Dvanáct krajů

Muslimové v Česku zahájili třicetidenní postní dobu včera. Jejich senegalští souvěrci hladovějí až ode dneška… a inspirují křesťany.

Předvelikonoční půst byl i v počátcích křesťanství přísný: věřící nepožívali více než jedno skromné jídlo po slunce západu. Teprve v běhu dalších staletí se pravidla zmírňovala. Senegalští křesťané si nic neusnadňují ani v dnešní době; šest týdnů před Velikonocemi se od úsvitu do západu slunce zříkají jídla i vody.  

Jolanda Sarrová, studentka jedné z dakarských katolických středních škol, přiznala reportérovi agentury Reuters: "Cítím se svobodná. Cítím se dobře, protože to dělám pro Boha. Jsem povznesena a ani se mi jíst nechce."  

Podle sedmdesátiletého pátera Jacquese Secka jde o poměrně nový trend: "Za mého mládí se tu lidé běžně nepostili. Někteří se omezili na dvě lehká jídla denně a pak si dávali až večeři. Úplně se postící křesťany jsem začal potkávat až v 70. letech, kdy jsem sloužil v dakarské katedrále. Teď je plný půst mnohem běžnější. Věřící chtějí ukázat, že berou víru stejně vážně, jako jejich muslimští sousedé, chtějí soutěžit v sebeobětování."  

A slova školáka, chlubícího se, že "muslimové jedí a pijí ráno, před úsvitem slunce, ale my  jen v noci a půst držíme celých 24 hodin," to dokládají.  

První křesťané, přišedší do Senegalu, byli pravděpodobně portugalští obchodníci v 15. století. Křesťanství se významněji začalo šířit až s francouzskými misionáři o tři sta let později, v době, kdy islám na senegalském území působil bezmála sedm století. Když misionáři seznamovali své nové ovečky s půstem, mnoho z věřících už znalo jeho islámskou formu.  

Švadlena Marie-Simon Mbengue si v týdnech před velikonocemi nevybírá ani pauzu na oběd: jí jen večer. "Přinášíme oběti, modlíme se a konáme dobro, abychom ukázali svou oddanost Ježíši," vysvětluje. "Nemůžeme trpět tak jako On, ale měli bychom udělat co nejvíce."

Muslimská učitelka šití Ndeye Binta Lo se ze solidarity s katolickými přáteli postí i pár dnů před Velikonocemi stejně svědomitě, jako dodržuje půst o Ramadánu: "Vyrůstali jsme spolu a žijeme spolu," říká.  

Náboženské komunity jsou v Senegalu často smíšené; pro křesťany je běžné sdílet s muslimy náboženské svátky a naopak. "I když se nějaká rodina stane katolickou, skrze společenské a příbuzenské kontakty zůstává spojena s velkým počtem muslimů," přibližuje situaci David Frankfurter, profesor religionistiky z new hampshirské univerzity.    

Více: http://www.reuters.com/article/idUSL0964553320070321  

http://calorielab.com/news/2008/09/18/ramadan-in-dakar-fasting/  

http://www.islamonline.net/servlet/Satellite?c=Article_C&pagename=Zone-English-News/NWELayout&cid=1221461479726        

Tak to musí počkat, lékaři dnes stávkují…

Zdravá čtyřčata, narozená v nemocnici v  Toubě, se těší pozornosti senegalských sdělovacích prostředků.

http://videos.seneweb.com/embedPlayer.php?vid=cfcce0621b49c983991ead4c3

Médiím neuniklo ani prohlášení předsedy vlády, pana Sulejmána Ndene Njaay, že vedení země pracuje na tom, aby péče o rodičky, včetně císařských řezů, byla bezplatná a dostupná všude v zemi a ne jen v regionech Kolda, Ziguinchor, Tambacounda a Matam, jak je tomu nyní. Vláda i zdravotníci si od těchto opatření slibují snížení dosavadní vysoké mateřské a novorozenecké úmrtnosti.  

O tom, že semena této snahy nemusí vždy padat na úrodnou půdu, však svědčí případ, který se odehrál minulou středu v severosenegalském Saint Louis. Muž, který ten den přišel o ženu a dítě, vypráví se slzami v očích: "Moji čtyřiadvacetiletou manželku, prvorodičku, odvezli kvůli porodním komplikacím do krajské nemocnice Richard Toll. U vchodu jsme se míjeli s gynekologem; řekli nám, že Autonomní syndikát lékařů vstoupil do stávky. Manželku prohlédli až hodinu před půlnocí – to už jen ohledávali mrvolu." A dodává: "Lékaři mají právo na stávku, ale i tehdy musí reagovat na stav nouze. Není přece možné, aby obětmi byli neviní lidé."

Pohlavní styk mezi příbuznými je ve většině kultur a náboženství světa zakázaný, i když definice "příbuzenství" se často liší.

Začátkem letošního roku se na problematiku psychopatologických rysů incestních vztahů otec – dcera zaměřil i tým spolupracovníků Aidy Syllové, psychiatričky a odborné asistentky působící na dakarské univerzitě Cheikha Anty Diopa.

Jejich studie se podrobně věnuje osmi případům incestu z nedávné doby, a odhaluje společné jmenovatele, působící ve všech postižených rodinách; jako rizikové označuje zejména úmrtí nebo dlouhodobou nepřítomnost matky, rozvod, společenskou izolaci rodiny a alkoholismus nebo duševní problémy otce.

Dalším rizikovým faktorem jsou smíšená manželství s velkými kulturními rozdíly. Práce Aidy Syllové naznačuje, že v případech, kdy rodiče pocházejí z hodně odlišného kulturního prostředí – například muž z kmene Ďolů a žena z některého maurského kmene – může se stát, že dcery vzešlé z jejich manželství mají jiné chování, než ďolské ženy. V tomto případě dcery vystupují jako "cizí" a otcové mají potíže pohlížet na ně jako na vlastní.

Oběti incestu na utrpěné trauma často duševně doplácejí – všechny případy, zahrnuté ve studii doktorky Syllové, trpěly duševními poruchami, někdy chronického rázu. U některých z nich ale nelze prokázat, že by k onemocnění došlo v souvislosti s pohlavním zneužíváním. Přes prožitá traumata některé z obětí žijí bohatým životem a dobře se zapojují do společnosti.

Senegalské zákony nedovolují otci dítěte, vzešlého z incestního vztahu, aby potomka pojmenoval a zapsal ho jako vlastního. Matce nicméně toto právo – uvést skutečného otce – zůstává. V souvislosti s dítětem ale nesmí mít nikde zaznamenáno, že se jedná o potomka z incestního spojení. Paragraf 319 trestního zákoníku stanoví trest odnětí svobody až pět let pro osobu, která se dopustí nemravného jednání vůči osobě závislé, a za znásilnění, jak bývají případy pohlavního zneužití nebo soulože s nezletilým jedincem často kvalifikovány, ukládá trestní zákoník v paragrafu 322 trest až desetiletý (přičemž se stává, že tato horní hranice je v praxi ještě překračována).

Zatímco Evropou otřásal skandál Josepha Fritzla a "Sheffieldského násilníka", který se svými dvěma dcerami počal devatenáct dětí, Senegal zažíval podobný šok nad případem nočního hlídače Pierra Mendyho, který dva roky po manželčině skonu začal sexuálně zneužívat svou tehdy třináctiletou dceru. Podle výpovědi, kterou dívka učinila před soudem, ji otec k prvnímu styku přinutil pomocí bití a výhružek. Naštěstí pro ni si událostí všiml dívčin mladší bratr. Svěřil se babičce, která neotálela a vydala se na policii. U soudu, který mu nakonec vyměřil desetiletý trest, Pierre Mendy sice vinu popíral, ale zneužívaná dívka vypověděla, že stejně nevhodně se otec choval i k její starší sestře, která kvůli tomu nakonec utekla k příbuzným do Guineje.

Další známý případ se odehrál v lokalitě Bene Baraque, kde se třiašedesátiletý důchodce s pěti manželkami pokusil znásilnit svou adoptivní dceru. Ubránila se, ale za nějakou dobu otčím překvapil v noci její mladší sestru. Ve chvíli, kdy matka v témže témže pokoji usnula, ohrožoval dívku nožem a znásilnil ji. Zopakoval to celkem při čtyřech příležitostech, než se jedné noci manželka probudila. Našla dceru v slzách a na její posteli zapomenuté manželovy kalhoty. Nemeškala a s předmětem doličným se vydala za provinilcem, který se ji pokusil vydírat: půjde-li manželka na policii, vyjeví jejím rodičům, že není vlastním otcem jejich prvního dítěte. Paní se zastrašit nedala a tak i tento nemrava skončil za mřížemi.  

Senegalští zákonodárci mají nyní v plánu projednávání zákona, který by oplodněným obětem incestu umožnil umělé přerušení těhotenství, jinak možné jen v případě ohrožení života matky.  

 Blíže: http://www.seneweb.com/news/elections2007/article.php?artid=31494

Asi tu není nikoho, kdo by nevěděl, že Gogolovy mrtvé duše jsou (úředně žijící) zemřelí v carském Rusku 19. století.
Jen málokoho ale napadne, že i dneska se někde mohou nějaké ty "dušičky najít". Neviditelné, neexistující, nikdy (úředně) nenarozené.

V Asii a v Africe jsou takových lidí miliony. Jejich narození ani smrt nejsou zaznamenány jinde, než v paměti jejich blízkých. Kdo by se staral o papíry?  

V Senegalu prý, podle posledních zjištění, úřadům uniká až dvacet procent nejdůležitějších matričních událostí: narození a úmrtí. V některých venkovských oblastech tvoří "neviditelní" až dvě třetiny z celkového počtu obyvatel. Přesná evidence je ale nutná nejen pro statistiku, ale i pro státní a oblastní plánování ohledné vzdělání, zdravotní péče a zemědělské politiky.  

Komunitní asistenti navíc upozorňují, že vlivem osvěty se sice značně zlepšila úřední registrace  novorozenců, ale úmrtí už lidé většinou nehlásí. Vznikají tak skutečné "mrtvé duše", bránící úředníkům a statistikům poznat, kolik osob kde doopravdy žije.

Léto přináší plná koupaliště a zbavuje (některé?) jedince soudnosti.

"Pojď s námi na kafe," zval Chotě letos zjara španělský kolega.

"Nemůžu, slíbil jsem sousedovic dětem, že se s nimi a s našimi dětmi půjdeme koupat," odbyl ho Choť.

"Sousedovic dětem? Že tě to baví…" odfrkl Španěl.

Téhož dne odpoledne nahlédl na Choťův profil na Facebooku.

"Fíha, kdo je tahle kočka?"

"Ta? Sousedovic dítě," odtušil Choť.

"Kolik jí je?"

"Nevím, asi osmnáct?"

"A můžu jít plavat s vámi?" zatetelil se kolega.

Vyhnout se jeho přítomnosti na rodinném výletě za vodou stálo Chotě mnoho úsilí a slibů ("Ano, jistě, vyfotím ti ji v plavkách, když bude příležitost, to víš, že určitě, jo, vyfotím," sliboval podobně, jako slibuje dětem, že si pořídíme poníka, který s námi bude spát v posteli.) i přesvědčování, že slečnu sousedku zaručeně uvidí někdy jindy.  

Přiznávám, že tomu moc nerozumím. Slečna sousedka je nádherná dívka, ale krásných holek potkávám na ulici deset do tuctu, takže mi ztrácení příčetnosti kvůli fotografii jedné cizí slečny v plavkách (?!) není úplně pochopitelné. Choť nicméně tvrdí, že kolega jen nesnáší pocit, že nějakou hezkou dívku osobně nepoznal (pokud možno důvěrně), a jedním dechem dodává, že bohužel kolega ještě víc nesnáší pocit, že z něj nějaká hezká dívka není úplně paf… z čehož soudím, že koupat se s námi hned tak nepůjde.  

Jsou ale i místa, kde hezkých holek deset do tuctu není.  

"Vrátíš mi peníze za vstupné!" vrčel malý Ghaňan na kolegu z Gabunu.

"Nic ti nebudu vracet, na koupaliště se člověk chodí koupat, ne očumovat lidi!"

"No když ti řeknu, že chci jít na plovárnu, tak je snad jasné, že nechci jít mezi velryby! Podívej, jak jsou tu všechny ženský tlustý! To snad je nějaká genetická zátěž, nebo co? Vždyť to tu vypadá, jako když na mělčině uvízne hejno kytovců!"

