotání Dioly přežily buď příliš malé, než aby znaly své jméno, nebo při katastrofě přišly o všechny příbuzné.
V lednu letošního roku se mluvilo o tom, že i tento jediný dětský domov má být zrušen. Jak jen bych to vysvětlila slečně, která se zajímá o africké siroty? 🙂
11.3.2009
Evropská dobrodružství komentáře 3
Jean už léta pracuje v jednom pražském hotelu. Mimo sezónu to s klientelou bývalo vždycky horší, ale rozjíždějící se ekonomická krize učinila situaci bezmála tragickou.
Jean živí manželku, dvouletého syna a tříměsíční dceru. Živí je doslova, protože je to muž dobrého vychování a to by mu nikdy nedovolilo otevřeně od manželky čekat nějakou finanční podporu na provoz domácnosti.
Markéta, Jeanova manželka, je šetrná žena. Mateřskou ukládá na svůj účet: "na horší časy", říkává.
Ale i ty nejsilnější povahy někdy zakolísají.
Markéta, už tři roky doma s dětmi, toužila po počítači. Mohla by vyhledávat informace, vyplňovat formuláře on-line, chatovat s kamarády a s kolegy z práce. Počítač by mohl kápnout trochu barvy do šedi dnů matky na plný úvazek. Toužila po té elektronické věcičce tak moc, že když se jí naskytla výhodná koupě, váhala jen chvíli. Ten úbytek se na účtu přece ani nepozná…
Doma se Markéty nad notebookem přece jen zmocnily pochybnosti. Jean jí dopřeje první poslední, ale teď, když je v práci čím dál častěji a čím dál déle a nosí domů pořád míň peněz by možná nebylo moudré se mu svěřovat s takovým hýřením. Markétu přepadaly výčitky svědomí: vždyť to od ní vlastně ani nebylo hezké, teď si kupovat počítač!
Styděla se tak, že notebook schovala do prádelníku a před Jeanem se tvářila jakoby nic.
I Jean se tvářil jakoby nic.
Jakoby nic plynuly dny.
Z Markéty se stala rozpolcená osobnost. Milující manželka svému milovanému choti stále tajila notebook, ale vzdát se počítače nedokázala. Když klamaný Jean trávil nekonečné šichty v hotelu, zanedbávala Markéta potomstvo a upírala fascinované zraky na monitor.
Stalo se, že Markéta zapomněla sledovat čas, nebo snad Jean výjimečně skončil dřív – tak či onak, mladá paní zrovna dopisovala nějakou zprávu, když v zámku zachrastil klíč. Markéta v panice sklopia monitor a rozhlížela se, kam notebook co nejrychleji ukrýt. Koš se špinavým prádlem bude to pravé! Vyskočila od stolu zrovna ve chvíli, kdy se dveře bytu otevřely. Hluk způsobený pádem Markétiny židle překryl tříštivý zvuk, kterým při střetu s parketami zaúpěl notebook, těsně před tím, než obloukem odlétl do prádelního koše a zabořil se mezi Jeanovy špinavé košile.
Milující manželka přivítala Jeana radostným polibkem, a nazítří, když mužíček odešel do práce, sebrala odvahu zapnout notebook znovu. Temný monitor napovídal, že pokud počítač není dočista po smrti, rozhodně se neobejde bez odborné resuscitace. Markéta s povzdechem znovu zakutala notebook do prádelníku a uvažovala o tom, kdy ho nechá opravit.
Ten večer se Jean vrátil z práce ve špatné náladě. A ve vášnivé debatě o kvalitách obou manželských partnerů se Jean nechal slyšet: "Nemáme peníze, a ty si kupuješ počítače!"
Markéta je žena nejen šetrná, ale také pohotová. "Myslíš ten, co mám v prádle? Ten jsem našla na zastávce! Vždyť ani nefunguje, podívej," strkala muži pod nos rozbitý notebook.
"Vzala jsem ho domů, že ho nechám opravit a budeme mít počítač…"
"Zbláznila ses?" rozčilil se Jean. "Kdoví, odkud to je! To víš, ty to půjdeš nechat opravit, oni tam zjistí, že je to kradený, a budeme mít malér! Nic takovýho. Ten notebook pošlu jako dárek do Pobřeží Slonoviny, tam ho nikdo hledat nebude, a tobě koupím novej, až zase budu mít peníze. Těch pár měsíců to ještě vydržíš."
A Markéta si se zaťatými zuby tiše umiňovala, že už nikdy, nikdy nebude lhát.
2.3.2009
Nudné encyklopedično komentáře 2
Čechy mezi předními světovými návrháři zastupuje Blanka Matragi, Senegalci mají Oumou Sy.
Rozdíl je mimo jiné v tom, že Oumou Sy nežije v cizině a nikdy nechodila do školy.
Oumou Sy se narodila začátkem padesátých let v severní části Senegalu. V pěti letech přišla o otce a brzy pochopila, že se o sebe musí postarat sama. Z šití šatiček pro panenky se brzo stalo šití oděvů pro skutečné lidi; ve třinácti letech si Oumou otevřela své první krejčovství. Budoucí návrhářku nezdržovalo ani studium – podle přání svého zesnulého otce nikdy nevkročila do jiné než koranické školy a číst a psát latinku se naučila až jako dospělá.
Přesto se jako jedna z prvních ve své vlasti chopila příležitosti, kterou nabízí elektronická komunikace: v roce 1996 otevřela v Dakaru první internetovou kavárnu Metissacana, pojmenovanou stejně jako internetové stránky paní Sy.
"Zacházet s počítačem mě naučil manžel," říká, "a jestliže já bez formálního vzdělání můžu pracovat na počítači, znamená to, že to dokážou i ostatní, kteří nechodili do školy."
Kromě navrhování divadelních a filmových kostýmů, za které už získala několik mezinárodních ocenění, se paní Sy věnuje oděvní tvorbě pro běžné nošení i své oblíbené haute couture. Její práce se vyznačuje kombinací tradičních a moderních technik a materiálů a mezi cenami, které paní Sy za svou práci sbírá, jsou i prestižní cena Prince Clause a francouzská Légion d´Honneur.
Nejdůležitější z jejích aktivit se ocenit ani nedají: paní Sy založila v Dakaru školu designu a značkové krejčovství o třech stech zaměstnankyních; práce jejich rukou se prodává v salónech v Dakaru, Ženevě a Paříži a objevuje se na přehlídkových molech pěti kontinentů.
http://www.culturcooperation.de/e02a_mode.php
http://www.fashion.at/culture/oumou8-2005.htm
http://www.afritopic.com/afritopic-fashion-haute-couture-oumou-sy.htm
24.2.2009
V jednom z předchozích článků – a hlavně v diskusi pod ním – se psalo o tom, že afričtí muži jsou svým polovičkám (třetinkám, čtvrtinkám, pětinkám…) povinováni hmotným zajištěním. Kdosi tam vyjádřil pochybnost, že by péči o pohodlí manželek všichni muži skutečně zvládali.
A zrovna v dnešní černé kronice jsem našla příklad, co se může stát, když manžel svým povinnostem nedostojí.
Pan Umar si s paní Kodu žil v Diourbelu šťastně a spokojeně až do okamžiku, kdy zapomněl nebo snad nemohl zaplatit účet za dodávky proudu.
I stalo se, že do domu paní Kodu přišli pracovníci SENELECu a elektřinu odpojili. Paní Kodu šílela. Jak bude žít bez elektriky? Jak jí to mohl manžel udělat? Však ona mu to vytmaví!
Pustila se do toho hned, když manžel přišel domů z práce. Unavený Umar se na hádky necítil; šel radši zpátky do města přesvědčený, že manželka jen potřebuje čas, aby se uklidnila. Moc dlouhou dobu jí na to stejně dát nemohl; bylo už pozdě a on nazítří potřeboval vstávat do práce.
Když se blížila půlnoc, usoudil Umar, že manželčin vztek mezitím určitě vychladl. Odebral se domů, svlékl se a ulehl do postele. Únava z celodenní práce ho téměř okamžitě převedla z bdění do spánku… ze kterého ubohého manžela vzápětí probudila ostrá, nesnesitelná bolest.
Se zakrváceným obličejem vyběhl na ulici. Sousedé, vyburcovaní voláním o pomoc, dopravili Oumara na nejbližší kliniku a paní Kodu se zatím sbalila a odjela ke kamarádce do Kaolacku, odkud hned ráno pokračovala za hranice, do Gambie.
Nejspíš tuší, že za amputaci manželova ucha kapesním nožíkem by v Senegalu šla před soud.
22.2.2009
22.2.2009
17.2.2009
Evropská dobrodružství komentářů 9
Dlouhá léta jsem Chotě přemlouvala k návštěvě veřejného koupaliště. Marně.
Jediné společné vodní radovánky se odehrály (nepočítám-li předsvatební lekce plavání v moři) v samém začátku našeho manželství, v hotelu v katarské Dauhá (kde se přes den nedalo dělat nic jiného, než ležet u bazénu a ucucávat džus).
Až donedávna.
Před časem Choť nalezl internetové stránky s dětskými plavkami. Dítko si vybralo řvavě růžový koupací úbor; dorazil zakrátko, v červeně orazítkované obálce z tuhého papíru , na které stálo "Bez cla".
A to, co mně se nedařilo několik let, zvládla dcera za týden. Pravda, já jsem nenosila plavky jako domácí oblek a neptala se desetkrát denně, kdy že už půjdeme plavat.
Choť pohřbil svá traumata z toho, že jeho plavky nejsou dostatečně krásné, překonal obavy z toho, že ho na plovárně budou okukovat davy, a souhlasil, že nás za vodními sporty doprovodí.
"Tati, vstávej, musíme jít plavat," promlouvalo dítko k otci v půl deváté, zhruba hodinu a půl po chvíli, kterou jsem plánovala jako okamžik, kdy zamkneme dveře bytu a vydáme se k bazénu.
"Já půjdu plavat s tatínkem," radovalo se starší dítě, když rodič otevřel levé oko.
"Ne, ty půjdeš s maminkou," připravovala jsem ho na skutečnost oddělených dámských a pánských sprch, "s tatínkem půjde Knoflíček."
"Ale… ale tatínek je můj!" protestovalo Miminko. "Knoflíček má maminku!"
Vzápětí se v ní ozvala sourozenecká velkorysost: "Tak já mu tatínka půjčím. Knoflíčku," obrátila se na bratra, "můžu si od tebe na plavání půjčit maminku?"
V devět byl Choť po snídani a ve sprše, první dítě oblečené.
V půl desáté byl Choť ve sprše, druhé dítě oblečené, první dítě se svléklo.
V deset byl Choť oblečený, obě děti svlečené.
V půl jedenácté jsme byli oblečeni všichni.
Ve tři čtvrti na jedenáct jsem převracela byt vzhůru nohama ve snaze najít spodní díl svých plavek ("ráno jsem ho měla v ruce!").
V jedenáct deset jsme se jen zvolna blížili k bazénu, jehož dětská část měla být od dvanácti do jedné uzavřena.
Poledne nás zastihlo (stále ještě) ve frontě před pokladnami.
"Kapacita bazénu je dočasně naplněna. Čekejte, prosím," tlumil nápis na cedulce dychtivost pohledů potenciálních návštěvníků koupaliště.
V půl jedné jsem zaplatila vstupné na dvě hodiny a ve tři čtvrti na jednu v šatnách zjistila, že dopoledne nalezený spodní díl plavek s námi do bazénu nedorazil.
Starší dítě souhlasilo, že v bazénu počká s tatínkem, než někde seženu náhradní plavky. Mladší dítě tak pružné nebylo. Šaty a boty mladšího dítěte zamčené v Choťově skříňce, Chotě se starším dítětem v pánských sprchách, oblékala jsem mladší dítě do šatů a bot toho staršího a děkovala prozřetelnosti za to, že věkový rozdíl mezi dětmi je jen rok a ne třeba osm. A taky za to, že není léto a nemusím Knoflíčka odít do sukének jeho sestry.
S potomkem v náručí, vysvětlila jsem lehce udivené pokladní, že si jdu pro plavky (nechci si ani představovat, co si u toho o mně myslela) a během čtyřiceti minut budu zpátky. Do konce zaplaceného pobytu v bazénu nám zbývala hodina a pár minut.
Při čekání na tramvaj jsem zavrhla nápad dojet si pro plavky domů. V centru přece musejí nějaké monokini prodávat.
"Plavky? Teď?" podívala se na mě paní v prodejně pod velikým nápisem SPODNÍ PRÁDLO – PLAVKY, jako by pochybovala o mém zdravém rozumu. "To až tak v květnu…"
Třináctikilový Knoflíček mi mezitím v náručí ještě ztěžkl spánkem a přepadával sem a tam, když jsem se na stojanu dalšího, velikého obchodu probírala výprodejovými modely zbylými z letní sezóny. Cena plavek po slevě se stále blížila cenám večerních rób. I tak jediné kritérium, na které jsem se tu mohla odvážit pomyslet, byla velikost. Chvíli trvalo, než jsem mezi ramínky našla spodní díl plavek, jehož deklarované číslo se aspoň blížilo tomu mému.
Na koupaliště jsem se vrátila dvacet minut před vypršením zaplaceného času. Probuzený Knoflíček mžoural užasle na tatínka a na sestru, kteří seděli zavřeni v převlékací kabince před naší skříňkou.
"No konečně! Už mě to tady nebaví, " vítal nás Choť. "Ona se bez vás nechtěla koupat," vysvětlil, proč jsou skoro celou hodinu zamčeni v převlékárně.
"Hmmm, nejsou zas tak špatný," lhal Choť, když sledoval, jak se soukám do miniaturních modrobílých sportovních plavečkových kalhotek a vytvářím divokou kombinaci s červenočernou romantickou plavkovou podprsenkou.
Knoflíček dostal hysterický záchvat už ve sprchách (všechny mydlící se dámy se ohlížely, cože to dělám tomu nebohému děťátku, které tak zoufale ječí "NE! NE!") a v bazénu to bylo lepší jen o málo… Těch pět minut, které jsme tam mohli ještě strávit, bylo tak akorát.
"Musím si někam dojít na záchod," rozhlížel se Choť, když jsme vyšli z budovy.
"Proč ses nevyčural tam?" podivila jsem se.
"V tom stresu jsem na to ani nepomyslel," přizna se Choť, a já užasla znovu. No dobře, procházka růžovým sadem to nebyla, ale že by tak zlé…?
"My jsme tam viděli pedofila," líčil Choť bazénové zážitky. "Když jsme byli v dětském bazénku. Takový starší pán si tam polosvlíkal plavky. Nejdřív jsem si ho ani nevšiml, jen jsem pak zahlídl, jak lidi zezadu někam koukají, tak jsem se taky podíval, co se tam děje. A on byl kousek od nás! A taky jsem byl v dámských sprchách," přiznal se. "A nemohl jsem se z nich vrátit, musel jsem pokračovat až na konec…"
"A proč ses nemohl vrátit?" překvapilo mě to. Žádné jednosměrné východy jsem tam u sprch neviděla. "Protože jsem se nedíval na lidi, a než jsem si všiml, že jsem v dámských sprchách, byl jsem už skoro na konci a to bych musel projít zase celýma sprchama zpátky," zněla bezelstná odpověď. "Až úplně na konci se přede mnou najednou objevil nějaký člověk s hrozně velkým břichem a mě se to zdálo divný, takový velký břicho, tak jsem se podíval, a ona to byla nahatá těhotná ženská. Ale nikdo nic neříkal, nevyhodili mě…"
A já jsem si vzpomněla, jak jsem taky už už vstupovala do pánských sprch, protože nápis "Muži" a "Ženy" je na dveřích sprch a toalet vkusně, ale velmi nenápadně zakomponován do interiéru spíš jako dekorace, než jako označení. Nikde žádné piktogramy… Hádala bych, že ve sprchách opačného pohlaví se zmatení jedinci objevují několikrát denně.
