Dvanáct krajů

"On mluví!" přivedl Miminku k vytržení její nejmladší bratr.

Jsou mu dva měsíce.

"Mluví?" nechtělo se mi věřit. "A co říká?"

"Nevím," posmutněla dcera nad broukajícím si miminem, "on mluví francouzsky."

"Veliké. Musí být VELIKÉ," kladla jsem odcházejícímu Choti na srdce.

Nepatřím k ženám, které z porodnice odcházejí o pět kilo lehčí než před početím. To, že moje předporodní a poporodní hmotnost bývá zhruba o polovinu vyšší, než moje hmotnost obvyklá, se pochopitelně odráží i na mých rozměrech.

Jsouc nadživotní velikosti, neuspěla jsem v pokusech zahalit své přečetné obliny do něčeho z toho, co se nacházelo ve skříni. Zároveň jsem si nemohla jít koupit něco velikostí přiměřeného, neboť jsem neměla v čem si to jít koupit. Na Choťovo "tak si vem tu růžovou košili" jsem musela odpovědět upozorněním, že růžovou košili jsem na sobě měla naposledy před třiceti kily. Obligátní ženské "nemám co na sebe" nabylo doslovného významu.

Choť nakupuje oblečení rád a pečlivě. Nepochybuji o tom, že navštívil mnoho obchodů s nejlepší pověstí, než našel kousky, s nimiž byl spokojen po stránce estetické i materiálové. Jsem si jista, že si na výběru dal záležet.

O pár hodin později jsem z tašky vytáhla dvě bílá, poloprůsvitná, elastická trička bez rukávů. Jedno z nich velikosti S, druhé M.

"Vždyť tam píšou em! Já potřebuju iksel! Iksiksel! Ne em! Do toho se nemůžu vejít! Podívej se na mě!" volala jsem.

"JSOU veliká," bránil se Choť, "vidíš ten střih? Ta mají být těsná. Ta ti přece BUDOU! Tak si je zkus!"

Zahnala jsem myšlenku na potupnost okamžiku, v němž se ukáže, že tričko velikosti S si můžu obléct nanejvýš jako sexy límeček s  postranními rukávky, a abych nevypadala jako nevděčnice, do dodaných oblečků jsem se nasoukala.

Můj nový oděv na mně vypadal jako úbor pro soutěž Miss Michelin.

"Vždyť je to dobrý," ignoroval Choť nemilosrdnou indiskrétnost trika, a povzbudil mě: "Pche, podívala ses, v čem chodí ženský na ulici? Vypadají ještě mnohem hůř!"

V bance se k Choti chovají obvykle profesionálně, ba až mile.  Souvisí to pravděpodobně s neutuchající nadějí úřednic, že se jim podaří Choti vnutit mu nějaký ten úvěrový produkt navíc,  pěkné připojištěníčko či jinou službu.  A jednoho dne se jejich natěšené očekávání splnilo.

"Tak máš to pojištění?" tázala jsem se živitele rodiny, když přišel domů z lovu záruk pro případ úmrtí, invalidity a ztráty zaměstnání.

"Ne," odfrkl. "Představ si, že ode mě chtěli potvrzení o výši platu, potvrzení, že nejsem ve zkušební lhůtě a nevyhazují mě z práce, potvrzení o bydlišti…"

"Proč výši platu," skočila jsem mu do řeči, "když přece mají všechny tvoje příjmy v záznamech?"

"No to nevím," pravil Choť, ale prý mi to vyřídí do čtrnácti dnů od té doby, co jim to přinesu. Ale nepřinesu!" zakončil odhodlaně. "Ten chlap se mě ptal, jestli mám vysokou školu!"

"Na co to, proboha, potřeboval?" žasla jsem. "To snad byl jen zvědavej, ne? V jaké bance jsi to, prosímtě, byl? V té naší?" nechtělo se mi věřit.

"No to právě ne," přiznal Choť, "tam mi zavřeli. "Šel jsem do jiné pobočky… A však já jsem mu taky řekl, že ho nebudu informovat, jestli mám nebo nemám vysokou školu, dokud mi neřekne, na co ten údaj potřebuje, a že se na to kdyžtak klidně zeptám jeho vedoucího. A on na to, že se prý špatně podíval do počítače a že to pro pojištění samozřejmě vědět nemusí. No ale teď už budou mít otevřeno tady za rohem, tak já si vážně radši zajdu tam," opustil nás toho dne podruhé.

"Tak jsem tam byl," referoval o půl hodiny později, "ptali se mě, proč nečekám na výsledek procesu na té druhé pobočce, protože oni vidí v systému, že už jsem to chtěl uzavřít jinde… Tak jsem řekl, že jsem tam nebyl spokojenej, a oni to bez problémů převedli k sobě. Nakonec museli volat šéfa, protože to na té druhé pobočce stejně vyplnili špatně a muselo se to přepsat celý. Ten se bude divit," potěšil se Choť pomstychtivě, "ten chlap z Cizí pobočky, až zjistí, že už mě jako klienta nemá, že mu to sebrali…"

"No a co ta potvrzení?"

"Žádný nechtěli. Podepsal jsem, že jsem mlád, zdráv, nejsem na neschopence a z práce mě nevyhazujou. Že jsem zaměstnanej, to vidí na výpisech už několik let. A ještě mi nakonec řekli ´doufáme, že u nás spokojen jste?´", byl spokojen Choť. "A tu smlouvu nedostanu za čtrnáct dní, ale zítra!", radoval se.

Nazítří můj životní partner sloučil cestu do banky s cestou do zdravotní pojišťovny; bylo už na čase, aby jeho nové dítě vystoupilo z pojištěnecké ilegality.  Ve zdravotní pojišťovně předložil rodný list robátka a za odměnu dostal kufřík vzorků kdečeho. Kufřík pro dítě. Papírovému kufříku s nápadným designem vévodila postava mravence(?) s obrovskýma, lesklýma, uhrančivýma očima.

Choť, v jedné ruce kufřík, v druhé ruce desky na papíry, vstoupil do banky. Úřednice, tatáž jako předešlý den, Chotě přivítala s úsměvem… který poněkud ztuhl, když zpozorovala mravence, kterak na ni  hledí svými velkými černými zraky z desky stolu, kam Choť kufřík odložil.

"Máte to samozřejmě připraveno, jak jsme se včera domluvili," trošku se jí zadrhával hlas. 

"Tady je to, jen mi to podepište tady… a tady…" ukazovala Choti, aniž by se na něj dívala; mravenec mladé dámě evidentně učaroval hypnotickou silou.

"Doufám, že je všechno v pořádku?" ujišťovala se několikrát.

Z nervozity úřednice začal být nesvůj i Choť.  Nakonec se mu docela ulevilo, když se za ním dveře banky s tichounkým zasvištěním zavřely. Ušel pár kroků a nedalo mu to; trochu nadzvedl kufírek, aby si ho lépe prohlédl.

A teprv tehdy ho napadlo to, o čem nebohá slečna za přepážkou možná uvažovala celé minuty: mravencovy zraky by klidně mohly ukrývat hledáček kamery… 

Po stranách hlavy jí trčely dva světle hnědé culíčky a trochu se zhouply pokaždé, když se naklonila ke kamarádce. Seděly tam spolu pod skluzavkou, dvě holčičky asi tak deset a jedenáct let staré, a zpovzdálí si prohlížely Knoflíčka.

Pak vstaly, oprášily si gatě, a vydaly se k nám: "Vy máte hezká miminka," pochválily mi děti, "jak se jmenují?"

Řekla jsem jim to.

"Ona by se vás chtěla na něco zeptat, nebudete se zlobit?" šťouchla ta větší do té menší.

"Né, já jsem chtěla, aby ses zeptala ty," zamrmlala menší.

Poodešly zpátky ke skluzavce.

Zvědavost vyhrála nad ostychem; culíkatá holčička se k nám znovu otočila.

"To jsou ti černoušci z Austrálie?" zeptala se.

V duchu jsem se trochu urazila. (Politicky nekorektní vysvětlení: pro někoho možná jsou ekvatoriálci jako ekvatoriálci, ale mně v porovnání s negroidy australoidi zrovna fyzickou krásou neimponují.)

No ale třeba to zrovna brali ve škole, napadlo mě. Zmatek byl na mně asi vidět, protože druhá holčička – zatímco ta první pořád čekala na odpověď – doplnila: "ty děti, co se objednávají přes počítač, jsou to ony?"

To už jsem byla zmatena dočista. Za našich  mladých let děti nosil čáp, vrána, nebo se kupovaly v hračkářství. Že by dnešní děti věřily na původ miminek z e-shopu?

"Ne, já jsem je neobjednávala," zkusila jsem to opatrně a doufala, že na mě zpoza břízky nevyskočí rodič, který by mě vzápětí nařkl z ohrožování mravní výchovy.

"My jsme to viděly v televizi," vysvětlila mladší holčička. "Takový černoušky, co se daj´objednat přes internet."

Další podrobnosti nedodala, a já si teď lámu hlavu, jestli bych si ke svým dětem mohla ještě nějaké  podobné dokoupit.

Obrázek: Personal photographs of the Hon. C L A Abbott during his term as Administrator of the Northern Territory, National Archives of Australia , Wikipedia

"Jakto, že se zase hádáte?" proneslo dítko čistým a jasným hláskem do polohlasného šumu nástupiště ve stanici metra Muzeum.

Dopravní špička vrcholila.

"Zase se hádáte," opakoval potomek zřetelně a nahlas.

"My se nehádáme," tlumeným hlasem oponoval Choť, který se mnou o okamžik dřív ne nevzrušeným tónem probíral wolofsky naše ranní setkání s žebrákem z Tézemě.

"Hádáte, pořád se hádáte, vždyť jsem vás slyšela," trumfovala holčička. Vysoká bruneta obešla sloup a věnovala každému z nás krátký pohled.

"A to jste říkali, že se už nikdy hádat nebudete. …Říkali jste to," bránila se dotčeně, když jsme unisono zvolali "cožeee-e???"

"Říkali jste to včera!" dodala Miminka. Knoflíček s vážnou tváří mlčky naslouchal a nijak nespěchal, aby se svým svědectvím přidal na tu či onu stranu.

"A já nechci chodit na balkón," rozkládalo dítko dál. "Nechci chodit na balkón, protože mě tam zavíráte," poněkud upravila fakt, že jsem ji na balkon nechtěla přes zimu pouštět, protože trvala na tom, že balkonové dveře mají být dokořán. "A křičíte na mě!"

Pán v klobouku, který kolem nás právě prošel,  se ohlédl.

"Pořád na mě křičíte!" křičela dceruška.

Opodál stojící maminka s kočárkem nám věnovala opovržlivý pohled.

"A na Knoflíčka!"

Choti se ve tváři objevil výraz rezignace.  Rozjetý vlak té tolik velebené dětské fantazie zastavit nelze. Miminka přitvrdila:

"A tatínek chtěl Knoflíčka zabít."

"To snad ne," nemohla jsem na Choti nechat podezření z pokusu infanticidy. Holčička byla nesmlouvavá: "Chtěl! Chtěl ho zabít, včera!"

Na nástupišti již nebylo oka, které by se upíralo jinam, než na nás. Začala jsem doufat, že zkazky o lhostejné veřejnosti jsou pravdivé a nikdo nezavolá policii.

Knoflíček, který se v roli týraného dítěte vyžívá rád odjakživa, konečně promluvil: "Jo! Nás plácáte! Jsi mi udělala AU!", a pohlédl na mě vyčítavými zraky.

Kojenec naštěstí mlčel.

"A takový hezký děti…" zaznělo odkudsi soucitně.

"Co by za to některý lidi dali," odpověděl někdo další, a první hlas dolplnil: "Žejo, a jiný si toho nevážej!"

"A já nechci, abyste se hádali," pravila Miminka. Až by mi jí, chudinky trpící, bylo líto. "Nesmíš plácat tatínka," domlouvala mi ještě.

"Může si za to sama… nikdy nedělá dobrotu…" šuškal si postarší pár s pohledy upřenými na nás.

Děti, ti "pravdomluvní andílkové",  se tvářily dospěle a přísně.

 Do vlakové soupravy (snad nikdy jsem ještě neměla z příjezdu metra takovou radost!) jsem nastupovala s pocitem, že bych hned měnila s Nigerií, jejíž potomstvo informuje okolí "jen" o genitáliích rodičů…

Paprsky dopoledního sluníčka lechtaly chodce na tvářích. K nám, kteří jsme stáli ve frontě u okénka předprodeje jízdenek,  bohužel nedosáhly.

Choť s dětmi vyšel z nedalekého obchůdku; mířili z podloubí ke světlému pásu tepla na chodníku.

Od vchodu do metra se odloupl stín a vydal se za nimi.

Na světle se stín proměnil ve vysokého, možná až příliš štíhlého černocha, a dal se s Choťem do řeči. 

Z místa, kde jsem stála, jsem nemohla slyšet, o čem si povídají, ale Choť nadšeně nevypadal. Na tu dálku se zdálo, že jen slušné vychování mu zabraňuje v rychlém ukončení konverzace.

S lístky jsem vykročila k nim.

"Nemáš stovku?" přivítal mě Choť.

"Chce peníze?" po straně jsem si prohlédla Choťova společníka. Oděn v umolousané kalhoty a pomačkanou košili (obojí značky Kenvelo) nevypadal zrovna vábně.

"Bonjour, Madame," pozdravil mě, kdovíproč francouzsky, a odhalil přitom zbytky zašlého chrupu.

"Odkud je?" vyptávala jsem se dál.

"Z Tézemě," odvětil Choť v rozpacích, o něco umenšených tím, že zodpovědnost za milodar byla přesunuta na má bedra.

Tazemě není od Senegalu daleko a Tazemci jsou si se Senegalci blízcí i kulturně, ač mají – politicky, historicky a statisticky vzato – vřelejší vztah k násilí… a k alkoholu.

Vsunula jsem Tazemci do dlaně první bankovku, kterou jsem v kapse nahmatala.

Tazemec se ke mně naklonil: "Merci, merci, Madame," ovanul mě pivní vánek.

"Nerozumí francouzsky," upozornil ho Choť.

"Dáš mi telefonní číslo, bratře? Mohli bychom se někdy sejít," navrhl mu Tazemec.

"Rád bych," opáčil Choť, "ale my tu nebydlíme, my jsme z Brna."

"Škoda. Pozval bych vás teď aspoň na pivo," přešel Tazemec do češtiny, "ale vy nepijete…" kynul nám, už na odchodu, rukou se smutkem za nehty.

"Tady určitě žebrá pořád," odhadl Choť, když se usadil ve vagónu metra.

"Myslíš? Vždyť by mu nikdo nic nedal," vyjádřila jsem své pochybnosti.

"Ne od domorodců," vysvětlil mi Choť, "ale od Afričanů."

"Těch tu zase tolik není, aby se tím uživil," namítla jsem. "A dvakrát po sobě mu stejně nikdo peníze nedá. Řekl ti, co tu dělá?"

"Říkal, že žil v Lotyšsku. Má prý lotyšskou manželku a dvě děti, tady byl v azylovém táboře. A tvrdil, že teď prý pracuje v McDonalds, ale v McDonalds by takový lidi nezaměstnali."

"To leda by chtěli přijít o všechny zákazníky," souhlasila jsem.

"Kolik jsi mu dala?" vrátil se Choť k původnímu tématu. A následně zvolal: "To jsem mu mohl dát taky, já chtěl stovku, protože jsem neměl drobný. Kdyby aspoň neříkal, že pracuje… Vždyť to propije!"

"Možná," souhlasila jsem. Ale když už jsem se rozhodla vyhovět prosbě bližního o peníze, můžu snad určovat, jak s nimi má naložit? A neubránila jsem se lítosti – na kterou také nemám právo – nad životem člověka, který ve čtvrté nebo páté dekádě svého života asi nemá nic než dvě děti v Lotyšsku, (možná) ilegální práci v Kenvelu za osm tisíc měsíčně a lásku k pivu.

Je možné, ba  skoro jisté, že pán z Tézemě má ze života ještě mnohem víc; ale tohle bylo to, co nás nechal uvidět. Ke škodě své a k poučení našemu: možnost, že budeme nuceni prosit o pomoc cizí lidi, ta je tu vždycky…

U nás doma se objevila kočka. Tedy, neobjevila se tam svévolně, dovezla jsem si ji (jak se posléze ukázalo, včetně chlamydií a zárodečných koťat) od rodičů.

Děti kočku podrobně prozkoumaly.

Kočka má oči (dvě!). Uši (dvě!). Nohy (čtyři!). Ocásek (jeden!). A cecíky (hodně!).

Kočka je orientální, hnědá havana. (Kdo netuší, jak to může vypadat, nechť klikne ZDE.)

"Kočka je černá," pravilo dítě.

"Není černá," podivila jsem se, že dítě přestává rozeznávat barvy.

"Je černá," trvalo na svém. "Černá jako tatínek!"

"Haha, a to vám jako řekl, že to takhle bude chodit?" bavil se počítačový technik nad důkazem činů jiného počítačového technika,

který mi do PCčka s hard diskem 160GB odborně nainstaloval přídavný hard disk s kapacitou 320 GB. Pomyslela jsem si něco neslušného i na adresu specializované prodejny, kde nám ten disk prodali jako prý nejvhodnější k tomu, který už doma máme, a vyslechla rozsudek: "No, tak to už dohromady nedám. Já vám ten disk zase odinstaluju, ale máte nabořenej i systém… To by bylo nejlepší si koupit novej počítač… a je škoda dávat přes deset tisíc za novej, kdybyste chtěli, já vám můžu sehnat nějakej použitej, slušnej, tak do devíti tisíc, že by si na tom i děcka mohly hrát nějaký lepší hry…" snažil se pán.

"Ehm… my si to ještě rozmyslíme," (Děcka?! Naše děcka ve věku do čtyř let budou hrát na počítači "lepší hry"?) slibovala jsem neurčitě a vedla počítačového mága ke dveřím, chudší o pětistovku. Nákup paměti, kabelu, mzda prvního "odborníka" a druhého odborníka už nás vyšla na nějaké čtyři tisíce, a počítač na tom byl hůř, než předtím.

"Co jsi to za IT specialistu," dobírala jsem si Chotě, "když nevíš, že k hard disku nemůžeme mít ´slave´s větší pamětí?"

"No dovol," bránil se, "my pracujeme se systémy, nejsem žádný montér hardwaru!"

Vzdor mezerám ve vědomostech dostal Choť v práci roční odměny, a vzdor nedostatkům v mé péči o domácnost se rozhodl se o ně se mnou rozdělit.

"Koupím počítač nový," odhodlal se.

A učinil tak. Vybral přístroj s dobrými uživatelskými recenzemi, značkový, se slušnou kapacitou RAM i hard diskem, ke kterému se již zakoupená paměť dá přidat (abychom aspoň tu nemuseli vyhodit z okna), s operačním systémem Vista. Počítač pořídil za více než dobrou cenu "v akci" internetového obchodu (takže i z prémií na Chotě zbylo víc); všechno se zdálo být v pořádku.

Než zboží přivezli. Protože pak se ukázalo, že operační systém jaksi… chybí.

"Tak to vrátíme?" navrhla jsem.

"Vrátíme," souhlasil Choť. I prodávající v internetovém obchodě uznal svou chybu, přislíbil opravu údajů na stránkách a vrácení peněz.

"Ale… on byl ten počítač přece jen o dost levnější, než ho mají jinde… a jinde k němu taky nemají operační systém, už jsem se díval…" začal váhat Choť.

Koupili jsme operační systém.

Operační systém se ukázal býti nekompatibilní s naším modemem.

Koupili jsme nový modem.

Počítač nechtěl datové kabely k našim telefonům. Choť koupil nové datové kabely.

Počítač se ukázal býti nekompatibilní s naší tiskárnou. K tiskárně mám celkem vřelý vztah; slouží věrně a dobře.

"To si máme koupit novou?" lkala jsem do telefonu jakémusi počítačových tiskáren znalému pánovi.

"No…," zvažoval, "to bych vám neradil. Novou laserovou tiskárnu pořídíte od tří tisíc výš, a bude horší, než ta, co máte. Kupte si…"

Opravdu doufám, že ta věc, která má umožnit spojení tiskárny s počítačem (a jejíž název si nepamatuju), bude už tou poslední, která je k běžnému provozu počítače nutná.

Jo, a, mimochodem, ty závěsy na francouzské okno nám švadlena na třetí pokus ušila správně dlouhé. Jen je založila na líc místo na rub…

 V neochozených elegantních botech, které mě tlačí, sedím ve škole a namísto účastného přikyvování tomu, jaký zlatý důl představuje personální psychologie, se sžírám vztekem.

(Mnou) nezvaná návštěva snědla MŮJ pudink! Ten, pro který si jezdím 3 stanice tramvají, protože v Tescu ani jiném bližším hypermarketu ho nemají.

Nevědouc o "krádeži", těšila jsem se na snídani celou noc. A jaké je moje rozčarování, když se ráno probírám zásobou sedmi dalších druhů pudinků a ten svůj ne a ne najít…

A vzpomínám na tvrzení profesorky matematiky, že na statistiku neradno spoléhat; při vzpomínce na ilustrující příklad výpočtu pravděpodobnosti, že pod oknem projde 100 uniformovaných policistů za sebou, jehož pracně vypočtený výsledek byl následně smetený ze stolu dovětkem o probíhající policejní přehlídce; jí po letech dávám za pravdu. Vždyť jaká je pravděpodobnost, že zmizí z osmi kelímků pudinku a čtyř jogurtů zrovna ten jediný můj (zastrčený úplně vzadu mimo dosah mlsného pohledu Mamadouova)? Vím, že to dotyčný nemohl vědět, ale…má zlost a rozmrzení jsou i tak dosti hluboké. Vynadáno dostal Mamadou, který byl výjimečně úplně nevinný.

Boj rozumu a citu…(jak—odvěké!).

Už mám dost Afričanů bez dovolení otvírajících lednice hostitele a chovajících se nestřídměji než doma!

(Napsala a e-mailem mi poslala Žena Guinejcova. Tímto jí znovu děkuji za to, že dovolila, abych se o ten literární skvost podělila.)

Vír vášně roztřásl nožičky. Milostná smršť cuchala křidélka. Hlas komentátora poučným tónem podmalovával muší porno na do temna pokoje zářící obrazovce.

Komentátor rozvedl myšlenku, že tím definitivně padla teorie o monogamii samiček některých živočišných druhů. Vlastně se tak zjistilo, že žádné samičky nejsou monogamní, a že tedy nejen samečci jsou vybaveni programem "výkonných obletovačů".

Mohli se, vědci jedni, zeptat libovolného matematika, nebo možná i libovolné ženy: kdyby byly všechny ženy věrné, s kým by byli nevěrní nevěrní muži? Ale oni se nezeptali; místo toho zkoumali mouchy. A pak o tom natočili film, čímž u nás doma způsobili manželskou krizi. Vzdor naší monogamii.

"Vidíš," pravil Choť.

"Co vidím?" podivila jsem se. "Že samičky nejsou monogamní, protože je evolučně výhodnější mít mláďata od různých otců? To se ví už dávno," prozradila jsem mu.

"Ne," nesouhlasil Choť, "tady říkali, že samičky jsou monogamní, ale samečkové ne."

"Neříkali," trvala jsem na tom, na čem se shodli vědci z dokumentu o mouchách. "Bylo tam, že si dřív mysleli, že to tak je, ale nebylo. Protože pro samičky je lepší, když mají mláďata od více otců. Ale potřebují nějakého, který se o ta mláďata bude starat, tak to tomu jednomu tají."

Choť zesinal: "Teprve teď vidím, koho jsem si vzal! Copak s tebou můžu dál takhle žít? Jak jsi zkažená, když máš takové názory!"

Čtvrtka chleba, mléko, salám v papíru.  Jednotlivé položky nákupu padaly do nákupní tašky, jejíž majitelka se před odchodem naposledy rozhlédla po vesnickém krámku… a rozhodla se ještě chvíli setrvat.

"Dobrý den, vás už jsem dlouho neviděla," přitočila se k (mojí) mamince, když i ta v obchodě vyřídila, co potřebovala. Z obchůdku vyšly současně a paní, která bydlí na opačné straně vsi, přidávala do kroku, aby mamince (tehdy) stačila: "Já jsem viděla tu vaši dceru, jak má toho černocha," informovala maminku, "a ona má taky dítě, žejo?"

Maminka souhlasila.

 "A to dítě, je černý?"

Maminka potvrdila.

"A jak moc je černý?" zajímala se dáma.

"No já nevím… tak akorát," nevěděla maminka, jak uspokojit zvědavost dotyčné.

Z hladiny rybníka se vznesl párek divokých kachen. Čtveřice babiček, hřadující na lavičkách u vodní nádrže, kynula oběma kolemjdoucím dámám na pozdrav.

"A pani," nevydržela to už sousedka, "proč se ta vaše dcera nevdá?"

"Která dcera?" chtěla vědět pro změnu maminka.

"No ta, jak má to černý dítě!"

"Ta se nemůže vdát," odtušila maminka, zatímco vytahovala klíče z kapsy. "Ještě se nerozvedla. Na shledanou," uskřípla cvaknutím vrátek možnost další konverzace a zanechala zmatenou zvědavku, ať si informaci dešifruje dle vlastní fantazie.

Získala si mě na první pohled. Nevtíravá barva přesně stejného odstínu, jaký je na dlažbě v kuchyni. Elegantní obliny decentního vzoru, vystupující na povrch a zase se ztrácející v pevných nitkách.

Ta, přesně tahle látka (a žádná jiná) musí zdobit francouzské okno v kuchyni.

Koupila jsem jí pět a půl metru, a začala přemýšlet, jak ji založím. Tři metry dvacet nahoře, tři metry dvacet dole, zašívat ručně skoro šest a půl metru záložek se mi nechtělo.

"Skočím si na roh ke švadleně," řekla jsem jednoho odpoledne Choti, "nechám si tam založit ten závěs. Na stroji to paní bude mít za chvilku, já bych to šila týden."