"A tamhleta babička se zadnicí až na lýtka, ta taky nevěděla, co lepšího, než si navléct tanga," obracel oči v sloup druhý Ghaňan nad štíhlým peroxidovým diblíkem, který se před cestou z ručníku k bazénu pečlivě přičísl s kapesním zrcátkem v ruce, "z takového pohledu je jeden úplně impotentní!"

"Ale hele," šťouchl do Ghaňana Ghaňan, "podívej, tahle ujde…" Dáma věku přibližně stejného, jaká byla teplota vzduchu, si s milencem rozkládala plážovou osušku přímo před jejich zraky. Zatímco mužská část páru hypnotizovala stánek s pivem, slečna (nebo mladá paní?) zkontrolovala, zda je Ghaňany sledována, pomalu se natírala krémem všude, kde to šlo, přičemž dekoltu a bezprostřednímu okolí spodního dílu plavek věnovala obzvláštní pozornost, a položila se na záda, nohama k nim. Její doprovod obhlížel koupaliště. I Ghaňané se kochali výhledem. Slečna pokrčila kolena a nožky dala široce od sebe. Mrknutím zkontrolovala, jaký to mělo efekt.

"Už s vámi nikam nepůjdu," úpěl Gabunec. "Takovou ostudu děláte," sténal, když se jeden z Ghaňanů sehnul, aby lépe viděl. Druhému Ghaňanovi z té podívané vyschlo v krku.

"Jdu si pro pivo," poznamenal a zařadil se do fronty na mok. Slečna vyskočila z osušky a šla ke stánku s pivem.

"Hele, bere na nás," zajásal první Ghaňan.

Jeho krajan u stánku s pivem si nevšiml, že slečna stojí ob dva lidi za ním, a třímaje půllitr, odebral se zpátky ke stolku.

"Tak než půjdeme, napíšu jí lísteček s číslem a vytrousíme ho vedle ní," plánoval, když zjistil, jakou příležitost promarnil.

Páreček bohužel odešel dřív, než přišlo odhodlání změnit slova v činy.

"Hele, ty sem určitě ještě půjdeš s dětmi," obrátil se Ghaňan k Choti, kdybys ji tu viděl, řekni jí, ale určitě, že nás znáš, ať ti dá číslo! A my si teď půjdeme koupit ty snubní prstýnky," postrčil Gabunce."

"Proč snubní prstýnky?" podivil se Choť, věda, že pánové jsou již dávno ženatí bez prstýnků.

"Protože jen se snubním prstýnkem máš každý den jinou holku. Když jsem začal chodit na diskotéky, divil jsem se, že ženatí chlapi se do hodiny líbali s nějakou roštěnkou, ale nezadanej aby někoho balil půl večera… No, pak mi to vysvětlili. Že s prstýnkem je jasný, že ti nejde o papíry ani o vztah, tak se holky nebojí, no a sex chce každá…Tak protože snubáky se prodávaj´ po dvou, tak si koupíme spolu, nějaký hodně nápadný!"  

No vida. Tak nakonec ne každá dvojice pánů, shánějících snubní prsteny, musí být gayové plánující partnerskou registraci… 
 

Ani to mi nevyšlo. Ale aspoň jsem pochopila, proč lidé neradi zaměstnávají matky malých dětí.

Ani Mirindův názor, že studující matka na mateřské/rodičovské je v rodičovských kvalitách rovna usilniční cikánské šlapce, zveřejněný pod Cheorchiiným článkem o plotu koupeném za porodné mě neodradil od toho, abych se přihlásila do podzimního kursu. Poslala jsem přihlášku se životopisem a radovala se, když mi přišla pozvánka na test a pohovor. Nu, mezi první stovkou jsem, tak teď ještě dostat se mezi první dvacítku…

"Ale jak bychom to pak udělali, vždyť ten kurs je v Praze?" tázala jsem se Chotě, když první euforie pominula.

"No co, dovolené mám ještě dost," hýřil optimismem Choť, a rodiče a příbuzní se mě vyptávali: "Tak kdy přijedeš? … Děti ti pohlídáme," plánovala maminka, a i když mě přepadaly jisté pochyby o tom, kterak má nepohyblivá osmdesátiletá maminka a stejně starý tatínek hodlají několik hodin zvládat péči o dva předškoláky a batole, udolalo mě jejich odhodlání, ukolébal mě jejich optimismus. Jiných možností beztak nebylo – Choť, zastupující dovolenkujícího se kolegu, z práce děti nepohlídá.

"Udělejte si na zkoušky dost času," psali mi v pozvánce. Dost času? To jsou tři hodiny, nebo třináct hodin?

Zeptala jsem se – ne že bych chtěla nějak otravovat, víte, ale potřebuji znát aspoň přibližné časové rozpětí, kvůli hlídání… Paní , která měla příjem nových studentů na starosti, byla chápavá a vstřícná. "Vezmeme vás mezi prvními, ale dvě hodiny to zabere," skoro se omlouvala.

Dvě hodiny test, dvě hodiny cesta, to zvládnou, zaradovala jsem se.

V předvečer onoho dne narolovala jsem oděvy do batohu, další věci nacpala pod kočárek, zmobilizovala děti a jaly jsme se přibližovati ku Praze. Potomstvo, cestou usnuvší, jsem v cíli nastrkala na rozložený gauč, naposledy prolistovala přehled českých dějin, pročetla fakta o Evropské Unii (navěky poučena vlastním maturitním zážitkem, kdy jsem měla dokonale nastudováno dvacet devět otázek ze třiceti a vylosovala jsem tu třicátou) a vmáčkla se pod peřinu k dětem.  

Rozbřesk mě zastihl lehce pochybující.

Sestra odletěla na safari do Tanzánie.

Sestřin pes (postarší a bezdětný), rovněž deponovaný u našich rodičů, s nevrlou tváří prchal před batoletem, které se ho snažilo chytit za ocas a dělat s ním spoustu příšerných věcí, které obvykle beztrestně dělá s naší kočkou (taktéž postarší, ale zasloužilou matkou, která má s miminy všeho druhu nebeskou trpělivost). 

Žehlila jsem si tričko a snažila se batole udržet co nejdál od psa. Batole se prohráblo psí konzervou a otřelo si tlapky do mých krémových kalhot, ve kterých jsem na zkoušku hodlala jít. Po půlhodině čištění se z hnědých mastných skvrn staly už jen mastné mokré skvrny. Jiných kalhot s sebou nemajíc, mávla jsem nad svou skvrnitostí rukou. Víc starostí mi teď dělaly různé nástrahy na dítě, jimiž se v denním světle dům a zahrada mých rodičů přímo hemžily.

Neuzavíratelné schody.

V prvním patře přelezitelné zábradlí s možností volného pádu do meziprostoru.

Na každém čtverečním metru zahrady a dvora nejméně jedna krabice nebo láhev hnojiva, pesticidu, herbicidu nebo postřiku proti plísním.

V kuchyni ve výši kotníků volně ložené láhve s hydroxidem sodným a desítkami čistících prostředků, ve výši dětských očí pak různé bodce, vidlice, kuchyňské nůžky a nože.

Jinde zas prášky na prádlo, strojní olej, přípravky do myčky nádobí.

Před domem rezavá ozubená kola, železné stoly hranatých hran, volně naskládaná prkna s vyčnívajícími hřebíky.

Durman, zlatý déšť, tis a konvalinky.

A pes, který už na pouhé zjevení batolete začínal reagovat ceněním zubů.

"Dáme ho do kočárku a bude venku," malovala si maminka hlídání batolete.

"Do kočárku? Vždyť tam nevydrží ani deset minut po cestě do školky, a aby v něm seděl čtyři hodiny, to byste ho museli přikurtovat," rozmetávala jsem mamince iluze. "I normálně na něj musíš vidět šedesát vteřin každou minutu, a zvlášť tady, kde to na děti opravdu vybaveno nemáte… Očkovací průkaz ti tu k tomu psovi asi nenenchali, co?"

"Ne, ale jejich veterinář by nám určitě dal potvrzení," počítala i maminka se vším, a mně ještě probleskla hlavou vzpomínka na moje občasné telefonáty, kterými jsem oblažovala lékaře toxikologické linky do doby, než jsem se naučila vyrobit dětem bezpečnou domácnost a jediným pohledem odhalit potenciální hrozby otrav a úrazů.

"Šedesát vteřin každou minutu" jsem nedodržela ani já. Než jsem si přetáhla přes hlavu tričko hodící se k flekatým kalhotám, batole vylezlo na knihovnu a spadlo z ní. Batole jsem posbírala a začala se rozmýšlet, je-li mi milejší test všeobecných znalostí, nebo živé děti.

Konejšíc plačící batole, zaslechla jsem další pláč. Vlastně – nejdřív ránu, pláč až potom. Starší dítě spadlo ze schodů… Zatímco jsme čekali na převoz do nemocnice, aby mu sešili roztržené obočí, psala jsem té ochotné paní zprávu o tom, že na ty za hodinu začínající zkoušky, omlouvám se, vůbec nepřijdu…  

A došlo mi, proč nikdo nechce zaměstnávat matky (svobodné otce). S každým dítětem ve vlastní péči totiž vzrůstá pravděpodobnost nepředvídaných komplikací bránících rodiči… v čemkoli.

Nu což, aspoň zůstanu morálně nad "cikánkou čekající kunčofta u silnice"…

Novinářky, počítačové odbornice, učitelky; to jsou kruhy, z nichž se dnes rekrutují nejhorlivější senegalské zastánkyně polygamie.

Siga Ndour, vedoucí kulturního servisu rádia dakarského magistrátu a moderátorka každodenního pořadu "Tipy a triky pro ženy" je jednou z nich.

"Mám spolumanželku a jsem pro polygamii," říká otevřeně. "Miluji manžela a chápu, že svůj život dělí mezi dvě domácnosti."  

A zatímco sociolog Mamadou Moustapha Wone v knize "Je třeba zrušit polygamii?" uvádí, že žen akceptujících soužití se spolumanželkami je sice stále mnoho, ale polygamie je přinejmenším ve městech na ústupu,  Siga tyto informace popírá: "To je omyl, polygamie je živá i ve městě. Moderuji vysílání pro ženy, jsem v každodenním styku s posluchačkami a v tomhle problému se orientuji dobře – můžu vás ujistit, že polygamie je tu každodenní realitou."

Sižina kamarádka, obchodnice a jediná žena svého manžela, její slova potvrzuje: "Také kolem sebe vidím spoustu polygamních manželství."  

Podle statistiky, kterou v roce 2004 vydal Statistický a demografický úřad Senegalu, bylo v zemi v roce 2002 polygamních rodin jen 24,6%. Toto číslo by znamenalo, že počet vícepartnerských svazků za posledních deset let poklesl téměř o polovinu. V Dakaru se k životu v polygamním manželství podle tohoto průzkumu přiznalo šest a půl procenta žen, na venkově to byl dvojnásobek.  

Ale reportérka týdeníku Svědek, paní Mbengue Matel – Bocoum, se závěry statistiky tak úplně nesouhlasí: "Pravda, ve městě došlo ke snížení počtu mužů s více manželkami. Jenže zároveň se zvyšuje množství mladých dívek, které stojí zrovna o tenhle typ manželství."  

I sám autor statistiky, pan Sylla, přiznává: "Ta studie vůbec neodráží současný trend. Zdálo se, že s vyšším vzděláním žen se počet polygamních manželství sníží. Ale ta tradice zřejmě znovu zaujímá důležité místo. Dívky chodí do školy, ale při zakládání rodiny se řídí rodinným modelem. Polygamní soužití se objevují i v prostředí, kde bychom ho vůbec nečekali – i u intelektuálek, novinářek… Statistický úřad proto plánuje vypracovat časem další studii, která by tento trend podchytila."

Dakarská počítačová specialistka Binta upřesňuje: "Mladá děvčata se dnes víc zajímají o svatbu s ženatými muži. Často mají potíže najít práci, a tak jako alternativu volí sňatek se staršími muži, kteří je zabezpečí." Binta mluví z vlastní zkušenosti – její muž je o víc než dvacet let starší, a Binta se o něj dělí s jeho první manželkou – Francouzkou.  