"Půjdeme zítra zase plavat?" ptalo se ten večer s nadějí v hlase starší dítě (to, které do vody vlezlo jen po velkém přemlouvání).
Asi to znamená, že si budeme muset začít pravidelně dávat pozor na plavky, pedofilní exhibicionisty a značení sprch.
16.2.2009
…unesou vám děti A dobře vám tak! Měly jste se držet vlastních chlapů!
Podobně zní většina komentářů pod článkem v pátečním L´Office pod titulkem: Smíšené manželství se obrátilo v drama. Jde v něm o to, že paní Chdídža Ndoye se, ještě jako slečna, zamilovala do pana Michela Melesse. Slovo dalo slovo, následovala svatba a narození malého Tidiana Josého. A také hádky a dojem obou dospělých aktérů manželství, že už spolu nemohou žít. Soud je rozvedl loni v listopadu, kdy své páté narozeniny oslavil malý Tidian José… a ten byl svěřen do péče matky. Otec získal právo dítě navštěvovat a trávit se synem – vzhledem k svému křesťanskému vyznání – Velikonoce a Vánoce. Po zbytek roku měl otec na syna platit v přepočtu asi 7000 Kč měsíčně.
Jenže k tomu už nikdy nedošlo. Pod záminkou společných Vánoc odvezl pan Melesse synka do zahraničí a místo aby ho 11. ledna vrátil matce (a zpátky do školy, kterou chlapec v Senegalu navštěvoval), zmizel i s dítětem neznámo kam. Podle senegalského zákona se tak vystavuje pokutě a trestu vězení od dvou měsíců do dvou let, ale dopadení otce – únosce je zatím nejisté.
A předsudky se můžou rozvíjet….
15.2.2009
Jigeen du waaň bi rekkhttp://www.senvideo.com/flvplayer_elite.swf
13.2.2009
Varování: následující historka není nic pro citlivé a jemné dušičky. Popravdě řečeno, je poněkud nechutná.
Lansana je ctihodný otec rodiny. Lansana je středního věku, středního vzrůstu, střední postavy, ničím nápadný. Lansana je celníkem na letišti v Dakaru.
Lansana se v rámci své práce dostal na výměnný pobyt, nebo snad na školení, do Kanady. Na letišti ho vyzvedl známý, takže celník nemusel nikde bloudit, a odvedl ho do autobusu. Takový krásný autobus! Lansana nenápadně nasál nosem vzduch. Jak to tam vonělo! Podlaha se třpytkami, čisťounké nové potahy sedadel, spousta místa… I nový kufr, na který byl Lansana ještě před půl hodinou pyšný, mu najednou na té podlaze připadal nějak omšelý.
Tak tohle je Amerika!
Lansana se snažil neprohlížet si okolí moc nápadně: nebude přece vypadat před známým a před spolucestujícími jako nějaký buran.
Ale jak tiše ten autobus jede! Lansana sedí, ruce sožen v klně, a snaží se tvářit, jako by ho nic neřekvapovalo. Až se mu z toho všeho stahuje hrdlo.
Zhluboka potáhne a… chrk! Vydatný plivanec stéká po okně po Lansanově levici.
"Co to děláš?" nezadržel Lansanův soused vyjeknutí. Na celníka se upírají pohoršené zraky všech spolucestujících – ten zvuk se nedal přeslechnout.
"Já jsem si… ehm… nevšiml, že je tam sklo," loučí se Lansana s představou, že bude dělat dojem zcestovalého muže, a zatímco likviduje důkaz svého omylu, v uších mu zní smích spolucestujících.
13.2.2009
Ve vlaku Olanna seděla na podlaze s koleny přitaženými ke hrudi a cítila teplý, upocený pach těl kolem sebe. Na vnější straně vlaku viseli lidé, kteří se přivázali řemeny, a na schůdkách se přidržovali zábradlí. Slyšela tlumené výkřiky, když nějaký muž vypadl ven.
Vlak byl hromada kovu, držící na čestné slovo. Vůbec nejel plynule, takže se zdálo, jako by na kolejích byly nějaké protirychlostní bloky. Kdykoli sebou vlak trhl, vrhl Olannu na ženu vedle ní, na to, co ta žena měla na klíně, na kalabasu, velikou nádobu. Oděv ženy byl posetý skvrnami, které mohly být od krve, ale to Olanna tvrdit nemůže. Oči jí hoří. Má pocit, jako by v nich měla směs pepře a písku, oční víčka jí pálí a svrbí. Hotová muka prožívá, když mrká, ale také když se snaží nechat oči zavřené nebo otevřené. nejraději by si víčka odpárala. Naslinila si prsty a protírala si oči. Někdy to dělala Baby, když si něco trochu poranila. "Mami Olo!" naříkala Baby a zvedla bolavou ručičku či nožičku, a Olanna vložila prst do úst a přejela jim Babyino zranění. Ale sliny způsobovaly jen to, že ji oči pálily ještě víc.
Mladík před ní vyjekl a chytil si hlavu rukama. Vlak sebou trhl a Olanna opět vrazila do kalabasy. Líbil se jí pěkný povrch dřeva, kterého se dotkla před sebe nataženou rukou, jež jemně polaskala dřevořezby, křížem krážem krášlící kalabasu. Zavřela oči, neboť tak ji pálily méně, a celé hodiny je měla zavřné, přičemž se rukou dotýkala kalabasy, dokud někdo igbosky nevykřikl "Anyi agafeela! Přejeli jsme Niger! Konečně jsme doma!"
Na podlaze vagónu se rozlévala tekutina. Moč. Olanna cítila, jak jí chladně prosakuje do šatů. Žena s kalabasou do ní rýpla a potom pokynula i dalším lidem kolm sebe. "Jen se podívejte," řekla, "podívejte se." Otevřela kalabasu.
"Podívejte se," opakovala.
Olanna nahlédla do nádoby. viděla hlavičku malé holčičky s popelavě šedou pletí, dokonalým účesem, vypoulenýma očima a otevřenou pusou. Chvíli na ni civěla a potom odvrátila oči. Někdo zařval.
Žena zavřela kalabasu. "Víte," řekla, "jak dlouho mi trvalo, než jsem ji takhle načesala? Měla tak husté vlásky."
Vlak pronikavě zaskřípěl a zastavil. Olanna vystoupila a stála uprostřed tlačících se lidí. Nějká žena omdlela. Kluci, shánějící cestující do autobusů – náklaďáčků, bušili do postranic a provolávali: "Owerri! Engu! Nsukka!" Myslela na účes spočívající v kalabase. Představovala si, jak ji matka česala, jak její prsty pomádovaly vlasy, než je dřevěným hřebenem rozdělila do pramínků."
Dvaatřicetiletá nigerijská autorka Chimamanda Ngozi Adichie vydala dosud pouhé dva romány: Fialový ibišek (Purple Hibiscus) a Půl žlutého slunce (Half of a Yellow Sun). První z nich byl v roce 2005 oceněn Cenou spisovatelů Commonwealthu za nejlepší prvotinu, druhý získal o dva roky později literární cenu Orange Prize.
Vídala jsem přebal Půl žlutého slunce v prodejnách po celé týdny. Několikrát jsem tou knihou (skoro 450 stran, skoro 300 Kč) listovala, ale u stojánku v knihkupectví jsem nemohla pochopit, proč tolik chvály – náhodně čtené útržky mě zaujmout nedokázaly. Naštěstí jsem si pak jednoho dne Půl žlutého slunce i přesto koupila (přece musel být nějaký důvod, aby za ni autorka dostala Orange Prize. a i když krátké úryvky neslibovaly napětí, styl vyprávění byl zajímavý).
Nakonec se ukázalo, že příběh se sice odvíjí pomalu a v mnoha vrstvách, ale napětí mu nechybí ani v nejmenším. Osudy intelektuálního profesora, jeho milenky z bohaté rodiny, její sestry, žijící s Angličanem, který si Nigérii zvolil za svůj domov a od rozhodnutí neupustil ani v době biaferské války, se proplétají s osudy sluhy, nevzdělané profesorovy matky, která se snaží svému synovi najít jinou ženu… a na stránky, na nichž tito lidé bojují své každodenní bitvičky a zažívají okamžiky štěstí i trápení, se pozvolna vkrádá přízrak etnické nesnášenlivosti, klíčící z dávných semínek, který roste a roste (i když tomu ze začátku nikdo nevěří) , až nakonec přejde v násilnosti – nejdřív ojedinělé, pak nenávistné a pravidelné. Nadchází vyhlášení republiky Biafra, válka s Nigérií. Ti, kdo zůstali, přišli o všechno – někteří i o rodinu nebo o život. Biafra je vyzbrojena maketami pušek, nemá jídlo, ztrácí pozice a biaferští vojáci začínají terorizovat vlastní, biaferské obyvatelstvo… A hrdinové knihy nemají na vybranou – musí se snažit přežít za každé situace, přizpůsobit se a pokud možno zůstat věrni svým ideálům a láskám, i když to není zrovna jednoduché.
Richardova paměť zůstala jasná. Tak jasná, že napsal klidné odpovědi na zuřivé dopisy tety Elizabeth. Sdělil jí, že se má dobře a že neplánuje návrat do Anglie, že ji prosí, aby laskavě přestala letecky posílat povrchní noviny, v nichž tužkou zakroužkovává články o nigerijských pogromech. Ty články ho otravují. Herald napsal, že příčinou masakrů je dávná mezikmenová nenávist. Časopis Time opatřil svůj článek titulkem ČLOVĚK MUSÍ ŽRÁT, což byl nápis z jednoho nigerijského lidového autobusu. Autor vzal výraz "žrát" doslova a v dalším vysvětlil, že Nigerijci tíhnou od přírody k násilnictví, a tak si o jeho nezbytnosti píšou i na náklaďáčky, sloužící jako autobusy. Richard poslal redakci časopisu Time ostrý dopis, v němž napsal, že v nigerijské pidžinské angličtině uvedené sloveso prostě znamená jíst. Trochu obratnější byl Observer, který napsal, že když Nigérie přežije masakry Igbů, přežije už všechno. Ale ze všech líčení čišela faleš, jakási ozvěna neskutečna, a tak Richard začal o řežích psát dlouhý článek. V Kainenině domě seděl u jídelního stolu a psal na dlouhé pruhy nelinkovaného papíru. Při práci slyšel, jak Harrison, jehož si vzal do Port Harcourtu, Ikedjimu a Sebstianovi říká: "Vy nevíte, jak se peče německý kakaový dort?" Kecy. "Vy nevíte, co je to reveňový nářez?" Další povýšenecký žvást.
Richard začal líčením problémů uprchlíků, jež byly důsledkem řeží, psal o obchodnících, kteří uprchli z tržišť na Severu, a vysokoškolských učitelích, kteří opustili univerzitní areály, o státních úřednících, kteří utekli z kanceláří na ministerstvech. Zápasil se závěrečným odstavcem:
Je velmi důležité si připomenout, že Igbové byli poprvé masakrováni roku 1945, byť v mnohem menší míře než při nedávných řežích. Toto těsně poválečné krveprolití podněcovala britská koloniální správa, jež Igbům zazlívala celonárodní stávku, zakazovala igbosky psané noviny a obecně rozsévala protiigboské nálady. Je proto zavádějící představa, že nedávné řeže zavinila "odedávná" nenávist. Kmeny Severu a Jihu mají za sebou dlouhé vzájemné styky, nejméně od 9. století, jak dosvědčují některé velkolepé korálkové náhrdelníky, nalezené v historické oblasti Igbo – Ukwu. Tyto skupiny bezpochyby vedly i války a navzájem se zotročovaly, avšak tímto způsobem se nemasakrovaly. Jde-li nyní o nenávist, je velmi nedávná. Vyvolalo ji prosté provádění britské koloniální politiky, jež se neoficiálně řídila zásadou rozděl a panuj. Tato politika zmanipulovala rozdíly mezi kmeny a zajistila, že nebude dosaženo jednoty, a tak bude prakticky možné snadno ovládat tak velikou zem.
Když odevzal článek Kainene, pozorně jej přečetla, přimhouřila oči a potom mu řekla: "Hodně divoké." Nebylo mu jasné, co hodně divoké znamená a jestli se jí to líbí. Šíleně si přál, aby mu to schválila. Když se vrátila ze Nsukky, kde byla navštívit Olannu, opět se chovala rezervovaně. Vystavila si fotku svých zavražděných příbuzných – smějící se Arize ve svatebních šatech, strýce Mbaeziho, kypícího v těsném obleku vedle vážně se tvářící tety Ifeky ve vzorkované róbě – ale řekla o nich moc málo a o Olanně vůbec nic. Někdy se uprostřed hovoru odmlčela, a když to udělala, Richard ji nechal být. Občas jí záviděl to, jak se dovede měnit pod vlivem toho, co se stalo.
"Co si o tom myslíš?" zeptal se, ale než mohla odpovědět, zeptal se na to, na co se opravdu zeptat chtěl. "Líbí se ti to? Jaký to na tebe dělá dojem?"
"Já si myslím, že to vyznívá ohromně formálně a nepřístupně," řekla, "ale budí to ve mně pocit hrdosti. Jsem hrdá."
Odeslal to do Heraldu. Když za čtrnáct dní odpověděli, dopis přečetl a roztrhal. Světový tisk je prostě přesycený historkami o násilnostech v Africe, ale tahle je obzvlášť nevýrazná a pedantská, napsal mu zástupce šéfredaktora. Ale snad by Richard mohl napsat něco o lidské stránce. Třeba jestli při těch řežích mumlali nějaká kmenová zaříkávadla, jestli pojídali části lidských těl jako v Kongu. Je nějaký způsob, jímž by se mohlo opravdu pochopit myšlení těchto lidí?
Richard článek vyhodil. Děsilo ho, že v noci dobře spí, že ho stále uklidňuje vůně oranžovníků a tyrkysová setrvačnost moře. I to, že má cit. … V den, kdy bylo oznámeno oddělení Biafry, stál s Kainene na verandě a poslouchal z rádia Ojukwův hlas. A potom ji vzal do náručí. Zpočátku se domníval, že se oba chvějí. Ale pak se odtáhl, podíval se jí do tváře a uvědomil si, že je dokonale klidná. to jen on se chvěje.
"Šťastnou nezávislost," řekl jí.
"Nezávislost," řekla a pak dodala: "Šťastnou nezávislost."