Švadlena zakázku převzala, já jsem podepsala zadání a vrátila se domů, těšit se na závěs, který mi příští týden bude viset v okně.

Příští týden mi v okně visel pořád závěs starý. Příští týden jsem totiž zjistila, že jsem závěs nechala ušít o metr kratší. Změřila jsem ho správně, ale buď jsem švadleně nahlásila jinou míru, nebo se paní přeslechla a já si toho na objednávce nevšimla. Tak či onak, měla jsem závěsy, které se mi nehodily na žádné okno.

Nejen Markéta někdy mlží. Řekla jsem Choti, že švadlena se zmýlila. Choť požadoval, aych šla práci reklamovat, a já to na neurčito slíbila, vděčná za to, že Choť nezná cenu látky, protože jinak by šel závěs asi vrátit sám.

Místo ke švadleně jsem se o pár týdnů později znovu vypravila do obchdu s metráží. "Mojí" látky už tam byl jen zbyteček, nanejvýš tak na volánek pod garnýž.

Ta, kterou jsem si odnesla, už sice nebyla "přesně ta jediná", ale kdybych byla neviděla tu první, mohla bych se klidně zamilovat i do téhle.

"To je krásná látka," pochválila mě švadlena při přijímání druhé zakázky na dva a půl metru dlouhé závěsy. Skutečně, na objednávkovém listu stálo, že závěsy mají být založeny na délku dva a půl metru. Nenápadně jsem to překontrolovala ještě, než jsem ateliér opustila. I doma jsem se na to pro jistotu znovu podívala. Dva a půl metru. Tak to bylo.

O týden později jsem vstoupila do ateliéru. Očekávání vysněných závěsů nepředpokládalo žádné komplikace. "Pojďte dál. Posaďte se," zvala mě švadlena. Ani v té chvíli ve mně ještě nehlodalo podezření. Jenže ona měla své důvody, aby mě vyzvala k posezení:

"Já se vám musím k něčemu přiznat," začala se zkroušeným výrazem, když mě měla bezpečně zabořenou v křesle. "Já ty závěsy ustřihla o půl metru kratší…"

Jean už léta pracuje v jednom pražském hotelu. Mimo sezónu to s klientelou bývalo vždycky horší, ale rozjíždějící se ekonomická krize učinila situaci bezmála tragickou.

Jean živí manželku, dvouletého syna a tříměsíční dceru. Živí je doslova, protože je to muž dobrého vychování a to by mu nikdy nedovolilo otevřeně od manželky čekat nějakou finanční podporu na provoz domácnosti.

Markéta, Jeanova manželka, je šetrná žena. Mateřskou ukládá na svůj účet: "na horší časy", říkává.

Ale i ty nejsilnější povahy někdy zakolísají.

Markéta, už tři roky doma s dětmi, toužila po počítači. Mohla by vyhledávat informace, vyplňovat formuláře on-line, chatovat s kamarády a s kolegy z práce. Počítač by mohl kápnout trochu barvy do šedi dnů matky na plný úvazek. Toužila po té elektronické věcičce tak moc, že když se jí naskytla výhodná koupě, váhala jen chvíli. Ten úbytek se na účtu přece ani nepozná…

Doma se Markéty nad notebookem přece jen zmocnily pochybnosti.  Jean jí dopřeje první poslední, ale teď, když je v práci čím dál častěji a čím dál déle a nosí domů pořád míň peněz by možná nebylo moudré se mu svěřovat s takovým hýřením. Markétu přepadaly výčitky svědomí: vždyť to od ní vlastně ani nebylo hezké, teď si kupovat počítač!

Styděla se tak, že notebook schovala do prádelníku a před Jeanem se tvářila jakoby nic.

I Jean se tvářil jakoby nic.

Jakoby nic plynuly dny.

Z Markéty se stala rozpolcená osobnost. Milující manželka svému milovanému choti stále tajila notebook, ale vzdát se počítače nedokázala. Když klamaný Jean trávil nekonečné šichty v hotelu, zanedbávala Markéta potomstvo a upírala fascinované zraky na monitor.

Stalo se, že Markéta zapomněla sledovat čas, nebo snad Jean výjimečně skončil dřív – tak či onak,  mladá paní zrovna dopisovala nějakou zprávu, když v zámku zachrastil klíč. Markéta v panice sklopia monitor a rozhlížela se, kam notebook co nejrychleji ukrýt. Koš se špinavým prádlem bude to pravé! Vyskočila od stolu zrovna ve chvíli, kdy se dveře bytu otevřely. Hluk způsobený pádem Markétiny židle překryl tříštivý zvuk, kterým při střetu s parketami zaúpěl notebook, těsně před tím, než obloukem odlétl do prádelního koše a zabořil se mezi Jeanovy špinavé košile.

Milující manželka přivítala Jeana radostným polibkem, a nazítří, když mužíček odešel do práce, sebrala odvahu zapnout notebook znovu. Temný monitor napovídal, že pokud počítač není dočista po smrti, rozhodně se neobejde bez odborné resuscitace. Markéta s povzdechem znovu zakutala notebook do prádelníku a uvažovala o tom, kdy ho nechá opravit.

Ten večer se Jean vrátil z práce ve špatné náladě. A ve vášnivé debatě o kvalitách obou manželských partnerů se Jean nechal slyšet: "Nemáme peníze, a ty si kupuješ počítače!"

Markéta je žena nejen šetrná, ale také pohotová. "Myslíš ten, co mám v prádle? Ten jsem našla na zastávce! Vždyť ani nefunguje, podívej," strkala muži pod nos rozbitý notebook.

"Vzala jsem ho domů, že ho nechám opravit a budeme mít počítač…"

"Zbláznila ses?" rozčilil se Jean. "Kdoví, odkud to je! To víš, ty to půjdeš nechat opravit, oni tam zjistí, že je to kradený, a budeme mít malér! Nic takovýho. Ten notebook pošlu jako dárek do Pobřeží Slonoviny, tam ho nikdo hledat nebude, a tobě koupím novej, až zase budu mít peníze. Těch pár měsíců to ještě vydržíš."

A Markéta si se zaťatými zuby tiše umiňovala, že už nikdy, nikdy nebude lhát.

Dlouhá léta jsem Chotě přemlouvala k návštěvě veřejného koupaliště. Marně.

Jediné společné vodní radovánky se odehrály (nepočítám-li předsvatební lekce plavání v moři) v samém začátku našeho manželství, v hotelu v katarské Dauhá (kde se přes den nedalo dělat nic jiného, než ležet u bazénu a ucucávat džus).

Až donedávna.

Před časem Choť nalezl internetové stránky s dětskými plavkami. Dítko si vybralo řvavě růžový koupací úbor; dorazil zakrátko, v červeně orazítkované obálce z tuhého papíru , na které stálo "Bez cla".

A to, co mně se nedařilo několik let, zvládla dcera za týden. Pravda, já jsem nenosila plavky jako domácí oblek a neptala se desetkrát denně, kdy že už půjdeme plavat.

Choť pohřbil svá traumata z toho, že jeho plavky nejsou dostatečně krásné, překonal obavy z toho, že ho na plovárně budou okukovat davy, a souhlasil, že nás za vodními sporty doprovodí.

"Tati, vstávej, musíme jít plavat," promlouvalo dítko k otci v půl deváté, zhruba hodinu a půl po chvíli, kterou jsem plánovala jako okamžik, kdy zamkneme dveře bytu a vydáme se k bazénu.

"Já půjdu plavat s tatínkem," radovalo se starší dítě, když rodič otevřel levé oko.

"Ne, ty půjdeš s maminkou," připravovala jsem ho na skutečnost oddělených dámských a pánských sprch, "s tatínkem půjde Knoflíček."

"Ale… ale tatínek je můj!" protestovalo Miminko. "Knoflíček má maminku!"

Vzápětí se v ní ozvala sourozenecká velkorysost: "Tak já mu tatínka půjčím. Knoflíčku," obrátila se na bratra, "můžu si od tebe na plavání půjčit maminku?"

V devět byl Choť po snídani a ve sprše, první dítě oblečené.

V půl desáté byl Choť ve sprše, druhé dítě oblečené, první dítě se svléklo.

V deset byl Choť oblečený, obě děti svlečené.

V půl jedenácté jsme byli oblečeni všichni.

Ve tři čtvrti na jedenáct jsem převracela byt vzhůru nohama ve snaze najít spodní díl svých plavek ("ráno jsem ho měla v ruce!").

V jedenáct deset jsme se jen zvolna blížili k bazénu, jehož dětská část měla být od dvanácti do jedné uzavřena.

Poledne nás zastihlo (stále ještě) ve frontě před pokladnami.

"Kapacita bazénu je dočasně naplněna. Čekejte, prosím," tlumil nápis na cedulce dychtivost pohledů potenciálních návštěvníků koupaliště.

V půl jedné jsem zaplatila vstupné na dvě hodiny a ve tři čtvrti na jednu v šatnách zjistila, že dopoledne nalezený spodní díl plavek s námi do bazénu nedorazil.

Starší dítě souhlasilo, že v bazénu počká s tatínkem, než někde seženu náhradní plavky. Mladší dítě tak pružné nebylo. Šaty a boty mladšího dítěte zamčené v Choťově skříňce, Chotě se starším dítětem v pánských sprchách, oblékala jsem mladší dítě do šatů a bot toho staršího a děkovala prozřetelnosti za to, že věkový rozdíl mezi dětmi je jen rok a ne třeba osm. A taky za to, že není léto a nemusím Knoflíčka odít do sukének jeho sestry.

S potomkem v náručí, vysvětlila jsem lehce udivené pokladní, že si jdu pro plavky (nechci si ani představovat, co si u toho o mně myslela) a během čtyřiceti minut budu zpátky. Do konce zaplaceného pobytu v bazénu nám zbývala hodina a pár minut.

Při čekání na tramvaj jsem zavrhla nápad dojet si pro plavky domů. V centru přece musejí nějaké monokini prodávat.

"Plavky? Teď?" podívala se na mě paní v prodejně pod velikým nápisem SPODNÍ PRÁDLO – PLAVKY, jako by pochybovala o mém zdravém rozumu. "To až tak v květnu…"

Třináctikilový Knoflíček mi mezitím v náručí ještě ztěžkl spánkem a přepadával sem a tam, když jsem se na stojanu dalšího, velikého obchodu probírala výprodejovými modely zbylými z letní sezóny. Cena plavek po slevě se stále blížila cenám večerních rób. I tak jediné kritérium, na které jsem se tu mohla odvážit pomyslet, byla velikost. Chvíli trvalo, než jsem mezi ramínky našla spodní díl plavek, jehož deklarované číslo se aspoň blížilo tomu mému.

Na koupaliště jsem se vrátila dvacet minut před vypršením zaplaceného času. Probuzený Knoflíček mžoural užasle na tatínka a na sestru, kteří seděli zavřeni v převlékací kabince před naší skříňkou.

"No konečně! Už mě to tady nebaví, " vítal nás Choť. "Ona se bez vás nechtěla koupat," vysvětlil, proč jsou skoro celou hodinu zamčeni v převlékárně.

"Hmmm, nejsou zas tak špatný," lhal Choť, když sledoval, jak se soukám do miniaturních modrobílých sportovních plavečkových kalhotek a vytvářím divokou kombinaci s červenočernou romantickou plavkovou podprsenkou.

Knoflíček dostal hysterický záchvat už ve sprchách (všechny mydlící se dámy se ohlížely, cože to dělám tomu nebohému děťátku, které tak zoufale ječí "NE! NE!") a v bazénu to bylo lepší jen o málo… Těch pět minut, které jsme tam mohli ještě strávit, bylo tak akorát.

"Musím si někam dojít na záchod," rozhlížel se Choť, když jsme vyšli z budovy.

"Proč ses nevyčural tam?" podivila jsem se.

"V tom stresu jsem na to ani nepomyslel," přizna se Choť, a já užasla znovu. No dobře, procházka růžovým sadem to nebyla, ale že by tak zlé…?

"My jsme tam viděli pedofila," líčil Choť bazénové zážitky. "Když jsme byli v dětském bazénku. Takový starší pán si tam polosvlíkal plavky.  Nejdřív jsem si ho ani nevšiml, jen jsem pak zahlídl, jak lidi zezadu někam koukají, tak jsem se taky podíval, co se tam děje. A on byl kousek od nás! A taky jsem byl v dámských sprchách," přiznal se. "A nemohl jsem se z nich vrátit, musel jsem pokračovat až na konec…"

"A proč ses nemohl vrátit?" překvapilo mě to. Žádné jednosměrné východy jsem tam u sprch neviděla. "Protože jsem se nedíval na lidi, a než jsem si všiml, že jsem v dámských sprchách, byl jsem už skoro na konci a to bych musel projít zase celýma sprchama zpátky," zněla bezelstná odpověď. "Až úplně na konci se přede mnou najednou objevil nějaký člověk s hrozně velkým břichem a mě se to zdálo divný, takový velký břicho, tak jsem se podíval, a ona to byla nahatá těhotná ženská. Ale nikdo nic neříkal, nevyhodili mě…"

A já jsem si vzpomněla, jak jsem taky už už vstupovala do pánských sprch, protože nápis "Muži" a "Ženy" je na dveřích sprch a toalet vkusně, ale velmi nenápadně zakomponován do interiéru spíš jako dekorace, než jako označení. Nikde žádné piktogramy… Hádala bych, že ve sprchách opačného pohlaví se zmatení jedinci objevují několikrát denně.

"Půjdeme zítra zase plavat?" ptalo se ten večer s nadějí v hlase starší dítě (to, které do vody vlezlo jen po velkém přemlouvání).

Asi to znamená, že si budeme muset začít pravidelně dávat pozor na plavky, pedofilní exhibicionisty a značení sprch.

Těžko si předem představit, jaký bude pohled na hodiny, které už měsíce nikdo nenatáhl. Podivnost prázdného ticha v zaprášených pokojích, do kterých dávno nikdo nevstoupil. A jak hořký bude pohled na novou pravdu bez příkras, na pravdu páchnoucí hnilobou a desinfekcí.

S taškami plnými šatů  a věcí na náš třídenní "výlet" jsme stoupali zasněženou silnicí k romantické budově interny. Mohli bychom si samozřejmě jet nejdřív věci odložit, ale to bychom promeškali jeden návštěvní den v nemocnici; jeden ze tří. Škoda ho.

Z výtahu jsme vystoupili právě v době, kdy se podávaly nemocniční večeře.

Věděla jsem, že mám maminku v nemocnici – nebylo to poprvé. Věděla jsem, že na tom není dobře. Ale stejně jsem se nemohla beze zbytku připravit na to, že ta která vždycky věděla jak a co udělat a kde co zařídit,  nedokáže soustředit myšlenky na nic jiného než na to, jaký je den – a že jí položení takové otázky vyčerpá až k hlubokému spánku, který nám připomene její i naši smrtelnost. 

Choť dřív než já pochopil, že situace žádá si činů, a chopil se lžíce, aby maminku nakrmil v těch obtížně polapitelných okamžicích, kdy se ze spánku hlubokého stával polospánek. Soustředěn na svůj úkol, bezmyšlenkovitě čerpal z rodičovské praxe – foukal do studené bramborové kaše, krájel šedé nemocniční filé na maličké kousky a čekal se lžící v ruce celé minuty, až bude předchozí sousto spolknuto.

Pacientka u okna se hlasitě a marně dožadovala vody.

Maminka se probudila dost na to, aby mohla dát najevo, že už žádné šedé filé nechce. Choť odložil talíř se lžící na vozík a nechal mě přidržet mamince u úst sklenici s čajem. Dívala jsem se z druhé strany nemocničního lůžka, jak něžně rukou podpírá vrásčité a vyhublé prsty nad pokrývkou, zatímco vlastními kleštičkami stříhá své tchyni přerostlé a ztvrdlé nehty.

(Chvíli nato přišla moje sestra s /mou/ neteří a maminku umyly a namazaly, jako to dělaly každý den. Zdravotní sestřičky je nechávaly přicházet a odcházet i mimo návštěvní hodiny – přece jen jim ubíraly práci a pak, "to my tady vůbec nevídáme, paní má s vámi hrozné štěstí," pochválila jedna ze sester neteř.)

"Můžeme vám pro ni pomoct najít nějaké umístění," navrhla paní doktorka, když nad maminkou lámala hůl.

"Děkuju, my to nejdřív zkusíme doma," odpověděl tatínek (krátce před tím, než se v téže nemocnici ocitl sám a po chybné diagnóze tam "omylem" podstoupil katetrizaci).

Nechci tu psát o tom, že maminku z nemocnice propustili s velkými proleženinami IV. stupně a na cestu jí přidali lékařskou zprávu, volně přeložitelnou jako "co nevidět umře, léčit není nutno, pokračujte s morfiem". (Na základě té zprávy už dál nikoho nezajímalo, že maminčin stav se zlepšil; obvodní lékařka se ani za dva měsíce po maminčině propuštění z nemocnice nezastavila na kontrolu a spokojila se s vystavováním nových a nových receptů – na kodein, na jedny antibiotika, na další antibiotika. Lékař z pohotovosti, přivolané mnou kvůli (dalšímu) akutnímu zánětu maminčiných močových cest nám před převozem na urologii vynadal, že máme maminku v takovém stavu – nezdálo se, že by moc věřil, že stav byl lepší, než v jakém ji přivezli z nemocnice – a že k ní nepustíme obvodního lékaře.) 

Ani o tom, jak těžké je starat se o nemohoucího člověka, a jak je asi ještě mnohem těžší nemohoucím člověkem být.

"Já si takový články schovávám," prozradila teta, když na stůl v otcově pracovně pokádala novinový výstřižek o tom, kam se obrátit, máte-li doma nepohyblivého pacienta. "Kdyby se mi něco stalo… syn si mě k sobě nevezme, teda on by si možná i vzal, ale ta jeho, ta by mu to nikdy nedovolila."

A tehdy jsem si (znovu) uvědomila, že kdybych Chotě neměla, strašně bych ho záviděla. Záviděla bych ho proto, že není snadné najít muže (nebo ženu), který bude dobrovolně trávit dovolenou celodenní a polonoční péčí o děti v tchánově domě, aby se manželka (v tomto případě Manželka) mohla věnovat invalidnímu rodiči. A ještě to považuje za tak samozřejmé, že to vlastně ani nestojí za řeč.

Záviděla bych muže, co se nabízí, že v zimě oběhne lékárny, aby sehnal zrovna ty jediné potřebné kapky pro tchyni.

Toužila bych po muži, který objede celou Prahu, než najde obchod, kde může koupit chlazené siveny, protože "to byly ty ryby, co tvému tatínkovi tak chutnaly" – a který ty ryby pak ještě (báječně) uvaří, aby tatínkovi chutnaly znovu. (Zde je na místě dodat, že Choť a můj tatínek se rozmazlují vzájemně, ačkoliv Choť má o něco lepší pozorovací schopnosti 🙂 .)

Záviděla bych muže, který při návštěvě obchodůnejdřív ze všeho pátrá po tom, čím by mohl udělat radost tchyni a tchánovi a při návštěvě jejich domu zkoumá, s čím by potřebovali pomoci ("Ten stromeček je ještě na zahradě…zeptej se tatínka, jestli má někde pilu, já mu ho rozřežu. … Už ses zeptala na tu pilu?" … "Choť mi tu postel sestavil, chudák, docela sám," napůl se radovala a napůl Chotě litovala maminka, usazená na svém novém elektrickém polohovacím lůžku).

Strašně bych záviděla muže, který bere jako přirozenou věc, že si v případě potřeby vezme kteréhokoli, jakkoli nemocného z manželčiných rodičů k sobě, i kdyby s ním měl sdílet ložnici.

Naštěstí ho závidět nemusím.

Poznámka pro Efču, Spoon, Madame Amar, Flam a některé další čtenářky: jestli budete někdy v afektu přemýšlet, jestli má soužití s vaším mužem vůbec nějaká pozitiva, vzpomeňte si na tento článek a na princip "nikdy nesplatitelného dluhu za manželku".

Příbuzná z článku Tváří v tvář má manžela, který mě miluje skoro stejně horoucí láskou, jako ona sama.  Stejně jako ona sama je zcestovalý a světaznalý – ze zájezdu do Tuniska se vrátili zhnuseni množstvím Arabů, které se v Tunisku nachází. Z dovolené v keňské "rezervaci pro turisty" si přivezli poznání, jak to všechno v Keni funguje.  Během čtrnácti dnů pochopili všechno o Indii a o Bali.

A o své zkušenosti a zjištěná fakta se neváhají, v pravý čas a s pravými lidmi, podělit.

"Ty černoši jsou táák líný," informoval manžel Příbuzné mou matku. "Já to vím, vždyť jsme cestovali. Kdyby chtěli pracovat, tak můžou, ale oni nechtěj, jen by se váleli," rozvedl myšlenku.

Maminka je na svůj věk duševně velmi svěží. "Tak to jsem ráda, že Choť mezi takové nepatří," odtušila.

"Prosímvás! Jaképak nepatří," nevzdával to manžel Příbuzné, který před pár dny doplatil další stovku tisíc dluhů za svého třicetiletého syna, od ukončení střední školy dosud nezaměstnného. "Co von vůbec dělá?"

"Něco s počítačema," informovala maminka.

"Jo, s počítačema! To tam uklízí, ne?" odfrkl manžel Příbuzné.

"No to já nevím, Václave, co přesně v té firmě dělá, ale jestli mu platěj XX tisíc za uklízení, tak to asi uklízí skvěle," podělila se s Václavem maminka i o informaci o výši Choťova platu.

Manžel příbuzné třískl dveřmi. (A jistě nás má teď ještě radši…)

Přemýšlela jsem, jestli mám některé z následujících řádků vůbec publikovat. Část z nich je totiž "nepodloženou informací", pro niž nejsou důkazy. Ale některé nepodložené informace by skoro zasluhovaly pozornost investigativních žurnalistů.

Choť si vyrazil na sraz s kamarádem. Kamarád je Čech, o dekádu mladší, a s Chotěm se už dobré dva roky neviděli. Na rozdíl od Chotě neměl kamarád dovolenou, a protože je pracovně hodně vytížený, hodina srazu se posouvala blíž a blíž k večeru. Měnila se i plánovaná místa setkání: nakonec Choť podupával na holešovickém nádraží a čekal… a čekal.

"Toho si nevšimneš, když jdeš jenom na vlak," líčil mi potom, "ale když tam chvíli stojíš, vidíš, že je tam spousta divnejch lidí, hlavně mladejch. Zas tak dlouho jsem tam nebyl, ale pořád ke mně chodili Ukrajinci nebo možná Rusové a ptali se mě, jestli mám kokain, nebo aspoň hašiš!"

"Asi si mysleli, že tam nigerijská mafie otevřela novou pobočku," odbyla jsem to vtipem.

A pak mi včera přišla zpráva, která mě o humor na toto téma připravila:

Vcera zabasli na Vaclavaku tri Nigerijce s balikem koksu. Toho jednoho typa chytli uz pred mesicem, druhej den ho pustili, prej ho to stalo 20.000 . Muz tvrdi, ze policajti je furt sacujou, a kdyz u nekoho najdou igelitku travy nebo par gramu koksu, resi to pausalne "pokutou bez blocku" 10.000. Manzel rika, ze je to tu horsi nez v Ghane.

Lehounké polibky kapek nočního deště mě studily na tvářích, když jsem vedla děti od jednoho nádraží k druhému, kde by – snad – mohlo stát nějaké taxi, kterému se do kufru vejdou naše zavazadla a kočárek.

Malá odbočka:

Nikdy nepochopím, proč řidiči brněnských taxíků (píšu brněnských, protože v Praze se mi nikdy nestalo to, co v Brně zažívám pravidelně) čekají na stanovišti před nádražím(!) s kufry aut plnými beden, demižónů, přepravek nebo pytlů brambor. Většinou nám ten kontraband s omluvnými úsměvy a krčením ramen ukazují: "manželka mi s sebou ráno dala, ať to zavezu švagrovej…"

Taxíky před vlakovým nádražím cestuící se zavazadly obvykle neberou. Taxíky u autobusového nádraží ano.

Nechala jsem Chotě, kočárek a kufry u stanoviště nájemných vozů s plnými zavazadlovými prostory (zde v zájmu objektivity dlužno dodat, že řidiči byli velice ochotní a vybíhali shánět jiné své kolegy, kteří, žel, také vezli od svých žen přepravky, brambory či demižóny) a vykročila i s potomky na lov taxíku, který by v kufru neměl nic.

Fixovala jsem to auto pohledem už zdálky. Jevilo se dostatečně veliké a stálo tam, u autobusového nádraží, dočista samo. Světélko nad palubní deskou mi dávalo naději, že zas tak úplně opuštěné nebude a že mi řidič s omluvným pokrčením ramen možná ani neřekne "mám plnej kufr".

"No… já sice taky v kufru něco mám, ale snad by se to tam vešlo," uvažoval vousatý čtyřicátník nahlas, když jsem pootevřela dveře jeho vozu a dotázala se na možnost transportu se zavazadly. "A kolik vás je celkem?"

"My a ještě jeden chlap," nahlásila jsem počet a dostala pozvání k nástupu do auta.

Krátce před tím, než řidič prokličkoval se svým vozem k Choťovu stanovišti, mi zazvonil mobilní telefon.

"A jé, taťka už vás shání," uhodl řidič. "Tak kdepak je?" rozhlížel se po chodníku u parkoviště taxíků.

"Jé, taťka je černoch," v hlase taxikáře znělo cosi mezi údivem a zajásáním, když Chotě spatřil.

"Vy jste to nepoznal? Podle těch dětí?" podivila jsem se teď zas já.

"Ne, vždyť jsou úplně bílý," odtušil řidič a šel Choti pomáhat naložit tašky.

"Nojo, tak teď už to vidím, že nejsou" pravil taxíkář, když znovu dosedl za volant.  "Ale stejně," otočil klíčkem v zapalování, "řeknu vám, že mulati jsou nejhezčí lidi. Teda aspoň mulatky, jako ženský."