Nelze ovšem přehlédnout, že většina těch, které si polygamii (tak jako i Binta)  pochvalují, je v pozici nejmladších manželek. Zamilovaným manželem v zajetí druhé mízy rozmazlovány, nacházejí v polygamii více výhod než okoukané manželky starší.  

Siga Ndour vidí v polygamii ale i další plus: "Jsem radši, když vím, že je manžel u jiné manželky, než abych se trápila, že mě podvádí s milenkou."  

"Polygamii jsme si vybraly svobodně, nikdo nás k tomu nenutí, máme na výběr," říká další žena, ale ihned dodává, že by s ostatními manželkami nechtěla sdílet společnou domácnost. Stejně volila i Siga – má svůj vlastní dům a s první manželkou svého muže se setkává jen na rodinných oslavách a společenských akcích.

"Polygamie nám zároveň dává víc času a svobody. Muž je u nás jako dítě. Když manžel přijde domů, plně se mu věnuji. Připravuji mu lázeň, starám se mu o boty, vařím pro něj, žehlím. Jsme odbornice na to, jak se o muže starat, abychom ho zdržely ve svém domě co nejdéle. Je to otázka naší ženské cti, aby se cítil dobře.Senegalci to vědí a nechávají se rozmazlovat. Od ženy je to oběť, ale když milujete, necítíte to tak. Je to naše tradice a mě to baví.  S manželem se vídáme ob dva dny. Zbytek času mám sama pro sebe, pro svoje záliby. Je mnoho žen, které tohle uspořádání preferují."  

I další faktory podporují mnohoženství – Senegal je z 95% muslimská země. Polygamie, která zde existovala dávno před islámem, byla importovaným náboženstvím pouze omezena na maximální počet čtyř žen pro jednoho muže. Siga vysvětluje: "Před manželstvím se muž písemně zavazuje, že s každou manželkou stráví určitý – stejný – počet dní a nocí. Toho se pak musí držet."

Kromě náboženství tu hraje velkou roli i ekonomická situace. Pracovních míst je málo a obvykle jsou okupována muži. Ženy pak nemůžou samy zajišťovat své potřeby a dávají přednost výhodným sňatkům. 

"Je těžké najít manžela," potvrzuje Siga. "Věno stojí tři čtvrtě milionu franků, to je téměř padesát tisíc korun, a obvyklý plat je tak třicet tisíc franků měsíčně. Navíc ženich platí svatbu, to je taky hodně drahé. A nevdávat a neženit se, to v naší společnosti nejde.
Na ženu, která se do pětadvaceti nebo do třiceti nevdá, si všichni ukazují prstem, mají ji za prostitutku nebo za neplodnou, nebo za osobu, co nosí neštěstí. Tak se každá v určitém věku snaží vdát za každou cenu."  

Pan Wone z pohledu sociologa doplňuje: "Naše společnost je patriarchální.  K udržování stavu pomáhají i falešné interpretace náboženských nařízení, naznačující, že žena má zůstávat v domácnosti. A další mýty budí předsudky – říká se třeba, že Bůh zkoušel muže požadavkem, aby zavraždil manželku, ale muž odmítl. Pak Bůh o totéž požádal ženu a ta souhlasila. Proto prý Bůh ženy potrestal bolestivým porodem a péčí o domácnost."  

Mnohé ženské organizace se ale na polygamii dívají jinak. Představitelky sdružení "Povstaň, ženo!", které zastřešuje osmnáct ženských organizací Senegalu, prohlašují, že polygamie je zpozdilost, která nesvědčí ženám ani mužům a měla by být zakázána: "Argumenty žen, které tento typ soužití brání, jsou falešné. I každá z nich by nejraději měla svého muže jen pro sebe."  

Pro, nebo proti? Oba tábory zůstávají nesmiřitelně na svých pozicích.  

"Polygamie, to je zkrátka způsob života," uzavírá Siga Ndour.

Původní článek ZDE

Zdá se vám český limit patnáct gramů marihuany příliš nízký pro její beztrestné držení?

Potom pozor při cestách za exotikou.

Malick Diédhou se stal slavným. Bohužel jistě jinak, než by si to byl přál. Malickovo jméno, věk a povolání zveřejnil předevčírem senegalský deník Le Matin v souvislosti se zločinem, jehož se jmenovaný ničema dopustil.

Čtyřicetiletý průvodčí dakarských autobusů MHD Dem-Dikk, ženatý otec jednoho dítěte, byl v poklidném odpoledni přistižen, kterak kouří marihuanu! U výslechu na policii toto provinění nepopřel, naopak připustil, že marihuanu kouřívá, aby zapomněl na těžkosti života.

Soud přihlédl k otcovským a zaměstnaneckým kvalitám pana Diédhou a vynesl mírný trest: 15 dnů vězení za přechovávání a užívání konopí.

Fotografie městského autobusu: http://www.flickr.com/photos/grrrl/

O vdané dámy se v Senegalu starají manželé. Ubytování, ošacení, šperky, jídlo, školné a léky pro děti… to všechno zajišťují pánové domů. Pracující žena má výdělek navíc jako kapesné pro své potřeby (z nichž, pravda, důležitou část tvoří pořizování dárků pro manželovy příbuzné).

Ale co se stane s těmi, které se rozvedly a zaměstnání nemají? O některých z nich píše dnešní deník L´Observateur.

Rozvod přináší mnoha ženám bez zaměstnání hluboký propad životní úrovně. Nejenže je konec módním výstřelkům a nákladné eleganci; mnohdy nezbývá ani na základní životní potřeby, o potřebách dětí nemluvě.

"Rozvedla jsem se po šesti letech manželství," přiznala paní Ndoumbe, třicátnice s chemicky zesvětlenou pletí.

"Mé dvě děti jsou teď u manželovy rodiny; nemohla jsem je uživit. Manžel odjel a neposílal mi peníze. Neměla jsem pro ně ani na jídlo, natož na léky, když byly nemocné. Teď jsem zase sama, ale k rodičům se už vrátit nemůžu, není tam místo. Pronajala jsem si pokoj, jenže kolikrát nemám ani na nájem. Hledám práci, ale jediné, co dostávám, jsou sliby. Tak mi s placením účtů pomáhají muži. Víte, když jsem byla vdaná, první dva roky mi nic nechybělo. Ale nakonec jsem musela požádat o rozvod – manžel, který žil v Itálii, o sobě nedával vědět, a co horšího, neposílal ani peníze. Rozvedla jsem se. Teď mi s placením účtů pomáhá přítel, jenže se musím chovat jako jeho manželka. Samozřejmě dělám, co chce, protože si za něco musím kupovat šaty a podobné věci, o nájemném nemluvě. Takže u mě přítel často přespává a starám se o něj jako jeho žena."  

Paní Diarra je v podobné situaci. Po rozvodu, když chtěla založit novou rodinu, zjistila, že muži mají zájem spíš o nezávazná dobrodružství.

"Vybírala jsem si. Myslela jsem hlavně na ženaté muže, kteří by si mě mohli vzít jako druhou, třetí nebo čtvrtou manželku. Svobodní nepadali v úvahu, nikdo svobodný si nevezme rozvedenou ženu se třemi dětmi. Jenže za čas jsem zjistila, že jsem v pasti. Všem šlo jen o sex, a nikdo mi nic nedá, dokud nedostane, co chce. Došlo mi, že nemám na vybranou. Jako vdaná jsem nosila šaty z drahých látek, šperky. Teď nepracuji, ale pověst elegantní ženy si musím nějak udržovat. Tak jsem začala upřednostňovat muže, kteří mi jsou schopni dát, co potřebuji. Ale není to zadarmo."  

Tento způsob existence rozvedených žen prý není, podle zmíněného deníku, nijak výjimečný. Ačkoliv to rozvedené ženy nerady přiznávají, jedná se vždycky o formu prodejného sexu – prostituce. Pod vlivem okolností si tyto dámy vybírají výhradně muže, kteří jsou schopni jim za nějakou formu sexuálního soužití platit. Některé z nich končí jako profesionálky.

Takový je i osud paní Mariamy. Když bylo její manželství rozvedeno, zjistila, že nemá jak uživit děti. Jejich otec byl nezaměstnaný a pokud už nějaké peníze sehnal, použil je, podle slov bývalé manželky, na nákup drog.

"Ze začátku jsem hledala zaměstnání; když se mi to nepodařilo, sehnala jsem si přítele. Hlavní finanční problémy jsem tím vyřešila, ale nedával mi peníze jinak než za sex. Když jsme se rozešli, neměla jsem jak živit děti. Šla jsem žebrat, jenže se mi často stalo, že mě muži zvali k sobě a nabízeli mi peníze za pohlavní styk. Odmítala jsem to, ale pak syn onemocněl a já jsem potřebovala peníze. Kamarádka mi představila jednoho bělocha a já jsem udělala všechno, co ode mě chtěl. Dal mi spoustu peněz. Věděla to jen moje kamarádka, která říká, že cizinci přijdou a odejdou a všechna tajemství si odnesou s sebou. Šla jsem s dalším Evropanem a poznala, že vymanit se z toho koloběhu už bude těžké. Tak jsem si vyřídila licenci, abych neměla potíže se zákonem."   
 

Marně.

Soudní síň, v níž se projednává případ jistého Ibrahimy Thiouba a nezletilé pradleny Oumou, nevychází z překvapení. Původně jasný případ – sedmnáctiletá pradlenka brutálně znásilněná v domě svého zaměstnavatele – se zamotával už během vyšetřování. Korunu zmatkům nasadila sama poškozená, když prosila soudce, aby násilníka neodsuzoval, jelikož ho miluje a lituje, že proti němu kdy svědčila.

Soudce se nad slečnou neslitoval: oznámil jí, že bere její prohlášení na vědomí, ale je na uvážení tribunálu, jak ve věci zločinu rozhodne.  

A rozhodování nemá věru lehké.  

Oumou si s Ibrahimou začala už před třemi lety. Tajný románek dlouho unikal pozornosti okolí; ani Oumina vlastní sestra nic netušila. Nikdo si nevšiml ani erotických aktivit, které mezi zamilovaným párem probíhaly.

Ibrahima u soudu vypovídá, že dokonce i k pohlavnímu styku nakonec došlo se souhlasem poškozené, a její obvinění sobě i soudu vysvětloval tím, že dívka se pravděpodobně bála reakce rodičů. Jen proto prý uvedla, že Ibrahima zneužil situace, když si přišla k němu do pokoje pro prádlo, přidusil ji polštářem, serval z ní spodní kalhotky a znásilnil ji, načež omdlela. Oumou se prý probrala, až když bylo po všem, doplazila se ke dveřím a zatelefonovala sestře, která u soudu popírá, že by tušila cokoli o Ouminých milostných pletkách.

Ibrahima se naopak brání, že s Oumou měl již předtím nekoitální pohlavní styk a toho dne jen došlo ke spojení – což sama poškozená potvrdila.  

A aby byla situace ještě spletitější, ukazuje se, že Oumou měla před svatbou. Rodiče jí našli manžela mezi příbuznými; Oumou to neváhala Ibrahimovi zatelefonovat, krátce před oním dnem, kdy měla být znásilněna…  

Oumin nastávající po skandálu se znásilněním a soudem od svatebních úmyslů odstoupil, zatímco Ibrahima se veřejně nechává slyšet, že Oumou stále nosí v srdci a je ochoten dezertovavšího ženicha nahradit.

O tom, jestli Oumou počká, než si Ibrahima odpyká případný trest, novinové články nespekulují.

ZPRÁVA ZDE

Stýská se mi. Po hlasu v telefonu, po dopise s cizokrajnou známkou. Chybí mi. A můžu si za to tak trochu sama.

Seznámila jsem se s ní ještě na střední škole.

Magda měla plno plánů, které nakonec ustoupily tomu jedinému: poznávat svět. Pár let po revoluci odjela do Států, aby tam načerno pracovala v jedné malé jídelně v zastrčené uličce velikého města.

Kdyby mě tak někdo pohladil, políbil, pomiloval!

I ta stará třešeň pod oknem už rozkvetla. Šeříky provoněly celou ulici a holčičky, které cestou ze školy procházejí přes dvůr posetý okvětními lístky kaštanů, si se smíchem špitají o tom, že David miluje Magdu.  

Jolana zavřela okno. Dětské hlásky už do pokoje doléhaly jen tlumeně; rozumět jim nebylo.  