Chtěl ji požádat, aby se z něj provdala. Je to nový začátek, nový stát, jejich nový stát. Ale nešlo jen o to, že secese je spravedlivá, když se vezme v úvahu, co všechno Igbové vytrpěli. Šlo i o to, jakou možnost dává Biafra jemu. Stane se Biafřanem takovým způsobem, jakým by se nikdy nestal Nigerijcem. Je tu od samého počátku, podílí se na zrodu Biafry a bude k ní patřit. Mnohokrát už v duchu řekl Vezmi si mě, Kainene, ale nikdy to nahlas nevyslovil. Druhý den se s Harrisonem vrátil do Nsukky.
12.2.2009
Napadeno nápady manželství, ženy komentářů 39
Ženy neumějí hospodařit s přidělenými penězi.
„Nové boty? Potřebuješ nové boty? A co já jako s tím?“
a
„Jakto, že už zase nemáme peníze??? To sis koupila nový boty???“
11.2.2009
Evropská dobrodružství komentářů 10
Těžko si předem představit, jaký bude pohled na hodiny, které už měsíce nikdo nenatáhl. Podivnost prázdného ticha v zaprášených pokojích, do kterých dávno nikdo nevstoupil. A jak hořký bude pohled na novou pravdu bez příkras, na pravdu páchnoucí hnilobou a desinfekcí.
S taškami plnými šatů a věcí na náš třídenní "výlet" jsme stoupali zasněženou silnicí k romantické budově interny. Mohli bychom si samozřejmě jet nejdřív věci odložit, ale to bychom promeškali jeden návštěvní den v nemocnici; jeden ze tří. Škoda ho.
Z výtahu jsme vystoupili právě v době, kdy se podávaly nemocniční večeře.
Věděla jsem, že mám maminku v nemocnici – nebylo to poprvé. Věděla jsem, že na tom není dobře. Ale stejně jsem se nemohla beze zbytku připravit na to, že ta která vždycky věděla jak a co udělat a kde co zařídit, nedokáže soustředit myšlenky na nic jiného než na to, jaký je den – a že jí položení takové otázky vyčerpá až k hlubokému spánku, který nám připomene její i naši smrtelnost.
Choť dřív než já pochopil, že situace žádá si činů, a chopil se lžíce, aby maminku nakrmil v těch obtížně polapitelných okamžicích, kdy se ze spánku hlubokého stával polospánek. Soustředěn na svůj úkol, bezmyšlenkovitě čerpal z rodičovské praxe – foukal do studené bramborové kaše, krájel šedé nemocniční filé na maličké kousky a čekal se lžící v ruce celé minuty, až bude předchozí sousto spolknuto.
Pacientka u okna se hlasitě a marně dožadovala vody.
Maminka se probudila dost na to, aby mohla dát najevo, že už žádné šedé filé nechce. Choť odložil talíř se lžící na vozík a nechal mě přidržet mamince u úst sklenici s čajem. Dívala jsem se z druhé strany nemocničního lůžka, jak něžně rukou podpírá vrásčité a vyhublé prsty nad pokrývkou, zatímco vlastními kleštičkami stříhá své tchyni přerostlé a ztvrdlé nehty.
(Chvíli nato přišla moje sestra s /mou/ neteří a maminku umyly a namazaly, jako to dělaly každý den. Zdravotní sestřičky je nechávaly přicházet a odcházet i mimo návštěvní hodiny – přece jen jim ubíraly práci a pak, "to my tady vůbec nevídáme, paní má s vámi hrozné štěstí," pochválila jedna ze sester neteř.)
"Můžeme vám pro ni pomoct najít nějaké umístění," navrhla paní doktorka, když nad maminkou lámala hůl.
"Děkuju, my to nejdřív zkusíme doma," odpověděl tatínek (krátce před tím, než se v téže nemocnici ocitl sám a po chybné diagnóze tam "omylem" podstoupil katetrizaci).
Nechci tu psát o tom, že maminku z nemocnice propustili s velkými proleženinami IV. stupně a na cestu jí přidali lékařskou zprávu, volně přeložitelnou jako "co nevidět umře, léčit není nutno, pokračujte s morfiem". (Na základě té zprávy už dál nikoho nezajímalo, že maminčin stav se zlepšil; obvodní lékařka se ani za dva měsíce po maminčině propuštění z nemocnice nezastavila na kontrolu a spokojila se s vystavováním nových a nových receptů – na kodein, na jedny antibiotika, na další antibiotika. Lékař z pohotovosti, přivolané mnou kvůli (dalšímu) akutnímu zánětu maminčiných močových cest nám před převozem na urologii vynadal, že máme maminku v takovém stavu – nezdálo se, že by moc věřil, že stav byl lepší, než v jakém ji přivezli z nemocnice – a že k ní nepustíme obvodního lékaře.)
Ani o tom, jak těžké je starat se o nemohoucího člověka, a jak je asi ještě mnohem těžší nemohoucím člověkem být.
"Já si takový články schovávám," prozradila teta, když na stůl v otcově pracovně pokádala novinový výstřižek o tom, kam se obrátit, máte-li doma nepohyblivého pacienta. "Kdyby se mi něco stalo… syn si mě k sobě nevezme, teda on by si možná i vzal, ale ta jeho, ta by mu to nikdy nedovolila."
A tehdy jsem si (znovu) uvědomila, že kdybych Chotě neměla, strašně bych ho záviděla. Záviděla bych ho proto, že není snadné najít muže (nebo ženu), který bude dobrovolně trávit dovolenou celodenní a polonoční péčí o děti v tchánově domě, aby se manželka (v tomto případě Manželka) mohla věnovat invalidnímu rodiči. A ještě to považuje za tak samozřejmé, že to vlastně ani nestojí za řeč.
Záviděla bych muže, co se nabízí, že v zimě oběhne lékárny, aby sehnal zrovna ty jediné potřebné kapky pro tchyni.
Toužila bych po muži, který objede celou Prahu, než najde obchod, kde může koupit chlazené siveny, protože "to byly ty ryby, co tvému tatínkovi tak chutnaly" – a který ty ryby pak ještě (báječně) uvaří, aby tatínkovi chutnaly znovu. (Zde je na místě dodat, že Choť a můj tatínek se rozmazlují vzájemně, ačkoliv Choť má o něco lepší pozorovací schopnosti 🙂 .)
Záviděla bych muže, který při návštěvě obchodůnejdřív ze všeho pátrá po tom, čím by mohl udělat radost tchyni a tchánovi a při návštěvě jejich domu zkoumá, s čím by potřebovali pomoci ("Ten stromeček je ještě na zahradě…zeptej se tatínka, jestli má někde pilu, já mu ho rozřežu. … Už ses zeptala na tu pilu?" … "Choť mi tu postel sestavil, chudák, docela sám," napůl se radovala a napůl Chotě litovala maminka, usazená na svém novém elektrickém polohovacím lůžku).
Strašně bych záviděla muže, který bere jako přirozenou věc, že si v případě potřeby vezme kteréhokoli, jakkoli nemocného z manželčiných rodičů k sobě, i kdyby s ním měl sdílet ložnici.
Naštěstí ho závidět nemusím.
Poznámka pro Efču, Spoon, Madame Amar, Flam a některé další čtenářky: jestli budete někdy v afektu přemýšlet, jestli má soužití s vaším mužem vůbec nějaká pozitiva, vzpomeňte si na tento článek a na princip "nikdy nesplatitelného dluhu za manželku".
8.2.2009
7.2.2009
Vím, že většina čtenářů tohoto blogu Boubacara Josepha Ndiaye neznala a nikdy neviděla. Dovolím si k nim dneska drobnou nezdvořilost a budu psát pro ty, kdo se do Senegalu dostali. Pro ty, kdo byli natolik "turisticky všední", že navštívili ostrov Gorée i Maison des esclaves.
Udělala jsem to dvakrát nebo třikrát. Jednou jsem tam dostala slevu z ceny pro cizince, protože kluci, se kterými jsem přišla, řekli, že jsem jejich host
.
Nedokážu si představit Dům otroků bez Josepha Ndiaye.
Zdá se mi nemyslitelné, že by někdo mohl stát na místě toho starce, který je v mých vzpomínkách s historickou památkou spjatý tolik, jako by byl její součástí, jako by byl jedním ze schodů ve schodišti toho domu.
A přece… Přece tam turisty a školní výlety provází někdo jiný.
Dům otroků po čtyřiceti letech osiřel. V jeho zdech vítával pan Ndiaye studenty, umělce i potentáty – od Michaela Jacksona přes Billa Clintona a papeže až po George Bushe.
B.J. Ndiaye se narodil v roce 1922 v Rufisque. Pracoval jako obchodník a sazeč, na frontě 2. světové války bojoval za Francii, byl výsadkářem v Indočíně. Stal se manželem dvou žen a otcem sedmi dětí. A téměř půl století života zasvětil Domu otroků. Od května loňského roku mu ale těžká nemoc bránila vykonávat jeho poslání.
Včera Joseph Ndiaye odešel navždy. Bylo mu 86 let.
http://videos.seneweb.com/embedPlayer.php?vid=82c2559140b95ccda9c6ca4a8
Pohřeb Josepha Ndiaye
6.2.2009
"V Číně smíme mít jen jedno dítě. Ale když se čínské děti narodí v zahraničí a mají jiné občanství, může jich být víc. A pak, když si vyděláme peníze, budeme tu posílat děti do francouzské nebo americké školy a tak se časem z Afriky dostaneme do Evropy nebo do Států."
I takové jsou důvody, které přivádějí Číňany do Senegalu.
V roce 2006 bylo znovuotevřeno čínské zastupitelství v nejzápadnější zemi Afriky; je ho zapotřebí, protože – ačkoli oficiálně nežije v Dakaru víc než tři stovky Číňanů – podle odhadů zde pobývá víc než tisícovka občanů ČLR. Někteří z nich sem přišli jako dělníci: měli být zaměstnáni na čínských projektech, ale většinou své pracovní pozice brzy opustili a přidali se k těm, kteří sem přijeli už dříve. Razantně se chopili obchodu a zákazníci jsou šťastní: i ti nejchudší si mohou koupit nové boty nebo televizi. Ceny v čínských obchodech jsou třikrát i pětkrát nižší než ceny Senegalců nebo Libanonců; dámské boty už nestojí v přepočtu 150 korun, ale jen 30. A na cenu klade chudá klientela hlavní důraz, ke smůle služebně starších obchodníků.
"Číňané nám ničí trh," stěžují si prodejci. "Mají nekvalitní zboží. Kupují si roční obchodní víza za cenu nižší, než jaká je stanovená, a pak dovážejí zboží u kterého deklarují nižší cenu, aby neplatili clo! Ničí nám ekonomiku, je potřeba se jich zbavit! Senegalský trh je zaplavený levným zbožím z Číny; my, kteří kupujeme materiál v Senegalu, nikdy nemůžeme konkurovat jejich asijským cenám! "
Jsou také slyšet hlasy, že ve skutečnosti senegalským a libanonským obchodníkům vadí, že Číňané přinesli na místní trh konkurenci. Senegalci a Libanonci jezdívali do Číny, kde nakoupili stejné zboží jako Číňané, ale prodávali ho za desetkrát vyšší cenu. To už dnes není možné, a čínský obchodník i při svých nízkých cenách získá v Dakaru denně tisíce dolarů.
"Senegal vyznává politiku otevřeného trhu. Kdokoli může přijít a investovat, vláda se do sektoru soukromého podnikání neplete. Ale pokud si budou místní obchodníci stěžovat, je možné, že budou pro obchod z Číny zavedeny kvóty," domnívá se společenský komentátor Aboubacar Oumar.
Už roce 2004 ale pořádalo sdružení senegalských obchodníků UNACOIS protesty a stávky, jimiž se prodejci a dovozci snažili donutit vládu, aby omezila počet čínských přistěhovalců. Na rozdíl od protičínských nepokojů v Zambii byly ty senegalské zcela nenásilné a zaměřené na vládu, ne na čínské podnikatele samé. Akce obchodníků ale neměla žádný efekt, úřady svůj přístup ke svobodě podnikání nezměnily.
Senegaal reewum teraanga la, "Senegal je kulturní (pohostinná) země", zní oblíbené heslo, zmiňující jeden z důvodů hrdosti Senegalců na svou zem. Opakuje ho i Momar Ndao, prezident asociace senegalských spotřebitelů ASCOSEN. "Musíme si chránit pověst země, ve které jsou cizinci vítáni. Pokud mají Číňané v pořádku pobytové papíry, mají povolení k podnikání a neporušují zákon, nemůžeme je chtít vystěhovat. Chtít odsunout lidi kvůli jiné barvě pleti je xenofobie. Jako země teraangy musíme zůstat otevření."
Hu Yan, který žije v Senegalu už čtrnáct let, říká: "Čína je chudá a tady se dají vydělat peníze. Ti, kdo mají vyšší školy, odcházejí do Evropy nebo do Států, když můžou. Pro ty, kdo vyššího vzdělání nedosáhli, je Afrika dobrou alternativou, jak se dostat na Západ později."
Pokud jsou mezi Číňany a Senegalci nějaké neshody, jsou spíš ekonomického než sociálního rázu. Přesto se Číňané, tak jako všude na světě, s místními obyvateli ve volném čase stýkají minimálně. číňané si vytvářejí vlastní čtvrti a druží se – pokud vůbec s někým – s lidmi ze stejné oblasti. "Práce je tolik, že stejně nemáme čas na společenský život," konstatuje paní Mei Young-Hung, která do Senegalu přišla před pěti lety. "Jsem tu kvůli obchodu. Když nepracuju, spím nebo se dívám na televizi."
Někteří vnímají "čínská ghetta" jako společenské riziko: "Když budou čínská sídliště příliš velká a Číňné zůstanou tak izolovaní od zbytku společnosti, přijdou potíže," bojí se pan Ndao z ASCOSENu. "Vláda by měla zajistit, aby čínští přistěhovalci žili i v jiných částech města, i když Centanaire se jim asi líbí nejvíc."
Izolace čínských imigrantů ale není absolutní: nedávno se na internetu objevila nahrávka čínského mladíka, který se věnuje senegalskému národnímu sportu – zvláštnímu druhu zápasu. Hadina, která do Senegalu přišla před pěti lety, mluví wolofsky stejně dobře jako čínsky: žije se svým senegalským manželem a dvěma malými dětmi. "Ti, kdo sem přicházejí, nemluví žádným cizím jazykem. Ale brzy se naučí francouzsky a wolofsky a jejich senegalští zaměstnanci zase začínají mluvit mandarínsky."
"Mezi Číňany a Senegalci je velmi málo problémů, snad jedině ty kolem obchodu. Ale Číňané se sváří mezi sebou. Někdy dojde i na pistole. Jsme hodně soutěživí a nikdo nechce zaostávat za krajanem," připouští nejmenovaný čínský obchodník.
Senegal ale čeká čínských přistěhovalců ještě víc. Čína poskytla Senegalu 600 milionů dolarů (nechci ani uvažovat o tom, kde nakonec zmizely 
) a mnohé čínské společnosti tam přicházejí těžit fosfáty a další minerály. Číňané z provincie Hunn dostali od své vlády finanční podporu pro přestěhování do Senegalu a další jsou k emigraci na západ Afriky vybízeni.
http://www.voanews.com/english/archive/2005-09/2005-09-23-voa29.cfm
http://www.roamingtales.com/2007/12/01/chinatown-in-dakar/
http://www.djooma.com/videoplayer.swf
Integrovaná Číňanka 🙂
4.2.2009
Nudné encyklopedično komentáře 3
Manžel a manželka
Na svatbě snad každá nevěsta slýchá, že má být před manželem pokorná, trpělivá a odevzdaná. Tak velí slušné mravy: od ženy se čeká, že bude – aspoň na veřejnosti – projevovat manželovi úctu a uznávat jeho převahu.