"To taky vždycky ne," zavzdorovala jsem a před vnitřním zrakem mi defilovalo těch pár opravdu ošklivých  mulatek, které jsem (krom těch krásných a hezkých) taky poznala.

Nedal se: "ale jo, jsou, jsou to moc krásný ženský. Řeknu vám, já kdybych moh´, tak bych zařídil, aby si všichni černoši brali bělošky a všechny černošky bělochy. Měli by hezký děti a bylo by po problémech, žádnej rasismus, žádný dělení…"

Udělalo se mi mdlo z představy,  že bych měla úředně nařízeno sehnat si za účelem rozmnožování černocha (ne že bych snad uvažovala o jiné variantě, ale přece jen… ta nedobrovolnost!) a pak ještě víc mdlo z toho, že bychom zrušili všechny kultury, jazyky, různost a pestrost světa.

"Ale ono by se nějaké dělení stejně zase našlo," odvážila jsem se oponovat řidičovým úvahám.

Neslyšel mě. Zrovna si vzpomněl, že jeho plánu k dokonalosti ještě něco chybí:

"A pak by se vlastně muselo ještě vymyslet, jak do toho přidat Asiaty!"

"Za ty peníze, co jsme ušetřili na umělé výživě, si  – až jednou odstavím poslední dítě – nechám udělat plastiku prsou," zažertovala jsem nedávno před zrcadlem, které se ke mně chovalo poněkud macešsky.

"Prsou?" užasl Choť. Pak si zřejmě vzpomněl, kde se už nějaký ten rok nacházíme, a dodal: "to by se teda babičky v Senegalu divily, plastiku prsou!"

A já si představila svou budoucnost stařenky, kdy možná  přestanu nosit podprsenku a  – jako ostatní starší dámy – hrdě vypnu zploštělou hruď dokazující světu, že si titul "matka" či "babička" plně zasloužím.

http://www.senvideo.com/flvplayer_elite.swf

V brněnské mešitě nedávno proběhla sbírka na pomoc trpícím Iráčanům.

Kázání v pražském islámském centru se dnes protáhlo, protože zdejší muslimové odsoudili izraelské útoky na civilisty v Gaze a rozhodli se jít projevit svůj nesouhlas před izraelskou ambasádu.

Choť, ještě včera (stejně jako my všichni, nemuslimské přátele nevyjímaje), zděšenýzáběry mrtvých dětí a žen a poničených budov, se místo cesty před zastupitelský úřad Izraele vrátil domů.

"Chtěl jsem si popovídat s Namorim. Vážně jo, vždyť už jsem ho kolik měsíců neviděl. Ale pak Arabové řekli, že všichni muslimové by měli jít demonstrovat před izraelskou ambasádu, že Izrael vraždí nevinné. Namori řekl, že půjde. I další Afričani šli. A motorizovaní Arabové nabízeli těm, co přišli pěšky, poprvé za celou dobu, že je svezou svými auty. Prý v Gaze umírají děti, a všichni muslimové by se tomu měli postavit. Jo, je to hrozný.  Můžu napsat, sám za sebe, dopis izraelské vládě, můžu faxovat na ambasádu. Ale jít na demonstraci, protože si Arabové vzpomněli, že je to moje povinnost muslima? Když umírali muslimští civilisti v Nigérii, v mešitách se mluvilo o něčem jiném. Když vláda zabíjela Uzbeky,  muslimy v Česku to nezajímalo. Nikdo v mešitách nepořádal sbírky na trpící (muslimské) civilisty v Dárfúru nebo na Niger – když tam kobylky sežraly úrodu a k tomu bylo sucho – jako je pořádali na Irák. Dokonce nikdo nevyzýval ani k modlitbě za tyhle trpící.

Čečenci, co byli na pátečním kázání, demonstrovat nešli. Mají svou hrdost; copak Palestinci protestovali před  ruskou ambasádou, když se válčilo v Čečně? Ale Afričani ne: jsou rádi, že můžou jít s Araby. Dodneška jim nedošlo, že dokud nebudou respektovat sami sebe, budou je Arabové mít jen za otroky, na kterých nezáleží. Namori mi řekl, že tam prý bude ´přítomen jen fyzicky´…"

"…no a kdyby se rozvedli, on jí sebere děti, unese je a už je nikdy neuvidí," pravila na naši adresu před časem jedna dočista cizí paní.

Nevěděla, chuděra, že v mých nočních můrách je hlavně varianta, že Choť odejde a děti mi nechá …

"Taky už bychom mohli nechat opravit tu pračku," napadlo mě skloněnou nad vanou plnou (mokrého) povlečení.

V odpověď ze sebe Choť vypravil neurčité "hmmmm".

Vědoma si varovných příznaků toho, že moje poznámka mu právě prosvištěla ušima a hladce stekla s proudem vody do výlevky, vzpomněla jsem si na všechny ty hodiny, které jsem za posledních pět měsíců strávila ručním praním prádla. I na to, co jiného bych během propraného času mohla dělat. Třeba žehlit.

"Kdybys měl africkou manželku, fňukala by nad prádlem už od léta," pošťouchla jsem ho znova (se vzpomínkou na dakarské slečinky a paničky, které obyčejně buď perou ve skupinách, nebo s zjednávají pradleny).

"Moje maminka prala taky sama, " odtušil Choť. "A to si musela ještě vždycky nanosit vodu. Buď ráda, že tobě teče z kohoutku!"

Vyprávěl mi kamarád:

Vločky sněhu na okenních tabulkách rychle tály – Vánoce toho roku měly být asi na blátě.

Mladá maminka chtěla atmosféru svátků mít i tak co nejkrásnější.

"Podívej, tatínek udělal betlém," ukazovala dvouletému synkovi.

"Tady je kravička… jak dělá kravička? Búúú, ano, bú dělá kravička… Tady je oslík. Jak dělá oslík? A tady je Ježíšek s maminkou a tatínkem, a tady jsou tři králové…"

"Kdo je to?" zaujala dítě zvláštní figurka.

"To je černoch," vysvětlila maminka.

"A jak dělá černoch?"

"Mami! Mami!", přiběhlo za mnou včera v podvečer dítko. Hlásek mu přeskakoval rozčilením, jako vždycky, když někdo z nás přestoupí (dítkem) daná pravidla a použije mobilní telefon nebo tričko toho druhého.

"Pojď se podívat, co dělá tatínek! No pojď, pojď honem!"

Tón sdělení naznačoval vážnost situace.

"Pojď se podívat, co ti dělá," opakovalo rozhořčeno, když se mu zdálo, že nespěchám dost rychle, a táhlo mě za sebou do kuchyně.

Ve dveřích kuchyně napřáhla paži v žalujícím gestu:

"Koukej, on myje tvoje nádobí!"

Vystoupil za námi z metra. Vysoký, štíhlý, elegantní třicátník v obleku.

Podpatky zaklapaly o mléčnou dlažbu nástupiště; doběhl nás až venku.

"Dobrý den, nezlobte se, můžu se na něco zeptat?" popadal dech.

Koutkem oka jsem sledovala své starší dítě, prchající nalevo ode mě, a zároveň se snažila udržet své mladší dítě, zamýšlející rozeběhnout se napravo.

"Ptejte se," přitakala jsem a snažila se odhadnout, jestli už je čas vrhnout se za starším dítětem, nebo jestli je potomek ještě pořád dost daleko od silnice.

"Vy jste chůva, nebo ty děti máte adoptovaný?"

Předškolák u silnice byl na vteřinu zapomenut: "Ty jsou moje !"

Teď byl vyveden z míry elegán: "Vaše… vaše… jako myslíte… porozený?" koktal zaskočen.

"Pokud vím, tak ano. Proč se ptáte?" začalo mě to zajímat.

Uprchlé dítě opsalo půlkruh a vracelo se k nám.

"My máme s manželkou dvě děti a chtěli bychom adoptovat černouška… A v těch chudých zemích prý rodiče kolikrát prodávají děti… Tak jsem myslel, jestli třeba nemáte nějaký kontakt…"

(Tyhle jsou moje! Neprodám!)

Cestou domů jsem přemýšlela, jestli se skutečně v českých dětských domovech nedají sehnat "černoušci" a nakolik je normální pořizovat si dítě "podle barvy", jako třeba pekinéze nebo koberec.  Radši ani nechci uvažovat o možnosti, že třeba nešlo ani tak o barvu, jako o nákup…

Nad elektrickými dráty se objevil měsíc. Ulice ještě vydechovala horko, ale zvuky už se nesly jasně a do daleka. I smích a vtipkování partičky osmi mladých mužů, kteří po práci čekali na tramvaj.

Jeden z nich si všiml něčeho pozoruhodného na druhé straně ulice.

"Hele, támhle jsou nějaký černý huby," upozornil své společníky – původem z Moravy, Rumunska, Senegalu a Bulharska – na kolemjdoucí Kamerunce.

Na Choťův tázavý pohled dodal ještě: "No ne, tebe jsem nemyslel."

"Já nevím, co jsem řekl," zamýšlel se Choť, zatímco vyndaval nákup na kuchyňskou linku, "ale ta paní v řeznictví se tvářila nějak divně."

"Co jsi kupoval?"

"Krůtí prsa," povídá Choť francouzsky.

"No a jak přesně jsi to řekl?"

"Že chci krutý prsa. A ona se tak divně culila, tak jsem se podíval pořádně na ten nápis, a opravil jsem se, že chci krutý prso. Ale stejně se smála."

Mám mu vysvětlit, že problém nebyl v ňadrech, ale v krutosti?

Jeden Kojotův článek vytáhl z šuplíčku v mé paměti zaprášenou vzpomínku na to, jak jsem Chotě před lety poprvé přivedla do ordinace zubní lékařky.

Bylo to krátce poté, co jsem ho nechala odčervit a oočkovat – v rámci prohlídky a zjišťování (ne)opotřebenosti tělesné schránky svého nově pořízeného manžela jsem se rozhodla podívat se mu také na zoubek.

"Co mi tam budou dělat?" byl zvědavý Choť, jindy fanatik ústní hygieny.

"Nic," uklidňovala jsem ho, "podívají se ti do pusy a půjdeme domů."

"Ale mě nic nebolí?"

"No právě," nedala jsem se odradit, "k zubaři se má chodit, dokud nic nebolí!"

Na Choti bylo vidět, že se mu tenhle princip moc nezdá, ale podvolil se. Ve stanovený den jsme usedli v čekárně. Choť listoval erárním ženským časopisem s oslíma ušima a vypadal, že moje rady ("Sedneš si tam do křesla, otevřeš pusu a budeš hodnej!") ani neposlouchá.

A pak se otevřely dveře a Choť zmizel v ordinaci. Oslíma ušima časopisu plného vět bez významu jsem měřila minuty, které zbývaly do konce Choťovy pacientské iniciace.

Zubařka mi Chotě vrátila s bodrým dodatkem: "No vidíte, že to nic nebylo. Zuby má úplně v pořádku. Kdyby měli takový všichni, tak jsme bez práce," zavřela za ním dveře.

Choť to ovšem viděl jinak: "Šťourala mi do zubů železem! To se pak nedivím, že tu má tolik lidí zničený chrup!"

Obchodní centrum ve středu města začátkem loňského roku ještě oddechovalo po vánoční honičce, a do krámků, lemujících jeho galerie, se už začínali vracet zákazníci.  Atrapy vánočních dárků pod atrapami jehličí vystřídaly nápisy o tom, že levnější už TO nebude. TO, ani cokoliv jiného.

Klopýtala jsem za Chotěm ode dveří ke dveřím a od stojanu ke stojanu, doufajíc, že výběr nového oděvu proběhne co nejrychleji. Trávit víkend – jediné společné dny – po nákupech košil rozhodně nenaplňovalo moje představy o rodinném životě. 

Všední dny proseděl Choť v brněnském školícím středisku, dvě stě padesát kilometrů od nás, a teď bychom spolu měli vymetat obchody? Pár nových košil do práce potřebovat bude, to zas jo, ale že bych kvůli tomu musela okukovat hadry půl dne?

Miminko už svou nelibost dalo najevo dávno; teď sedělo, konejšivě houpáno, na tatínkově předloktí a znuděně se rozhlíželo po sto dvacáté sedmé prodejně oděvů, kterou jsme toho odpoledne navštívili.

Čtyřměsíční Knoflíček v onbuhimu na mých zádech se začal ošívat. Určitě mu je teplo!

Ani jsem si neuvědomila, že v očekávání jekotu propadám preventivnímu "třasu matek" – maminky malých dětí možná znají ten stav, kdy člověk při přenášení polštářů (psa, balíku papírů do kopírky) automaticky pohupuje pažemi, aby se polštáře (pes, papíry do kopírky) třeba nerozplakaly.

Pokud dítě nebývá jen v rukou, ale taky na zádech, houpání se přesouvá z paží do kroku… (hurá, máme košili! … Proboha, to ta fronta musí být tak dlouhá?!) … a při delším stání z kroku do boků.

"Osm set dvacet čtyři, děkuji," řekla slečna za pokladnou, když si od Chotě brala platební kartu. Byla to hodně mladá prodavačka. Myslím, že kdyby se narodila třeba jen o dva roky dřív, asi by se nezeptala.

"Proč tak poskakujete?"

Podívali jsme se po sobě.

"My chováme děti," odpověděli jsme unisono.

Kratinký nevěřícný pohled mě přiměl k vysvětlení: "Já mám taky dítě. Vzadu," pootočila jsem se.

"Aha, já myslela, že tam máte nějakej batůžek. A říkala jsem si, jestli netančíte na tu hudbu, co nám tu hraje…"

Mobil mi zazvonil, ledva jsem vyklopýtala z útrob autobusu do zamračeného červnového odpoledne.

"Už jsi tady? Mohla bys po cestě koupit ještě nějakou pizzu nebo něco. Děti pláčou hlady…" 

"Proč pizzu? Jakto, že pláčou hlady? Vy jste neobědvali? Vždyť jsem vám tam přece ráno nechala jídlo, na sporáku! Copak jste ho nenašli?"

"To myslíš tu omáčku? Tu vůbec nechtěly, ta jim nechutná!"

"Nechtěly? Uvařil jsi jim k tomu rýži?"

"Ne."

"A ohřál jsi jim to?"

"Ne…"

Stropní svítidla, nástěnná svítidla, žárovky… Pogumovaná kolečka nákupního vozíku tiše šustí na čisťounké dlažbě velkého obchodu s potřebami pro domácnost.

Mladá maminka při letmém ohlédnutí za zvlášť krásným lustrem spatřila něco neobvyklého.

" Hele, koukej, černoch!" upozorňovala polohlasem svou asi pětiletou ratolest.

Chlapeček se otočil do uličky, v níž nebylo k vidění nic než lustry, lampy, nákupní vozík a Choť.

"Co? Kde, kde?" vyptával se maminky zmateně a marně hledal to mimořádné, na co by měl zaměřit pozornost.

Bohužel, Choť se rozesmál (a maminka zastyděla) dřív, než mohl zjistit, jak přesně ho maminka nechápavému dítku specifikuje.

"Hele, kdy jsi vlastně naposled viděla Manželku?"

Lžička cinkla o podšálek a na bílém porcelánu se vytvořila tmavá loužička.

Zuzana sledovala číšníka, přecházejícího mezi stoly. Z kapsy u kalhot mu vylézaly nitě a vypadal, jako by měl za sebou obzvláště vydařený flám.

"Co,,,? Manželku? Nevím, asi někdy vloni… v létě, možná? Tak víš co… ona má ty děti…"

"No a co, že má děti?" rozčilila se Markéta. "Každej má děti, a chodí někdy ven, ne? Pomáhá jí on ten její aspoň doma, když ona už teda musí bejt furt s dětma?"

"To sotva," zapochybovala Zuzana.

Číšník s prázdným tácem se odploužil za bar.

Markéta zašermovala lžičkou: "To já bych si teda líbit nenechala. Chlap musí doma makat, rozumíš, ne aby si myslel, že za něj žencká všecko udělá! Lenoch jeden! Bych mu dala! Jestli budu mít někdy syna, tak ho budu tááák prohánět… všecko bude dělat! Aby si jako nezvyk´, že bude jen sedět a komandovat ženský. Já to tak nesnáším!" uzavřela, než změnily téma.

Když mi o tom referovaly, přemýšlela jsem, jestli mám opravdu počkat, až se Choť vrátí z práce (v jedenáct večer) a vysvětlit mu, že by bylo vhodné, aby  – dřív, než v půl šesté ráno vyrazí na autobus do školy – umyl nádobí, podlahy, vyžehlil a trochu poklidil. Pokud se teda nestihne vrátit z Olomouce na oběd, to by místo vysedávání u oběda před odchodem do práce mohl aspoň pověsit prádlo.

Nebo bych mu mohla navrhnout, aby – když se odpoledne vrátí ze školy, kam jel rovnou po noční směně – vzal děti na hřiště, že si zatím trošku odpočinu. Vyspat se přece mohl ve vlaku, no ne?

Jo, já vím, dělám čtyřiadvacítky sedm dní v týdnu, zatímco Choť má po deseti pracovních dnech celé tři dny volna (které, nevyjdou-li na víkend, promarní na univerzitě), takže by je mohl (když na víkend náhodou vyjdou) prokmitat v domácnosti. Nádhera.

A víte co? Já ho ty tři dny klidně nechám povalovat v posteli nebo šmejdit po obchodních centrech. Jen ať si povalování a šmejdění užije, (když už si užívá "stojky" po výplatě), dokud nechodím do práce… 

Nejspíš každý čtenář disponuje určitou dávkou fantazie, protože bez ní by nemohl číst. Ale kdo určí, kde končí fantazie a začíná fantazírování?

Právě jsem měla telefonát. Volal nejmenovaný(!!) kamarád, že prý se mu doneslo, že o něm na blogu píšu, že má druhou ženu. A co že je to za pomluvy.

A že píšu taky o jiném, že neumí číst ("všichni vědí, že je to on, přece jsi mu pomáhala") , a přitom jsem se jich ani nedovolila, jestli o nich můžu psát…   

Omluvila jsem se za to, že mě kamarád a jeho partnerka inspirovali k napsání kapitoly o obědě s manželi, kteří překonávají komunikační bariéry. Odmítla jsem se omluvit za neexistující článek o druhé manželce (tedy, ten článek existuje, ale nemá žádnou souvislost s pánem, který na tomto blogu vystupuje jako Alioune Sarr). 

Zrovna tak nebudu s omluvami volat ani dalšího kamaráda – bývalého azylanta, který shodou okolností kdysi neuměl číst a dělal zedníka, stejně jako v tomto blogu zmíněný imaginární (!!!) otec tří synů jménem Latyr.

Zejména mě zaujalo to, že v kapitole Telefonát od bigamisty prý "všichni " druhý konec Evropy okamžitě dešifrovali jako Španělsko,  a v Modouovi bystrozrace odhalili nebohého "Aliouna"  – předpokládám že podle zmínky o dospělé dceři, jako by chudák "Alioune" byl můj jediný senegalský kamarád s dospívající(!) dcerou.  

Pátrače po pravé identitě osob z blogu želbohu vůbec nenapadlo, že v rámci nezbytné diskrétnosti a literárních úprav bigamista z Telefonátu třeba vůbec NENÍ na druhém konci Evropy, že možná ani nemá dceru (dcera v článku figuruje pro elegantní ilustraci věku snoubenky), případně že bigamistova první manželka nemusí být česká a bigamista sám možná ani není Senegalec. 😉  Koneckonců, šlo jen o příběh uvádějící zamyšlení nad situací manželsky podváděných žen.

Koho by napadlo, že mezi čtenáři jsou takoví (takové), kteří nedají pokoj, dokud nenajdou někoho, na koho popis polygamního manžela (negramotného uprchlíka, napraveného alkoholika a kdovíkoho ještě) sedí aspoň malinko, aby se mohli zaradovat, že ho "poznali".

Dovolte mi tedy přidat jedno vysvětlení pro ty, kdo touží po drbech a doufají, že je naleznou zde:

Tento blog, jak už jsem někde psala, sloužil jako pokusné pole pro některé části rukopisu knížky o (zejména senegalských) imigrantech.

Nikoli o konkrétních lidech, ale o konkrétních příbězích.

Ne všechno, co je tu popsáno jako moje nebo Choťovy vlastní zážitky, jsou skutečně naše osobní (to už někde ostatně odhalila Karimah), i když většina ano.

Osudy některých lidí, které znám, jsou tak zajímavé (anebo typické), že jsem některé jejich části dala dohromady a vytvořila lidi, kteří nikdy neexistovali (ačkoli příběhy z jejich životů jsou pravdivé).

Myslím, že ze všech osob, o nichž jsem psala, jsou dočista "praví" snad jen Mar Ndiaye a pan Mendez (Mar Ndiaye se ovšem ve skutečnosti jmenuje jinak).

Takže, lidi, mějte rozum: než si uděláte závěr, že Mamadou X prodává drogy a vzal si třetí ženu, protože na tomto blogu je příbeh o drogy prodávajícím a potřetí se ženícím Salifovi Y, který je stejně jako Mamadou X zaměstnán v bance, berte v potaz taky básnickou licenci (a bezpečnostní mlžení) a nevinného Mamadou X nechoďte udávat na policii ani se (pokud jste jeho manželka, nebo jedna z nich 😉 ) s ním kvůli mému blogu nerozvádějte.

Děkuji za pochopení.   

Kůži přivyklou chladivému přítmí metra ovanul horký dech ulice. 

"Jsme tu moc brzo," oznámila jsem Choti. "Nigeria přijde až za třičtvrtě hodiny."

A co můžete dělat, když před sebou máte skoro hodinu čekání u stanice metra Nádraží Holešovice, kde široko daleko není nic než beton, a máte s sebou dvě malé děti?

"Tak se zatím aspoň najíme," nechala jsem se inspirovat potomkem, visícím na držadle dveří restaurace rychlého občerstvení.

V ruce umělohmotný tác s jídlem, poohlížela jsem se po volném stolku. Choť dokáže hlídat děti a zároveň sledovat okolí: "Podívej, tamhle už je Nigerijcova žena!" . Za prosklenou stěnou se ve sluníčku zaleskla zlatavá záplava vlasů nad kočárkem. Vskutku, byla to "Nigerijcova žena". A mířila, stejně jako my, do McDonalds. Někdy je výhoda, že se nedá jít nikam jinam.

"Tak kam si sedneme?" rozhlédla se, když už jsme s tácy v rukou stály v uličce obě a se dvěma kočárky, čtyřmi dětmi a jedním mužem blokovaly průchod ostatním zákazníkům. Restaurace byla beznadějně obsazená.

"Koukněte, tamhleti zrovna odcházejí," osvědčil se Choťův postřeh podruhé. Naše reakce se mu asi nezdála dostatečně bystrá, protože uchvátil nekočárkové děti (jedno naše a jedno "Nigerijcovo"), dovlekl je k uvolněnému stolku a usadil je vedle sebe na lavici.

"Mami?" otočilo se Nigerijcovo dítě po Nigerii.

"Mami, pojď sem!" zavolalo na mě moje dítě.

Středněvěká paní od vedlejšího stolku se ohlédla a chvíli si nás prohlížela, pěkně jednoho po druhém. Tři dospívající dívky, které jí dělaly společnost, okukovaly jen kradmo. Hovor u jejich stolu vázl.

Děti u našeho stolku se dělily o kuřecí nugety. Paní  od vedlejšího stolku z nás nespustila oka. Děti u našeho stolku se dělily o ovoce. Paní od vedlejšího stolku natahovala krk, aby jí nic neuniklo. Děti u našeho stolku se přetahovaly o láhev s mlékem.

"Tak co budeš dneska vařit?" zeptala jsem se Nigerie.

"Já? Já nevařím, dneska přece vaříš ty! Ty máš dneska kuchyň, já mám ložnici!" odtušila Nigeria.

Paní odvedle vypadala, že bojuje s pokušením pochytat svoje kuřátka pod křídly a vyvléct je z restaurace za syčení "tohle není nic pro dětské uši!". 

Ale vydržela a dočkala se i chvíle, kdy Nigerijcovo dítě oslovilo Chotě "tati"…

Aspoň měla doma co vyprávět.

Růžová tělíčka krevet tančila na pánvi. Kapky oleje končily svůj let na dlaždicích kolem sporáku (nebudeme přece malicherní) a uprostřed kuchyně dvě slečny hnětly kuličky ze směsi mletého masa, mouky, bylin a koření. 

Choť totiž pozval své spolupracovníky na večeři.

"Ty se máš, když Issa tak skvěle vaří," povzdechla si nad talířem se zeleným salátem, krevetami a masovými kuličkami jedna z návštěvnic.

"No jo… Ale on nevaří!" mrkla jsem na ni.

"Nevaří? Já myslela…"

"Já vařím jen pro návštěvy a pro televizi," objasnil chod naší domácnosti obsluhující Choť, sesbíral prázdné talířky a zmizel v kuchyni, aby vzápětí roznesl hlavní chod – kuskus vařený v páře a kuřecí filety plněné směsí třeného česneku, drcené mrkvové natě, másla, Maggi a pepře.

Společenská spolustolovnice mi položila otázku:

"Co budeš dělat po mateřské?"

Žádná pohotová odpověď mě nenapadala. Po mateřské? To je ještě skoro za dva roky. Asi si budu hledat práci… no, co já vím?

"Aha, beru zpět… evropská otázka." Slečna byla pár týdnů v Senegalu. No, tak tedy jinak:

"A jak jste vlastně s Issou dlouho spolu?"

Počítám, počítám… "Šest let? Ne, sedm."

"Taky evropská otázka?" úsměv. "Tohle je váš sedmý rok? Sedmý rok je prý kritický. Vnímáte to taky tak?"

Co? Kritický?

"Já nevím… Nějak nemám čas nad tím přemýšlet. Nevšimla jsem si, zatím."

