Dvanáct krajů

Telefon zazvonil, jako vždycky, v tu nejnevhodnější chvíli. Na ruce právě usnuvšího synáčka, syčela jsem na Chotě, ať to zvedne, honem, hned.

„Kdo je to? Músa? Chceš manželku? …Jo aháá! Músa!“ odnesl si můj mobil do kuchyně.

Nesla jsem chlapečka do postele, nožičky mu visely přes moje předloktí a mě napadlo, že ten Músa – není on to nakonec ten Músa, kterého Choť už celá léta shání? – bude určitě chtít peníze. Fuj, to jsem ale podezřívavá, zastyděla jsem se hned vzápětí.

Choť se asi po dvou minutách vrátil ke mně:

„Musím mu zavolat, asi mu došel kredit,“  hlásil rozjásaně. Než se na monitoru počítače stačilo objevit logo Skypu, zvonil mobil znova. A opět putoval do kuchyně.

Když přišel Choť podruhé, po rozjařenosti už nebylo ani stopy:

„Chce půl milionu franků,“ hlásil mi nevěřícně.

„Chce půl milionu franků, že se oženil a koupil si pozemek a teď chce tu manželku, Tukulérku, dostat k sobě do Gabunu.“ Na chvíli se odmlčel, ale bylo vidět, že mu to leží v hlavě. A na srdci.

„Celé ty roky mu posílám pohledy a pozdravy – nikdy mi neodpověděl. Neřekl mi ani, že se žení. A když potřebuje peníze, najednou si na mě vzpomene. Že mi to bude pomalu splácet! A když jsem mu řekl že to je těžký, že ty nepracuješ, odpověděl mi na to, že ty peníze potřebuje!“ povzdechl si Choť.

Jo, střetnutí s realitou nebývají příjemná…