Pokud jde o bratrance a sestřenici, kde sestřenice je společensky postavena nad bratrancem, škádlení mezi nimi pokračuje i po svatbě, ale stává se jemnějším a po příchodu dalších manželek do rodiny někdy ustává zcela, aby muž mohl dodržet pravidlo o stejném zacházení se všemi manželkami.
Pokud je v rodině manželek víc, má každá určeny dny, kdy jí manžel "patří". Tehdy muž přespává v jejím pokoji nebo domě a ona mu chystá jídlo (nebo, pokud žijí všichni společně, vaří pro celou domácnost).
Jak jsem tu už psala dřív, společné aktivity mužů a žen, manželské páry nevyjímaje, jsou omezeny na minimum. Ženy i muži pracují, jedí a baví se zvlášť.
Ženich, tchán a tchyně
Mezi ženichem a rodiči jeho manželky vládnou vztahy zdvořilé a odtažité. Nejedí společně. Závažnější záležitosti spolu nikdy neřeší přímým rozhovorem, ale vždy jen přes posly. Tato pravidla ale mohou být změkčena, pokud je tchán (tchyně) bratrancem (sestřenicí), strýcem (tetou) ženicha, nebo naopak.
Rodiče manželky nebydlívají s ženichem pod jednou střechou, kromě případů, kdy je tato situace nevyhnutelná (ve stáří, nemohoucnosti apod. – tehdy se matky stěhují k provdaným dcerám).
Každý manžel je rodičům své ženy doživotně zavázán za to, že mu svou dceru dali. Taková oběť se nedá zaplatit "jednou provždy" věnem, a tak zeť dává po celý život manželčiným rodičům dárky, peníze, navštěvuje je, pomáhá jim a zajímá se o jejich zdraví.
Nevěsta, tchán a tchyně
I tady platí, že ve vztahu k rodičům životního partnera vládne ostych a zdvořilost. S tchánem nebo tchyní se, milé manželky, nediskutuje! 🙂 A už vůbec ne, pokud nevěsta žije u nich doma.
Mezi povinnosti snachy patří praní tchynina prádla, dávání dárků. Nevěsta nesmí používat stejnou toaletu, jako její tchyně, ani jíst ze stejného talíře. Ve vyšším stupni těhotenství přebývá v tchynině domě.
Pokud se manžel nechová tak, jak by měl, může si na něj manželka stěžovat v doslechu tchána nebo tchyně a ti za ni pak u manžela intervenují, uznají-li snašiny stížnosti za oprávněné.
Tento text volně navazuje na články:
– o hledání vhodného manžela/manželky
– o příbuzenstvu z otcovy strany
– o příbuzenstvu z matčiny strany
3.2.2009
Evropská dobrodružství komentářů 13
Příbuzná z článku Tváří v tvář má manžela, který mě miluje skoro stejně horoucí láskou, jako ona sama. Stejně jako ona sama je zcestovalý a světaznalý – ze zájezdu do Tuniska se vrátili zhnuseni množstvím Arabů, které se v Tunisku nachází. Z dovolené v keňské "rezervaci pro turisty" si přivezli poznání, jak to všechno v Keni funguje. Během čtrnácti dnů pochopili všechno o Indii a o Bali.
A o své zkušenosti a zjištěná fakta se neváhají, v pravý čas a s pravými lidmi, podělit.
"Ty černoši jsou táák líný," informoval manžel Příbuzné mou matku. "Já to vím, vždyť jsme cestovali. Kdyby chtěli pracovat, tak můžou, ale oni nechtěj, jen by se váleli," rozvedl myšlenku.
Maminka je na svůj věk duševně velmi svěží. "Tak to jsem ráda, že Choť mezi takové nepatří," odtušila.
"Prosímvás! Jaképak nepatří," nevzdával to manžel Příbuzné, který před pár dny doplatil další stovku tisíc dluhů za svého třicetiletého syna, od ukončení střední školy dosud nezaměstnného. "Co von vůbec dělá?"
"Něco s počítačema," informovala maminka.
"Jo, s počítačema! To tam uklízí, ne?" odfrkl manžel Příbuzné.
"No to já nevím, Václave, co přesně v té firmě dělá, ale jestli mu platěj XX tisíc za uklízení, tak to asi uklízí skvěle," podělila se s Václavem maminka i o informaci o výši Choťova platu.
Manžel příbuzné třískl dveřmi. (A jistě nás má teď ještě radši…)
2.2.2009
Více nž polovina vdaných žen v Senegalu žije v polygamním svazku.
A každý čtvrtý senegalský emigrant do Evropy nebo do USA je žena.
Francie v předchozích letech legitimitu polygamních manželství uznávala. Každý dělník z ciziny s sebou mohl přivést své manželky se statutem rodinných příslušníků; v důsledku toho se dnes na území francouzské republiky nachází téměř půl milionu lidí žijících v polygamních domácnostech.
Celá desetiletí zůtávala francouzská vláda hluchá k upozorňování organizací afrických imigrantů, že podmínky ve Francii normální existenci polygamních rodin neumožňují.
"V Africe máme dost místa. Každá žena má svůj dům nebo přinejmenším pokoj, svou postel. Tady jsou muž, jeho tři manželky a deset dětí namačkáni v jednom třípokojovém bytě. Manželky se u muže střídají- v Africe by se žena s manželem nikdy nemilovala v posteli, kde on spává s jinou – slyšíš všechno. Vidíš, jak se manžel chová k ostatním, zvlášť k té nejoblíbenější, většinou nejmladší. Všichni se cítí špatně, přicházejí problémy, hádky."
Ve stísněných podmínkách někdy dochází i k násilí mezi manželkami, ženy si vybíjejí zlost na dětech těch ostatních.
"Mít víc manželek je problém," přiznává pan Diarra, stavební dělník z Mali, který žije v centru Paříže se dvěma manželkami a devíti dětmi a chystá se přivézt si třetí ženu. "Stojí to spoustu peněz, všechny nákupy musím dělat sám, abych měl přehled. a manželky se hádají. Ale nemůžu mít jenom jednu; i můj otec měl víc manželek. A pak, co kdyby jedna žena onemocněla? Kdo by se o mě staral? Samotná manželka si taky moc dovoluje. Když je jich víc, soutěží mezi sebou a chovají se k muži slušně. Když jsou moc protivné, řeknu jim, že si přivedu další ženu," svěřuje se pan Diarra. Jeho plat je přitom téměř zdvojnásoben sociální podporou od státu.
Velké rodiny nejsou problém jen samy pro sebe. Ve čtvrti St.Denis přidělilo město byt šestičlenné mauretánské rodině. Po několika měsících muselo, po stížnostech okolních nájemníků, už třicetičlennou(!) rodinu přemístit.
V době, kdy Francie pod záminkou umožnění normálního rodinného života zahraničním dělníkům tolerovala polygamii, si mnoho mužů nejen dovezlo stávající manželky; vydávali se domů, aby si pořizovali další a další ženy.
Většina mužů má obavy ze sňatku s dámami, které už v zahraničí pobývají, nebo s cizinkami: "jsou tvrdohlavé, nezdvořilé, můžou opustit muže i s dětmi." Proto si pánové obyčejně hledají manželky v době, kdy jsou na dovolené v domovské zemi. Manželky, které jsou pokud možno negramotné a nehovoří francouzsky ani anglicky, aby nehrozilo, že se v nové zemi "zkazí".
Ty jsou po příjezdu do nové vlasti úplně izolované – ztrácejí kontakt s domovem, ale v tom novém zdomácnět nemůžou. Některé z nich po celá léta nepoznají, co je za hranicemi čtvrti, ve které bydlí.
"Ze dne na den ti manžel přivede další manželku a řekne ti, že se budete dělit o kuchyň, o koupelnu, o něj. Prostě ti oznámí, ´dneska se žením.´Ona je u tebe doma a dělá všechno, co děláš ty. Je těhotná, rodí děti. Na manžela máte pořadí, ale on se o tebe už nestará – spí s tebou jen minutu dvě, aby se uspokojil. Můžeš dělat cokoli – nepomůže to."
Paní Odine se jednoho dne vrátila z práce, a našla v obývacím pokoji cizí ženu, kterou jí její manžel, Ghaňan, představil jako svou novou manželku. "Nemůžu žít s tou ženskou v jednom bytě," protestovala, "máme tu jen dva pokoje!" Manžel se ohradil, že může mít i čtyři ženy, a ona se s tím smířila.
Muži se uchylují i k ponižujícím trikům: používají peníze svých manželek, aby se doma znovu oženili, nebo dokonce nechají svou novou ženu (bez vědomí té původní) přicestovat do Francie na doklady první manželky.
Jenže někdy si to ženy nenechají líbit, jako třeba manželky jistého Senegalce, žijícího nedaleko letiště Charlese de Gaulla: když se na dovolené oženil počtvrté, spojily se jeho tři životní partnerky v Paříži – rozzlobené tím, že muž použil jejich vlastní peníze, aby zaplatil věno a velkou svatbu s "tou další" – a pohrozily mu, že pokud tu čtvrtou přiveze s sebou, odejdou od něj.
Další muž, ženatý se Španělkou, Libanonkou a Senegalkou, se pokusil vnést do své rodiny klasický polygamní řád a oznámil manželkám, že se u nich bude střídat. Libanonka a Španělka ale takové uspořádání odmítly.
Zato guinejská obchodnice si stěžuje: "Jsme otrokyně mužů. Když protestuješ, manžel tě uhodí, a když zavoláš policii, rozvede se s tebou a celé okolí se na tebe dívá skrz prsty. I mně se to stalo: manžel si na dovolené v Africe vzal další ženu. Oni nikdy nic neřeknou, až pak z ničeho nic jednou odpoledne uslyšíš ´OK, tvoje spolumanželka přijede dneska večer.´."
V roce 1993 Francie přestala vydávat dlouhodobá povolení k pobytu osobám žijícím v polygamních svazcích a dnes přistupuje k opačnému extrému: snaží se rodiny s více manželkami rozbít. Nové postupy měly údajně za úkol zlepšit postavení žen žijících v takovém manželství, ale ve skutečnosti uvrhly mnoho z nich do ilegality a ještě víc ztížily možnost integrace. Sociální pracovníci motivují druhé, třetí nebo čtvrté manželky, aby od svých mužů odešly a rozvedly se. Jedině tak můžou získat desetileté povolení k pobytu. Tato taktika má ale malý úspěch: od pěti set sledovaných polygamních mužů v Cergy se odstěhovalo pouze 81 manželek a jen 24 jich přikročilo k tak extrémnímu kroku, jakým je rozvod.
Při uzavírání manželství se v Senegalu muž musí závazně vyjádřit, zda jeho manželství bude monogamní, případně s omezením (méně než čtyři manželky), nebo zda si ponechává možnost mít plný počet žen. Pokud muž zvolí monogamii a po čase se přece jen znovu ožení, může na něj první manželka podat trestní oznámní a muž bude odsouzen až ke třem letům vězení. V praxi ale k takovému opatření sahá málokterá oklamaná manželka… a zvlášť, když na podvod přijde až v zahraničí.
Sally z Pobřeží Slonoviny nevěděla, že její muž už jednu manželku ve Spojených státech má. Když na to po příletu přišla, bylo už pozdě. Mnželský pár ji donutil, aby v rodině fungovala jako služka; neuměla anglicky, a manžel jí kladl na srdce "nic neříkej. Kdyby ses někde prozradila, moje žena tě nechá deportovat a já půjdu do vězení."
Islámští vůdci v Evropě i v USA se často setkávají s tím, že ti, kdo se pokoušejí uzavřít náboženský sňatek, už jsou nejméně jednou ženatí. "Přicházejí za mnou s manželkami a já jim říkám, že ženy i muži mají v manželství svá práva, " vypráví Daisy Khan, která se zabývá předmanželským poradenstvím pro muslimy. "Říkám ženám, že se může stát, že si jejich muž jednou přivede další manželku. On obyčejně protestuje ´to bych nikdy neudělal!´´Dobře,´ já na to, ´takže to tak můžeme napsat do svatební smlouvy?´."
Ne všechny ženy jsou ale v polygamním manželství nešťastné. Mnoho jich ve Francii odmítá opustit své polygamní manžely a otce svých dětí, protože je podle vlastních slov milují.
Rozvedená Palestinka Múna žije v USA. Z prvního manželství má šest dětí a je ráda, že se mohla provdat podruhé, i když za už ženatého muže: "Jako rozvedená jsem byla občankou druhé třídy. Ale když mám teď manžela, můžu jít, kam chci, nikdo mě nepomlouvá. První manželka se samozřejmě nejdřív zlobila, ale pak si zvykla."
http://www.npr.org/templates/story/story.php?storyId=90857818
http://www.nytimes.com/2007/03/23/nyregion/23polygamy.html?pagewanted=2&_r=1
30.1.2009
"Dokážeš si to představit? Choť si nic nepamatuje!" stěžovala jsem si hořce jedné čtenářce krátce poté, co jsem svého životního partnera vyslala na nákup počítačového kabelu do jedné prodejny (měli jen kabel bez disku) a nákup paměti do jiné (měli jen disk bez kabelu, zato slíbili instalaci – když si přineseme vlastní kabel). Vybavila jsem Chotě adresami obou prodejen a instrukcí, v jakém pořadí nakoupit a jak se na místa nákupu dostat.
Za hodinu volal. Kabel neměl a pro hard disk se vydal spojem, který k obchodu s počítači nejel. Nepříčetné Manželce chladnokrevně sdělil: "Nemůžu si přece všechno pamatovat!"
Jenže já vím své. Problém netkví v paměti. Ten problém je v uších! A neřešíme ho sami:
Čtenářka mě uklidnila vyprávěním o tom, jak jí domů téhož rána přivezli skříň, kterou koupila své sestře k narozeninám.
"Tak já tu skříň smontuju," nabídl se manžel.
"Ne, nic nemontuj, švagr ji tam příští týden odveze rozloženou."
"Aha, nojo vlastně, ona je pro tvoji sestru," plácl se muž do čela.
Čtenářka se oblékla do kabátu, vzala si čepici a chystala se odejít do školy.
"Tak já zatím smontuju tu skříň, jo?" nabídl se manžel při loučení. "Nebo…" znejistěl před vražedným pohledem své ženy "…ty si ji chceš smontovat sama?"
"Ne. Přece jsem ti právě připomněla, že jsme ji koupili pro sestru a že si ji švagr odveze složenou!"
"Aha, jo, vlastně jsi asi už jednou něco takového říkala."
Čtenářka se vrátila ze školy… a našla v ložnici sestavenou skříň.
27.1.2009
Ve vesnici Dindefélo, pár desítek kilometrů východně od Kedougou, platí zvláštní zákony.
Muži si tam vytvořili vlastní "zákon o rodině", rozcházející se s tím úředním.