Možná to bude jako tehdy, když jsem si na konci šestinedělí přečetla v chytré knize, že když bylo mému dítku deset dnů, měla jsem prý poporodní krizi.  Při druhém dítěti jsem si umiňovala, že si na ten desátý den dám pozor, abych to zase nepropásla… a znovu jsem ten významný čas promeškala. (Příště, příště si už určitě všimnu!)

"Tak to já začnu chodit do posilovny," uzavřel to Choť.

Nechápavé pohledy.

"No abych si jako rychle našel novou ženu, až mě ta stávající opustí," vysvětlil.

Krize sedmého roku začala.  

Až na to, že ten rok, jak jsem si potom znovu – a líp – spočítala, už je osmý. Vypadá to, že jsem to  rizikové období zase prošvihla.

A ta návštěva, ta měla štěstí, že nás navštívila v Čechách. Nedávno jsem na internetu našla příručku společenského chování u wolofského (ale i jakéhokoli jiného senegalského) stolu. Většina doporučení mi připomíná pověstné upozornění "nesušte kočku v mikrovlnce", takže aspoň pro pobavení:

http://www.jujunation.com/flvplayer.swf

Pape Diouf – Jellel

Teplý větřík zasypával chodník a lidi na něm sprškami okvětních lístků ze staré jabloně, něžné poselství drcené podrážkami bot na špinavém chodníku.

Nedaleko tramvajové zastávky rozbili svůj stan lovci duší: místo "věř Ježíši", "maso je vražda" a "NE Turecku v EU" volají dneska o "pomoc dětem na dálku".

U skládacího stolku se cestou z práce zastavila skupinka mladých lidí.

"Pojďte se podívat! Děláme adopce na dálku, máme i spousty jiných akcí." Úsměv dívky v kšiltovce vypadal upřímný. Pak zahlédla Chotě.

"A odkud vy jste?"

"Ze Senegalu."

"Taky adoptovaný?"

"Máme holku," hlásila Nigeria v telefonátu z porodnice.

"A víš, co mi řekl manžel, když tam po porodu přišel? Obdivoval dítě. Pak se za něj půl hodiny modlil. A pak, pak se na mě dlouze zadíval a řekl mi: ´Ty si myslíš, že když jsi matka od dvou dětí, tak můžeš vypadat jako blázen?´

No a tak tady teď chodím namalovaná a v šatech, rozumíš, mezi všema těma neučesanejma rodičkama v rozepínacích košilích. Manžel je spokojenej a nějaká šklebící se sestra mi řekla, že už tu prej kdysi jedna taková taky byla. A taky prej měla černý dítě."

"To jsem byla já!" rozchechtala jsem se při vzpomínce na to, jak jsem chodbami porodnice proplouvala v dlouhých princesových šatech, ušitých speciálně pro tuto příležitost a sestrám  na oddělení chvíli trvalo, než si zvykly, že nejsem vetřelec, ale pouze výstřední nedělka. Nedivím se, že si mě pamatují i po třech letech (pokud tam tedy nás fintivých matek černých dětí nebylo ještě víc).

Nigeria zavěsila zrovna při úvodní znělce nového dílu psí reality show . Zatímco jsem Choti pobaveně líčila, jak se "Matka dvou dětí" strojí v porodnici, ukazovala nám Česká televize postaršího psa, který potřebuje nový domov. Letitá paní žije s vnučkou, vnučka je svobodná matka a na psa své babičky nemá čas, protože "s Nelinčiným tatínkem jsme se rozešli, když jsem byla ještě těhotná. Neuvedla jsem ho ani do rodnýho listu a jsem samoživitelka."

"A proč jste ho neuvedla jako otce?"

"Protože je to cizinec. A muslim."

"Máte pocit, že z toho důvodu byste mohla naopak mít problémy?"

"Určitě z toho důvodu! V listopadu jsem nechala dvouletou Nelu pokřtít a od ledna se mi už neozval."

Tak nad tím mi zůstává rozum stát. Paní z televize nechce, aby její dcera měla cizince (a muslima!) v rodném listě přesto, že příležitost stát se biologickým otcem dítěte mu "po krátké známosti" poskytla…

Choť se nechal slyšet, že zlotřilý cizinec muslimského vyznání je vinen utrpením ubohého pejska, popadl jedno z našich dětí a odešel s ním na nákup.

Když o dvě hodiny později vyrovnával poslední skleničky s jogurty do poliček ledničky, pootočil se ke mně: "A víš, koho jsem dneska ve městě potkal?"

"Ne, koho?"

"Toho Iráčana, který chtěl, abych mu našel práci."

"??"

"No, přece toho, co mi vyčítal, že bys chtěla chodit ven. Toho, co říkal, že jeho manželka musí sedět doma a ty bys měla taky. Toho, jak  prý chodí tancovat do toho klubu."

"Aha?"

"No… A měl s sebou ženskou! Takovou tu ´umělku´. V centru města, veřejně tam s ní šel… A takovejch měl tenkrát fundamentalistickejch keců!"

"Nebyla to třeba jeho manželka?" pokusila jsem se oslabit Choťovo podezření.

"Jeho manželka? Blázníš? Jeho manželka je zahalená! Tahle byla zmalovaná a narvaná v pidioblečku!"

No co, tak… třeba to byla jeho nová šéfová. Nebo švagrová. Co my víme.

V davu chodců spěchal Choť kolem naleštěných výloh v centru města. Potřebuje zajít do banky a na nákup; musí se vrátit domů a stihnout včas nástup na odpolední směnu v práci. Moc času na to nemá.

Osamělý sluneční paprsek prorazil mraky a pošimral chodník před Chotěm.

Banka už byla na dohled.

Když o chvilenku později vypustily Chotě skleněné dveře peněžního ústavu zpátky do jarního dopoledne, oddělila se z nedaleko postávající skupinky lidí dívka v teplé vestičce.

"Dobrý den, mohla bych vás o něco poprosit?" oslovila Chotě. "Nezlobte se, ale… mohli bychom se s vámi vyfotit?"

No co – dějí se i podivnější věci. Choť vyjádřil souhlas a mladá žena vysvětlovala: "My tu pořádáme kampaň proti rasové diskriminaci a potřebovali bychom obrázek…"

"Dobrý den, já jsem z… (následovalo jméno velkého deníku) a jestli by vám to nevadilo, tady bych si vás vyfotil," vrhl se k Choti muž s brašnou. "Postavte se tady… a vy tady… Ne, sem ne, trochu dozadu…"

Kdyby byl ten fotograf rychlejší – poznamenal Choť později toho dne – mohl by mít obrázek. Jenže zatímco vytvářel působivou kompozici s černouškem, černoušek si na něco vzpomněl.

"Počkejte, vy mně nemůžete fotit. K tomu musíme mít povolení Novy."

"Co? Prosím?" vyjevil se fotograf.

"No, já mám vlastně takovou smlouvu. Nesmím být v médiích bez vědomí Novy."

"To nebude žádná umělecká fotka, jen reportážní! A není to pro žádný bulvár, já jsem z …"

"Já vím, ale stejně bychom museli napřed zavolat Novu," stál Choť na svém.

"Aha… No, tak to nic", posmutněl fotograf. 

Chvíli rozpaků prolomila kolegyně dívky ve vestičce:

"Tak  vám dáme aspoň nějaké dárečky."

——————————–

Na dně batohu, pod balíčky se šunkou, pod mraženou zeleninou, pod rohlíky a krabicemi mléka, jsem při ukládání nákupu našla pár výtisků uprchlického čtvrtletníku, letáčků Ligy lidských práv a oranžovou samolepku "I love multikulti".

Skupinka Sánů na obrazovce hodila do ohně mrtvolu primáta. A potom ještě nějakého hlodavce. Srst shořela a kamera krátce ukázala kuchání a další skromné kuchařské úpravy oběda v tanzanské buši.

"To jsou přesně ti Afričani, jaké si představují Evropané. To je strašné. Měli by žít normálně! Jsme  přece v jednadvacátém století!"

"Ale oni žijí normálně! Nenormálně žijeme my! Kdyby přišla ekonomická krize, ekologická katastrofa… Kdo myslíš, že bude mít větší šance?" oponovala jsem.

"Jo, ale potřebují přece normální domy, normální šaty, nějakou civilizaci! Jako všichni!"

"Takže bys je chtěl poslat do města, aby chodili do školy, ubytovali se ve slumu a byli z nich nezaměstnaní zloději? Asi v těch chajdičkách mají štěnice. Nemocné děti jim umřou, a udělají místo zdravým. Nejspíš nemají jídlo každý den. Ale nic od nikoho nepotřebují."

"Oni si je fotí!" zalkal Choť, když se do záběru dostala bílá turistka s fotoaparátem.

"No a? Tak ať si je fotí! Co je na tom? Těm Křovákům to může být jedno! Může jim být fuk, že si je nějaká Němka nebo Francouzka vyblejskne a bude je ukazovat návštěvám. Jestli si bude myslet, že jsou chudí, bude to její hloupost, ne jejich. Proč by neměli mít možnost vybrat si, jak chtějí žít? Viděl jsi přece, jak dopadli ti "civilizovaní" v Jižní Africe!"

Už jsem na těchhle stránkách zmiňovala, že nejsem přívrženkyní Back To Nature. Nechtěla bych se přestěhovat do vesnice Sánů nebo Masajů. Nevzala bych si Samburijce a rozhodně bych s ním nežila v ohrádce mezi lvy a slony. (No, možná bych byla ochotna uvažovat o wolofské vesnici. Taky proto, že v Senegalu ve volné přírodě na lva nebo slona nenarazíte. ) Ale to ještě neznamená, že odsuzuji ty, kdo v ohrádkách žijí a vyhovuje jim to.

Choť se rozhodl v debatě nepokračovat. Přece jen už je se mnou ženatý dost dlouho na to, aby poznal, kdy se diskuse stává zbytečnou.

A tak už jen sama pro sebe jsem myslela na Boubacara Borise Diopa, který v Opičích mláďatech napsal:

"Neboj se ponořit do temné řeky. Když ti nastavím zrcadlo, nesmí se stát, že bys před ním ztratil odvahu, odvrátil se a řekl si „Kdepak, to nejsem já!".
Když na lůžku v hluboké noci nasloucháš větru, jak se hněvá, jak řve jako rozzuřený lev, jak vytrhuje stromy z kořenů a rozlamuje je, jak zdvihá mořskou vodu a háže ji proti nebi – nic z toho tě nesmí zbavit rozumného uvažování. Věř, že lidé dnes potřebují zrcadlo!
Kolik století už přešlo? A my, který národ jsme ještě nenapodobili až k jeho vlastnímu úžasu?
Ptám se tě: myslíš, že Bůh někdy stvořil bytost, která by se opičila víc, než černoch? Snad jen Číňany a Japonci jsme ještě nebyli, a ty jsem v Mbaaw ještě neviděl. Kdyby si tu nedali pozor, místní by jim řekli:
„Zmizte odsud, vy nevíte, jací jsou praví Číňané a Japonci! My vám to předvedeme!" "

a na slova Cheikha Anty: "… nakonec černochovi vymyli mozek, až zapomněl, čím kdysi byl, a stal se ubožákem. Pohrdáme tím, čím jsme byli a myslíme si, že se ve všem musíme opičit po druhých."

Musí se ělověk nejdřív stát někým jiným, aby mohl být sám sebou?

"Tak kterou porodnici bys mi doporučila ty?" Denisa se natáhla přes stůl pro kousek bábovky. Oklepla z pečiva závoj moučkového cukru, opřela se do křesla (bábovku půvabně podloženou druhou dlaní) a nedočkavě na mě mrkla.

"No… to záleží na tom, jestli si děláš větší starosti s porodem, nebo s tím, co přijde potom," volila jsem opatrně slova. "Jestli ti záleží na moderním porodním sále, chceš si užívat vymožeností a dostat po porodu najíst, jdi do porodnice Na břehu. Akorát se pak musíš vyrovnat s tím, že budeš následující čtyři dny trávit s příšernýma sestrama na oddělení šestinedělí, kojit se budeš učit sama a kdykoli se opovážíš na něco zeptat, dají ti sežrat, jak hrozně obtěžuješ. Anebo můžeš jít do porodnice Na kopci, kde budeš rodit v tak trochu afrických podmínkách…"

"Ale přístroje tam snad nějaké mají, ne?" přerušila mě Denisa zamyšleně.

"Asi mají, to víš že tam určitě nějaké mají, i když jsem je neviděla," doplnila jsem svůj výklad Zkušené matky (ano, zdá se, že jsem se už přesunula do této děsivé kategorie) o spekulaci.

"Takže, na kopci sice porodíš v kulisách reálného socialismu, ale zase tě budou čekat čtyři dny s milými a trpělivými sestrami, které budou miminu bez námitek vnucovat tvoje ňadro i v jednu po půlnoci. Ovšem, jestli se rozhodneš pro tuto variantu, nezapomeň si do "taškydo porodnice" přihodit nějaké trvanlivé potraviny, protože první den nedostaneš najíst. Nebo ti bude muset nějaké jídlo přinést Muž."

"To on mi asi přinese… Já už jsem mu řekla, že se mnou musí jít do porodnice."

"A jde?" projevila jsem zdvořilý zájem. Muž, nastávající otec, je totiž subsaharský Afričan. Zdaleka ne každý Afričan je ochoten asistovat u porodu – je to nemužné, smůlu nosící a tak vůbec. Taky to může způsobovat traumata a impotenci…

"Jde, já mu řekla, že musí. Teda, nebude tam až do konce, to nechce. Ale to teď moc neřeší. Má starosti, jak nás uživí… Chodí pořád na tu brigádu, jak chodil, ale ta mu skončí. A moje maminka už se ho ptala, jak si to představuje do budoucna, a jeho se to hrozně dotklo… Vadilo mu hlavně, že jsem se ho nezeptala já. A taky nechce, abych ještě chodila do práce."

Zrovna, když jsem se nadechovala, abych Denise vyjádřila účast s jejím těžkým životem po boku toho hrozného Afričana, předešla mě slovy: "Ono to není tak strašné. Už jsem si zvykla, že Afričani jsou prostě chlapi na druhou. Holt mají několikanásobnou dávku všech špatných mužských vlastností."

Tato geniální definice mi svou prostotou a pravdivostí vyrazila dech. (Rejpalové mi pro dnešek, doufám,  prominou zevšeobecňování.)

Jen bych k ní dodala, že ta několikanásobná dávka špatných mužských vlastností se dá vydržet jen proto, že je vyvažována také několikanásobnou dávkou vlastností dobrých.

V době, kdy ještě fungoval blog Nigeria, dal se na něm najít článek s názvem "návod k použití".  Autorka tam, po zkušenostech svého "všedního života s nevšedním mužem", takto nigerijským státním příslušníkem, vtipně komentovala úskalí, jichž se Evropanka v manželství s Afričanem nejspíš naděje.

Psala o finanční podpoře, kterou jsou Afričané v exilu povinováni svým rodinám a přátelům, i kdyby sami na chleba neměli. Psala o nevěře (protože kdo by odolal lákavé nabídce!) a o návštěvách, které se u ní doma chovají "jako doma". Psala ještě o spoustě věcí, které každou evropskou relativní novomanželku Afričana a relativního nováčka v africké diaspoře uvádějí v úžas, zatímco po pár letech (pokud těch prvních pár let vydrží) – už je bude považovat za samozřejmé.

Ale jednu věc vynechala.

Vynechala ji nejspíš proto, že ačkoli nebyla zvyklá na zvláštnosti afrických kultur, na zvláštnosti české kultury – pokud se týče styku s cizinci – už byla zvyklá z dřívějška.

Ani mě by po těch letech vůbec nenapadlo, co všechno může multikulturní manželka pociťovat jako problém. Ale pak jsem dostala e-mail, kde se psalo:

"Mnohdy mi není úplně nejlíp.  Ze začátku jsem si nepřipouštěla, že by mi mohl vadit pouhý fakt, že můj muž má černou pleť. Dneska mě do kolen sráží pohledy okolí, nehraný údiv (až zděšení), ťukání si na čelo a další verbální či neverbální poukazování na mou "blbost".  Vadí mi, když na mě na ulici pokřikují "taková kočka s takovou opicí". Těžce nesu, když profesor ohlašuje mému šéfovi, se kterým se zná, jaká jsem výborná studentka, ALE že jsem si vzala Afričana. A tak se teď stydím přiznat, že můj muž je z Afriky, stydím se vodit Boubacara mezi nové známé…Došla mi vnitřní energie…"

Až když jsem četla tyhle řádky, pochopila jsem, co evropská manželka Afričana v Evropě (africká manželka Evropana v Africe, evropský manžel Afričanky v Evropě, africký manžel Evropanky v Africe… to už máte fuk) vlastně potřebuje nejvíc. Tvrdou hlavu. Dostatek sebevědomí a odvahy.

Protože, ano – kromě "podnikatelských plánů",  pravidelného mizení části rodinného rozpočtu v kanálech Western Union, nekonečných návštěv,  nočních telefonátů s žádostmi o peníze, potíží s cizími ženami dychtícími po sexuálním dobrodružství s exotickým krasavcem a dalších drobných radostí s menšími obměnami (nás se například, z mého pohledu bohužel,  vůbec netýká bod "návštěvy") čekají každý smíšený pár i víceméně pravidelné srážky s blbci.

Pokud tyto řádky čtou i jiní, kteří něco takového zažívají a vadí jim to, mám dobrou zprávu: nejspíš si zvyknete. V průběhu let si pravděpodobně vypěstujete asertivní schopnost dle momentální nálady civět na civějící, otáčet se za otáčejícími se a vhodnými odpověďmi veřejně znemožňovat autory verbálních útoků.  Dokonce, možná, si zvyknete natolik, že takové drobnosti vůbec nebudete považovat za problém, dokud jako já nedostanete e-mail od relativní novomanželky…

Taje naší poštovní schránky se obyčejně vysypou na mě, a já je většinou obratem vysypu do smetí. Občas se ovšem stane, že plechovou krabici zavěšenou na domovních dveřích otevře Choť. Ten je připraven bránit vlastním tělem každý leták, který ve schránce najde – přinejmenším do doby, než ho důkladně prostuduje.

"Mají tam hezký obrazy," zaradoval se Choť nad reklamní tiskovinou obchodu s nábytkem.

Nazítří nás autobus zavezl před velké obchodní centrum. Sluníčko svítilo skoro jarně, děti byly v přijatelné náladě a Choť taktéž.

Mě přijatelná nálada zvolna opouštěla, jak jsme tak (rovněž zvolna) procházeli zmíněnou nákupní galerií s přibližně čtyřmi tucty obchodů s módou ("já se jen podívám sem," "…jen nakouknu" a "počkej tady chvilku," pravil Choť před vchodem do každého z nich) a s přibližně dvěma tucty houpacích autíček, elektrických kolotočů a koníků na mince ("tady, tady!" volaly děti u každé té příšery) a z nákupu obrázku se postupně stával celodenní výlet.

Do prodejny nábytku jsme dorazili obtěžkáni několika košilemi a zjistili, že nejpřijatelnější obraz tu pořídíme za čtyři tisíce (děkuji, na tolik si zase zaplnění prázdné stěny necením).

S neodolatelnou vázou, která nám ovšem k ničemu neladí, jsme už směřovali k východu, když v tom jsme to uviděli. Vlastně, Choť to zpozoroval první. Nejdřív si všiml té amfory – byla smetranově bílá, ladných tvarů, skoro metr vysoká. Cenovka na ní už do daleka kříčela, že stojí osm stovek. Choť se zastavil, aby si amforu prohlédl zblízka… Z toho ušlechtilého hrdla cosi čouhalo.  Cosi dlouhého, objemného… Na konci silného bambusového stvolu lakovaným motouzkem připevněná špička z kokosového jazyka.  "Dekorace," hlásal štítek s čárovým kódem. Na další, menší nálepce, pak "made in Indonesia".  Víc nic.

"To je pěkný. Hodilo by se nám to do té vysoké vázy," zasnil se Choť.

K pokladně jsme postupovali s neodolatelnou neladící vázou, papírovými krabicemi a "dekoračním předmětem" z Indonésie. Až u východu z obchodu jsme si začali připouštět potíže.

Měli jsme s sebou batole pěší (tedy spíše nosivé), batole v kočárku, pár tašek s košilemi, batoh s plenkami a vodou, vázu… a třímetrový bambus se špicí na konci. Vlastně, když se člověk díval trochu z dálky, vypadalo to jako oštěp. Kdo může nést dlouhatánský oštěp? Ten, kdo veze kočárek a v podpaží tiskne složené lepenkové bedny, nebo ten, kdo má na jedné ruce dvacetikilové dítě a v druhé vázu? (Postavení dítěte na zem není řešení, jelikož dítě se v nejnevhodnější okamžiky zastavuje, mění směr, "oslí se" uprostřed křižovatek a je tedy stejně zapotřebí nejméně jedné rodičovské končetiny, která dítko udrží v pohybu v žádaném směru.)

Bambus zůstal na Chotě. Kolemjedoucí auta brzdila. Kolemjdoucí lidé se – ještě dlouho – otáčeli, ba sráželi. 

Zmocnila se mě tajná lítost, že některá z těch zakoupených košil nemá jásavě červenou barvu: kdybychom takovou měli, nejspíš bych z ní (za teplejšího počasí) několika ráznými škubanci učinila úplně jiný kus oděvu a Chotě jím pro lepší efekt omotala.

Na zastávce se okolo nás udělalo volno, v autobuse rovněž.

Kousek od zastávky, kde jsme vystoupili, na nás třeštil oči jakýsi mladík. "Prosímvás, co to je?" volal za námi nešťastně. "Řekněte mi, co to je?"

"Dekorace," hodil mu Choť přes rameno odpověď. Neohlédla jsem se a nevím, jak se tazatel tvářil, ale myslím, že tohle nebylo to, co chtěl slyšet.

Doma jsme zjistili, že jedna Dekorace Made in Indonesia vypadá ve váze divně.

"Musíme tam zajet ještě pro jednu," šťouchla jsem do Chotě, když jsme stáli před vázou a rozpačitě si měřili výsledek našeho nakupování.

"Ne, já už ne! Tentokrát si to pojedeš koupit ty sama!"

"Budeš doma ve dvě?" ujišťoval se Choť půl hodiny před půlnocí.

"Nemůžu být doma ve dvě," vysvětlovala jsem trpělivě, "je skoro půlnoc a do centra Prahy mi to potrvá hodinu!"

"To mě nezajímá. Říkala jsi ve dvě, tak ve dvě," stál si na svém. "A dej si mobil na vibrace, ne abys mi řekla, žes to neslyšela."

Už trochu nevrlá jsem si brala bundu, když ze dveří kuchyně vykoukla maminka

"Kam jdeš teď v noci? … Ty jdeš pryč? … Ví o tom Issa? … To tu necháš ty děti samotný?" Na všechny ty nevěřícně pohoršené otázky jsem odpovídala, k maminčině veliké nelibosti, "ano".

"Tebe to courání po nocích ještě nepřešlo!" zvolala maminka. "Ty jsi vůbec neměla mít děti! A běž se rozloučit s tatínkem!"

To závěrečné doporučení jsem ignorovala – tatínek chodívá spát po deváté a nebudu ho přece budit jen proto, abych mu ukázala svou zhýralost. Nehledě na to, že veškeré moje "courání po nocích" (tak těžce snášené maminkou) spočívalo v tom, že mezi pětadvacátým a sedmadvacátým rokem života jsem dvakrát nebo třikrát do měsíce navštěvovala taneční klub, vždycky od půlnoci do pěti ráno, protože k nám na vesnici nejezdí noční linky.¨

Martina natočila v Keni film o Keni. Jenže, bohužel, půl filmu je svahilsky. A Martina svahilsky neumí. Ani nezná nikoho, kdo umí. Taky nemá peníze na profesionálního tlumočníka. Kdyby měˇChoť pustil, jen na jednu jedinou noc, třeba na tři hodinky ven, do noční Prahy, jistě bych se svými konexemi nakonec nějakého toho Svahilce splašila… Naznačila Martina, když jsme u ní byli na návštěvě. Choť nic nenamítal a Martina se zaradovala, že tedy bude mít svého svahilce a přistoupí k dokončování filmu, možná už příští týden…

Jenže, jak mi napsala Nigeria: "už bys, milá Manželko, mohla vědět, že svolení k něčemu neznamená souhlas. Správná manželka by Martině řekla: Ridgeback? To doupě neřesti? NIKDY!"

Já ovšem nejsem manželka správná, jsem Manželka prostoduchá a svolení považuji za svolení.

0:30  – na Karlově náměstí jsem nalezla podupávající vymrzlou Martinu.

01:08 – barman v Ridgebacku se se mnou vítá a upozorňuje mě, že lidi z východní Afriky tam moc nechodí, ale zná jednoho Uganďana. Jestli se tu noc ukáže, upozorní mě na něj.

01.10 – přichází SMS od matky: "Kde jsi? Knoflicek uz nespinka!"

01:14 – přichází SMS od Chotě – "Musis se HNED vratit, obe deti se vzbudily a placou!"

01:19 – zmeškaný hovor od maminky.

01:24 – SMS od maminky: "Manzelko, obe deti jsou v kuchyni. Prijed, cekaji."

01.27 – barman me upozorňuje, že nalezl živého a pravého svahilsky mluvícího muže. Na můj dotaz "wajua maneno ya kiswahilli" mladík spustil plynulé litanie, z cehož jsem usoudila, ze asi umí víc než jen tu jednu vetu (což je bohužel můj připad) a přepustila jsem jednání s ním Martině.

01:37 – zmeškaný hovor od maminky.

01:40 – SMS od maminky: Manzelko, prijed! Deti te cekaji a hledaji."

01:45 – Martina je s Keňanem uspokojivě dohodnuta.

01:46 – Maminka mi volá: "poslechni si, jak placou," nechává děti kvílet do telefonu.

01:47 – Martina se diví, že moje rodina radši nevěnuje energii těšení dětí spíš, než psaní SMSek.

01:50 – SMS od maminky: "Vem si taxi a prijed."

01.55 – odcházíme z klubu, pěšmo z Ječné na Újezd, kde Martina parkuje.