V televizi kdosi kohosi objímal; tlačítko on/off uťalo chvíli vášně v nejlepším.  

Ve vedlejší místnosti zaplakalo dítě.  

S půlročním Marečkem v kočárku, vydala se Jolana do parku, a když chlapeček usnul, posadila se na lavičku. Ve stráni naproti ní se do trávy položila dvojice mladých milenců. Výhled na ně si zakryla časopisem.  

"Když něco chcete, řekněte si o to," radila ženám psycholožka. "Nezazlívejte okolí, že vaše přání samo nevytuší," varovala před rozkladným fenoménem mezilidských vztahů.  

Jolana zavřela časopis; jestli si chce dát dneska záležet na večeři, měla by ještě stihnout nákup —

Dorián už byl doma. Manželku vítal úsměvem; měl ji, koneckonců, doopravdy rád. Ne jako někteří, co se ožení jen z vypočítavosti nebo proto, že "už by měli". O to víc ho ten večer překvapila.  

"Potřebuju lásku, potřebuju cítit, že mě máš rád, potřebuju, abys mi to dával najevo," vysvětlovala.  

Dočista ho zmátla: "Co zas máš? Vždyť to ještě není ani týden, co jsem ti koupil nové boty!"

Podle velmi skutečného (včerejšího) příběhu mé kamarádky (publikováno s jejím svolením).

…a přijde o nohu.

Takové věci se v jižní části Senegalu stávají – sice zřídka, ale dodnes. V roce 1982 v oblasti začali operovat separatistické oddíly, požadující samostatnost úrodného regionu Casamance, který se rozkládá jižně od Gambie. Srážky se sice omezily na ozbrojence a armádu, ale do roku 1994, kdy došlo k podpisu mírové dohody, už bylo vážně postiženo zemědělství, turismus, rybolov i běžný život občanů. Přestože přímé násilí na civilním obyvatelstvu bylo během celého konfliktu jen velmi vzácné, život Casamanceanům komplikují (a někdy i berou) pozemní miny.  

Vojáci kladli výbušniny podle map, a po zklidnění konfliktu bylo snadné miny odstranit. Horší je to s územími, zaminovanými separatisty – k jejich zamoření docházelo živelně, bez záznamů a plánů, a dnes nikdo přesně neví, která územi jsou bezpečná a která nikoli.  

V roce 1998 sice Senegal zakázal používání nášlapných min, ale protitankové miny v armádním arzenálu zůstaly a nabízí se i otázka, do jaké míry respektovali úřední zákaz používání nášlapných min rebelové.   Minové nebezpečí znepříjemnilo žití nejméně devadesátit tisícům jihosenegalců; celé vesnice se vylidnily, školní budovy stojí opuštěny, kliniky uzavřeny, pole leží ladem. Vlastníci půdy se bojí vstoupit na vlastní pozemky, a ani cestování po silnicích není vždy bezpečné. Ještě na podzim loňského roku bylo zaminováno 93 vesnic a více než 70 kilometrů silnic a cest.  

Několik organizací – vládních, nevládních i mezinárodních – se pokouší oblast od min vyčistit, ale práce postupují pomalu.   Pomoci se dovolávají také osoby zmrzačené výbuchy – jen od roku 1990 do roku 2005 bylo takových případů bezmála šest stovek. O náklady na léčení zraněných a financování vybavení nemocnic se dělí vládní úřad Centre National d’Action Antimines s neziskovými organizacemi; invalidé se ale dovolávají většího zájmu vlády, která podle nich před problémem zavírá oči v naději, že se o podporu obětem postará někdo zvenčí.

"Zdravotní péče a poradenství nestačí," prohlašují prostřednictvím Senegalské asociace obětí min, "postiženým je třeba zajistit i vzdělání, rekvalifikační kursy, podporu v zemědělském podnikání. Je potřeba jim pomoci, aby byli znovu soběstační."

To potvrzuje i paní Elisabeth Nassalan: "V naší kultuře musíte být schopen se postarat sám o sebe. V mé vesnici neexistuje solidarita s obětmi min; spolehnout se můžu jen na svou rodinu."

Ví dobře, o čem mluví: když se po amputaci obou nohou roztrhaných minou vrátila z nemocnice domů, zjistila, že manžel si už našel jinou ženu a Elisabeth i s jejich osmi dětmi vyhodil na ulici. Nejmladší, tříletá dvojčata, musela dát do dětského domova, abyse mohla starat aspoň o zbývajících šest.

http://www.irinnews.org/InDepthMain.aspx?InDepthId=19&ReportId=62840&Country=Yes

VIDEO

…a přijde o nohu.

Takové věci se v jižní části Senegalu stávají – sice zřídka, ale dodnes. V roce 1982 v oblasti začali operovat separatistické oddíly, požadující samostatnost úrodného regionu Casamance, který se rozkládá jižně od Gambie. Srážky se sice omezily na ozbrojence a armádu, ale do roku 1994, kdy došlo k podpisu mírové dohody, už bylo vážně postiženo zemědělství, turismus, rybolov i běžný život občanů. Přestože přímé násilí na civilním obyvatelstvu bylo během celého konfliktu jen velmi vzácné, život Casamanceanům komplikují (a někdy i berou) pozemní miny.  

Vojáci kladli výbušniny podle map, a po zklidnění konfliktu bylo snadné miny odstranit. Horší je to s územími, zaminovanými separatisty – k jejich zamoření docházelo živelně, bez záznamů a plánů, a dnes nikdo přesně neví, která územi jsou bezpečná a která nikoli.  

V roce 1998 sice Senegal zakázal používání nášlapných min, ale protitankové miny v armádním arzenálu zůstaly a nabízí se i otázka, do jaké míry respektovali úřední zákaz používání nášlapných min rebelové.   Minové nebezpečí znepříjemnilo žití nejméně devadesátit tisícům jihosenegalců; celé vesnice se vylidnily, školní budovy stojí opuštěny, kliniky uzavřeny, pole leží ladem. Vlastníci půdy se bojí vstoupit na vlastní pozemky, a ani cestování po silnicích není vždy bezpečné. Ještě na podzim loňského roku bylo zaminováno 93 vesnic a více než 70 kilometrů silnic a cest.  

Několik organizací – vládních, nevládních i mezinárodních – se pokouší oblast od min vyčistit, ale práce postupují pomalu.   Pomoci se dovolávají také osoby zmrzačené výbuchy – jen od roku 1990 do roku 2005 bylo takových případů bezmála šest stovek. O náklady na léčení zraněných a financování vybavení nemocnic se dělí vládní úřad Centre National d’Action Antimines s neziskovými organizacemi; invalidé se ale dovolávají většího zájmu vlády, která podle nich před problémem zavírá oči v naději, že se o podporu obětem postará někdo zvenčí.

"Zdravotní péče a poradenství nestačí," prohlašují prostřednictvím Senegalské asociace obětí min, "postiženým je třeba zajistit i vzdělání, rekvalifikační kursy, podporu v zemědělském podnikání. Je potřeba jim pomoci, aby byli znovu soběstační."

To potvrzuje i paní Elisabeth Nassalan: "V naší kultuře musíte být schopen se postarat sám o sebe. V mé vesnici neexistuje solidarita s obětmi min; spolehnout se můžu jen na svou rodinu."

Ví dobře, o čem mluví: když se po amputaci obou nohou roztrhaných minou vrátila z nemocnice domů, zjistila, že manžel si už našel jinou ženu a Elisabeth i s jejich osmi dětmi vyhodil na ulici. Nejmladší, tříletá dvojčata, musela dát do dětského domova, abyse mohla starat aspoň o zbývajících šest.

http://www.irinnews.org/InDepthMain.aspx?InDepthId=19&ReportId=62840&Country=Yes

VIDEO

 Stokrát jinak.

Potíže Romea a Julie se s lidstvem zřejmě táhnou už celá tisíciletí. Někdy naštěstí končí "jenom" vězením. 

Músa žije v Dakaru u svého strýce. Strýc, jak už to tak bývá, má v domě služku. Jednu dobu tohle povolání vykonávala i patnáctiletá Ajša… a do té se o sedm let starší Músa zamiloval. Vzplanutí bylo vzájemné, Ajše se Músa líbil. Dohodli se, že se vezmou. Músa se vydal na námluvy. Ale ouha – pan Konaté, Ajšin otec, ruku dcery dát nechtěl. Músa to zkusil znovu, a pak potřetí. Nic naplat, pan otec se ne a ne vyjádřit.  

Zoufalý Músa poprosil o intervenci své vlastní rodiče, v naději, že třeba oni pana Konatého přemluví. Veškeré snažení ale přišlo vniveč, a Músa, nevida jiné možnosti, přikročil k realizaci poslední naděje na obměkčení potenciálního tchána: přivést Ajšu do jiného stavu.  

Tatínek Konaté se ani tentokrát nezachoval podle očekávání: namísto svatebních příprav dal průchod zlosti a dceru ztloukl. Uplynulo pár měsíců a Ajša se ocitla v porodnici. Věci nešly úplně tak, jak by měly, a slečna Konaté porodila císařským řezem miminko, které ještě v porodnici zemřelo.  

Účet za operaci, v přepočtu necelé čtyři tisíce korun, musel někdo uhradit.  

Jsouc bez peněz, poprosila Ajša Músu o pomoc. Ten přispěchal, počítáno v korunách,  s dvěma a půl tisícovkami a slibem, že zbytek doplatí hned, až peníze sežene. Ajša čekala v nemocnici, a protože Músa s doplatkem otálel, nechal pan Konaté na klinice zástavou svůj občanský průkaz, aby Ajša mohla jít domů. Až Músa dluh uhradí, spoléhal, průkaz přinese.    

Músa se ale k placení neměl ani po několika dnech, pročež pan Konaté, stále bez občanky, zamířil na četnickou stanici.    

"Nechce doplatit zbytek účtu, abych si mohl vyzvednout občanský průkaz, který jsem nechal zástavou v nemocnici! Já mu dceru nikdy nechtěl dát, bodejť by taky jo, když on je Tukulér a my jsme Bambarové, nemáme stejný etnický původ ani kulturu. Jediné, co chci, je, aby mi zaplatil všechno, co mě stálo dceřino těhotenství, a zbytek nákladů na porod, co dlužíme na klinice," stěžoval si.

V mluvě úřední a s přihlédnutím k okolnostem se záležitost dostala do šanonů označených "pohlavní zneužití nezletilé", což je název zločinu, za který teď Músa Sow bude souzen.      

Původní článek ZDE

 Stokrát jinak.

Potíže Romea a Julie se s lidstvem zřejmě táhnou už celá tisíciletí. Někdy naštěstí končí "jenom" vězením. 

Músa žije v Dakaru u svého strýce. Strýc, jak už to tak bývá, má v domě služku. Jednu dobu tohle povolání vykonávala i patnáctiletá Ajša… a do té se o sedm let starší Músa zamiloval. Vzplanutí bylo vzájemné, Ajše se Músa líbil. Dohodli se, že se vezmou. Músa se vydal na námluvy. Ale ouha – pan Konaté, Ajšin otec, ruku dcery dát nechtěl. Músa to zkusil znovu, a pak potřetí. Nic naplat, pan otec se ne a ne vyjádřit.  

Zoufalý Músa poprosil o intervenci své vlastní rodiče, v naději, že třeba oni pana Konatého přemluví. Veškeré snažení ale přišlo vniveč, a Músa, nevida jiné možnosti, přikročil k realizaci poslední naděje na obměkčení potenciálního tchána: přivést Ajšu do jiného stavu.  

Tatínek Konaté se ani tentokrát nezachoval podle očekávání: namísto svatebních příprav dal průchod zlosti a dceru ztloukl. Uplynulo pár měsíců a Ajša se ocitla v porodnici. Věci nešly úplně tak, jak by měly, a slečna Konaté porodila císařským řezem miminko, které ještě v porodnici zemřelo.  

Účet za operaci, v přepočtu necelé čtyři tisíce korun, musel někdo uhradit.  

Jsouc bez peněz, poprosila Ajša Músu o pomoc. Ten přispěchal, počítáno v korunách,  s dvěma a půl tisícovkami a slibem, že zbytek doplatí hned, až peníze sežene. Ajša čekala v nemocnici, a protože Músa s doplatkem otálel, nechal pan Konaté na klinice zástavou svůj občanský průkaz, aby Ajša mohla jít domů. Až Músa dluh uhradí, spoléhal, průkaz přinese.    