Své o tom ví paní Salimatou Diallo, jejíž dcera byla vdaná za muže z Dindeféla devět let. Protože z manželství nevzešli potomci, vztahy mezi dvojicí se zhoršovaly a muž se stále víc a víc věnoval své další ženě. Nakonec odmítal i jídlo, uvařené dcerou paní Diallo. Ta se za čas vrátila domů a rodina se pokoušela svazek zachránit. Mladá paní se přestěhovala zpátky k manželovi, ten se ní choval čím dál hůř a nakonec, když se jejich vztah definitivně rozpadl, požadoval po rodině své bývalé manželky pětapadesát tisíc franků, které zaplatil jako věno. "Peníze jsme museli dát tchánovi naší dcery" stěžuje si paní Diallo. "Říkali jsme jim, že je to nespravedlivé, ale marně," dodává s hořkostí.
Její dcera nakonec přece jen došla štěstí: znovu se provdala a po roce porodila chlapečka.
Paní Sira Kanté má za sebou podobnou zkušenost: nedávno musela i ona bývalému zeti vrátit přes padesát tisíc franků. "Vyhnal dceru i s vnučkou," posteskla si paní Kanté, "a když se proti vracení věna chtěl bránit můj starší syn – policista, rodina ho od toho odradila."
"To je tady běžná praxe," nevidí na refundaci věna nic zvláštního pan Mamadou Diallo. I když žena má s mužem děti, při rozvodu mu vrátí věno, které od něj dostala."
Ještě horší to je, pokud manželka pochází z oblasti Saraya. Tady snoubenci dívkám dávají věna daleko vyšší: sedm krav, sto padesát tisíc franků a dárečky snoubenčině rodině. Rozvádějící se manželé nebo jejich příbuzní potom často končí před soudem. "Někteří muži jdou tak daleko, že manželku při rozvodu ´svléknou´", prozradil Karim Camara, koordinátor organizace CAEDHU. "Měli jsme tu případ, kdy muž požadoval od ženy všechno včetně náušnic, které měla v uších!"
A nejen nešlechetnost manželů trápí ženy v Dindefélu: stále se tu uplatňuje sororát a levirát. "Po manželově smrti mě spolumanželčini synové nutili, abych se provdala za švagra," vzpomíná Aissatou Touré. "Udělala jsem to, ale dlouho jsme spolu nevydrželi. Pak mě chtěli přimět, abych si vzala jejich strýce, ale to už jsem odmítla. Je mnoho žen, které mají stejné problémy, ale stydí se o tom mluvit."
Ženská organizace CAEDHU se je jejich studu snaží zbavit: minulý týden uspořádala demonstraci za dodržování práv žen.
CAEDHU není jediná: i AWOMI (Světová organizace na obranu práv žen) se zasazuje proti násilí na Senegalkách. Její prezidentka, paní Yacine Fall, upozorňuje hlavně na to, že násilí páchané na ženách je sice protizákonné, ale někdy jej toleruje nebo dokonce považuje za legitimní i rodina a okolí poškozené. Dokládá to na případu paní Awy Mbaye, kterou v počátcích manželství partner jen občas udeřil při hádce, ale časem se fyzické násilí začalo stupňovat. Paní Mbaye si po jednom z výprasků opatřila lékařskou zprávu a vydala se na policii, ale jejímu švagrovi se podařilo udání stáhnout.
Kvůli takovým osudům zahájila AWOMI minulou sobotu kampaň Ne násilí na ženách!.
"Musíme zajistit dodržování zákonů," říká paní Fall a dodává, že je lepší, když se oběti spojí s některým z právníků, kteří s AWOMI spolupracují. "Senegal ratifikoval dohodu o potírání všech druhů diskriminace na základě pohlaví i protokol africké charty o lidských právech. Také senegalský trestní zákoník na domácí násilí pamatuje. Některé dámy ale dosud ignorují existenci zákonů, které je mají chránit."
http://www.seneweb.com/news/article/20728.php
http://www.seneweb.com/news/article/20696.php
26.1.2009
Nudné encyklopedično komentáře 2
Ze svazku paní Aowad Wele a Ousmana Sy se ve vesnici Dawfal kolem roku 1855 narodil jejich jediný syn Malick. Jako dítě navštěvoval koránskou školu v Gaye v království Waalo a později ve Fouta Toro, Jollofu a marockém Fesu pokračoval ve studiu literatury, arabské gramatiky, islámského práva a teologie. Po návratu z pouti do Mekky v roce 1889 otevřel četné školy v Saint Louis, Jollofu, Kajooru a Waalu. V Dakaru inicioval vystavění mešity, stejně jako v roce 1902 ve městě Tivaouane .
Tivaouane se brzy poté stal poutním místem pro mnoho příslušníků bratrstva tijaniya.
Tak jako další velcí muslimští intelektuálové toho času a místa se El Hadj Malick vyslovoval pro mír s Francií (toto téma prý často zmiňoval ve svých pátečních kázáních) a kritizoval domýšlivost a hrabivost mnohých učitelů islámu. Jeho rovnostářství a snaha umožnit přístup k lepšímu vzdělání širokým vrstvám obyvatel přilákaly do řad tijaniye, založené roku 1781 Ahmedem Al Tijanim, velký počet nových členů.
Vzrůstající počet přívrženců El Hadje Malicka Sy budil znepokojení u francouzských úřadů. Učitel, básník a spisovatel byl od roku 1893 do roku 1895 několikrát vyšetřován, ale úředníci koloniální správy nikdy nenalezli ani nejmenší náznak toho, že by Malick Sy plánoval ozbrojené povstání; obviňován z přípravy na džihád, odpovídal Mawdo Malick, že jeho cílem je dobývat srdce a víru mužů a žen, aby z nich činil (lepší)muslimy. Jediný boj, kterýsi podle učení El Hadje Sy zaslouží být bojován, používá jako zbraň výstavbu mešit a zpívané modlitby wazifa .
Náboženské a humanitární aktvity Malicka Sy a pružnější pravidla tijaniye způsobily, že tijaniya získala početní převahu nad starším bratrstvem, Qadiriyou.
Morální zásady bratrstva tijanya jsou jednoduché a takřka univerzální: je zakázáno lhát, krást, podvádět, zabíjet a bezdůvodně krátit svobody jiných lidí. Od členů se očekává, že budou poslušni autorit, budou dodržovat sliby a závazky, milovat své bližní, chránit sirotky a cizince a dodržovat zvláštní hromadné modlitby. Učitelé mají své žáky považovat spíše za rovnocenné společníky.
K příslušnosti k řádu se váže ještě celá řada spirituálních a rituálních povinností.
http://myafrica.allafrica.com/view/people/main/id/077nJIctjPpuz2Mg.html
http://membres.lycos.fr/tivaouane/
http://www.country-data.com/cgi-bin/query/r-8528.html
http://sunugalsene.com/Ahmadou-Bamba-Mbacke-et-El-H.html
http://mailer.fsu.edu/~dhh4266/Koran.htm
24.1.2009
23.1.2009
Evropská dobrodružství komentářů 10
Přemýšlela jsem, jestli mám některé z následujících řádků vůbec publikovat. Část z nich je totiž "nepodloženou informací", pro niž nejsou důkazy. Ale některé nepodložené informace by skoro zasluhovaly pozornost investigativních žurnalistů.
Choť si vyrazil na sraz s kamarádem. Kamarád je Čech, o dekádu mladší, a s Chotěm se už dobré dva roky neviděli. Na rozdíl od Chotě neměl kamarád dovolenou, a protože je pracovně hodně vytížený, hodina srazu se posouvala blíž a blíž k večeru. Měnila se i plánovaná místa setkání: nakonec Choť podupával na holešovickém nádraží a čekal… a čekal.
"Toho si nevšimneš, když jdeš jenom na vlak," líčil mi potom, "ale když tam chvíli stojíš, vidíš, že je tam spousta divnejch lidí, hlavně mladejch. Zas tak dlouho jsem tam nebyl, ale pořád ke mně chodili Ukrajinci nebo možná Rusové a ptali se mě, jestli mám kokain, nebo aspoň hašiš!"
"Asi si mysleli, že tam nigerijská mafie otevřela novou pobočku," odbyla jsem to vtipem.
A pak mi včera přišla zpráva, která mě o humor na toto téma připravila:
Vcera zabasli na Vaclavaku tri Nigerijce s balikem koksu. Toho jednoho typa chytli uz pred mesicem, druhej den ho pustili, prej ho to stalo 20.000 . Muz tvrdi, ze policajti je furt sacujou, a kdyz u nekoho najdou igelitku travy nebo par gramu koksu, resi to pausalne "pokutou bez blocku" 10.000. Manzel rika, ze je to tu horsi nez v Ghane.
22.1.2009
Evropská dobrodružství komentářů 6
Lehounké polibky kapek nočního deště mě studily na tvářích, když jsem vedla děti od jednoho nádraží k druhému, kde by – snad – mohlo stát nějaké taxi, kterému se do kufru vejdou naše zavazadla a kočárek.
Malá odbočka:
Nikdy nepochopím, proč řidiči brněnských taxíků (píšu brněnských, protože v Praze se mi nikdy nestalo to, co v Brně zažívám pravidelně) čekají na stanovišti před nádražím(!) s kufry aut plnými beden, demižónů, přepravek nebo pytlů brambor. Většinou nám ten kontraband s omluvnými úsměvy a krčením ramen ukazují: "manželka mi s sebou ráno dala, ať to zavezu švagrovej…"
Taxíky před vlakovým nádražím cestuící se zavazadly obvykle neberou. Taxíky u autobusového nádraží ano.
Nechala jsem Chotě, kočárek a kufry u stanoviště nájemných vozů s plnými zavazadlovými prostory (zde v zájmu objektivity dlužno dodat, že řidiči byli velice ochotní a vybíhali shánět jiné své kolegy, kteří, žel, také vezli od svých žen přepravky, brambory či demižóny) a vykročila i s potomky na lov taxíku, který by v kufru neměl nic.
Fixovala jsem to auto pohledem už zdálky. Jevilo se dostatečně veliké a stálo tam, u autobusového nádraží, dočista samo. Světélko nad palubní deskou mi dávalo naději, že zas tak úplně opuštěné nebude a že mi řidič s omluvným pokrčením ramen možná ani neřekne "mám plnej kufr".
"No… já sice taky v kufru něco mám, ale snad by se to tam vešlo," uvažoval vousatý čtyřicátník nahlas, když jsem pootevřela dveře jeho vozu a dotázala se na možnost transportu se zavazadly. "A kolik vás je celkem?"
"My a ještě jeden chlap," nahlásila jsem počet a dostala pozvání k nástupu do auta.
Krátce před tím, než řidič prokličkoval se svým vozem k Choťovu stanovišti, mi zazvonil mobilní telefon.
"A jé, taťka už vás shání," uhodl řidič. "Tak kdepak je?" rozhlížel se po chodníku u parkoviště taxíků.
"Jé, taťka je černoch," v hlase taxikáře znělo cosi mezi údivem a zajásáním, když Chotě spatřil.
"Vy jste to nepoznal? Podle těch dětí?" podivila jsem se teď zas já.
"Ne, vždyť jsou úplně bílý," odtušil řidič a šel Choti pomáhat naložit tašky.
"Nojo, tak teď už to vidím, že nejsou" pravil taxíkář, když znovu dosedl za volant. "Ale stejně," otočil klíčkem v zapalování, "řeknu vám, že mulati jsou nejhezčí lidi. Teda aspoň mulatky, jako ženský."
"To taky vždycky ne," zavzdorovala jsem a před vnitřním zrakem mi defilovalo těch pár opravdu ošklivých mulatek, které jsem (krom těch krásných a hezkých) taky poznala.
Nedal se: "ale jo, jsou, jsou to moc krásný ženský. Řeknu vám, já kdybych moh´, tak bych zařídil, aby si všichni černoši brali bělošky a všechny černošky bělochy. Měli by hezký děti a bylo by po problémech, žádnej rasismus, žádný dělení…"
Udělalo se mi mdlo z představy, že bych měla úředně nařízeno sehnat si za účelem rozmnožování černocha (ne že bych snad uvažovala o jiné variantě, ale přece jen… ta nedobrovolnost!) a pak ještě víc mdlo z toho, že bychom zrušili všechny kultury, jazyky, různost a pestrost světa.
"Ale ono by se nějaké dělení stejně zase našlo," odvážila jsem se oponovat řidičovým úvahám.
Neslyšel mě. Zrovna si vzpomněl, že jeho plánu k dokonalosti ještě něco chybí:
"A pak by se vlastně muselo ještě vymyslet, jak do toho přidat Asiaty!"
17.1.2009
Evropská dobrodružství komentářů 9
"Za ty peníze, co jsme ušetřili na umělé výživě, si – až jednou odstavím poslední dítě – nechám udělat plastiku prsou," zažertovala jsem nedávno před zrcadlem, které se ke mně chovalo poněkud macešsky.
"Prsou?" užasl Choť. Pak si zřejmě vzpomněl, kde se už nějaký ten rok nacházíme, a dodal: "to by se teda babičky v Senegalu divily, plastiku prsou!"
A já si představila svou budoucnost stařenky, kdy možná přestanu nosit podprsenku a – jako ostatní starší dámy – hrdě vypnu zploštělou hruď dokazující světu, že si titul "matka" či "babička" plně zasloužím.
http://www.senvideo.com/flvplayer_elite.swf
16.1.2009
Um Nuwajjir měla jenom jedno dítě, syna Nuriho, který byl trochu zvláštní. V deseti nebo jedenácti letech ho začaly okouzlovat dívčí šaty, fascinovat dámské boty, oslňovat líčidla a dlouhé vlasy. A protože se tyto zvláštní sklony časem spíše prohlubovaly, než aby mizely, začala mít Umm Nuwajjir vážné starosti: o to vážnější, že z Nuriho rostl něžný a křehký chlapec namísto tvrdého svalovce, jak se od něj očekávalo. Um Nuwajjir se všemožně snažila kormidlovat syna správným směrem, ale neuspěla ani s mírnými mateřskými domluvami, ani s výpraskem.
Otec se k Nurimu choval čím dál přísněji; Nuri z něj měl strach a snažil se před ním skrývat své jemné dívčí já. Ale otec se o pravém stavu věcí dozvídal od sousedů a jednou, když se příšerně rozvzteklil, vpadl k Nurimu do pokoje a začal ho mlátit a kopat. Nuri skončil v nemocnici s několika zlomenými žebry, zlomeným nosem a rukou. Po tomto incidentu se otec od Nuriho a jeho matky odstěhoval. Rozhodl se žít trvale se svou druhou manželkou a naprosto se distancovat od Um Nuwajjir a jejího teploušského zmetka, který byl jen nepovedenou hříčkou přírody.
Um Nuwajjir se cele odevzdala do boží vůle. Došla k závěru, že ji Bůh zkouší těžkým údělem a že své břemeno musí nést pokorně a trpělivě. Ani ona, ani Nuri už o celé věci dál nemluvili. Nuri se dál choval, jak mu velelo srdce, a lidé přestali jeho matce říkat Um Nuri a začali ji oslovovat Um Nuwajjir, což je dívčí forma jména Nuri.
Rajaa Al Sanea, původem kuvajtská stomatoložka s diplomem z Rijádu a ze Spojených států slaví celosvětový úspěch s příběhem "čtyř mušketýrek", hledajících lásku v království Saúdská Arábie.