01.57 – SMS od maminky: "Uz prijed deti uz cekaji a placou."

Cestou autem z Újezda jsem ještě obdržela sedm telefonátů, tázajících se po mé přesné lokalizaci a informujících mě o traumatech mých opuštěných potomků.

Po návratu to podle reakcí mých nejbližších vypadalo, jako bych nebyla z domu tři hodiny, ale tři roky: jsem nezodpovědná matka, mám malé děti a tedy nemohu chodit po venku. Možná bude nejlépe, když se tedy rovnou rozvedu (Choť), mé děti trpí, způsobila jsem jim zhoršení atopického ekzému, nejsem zralá na mateřství,  toulám se po nocích a právě jsem v praxi předvedla vyřizování účtů mezi rodiči skrze ubohé děti, když jsem je nechala choti na krku.  (maminka)

Oba se pak shodli na tom, že od dětí nemůžu odcházet, jelikož "jsou na mě zvyklé".

Osmihodinová Choťova noční absence na Silvestra oproti tomu děti nijak netraumatizovala (i když i tehdy dcera plakala, ať se tatínek jde podívat) ani nikoho nepohoršila.

Sebrala jsem tedy své ubohé (už neplačící) děti z osvětlené kuchyně a odnesla je,  zas jako spořádaná Manželka a matka, do postele.

Připadaly mi moc krásné a usínání s malými hlavičkami zabořenými v mém podpaží se hnedtak něco nevyrovná.

Ale i tak si někdy přeju být spíš Manžel, než Manželka.

Aby se neřeklo, že snad někoho diskriminuji  

———— Původní zpráva ————
 Od:  <nobody@laar.cust.ignum.cz>
 Předmět: vzkaz
Datum: 01.1.2008 04:00:33
————————————–

vzkaz: Je me z vas na bliti ze misto toho abz jste dala Evrope bile dite tak se radsi tahate s negrem a zaplavujete Evropu misenci.Az prijde RAHOWA snad bude osud spravedlivy a ta cerna negerska horda s kterou ostatni lide svedou boj
prvni znasilni a oddela vas. (ra.pav@seznam.cz)

Odpověď:

Vážený pane,

Ani nevíte, jakou jste mi udělal radost! Už nejméně půl roku čekám na nějaký takový milý vzkaz, jako je Váš! Jeho obsah ve spojení se společenským užíváním zájmena "vy" jistě obohatí přednášku sociolingvistiky.

Je mi líto, že je Vám nevolno, ale mohu vás uklidnit: nemám v úmyslu zaplavovat Evropu míšenci, jelikož v Evropě nehodlám(e) zůstat a Afrika ještě pár míšenců snese (po těch tisících, co tam nasekali francouzští vojáci).

Zdravím Vás a přeji vám do Nového roku hodně štěstí

PS: Mezi námi, raději komunikuji s kultivovanými negry, než s bílými hulváty.

Na dlouhé tmavé chodbě v ponuře netrpělivé atmosféře fňukaly děti a pokašlávali tatínkové.

"Kdo je dál?"

Do hnědých dveří mezi hnědými nástěnkami vstoupila další dvojice rodiče s dítětem.

Boží hod  jsme trávili na dětské pohotovosti – ta je v  Brně jedna jediná, její vytížení  tomu odpovídá a tomu se zas musí přizpůsobit akčnost  lékařů: paní  doktorka vyslechla mé bědování nad tím, že mé mladší dítě má týden  průjem,  horečky ke čtyřicítkám a nic nejí, letmo mu nahlédla do krku a podala mi recept na antibiotika ("drťte mu je  mezi  dvěma lžičkama – on sice existuje i sirup, ale ten v lékárnách  nemají" a když  jsem se nesměle zeptala, co si myslí, že mému potomkovi je, dozvěděla  jsem se, že "mu může být  cokoliv – nějaký zánět, salmonelóza…  ale ty antibiotika by mu měly pomoct i na  tu salmonelózu." Polkla  jsem a vycouvala ze dveří. Jestli já nebyla nějak  rozmazlená  z Vinohrad, kde dětem před každým nasazením antibiotik dělali  krevní  testy a týden průjmující dítě s horečkou bych jim nevyškubla,  dokud by neměli v ruce  výsledky Astrupa a možná i stěrů…

Synek chudák celou dobu skoro bez  přestání fňuká, což je sice  pochopitelné, ale po týdnu už spíš nervy drásající  než  soucit budící (zvlášť proto, že fňuká ve dne v noci) a i  když vím, že ho to  teda opravdu musí bolet, protože on se  nijak zvlášť neprožívá, stejně toužím po  tom opustit  muže a děti, utéct někam do lesů a nikdy se už nevrátit.

Včera jsme  byli  na pohotovosti znova, protože jsem konečně pochopila (myslím,  že nejmíň o den  později, než jsem měla) že našeho nejmladšího člena rodiny bolí  i uši. Po předchozí zkušenosti jsem na  tu pohotovost nejdřív  volala abych zjistila, kam nás odtamtud s bolavýma ušima odvelí.
"To my vás pak pošleme do Dětské  nemocnice."
"A nemohla bych tam  jet hned?" nelíbila se mi  myšlenka, jak se s trpícím miminem kodrcám tramvají na  druhý  konec Brna a pak, po hodince nebo dvou, zase na jiný konec, kde  nás po  dalším čekání konečně někdo ošetří.
"To  já vám nesmím říct," pravila ta dobrá  duše na druhém konci  drátu.
Tak jsme na to ušní jeli rovnou… a vzali  nás!

Akorát  že zánět, co tam A. samozřejmě má, ještě není na píchání,  a já jen doufám, že ta antibiotika "na salmonelózu" zaberou  i na uši dřív, než  to na píchání bude.

Choť má čtrnáctidenní  dovolenou  a myslím, že už teď se těší do práce – utrhuje se na ty  sladké detičky  (druhdy mi vyčítá, že jsem na ně málo laskavá,  když je v jednu po půlnoci s pěnou u  huby – mojí – odchytávám po bytě a snažím se je narvat zpátky do postele) a dneska ve dvě ráno umyl nádobí,  protože jsem  včera v deset dopoledne uspořádala hysterickou scénu (škoda jen,  že  scéna pro mě byla energeticky náročnější, než by bylo  prosté umytí nádobí  mnou).

Ve schránce mám záplavy e-mailů,  na harddisku stagnující překlad, na netu zanedbaný blog,  kam bych měla napsat něco,  co zabrání čtenářům v dezerci ;o) a v pokoji jsou stále nezabalená zavazadla,  takže  pokud máme dneska odjet do Prahy (plánovali jsme to na předevčírem,  ehm),  zaručeně polovinu věcí zapomeneme v Brně. A v kuchyni na mě číhá obrovská  hora prádla na  žehlení a v koupelně je bordel a za dveřma zašlapané schody…  no nic, já radši jdu něco  dělat, teda.

A vy si koukejte užít ten konec roku!   

Potřeba pravidelného společenského vyžití mého staršího dítěte si žádá návštěv dětských jeslí. Jesle jsou v Brně troje, jedny z nich máme celkem nedaleko a to, že se dcera stala jejich frekventantkou, má tři hlavní důsledky:

1.) nemám peníze, jelikož měsíční "školné" ve státních jeslích dosahuje zhruba tříčtvrtinové výše rodičáku. 

2.) Nemám čas, protože pořádek muší bejt a dítě, které po obědě nespí, v jeslích přes poledne nechtějí. Rebela je třeba se zbavit už po obědě. A to znamená, že mezi sedmou a osmou se mi děti probudí, do půl deváté se je snažím vypravit na cestu, kolem půl desáté dorazíme do jeslí a ve třičtvrtě na deset dítko odevzdám "tetám". V půl  jedenácté přijdu se synkem domů, servu z něj bundu, v kalupu ho nakrmím, natáhnu na něj bundu a uháním s ním zpátky do jeslí, abychom tam byli na předepsanou půl dvanáctou. Kolem jedné jsme doma, půl dne v čudu, doma binec a plotna studená.

3.)  Máme každou nemoc, která se vyskytne v dětských kolektivech široko daleko.

Zánět průdušek vystřídala před Vánoci střevní chřipka. Vánoce u nás byly sice zrušeny i tentokrát a z Choťových velkolepých plánů na nákup a zdobení stromečku nebylo jako obvykle nic, ale předvánoční úklid, který si rozhodně upřít nenechám – nebudu mít přece jediná neumytá okna v ulici! – jsem měla  obohacen o úklid po blijících a … ehm … kakajících…  dětech.

Mláďátka v tom nezůstala sama. Přišla noc, kdy jsem volala Choti do práce, aby mi někde z lékárny přinesl něco proti zvracení, že si to vezmu, pokud mě tedy ještě zastihne živou. K mrazáku, kam jsem ukládala studený čaj pro děti, jsem nebyla s to dojít.

Vyplašený Choť přišel v sedm ráno aspoň s chlazenou Colou. V devět hodin se naše potomstvo začalo dožadovat pravidlelné péče, Choť otevřel jedno oko a znovu usnul… a tak jsem vstala, šla nakrmit a převléknout děti, vyměnit povlečení na postelích, umýt pozvracenou podlahu… Tedy, ono by bylo jistě možno do Chotě žďuchat tak dlouho, až by vstal a něco z popsaného udělal, ale jednak trpím falešnou představou "nikdo to neudělá líp, než já" a tak trošku si na své domácí práce žárlím 🙂 a jednak, "hlídání" dětí Chotěm pravidelně končí tak, že mám po několik následujících dnů co uklízet.

Když jsem se tak ploužila bytem mezi haldami pozvracených hadrů,  kdosi důrazně zazvonil. Za dveřmi na chodbě se ozývaly jásavé hlasy… paní sousedka a její dorůstající potomci nám přinesli dárečky pro děti. A "tady nesu cukroví, nevím, jestli jsi stihla napéct," pravila ta dobrá duše a podávala mi obrovský tác s asi tak jedenácti druhy vánočního pečiva. (Tváří v tvář vánočně naladěné rodince jsem neměla ani pomyšlení na to, abych řekla že nepeču, že svátky jsme letos vypustili.)

"Nechoďte dál! My máme střevní chřipku!" zvolala jsem v odpověď ještě před poděkováním. Sousedčiny děti ostražitě couvly,  odvážná paní mi cukroví podala bez ohledu na hemžící se viry, podivné uvítání a můj výzor. Měla jsem na sobě manželovy tepláky, vytahané tričko (pod ním nic), na hlavě se mi ježilo půlmetrové dvoubarevné afro odrůstající letní trvalé a na sousedy jsem se dívala skrze brýle s jedinou nožičkou (tu druhou před pár dny ulomilo menší z batolat). Paní sousedka, která mimochodem patří k tomu druhu žen, které i z rybníka vylézají bezchybně nalíčené a nikdy se jim nepusí oko na punčoše, je naštěstí noblesní dáma a pokud se mě polekala, nedala to najevo ani mrknutím oka.

(Na Štědrý den jsem si došla k holiči, takže jí už ten tác můžu jít vrátit.)

"Vona si nechala změnit jméno… nó, vona přestoupila na to jejich náboženství, tak to voni ji můžou teďka klidně vyměnit za krávu,""  ozýval se za nedovřenými dveřemi kultivovaný hlas jednoho ze členů místního zastupitelstva.

Předstírala jsem zaujetí vývěskou na stěně. Písmena na plakátu oznamujcím místo a čas  očkování psů proti vzteklině se mi slévala v modrobílou skvrnu. 

"Nebo za kozu," zabručel za dveřmi další hlas.

Pro počestné katolické a ateistické občany v zasedací místnosti byla možnost volby vyznání asi nepředstavitelná. Natožpak volba sama.

Jenže někdy je člověk nalezen, aniž by hledal.

Stránky českého překladu Koránu (který mi výměnou za novotou vonící stokorunu prodavač u stánku hodil do igelitového sáčku jako kus sýra) mě provázely celé ty dva roky, které mi zbývaly do maturity.

Přebal knihy se ztratil a rohy jejích desek odřely, okraje stránek přišly o svou panenskou bělost a ze hřbetu knihy občas vypadl drobeček, který se tam dostal z mé školní svačiny.

Když člověk v Čechách nejí vepřové, je to trochu zvláštní, ale není na tom nic podezřelého. Třeba mu nechutná, no ne?

Když člověk v Čechách nepije alkohol, podezřelé to je, ale někteří podivíni – a já jsem mezi ně patřila – ho nepijí ze zásady odjakživa.

Obecním bláznem jsem se stala až v den, kdy mi od jedné marocké gymnazistky přišel poštou šátek.

Ošátkovaná jsem se musela najednou vyrovnávat s netušeným a neutuchajícím sexuálním zájmem domorodců ("slečno, vy jste z nějaký sekty? A nemohla byste mě taky to… zasvětit?" mrk, mrk.), ale paní na matrice byla vstřícná.

Rodný list s novým, arabským jménem jsem držela v ruce ani ne za týden po podání žádosti.

"Poslyšte, ten šátek můžete klidně nosit venku, ale tady ve firmě ne. Ono se to nepozná, ale většina našich zákazníků jsou židi. Mohlo by jim to vadit," pravil o několik měsíců majitel firmy tónem, který nepřipouštěl odmluvy. Ani jsem se nepokoušela argumentovat tím, že moje odění nevzbuzuje pohoršení ani při návštěvách pražských synagóg.

"Noste si kalhoty venku, ale uvnitř choďte dole bez" – Potíž je v tom, že to nejde. Buď se stydíte všude, nebo nikde.

Znovu jsem se stala nenápadnou.

Nedlouho poté už jsem v provizorním islámském centru v pražské Krči jako tamní enfant terrible rozvracela všetečnými dotazy hodiny náboženství.

11. září bylo daleko, daleko… ještě jsem nebyla "teroristka".

Batole letí vzduchem. Žuch! Přistálo na posteli, nožičky se třepou ve vzduchu.

"Já taky, já taky!" volá větší batole a sápe se na tatínka, který ho trpělivě opravuje: "moi aussi!"

Druhé batole letí vzduchem… bum! Zvlášť ta závěrečná fáze působá komicky.

Neodolala jsem a sáhla po telefonu, že si to zdokumentuju.  Rázem bylo po hře, protože které batole by se věnovalo sportu, když může natáčet video. Prohlížení natočeného se zvrhlo v tahanici o mobil, tatínek využil situace a prchl do koupelny.

Nová MMS k odeslání… prázdná? Chladný plast mě tíží v dlani. Někdy, když se moje děti zmocní telefonu, voláme do Hongkongu nebo do Spojených arabských emirátů, jindy rozesíláme podivné obrazové nebo textové zprávy na všechna čísla v seznamu (nebo aspoň na tolik z nich, na kolik se dá, dokud nedojde kredit).

Galerie-Obrázky. Čtyřicet fotografií? Kde by se v mém telefonu vzaly? Tak… od dvaadvacáté je to tu a tam tma, tady rozmazaná šmouha, kus látky, kterou jsem identifikovala jako svou sukni. Nejspíš zase (tentokrát umělecká) práce dětských rukou.

Bradičku opřenou o mé rameno, Miminko bedlivě sleduje moje počínání. Černočernou tmu mažu bez milosti, abstraktní obrázek sukně jsem si zvětšila… Odstranit. Tma, další tma, ještě jedna… A co je asi tohle? Nějaký balón… špička? Ukázat!

Zaraženě jsem se dívala na fotografii.

 To vypadá jako… Ale ne, to přece není možné? Zkoušela jsem potlačit nepotlačitelnou myšlenku na Freuda. A co kdybych to otočila nějak jinak? V pozadí je list palmy, naší palmy, takže otočení nepřichází v úvahu. Ani pochyby o místě, kde byla fotografie pořízena. Datum je říjnové… co jsme dělali v říjnu?

Zkoumám to ze všech stran, zkouším se na to podívat zblízka i zdálky. Kdyby technologie byly pokročilejší, snad bych ten obrázek i očichala. Žádné další nápad. Vidím tam pořád to, co poprvé.

A nejen já.

"Pipinka," pravila Miminko a zapíchla prstík doprostřed displeje.

Ehm… Není to tak úplně přesné označení, ale… "Myslíš, že je to pipnka?" zeptala jsem se, pořád ještě nepřesvědčená, svého vlastního dítěte.

"Jo. Pipinka." pokývalo batole, otrávené tou dlouhou prodlevou nad dočista nudným obrázkem.

Odnesla jsem telefon do koupelny.

"Podívej… Co tam vidíš?" zeptala jsem se Chotě, který se během mých meditací nad pornem stačil vykoupat a teď se sušil.

Nedosušený Choť zaostřil. "No… já nevím… vypadá to jako… Ale ten není můj!"

"Musí být tvůj! Čí by byl, u nás doma, v mém telefonu?!"

"Není můj," trval na svém Choť. "Já nemám tak špičatej!"

"Určitě je tvůj," stála jsem na svém.

"No tak snad si ho ještě poznám, ne?" rozčilil se Choť.

"Prosímtě, přiznej se, že jsi to fotil," zaprosila jsem.

"Nefotil! Proč bych se proboha fotil?"

"No… třeba někam do seznamky, nebo co já vím?"

"Jo, a tvým telefonem," ušklíbl se Choť. "Kór když ten můj má lepší foťák," ozval se v něm pragmatik. "To bych se měl spíš já ptát, čí to je. Ty jseš celý dny doma sama…"

"Tak víš co? Vyfotíme ho, a uvidíme," dostala jsem nápad, dopředu si jistá tím, že výsledek dá za pravdu mně.

Choť odevzdaně pokrčil rameny: "Jak chceš."

Vyfotili jsme.

Velikost neodpovídá.

Tvar neodpovídá.

Pouze barva je správně.

 Mobil nosím u sebe, nemravné MMS mi nikdo neposílá, pánské návštěvy nepřijímám a Choť nebývá doma sám.

Takže… mám telefon s (úplně cizím) penisem a žádnou představu, jak se to mohlo stát.

Chlapeček zavýskl. Soustředěný na dorážející sestru před sebou, udělal dva kroky dozadu a zadečkem zvysoka žuchnul na samý okraj postele. Viděla jsem, jak tam ještě zlomek vteřiny balancoval, než ho setrvačnost přehoupla přes ozdobný šev pohovky, teď zakrytý  čerstvě povlečeným prostěradlem. Dívala jsem se, jak se temeno jeho hlavy s žuchnutím setkává s krémově bílou dlažbou vedle postele a výraz v jeho tvářičce přechází z rozesmátého ve vylekaný a pak nešťastný, než děťátko na zemi konečně spustilo zoufalý a bolestný pláč.

Moje představivost byla rychlejší, než skutečnost; batole jsem zachytila přesně ve chvíli, kdy v úleku natáhlo ručičky, toužící odvrátit pád.

Místo na zemi skončilo v peřinách. Ne hrubě, ale ani ne zrovna jemně, jsem ho překlopila na opačnou stranu, než byla ta, na kterou se chystalo spadnout.

"Příšerné dětičky", zachtělo se mi povzdechnout si. 

Vyhnula jsem se lůžku pohledem: potomstvo tam buď nabírá k pláči, nebo bude v  příštím okamžiku poskakovat po panenském prostěradle a úhledně rozestlaných peřinách a než se z koupelny vrátím s léky, bude ta postel zralá na přestlání. Ach jo.

"Zánět průdušek s náběhem na zápal plic," potěšila mě paní doktorka hned dvojitou diagnózou. V kapse ledabyle přeložený štůsek receptů na antibiotika a kdovíco ještě, táhla jsem svá vzpouzející se mláďata do lékárny a pak domů. Výkon hodný obdivu – děti byly pevně odhodlány zůstat venku a jít si někam hrát nebo se aspoň proběhnout.

Jedno dítě se po první dávce antibiotik osypalo. Druhé dítě bojuje jako lev, aby nemuselo nic z předepsaných léků pozřít – pokud není zbytí, neváhá se třeba i pozvracet.

Vzdorující kočku bych zabalila do ručníku, přilehla, jednou rukou otevřela čelist v kloubu a druhou šoupla zvířeti tabletku  nebo stříkla lék z dávkovače ke kořeni jazyka. Záležitost minuty.

Ale co s dítětem? Jak se otvírá tlamička lidskému mláděti? A jak zabráním tomu, aby v okamžení, kdy se už už zdá, že zvítězím, neudělalo "bléééé" a všechna léčiva se neocitla v loužičce žaludečních šťáv na zemi nebo na mém triku?

Mé nemocné děti se cítí zdrávy, takže pohyb po bytě (včetně skoků na trampolíně nebo ježdění na skluzavce) jim nestačí. Chtějí "ven, mami, ven", buší do vchodových dveří a volají "pá pá!". Nevyslyšeny pak demolují byt a psýchu nebohé rodičky.

Unavená a otrávená jsem v koupelně odměřila léky do dávkovačů (s vědomím, že uzdravovadla určená pro synka skončí na stěnách a na podlaze bytu, ať už vylitá – vyhraje-li on, nebo vyzvracená – zvítězím-li v tomto kole já) a vrátila se zpátky do pokoje.

Chlapeček ležel ještě pořád tak, jak jsem ho nechala, na bříšku,  tvářičkou napůl zabořenou v polštáři. Jeho sestra ho s vážným a nešťastným obličejem hladila po vlasech. Trochu jsem se polekala: nepláče on tam nakonec? Klekla jsem si k němu. Z polštáře na mě zašilhalo rozpustilé hnědé očko, pak vykouklo i druhé a úsměv.

Ovšemže nepláče… Je to jako vždycky. Moje mladší dítě, tváří v tvář zuřící nebo nevrlé mamince, poklidně uléhá a čeká, až to tu bláznivou matku přejde. Moc dobře ví, že to nebude trvat dlouho.

Nevím, jestli tu strategii vynalezl, odpozoroval nebo zdědil po tatínkovi, jisté je, že funguje dokonale.

Však já se to jednou taky naučím…

Dostala jsem vzkaz od jedné milé dámy, která si to tu všechno přečetla a pocítila potřebu vyjádřit mi své sympatie. A taky soustrast s mým strašným osudem.

Nejdřív jsem si říkala – jaká soustrast? Copak můžu v někom vzbuzovat lítost? Proč, proboha? Jak to tu paní vůbec napadlo?

Kde se stala chyba?

Jestlipak to, milá Manželko, není tím, že si stěžuješ, že nikam nesmíš , Choť ti s ničím nepomůže a ještě ti dělá naschvály , podezřívá tě , podvádí tě , terorizuje tě a na všechno jsi, chudinko, úplně sama.

Kdepak bys tu popisovala, jak za tebe Choť onehdá umyl chodbu v domě, jak tahá domů tašky s jídlem a bere děti na procházky. Nebo jak se minulý týden vrátil z nákupu s novou bundou pro tebe (což od něj bylo obzvlášť milé, protože ví, jak nákupy oděvů nenávidíš).

Skutečnost, že zhruba před rokem byl Choť ochoten vzdát se svého vysněného místa v kanceláři a dál prodávat boty a trička, kdybys nesouhlasila s jeho stěhováním do Brna, ta taky nestojí za zmínku, že ne?

Kdo je nevděčný k lidem, je nevděčný k Bohu. (přísloví) 

Ono je totiž, milá Manželko, jednoduché si stěžovat… je to jednodušší, než oceňovat to dobré, čeho se nám dostává.

Takže… Pokud je tu přes to všechno ještě někdo, kdo lituje Manželku, mám k němu prosbu: politujte taky Chotě.

Dalšího slunečného odpoledne jsem od autobusu opět „neviditelná" cupitala za Tanorem, i když tentokrát jsem si byla jistá, že mě při nastupování zahlédl.

Pozdravila jsem rodiče, vázající na zahradě cibuli do svazků k sušení.

Tanor stál před schody na chodbě:
„Byl jsem s Arfangem Thiamem v letecké společnosti. Chtěl jsem si změnit letenku, abych se mohl vrátit dřív, když mě tu nechcete," pronesl procítěně.

 „Ale musím zaplatit poplatky za změnu a chybí mi sto osmdesát dolaru. Kamarád mi je chtěl poslat, ale dneska a zítra nemá čas. Tak mi je, prosímtě, půjč abych mohl odjet. Pošlu ti je hned, až se vrátím do Paříže.."

Samozřejmě je nesehnal.

Lindu s Arfangem, stojící na chodníku před tanečním klubem, jsem viděla už  z dálky.

O návštěvy je třeba pečovat. Host, který neumí česky, se určitě sám nudí celé ty hodiny, kdy jsem v práci.

Lindin přítel, Arfang Thiam,  bude Tanorovi rád dělat společnost.

Když jsem se následujícího dne vrátila z práce domů, Tanor tam nebyl. Nejspíš je s Arfangem někde ve městě – vlastně je to dobře.

Vystoupila jsem z  modrého příšeří metra do krásného říjnového odpoledne. Slunce se odráželo od čelního skla přijíždějícho autobusu. Rozeběhla jsem se. Tanor nastupoval o dva schody přede mnou.

 Opravdu mě neviděl, nebo to jen dělá?

„Autobus ti už žádný nejede", odtušila jsem. „Jestli jdeš na autobus teď o půlnoci, budeš tam čekat skoro pět hodin. Jestli ono by nebylo lepší jít si lehnout?"

„Ne! Tady už nebudu ani minutu! Tak si tam někde vezmu taxíka!"
„Taxíka? Tady, na vesnici, na zastávce u lesa? Tam žádné taxíky nejezdí ani ve dne. Nechceš si to rozmyslet?"
„Ne!" odfrkl a pomalu se šoural ke dveřím, v očekávání přemlouvání.

Pokud jde o mě, očekával nemožné.

Z letiště nás odvezla kamarádka Linda. Tanor přiletěl vybaven sportovní taškou a drahým fotoaparátem, do kterého mu ale chyběl film. Vážně tady nemůže zaplatit francouzskými franky? Linda vytáhla pětistovku; no co, až si vymění peníze, vrátí jí to. Má na to celý týden. I na mou maminku udělal náš host dobrý dojem.