Músa se ale k placení neměl ani po několika dnech, pročež pan Konaté, stále bez občanky, zamířil na četnickou stanici.    

"Nechce doplatit zbytek účtu, abych si mohl vyzvednout občanský průkaz, který jsem nechal zástavou v nemocnici! Já mu dceru nikdy nechtěl dát, bodejť by taky jo, když on je Tukulér a my jsme Bambarové, nemáme stejný etnický původ ani kulturu. Jediné, co chci, je, aby mi zaplatil všechno, co mě stálo dceřino těhotenství, a zbytek nákladů na porod, co dlužíme na klinice," stěžoval si.

V mluvě úřední a s přihlédnutím k okolnostem se záležitost dostala do šanonů označených "pohlavní zneužití nezletilé", což je název zločinu, za který teď Músa Sow bude souzen.      

Původní článek ZDE

Paní B. zabila vlastní dítě. Alespoň tak to viděl soudce, který ji poslal na pět let za mříže.

Reportér deníku Le Soleil se za paní B. jako představitelkou významného fenoménu před několika týdny vypravil a čtenářům předložil rozhovor s dámou prohlašující, že je obětí a nikoli pachatelkou. 

Paní B. dochází i teď, po propuštění, každý den do věznice. Dokončuje rekvalifikační kurs šití a chlubí se svými výrobky i tím, že za tři mněsíce dostane diplom, schopnosti profesionální švadleny definitivně potvrzující.

O temnějších stránkách svého pobytu ve vězení mluvila s novinářem jen zdráhavě: "Mé dvouleté dítě se v noci vyčuralo. Šla jsem moč vylít na záchod, který jsme měli za domem, ale cestou mě přepadl nějaký chlap. Dal mi nůž na krk, povalil mě na zem a znásilnil. Otěhotněla jsem a porodila jedné noci, kdy jsem byla doma sama. Dítě se narodilo mrtvé, zakopala jsem ho před domem."

O těhotenství paní B. všichni věděli, a tak, když rodina zjistila, že dítě je už pohřbeno, odvedla matka paní B. na policejní stanici v Yeumbeul. Výsledky pitvy novorozeněte vyústily v obvinění z vraždy, odsouzení a následné pětileté vězení.  

"Na matku se nezlobím," říká paní B. "Neměla jinou možnost. Navštěvovala mě pak ve vězení – a mnoho vězenkyň se svými matkami nemluví! – a tatínek zůstával stát u brány, protože má nemocné srdce. Moji tři bratři za mnou ze začátku nechodili, kvůli tomu, za co jsem byla odsouzena, ale později mě navštěvovali i oni."  

Ptá se reportéra, jestli mu nevadí kouř, a vysvětluje: "Nemyslete si, že jsem se to naučila ve vězení. Kouřím už dvaadvacet let, začala jsem ve čtrnácti. Ale ve vězení jsem se hodně trápila, oddělená od svých pěti dětí, od rodiny. Příliš mnoho stresu u mě nakonec vyvolalo rakovinu prsu."  

Přesto se paní B. dívá do budoucnosti s nadějí. "Jsem dvakrát rozvedená a mám k mužům už určitou averzi, už se do nikoho nezamiluju. Mám dva nápadníky, jeden má dvě manželky, druhý tři. Ale moje děti jsou už velké, mám dospívající dceru, a když si vezmu s polygamního muže, pak jen takového, který mi umožní žít odděleně od ostatních spolumanželek. Žena by měla žít s tím, kdo ji miluje – ne s tím, koho miluje ona. Dnešní muži si s ženami, které jim ukazují upřímnou lásku, akorát utírají boty. Taky proto bych se nevdala za nikoho mladého, dávám už přednost mužům v pozdním věku. Ti jsou k potřebám žen citlivější a neztěžují jim život."  

Další obtížný úkol je pro paní B. vyrovnávání se stigmatizací a zájmem okolí. "Než jdu ven, snažím se nastrojit se a udělat tak krásná, jak to jen jde. Stále chodím na křtiny a na svatby, nenechávám se odradit. Provokací, pohledů a šuškání si nevšímám,"  řekla zrovna ve chvíli, kdy kolem verandy, kde se rozhovor odehrával, procházela mladá žena a chvíli na paní B. civěla.

"Provokace mě nezajímají, mám jiné starosti – musím se postarat o děti, i kvůli dceři založit krejčovský salon, kde by také mohla pracovat. Syn nechal studií a stal se vozkou… ale pokud jde o to, jaký má na mě kdo názor, zajímá mě jen Všemohoucí, můj otec a moje matka."  

Je to nejspíš dobře, protože slova lidí ze sousedství nejsou příliš lichotivá: "Žádné znásilnění to nebylo, jejiho milence tady všichni dobře znali, vědělo se, že spolu pečou. Ale protože dítě by je oba přivedlo do hanby, zbavili se ho. Ona to vůbec bývala taková lehčí ženská. Vyskytl se dokonce i někdo, kdo ji chtěl z takového života dostat, ale neměla zájem, tak to vzdal," vyprávěl novinářům sdílný soused.  

"Nálepkování nemám ráda," brání se paní B. "Nebyla jsem prostitutka, nikdy jsem nepila alkohol ani nebrala drogy."

Ale tváří v tvář zarputilému obviňování se bývalá trestankyně obhajuje těžko.  

Pokud jde o technologie, je v Senegalu – statisticky vzato – výhodnější žít v rodině, jejíž hlavou je žena.

Takové domácnosti jsou totiž, podle výsledků Národního výzkumu informačních technologií a telekomunikací probíhajícího v Senegalu od května do října loňského roku, lépe počítačově a telekomunikačně vybaveny.  

Genderově dělená studie  vypracovávaná ve spolupráci s Národním úřadem pro statistiku a demografii (ANSD) vyjevila, že v domácnostech vedených ženou se nachází průměrně 3,1 čipových karet ve srovnání se 2,9 čipovými kartami připadajícími na domácnost muže.  

Podobný trend se překvapivě ukázal i v počítačovém vybavení rodin: nějaký druh osobního počítače se nachází v 11% domácností, v jejichž čele stojí muž, a ve 13,3% domácností vedených ženou. Domácí internetové spojení má k dispozici 5,2% "ženských" domácností, oproti 3,7% domácností pod vedením mužů.  

Pan Ousmane Ndiaye, vedoucí výzkumu, tyto výsledky přičítá tomu, že ženy jsou pravděpodobně více motivovány snahou podpořit své děti ve vzdělání tím, že jim – mimo jiné – umožní kontakt s moderními komunikačními prostředky. Odpůrci tohoto vysvětlení namítají, že pracující ženy mají k dispozici více finančních prostředků  – respektive, není na ně kladena tak všestranná finanční zátěž jako na muže, kteří si pro četné povinnosti nemohou dovolit investice do technologií.

http://www.seneweb.com/senews/elections2007/article.php?artid=30444

Stejný poměr pohlaví ve vládních funkcích jako v populaci – to je možná cesta, kterou Senegal v brzku nastoupí. Vláda včera přijala k projednávání návrh zákona "absolutní rovnosti mužů a žen".

Takhle nějak si to představuje Fatou Guewel: jako ženskou revoluci:

Vědět, s kým spíš, nestačí.

Marjama, dívka na vdávání, se kdesi seznámila s pohledným mladíkem. Zamilovali se do sebe, a když spolu chodili dva roky, usoudili, že by bylo na čase se vzít.

A tu nastaly potíže: ženich byl z kasty kovářů, nevěsta šlechtična. Ženichova matka se postavila proti: tuhle ženskou si její syn vzít nemůže! V jejich rodině se přece odjakživa všichni spořádaně ženili se sobě rovnými, a ne aby si brali jen tak někoho cizího! Kampak bychom takhle přišli! Mladý kovář si do srdečních záležitostí mluvit nenchal: "Mám ji rád a ožením se s ní," postavil zuřící maminku před hotovou věc.

Rodiče urozené mladé dámy si s původem nastávajícího zetě hlavu nedělali. "Otec," vypráví Marjam, "se řídí náboženstvím. Nenašel nikde v Koránu, že by rozdílnost původu byla na překážku, šaría taky nic takového neříká, takže mě za něj provdali."

První měsíce po svatbě byly pro nevěstu krušné:

"Nájmy v centru města jsou drahé, neměli jsme peníze. Odstěhovali jsme se úplně na periferii, v domě nebyla zavedená elektřina ani voda. Sbírala jsem klestí na oheň, vodu nosila od obecní pumpy. Když jsem zašla na návštěvu ke tchyni, dávala mi najevo, jak mě nemá ráda.

Jednou jsem se jí rovnou zeptala: ´teto, udělala jsem ti snad něco špatného?´.

Odpověděla mi: ´Tak já ti to řeknu jasně. Nemám tě ráda. Nesnáším tě. Nemám tě ráda, protože jsi cizí. A pokud jde o moje dítě, věř mi, že dokud budu naživu, udělám všechno proto, aby vaše manželství nestálo za nic!´ To mi řekla. Bylo mi to jedno, nechala jsem všechno v rukou Božích, protože jsem měla manžela ráda a manžel měl rád mě. A tak to bylo, dokud manžel nevycestoval. Našel si práci v zahraničí, vrátil se, koupil dům, z úspor mého otce jsme ho zrekonstruovali a v tom domě jsme žili.

Manžel mi říkal, že jsem udělala všechno, co jsem mohla, měla jsem s ním trpělivost, starala jsem se o něj, dělal jsem všechno možné i pro jeho matku.

Měli jsme spolu tři děti. Tchyně nepřišla ani na jediné křtiny. Třeba i byla u nás, když jsem porodila, ale když nastal den křtin, sbalila se a odešla. Nedala vědět ani nikomu z příbuzných, že u nás máme křtiny. Řekla mi, že mě nebude mít nikdy ráda… A když u nás spala, v noci ve svém pokoji čurala do nočníku, ráno ten nočník vzala a moč mi rozlila po celém domě… Takhle jsme žili, až mi jednou manžel řekl, že jede navštívit příbuzné. Jel… ale neřekl mi, že tchyně tam jela před ním, aby mu dali jinou manželku. Pak odjížděl sem tam na týden, až mi to došlo. Uhodila jsem na muže, nezapíral.

´Oženil jsem se se setřenicí,´ přiznal mi, ´no a? To, co jsem ti dlužil, už jsem ti dávno splatil´.

´V pořádku,´já na to, ´můžeš si přece vzít čtyři manželky. Ale měl jsi se mnou o tom aspoň promluvit, abych věděla.´

Měli jsme pak problémy. Mluvila jsem o tom s matkou a otcem, ale oba mi radili, abych s mužem zůstala, že to je moje povinnost."

Marjama poslechla. Po čase jí manžel řekl, že se jeho druhá žena přistěhuje k nim domů. A to bylo na první manželku moc.

"To je normální, že se manželka přistěhuje za manželem," přitakala kováři, "ale tenhle dům není tvůj. Opravovali a přistavovali jsme ho i za moje peníze, je náš společný. A já to povídám, že sem další manželku nepřivedeš."

Kovář tedy souhlasil, že Marjama s dětmi zůstanou v domě. Ale kovářova matka je navštěvovala, a kdykoli Marjamu míjela, šplíchla na ni kouzelnou vodu a brblala u toho: "ten barák nedostaneš!"

"Manžel byl čím dál nervóznější, hádali jsme se. Jednoho rána mi prostě řekl: ´tak jak chceš, rozvádím se s tebou. Jdi si! Seženu soudní příkaz, aby tě vystěhovali.´

Odešla jsem, ale našla jsem si advokáta a dala to celé k soudu, že v tom domě mám taky peníze. Bydlela jsem s dětmi u rodičů, nebylo tam místo, ale domů jsem se vrátit nemohla, ani když mi soud dům vrátil. Nechtěla jsem další problémy, a tak náš dům teď radši pronajímám. Manželství se mi rozpadlo, zůstala jsem sama s dětmi. Jenom kvůli nenávisti tchyně. A vím, že takových žen jako já je spousta."

Volně převzato z rozhovoru: http://www.senvideo.com/fr/watch_video.php?viewkey=ddfbdf4faa952dc91059

Může vás přivést do vězení.