"Holčičí čtení", které u nás přirovnávají k "Deníku Bridget Jonesové po arabsku", se dá bez potíží přelouskat i během cest tramvají a nabízí netradiční pohled "zevitř" na vztahy mezi ženami a muži v saúdskoarabské společnosti, kde je všechno jiné a zároveň stejné, jako v Evropě.
Rozhovor s autorkou (v češtině) naleznete ZDE .
Sadím se nejvíc líbila kategorie, které teta dala název "náboženské typy před a po svatbě". Šlo o jedinou skupinu v tetině systému, která striktně oddělovala muže a ženy. Dělila se do tří podskupin: "extrémní náboženský typ", "racionální umírněný náboženský typ" a "divoký typ, který ignoruje náboženská omezení". Skupiny žen a mužů jsou si vzájemnými zrcadlovými obrazy. Podívejme se nejprve na muže:
1. Extrémní náboženský typ
A. Dříve býval divoký, ale později se přiklonil k víře.
B. Děsí se, že by mohl propadnout divokosti, a tak se obrátil k víře.
Muži z obou skupin se bojí, že by mohli po svatbě morálně zdegenerovat, a proto často vstupují do polygamních manželství a vyžadují od svých manželek stejné náboženské zanícení.
2. Umírněný typ
A. Striktně nábožensky založený muž. Od první skupiny se liší svým chováním k ženám: je k nim jemný a nezasahuje do jejich věcí. Tento typ se může oženit s ženou relativně liberálních názorů, a pokud si je jistý její láskou a morálními kvalitami, vztah funguje velmi dobře.
B. Světský/sekulární typ. Tito muži věří, že islám stojí pouze na pěti základních a povinných pilířích víry – jen na těchto pěti a nikoli na větším počtu. Dodržují pouze pět stanovených modliteb a postí se jen v době ramadánu. Když absolvují pouť do Mekky, cítí, že pro víru udělali dost. Samozřejmě dávají almužny chudým a drží se přikázání víry. Žení se pouze s dívkami stejně liberálních názorů. Například by si nevzali takovou, která nosí hidžáb. Po své manželce chtějí, aby byla hezká, svobodomyslná a moderní, aby se s ní mohli pochlubit před svými přáteli, kteří náležejí do stejné kategorie.
3. Divoký neboli utíkavý typ
A. Postupně se vymaňující typ. Někteří muži spadající do této kategorie vyrostli ve velmi přísných podmínkách a ve smyslu náboženském a morálním z nich "uprchli". Jejich útěk probíhá postupně, využívají k němu každé příležitosti, kdy mají možnost vymanit se z vlivu hlavy komunity, ve které žijí. Někdy předstírají, že patří do první skupiny, aby se vyhnuli odsudku okolní společnosti.
B.Typ vychovaný liberálním způsobem. Muži z této skupiny vyrostli ve velmi liberálním prostředí, které v náboženské rovině hraničilo až s ateizmem a kde neexistovaly žádné jasné mantinely mezi vymezující "dobré" a "špatné" chování. Věří, že chová-li se někdo určitým způsobem v mládí, bude se tak chovat i ve stáří. Po zkušenostech s lacinými děvčaty, o nichž bude řeč později, zastávají teorii, že dívka je vinna až do chvíle, kdy se prokáže její nevina. Proto se raději žení s nezkušenými děvčaty, která budou nahlížet na věci jejich pokřiveným pohledem. Občas se stane, že si vezmou koketu, která si s nimi bude umět poradit. Ví, co je je její muž zač, umí ho dostat, kam potřebuje, a dokáže předstírat, co se od ní čeká.
…..
Tohle byly v kostce některé kategorie z komplikovaného systému, který teta Umm Nuwajjir Sadím nadiktovala. Sadím trvalo několik měsíců, než pochopila všechny podrobnosti. Čím déle zakoušela na vlastní kůži školu života, tím více chápala, že tetino členění je naprosto správné. Jak by ne, když teta čerpala své informace právě ve škole života a na jejich základě pak zformulovala svou teorii.
(Děvčata z Rijádu, Rajaa Alsanea; v češtině vyšlo v překladu Radky Berounské roku 2008 v nakladatelství Metafora.)
15.1.2009
Nudné encyklopedično komentáře 2
Sestry, bratři:
Vztahy mezi sourozenci opačného pohlaví jsou ve znamení vzájemného respektu, bez vtipkování. Půtky končí s nástupem puberty, od které sestry bratrům projevují povinnou úctu.
Bratři se jim za to odvděčují péčí po všech stránkách, zvlášť pokud otec rodiny není schopen pro nemoc, nepřítomnost nebo stáří zajistit potřeby svých nezletilých nebo svobodných dcer. Pro vdanou ženu je existence chápavého bratra výhrou – bratr je ten, kdo se ženy zastává proti jejímu muži, když taková potřeba nastane.
Po otcově smrti má bratr hlavní slovo v záležitostech kolem sestřina sňatku nebo rozvodu. Podle vlastního uvážení může nakládat se sestřiným majetkem (dřív muži používali věno, které sestra dostala k svatbě, aby se sami oženili: věno se tak oklikou vrátilo zase do rodiny, z níž původně vyšlo), sestra bratrovi často pomáhá s náklady na svatbu. Bratři své sestry za všech okolností podporují, a sestry mají důležitou roli v bratrově domácnosti: pokud žena není spokojena se svou švagrovou, může bratra nutit k rozvodu nebo mu najít další manželku.
Manželství
Volba životního partnera nebývá ani dnes ponechána náhodě. Nejvýše v "žebříčku vhodnosti" nevěst a ženichů stojí zlatá manželka a stříbrný manžel – dcera strýce z matčiny strany nebo syn tety ze strany otcovy. Dalšími vhodnými kandidáty jsou vzdálenější příbuzní, potomci spřátelených rodů, a jako nejméně vhodný bývá nahlížen sňatek s "cizí osobou".
Nicméně ani fakt, že příslušná tetička nebo strýček mají fešnou dceru na vdávání (šviháka na ženění), ještě neznamená, že zrovna tohohle jedince uzná rodina za vhodného kandidáta na manželství: nejvíc ze všeho totiž záleží na chování a pověsti potenciální tchyně.
Ještě před několika desetiletími bývalo zasnoubení dohodnuto rodinami a snoubenci se často poznali až při příchodu nevěsty do manželova domu. Nastávající manželé neměli právo takový svazek odmítnout; ve 30. letech 20. století se situace trochu uvolnila a někteří muži se žení s dívkami podle vlastního výběru, disponují-li dostatečnými finančními prostředky, ale tyto případy nejsou ani dnes pravidlem. První manželky bývají i ve 21. století vybírány, nebo aspoň schvalovány (popřípadě zamítány) rodinou.
Zakázané je jen manželství mezi potomky dvou sester nebo dvou bratrů. Incestní vnímání takového svazku se nepodařilo odstranit ani islámu, který sňatky s potomky otcových bratří naopak preferuje.
Bratranci a sestřenice
Potomci otcových sester a matčiných bratrů nemají stejné sociální postavení: ti z matčiny strany jsou "nadřazeni" těm ze strany otcovy – je to bratr, kdo vdal svou sestru; na oplátku tedy jemu a jeho dětem "náležejí" její děti – dávají jim hmotné dárky a odměňují je za služby, kterými jsou jim bratranci a sestřenice z otcovy strany povinováni. (Při oslavách v příbuzenstvu strýce z matčiny strany synovci zabíjejí a kuchají zvířata na hostinu, porcují maso a obsluhují hosty, neteře vaří, uklízejí, nosí vodu atd. . Za odměnu dostanou peníze, šaty nebo maso ze zabitých zvířat.)
Říká se, že Bůh se raduje, když se bratranci a sestřenice škádlí: žertíky mezi nimi nemají téměř žádná omezení, s výjimkou tělesných vad nebo sexu, a mohou zahrnovat i nadávky neo urážky. Nikdy ale nepřekračují meze žertu.
Tento článek volně navazuje na předcházející články
O příbuzenstvu z matčiny strany: http://manzelka.bloguje.cz/751526-dalsi-tipy-pro-nevesty.php
O příbuzenstvu z otcovy strany: http://manzelka.bloguje.cz/756489-a-opet-tipy-pro-nevesty.php
A ten následující se, bude-li jaký, věnuje konečně vzájemným vztahům mezi manžely a vztahům se sešvagřeným příbuzenstvem.
13.1.2009
"Proč jste ho hodili na zem?" ptal se Choť, když poprvé spatřil svého osmnáctiměsíčního syna, kterak mi leží u nohou a řve, jako když ho na nože berou.
Od té doby už otec malého vzteklouna pochopil, že děti nikam neházím, a synek se zdokonalil natolik, že se ve svých (naštěstí čím dál vzácnějších) okamžicích zuřivosti hroutí k zemi se samozřejmostí simulujícího fotbalového hráče přesně v momentě, kdy se ho někdo z nás pokusí dotknout. Jekot pak doplňuje výkřiky "au, au!" a nezasvěcený by nevěřil, že ubohému děťátku nebylo ublíženo.
(Zde je na místě přiznat, že synkovy stavy zuřivosti snáším lépe, než Choť, neboť mám na paměti, že postupem času odezní… snad 🙂 a hlavně, že všechny ty negativní vlastnosti zdědilo mé vzteklé, hádavé, a urážlivé díte po mně.)
Synek pravidelně přicházívá s pláčem a předvídá, že "táta nedá ham!", případně, že "táta papá a nedá ham, nechce!" (to zejména tehdy, když otec musí jídlo napřed vyfoukat, aby potomkovi nespálil tlamičku). Každá rodičovská výtka na adresu libovolného dítěte má za následek, že obě děti svorně žalují druhému rodiči, že ten první káranému dítěti "ubližuje" nebo mu dokonce "udělal AU", a dcera mě nedávno informovala, že "tatínek chtěl zabít Knoflíčka" (sloveso "zabít" je u nás velmi frekventované od doby, kdy dítě nastoupilo do školky, i když jeho užívání je původnímu významu velmi vzdáleno).
Tak už jen čekám, kdy u nás zazvoní sociálka a naše hladové, bité a na životě ohrožované děti nám odebere…
12.1.2009
Napadeno nápady Deníček šílené matičky, Evropská dobrodružství komentářů 21
7.1.2009
Když se Bohdanka seznámila s Omarem, pochopila, že našla Muže svého života. Učaroval ji Omarův mužný vzhled, kočičí pohyby, vznešená chůze, krásné držení těla. Celé hodiny by se ho vydržela dotýkat a užívat si hebkosti jeho pleti, s tváří položenou na Omarově hrudi poslouchat tlukot srdce uvnitř. Doufala a věřila, že to srdce tam tluče pro ni. A snad i měla pravdu.
Omar se po čase k Bohdance nastěhoval; živil se všelijak a pro muže s nepravidelným příjmem bylo mnohem lepší žít s Bohdankou, než s kamarády, kteří doplácení účtů žádali bez milosti.
I za ztrátu trochy svobody to stálo; a, ostatně, Omar se cítil přicházet do let, kdy by už stejně měl usadit.
Aspoň mu to tak říkal jeho strýc do telefonu. Strýc samozřejmě věděl to, co Bohdanka ne – že Omar už má dvě nemanželské děti, a byl by rád viděl Omara v chomoutu s nějakou pěknou dívkou z dobré rodiny; s běloškou ale rozhodně ne, a tak se Omar o Bohdance neodvážil ani špitnout. Když se po nějaké době soužití začala Bohdanka o Omarovu rodinu zajímat, vysvětlil jí Omar, že tatínka už nemá, maminka neumí ani francouzsky, natož anglicky, a ani bratři anglicky neumějí… A sestra, ta které každý měsíc posílá peníze, ta už neumí anglicky vůbec!
"Hlavně nepij, nezapomínej se modlit a nezaplétej se s ženskými," kladl Omarovi po telefonu a v dopisech na srdce strýc a nechával se synovcem, milovníkem českého piva (a žen, ačkoliv to i před Bohdankou jen tajně), opakovaně ujišťovat, že na morálním profilu této větve rodiny není jediné poskvrnky. Měsíce plynuly, a v Bohdance, v Omarově strýci i v matce Omarových nemanželských dětí (o které před Bohdankou Omar mluvil jako o své "sestře", když jí bylo potřeba poslat peníze, nebo když odněkud na Bohdanku vypadla její fotografie) uzrávala rozhodnutí.
Bohdanka vysadila antikoncepci.
Omarův strýc vystrojil Omarovi svatbu s nejkrásnější ze svých panenských dcer (kterou Omar nikdy nebude moci odmítnout).
A půvabná Fatoumata s jedním ze svých synů přiletěla za svým milým do Čech.
Omarova novomanželka teď čeká na svého právoplatného chotě, Fatoumata požádala v ČR o azyl, Bohdanka má v náručí mimino a Omar hlavu v pejru.
7.1.2009
Bylo toho napsáno již hodně o ubíjejícím stereotypu života žen v saúdské arábii, ale jen málo pozornosti se věnuje zmařeným životům mladých mužů. Pravda je, že jejich životy jsou nádherné ve srovnání s životy žen, ale přesto jim mnohé chybí. …
Jean Sasson je komerčně úspěšná americká spisovatelka, věnující svou tvorbu ženám Středního východu. Jejich životy poznala zblízka: v 80. a 90. letech minulého století pracovala jako administrativní koordinátorka v nemocnici krále Fajsala v Rijádu.
V roce 1991 publikovala prvotinu Znásilnění Kuvajtu (The Rape of Kuwait) o irácké invazi do tohoto pouštního státu. Kniha se, stejně jako ty následující, brzy stala bestsellerem.
Autorčina loňská historická fikce Esteřino dítě (Ester´s child) byla dubajskou nadací Mohameda Al Maktouma prohlášena za knihu propagující mír a mezikulturní porozumění.
Většina román Jean Sasson ale vypráví o skutečných osudech skutečných lidí: Majáda, dcera Iráku (Mayada, the Daughter of Iraq) popisuje slovy Mayady al Askari příběhy ženských vězenkyň v žalářích Saddáma Hussaina; Joanna z Kurdistánu zase mluví o ženě, která přežila kurdskou genocidu.
Světové proslulosti se spisovatelce dostalo poté, co vyšla Sultána – Život pod závojem. Příhody ve zlaté kleci polapené saúdské princezny se brzy stal světovým bestsellerem a už rok po vydání byl přeložen i do češtiny.
Stylisticky kniha (nebo aspoň její český překlad?) sice zrovna neohromí – jde o jednoduché vyprávění – ale hlavní účel, pro který byla napsána, plní beze zbytku: přibližuje západnímu čtenáři život žen v Saúdské Arábii z jiných úhlů pohledu, než z jakých se na něj obvykle díváme. Čtenář, který dokáže překousnout místy nekriticky idealizující pohled na Spojené státy
("Věřím této nádherné směsi kultur, která přivedla civilizaci blíž skutečnosti, než jakákoli jiná kultura v dějinách")
může Sultána – Život pod závojem přinést spousty ne všeobecně známých informací nejen o saúdských ženách, ale i o historii, politice a celkových poměrech v tomto blíkovýchodním království.