 Maminka už taky zažila ledasco: tak jako některé děti nosí zatoulaná koťata, já jsem domů tahala návštěvy – měli jsme tam mladého Lybijce, Ukrajince se snoubenkou, Nigerijce alergického na kočičí chlupy, španělský manželský pár, Jambaara, Senegalce ze Spojených Států, Senegalce z Japonska, Korejce z Koreje, Yúsufa z Ostrovní říše, slečnu od Budějovic a alžírského muslimského fundamentalistu jménem Chourac.

Ten posledně jmenovaný k nám přijel z Paříže na kole, jehož řídítka za jízdy mimoděk leštil svým rezavým plnovousem. Kontakt na mě mu dal jeho známý, jistý Bašir Farez, který po osobním setkání se mnou zjistil, že nejsem ten nejvhodnější typ pro drogové dýchánky.

Na základě toho, že před nezávazným sexem s ním jsem dala přednost návštěvě mešity, usoudil, že s Šurákem si budu rozumět líp. Šurák na rozdíl od Bašíra neuměl anglicky, takže jsem se slovníkem v ruce vždycky stihla rozluštit jen torza jeho plamenných projevů, týkajících se převážně tématu „žena, nástroj ďáblův“.

Komunikační překážky ani fakt, že žil z podpory v nezaměstnanosti, tomu pánovi v bělostné čepičce v nejmenším nebránily, aby mne třetího dne nepožádal o ruku. Až osmého dne se nám mnoha diplomatickými kličkami podařilo onoho mladíka odeslat zpátky na cestu do rodné Paříže.

To Tanor vypadal na první pohled mnohem líp. Hladce oholen, nakrátko ostříhán, urostlý, sympatický muž uhlazeného vystupování. Ve Francii je už dlouho, pracuje jako ostraha v obchodě, ale některých zlodějů je mu líto, tak je nechává jít.

Nějak přišla řeč na jeho francouzský pas.

 Ležel tam na kuchyňském stole, otevřený na první stránce. Stálo v něm, že Tanor se narodil v Basse-Terre na ostrově Guadeloupe. No co, jistě není první ani poslední z těch, kdo se v touze po francouzském pasu vydávají za Antilany.

 „Ale ne, tak to není. Guadeloupe je oblast v Senegalu“, pravil Tanor bez mrknutí oka. „Opravdu!“

Nazítří jsem po práci vzala Tanora na vycházku po památkách. Z Pražského hradu k petřínské rozhledně, lanovkou na Újezd, Tanor byl čím dál nevrlejší.

„Co je ti?“

Vzteklé zavrčení: „Nic!“

Zkusila jsem to znovu: „Jsi unavený? Jedeme domů na večeři..“

„No jistě, že jsem unavený! Celé odpoledne se škobrtat po městě a nejdeme ani do restaurace!“

„Proč jsi nic neřekl? Jeli bychom domů dřív… Uvařila jsem jídlo a stejně s sebou nemám peníze.“

„A kdo říká, že jsem chtěl, abys mě pozvala? Zaplatil bych to sám!“

„No a chceš jít tedy do restaurace? Můžeme, jsme pořád ještě v centru.“

„Ne, už nechci..“

Po večeři Tanor projevil přání si zavolat domů. Na mobilu prý, bohužel, nemá nastavený roaming – může telefonovat od nás? Mimoděk jsem poslouchala, jak se Tanor asi půl hodiny francouzsky hádá s manželkou nebo přítelkyní, která podle všeho vůbec netušila, kde se její drahý nachází a pomalu jsem jí začínala závidět, že je od Tanora tak daleko.

V sandálcích jsem ťapkala po rozbitém chodníku v ulici Maxe Dormoye, vyhýbala se autům zaparkovaným na něm a stružce špinavé vody tekoucí podél něho, obcházela skupinky arabských mladíků postávajících před restauracemi a vyhlížela nějakou prodejnu s potravinami. Ale ne jen tak ledajakou.

Bylo léto konce minulého tisíciletí; v Praze jsem po nocích obtěžovala muže v tanečních klubech svým vyzvídáním o tajích nedokonavého časování, v kinech se začal promítat Matrix, NATO bombardovalo Jugoslávii a Baila Sy žil ve strojovně výtahu na studentských kolejích. A Bailův přítel Namori Yatera toužil po sušené rybě gejj /geďď/.

No dobrá, ale jak se gejj řekne francouzsky? Půjdu do afrického obchodu a řeknu, že chci poison sec? A co když mi pak místo gejje  nabídnou keccax /keččach/ ? A stejně tu žádný takový obchod nebyl. Mohla bych se jít zeptat do krejčovství, ale spřátelený krejčí měl stejně dovolenou… A nemusí všichni vědět, že nejsem schopná sama koupit ani kus sušené ryby.

Nenápadně jsem se kolem sebe rozhlédla. Žádná ženská na obzoru, ale tamhleten, jo, ten vypadá, že by mohl mluvit nějakou lidskou řečí. Čvacht! Přes sandálek se mi přelila studená voda, jak jsem za tím pánem spěchala přes ulici.

„Prosímvás… mluvíte wolofsky?"
Pán se celý rozzářil: „Ano… Ano!"
Došel se mnou do obchodu. Koupil gejj  a nedovolil mi, abych zaplatila. Doprovodil mě do libanonského obchůdku a nepřipustil, abych jogurty a minerálku hradila ze svého. Rozloučil se se mnou až u dveří hotelu, kde si na mě vzal telefonní číslo. Proč taky ne? Byl milý, sympatický, ochotný a zdvořilý… Bude mi potěšením, pokud se Tanor stane jedním z mých přátel. Se slovy díků jsem se s ním rozloučila.

Nevzpoměla jsem si na něj až do chvíle, kdy mi, asi o dva týdny později, zavolal. Nastupovala jsem zrovna do tramvaje, takže jsem povinná vyjádření radosti z toho, že ho slyším, zkrátila na minimum a střelhbitě mu schválila úmysl navštívit mě v Čechách – stejně to určitě nemyslí vážně.

Jenže jsem se spletla, a nejen v tomhle.

Když jsem krátce po Choťově příjezdu do Čech dostala dopis, v němž nás můj kamarád z Ostrovní říše zval na kulturní festival – aspoň na pár dní,  vemte s sebou i rodiče, rád je zase uvidím  – moc jsem nevěřila, že někam pojedu. Žádat mého tehdejšího zaměstnavatele, velvyslanectví Pouštního království, o volno jednou ročně znamenalo troufalost s nejistým výsledkem. Bylo jasné, že chtít dovolenou podruhé v tomtéž roce, a ještě k tomu krátce po skončení té první, bude hodnoceno v přinejmenším jako nebetyčná drzost.

„To myslí vážně? Že platí letenky první třídou a hotel a všechny vstupenky?" ověřoval si můj tatínek.
„Píše to tady. A neplatí to on, zve nás jejich ministerstvo kultury. Budeme státní návštěva!"
„No tak to zkus, třeba ti tu dovolenou dají."

Malomyslně jsem vyplnila žádanku a odeslala ji ze svého sklepa k vyšším místům. Do deseti minut jsem byla „na koberečku".
Zase chci dovolenou? Na co? Proč?
„Víte, pozval mě princ Ostrovní říše… Na festival," řekla jsem popravdě.
„Já tu tvou žádost tedy předám panu velvyslanci, ale říkám ti rovnou, nevím, nevím…" zatvářil se pan rada přísně. „To víš, dovolenou jsi už letos měla!" 

Mojí historce s princem zjevně neuvěřil.

Za dalších deset minut mi volal, že má dovolená byla zamítnuta.

Na mobilu jsem vyťukala číslo do Ostrovní říše. Do šumění vody v odpadních trubkách jsem Yúsufovi vysvětlovala, že mou přítomnost budou na Ostrově muset oželet.

„Ale jakto, proč?" nechápal. „A řekla jsi mu, že tě zve náš princ? No to snad… Nevadí, to se nějak zařídí," uzavřel náš rozhovor záhadně. „Hlavně nezapomeňte poslat ty fotokopie prvních stránek pasů, abych vám mohl vyřídit víza."

Pomyslela jsem si, že vízum do sbírky zas tolik nepotřebuju, když budu stejně doma, ale tenhle svůj názor jsem si zdvořile nechala pro sebe.

Za čtvrt hodiny zvonil telefon; Ministerstvo zahraničních věcí Pouštního království volalo jeho excelenci pana velvyslance. Nic neobvyklého to být nemuselo, takových hovorů bylo pět do měsíce. Ale červené světýlko signalizující trvání hovoru ještě ani nezhaslo a šéfa diplomatické mise se v telefonátu z Německa dožadoval velvyslanec Ostrovní říše.

Za půl hodiny jsem byla zpátky v kanceláři nepříčetného pana rady.

„Proč jsi řekla, že ti nedáme dovolenou?"
„A co jsem měla říct? Chcete, abych lhala?" Když drzá, tak pořádně.
„Víš, co jsi způsobila?" Já? Nejspíš hlavně to, že pan šéf umyl panu radovi hlavu za to, že mu ani neřekl, že o nějakou dovolenou žádám, a teď mu kvůli tomu volá celý Perský záliv.
„Jak dlouho toho prince znáš? Odkud?"
„Ále… My už se známe dávno… Tak asi patnáct let", pronesla jsem ledabyle a snažila se vypadat, jako že se členy ostrovní královské rodiny udržuji ty nejužší styky. Rozhodně jsem nemínila rozvádět, že dotyčného prince jsem viděla třikrát a dobře se znám jen s jeho osobním sekretářem.

Není toho moc, co bych mohla napsat o cestě do Ostrovního království.

Nejlepší ze všeho byla cesta letadlem IslandAirways: první třídou nás cestovalo  pět – můj otec, moje sestra, Choť, já a postarší Němec; měli jsme sami pro sebe tři milé letušky z Filipín a ze Slovenska, které nás celou cestu krmily fantastickými jídly a Choti bez mrknutí oka vyhověly i v tak podivném přání, jako je přinesení citrónu s paprikou a solí. 

Pokud jde o mě, klidně bych tak mohla někam letět celý týden.

V Ostrovní říši jsme vzbuzovali pozornost už od prvního momentu: Choť byl se svým senegalským pasem na letišti opět podezřelý z úmyslu se na Ostrov přistěhovat a poté, co se ukázalo, že má pozvání od státu a bílou manželku (tím „bílou" se tady myslí i odstín mé barvy pleti, takže vlastně „hyper-bílou"), stal se z podezřelého zajímavým.

Já jsem byla „zajímavá" pořád a všude, ať jsem dělala, co jsem dělala: s šátkem na hlavě, bez šátku na hlavě, pořád na mě někdo civěl (a závoj přes obličej jsem shánět nechtěla, i když by se mi tam asi hodil), takže z hlavního města Ostrovní  říše jsem nakonec neviděla skoro nic krom hotelu Sheraton,  jednoho nákupního centra a pár silnic. Ještě že nás společně s asi dvacítkou dalších hostů princ aspoň vyvezl na svou soukromou „farmu", kde choval zvířata ohrožených druhů.

A taky jsme poprvé (a nejspíš naposled) viděli Labutí jezero odtančené leningradským baletem,  a užívali si nádhernou atmosféru na koncertě Luciana Pavarottiho.

Po zbytek času jsme leželi u hotelového bazénu, brouzdali hotelovými zahradami, dívali se na moře (což pro Chotě čerstvě od moře přijedšího musela být dost nuda) a na Arabky v hotelové restauraci (byly tam k vidění dámy zahalené od hlavy až k patě, ze kterých nebylo vidět nic, jen obličej… a vyšpulená ňadra, křičící v obrovském výstřihu z rozepnutého džilbábu) a chystali se na návrat do šedé evropské reality.

Práce v prodejně s konfekcí se od práce v hypermarketu lišila také tím, že do naleštěného obchodu v centru Prahy přicházelo mnohem víc mezinárodní klientely, která s potěšením zjišťovala, že ceny oděvů z aktuální kolekce jsou v Praze nižší, než v Sao Paulu, Kolíně nad Rýnem, Madridu, Londýně, Rijádu nebo Marseilles.

Do rozevřených dveří vstoupila tříčlenná ruská rodina – plešatějící tatík s rozhalenkou na vzorované hedvábné košili, jeho kulaťoučká manželka v těsných kožených kalhotách a dospívající dcera s dětskými brýlovými rámečky na už ženském obličeji.

Zatímco se manželka s dcerou probíraly tričky v policích, otec rodiny pomalu procházel do zadní části prodejny. Cestou se na okamžik zastavil u stojanů s letními bundami, nahlédl do vitríny s klíčenkami, dotekem prozkoumal materiál fotbalového trička na figuríně. Zastavil se před stěnou, která se ježila výstupky nesoucími vystavenou obuv.  Chvíli elegantní tvary hladil jen pohledem, než nepřáhl ruku a špičkami prstů polaskal materiál zlatobílé šněrovací polobotky. Potěžkal botu v dlani, potěšil se jejím dokonalým tvarem, palcem přejel po švu nad podrážkou a  s tím mistrovským dílem v ruce se vydal zpátky mezi stojany s oblečením.

„Chtěl bych tyhle boty ve třiačtyřicítce", oslovil mladou prodavačku s culíkem.
„Tam je prodavač, u té obuvi, rád vám je vyhledá", rty se jí roztáhly  v prázdném profesionálním úsměvu.

Od triček se vrátily i matka s dcerou, zvědavé, co se to tu děje. Zatímco společně polohlasem přesvědčovaly hlavu rodiny, ať nedělá ostudu, přistoupila k nim vedoucí prodejny s dotazem, jestli pro ně může něco udělat.

„Chci, aby mi někdo našel tyhle boty v mém čísle. A nechci je od toho černocha",  trval na svém už brunátnějící východoslovan.
„Lituji, pane, ale obuv u nás dneska nikdo jiný neprodává," odtušila manažerka a obrátila se k odchodu. Tím pro ni byla záležitost vyřízena.

Ruská rodinka u dveří osaměla. Pološeptaná debata nabírala na intenzitě. Paní v kožených kalhotách rozčileně třásla růžovým trikem, které si zřejmě zamýšlela koupit. Její manžel odložil zlatobílou tenisku do police ke dvěma batohům a odebral se s manželkou k pokladně. Triko bylo úhledně složeno do taštičky s papírovým dnem. Karta zamítnuta. Prodavačka tázavě zvedla obočí. „Máte jinou kartu?" Pán cosi zamumlal a vylovil další. Karta zamítnuta. A další… „Nechte nám to tady, my se za chvíli vrátíme", řekla paní, vrhla na svého muže vražedný pohled, chytila dceru pod paží a jako první vyšly z prodejny.

Prodavačka si pomyslela něco nezdvořilého o zákaznících, kteří dělají vlny a ani nemají peníze. A i když nevěřila, že tu rodinku ještě uvidí, odložila jejich nákup do police pod pokladnou.

Ale tihle zákazníci se vrátili. Přinesli hotovost, kterou zaplatili tričko, a odebrali se znovu ke stojanům s obuví, kam už se mezitím vrátila i zlatobílá botička.

Muž v hedvábné košili se při pohledu na ni překonal a požádal Chotě o číslo třiačtyřicet.

Cestou k pokladně pak vysvětloval, jaké to bylo hrozné nedorozumění, že on říkal, že nechce černé boty… o černoších vůbec řeč nebyla…

Zašlapaná podlaha se otřásala rytmy z reproduktorů pod námi. Jak se řekne zádbradlí? A věšák? A jak vytvořit zápor minulého času s ukončeným dějem? Baila Sy trpělivě a zdvořile odpovídal i na ty nejhloupější dotazy, aniž by dal najevo, že ho obtěžuji.

A obtěžování to bylo docela určitě: o páteční noci jsem z tanečního parketu na reggae diskotéce lákala muže k ušmudlanému baru do prvního patra, aby mi tam místo křepčení objasňovali taje wolofského časování a zábavu s děvčaty vyměnili za nudné vyprávění o jmenných třídách.

A, kupodivu, všichni oslovení ke mně byli natolik shovívaví, že se z vedra, kouře a hluku nechali mezi svíjejícími a poskakujícími těly ostatních tanečníků vyvést po úzkých tmavých schodech, usadit k některému ze stolečků věčně politých pivem a bez odporu interpretovali recitované básně, zamýšleli se nad tím, jak říci „nosorožec“ nebo „výtah“ a trpělivě čekali. až si jejich informace zapíšu do notýsku.

„Škoda, že se nechceš učit fulbsky. Co s wolofštinou! Wolofové jsou lháři a podvodníci, žádnou kulturu to nemá, skoro jako vy běloši“, povzdechl si Baila.

Obeznámena s pravidly „mezietnického žertování“, zatvářila jsem se odmítavě: „Fulbsky! Propána, proč bych se učila fulbsky? Vždyť o vás Fulbech je známo, že neznáte nic než ty krávy a ještě ke všemu jste národ pomstychtivých surovců a nevděčníků, když člověka nepotřebujete, ani si na něj nevzpomenete, zato když vám něco provede, neznáte slitování… nene, s Fulby já nechci nic mít!“

Mohlo by se zdát, že taková konverzace je „politicky nekorektní“, plná předsudků a musí skončit (v nejlepším případě) uražením jedné nebo obou diskutujících stran.

V našich končinách, obávám se, spadá její obsah pod paragraf o hanobení rasy, národa a přesvědčení. V Čechách nemůžete na cikána zavolat „Cikáne!“ nebo na člověka z Bavorska „Němče!“, protože by to bylo neslušné.

Ne tak v Senegalu. V nejzápadnější zemi Afriky je v pořádku volat na neznámého bělocha „bělochu!“ a mluvit o sousedovi jako o „tom Ďolovi“, i když znáte jeho jméno. Není v tom nic rasistického, protože etnická příslušnost tu není hanbou, ale důležitou částí vlastní identity.

Každý je především součástí kmene, pak rodiny, a až potom má nějakou vlastní osobnost.

A tak se odpoledne člověk vrací domů a zdraví své sousedy, sedící ve stínu před jejich domem:

– „Jak se máte, Serrerové? Užíváte si?“ – bez ohledu na to, jak se milí Serrerové jmenují.

A Serrerové mu nejspíš odpovědí:

– „Neužíváme si tak, jako vy Mandingové… a jak ti to jde v práci?“

– „No ale aspoň je to africký jazyk“, uvolil se Baila nalézt kladný rys i na wolofštině. „Tak co tam máš dál?“

Baila Sy, fulbský kouzelník a přesvědčený nacionalista, se mnou mluvil vždycky jenom wolofsky. Přetrpěl fázi mých nesrozumitelných žvatlavých pokusů i zavádějících omylů (“Cože se o mne chceš?!“ – vyděšený pohled. „Ucházet?“ „Ano, chci se s tebou ucházet“, stála jsem si za svým. „Budeme se ucházet v lese a po silnici.“ „Ahaaaa! PROcházet se!“, vydechl Baila s ulehčením) a jeho vytrvalost způsobila, že jsem po šesti měsících byla schopna plynule a srozumitelně vyjádřit téměř cokoli.

A kde jinde jsem si to mohla vyzkoušet líp, než v Senegalu? Kde jinde bych se svou milovanou řečí mohla být v těsnějším kontaktu a líp ji pochopit?

Nastal čas vyrazit na jih.

– „Co to znamená sumayaay?" zeptala jsem se Mara Ndiaye na slovo, které jsem pochytila z jeho rozhovoru s kamarádem.

– „Sama yaay? To je jako ´moje maminka´".

– „Můžeš mě učit wolofsky?"

– „Wolofsky? K čemu by ti to bylo? Uč se radši francouzsky, to má nějaký smysl."

Uč se radši francouzsky.

Zvykla jsem si tu větu slýchat pokaždé, když jsem někoho požádala o lekci wolofštiny.

Mar Ndiaye mě seznámil se Senegalci studujícími v Praze: volná odpoledne jsem trávila s Rabi Ly a její maličkou dcerou, na toulkách noční Prahou mi garde dělal Maba Diaw – to ale jen ve dnech, kdy se mu podařilo zbavit všech svých čtrnácti českých milenek (z nichž dobře deset věřilo, že s nimi Maba Diaw žije ve společné domácnosti) i guinejské snoubenky, která si o svém drahém nedělala iluze.

A ačkoli mě Maba ochotně doprovázel na všechny společenské akce, ani on nebyl ochoten angažovat se v mém vzdělání: „Proč se nechceš radši učit francouzsky?"

 „To je moje přítelkyně Zuzanka", představil mi Maba rozčepýřené stvoření bohémského vzhledu a neurčitého věku i pohlaví, „tak se tu spolu, holky, pěkně bavte", zanechal nás u vchodu diskotéky a šel se poohlédnout po nějakém dalším zajímavém přírůstku do svého harému.

Zuzanka byla příjemná, inteligentní slečna – a nejúžasnější na ní bylo, že měla, podle svých vlastních slov, doma učebnici wolofštiny. A byla mi ji ochotna půjčit. Co na tom, že učebnice byla v italštině. Pravá vášeň se přece nezastaví před ničím.

Poctivě jsem přeložila všechny italské části Zuzančiny knížky.

Pečlivě jsem prostudovala všechny wolofské části.

A venku jsem se čím dál častěji jsem setkávala s větou „Proč se radši neučíš francouzsky?"

 Chce se naučit wolofsky, aby věděla, o čem se bavíme!

Seděla jsem u malého kulatého stolečku v zahrádce malé kavárny v centru města a čekala na Mabu. Dát si s ním sraz ve tři odpoledne mohlo znamenat, že přijde za pět minut tři, nebo taky v pět – Maba vnímal čas, jako ostatně všechno, velice velkoryse.

Rozložila jsem před sebou okopírované stránky italské učebnice, okraje listů hustě popsané poznámkami – na dlouhé vysedávání jsem byla připravena. Ale sotva přede mne mladý číšník postavil třetí sklenici džusu, uviděla jsem přicházet Mabu ve společnosti dalších dvou mladíků.

– „Počkejte tady na mě, já se hned, hned vrátím. Zatím si něco dejte", volal na mě, zase už na odchodu.

Tak jsme u stolečku seděli tři „odložení na později". Mamadou Thiam, malý tmavý chlapík s příjemným úsměvem a tichým hlasem a Andre Gomez, atleticky vyhlížející muž ve sportovní bundě, a já. Když jsem se odvážila zeptat, jestli by mi mohli pomoct pochopit wolofskou mluvnici „samozřejmě vám to zaplatím", nijak mě nepřekvapila Mamadouova odpověď, že by rád, ale sám tomu nerozumí.

Bylo to beznadějné.

-„Za to přece nebudeš platit", přisunul k sobě André po stole pár oxeroxovaných listů. „Nevím sice, jak se wolofsky píše, ale mluvím prý dost dobře, i když jsem Mandžak. Takže jestli nepotřebuješ naučit zrovna číst, rád ti pomůžu."

 Měla jsem na to dva týdny. Za čtrnáct dnů měl André pokračovat ve své cestě za štěstím dál přes Rakousko a Francii do Španělska.

Devadesátá léta se pomalu chýlila ke konci a s nimi končil i zlatý věk ilegální imigrace. Přes Českou republiku, jejíž víza se zřejmě dala za úplatek sehnat nejsnáz, zatím putovaly tisíce Asiatů a Afričanů dál na západ, za příbuznými, za prací. Itálie a Španělsko ještě pořád po určité době legalizovaly pobyt nezákonných přistěhovalců, nezaměstnanost byla nízká a šance najít práci načerno vysoké.

André Gomez, Mamadou Thiam a dvacítka dalších mužů, kteří přebývali ve třípokojovém bytě v Nových Butovicích, nějakým způsobem (za úplatek čítající témeř sto tisíc korun) dostali turistické vízum pro vstup do Čech. Po příletu je kontaktovali profesionální převaděči – za dalších třicet tisíc je dostanou za hranice do Rakouska. André, Mamadou a další „turisté" zaplatili. A už nikdy neviděli ani své peníze, ani „převaděče".

Jejich vízum se chystalo vypršet a finance byly ty tam. Pokud se nechtěli stát bezdomovci, museli začít pracovat pro svého bytného, Tamsira Sawaného – jednoho z těch, kdo jim „pomáhal" po příjezdu do Evropy. Mamadou dlouho odmítal konopné listí prodávat: je muslim, jeho rodina by s tím nesouhlasila, nic takového dělat nebude. Když přestal dostávat jídlo a pan Sawané mu nedovolil odpovědět na telefonát od těhotné manželky (to je přece logické – když nepracuje, nemá nárok používat telefonní linku. Ani pasivně!), byla Mamadouova zásadovost nahlodána.

Prodávat tedy ne, ale sáčkovat by snad mohl…

André měl větší výdrž a větší štěstí. S pomocí bratrance, žijícího v Marseilles, se mu povedlo získat francouzské vízum. Čekal na něj v malém hotýlku za Prahou, kde jsem si mu mohla dovolit na těch pár dnů pronajmout pokoj. Když jsem se z autobusového nádraží v pražských Holešovicích dívala, jak autobus mířící do Francie mizí v zatáčce, zbývalo mi ještě pořád dost gramatických nejasností.

Kde teď vezmu nového informanta?

Tohle asi mělo být na začátku… Ale lépe se dozvěděti později, než nikdy, jak Manželka k (a do)  Senegalu přišla.

Brněnské autobusové nádraží se pomalu vylidňovalo, jak se odpoledne chýlilo ke svému konci. Přes den bylo ve vzduchu cítit vlhké jaro, ale večery se ještě podobaly zimním; venku byli jen ti, kdo museli. Se směsí smutku a bezmocného vzteku jsem sledovala, jak z posledního autobusu z Prahy vystupují cestující. Nebyl mezi nimi, samozřejmě.V hrudi jsem cítila tlak rostoucí paniky. 
Nevlídná paní za okénkem Informací mi potvrdila mé obavy: do Prahy se dneska už nedostanu. Příští autobus mi jede až zítra nad ránem.