Internetové seznamky jsou plné fotografií mladých Senegalek ve svůdných pózách. Cizinci (a cizinky) se ocitají v pozici lovnéí zvěře: "chceš se se mnou oženit, vdát se za mě?" ptali by se mladí lidé snad rovnou, kdyby měli naději, že na takto přímo položenou otázku během první minuty po seznámení někdo odpoví kladně. Být manželským partnerem cizince znamená volnou V.I.P. vstupenku do světa nebývalého bohatství, přepychu a netušených životních příležitostí.

Někteří (některé) z těch, kdo v této pochybné loterii zvítězili, záhy zjistí, že život v cizině je na hony vzdálen tomu, co se ukazuje v televizi; místo honosných vil obývají se svými manželi a manželkami tmavé bytečky a smiřují se s tím, že na nový účes už není každý týden a že i když platy v Evropě a Severní Americe jsou opravdu pohádkově vysoké, stejně pohádkově vysoké jsou tam i životní náklady.

A rozčarování je to nejmenší, co se novomanželkám nebo novomanželům může přihodit.  

Bohatý cizinec, který plnými hrstmi rozhazuje peníze, nešetří na své milované a navíc kvůli ní přestupuje k islámu – to je sen bezmála každé dívky. Když se takový muž v životě dakarských nebo thieských slečen objeví, dívky i jejich rodiny slepnou. Honosné dary, okázalá svatba… Po ní nevěsta zůstává v Dakaru a manžel za ní dojíždí ("Proč, pane, jedete do Senegalu už potřetí za dva měsíce?" "Mám tu manželku, je Senegalka!"), cestují spolu ("Miláčku, mohla bys vzít tohle zavazadlo? Já už jich mám hodně…") nebo mladá paní putuje s manželem, ale jezdí napřed, přebírá zásilky došlé na její jméno a otvírá si s manželovými penězi v bankách účty, k nimž má jen omezený přístup.  

A pak, stává se často, mladá paní bývá zadržena policií. Okolnosti jsou vždycky podobné jako v případě mladé Senegalky, přistižené na brazilském letišti v Sao Paulu s osmnácti kilogramy kokainu; manžel ji požádal, aby kufr vzala s sebou, aniž by jí byl naznačil, co je jeho obsahem.

Mladá paní není sama – rovněž v Brazílii čeká na trest další dívka, odhalená jako pašeračka pěti a půl kila téže drogy – i jí zavazadlo zabalil manžel. Jiné Senegalky, provdané za "prince z cizích krajů", byly s drogami zadrženy na letišti v Maroku.

Novodobí Romeové nejsou žádní troškaři: jedna Senegalka pyká ve věznici za to, že jí manžel francouzské národnosti nechal z Malajsie jejím jménem zaslat osm tun hašiše. Jinou ženu, provdanou za Rumuna, hledá kvůli podezření z obchodu s kokainem Centrální úřad pro potírání obchodu s drogami; ženské věznice v Rufisque a v dakarské čtvrti Liberte VI jsou podobných případů plné.  

A manželé odsouzených se zatím v jiných zemích znovu žení, aby nahradili výpadek v logistice svého obchodu…

 http://www.seneweb.com/news/elections2007/article.php?artid=29256

"Vy, pojďte stranou… ano, vy!"

To není zrovna věta, kterou by si člověk přál slyšet, když je na letišti s kufrem a ne zrovna čistým svědomím.

Předevčírem zadržela policie na dakarském letišti dva Maročany, putující z Brazílie… s osmi kilogramy kokainu.

Včera se situace opakovala – krajan a krajanka předvčerejších delikventů se pokusili převézt 13 kilogramů téže drogy.

Provinilcům, čekajícím nyní v senegalském vězení na soud, hrozí desetiletý žalář. Přesto se pokusy o pašování drog přes Afriku vyplatí – většina kurýrů prý není odhalena.  

Zprávy úřadů OSN hovoří o tom, že v roce 2008 prošlo západní Afrikou padesát tun kokainu. Senegal je často tranzitní zemí: není týdne, aby letištní policie nezadržela alespoň jednoho pašeráka. Drogoví obchodníci dokázali využít nejen strategickou polohu Dakaru; úrodné oblasti jižního Senegalu zaručují vysoké výnosy pěstitelům kvalitního konopí.

Ze Ziguinchoru pocházejí celé 2/3 senegalské produkce této suroviny, a Senegal sám zaujímá v žebříčku konopí vyrábějících afrických zemí třetí místo (po Nigérii a Ghaně). V povodí řeky Senegal, při hranicích s Mauretánií, se zemědělci ke konopí obracejí hlavně z důvodu nízkých nákladů na pěstování – na rozdíl od rýže nežádá pěstování konopí téměř žádné investice, zato slibuje vyšší zisky. Podobně tržně se chovají i zemědělci na východě země, kde cannabis zvolna nahrazuje arašídy.

Ačkoli podmínky pro pěstování nejsou všude stejné, zemědělci mají na vybranou z různých odrůd (např. "červené oči" Niakoy, Green Makut, Lopito a dalších), různě odolných vůči suchu, znečištění půdy apod.  

A když je vypěstováno? Lístečky putují kamiony a taxíky do Dakaru, pro jehož trh je část marihuany určena (další část tudy cestuje především do Evropy a USA). Hašiš a heroin na samém západě Afriky mnoho přívrženců nemají.  

Stát se s obchodem s narkotiky snaží bojovat s pomocí celníků, policistů, žandarmerie i armády; v roce 1997 byl vytvořen Centrální úřad pro potírání obchodu s narkotiky, který toto snažení koordinuje.  

Přes všechna bezpečnostní rizika a další zvláštnosti,  se mnozí obchodníci s drogami považují za obyčejné podnikatele: drogový baron Lassana, ekonom a právník, ženatý otec pěti dětí, si vytvořil síť "přátel" a informátorů, takže u něj nikdy nebyly nalezeny žádné usvědčující důkazy.

"Začínal jsem jako malý dealer pro gymnazisty, ale to bylo tak na kapesné. Vždycky jsem chtěl víc. Pochopil jsem systém, dostal se k "V.I.P. klientele", k narkomanům, co by za dávku udělali všechno. Mám dobrý byznys, všechno funguje, žiju víc než pohodlně. Zločin? Ne, proč? Cigarety také zabíjejí, alkohol zabíjí. Jsem obchodník, dělám jen svou práci. Je to stejné, jako kdybych byl řezníkem nebo knihovníkem. Co ti, kteří prodávají zbraně, nejsou zodpovědní za smrt, kterou můžou jejich zbraně přinést? Jediný rozdíl je v tom, že můj obchod je ilegální. Litovat zákazníky? Proč? Nenutím je kupovat moje zboží! Když se předávkují, je to jejich chyba, ne moje. Když moc kouříte, dostanete rakovinu. Když to přeženete s drogou, má to také svoje důsledky. "  

http://www.seneweb.com/news/elections2007/article.php?artid=29597

Bývala nejhezčí ze třídy. Možná i ze školy. Už jako malá holčička budila pozornost; procházelo jí to, co by nám ostatním neprošlo, a leccos měla lehčí. Bylo to její štěstí, protože to, co jí přebývalo na půvabu, chybělo jinde.

Na střední školu se dostala stěží; nikdy nedokončila ani druhý ročník, i když se o to pokoušela celkem třikrát. Nevadilo to; práci si našla vždycky, tu jako modelka, tu jako barmanka, rok nebo dva ji živil bohatý milenec, kterého za čas vystřídal ještě bohatší. S jedním z nich odjela za moře, a my ji přestali vídat. Její maminka, půvabná po celá ta desetiletí, na zdvořilé otázky odpovídala, že dcera se má dobře, ne, nevdala se ještě, vrátit se nechce.

To bylo před érou Facebooku.

Včera jsem ji viděla. Poprvé po deseti letech. Poznala bych ji už jen podle jména. Muži po ní, podle toho, co píšou v komentářích, (marně) šílejí pořád. Osobního šarmu Heleně asi neubylo. Je svobodná a bezdětná, prozradila na sebe. Je o (notně ovadlých) třicet kilo těžší a celulitidu má i na nose, prozradily na ni fotografie a video.  

Helena je o dva roky mladší než já.

Ne, cizí neštěstí nepotěší. Cizí neštěstí vyděsilo. Jdu oprášit činky.

Jen nedostatek (mých) financí kdysi chotě zachránil od života zahraničního studenta v Maroku. Jak jsou na tom ti, kteří se do severoafrického království vydali, informuje La Gazette.

V Casablance se nachází něco mezi třemi a třemi a půl stovkami senegalských studentů. Jejich přesný počet není znám proto, že ne všichni (a ne všechny – většina z nich jsou totiž dívky) přišli v rámci vládních programů. Mnoho studentek a studentů v Maroku navštěvuje soukromé vzdělávací ústavy a školné si hradí z vlastních prostředků, takže se ve statistikách senegalského ministerstva školství ani ministerstva zahraničních věcí neobjevují.

S finančními těžkostmi se potýká většina z nich – zejména pak ti, kteří jsou závislí na stipendiu. Senegal vyplácí zahraničním studentům částku v přibližné výši 30.000 korun ročně. Na tuto sumu mají první tři roky studia nárok ti, kteří přišli do Maroka přes ministerstvo školství; ti, které vyslalo ministerstvo zahraničí, dostávají stipendium ve druhém a třetím roce studií. Výplaty bývají jednou ročně, ale zpravidla se o celé měsíce zpožďují.

Ani to, že marocká podpora studujícím, která přicházívá ve dvouměsíčních intervalech a výši cca 3.000 Kč, studentům život příliš neusnadňuje – pouhý podnájem v Casablance vyjde studenta měsíčně na 6 – 7.000 korun; to je učiněná pohroma pro ty, na které se nedostalo místo na koleji (to stojí cca 1200 Kč). Většina z nově příchozích proto začíná studentský život v Casablance ve čtvrti Oulfa, kde čekají, zda se nedostanou mezi šťastlivce, na které nějaký ten pokoj v kampusu vyjde.  

Ekonomickým potížím čelí studenti solidaritou: ubytovávají se nejméně po třech, hospodaří společně a ke studiu si přivydělávají; ti nejšťastnější pracují na operačních linkách, odkud si mohou každé čtyři týdny odnést výplatu kolem 12.000 korun.  

Studentka oboru telekomunikace, která se novináři svěřovala, platí na soukromé vyšší škole měsíčně zhruba 10.000 Kč školného; další dva a půl tisíce spolkne ubytování. Peníze dostává pouze od rodičů – do Maroka prý jela proto, že kvality výuky na zvolené škole je vysoká, a slečna se "chce naučit zodpovědnosti a projít školou života".  

Jen je prý nepříjemné, že senegalské studenty někdy ignorují řidiči taxíků a někteří lidé je nazývají pejorativním výrazem "Azi" – "ale to většinou ti negramotní", míní studentka soukromé školy.  

 Překonávání potíží se prý ale vyplatí: školy jsou v Maroku dobré, stávky neznámé a svátků je málo.

Potraty a spol.

Subsaharská Afrika má jednu z nejvyšších mateřských úmrtností na světě: zatímco v Evropě zemře při přivádění dítěte na svět jen jedna rodička z téměř dvou a půl tisíce, v Africe umírá jedna žena z šestnácti (v Senegalu jedna z dvaadvaceti). Přes relativně vysokou mateřskou i dětskou úmrtnost roste populace tempem, které přetěžuje infrastrukturu a ohrožuje ekonomiku. Za posledních 60 let vzrostl počet obyvatel Senegalu téměř pětkrát (z 2.750.000 v roce 1950 na 13.711597 v roce 2009). 

Tato skutečnost klade na stát nároky, které je téměř nemožné uspokojit: 42,2% Senegalců jsou mladší patnácti let; potřebují školy, odpovídající lékařskou péči a brzy budou potřebovat i pracovní místa.

Státní univerzity, které až dosud po francouzském způsobu přijímaly všechny zájemce vyšlé ze středních škol, letos poprvé ohlásily, že pro nedostatek kapacit budou muset počet studentů prvních ročníků limitovat. Znamená to, že zájemci o studium, kteří se nedostanou na státní vzdělávací ústavy, se budou muset spolehnout na soukromé (a většinou – vzhledem ke kupní síle obyvatelstva –  velmi drahé) vysoké a vyšší odborné školy.