"Pokrok civilizace tkví v tom, že duch osvícenství dokáže překlenout strach jednotlivce ze svobody. Lidská společnost se dychtivě žene za poznáváním a změnami. Zdá se neuvěřitelné, že se země mých předků v průběhu tisíce let prakticky nezměnila. Pravda, byly zde vybudovány moderní stavby, nejmodernější zdravotní zabezpečení je všem dostupné, ale společenské uznání žen a ceny jejich života je stále odbýváno pokrčením ramen.
Bylo by chybné obviňovat z nerovnoprávného postavenížen v naší společnosti naši muslimskou víru. I když korán praví, že ženy jsou podřízeny mužům, podobně jako bible opravňuje muže k vládě nad ženami, prorok Muhammad učil laskavosti a spravedlnosti ve vztahu ke slabšímu pohlaví. Muži, kteří přišli po proroku Muhammadovi, si však zvolili cestu zvyků a tradic dávných temných dob, místo aby následovali Muhammadovo slovo a příklad. Náš prorok například odsuzoval praktiky infanticidy – zabíjení novorozeňat – což byl v jeho dobách obvyklý způsobm jak se zbavovat nechtěných ženských potomků. V jeho autentických slovech zaznívá obava ze zneužívání žen a z lhostejnosti vůči tomuto pohlaví: "Nechť se dostane do ráje ten, kdo má dceru a nepohřbí ji zaživa, nespílá jí, ani nestaví do popředí své mužské potomky."
V této zemi však neexistuje a nikdy neexistovala síla, která by mužům zabránila dělat všechno pro to, aby si zajistili narození mužského a ne ženského potomka. Cena dítěte zrozeného v království Saúdská Arábie stále ještě závisí na jeho pohlaví.
Muži v mé zemi mají pocit, že se stali tím, čím se stát měli. V Saúdské Arábii se hrdost a čest muže odvozuje od jeho žen, proto muž přísně dohlíží na sexuální život svých manželek a chová se, jako by jim byl nadřazen, jinak by musel čelit veřejnému opovržení. Panuje zde přesvědčení, že ženy nedokážou své sexuální touhy kontrolovat, a proto je muži musí ve svém dominantním postavení přísně střežit. Tato absolutní kontrola nemá nic společného s láskou – pouze se strachem z poskvrnění mužské cti."
Jean Sasson: Princezna Sultána – Život pod závojem. V překladu Marie Frydrychové vyšlo v roce 1993 a 2000
7.1.2009
7.1.2009
6.1.2009
Nudné encyklopedično komentářů 14
Po příbuzenstvu z matčiny strany něco o tom otcovském.
Po otci dítě získává rodové jméno, etnickou příslušnost, kosti, žíly, míru odvahy, totem a s ním případně související povinnost dodržovat některá tabu.
Otec je zodpovědný za výchovu dětí – chlapci, kteří si zhruba do čtyř nebo pěti let dělají, co se jim zlíbí, přecházejí v tomto věku pod otcovskou autoritu: stěhují se z matčina pokoje do otcova a dál už vyrůstají v mužské společnosti. Je konec s rozmazlováním, výchova se stává přísnou.
Vztah mezi otcem a syny nikdy neztrácí určitou míru odstupu: hovory jsou vážné, otec udílí rady, dává poučení do života, vypráví synům o svých nesnázích a jejich řešení. Syny také upozorňuje na rodiny, z jejichž středu by si měli vyvolit nevěstu.
Strýc z otcovy strany, "malý otec":
Vdává neteře, za synovce žádává o ruku nevěsty. Pokud je strýc mladší, v případě smrti svého staršího bratra se zpravidla ožení s vdovou (vdovami) a jejich děti přejdou do jeho péče.
Teta z otcovy strany:
Při křtinách drží své novorozené synovce a neteře, holí jim hlavičky. Novorozenou neteř obdarovává plachetkou na nošení na zádech, a když holčička v pubertě začne nosit dlouhé vlásky, věnuje jí teta šátek a máslo. Tetě z otcovy strany nálež stejná míra respektu jako otci, i když s tetičkou mohou vztahy být důvěrnější. Synovci jí dávají dárky a pomáhají jí; zvláště snaživí jsou, má-li teta z otcovy strany dceru – potenciální nevěstu.
Vůči neteřím je teta z otcovy strany povinována dozorem nad výchovou a pokud se otci nebo tchyni zdá, že matka není schopna dcery dobře připravit do života, otec je často svěřuje do opatrování své sestře. (Poznámka pro nevěsty: pokud jste si teď oddychly, protože zrovna matka vašeho muže žádnou dceru neporodila a vám se zdá, že otec vašich dcer tedy žádnou sestru nemá, zjistěte si, zda ani sestry jeho matky a bratři jeho otce nějakou tu dceru nemají. Pokud ano, i ona je "teta z otcovy strany".)
Otěhotní-li dívka mimo manželství, bývá to často teta, kdo si hříšnici bere k sobě, aby ji chránila před klevety sousedů a výčitkami rodičů.
Když se neteř vdává, teta ji vybaví zařízením do kuchyně, stojí v čele průvodu, který nevěstu doprovází doženichova domu, osobně předává nevěstu ženichovi a po svatební noci ověřuje, zda došlo ke ztrátě panenství.
4.1.2009
Napadeno nápady imigrace, interkulturní a interetnické vztahy, média komentářů 24
Pokud ještě cítíte potřebu vyjádřit se k článku Protiizraelská demonstrace aneb všichni muslimové jsou si bratry, ale někteří jsou bratřejší , jehož diskuse byla uzavřena, můžete tak učinit zde. Snažte se ale, prosím, být pokud možno struční. Zahlcení diskuse předlouhými články má za následek to, že článek se nenačítá na některé mobilní telefony.
Zbytečně dlouhé příspěvky budu krátit nebo mazat. Děkuji za pochopení.
2.1.2009
Evropská dobrodružství komentářů 39
V brněnské mešitě nedávno proběhla sbírka na pomoc trpícím Iráčanům.
Kázání v pražském islámském centru se dnes protáhlo, protože zdejší muslimové odsoudili izraelské útoky na civilisty v Gaze a rozhodli se jít projevit svůj nesouhlas před izraelskou ambasádu.
Choť, ještě včera (stejně jako my všichni, nemuslimské přátele nevyjímaje), zděšenýzáběry mrtvých dětí a žen a poničených budov, se místo cesty před zastupitelský úřad Izraele vrátil domů.
"Chtěl jsem si popovídat s Namorim. Vážně jo, vždyť už jsem ho kolik měsíců neviděl. Ale pak Arabové řekli, že všichni muslimové by měli jít demonstrovat před izraelskou ambasádu, že Izrael vraždí nevinné. Namori řekl, že půjde. I další Afričani šli. A motorizovaní Arabové nabízeli těm, co přišli pěšky, poprvé za celou dobu, že je svezou svými auty. Prý v Gaze umírají děti, a všichni muslimové by se tomu měli postavit. Jo, je to hrozný. Můžu napsat, sám za sebe, dopis izraelské vládě, můžu faxovat na ambasádu. Ale jít na demonstraci, protože si Arabové vzpomněli, že je to moje povinnost muslima? Když umírali muslimští civilisti v Nigérii, v mešitách se mluvilo o něčem jiném. Když vláda zabíjela Uzbeky, muslimy v Česku to nezajímalo. Nikdo v mešitách nepořádal sbírky na trpící (muslimské) civilisty v Dárfúru nebo na Niger – když tam kobylky sežraly úrodu a k tomu bylo sucho – jako je pořádali na Irák. Dokonce nikdo nevyzýval ani k modlitbě za tyhle trpící.
Čečenci, co byli na pátečním kázání, demonstrovat nešli. Mají svou hrdost; copak Palestinci protestovali před ruskou ambasádou, když se válčilo v Čečně? Ale Afričani ne: jsou rádi, že můžou jít s Araby. Dodneška jim nedošlo, že dokud nebudou respektovat sami sebe, budou je Arabové mít jen za otroky, na kterých nezáleží. Namori mi řekl, že tam prý bude ´přítomen jen fyzicky´…"
31.12.2008
30.12.2008
Napadeno nápady interkulturní a interetnické vztahy, manželství, milostné vztahy, ženy komentářů 10
„Hele, co si myslíš o pseudolásce? To jako, že chlap si vezme ženskou a „milovat“ se teprv začnou, páč manželé se mají milovt. já vždycky tvrdila, že milovat se dá naučit – ostatně u mýho muže mi to trvalo dost dlouho. On třeba vůbec nechápe zamilování, kdy člověk nemůže jíst ani spát, kdy je schopen zoufalých činů. Dalo by se říct, že je až nenormální, ale přijde mi, že v Africe je to běžný?
29.12.2008
Hamadi miluje svůj život. Ráda žije v Aqabě, ráda chodí do práce a ještě raději se modlí. Ráda je ženou, a i když by ráda jezdila na kole jindy než před rozedněním (aby ji nikdo neviděl), nikdy by s muži neměnila.
Muslimské ženy v Jordánsku totiž na rozdíl od mužů vědí, jak se zabavit. Svobodné i vdané. Svobodné shánějí manžela, což je velmi náročná a oblíbená činnost, a ty, které ho již sehnaly, vstoupily do další fáze života. Do života vdané ženy, který s sebou nese milé společenské povinnosti. Stručně řečeno, stýkat se s ostatními vdanými ženami. Každá vdaná žena musí ve svém domě pořádat víceméně pravidelná setkávání svých známých – popíjí se čaj a jedí koláčky, datle či slané pečivo, převádí se šaty a byt, klábosí se. Tyto dýchánky se konají v době nepřítomnosti mužů a každá žena se za pozvání na ženskou návštěvu musí odvděčit pozváním na další ženskou návštěvu a tak to nikdy nepřestane a bude to pokračovat až do skonání světa. Už jen proto se některé muslimské ženy odmítají vdát na Západ a opustit arabský svět – vědí, že by o takový život, a tím i o určitý "status", budovaný ve svém okolí odmalička, přišly. Tuto zálibu jordánských žen v ustavičně "zaneprázdněném" životě uspěchané Evropanky stěží pochopí. Souvisí však s tím, že "být ženou" je v Jordánsku skutečně významným a krásným "zaměstnáním". Kromě běžných ženských prací, jako je vaření, péče o mnohačlennou rodinu a o domácnost, zahrnuje nekonečnou škálu úkonů, radostí a milých poviností, stejně jako výsad. Stačí jen "být ženou" a již se vše přizpůsobuje všim potřebám, vaší existenci. Ženy mají vlastní patra v restauracích, parky, bazény (bohužel jen ve velkých městech), tělocvičny, obchody, školy, kanceláře. Ženy se mohou v kancelářích zamknout, aby se mohly pomodlit, žena si může postěžovat na nějakého muže, že na ni promluvil, a hned ho odvádí policie. Když nastoupí žena do autobsu, muži se sesedávají na jedno sedadlo, aby měla celou sedačku jen pro sebe. Když muži řeknou: "jsou tam odhalené ženy," znamená to vždy potíže a komplikace pro mužské pohlaví: nesmí se tm vstoupit; pokud by tak muž učinil a ženy by se kvůli němu musely zahalit, budou celý jeho pobyt v téže místnosti provázet jejich kradmé nenávistné pohledy. Když ženy řeknou "jsou tam muži," zahalí se, jak mohou a jak uznají za vhodné, a pak vstoupí. Za všeobecného upřímného zájmu všech přítomných mužů, kteří se mohou třeba postavit na hlavu, aby získali pozornost dané ženy.
Vytouženou povinností vdané ženy, na kterou se každá svobodná dívka těší, je dbát o sebe, aby byla hezká, upravená, vkusná a elegantní a líbila se manželovi. Muslimské páry toiž většinou vstupují do manželství bez předchozího fyzického zalíbení, takže fázi "randění" prožívají muži a ženy až po svatbě, a snaží se proto jeden druhému líbit. …
Právě proto, že ženská krása je tolik spojena s kamarádkami, udržují si i vdané ženy nadále své místo v "ženském světě", který doslova milují. Nakupují spolu látky, půjčují si oblečení, chodí na ženské party, kde spolu tančí, vyrábějí společně pleťové masky, jedna druhou malují hennou, a třebaže každá touží po tom nejlepším manželovi, který by jí věnoval všechen svůj čas – i kdyby se jí to poštěstilo, stejně na své kamarádky zapomenout nemůže. To jsem díky Hamadi pochopila docela rychle. I když mohu po svém tolerantním manželovi chtít, aby se mnou trávil více času v obchodě s botami, než je pro muže normální, asi těžko mu mohu navrhnout: "Pojď, budeme se zkoušet účesy a pak si dáme pleťovou masku."
Hamadi mě na důležitost kamarádek a žen v jejím životě upozorňovala často – nahlas se divila, že Martin jde "zase" s námi, upozorňovala mě, že tentokrát půjdeme "jen my dvě", jindy prosila, abych nezapomněla, že je to sešlost jen pro ženy, anebo vyčítala, že bude mít "průšvih", když se bude tolikrát s Martinem vídat. Nechápala, kolik času se mnou můj manžel tráví, a nakonec se jí zdálo nelogické, že je to on, kdo mi stříhá vlasy. Obdivovala ho sice za to, ale zároveň nevěřila, že se jí tento muž jen nezdá. "Arabští muži jsou úplně jiní," říkala mnohokrát zklamaně a doufala, že jí Aláh sešle do cesty nějakého muslimského cizince, pro nějž bude hlavním cílem života trávit veškerý čas se svou ženou (kromě praktikování předpisů islámu samozřejmě). Nejvíc byla její víra "v ženy a přátelství" patrná, když jsme se bavily o tom, jestli by byla ochotná přijmout do svého manželství druhou ženu. Řekla, že by ji klidně přijala: "Kdyby můj manžel chtěl mít druhou manželku, nebyla bych proti. Pokud by to bylo jeho přání, chtěla bych mu ho splnit, aby byl šťastný a spokojený v manželství se mnou."
"To není možné, Hamadi," odporovala jsem. "To říkáš jen proto, že jsi ještě nepoznala lásku. Až poznáš lásku, pochopíš, že se o svého manžela nechceš s nikým dělit."
"Kdepak, nesouhlasila, a měla důvod ozkoušený po mnoho generací. "Pomohla bych mu ji vybrat, a tak bych věděla, jaká žena do našeho manželství vstupuje. získala bych tak novou kamarádku, která by se mnou byla celý den. Už bych nemusela vařit, uklízet a nakupovat sama, nečekala bych na manžela sama. Byly bychom dvě, povídaly bychom si a dělaly vše společně. A to by bylo krásné!"
Zkrátka a dobře, muslimským ženám muž nikdy nahradit kaarádku nemůže. Buď je to muž, nebo manžel a otec dětí. nic z toho však neznamená "kamarád".
http://www.ikarmel.cz/kniha-tisk.php?sel_kniha=3594&PHPSESSID=f8989c33468ed0e46f330e143465a68e
Květa Klímová – Pumerová je antropoložka, překladatelka a pedagožka; fotografické práce a cestovatelské články psané rukou její či jejího manžela, Martina Pumery, můžete vidět mj. i v National Geographics . V roce 2006 vyšla této autorce další čtivá kniha Venku číhá džungle , kde popisuje svůj pobyt mezi peruánskými indiány, jejich způsob existence a uvažování.