Poděkovala jsem a nasadila si znovu sluchátka walkmana. Kazeta, která vypadla z obálky s cizokrajnou známkou pár týdnů předtím, se mi pořád ještě neoposlouchala. Nikdy dřív jsem neslyšela o Youssou N´dourovi ani o hudebním stylu zvaném mbalax. Nemohla jsem vědět, že nahrávky na té kazetě, odeslané nikdy neviděnou kamarádkou z Gambie, jsou už pěkných pár let staré. A i kdybych to věděla; mnohem víc než čistý hlas zpěváka, mnohem víc než složité rytmy mi učarovala slova, která v písních zněla. Nerozuměla jsem ani slovu. Ale ať se tam zpívalo, o čem chtělo, mým uším to znělo nádherně. Tak nádherně, že jsem skoro zapomněla, v jaké situaci se nacházím.

Měla jsem za sebou čtyřdenní pobyt v Brně jako hosteska na výstavišti. Veletrh skončil, z hotelu jsme se odhlásili ráno. A večer jsem stála na ztichlém nádraží jako opuštěný pes a vyhlížela svého kluka, který mě ještě minulý večer po telefonu zapřísahal, ať na něj na Moravě počkám, že za mnou přijede; půjde na autobus hned, jak mu skončí škola.

Znepokojena zkoumavou pozorností dvou bezdomovců jsem opustila nádražní čekárnu a po liduprázdném mostě prošla na vlakové nádraží.

Vlak do Prahy ještě jede… ale na jízdenku mi nestačí peníze. Budu muset počkat do rána. Někde venku, protože autobusová čekárna se na noc zamyká. Nebo… Měli jsme přece spát u kamaráda. Stačilo by, kdybych ho našla.

Jenže hledejte v Brně někoho, o kom víte jen, že se jmenuje Pavel, a studuje farmacii. Bylo mi devatenáct a měla jsem víc štěstí, než rozumu.

Skončila jsem s nějakým úplně jiným Pavlem v baru na studentských kolejích. Když se pak krátce před druhou hodinou ranní odpotácel někam, odkud se už nevynořil, přijala jsem jeho zmizení s úlevou. U stolu jsem zůstala s Pavlovými – o něco střízlivějšími – spolužáky: dvěma vysokými s světlými Súdánci a  drobným mužíčkem barvy pleti černého uhlí.

Ani bodavá stropní světla laciné osvěžovny ode mne nedokázala úplně zaplašit spánek.

– „Chceš jít spát ke mně?"položil mi uhlový drobeček otázku.
Jako milostný návrh to neznělo. Podezíravě jsem se na něj zadívala. Zpod rozčepýřených dredů se na mě upíral inteligentní pohled malých hnědých oček. Nic znepokojivého jsem v něm nenalezla, ale přesto jsem váhala s odpovědí.

– "No tak chceš spát, nebo ne? Mně je to jedno… Jede ti to až za tři a půl hodiny, jsi říkala. Můžeš si jít ke mně lehnout – já ne, páč já bych potom nevstal – a já tě v půl pátý přijdu vzbudit. Ale jak chceš", uzavřel svůj projev v češtině s dokonalou moravskou dikcí.

A tak jsem se seznámila s Marem Ndiaye.  Ještě než jsme vůbec došli k budově, kde měl Mar pokoj, bylo mi jasné, že jsem nikoho podobného nikdy nepoznala.

Po špatně osvětlené silnici šli, asi dvěstě metrů před námi, tři mladíci, mírně v náladě. V tuhle hodinu tu nebyl vůbec žádný provoz. Kluci se vzájemně hecovali a když došli k místu, kde stála reklamní cedule, jeden z nich ji, doprovázen souhlasnými výkřiky svých kumpánů,  vzal a odnesl doprostřed vozovky.

Když jsme k ceduli došli my, Mar ji přenesl nazpátek. „Hele, kluci, co blbnete? Vy ste uplně vymakované, nebo co?  Postavit tu ceduli takle do bógny, esli tu někdo pojede, tak se zboří, to chcete?"

Bez úhony jsme došli až na vyasfaltované parkoviště před kolejí… A tam na mě Mar poprvé za celou cestu promluvil:
– „Že tam někdo je? Vidíš, tam u toho stromu?"
– „No… třeba tam někdo čurá?" už jsem se viděla v posteli.
Mar se ráznými kroky brodil trávou, v té tmě a mezi stromy vypadal ještě menší, než byl doopravdy, a volal: „Hej, vy! Vylezte! Nebo zavolám policii!" od stromu se skutečně odloupl stín.
– „Co tam děláte?" halekal mužíček dál.
– „Niiiic…"
– „Tak to děte dělat jinam, nebo fakt volám hémony!"

Když znova vstoupil na asfalt, vysvětlil mi: „Tady se vykrádají auta", a ze dveří kolejí pak ještě pohledem zkontroloval, jestli je parkoviště opravdu prázdné.

V duchu jsem se divila, že se Mar ve zdraví dožil třicítky, ale nahlas jsem nic neřekla. Dala jsem si ukázat postel, koupelnu i záchod. Za pár hodin jsem se nechala probudit a vyprovodit na nádraží.  A teprv tam, při výměně telefonních čísel, mě napadlo zeptat se, odkud Mar pochází.

Byl ze Senegalu.

Zkoumavě jsem pozrovala večeřícího Chotě,kterému z talíře ukrádaly obě děti, v té době jednatřiceti- a třináctiměsíční, a dodávala si odvahy ke srážce s realitou. Kamarádka mě pozvala na koncert – "to bys mohla, ne? Když stejně budete v Praze. Děti by ti třeba pohlídal Choť, ségře taky bude hlídat manžel."

Značně jsem o možném využití Chotě jako chůvy za těchto okolností pochybovala (kdybych šla do nemocnice, tak jistě, ale na koncert?), ale přesto jsem toto téma opatrně nadhodila.

"Cože?!? Jak bys mohla jít ven? Máš děti! … Jak já bych je mohl hlídat? Vzdyť je musíš kojit! Žádný z mých kamarádů nikdy nehlídá své děti! Jejich manželky se o ně starají na sto procent a necourají po večerech."

"No tak třeba mají někoho, kdo jim děti občas pohlídá, nebo pomůže, ne?" snažila jsem se tomu přijít na kloub.

"Nikoho nemají! Mohamed si musí brát volno, když je jeho žena nemocná, aby se místo ní mohl starat o děti! …No a jak já bych mohl zůstat doma, když jsi nemocná? Požádala jsi mě o to snad někdy?" (Hlavou mi proletěla vzpomínka na to, jak jsem koncem sedmého měsíce těhotenství dostala chřipku; měla jsem teploty kolem čtyřicítky a pouhá cesta na záchod pro mě přestavovala obrovský fyzický výkon. Miminku bylo šestnáct měsíců a Choť mi před odchodem do práce doporučil, ať ho zkusím dát na zem, že třeba bude hodné a já budu moctzůstat ležet.)

"A v Senegalu jsou taky ženy s dětmi doma a nikdo jim nehlídá!" (To by mi mohl namlouvat, kdybych tam nikdy nebyla. V domácnosti, kterou obývá deset až dvacet lidí, žádná ženská ke svým dětem přivázaná není.)

"Cože? Na křtiny a na svatby? Nojo, ale tak to mají někoho, kdo se o ty děti v nepřítomnosti matky stará. Když nikdo takový není, nikam nemůžeš. A vůbec: když si od dětí chceš odpočinout, tak jsi je neměla mít. Aspoň vidíš, že už nemůžeme mít žádné další", uzavřel to.

Na obrazovku optimisticky vyskočila Olga Šípková. Choť ji chvíli zamyšleně sledoval:

"Měla bys taky pravidelně sportovat.  …Můžeš cvičit doma ne? Až děti usnou."

V půl jedenácté, asi tak jedenapůl hodiny od začátku uspávání, mi konečně začaly usínat obě děti. A už se zdálo, že usnou úplně, já se budu moci vymotat z propleteného objetí jejich spánkem ztěžklých tělíček a já budu moct jít vařit, žehlit, uklízet a koupat se (program tak asi do půl páté ráno). 

Ve druhém pokoji zazvonil telefon. Mezi prvním a druhým zvoněním ma náš telefon prodlevu asi tak  dvacet sekund, což bohatě stačí, aby k němu člověk došel a zvedl sluchátko, nebo vypnul zvuk. Telefon zazvonil jednou…. podruhé… potřetí.

Slyšela jsem, jak si Choť na gauči u televize otráveně odfoukl. 

Mé mladší dítě se posadilo a chystalo se jít ten hovor přijmout. Telefon přestal zvonit. Místo toho se kdesi rozezvučel můj mobil a zvonil a zvonil.

Když je na displayi neznámé číslo nebo mužské jméno, Choť bez okolků odpovídá. Ten večer tam stálo "ndey", tedy "matka".

Lehce nepříčetná jsem vstala a sdělila Choti, že jdu vařit a žehlit, ať ty děti uspí sám, když už je vzbudil; nemůžu s nimi ležet v posteli další tři hodiny. Choť odvětil, že je uspat nemůže, neboť jsou zvyklé na mne. A ten telefon nebral, protože nevěděl, kdo volá.

Tím mě nažhavil už úplně do běla, protože i kdybychom neměli zapojenou službu zobrazování čísla volajícího – (jakože máme), ví, že číslo k nám domů má jenom moje matka a ví, že když mě nesežene na pevné lince, volá na můj a pak na jeho mobil. A nechtělo se mi věřit, že se výjimečně nepodíval na displej.

– "Dobře, půjdu teda zpátky do postele uspávat děti, ale mohl bys místo mě začít vařit nebo žehlit."

Choť pravil, ať mu s tím dám pokoj; musí jít spát, protože brzo ráno vstává do práce.

Odpoledne se chýlilo ke konci a nákupní centrum zažívalo svou nejrušnější část dne.

Choť si v drogérii vzal z pultíku u vchodu košíček z nerezového drátu a zařadil se mezi ostatní nakupující, pomalu postupující úzkými uličkami mezi regály. Přímo před ním vezla svůj nákupní košík špatně odbarvená žena v modrém kostýmku, následovaná asi osmiletou hubenou holčičkou.

 Nechali se davem vést kolem zubních past i krémů proti vráskám.

Došli k háčkům, na nichž visí vystavené hřebeny a sponky.

Pult s BIO potravinami, kde Choť doufal najít ovocné tyčinky pro děti, už byl na dohled.

Holčička před Chotěm sundala z háčku balíček ozdobných sponek s květinami a strčila si ho do kapsy šatů. V Choti se na chvilku ozval prodavač, ale Choť ho rychle umlčel – je to přece jenom dítě. A tak drahé ty sponky nejsou, aby to stálo za to, dělat jim takovou ostudu. Ne, nikoho na ně neupozorní.

Nabral z krabic v polici pár tyčinek a zamířil k pokladně; ve frontě na zaplacení se znovu ocitl za paní v modrém kostýmu a její dcerkou.

Paní se ohlédla a uviděla Chotě.

Na modrém rukávu vyskočilo pár faldíků, jak k sobě rychle přitáhla kabelku, aby mohla zkontrolovat její zip.

Kabelka se od boku přemístila do podpaždí a tam už zůstala uvězněná v pevném, bezpečném sevření až do okamžiku, kdy byl nákup zaznamenán na účtence a pokladní vyřkla konečnou sumu.

Blondýnka vyprostila peněženku a chystala se vyrovnat účet.

Choť se zhluboka nadechl: „Zapomněla jste zaplatit ty sponky, co má vaše dcera v kapse“, pravil na celou drogérii.

Čekání u pokladny se mu zase o trochu protáhlo. 

 Vážená paní,  

pochopila jsem, že znáte lidi, kteří žijí v polygamii a že i Vy případně do budoucna počítáte s nějakou tou spolumanželkou.

 Manžel o tom neustále sní, že by si domů přivedl ještě nějakou jinou ženu, která by tu s námi žila a vypočítává všechny výhody (podělily bychom se o domácí práce, hlídaly bychom si děti,…) ale já nějak nejsem přesvědčená o tom, že by se dvě ženy mohly podělit o chlapa a nesežrat se u toho. Můj manžel vlastně nezná vůbec nikoho, kdo by žil v polygamii a myslím, že si neumí představit co přesně to obnáší. Já tedy také nikoho takového neznám, ale umím si představit, že dělit se o manžela i o domácnost ještě s jinou ženou neznamená jen rozšířit manželskou postel ještě o jedno lože a užívat si společně sex ve třech (to je to, co manžela na té myšlence zaujalo ale znamená to také 2 premenstruační syndromy, hádky o to, koho má manžel radší, hádky o to, kdo víc a kdo míň uklízí, hádky o to, čí děti jsou oblíbenější, šikovnější, zlobivější, hádky o to, kdo víc vydělává, kdo víc utrácí,…možná to vidím moc černě, ale takovýchto podobných scénářů si umím představit vícero. Nemyslím si, že by vazby v trojúhelníku žena-muž-žena mohly být naprosto vyrovnané, vždycky to podle mne bude 2 proti jednomu (a nepřála bych chlapovi zažít, až mu budou dvě ženský společně nadávat, že neumí dát špinavé ponožky do prádla."

Tenhle blog neměl být vzdělávací, ale protože mě výše citovaný e-mail přivedl k podezření, že třeba jeho autorka a její muž nejsou jediní, kdo si lámou hlavu, jak to vlastně funguje, dělám výjimku a sepisuji edukativní článeček.

Nevím, jak je to jinde v Africe, ale v Senegalu je průměrný věk nevěst okolo dvaceti let. V tom jsou zahrnuty dvanáctileté fulbské paní z venkova, stejně jako jejich osmadvacetileté soukmenovkyně z Dakaru. Pánové absolvují svou první svatbu někdy okolo třicítky, v době, kdy jsou hmotně zajištění. Nejsou-li peníze (na věno, na dárky nevěstině rodině, na obživu), není manželka. Kolem čtyřicítky jsou ale přesto víceméně všichni muži ženatí (někteří i víckrát) a všechny ženy vdané. Staropanenství a staromládenectví je nemyslitelné, nepředstavitelné, nevídané a neslýchané.

Životního partnera si dodneška málokdo vybírá sám; přednost při volbě mají bratranci a sestřenice, další příbuzní nebo členové spřátelených rodin. A i když má člověk štěstí a sám si svého manžela nebo manželku zvolí, je potřeba požehnání rodičů. Není-li požehnání, není ani svatba.

První manželky jsou proto často ty, které mužům vybrali rodiče. Někdy si jsou manželé dokonce zaslíbeni už od narození.

Pokud jste žena v Africe a vybraný manžel vám příliš nesedne, zas tak moc to nevadí: svého manžela totiž příliš nevídáte. Trávíte dny při práci, fintění a klábosení s ostatními ženami, zatímco váš manžel dělá totéž (snad jen s výjimkou fintění) mezi muži. Potkáte ho prakticky jen ráno, když mu dáváte snídani, v poledne, když mu do práce nesete oběd, večer při večeři – nebo před ní, pokud mu oplachujete nožky v lavóru, jak jsem zmiňovala v předchozím článku – chvilku po večeři a pak (někdy) v noci při sexu. A ani potom, pokud máte spolumanželky, se svm chotěm netrávíte noc: diskrétně se od něj vzdálíte buď hned po akci, nebo aspoň před rozedněním, aby vás nikdo neviděl. (Ve městě je to trochu jinak, tam naopak navštěvuje manžel manželku v jejím pokoji nebo jejím domě a přespává u ní.)

"Nenápadnost sexu" je usnadněna taky tím, že jediná erotická předehra, k jaké obyčejně dochází, je ženina promenáda v síťované sukni, doprovázená chřestěním korálků kolem pasu, Nejnápaditější muži manželce těmi korálky kolem pasu dvakrát třikrát zavrtí, čímž je úvodu učiněno zadost. Na rozdíl od toho, co popisovala nigeria , se tady neprovozuje anální ani orální sex (Bůh uchovej, taková moderní bělošská zvrhlost!) a ženský orgasmus je neznámou záležitostí ("když jsem byl mladší, vyprávěl známý, že souložil se ženou, která měla orgasmus a dokonce ejakulovala. Všichni se mu smáli a brzy získal pověst lháře, který si nedokáže ani vymyslet něco pravděpodobného", svěřil se mi kamarád.). Sex ve třech (čtyřech, pěti…) nepadá v úvahu.

Žena ale nemá důvod ke stížnostem, protože nemá s čím (a s kým) srovnávat – slušně děvče se vdává jako panna.

Příležitostí k neshodám s manželem je pro takovou manželku tedy relativně málo. Ostatně, dobrá manželka se nehádá, nestěžuje si, je skromná, pracovitá a mravná.  Na srdci jí neleží nic jiného, než blaho manžela, čemuž podřizuje všechno své konání. Manžel se jí za to odvděčuje tím, že ji živí a dostatečně zaopatřuje ji i její děti. To je jediná jeho povinnost. Společnost (a často ani žena) od něj nic jiného nečeká a nechce.

Pokud byla první manželka vybrána rodinou, může se stát, že někde za bukem číhá další děvče, které s ženichem (v rámci možností) chodí nebo chodilo a kterou se ženich pokusí pojmout za druhou manželku, jen co to půjde. A i když nikde žádná sokyně není, je dost pravděpodobné, že se objeví, jen co první manželka (ať vybraná rodiči, nebo osobně) porodí první dítě a dostane se do fáze rok a půl trvající povinné sexuální abstinence, nebo až přijde trochu do let, nebo až se ukáže, že nemůže mít děti (a´t už je neplodná, nebo rodí výhradně holčičky či výhradně chlapečky) nebo až manžel získá lepší postavení v práci (a víc manželek bude potřebovat pro svou image).

Polovina manželství v Senegalu je polygamních.

Ženy se střídají v péči o manžela, domácích povinnostech i výsadách z mužovy pozornosti – každá z nich na určený počet dnů.

Manželky spolu obyčejně moc dobře nevycházejí (i když jsou i výjimky), soupeření se přenáší i na jejich děti. Výsledkem je velmi silý vztah mezi matkami a dětmi a ambivalentní city, které děti chovají k otci.

Pokud je situace neúnosná, žena si na manžela může stěžovat jeho rodině. Může od něj také odejít k rodičům a je na manželovi, jestli ji půjde vyreklamovat zpátky. V nejzazším případě se může i rozvést, ale pak ji pravděpodobně čeká život v jiné polygamní rodině, protože zůstat bez muže jí společenský tlak nedovolí a rozvedenou si ji nikdo svobodný nevezme.

Ze Státního úřadu inspekce práce, který jsem se snažila upozornit na to, že zaměstnanci ambasád se ocitají v právním vakuu (jejich zaměstnavatelé jim nemusí vydávat doklady, které oni jsou povinni dál předkládat na českých úřadech a nemají-li je, jsou sankcionováni) a bylo by potřeba tuto situaci nějak globálně řešit, mi odepsali.

Na otázku, co mám dělat, když mi chybí doklady, které mi bývalý zaměstnavatel s diplomatickou imunitou odmítá vystavit a české úřady je ode mne požadují, mi Inspektorát práce ("poskytuje bezplatné služby z oblast pracovněprávního poradenství") neodpověděl vůbec.

Ve dnech, které jsem zrovna netrávila v nemocnici, jsem se věnovala dalším pokusům o uspokojení vrtochů úřednického šimla: na sociálním odboru městského úřadu jsem se dozvěděla, že jelikož v době porodu už budu nezaměstnaná víc, než dvě stě sedmdesát dní, nebudu mít nárok na peněžitou podporu v mateřství.

Jenže jelikož o své „nezaměstnanosti“ nemám příslušné doklady, bude mi dnem porodu pozastaveno též vyplácení rodičovského příspěvku – „souběh rodičovského příspěvku a mateřské není možný, a jak my můžeme bez zápočtového listu vědět, že vám váš zaměstnavatel (ano, ten, kterého nemám) nevyplácí mateřskou?“

Takže jedny peníze od úřadů nemůžu dostat proto, že nejsem zaměstnaná, druhé mi přestanou dávat proto, že o mé nezaměstnanosti nemají „důkaz“.

Udělala jsem tedy to jediné, co jsem mohla: pokusila se přihlásit na Úřadu práce.

Znovu jsem narazila  na neexistenci svého zápočtového listu a na to, že „zaměstnavatel je povinen vám ho vydat“ – „můj bývalý zaměstnavatel není povinen vůbec ničím“ – „obraťte se na kontrolní odbor „ – „můj bývalý zaměstnavatel pod kontrolní odbor nespadá“ – „obraťte se na Ministerstvo práce“ – „obraťte se na Ministerstvo zahraničí“.

Stala jsem se slepičkou z pohádky; jen místo kohoutkova života tady byla v sázce moje mateřská.

Oslovila jsem Helsinský výbor, jehož právník za mne sestavil dlouhý dopis Ministerstvu zahraničních věcí; dopis, ve kterém citoval spoustu porušených bodů mezinárodních práv, dohod a úmluv, stejně jako spoustu porušených českých zákonů. Ministerstvo na ten list nikdy neodpovědělo a advokát Helsinského výboru později zjistil, že to co se mi stalo, se děje v těchto kruzích docela běžně; poškozený jedinec se proti tomu bez podpory českého státu sám nijak bránit nemůže.

Jakous-takous kopii zápočtového listu jsem nakonec vymámila ze soucitných úřednic Správy sociálního zabezpečení v Praze 6, takže mne na Úřadu práce přece jen zaevidovali a já znovu získala naději na rodičovský příspěvek.

Zároveň se ale ukázalo, že nemůžu dostávat podporu v nezaměstnanosti, protože velvyslanectví mi odmítalo vydat „potvrzení o průměrném čistém měsíčním výdělku v posledním roce zaměstnání“, které Úřad práce požadoval.

(„To víš, to my ti podepsat nemůžeme. Mohli bychom ti ale dát potvrzení o hrubém výdělku, protože co my víme, kolik bylo čistého, když sis daně platila sama? Ne, kopie daňového přiznání na tom nic nezmění.“ )

Sympatická brunetka v kanceláři Úřadu práce mi vysvětlila, že Úřad si můj čistý výdělek z potvrzení o hrubém platu spočítat nesmí, byť by to „čistě technicky samozřejmě šlo, ale my potřebujeme to potvrzení o čistém výdělku přímo od zaměstnavatele. Ne, jiný doklad předložit nemůžete. Ani daňové přiznání. Ani potvrzení ze Správy sociálního zabezpečení o odvodech na pojistné. Musíte předložit to prohlášení od vašeho posledního zaměstnavatele. Oni vám ho přece jsou povinni vydat. …No tak se obraťte na kontrolní odbor… Nebo na Ministerstvo práce?… Tak potom nevím. Když ten papír nepřinesete, budeme vám vyplácet minimální podporu, což jsou dva tisíce třistapadesátsedm korun. A s touhle průkazkou si dojděte do své zdravotní pojišťovny, je to doklad, že za vás pojistné platí stát."

Jela jsem tam hned to odpoledne. Oplenkovaný zadeček unaveného Miminka podepřený mým kulatícím se břichem, počkala jsem na chvíli, kdy se nad dřevotřískovým pultíkem narodilo červené digitální dvojče modrého čísla na lístečku v mé zpocené dlani.

Mladá úřednice se špičatým nosem a dlouhými umělými nehty naťukala do klávesnice údaje z mé občanky a kousku papíru, nazvaného Průkaz uchazeče o zaměstnání. Když mi oba doklady přisouvala jedním ze svých zdobných prstíků zpátky po desce stolu, prohodila jen tak mimochodem: „ale to pojistné byste měla doplatit, naskakuje vám tady slušné penále.“

Vytřeštila jsem na ni oči.

„Jaké pojistné?! Pobírám rodičovský příspěvek, copak za mne neplatí stát?“

„Hm… To tu ale nikde nemám? Tady vás v dubnu loňského roku zaměstnavatel odhlásil pro ukončení pracovního poměru, a od té doby tu nemám nic? Vy jste byla na mateřské?“ pohled jí sklouzl na Miminko, dobývající se z mateřského sevření a sápající se po erární propisovačce, připoutané (pro podobné případy) bílou spirálkou k umělohmotnému stojánku.

 „Byla“, hlesla jsem. (A teď kvůli tomu dlužím dvaadvacet tisíc na zdravotním pojištění?)

„Tak požádejte svého bývalého zaměstnavatele, ať nám hned pošle potvrzení, že jste tu mateřskou nastoupila.“ Slíbila jsem slečně, že svého zaměstnavatele požádám, ano, určitě na to nezapomenu, ano, vím, že mi nabíhá penále.

Jen jsem pochybovala, že moje „žádání“ bude úspěšnější, než pokus prorazit stěnu hrachem. Vařeným.

Prosklené dveře lékárny za Choťovými zády gumově mlaskly. U pultíku pod nápisem Bez receptu už čekala dobrá desítka lidí. Zrovna teď, když má choť tak naspěch! Nedá se nic dělat, manželka musí u doktora ještě vydržet – koneckonců, je to její chyba. Jak mohla vůbec jít s dítětem na ortopedii bez plenky na podložení? Na to se přece nedá zapomenout.

Postavil se za malou blondýnku v zelené sukni a odevzdaně sledoval nerozhodnou zákaznici u pokladny. Kolik tablet je v malém balení, kolik stojí velké balení, máte ještě něco jiného podobného?

Dívka v sukni se otočila a s výmluvným úsměvem pokrčila rameny. Paní se konečně rozhodla nekoupit nic a fronta se pohnula kupředu. U pultíku, těsně předtím, než přišla na řadu, pohladila dívka Choťův malíček. Koupila si krabičku vitamínů a postavila se vedle.

-„Dobrý den“, pravila Choti lékarnice.

-„Kojenecké podložky, máte?“

Dívka v zelené sukni vyšla rychlým krokem z lékárny.

Pobavený Choť s podložkami dorazil do čekárny dřív, než jsme přišli na řadu.

………………..

„Prosil bych dva tadyty…“ – ukázal Choť u stánku na perníková kolečka.

„Vy tady studujete?“ zajímala se paní, zatímco balila voňavé kousky do papíru.

„Ano“, zalhal choť, protože co je paní do toho.