Ani jejich absolvování ale při současném tempu růstu obyvatel nezaručí budoucí uplatnění na trhu práce.

Politici si problém uvědomují a snaží se současný pokles porodnosti (z 7,15 dítěte na ženu v roce 1978 na 4,3 dítěte na ženu v roce 2006) ještě více urychlit tak, aby oproti předpokladům došlo ke snížení na úroveň 2 děti na ženu dříve než v roce 2050.

Propagace plánovaného rodičovství se ujímá jen zčásti: informovanost o možnostech antikoncepce je sice poměrně dobrá (80% obyvatel zná alespoň jeden způsob bránění početí), ale antikoncepční prostředky jsou málo využívány (používá je 43% sexuálně aktivních slečen, ale jen 10% vdaných paní). Přitom před devatenáctým rokem je vdáno už 44% Senegalek, v pětatřiceti 97% a svobodnou čtyřicátnici aby s lucernou hledal.

V čele senegalského trhu s prostředky proti početí jsou kondomy a hormonální antikoncepce. Kondomy bývají ale nahlíženy jako prostředek vhodný spíše k užívání mimo manželství (a navíc spojený s představou volného sexuálního života a amorálnosti všeho druhu), o hormonální antikoncepci se traduje mnoho mýtů, zejména pokud se týče jejího neblahého vlivu na další plodnost ženy. I společensky je hormonální antikoncepce riziková – pro mnohé manžely znamená odhalení tabletek mezi věcmi ženy dostatečný důkaz nevěry. K sehnání je i postkoitální antikoncepce, bohužel málo známá nejen mezi lidmi, ale i mezi lékaři a lékárníky.

Pro svobodné matky nebo ženy, které otěhotněly v nepřítomnosti manžela, bývá volba často jasná. Protože většina obyvatel věří, že chirurgická interrupce je nebezpečná (a zároveň, což mnohdy ani nevědí, velmi drahá – cena na klinice dosahuje výše ročního platu služebné)  experimentují těhotné s nápoji z mincí nebo bylin, injekcemi oxytocinu a podobně.

 Odhaduje se, že až 12% středoškolaček podstupuje interrupci.

Vyvolávání potratu je přitom v Senegalu ilegální, kromě případů, kdy těhotenství nebo porod ohrožuje život matky a nově též u těhotenství vzniklých při znásilnění nebo incestu.

"Pokud jde o antikoncepci, ženy teď dávají přednost injekcím," říká doktor Abdoulaye Diaw z Thiadiaye. "Injekce jsou diskrétnější a manželé o nich nemusejí vědět. Stává se ale, že manžel zjistí, že žena užívá antikoncepci. Někdy přicházejí k nám do centra, my jim to vysvětlujeme a oni většinou pochopí a souhlasí."

Není to tak všude – v Joalu, podle svědectví zdravotníků, hrozí manželkám za tajné užívání antikoncepce rozvod.

K antikoncepci se vyjadřují i náboženští činitelé: ačkoli islám není proti plánovanému rodičovství, užívání antikoncepce bez vědomí manžela je nepřípustné.

Cheikh Mbodj, imám z Guediawaye, si dokonce myslí, že pokud užívání antikoncepce, kterou žena brala bez vědomí manžela, povede ke zdravotním komplikacím, není podvedený manžel povinen hradit náklady na manželčino léčení.

Apelují proto na ženy, aby spíše než pokoutné užívání antikoncepce upřednostňovaly dialog s manžely, do něhož případně zahrnou i širší rodinu, a vysvětlovaly manželům důležitost plánovaného rodičovství pro zdraví ženy. Stejně tak vyzývají centra plánovaného rodičovství, aby se nesoustředila jen na matky, ale i na otce, a lépe informovala muže o reprodukčním zdraví žen a možnostech v péči o něj.

 http://www.seneweb.com/news/article/28509.php

http://www.jstor.org/pss/2133278

http://www.unfpa.org/public/global/pid/1001

http://www.popcouncil.org/pdfs/factsheets/EC_Senegal_letter.pdf

http://www.fpconference2009.org/media//DIR_169701/15f1ae857ca97193ffff835affffd524.pdf

Demographic Change in Coastal Fishing Communities, Uwe Tietze a kol.

Podomácku.

Prý se to stává celkem často. V senegalských zprávách jsem na takovou historku ale narazila poprvé.

Stavebnictví v Dakaru skýtá četné pracovní příležitosti. Věděl to i zedník A., který žil s manželkou a třemi dětmi v Sebikotanu zhruba padesát kilometrů na východ od metropole. Možná i proto, že pan A. přebýval v domě manželčiných rodičů, rozhodl se za prací do velkoměsta odjet.

Za nepřítomnosti pana A. viděla jeho žena i jiné důvody: věřila, že ji manžel v Dakaru podvádí.

Každá zedníkova návštěva v Sebikotanu znamenala hádky; po jedné z nich se muž – poprvé po deseti letech – od manželky odstěhoval k rodičům.

Blížil se svátek Tabaski. Pan A. koupil pro manželku a děti berana, odvedl ho k nim, zařízl, popřál si s chotí hezké svátky a odebral se k mamince.

Hladký průběh poslední návštěvy mu dodal nové naděje na znovudosažení manželského štěstí: pan A. ale pro jistotu ještě pár dnů počkal, než manželce zavolal a navrhl jí, že u ní přespí.

Potěšení ze shledání přerostlo v potěšení ve společném loži.

Pan A. usnul. Probudil se až, když se mu manželka pokoušela nožem upižlat penis.

"Řekla mi," vyprávěl pan A., "že nesnese, abych chodil za ženskými a že se o mě nebude dělit. Že když mi ho uřízne, bude konec jednou pro vždy a pro všechny. Chystala se řezat; bránil jsem se, ale stejně jsem o větší část pyje přišel. Mluvil jsem s ní, dokud se neuklidnila a neupustila od úmyslu pokračovat… Rozvedeni ještě nejsme," uzavírá, "ale i když už se nás pokoušejí usmířit, nechci s ní dál žít. Ne kvůli tomu zranění, ale kvůli tomu, jak mě její čin překvapil. Také se bojím, že bych se neudržel a napadl jí, a to rozhodně nechci."

"Říkají imámové, že by se měly zbořit kostely?"

ptal se senegalský prezident Abdoulaye Wade sugestivně v (dnes již) proslulém projevu na obranu gigantické sochy africké renesance (psala jsem o ní ZDE).

Socha je ohromná, drahá a (socialisticky) realistická. Pragmatici si myslí, že miliardy měly být využity jinak, estétům vadí vzhled, idealistům prezidentův podíl na zisku a muslimům zobrazování živých bytostí.

A právě na kritiku z řad imámů odpověděl Abdoulaye Wade 28. prosince loňského roku mimo jiné i slovy "podle muslimů se v kostelích modlí k někomu, kdo není Bůh. Modlí se v kostelích k Ježíši Kristovi, všichni to vědí, ale říkají snad imámové, že by se kostely měly bořit?"  

Tento výrok pobouřil pětiprocentní křesťanskou minoritu natolik, že dakarský kardinál prohlásil, že křesťané si nemohou necht takové ponížení a urážky líbit – oni přece neuctívají sochy, ale jediného Boha! Nemohou nechat napadat svou víru v Pravého Boha, zrozeného z Pravého Boha; je skandální a nepřijatelné, aby Ježíš Kristus, srdce víry, byl haněn státními autoritami! Duchovní v médiích projevili úmysl stěžovat si u papeže, rozhořčení katolíci pochodovali ulicemi a krom pokojných demonstrací vyzývajících všechny křesťany ve státních funkcích k okamžité demisi došlo i k napadání pořádkových sil a srážkám s policí.  

Karim Meissa Wade, prezidentův syn a ministr, si k církevním autoritám pospíšil s omluvou; prezident sám v novoročním projevu prohlásil, že jeho slova byla vytržena z kontextu a špatně pochopena, a senegalští emigranti v Itálii poslali z vlastní inicativy omluvný dopis papeži.  

Ačkoliv Vatikán se k záležitosti nevyjádřil, situace se ne a ne uklidnit:  k protestujícím křesťanům se přidali i muslimové. K pokusům zachránit skandálem notně vyviklaný prezidentský post přibylo letos 6. ledna nahonem nově zřízené Ministerstvo pro náboženské záležitosti. Křesťanskou mobilizaci existence nového úřadu nezastavila: kostely, jindy poloprázdné, se plní. Výjimkou není ani katedrála svatého Antonína v Ziguinchoru, kam se věřící sešli minulý týden, a kde biskup četl ostrým tónem psaný otevřený dopis prvnímu muži země. Prezidenta obvinil z toho, že za jeho vlády dochází v Senegalu k "útokům na katolickou církev", čehož dokladem byl pokus odstranit slovo "laická" z ústavy předložené k referendu v roce 2001, biskupům adresovaný výhružný dopis podepsaný skupinou "ocelový kruh",  odmítnutí žádosti o přidělení místa na hřbitov , vyšetřování kriminální policie v kostele během Velkého pátku a nařčení křesťanů z nevděku. Navíc hlava státu veřejně prohlásila křesťany za uctívače člověka a modloslužebníky. Katolíci ze ziguinchorské diecéze, psalo se v dopise, považují taková slova za nepřijatelná, urážlivá, znevažujcí, hanící a rouhačská.   

Vatikán po dvou týdnech konečně přestal vyčkávat: apoštolský nuncius v Senegalu navštívil prezidenta, aby vyslovil své ujištění, že na nebi vztahů Senegalu s Vatikánem nikdy nebylo mráčku, a že Benedikt XVI. by rád usmířil "rozhádané členy jedné rodiny".  

Jak se mu to podařilo, ukážou příští dny. Jisté je, že Senegalu teď kromě kontroverzní sochy zůstane na památku i další ministerstvo. Inu, úřadů není nikdy dost…  

Ženy jim závidí. Kamarádky za nimi chodí se žádostmi o peníze. A dívky svádějí jejich muže, když je konečně uvidí.

Manželky emigrantů.  

Vdát se za emigranta je snem každého děvčete: nebude si muset přivydělávat, každý měsíc nebo možná týden se navoněná, učesaná, oblečená do drahých šatů postaví do fronty v naleštěné úřadovně Western Union (dívejte se, manžel mi posílá peníze!); pořídí si všechno, čeho se jí jen zamane, a lidé si jí budou vážit.

Ty méně šťastné se za emigranty skutečně provdají. Netuší, že peníze na jejich věno a dárky v některých případech pocházejí z peněz jejich spolumanželek v Evropě či v Americe, nebo že se jedná o úspory.

Manžel se po krátkých líbánkách vrátí do zámoří a novomanželky se těší z nového statutu "žena emigranta". Každý od nich chce peníze – v některých případech, vázány tradicí, nemohou odmítnout – a ony brzo zjistí, že to, co mají u sebe, je na potřebnou reprezentaci příliš málo. Prodávat na trhu nebo u silnice, nebo dokonce něco pěstovat, to už nemůžou – společensky by znemožnily sebe, manžela i obě rodiny. Mají teď přece bohatého muže, který je zaopatřuje!

V té situaci je prý 15 – 20% městských žen; některé z nich manžela neuvidí celé měsíce a roky – pět, osm i více let není výjimkou. Brzy pochopí to, co už jejich manželé vědí: že život v zahraničí také něco stojí, a platy tam nejsou zdaleka tak vysoké ani práce jistá, jak se povídá. U okénka Western Union, ke kterému se tak těšily, dostávají (v Louze) každý měsíc průměrně 15.000 západoafrických franků (cca 600 Kč) – nejvyšší částka, jakou respondentky reportáže Guye Morena zmínily, byla 35.000 franků; šlo o naprosto ojedinělý případ.

"Manžel říká, že i tam je život tvrdý. Navíc musí přispívat mně i svým rodičům a sestrám, a neví už, kolik tu co stojí; je to už pěkných pár let, co odjel, a od té doby ceny stouply dvakrát," stýská si jedna z doma zanechaných manželek.

Ženy emigrantů nakonec musejí vyjít s částkou asi o polovinu nižší, než mají k dispozici manželky mužů, kteří zůstali v Senegalu. Většna z nich se ze společenských důvodů neodvažuje pracovat, ale zároveň musí i s těmi minimálními prostředky předstírat, že je na tom finančně lépe, než ženy v okolí.