Mužům vstup zakázán je publikace o dva roky starší a nabízí nevšední a jedinečný pohled pod závoj života žen v Jordánsku; čtenář bezmála na každé stránce zjišťuje, že věci mohou být úplně jinak, než si až dosud myslel. (I když zrovna Hamadina pasáž o milujících se spolumanželkách – kamarádkách se mi zdá trošku idealistická… Že by Jordánky byly tak obětavé, mírumilovné a nesobecké?)
Byl obsazen Afghánistán, zrušen Taliban a najednou se objevily tváře žen. Zahalené tajuplné bytost, trpící pod tvrdým diktátem mužů, kteří vládli. Žádné vzdělání pro ženy, žádná práva, žádná radost ze života, žádná svobodná rozhodování. A přesto ženy v Afghánistánu žily dál, vdávaly se, rodily děti a možná se i někdy smály. "Teď si můžete sundat burky!" přišlo rozhodnutí shora, ale všechny ženy to neudělaly. A svět se znovu rozdělil na dvě skupiny: na ty, co chápali, že ženy sundat burky jen tak nemohou, a na ty, co jim to málem chtěli nakázat. Proč by kdokoli chtěl dál chodit v pytli s otvorem na oči, když nemusí? Bylo to tak nepochopitelné! Copak to nosí dobrovolně?" napadlo kdekoho, ale potom nad tím jen mávl rukou: "Komu není rady…"
Náš život jde dál a my se zase osudy muslimských žen zabýváme méně. Máme vlastní starosti. A možná je to i dobře. Nemůžeme přece chtít nustále řešit, pročco kdo na světě nosí a jestli by to měl sundat – je to jeho věc. Oni nám také neříkají, zda bychom měli něco obléknout.
Ae ona neodbytná otázka "Proč?" zůstala ve vzduchu pro mnohé z nás nezodpovězena a netýkala se jen Afghánistánu. Proč by ženy chtěly nosit dlouhé nevzhledné oblečení a zakrývat svůj obličej? Proč se vdávají za muže, kteří je nutí takové oblečení nosit? Nutí je vůbec ti muži? Jak mohou tyto ženy chtít dál žít a rodit děti, když jsou tak nešťastné a trpí? Přece si nemohou přát tentýž osud pro své dcery! Ale jsou nešťastné? Trpí? Co dělají celý den? Co dělají celý život? Je to život?
Některé otázky nás dovedou k vskutku absurdním závěrům a ty nás nutně vyzývají k dalším pochybnostem: je to tak, jak jsme se celou dobu domnívali? Není to třeba úplně jinak? Je dobré nevměšovat se do života jiných, pokud o to sami nepožádali. Ale je dobré nevědět, jak žijí, a netušit, proč tak žijí? …
Byl z Egypta, ženatý a do Spojených států s s sebou přivezl manželku. Přes den studovala, večer společně nakupovali a chodili si se svými dětmi hrát do parku, scházeli se se svými přáteli, ale jediný, kdo se účastnil veřejného života, byl on. Pokaždé, když se konala nějaká party, jeho žena zůstala doma.
"Fatma je nemocná," vymlouval se Násir a my mu to nevěřili. Bylo to ten měsíc už podruhé.
"Utlačuješ ji a chceš, aby zůstala jen zavřená doma," prohlásila jsem veřejně, což se ho nesmírně dotklo, ale nic mi na to neodpověděl.
Myslím, že jedině on sám věděl nejlépe, proč nám všem lhal. Bylo to to nejjednodušší, co mohl udělat. Pravdě bychom totiž také nevěřili. Fatma zůstala doma proto, že nerada chodí na smíšené party, kde se setkávají muži a ženy dohromady. V její kultuře to není běžné a ona by se cítila nepříjemně.
Až si přečtete tuto knihu a vrátíte se zpět k tomuto úvodu, odpovědi naleznete už snadno. Vaše oči budou vidět jako s novými brýlemi a až za Bosporský průliv. Je to pravdivý příběh. Je o jedné Evropance, která se vydala na Blízký východ, aby poznala. Je o jedné Arabce, která tuhle Evropanku potkala a spřátelila se s ní, aby ji změnila. Je o tom, jak se změnily obě. Je o přátelství, o šátcích, obličejových rouškách, o hábitech, tajných přáních, o radostech, o životě muslimských žen v Jordánsku. Je o nalezení odpovědí. Je o otevřených očích a otevřených srdcích. Je napsán pro ty, kdo ho chtějí s otevřenýma očima a otevřeným srdcem číst.
27.12.2008
Na blogu Aishy Najmanové se před pár dny objevil článek Dva roky s islámem. Autorka (která si na rozdíl ode mě pamatuje přesné datum své konverze) píše o tom, jak se změnil její život poté, co se stala muslimkou.
Podobný článek napsat nemůžu: nejen proto, že po bezmála dvou desetiletích si ty změny vybavuji asi hůř, než bych na ně vzpomínala (tak jako Aisha) po dvou letech.
Už jen nejasně si vybavuji, jak mi maminka s pečlivostí sobě vlastní šila dlouhé (a krásné) kostýmky bez rozparků (které v mém prvním zaměstnání vyvolávaly postranní poznámky kolegyň; "ty taky nosíš samý modely!"), jak mi z Maroka a Alžírska poštou přicházely šátky a ozdobné spony k nim; jak jsem poznala české muslimy a muslimky (muslimky postupem let odvál čas, ale přátelství muslimů – kteří podle Lukáše Lhoťana vlastně možná ani neexistují – vytrvalo). O trochu zřetelnější jsou moje vzpomínky na první modlitbu ve Velké pařížské mešitě, na radost a všeobecné přijetí, kterého se mi dostalo ve všech mešitách ve Francii a v Německu (bez ohledu na to, že jsem tam vždycky přišla s cizím mužem, který byl nejmíň v jednom případě dokonce protestant 🙂 ), na hloubku první ranní modlitby před východem slunce, když většina lidí ještě spí a svět se nachází na magické hranici mezi tmou a světlem.
Velká pařížská mešita, postavená roku 1926 jako výraz vděku Francie za životy 70.000 muslimů, padlých v 1.sv válce za Francouzskou republiku.
Neznám přesná data, se kterými bych mohla takové ponoření do minulosti pojit.
Ale zato mám úřady potvrzené jiné datum; den, kdy jsem vstoupila v "multikulturní manželství". Co na tom, že je to datum, na které si Choť ještě nikdy nevzpomněl včas (vlastně ne: jednou mi přinesl jakýsi dárek o měsíc dřív, v domnění, že to je ten den) a které si naopak já pamatuji tak snadno proto, že se kryje s Vánoci 🙂 .
Letos jsme vstoupili do devátého roku. Devátý rok potíží a neštěstí, myslí si někteří (přestože to tak přímo neříkají), ale nakonec to – jak někde napsala Madame Amar – vždycky nějak vypluje na povrch. Nevím, jak Choť 
, ale já o těch "potížích a neštěstí" vůbec přesvědčena nejsem.
Jistě, je k vzteku mít doma muže, který mi navrhne, že bych měla cvičit… v noci; muže, který odtuší, že mám být ráda, že mám vodu z kohoutku a nechtít ještě i pračku (což byl, doufám, stejně napůl vtip… i když, pravda, pračka stále nepere); muže, který nezvedá telefon a budí spící děti, krmí potomstvo studenou omáčkou, šílí, když nejsem dvě hodiny doma a zapomene všechno, co mu řeknu, nejpozději do tří sekund.
Ale taky je úžasné mít doma muže, který se nikde nepotuluje (už , nebo možná zatím?), bez odmlouvání nosí domů nákupy (manželky Afričanů možná vědí, že to není samozřejmost), hraje a kreslí si s dětmi, myslí vždycky nejdřív na mě a na potomstvo, pak na svou rodinu, moji rodinu a teprve potom na sebe; muže, který kvůli mým rodičům proběhá celé město, aby sehnal hezký vánoční stromek, a který lžcí krmí nemohoucí babičku (ačkoli krmení kohokoli nesnáší)…
Takže ano (pro šťouravé ), jsem ráda, že Chotě mám. Otázkou zůstává, jestli je rád taky on. Při čtení článku o Spoonině stěhování, Vikiině komentáři pod ním a Efčině komentáři pod mým Přáním jsem se nad sebou musela začít zamýšlet. Ještě jsem totiž nezapomněla, jak jsem před dvěma lety Choťovy výzvy k balení před stěhováním odbývala s tím, že je ještě čas a všechno budeme potřebovat… a pak jsem do krabic naházela knihy, kazety a DVD disky. Choť je po mně přeskládal, pouklízel do krabic všechno ostatní, rozmontoval a zabalil nábytek a mě odeslal k rodičům (abych nepřekážela, nejspíš 🙂 ), kde jsem zůstala, dokud nebylo všechno v novém bytě. Smontováno, pochopitelně.
Efčin popis toho, jak její "dokonalý muž" trhá oddací list, protože se oženil s "tak příšernou ženskou", která ho chce otrávit, ve mně probudil asociace s mými vlastními odchody "od muže a od dětí" (Chotě znepokojil jen ten první; u těch dalších už nejspíš tušil, že se za dvě tři hodinky vrátím i s batohem a těšit se z mého zmizení je zbytečné) a s nahlas pronášenými závěry (přibližně) o tom, že nejhoršího partnera na světě mám já (a ne Efčin guinejský manžel ).
Inu, "jen trpělivost může učinit manželství dobrým"… Jen nesmí dojít. Ta trpělivost.
22.12.2008
21.12.2008
včetně textu v češtině
http://www.senvideo.com/flvplayer_elite.swf
SEY DU SUWAA (C. Gawlo + S. Faye)
Bes bu ne nga degg nit ku naan
Looy xaar ba sey ak kooku
Waaye sey du suwaa
Sey saans la
Saansu seen jikko doon benn
Saansu seen yar doon benn
Li ngeen di bëgg doon benn
Li ngeen di bañ doon benn
A, sey du choix, sey saans la
Walla bu de choix, choix bu and ak saans la
Dinga bëgg nit mu bëgg la
te sey bi du yagg
Dinga sey ak ku la bëggul
sey bi yagg ba jaaxal
Dinga gorook ku la bëgg
te ngoro bi du yagg
Dinga gorook ku la bëggul
Ngoro bi neex ba jaaxal
A, sey du choix, sey saans la
Walla bu de choix, choix bu and ak saans la
Dara jarul yakkamti
Nañu ñaan Yalla buur
Moom mii may ñu sey ndigal
Su booba nañu ko teye ci ni mu gënee
Gaa yi bonne chance
Nun jigeenñi bañuñu sey
Sz ñu sañoon mu doon tey
Waaye yeen a woorul
Man bëgg naa sey
Su ma sañoon mu doon tey
Waaye ñemewuma la
Samam xel dalul ci yaw
Kon ragal bët-bëti
Daf ko fii jarul
Te toog di xalaat
Dina baax am du baax
Te duggoo ca biir
A, fii lañuy fanaanee
Li ma ci ragal
Dem ba ca biir-a-biir
Nga soppi jikko
Tas suñu sey bi
Noon yi di ñu reetaan
A, lii laa ci bañ
Soo ma bëggee, deglul sa xol
Bul deglu kenneen, yaw bëgg nga ma
Man mii bëgg naa la, na ñu deglu Yalla…
Manželství není volba
Lidi pořád říkají
Na co čekáš, proč si ho nevezmeš
Ale manželství není volba
Pro manželství musíš mít štěstí
Štěstí, abyste měli stejné povahy
Štěstí, abyste měli stejnou výchovu
Abyste měli rádi totéž
Abyste nesnášeli totéž
Manželství není ve výběru, manželství je ve štěstí
I když už si vybíráš, musíš mít štěstí
Máš někoho ráda a on tě má rád
Ale vaše manželství nevydrží
Vezmeš si někoho, kdo tě rád nemá
A váš svazek bude pevný k nevíře
Budeš s tím, kdo tě má rád
a brzy se rozejdete
Budeš s tím, kdo tě nechce
a váš vztah bude krásný k nevíře
Manželství není volba, manželství je štěstí
I když už si vybíráš, musíš mít štěstí
Nemusíme spěchat
Prosme Boha Krále
Aby nám sám určil cestu
Tak uděláme nejlíp
Hodně štěstí, lidi
My ženy se chceme vdát
Kdyby bylo po našem, mohlo by to být už dnes
Ale s vámi je to těžké
Já se chci oženit
Kdyby bylo po mém, udělal bych to už dnes
Ale netroufám si
nejsem si tebou jistý
Jaképak obavy
Sedět tu a přemýšlet
Vyjde to, nebo ne
A ani to nezkusíš
Ale já se bojím
Že až budeme svoji
Změníš povahu
Zničíš manželství
Nepřátelé se budou smát
To já nechci
Jestli mě máš rád, neposlouchej nikoho
Kromě svého srdce
Máš mě rád, mám tě ráda
Poslouchejme Boha
19.12.2008
Případ připomínající proslulého "katarského prince" zveřejnil server ferloo.com. Stejné rozpaky nad tím, kdo je čím vinen, ale úplně jiný konec. Možná proto, že žalovaní nebyli bohatí princové…
Když třináctiletá žačka druhého stupně základní školy onemocněla, začali jí rodiče podávat antimalarika. Jenže dívenčin stav se nelepšil, a starostlivý tatínek odvezl dcerušku do nemocnice. Vyšetření ukázalo, že jedinou "chorobou", kterou mladá dáma trpí, je šestý týden těhotenství.
Zděšená rodina začala pátrat po otci… a holčička udala, že byla znásilněna třemi muži. Naštěstí je všechny tři zná a může k nim dovést policii. Vyšetřování bohužel neodhalilo, kdo z oněch násilníků by mohl být otcem dítěte, ale trochu světla do případu přece jen vneslo.
"První byl náš soused," přiznala školačka. "Pomáhal mi s úkoly a jednou mi řekl ´pojď, budeme si hrát bělošskou hru´…", vyprávěla příběh jako z nenápaditého pornofimu. "Pak jsme spolu spali už pravidelně, a pokaždé mi dal pár dvousetfrankových mincí," připustila ještě.
"K Mohamedovi mě zavedl kamarád," líčila dál. "Nabídl mi, že mi za sex zaplatí, a já jsem se zeptala kolik. Řekl, že mi dá pět set franků* a já jsem souhlasila. Ale když bylo po všem, dal mi jen dvě stovky. A s Papem, to bylo kvůli křížovkám. Řekl mi, že si k němu můžu chodit pro stránky z novin, kde jsou křížovky. Ale pokaždé mi taky řekl, abych si s ním ´hrála na bělochy´ a já jsem pokaždé souhlasila. Poprvé mi slíbil dva tisíce franků, ty mi ale nikdy nedal. A pak mě vždycky odbyl dvěma stovkama."
Všem třem sexuchtivým šetřílkům (ve věku mezi třicítkou a čtyřicítkou) soud přikázal zaplatit oběti tři miliony franků. Vydělávat na odškodné ale budou muset ve vězení, ze kterého se nikdo z nich deset let nepodívá…
* Pět set franků – cca 20-25 Kč.
http://videos.seneweb.com/embedPlayer.php?vid=f9028faec74be6ec9b852b0a5
Dvanáct krajů 