„A umíte česky… Máte přítelkyni?“

„Ne“, zalhal Choť znovu.

„To je ale škoda. Potřebujete přítelkyni, abyste se naučil dobře česky“, poučila ho paní.

Drobné cinkly o talířek. Choť se dal na ústup.

……………………

„Slyšel jsem, že učíš francouzštinu“, přitočil se k Choti v práci jeden z jeho nadřízených. Choť zasunul karton láhví do regálu, narovnal se a otřel si ruce do džín.

„Učím, no.“

 „Já bych se chtěl učit francouzsky“, svěřoval se mu mladík v bílé košili polohlasem. „Hodilo by se ti to třeba v sobotu? U mně doma?“ plaše se rozhlédl: „Budu na to mít klid, přítel jede k rodičům…“

………………….

„…dveře se zavírají“. Zavřely se těsně za námi. Udýchaní jsme dosedli na prázdnou lavici, naproti dvěma děvčatům. Na ohmatávání zvědavými pohledy jsme zvyklí. Ale tohle bylo jiné. Slečny se chichotaly, rentgenovaly Chotě pohledem… a nakonec si jedna z nich začala pomalu upravovat spodní prádlo, zatímco na Chotě upírala rádobyerotický pohled.

Choť se rozchechtal.

Slečny na příští zastávce uraženě vystoupily.

V jedné ruce mop, na předloktí druhé ruky zavěšené „všemi čtyřmi dolů" mžourající čtrnáctidenní Miminko, přidržovala jsem si telefonní sluchátko mezi uchem a ramenem a roztržitě odpovídala na rafinovaně soucitné otázky svého kolegy:
– „Už ses zotavila? Už chodíš, myslím po bytě?"
Nepřítomně jsem přitakávala (pochopitelně jsem mu zamlčela, že jsem čtyři dny po porodu svěže vyběhla čtyři patra s dítětem na břiše, kartonem minerálek v jedné a pětikilovým nákupem v druhé ruce).
„Takže se už budeš moct vrátit do práce?"

Odložila jsem mop a vytočila číslo Ministerstva zahraničních věcí.

Sociální odbor městského úřadu mi oznámil, že pokud ambasáda neorazítkuje mé Potvrzení o příjmech, nebudu mít nárok ani na přídavky na děti – žádná alternativa (čestné prohlášení, potvrzení z PSSZ nebo z berňáku) není pro naše úřady přijatelná.

– „Ne, potvrzení o vašem nástupu na mateřskou dovolenou ještě nemáme."

– „A nemůžu ho něčím nahradit? Cokdyž ho vůbec nedostanu?"

– „Jak, nedostanete? To vám váš zaměstnavatel musí vydat!"

– „Nemusí, jak vidíte… Tak co mám dělat, když ho nedostanu?"

Na číselníku stařičkého přístroje z červeného plastu jsem vymačkala další číslo:

– „Ahoj, tak jak to vypadá s tím mým potvrzením?“, nezdržovala jsem se zdvořilostmi.

– „Jo, kočičko, ještě to nemám, vždyť víš, co je tu koncem měsíce vždycky práce!“

– „Koncem? Je začátek měsíce!“

– „Nojo, já jim to dám. Ale nevím, jestli ti to podepíšou. Máš už tu lékařskou zprávu?“

– „Víš co, zkus jim říct, že místo lékařské zprávy je ten papír.“

– „Jak chceš, já to řeknu, ale nevím teda…“

Rozloučila jsem se, položila sluchátko a cestou ke dveřím se oblékala do kabátu. Byl únor, ulice plné špinavého polorozbředlého sněhu, takového, který vám do pěti minut promáčí boty. Chodila jsem na kontroly do velké porodnice na druhém břehu řeky a trávila v čekárnách celé dny.

Byla jsem čím dál větší a větší, a když už jsem vážila pětedevadesát kilo, namočila jsem jedné středy prádlo, že ho večer vyperu. Večer jsem nic nevyprala: Choť mě přesvědčoval, že musím jet do porodnice – co když mi tentokrát opravdu odtéká plodová voda? Chvíli jsem se s ním přela, že by to mohlo počkat do rána – připadal mi zbytečně úzkostlivý, tak jako když o pár týdnů dřív pojal podezření, že se Miminko nehýbe.

– „Vždyť víš, co říkali v porodnici. Radši třikrát zbytečně, než jednou pozdě!“ Na slova autority se nedalo nic namítat.

Když jsem se v práci ptala na svou mateřskou, nikdo mi nebyl schopen nic říct. „Nevíme, jak to bude. Záleží na tamním zákonu. Zjistíme…" a celé tdny se nic nedělo. Pak mi došla trpělivost, znění zákona jsem si zjistila sama a vytiskla. Psalo se tam o dovolené (víkendy se do ní v žádném případě nepočítají), o přesčasových hodinách (maximálně 260 hodin ročně, placeny až dvakrát vyšší hodinovou sazbou. Řidiči na ambasádě pracovali denně cca 4 – 6 hodin přesčas denně(!) bez nároku na odměnu), i o té mateřské dovolené.

Poslala jsem papír ze svého sklepení kolegovi účetnímu do podkroví. Cestou papír prostudovali všichni zaměstnanci a když si to kolegyně kopírovala, přistihl ji jeden z diplomatů. Bohužel jsem to neviděla, ale měnil prý barvy od jasně rudé po křídově bílou, když se tázal, kde to vzali a pro koho to kopírují.¨

A tak jsem v práci počkala na poslední výplatu (čtyři týdny před termínem porodu) a zůstala jsem doma.

Jenže aby člověk mohl dostávat mateřskou, musí jeho zaměstnavatel orazítkovat potvrzení o tom, že mateřská byla nastoupena. Bez glejtíku a razítka od zaměstnavatele matka nemůže žádat ani o mateřskou, ani o sociální dávky.

A velvyslanectví se neobtěžovalo ani nahlásit mou mateřskou-nemateřskou na zdravotní pojišťovnu a správu sociálního zabezpečení – jen za mne bez vysvětlení přestalo platit.

Choť nakonec myšlenku odeslání dítěte k babičce definitivně zavrhl a těšil se, že s ním bude doma. Trochu jsem ho podezřívala, že si myslí, že bude stejně jako dosud trávit dny v posteli při sledování telenovel, zatímco dítě bude sladce spinkat, dokud nepřijdu z práce.

Během dalších týdnů jsem z karikatury pornostar metamorfovala v meloun a pochopila, že manžel je zapotřebí také k zavazování mých tkaniček.

Zodpovědně jsem prostudovala wolofské příručky Pokojné těhotenství a Kojím své dítě, doufajíc v jejich univerzální platnost. Dozvěděla jsem se, kolik kilo mám přibrat a že mám vyhledat lékaře, je-li mi méně než 17 nebo více než 35 let. K lékaři je také třeba zajít, porodila-li jsem více než čtyři děti nebo vážím-li míň než čtyřicet kilo. 

Dle instrukcí budu odpočívat, mýt se vlažnou vodou a k porodu si přichystám čisté prostěradlo.

Ale kdybych měla sníst doporučené množství okry a manga pro pokrytí potřeby vitamínů a minerálů, finančně bych se zruinovala. A kde vzít sušené ryby? A bambucké máslo, abych se jím „jednou týdně natírala“?

Smiřovala jsem se s tím, že před porodem se už do Senegalu nedostanu. (Žádná okra, žádný ibišek, žádné sušené ryby. Ani bambucké máslo.)

Příliš pozdě jsem zjistila, že tamní občanství mám už od roku 2001 – úředníci senegalského Ministerstva vnitra se po několika měsících odhodlali odpovědět na dopis české ambasády: občanství jsem získala automaticky v okamžiku zanesení sňatku do matriky a jediné, co musím udělat, je zajít si s oddacím listem na Ministerstvo spravedlnosti pro potvrzení.

A můj zaměstnavatel předvedl další ze svých kouzelnických triků: polovina mé nevybrané dovolené zmizela.

Ze dnů, na které jsem ještě měla nárok, mi se zpětnou platností odečetli všechny soboty a neděle, přiléhající k dovoleným, které jsem si vybrala v roce 2004: dovolená od pondělí do pátku už nebyla pětidenní, ale devítidenní – pěkně s oběma víkendy na koncích. ( To by tak hrálo, abych se rekreovala o víkendech a ještě mezitím měla volno! )  Ze třiceti pracovních dnů mé dovolené náhle zbylo jen čtrnáct dnů kalendářních.

Mateřské dovolené mi mělo stačit osm týdnů, v čemž bude započítána i má řádná dovolená pro daný rok. Kolega, který mne o rozhodnutí „shora“ informoval, přidal ještě neoficiální doporučení – ať se snažím „vyřídit si to“ tak, abych se mohla vrátit do práce co nejdřív.

Odeslala jsem další dopis na Ministerstvo práce a sociálních věcí. V odpovědi stálo, že cizí zaměstnavatelé se řídí českými zákony, pokud v pracovní smlouvě neuvedli něco jiného. Ale zároveň tam bylo upozornění, že „pokud nemám pro tuto situaci zvláštní písemnou dohodu se zaměstnavatelem, záleží v podstatě na jeho libovůli" a že pro mne stejně "neexistuje způsob, jak se domoci svých práv na subjektu s diplomatickou imunitou“ (a to ani kdybys tu „zvláštní písemnou dohodu“ nakrásně měla, říkal dopis mezi řádky).

A tak jsem znovu uvažovala o svěření dítěte prarodičům na jihu. Ne že bych zrovna čekala, že to mé okolí úplně pochopí, ale nejčastěji předkládaný argument mne pokaždé ohromil.

„Přece bys nesvěřila dítě úplně cizím lidem?“

Jako by Choťovi rodiče byli pro naše dítě cizejší, než ti moji.

Choť na informaci, že jsem těhotná (kteroužto skutečností se mi potvrdilo mé dávné podezření, že vysoký populační růst Senegalu je dán výlučně praktikováním metody „co výstřel, to zásah") odtušil, že „si o tom promluvíme" a nakonec připustil, že „si není jistý, jestli teď chce děti". Měl přece nejdřív studovat, musí se připravovat na přijímací zkoušky!

(O týden dřív mi vysvětlil, že se na přijímačky učit nemůže, protože ještě neumí dost česky. Česky se nemůže naučit, protože nechodí do kursu. A jak dlouho vůbec to studium na vysoké trvá? Cože? Nebylo by něco tak na půl roku?)

A copak můžeme přivést dítě do rozpadajícího se bytu?

To byl celkem dobrý argument: po půl roce tmy nám elektriku v kuchyni opravil Latyr, s protékajícím záchodem si poradil můj další kamarád Talla (bohužel ho vyhostili dřív, než mohl zprovoznit nefunkční průtokový ohřívač). Do zimy jsem si musela vzpomenout na někoho, kdo umí zasklít okno. Teplá voda netekla už celé měsíce, ohřívali jsme ji v růžové rychlovarné konvici a koupali jsme se za pomoci soustavy kbelíků. Pračku jsme nikdy neměli, a když jsem pověsila vyprané prádlo na pavlač, nebylo nikdy jisté, jestli ho tam najdu i za hodinu.

Sice jsme natřeli okna a Choť vymaloval (tak dlouho trval na tom, že stěny budeme malovat jen okolo nábytku, až jsem nadopována adrenalinem všechny knihovny a skříně od stěn odtahala, aby kolem nich nemohl malovat, pokud by si je nenastěhoval zase zpátky), ale to asi nebylo pro pohodlí budoucího potomka to nejdůležitější.

A pak tu byla ta věc s mým zaměstnáním. Pracovala jsem na velvyslanectví jisté ropné velmoci, které si pracovní právo ve vztahu k českým zaměstnancům upravovalo dle okolností. Celkem běžně se stávalo, že místo neschopenky požadovali mí zaměstnavatelé od svých pracovníků lékařské zprávy nebo odmítali potvrdit formuláře potřebné k vyřízení přídavků na děti. Pochybovala jsem, že vůbec dostanu nějakou mateřskou dovolenou.

Krom toho jsem právě získala novou kancelář. Po vstupu České republiky do Unie byla na velvyslanectví oné ropné velmoci vytvořena dvě nová „pracovní“ místa pro diplomaty. Bylo samozřejmě také zapotřebí najít pro ně kanceláře. Ta má byla rozlohou i polohou ideální – jenže kam pak se mnou? Vzhledem k tomu, že dvě čekárny, zimní zahrada a čtyři kuchyně byly považovány za nepostradatelné pro chod velvyslanectví, organizační změny odvály můj stůl do sklepa mezi vodovodní a odpadní trubky. Soucitné kolegyně z kuchyně (jediné používané kuchyně) mi půjčily deku – v mé nové kanceláři bylo při venkovních třicetistupňových vedrech konstantních šestnáct stupňů Celsia. Na dveřích mého nového působiště visela plastová tabulka s nápisem „Hlavní uzávěr vody“. Představovala jsem si, jak se to asi bude vyjímat v mém profesním životopise: „v letech těchatěch působila na velvyslanectví ve funkci hlavního uzávěru vody.“ (Pracovní pozice Žába na prameni?) Ovšem až teprve teď jsem dokázala plně ocenit výhody svého nového pracoviště – celé dny jsem nepotkala nikoho z nadřízených – a z hlasu přenášeného interkomem nemohli zjistit, že se ze mě postupně stává karikatura pornostar a chystám se přejít do fáze balonu.

Seděla jsem v rohu postele zachumlaná v peřině a opřená o vlhkou zeď ložnice. Úzkou škvírou mezi závěsy sem z pavlače pronikalo jen tolik světla, abych mohla v šeru rozeznat Choťovu siluetu. Spal schoulený v klubíčku na druhé straně lůžka. Poslouchala jsem jeho pravidelný a klidný dech a myslela na to, jak moc mladě a křehce vypadá. I na to, jak mi chyběl.

Byl to zvláštní pocit, chodit znovu sama na místa, kam jsem se v posledních třech letech dostala jen s ním. Stýskalo se mi vlastně už od chvíle, kdy se se mnou na ruzyňském letišti rozloučil.

Chodívala jsem mu volat do telecentra vedle pekárny. V improvizované kanceláři stály dvě dřevěné kóje s telefonními přístroji; pan majitel za stolem spokojeně sledoval na digitálním počítadle naskakující impulsy a vybíral poplatky za hovorné. Nikdy jsem nebyla jedinou zákaznicí, bylo potřeba nejdřív vystát frontu. Dlouhou chvíli si lidé krátili různě, nejčastěji tím, že mě zkoušeli:

– „Můj manžel je v Itálii. Chodí tam s běloškama. Má tam takovou hezkou bělošku, jako jsi ty.“

–  „To určitě ne. To není možné. Tvůj manžel by se na žádnou ženskou ani nepodíval. Ten, kdo je zvyklý jídat kuře, by se nespokojil s prosem.“

Lidé, čekající na telefon, dávají najevo své uznání. Pravidla slušného chování káží, že na poklonu je nutno odpovědět hlubší poklonou, pokud možno vyjádřenou v obrazech. Pro ten den jsem zkoušku z bontonu složila úspěšně.

Myslela jsem na to, jak jsem se těšila na shledání s ním. Na to, jak pro mne přijel na letiště, aby mi pomohl odvézt tašku, z níž moudra převedená do písmen udělala třicetikilovou zátěž. A na to, jak jsem vstoupila do dveří našeho bytu a v devatenáct dní nevětraných místnostech našla devatenáct dní nemyté nádobí a na devatenáct dní nezametené podlaze devatenáct dní vysokou vrstvu špinavého prádla, které Choť „pro únavu“ nemohl odvézt na vyprání k mým rodičům.

Choť je ostatně navštěvuje nerad. Navštěvuje je nerad, když nic nepotřebují. Pokud si tchán či tchyně žádají jeho pomoci – ať už jde o sázení brambor, nahazování omítky, sklizeň ovoce nebo čištění studny – nikdy neodmítne, nikdy nezapomene. A nikdy se na mě mým rodičům nestěžuje.

Obava, že bych ho vyrušila, byla silnější, než touha dotknout se teplounké kůže na jeho holém rameni. Raději jsem objala sama sebe.

Možná, že k mým rodičům jezdí nerad kvůli dopravě. Nemá rád starší autobusy pražské MHD. Nepřipadají mu bezpečné. Když jsem se mu odvážila připomenout, že se celé mládí přepravoval v autobusech, které měly děravou podlahu (pokud vůbec nějakou měly), střechou bylo vidět nebe a brzdy mnohdy chyběly, usadil mě, že „to je jiná úroveň. Tady by měly být všechny autobusy nové.

Tramvaje mu naštěstí nebezpečné nepřipadají, a když si v jedenáct hodin večer vzpomenu, že bych chtěla Colu nebo pár rajčat – a doma je nemáme, obleče se a jde mi je ven sehnat, s baterkou dolů čtyři patra tmavých schodů – dech se mu cestou zhmotňuje v páru – a pak stanici tramvají, někdy deset minut pěšky, po sněhu bíle chřupajícím pod podrážkami bot. A když je moc pozdě a dorazí do obchoďáku těsně před půlnocí, přesvědčí hlídače, aby ho ještě pustil dovnitř (“Vážně, za pět minut jsem venku!“).

Bum! Bum! Bum! Dole někdo mlátí do vrat. Sousedi z horních pater uspořádali před pár dny sbírku na nový zámek a prodejci drog ze druhého patra asi ještě nestačili rozdat svým zákazníkům klíče. Kovový hřmot napovídá, že nedočkavci se rozhodli vrata vypáčit. Choť se zavrtěl v hřejivé jeskyni své peřiny (spi, spinkej ještě).

I na Silvestra jsme byli spolu. Rezervovala jsem nám místa na „senegalské oslavě“, ze které se nakonec vyklubal nudný večírek bývalých studentů v provozovně úspěšného senegalského podnikatele.

Stěny vibrovaly v rytmech písní z posledního alba Youssou N´Doura, na improvizovaném tanečním parketu se pár postav vlnilo ve stylu, který byl v Senegalu módní nejmíň před patnácti lety. Někteří z přítomných jevili (za této situace docela pochopitelnou) snahu opít se ještě před půlnocí. Pro nás, zkostnatělé bigotní muslimy, tady byl dostatek limonád, rozlévaných do plastových kelímků. Otočila jsem se právě v okamžiku, kdy si Choť nechával dolít šampaňské do kelímku od Coly.

Štěrbina mezi závěsy se na okamžik rozzářila teplým světlem; soused se s baterkou nejspíš vracel z práce. Nebo z hospody. Věci v pokoji dostaly na ten moment jasnější obrysy, na kratičkou chvíli se do ložnice vrátily barvy. Na protější stěně se ze tmy vynořil tříbarevný obdélník s hvězdou uprostřed. Ložnice se znovu zaplnila tmou.

– „Co to je?“ zvolal Choť, když poprvé uviděl, jak naši stěnu zdobí obrovská vlajka.

– „Vlajka.“

– „Nacionalistko“, zvedl Choť zrak k nebi. Ale vlajku na tom místě nechal. Prozatím.

Opatrně jsem nadzvedla cípek jeho peřiny a pak, aniž bych se úplně zbavila té své, jsem se k němu přisunula. Pomalu, aby se nevzbudil, jsem se k němu přitiskla a vychutnávala hřejivé teplo jeho těla, dokud jsem i já nenechala všechny vlajky světa v říši bdících.

– „Prosímtě, vypni to!"

– ??

-"Poslouchat mbalax! V tuhle hodinu!" (bylo jedenáct dopoledne)

– (další nechápavý pohled)

– „Co si o nás řeknou sousedi?"

Pomyslela jsem si, že sousedům – dvaceti cikánským partajím – bude nejspíš jedno, zda u nás víří bubny či vyjí sopranistky, ale pro klid v rodině jsem otočila knoflíkem do neslyšna.

Od doby, kdy začal pracovat v Carrefouru, se Choť choval čím dál podivněji; hovořil o (pro mne) exotických hudebních skupinách a postpubertálních českých zpěvácích, o jejichž existenci jsem dosud neměla tušení. Nechával se spolupracovníky zvát „do hospody“, kam „musel, když ho kamarádi pozvali“. Jeho čeština se hemžila hovorovými obraty a slovními spojeními, jaká jsem nikdy neslyšela. Výrazy jako „šup, šup“ se staly nepřeslechnutelnou součástí jeho slovníku. V ledničce jsem našla vepřové párky. Nevynechal sice jedinou modlitbu a každý volný pátek spěchal do mešity, ale do sobotní náboženské školy, kam jsem před svatbou občas zašla, mne odmítal doprovodit – neumí tak dobře česky, aby tam něčemu porozuměl (v té době už mluvil česky celkem plynule a filmy mohl sledovat bez potíží). O Ramadánu poctivě hladověl, ale francouzský překlad Koránu si přečíst odmítl – to je příliš náročné.

Když jsem Chotě přistihla, jak se pokouší objednat si po internetu lait eclairissant; snažil se mi vysvětlit, ze to není zesvětlovadlo, kdepak, vůbec ne, jen po tom bude „hezčí" má už s tím „zkušenosti z dřívějška".

S Afričany se nestýkal – proč taky? K čemu by mu to bylo? Ta nechuť byla ostatně vzájemná.

Bývalí afričtí studenti českých vysokých škol se na imigranty vždycky dívají trochu spatra, a  imigranti Choti těžko odpouštěli, že „přišel k hotovému“.

Zatímco oni platili nemalé částky za získání víza, přespávali v parcích, byli zavřeni v uprchlických táborech, podstupovali ponižující lékařské prohlídky, stáli na slunci i v dešti před restauracemi s jídelním lístkem v ruce nebo s parukou na hlavě vnucovali turistům letáky, protože nesměli být legálně zaměstnáni, žili z milodarů svých příbuzných na Západě, zoufale sháněli vdavekchtivou ženu s bytem a báli se o svou budoucnost, on prostě jen vzal pas a přiletěl si pro povolení k trvalému pobytu, doklad, o který mnozí usilují několik let.

Můj společenský a kulturní život, který se většinou opíral právě o imigranty, zmizel jako rosa v teplém letním dopoledni. Pokus vylákat Chotě do společnosti skončil fiaskem. Na svatební hostině mého kamaráda se ani neukázal, přestože mi slíbil, že přijde a ženichovi do telefonu zdůrazňoval, jak moc se na seznámení s ním těší. Doma mě čekaly výčitky: zdržela jsem se na svatbě moc dlouho.

Ale s mou chystanou cestou na jih se Choť smířil až překvapivě snadno, nejspíš i díky svým novým prátelům.

Zatímco Choť obcházel adresy z Úřadu práce, já se stala externí tazatelkou průzkumové společnosti. Po práci a o víkendech jsem trávila spoustu času objížděním vesnic v okolí Prahy a „prováděním průzkumu", jak mí zaměstnavatelé eufemisticky nazývali obtěžování  bližních.

Náš byt byl prolezlý plísní, topení v obývacím pokoji netopilo a elektrický přímotop v ložnici jsme se kvůli účtu za elektřinu báli nechat zapnutý; spali jsme schoulení k sobě, v teplákách, ponožkách, pod všemi přikrývkami, které jsme v bytě našli.

Prádlo, prané v ruce, jsem se po prvních zkušenostech už neodvažovala pověsit na šňůry před bytem – sušící se prostěradla i ubrusy mizely jako mávnutím kouzelného proutku, sotva jsem se otočila.

Volala jsem na čísla uvedená v inzerátech:

Trvalo docela dlouho, než jsem pochopila, že pro nás bude ekonomicky i jinak výhodnější, když si za peníze na hledání zaměstnání koupíme jídlo.

Ale i když jsem byla hodně pryč z domu, přece jen jsem tam trávila dost času na to, abych mohla konečně začít chápat, co jsou to ty „kulturní problémy", kterými nám pořád někdo vyhrožoval.

Vedli jsme nekonečné pře o tom, zda je či není nábožensky korektní obdarovávat katolíky soškami panny Marie, zda účel těchto sošek je či není modloslužebnictvím, případně proč se nesmí jíst vepřové (dozvěděla jsem se, že vepř je pro muslimy posvátné zvíře, protože pomohl Proroku Mohamedovi v poušti najít vodu!!), jak se správně provádí modlitba a po čem všem je třeba provést rituální koupel.

 Hádali jsme se o stolování (připouštím, že jíst rukama se někomu může zdát primitivní – zvlášť někomu, kdo dokáže pomocí příboru spořádat i kuře nebo rybu – ale mně to zase připadá velmi praktické), vybavení domácnosti (po předchozích třináct let jsem se obešla bez stolu a ani v nejmenším jsem netoužila na tom  něco měnit) společenském životě  ("slušná vdaná žena nechodí bez manžela do nočních podniků" a Choť by byl ochoten mne  – ve výjimečných případech – doprovázet jen do těch, kde se hraje techno nebo pomalá romantická hudba, kteréžto hudební žánry jsou pro můj vkus stejně nepřijtelné, jako reggae pro vkus mého Chot) i o výchově případného potomstva, kterému je potřeba dopřát kvalitního evropského vzdělání a jako mateřský jazyk určit francouzštinu.

Začínala jsem doufat, že tak daleko to nikdy nezajde.

Pootevřenými vraty jsme se protáhli do  průjezdu, páchnoucího zvratky, močí a odpadky z přeplněných popelnic. Dětský kočárek bez koleček. Lyžařské hůlky, nepatřičně úhledně svázané a opřené o stěnu vedle vrat. Elektrorozvodná skříň s dvířky visícími na jednom pantu. Kabely výhružně trčící ze zdí.
Jako přelud sem z druhé strany vrat doléhaly zvuky ulice.

Opatrně jsme se vydali tam, kde jsme tušili schody. Jak dlouhá může být doba mezi dvěma nádechy? Vyhýbat se za tmy na neznámém schodišti kalužím zvratků vyžaduje plné soustředění. Cvak, cvak, cvak, cvak. Injekční stříkačka se skutálela o pár schodů níž. Nezapomenout počítat patra. A držet se dál od zábradlí, kterému tu a tam nějaká část chybí.

– „No… není to špatné…"