Není divu, že některé z nich v zoufalství hledají cestu z bezvýchodné situace pomocí ilegální prostituce.      

http://tukki.net/index.php?option=com_content&task=view&id=324&Itemid=1  

http://www.seneweb.com/news/article/7917.php

Přítomnost účastníků interteritoriální episkopální konference v senegalské Koldě byla příležitostí pro tamní křesťanky, aby si požádaly o zmírnění tvrdosti podmínek pro vdovy.

Otevřeného setkání se zúčastnily stovky věřících z Kapverd, Mauretánie a Guineje Bissau (biskup Koldy toho využil k tomu, aby senegalskou vládu požádal o přidělení většího pozemku k výstavbě dalšího svatostánku, který by při podobných příležitostech mohl pojmout velký počet věřících) a zástupkyně žen, paní Antoinette Zalé, zde vyjádřila nespokojenost s délkou trvání povinného vdovského smutku.

Žena, na jejíchž bedrech po manželově smrti často spočívá péče o celou rodinu včetně obživy dětí, truchlí po dvanáct měsíců. Během této doby  spává na zemi, nemůže vycházet mezi lidi ani se znovu provdat. V dnešní době je ale málokterý zaměstnavatel bude ochoten držet vdově místo po celý rok, než její smutek skončí. Ženy se během truchlení cítí opuštěné a vyloučené ze společnosti.

Reprezentantka žen připomněla, pro srovnání, že ovdovělí muži drží smutek po čtyři měsíce, během nichž se sice nemohou oženit, ale smějí vykonávat svá povolání a nejsou omezeni ani ve společenském životě. Přítomní biskupové uznali, že tento problém často zmiňují i ženy z jiných diecézí, nicméně délka vdovství je dána tradicí a nikoli rozhodnutím církve. Vyzvali tedy ženy, aby samy na problém upozorňovaly strážce tradic a snažily se najít řešení.

Kardinál Theodor Adrien Sarr pak připomněl rodičům, aby zvažovali výši věna, které požadují od ženichů svých dcer, a usnadňovali ženitbu mladým mužům, kteří se touží usadit.

http://www.aps.sn/spip.php?article62460

http://www.seneweb.com/news/article/27074.php

Kdybych byla chlap, asi bych se do ní zamilovala.

Sousou Cissoko mi učarovala hlasem i úsměvem… a to jsem ještě nevěděla nic o jejím životním příběhu, který mi trochu připomíná můj vlastní.  

Sousou Hagberth Gottlow se narodila v jižním Švédsku. Její otec, hudebník, se v 90. letech učil od gambijského griota Alhadjiho Mbaye hrát na koru. Sousou zvuky strun okouzlily a zatoužila do tajů hry na africkou loutnu proniknout. Ale ženy na koru nikdy nehrály! Smí se to vůbec?

Alhadji Mbaye musel odcestovat na venkov, za starými mistry a znalci kory i tradic, aby se s nimi poradil: je možné učit ženu hrát na koru?

"Nedělá se to," dozvídal se, ale nikdo mu nemohl říci, proč. O žádném zákazu nebylo nikomu nic známo.

 Umělec tedy mezi své studenty zařadil i ženy, a jednou z prvních byla Sousou, která koře úplně propadla. Strávila dlouhou dobu v Gambii a v Senegalu, ovládla hru na koru, mandingštinu i wolofštinu, vzdělávala se v historii a kultuře mandingů a v tradicích griotů.

A stalo se jednou během jejího gambijského pobytu, že se setkala se Solo Cissokem, jihosenegalským koristou a vítězem Hudební ceny BBC.

"Přijeď se podívat, jak se to hraje u nás," řekl jí tenkrát. "Vezmi si taxi do Ziguinchoru," poradil jí, "a řekni řidiči, ať tě zaveze k mému domu. On už bude vědět."

A přesně to Sousou o pár měsíců později udělala.  

Solo sice doma nebyl, ale našla tam další členy jeho rodiny, mezi nimi i Solova bratra Mahera. Ten se hře na koru věnoval už od dětství, měl vlastní způsob jejího používání a pobýval na mnoha festivalech v zámoří. Maher hrál různé hudební styly a používal různé nástroje…

A dnes už je se Sousou několik let ženatý. Mají dceru, která se s nimi zúčastnila natáčení posledního alba Adouna.

http://videos.seneweb.com/embedPlayer.php?vid=a554f89dd61cabd2ff833d346

V sobotu se na serveru Xibar.net objevil rozhovor, na který od té doby pořád myslím. Reportérka Walfu zpovídala seropozitivního obchodníka z autobusového nádraží.

"Je mi třiatřicet," představil se, "a jsem z jihosenegalské vesnice. V Dakaru žiju dvanáct let; dělal jsem dokaře, ale kvůli nemoci jsem teď slabý, už to dělat nemůžu, tak tady prodávám drobnosti. Už šest let jsem seropozitivní."  

"Když už je to šest let, proč jste se rozhodl mluvit o tom až nyní?"  

"Už se sám ani neuživím. Cítím se slabý, často bývám nemocný. Začínám mít problémy se srdcem. Těžko se smiřuji s tím, že zemřu bezdětný. V nemocnici mi nabízejí retrovirální léky, ale já už nemám sílu pracovat ani tolik, abych si vydělal na jídlo a na bydlení. Žádal jsem o pomoc úřady.  Moje příjmy nepokrývají mé výdaje. Nevím ani o žádné organizaci. Lidi o nějakých mluví, ale já žádnou neznám. Psal jsem prezidentovi republiky, ale marně. Pak mi někdo doporučil Abdoulaye Lama z televize Walf, a ti mě odkázali na vás."  

"Jak jste se o své nemoci dozvěděl?"  

"To bylo před šesti lety. Bylo mi osmadvacet. Měl jsem vysoké horečky, a v nemocnici ve Fannu mi udělali testy. Tam mi tu zprávu taky sdělili. Ten den jsem proplakal. Celé hodiny jsem seděl před nemocnicí. Zhroutil se mi život. Jako by mi řekli, že v příští minutě zemřu. Nakonec jsem se rozhodl nechat všechno na osudu. Neviděl jsem před sebou nic než smrt."  

"Čeho litujete nejvíc?"  

"Toho, že nebudu mít děti. Jen pomyslete, byl jsem čerstvě ženatý, snil jsem o dětech, o tom, že je uvidím vyrůstat. Netrápí mě myšlenky na smrt. Je mi líto, že nebudu mít dědice. Kdybych mohl mít aspoň jednoho syna, kterého bych mohl pojmenovat po Proroku Mohamedovi… Cítím smutek, když vidím otce, jak chovají své děti. Mám děti rád, jsem s nimi šťastný."

"Než jste onemocněl, věděl jste o AIDS?"  

"Slýchal jsem o něm, ale neuměl jsem si to představit. Než jsem odjel do Dakaru, rodiče mi kladli na srdce, abych dával pozor na nástrahy velkoměsta. Byl jsem panic až do osmadvaceti. Manželka byla moje první. Nikdy jsem jí nebyl nevěrný. A čtyři měsíce po svatbě u mě zjistili virus. Víte, ženil jsem se s rozvedenou. Bylo jí sedmnáct a protože to byla naše příbuzná, věřil jsem jí. O jejím prvním manželství jsem nic nevěděl. Pak jsem si říkal, že to asi nebude její chyba, že ji možná nakazil první manžel. Rozhodl jsem se jí říct, že jsem pozitivní. Ptala se mě, jestli jsem spal s hodně ženami, jestli jsem jí byl nevěrný. Přiznal jsem jí, že jsem nikdy jinou ženu neměl. Nakonec pochopila, že jsem to dostal od ní. Pár týdnů nato ode mě odešla. Nevyhnal jsem jí – nechtěla se mnou zůstat, aby mě podporovala. I když bychom už nemohli mít děti."  

"Požádala o rozvod?"  

"Ne. Je to už šest let, ale před zákonem jsme manželé dodneška. Jednoho dne prostě odešla a nechala mě v tom samotného. Špatně jsem to snášel. Dodneška jsem se s tím nevyrovnal. Muž potřebuje mít po boku ženu, zvlášť v takové situaci. Ale už o ní nemám žádné zprávy. Zkusil jsem jí telefonovat, ale vzal mi to nějaký muž. Nepřestal jsem ji milovat, ale zbývají mi jen fotky. Někdy pláču, když na ni vzpomínám. Vzdal jsem to, ale bolí mě, že mě opustila, když jsem ji nejvíc potřeboval. Víte, AIDS může dostat každý. Byl jsem panic až do osmadvaceti. Nespal jsem s nikým, kromě své manželky. Jako každý normální muž, i já někdy zatoužím po ženě, ale potlačuji to. Matka mě nutí, abych se znovu oženil. Říkám jí, aby počkala, a ona nemluví o ničem jiném, než že by ode mě chtěla vnoučata…"  

"Co se vaší nemocí změnilo?"  

"Už nemůžu mít to, co chci. Měl jsem dobrou práci, vydělával jsem slušné peníze. To už nejde, nemám na to sílu. Nebýt té nemoci, měl bych dneska svůj dům, ženu a děti… Hodně myslím na smrt. Ale věřím v osud, a říkám si, že i zdraví lidé umírají."  

"Jste pohledný mladý muž. Nenadbíhají vám děvčata?"  

"Nemám přítelkyni. Na to ani nemyslím. Občas se mnou dívky flirtují, ale držím se zpátky. Modlím se, aby Bůh uchránil moje okolí před touhle hroznou nemocí. I když jdu k holiči, nedovolím, aby používal břitvu nebo žiletku. Dívkám se líbím, když se dobře obleču. Lichotí mi to. Někdy se mi o ženách zdá, ale to je všechno. Závidím těm, kdo si třeba na Silvestra mohou vyrazit s milou… Ale, jak jsem říkal, pravidelně se modlím, komunikuji s Bohem."  

"Znáte nějaké další seropozitivní lidi?"  

"Ano. Snažil jsem se utěšit jednu vdovu, která chtěla spáchat sebevraždu. Díky mé podpoře od úmyslu nakonec upustila. Její manžel jí nakazil, a ona chtěla zemřít. Nebrala léky. Přesvědčil jsem ji, aby se léčila, a její lékař mi za to vyjádřil uznání. Ale nejsem v žádném spolku, který by sdružoval nemocné AIDS."  

"A co byste vzkázal mladým lidem vašeho věku?"  

"Aby byli opatrní. Aby sexuálně abstinovali, a pokud ne, aby vždycky používali kondom. Je to důležité. Nikomu tuhle nemoc nepřeju. Život je jedinečný. Každému páru bych poradil HIV testy před manželstvím. Láska je krásná, ale testy jsou potřeba. Před vstupem do manželství by měly být povinné."

Málokdy opravuji články. Také se mi většinou nestává, že bych vyvěsila článek, který mi vzápětí vyvrátí novinová zpráva.

Teď k tomu došlo, a mně to není ani trochu líto. Senegalský deník Slunce zveřejnil výsledky zemědělské kampaně Goana.

Zatímco jsem včera psala o tom, jak hluboce a zcela je Senegal potravinově nesoběstačný, kdesi v senegalské tiskárně už se chystaly k vydání listy zpravující o změnách.

Statistiky, podepsané ministryní senegalského zemědělství, paní Fatou Gaye Sarr , hovoří o tom, že produkce obilí letos vyšplhala nad hranici soběstačnosti, podíl obdělávané půdy se zvýšil o 35%, sklizeň arašídů přinesla o 60% vyšší výnosy než loni; produkce prosa stoupla o 19,5%, kukuřice o 37%. Jen rýže sklidili zemědělci méně, než bylo očekáváno – 508.481 tun namísto 750.000 tun; ale i tak toto číslo o čtvrtinu převyšuje loňský výnos.

Ministerstvo nyní očekává dodávku sedmi stovek motorových pluhů z Indie a tisícovky íránských traktorů.

Program GOANA pokračuje.

Obdělávám mnohem míń půdy, než dřív," povzdechla si paní Badiane v jižním Senegalu před reportérem IRIN . "Před pár lety jsem ovdověla a každý rok teď musím platit zemědělské dělníky – moji synové jsou v Dakaru, a na pole prý nemají čas."  

Převážná většina Senegalu leží v sahelském pásu savan a polopouště – 95% půdy není zavlažováno. Výnosy zemědělství, které živí (doslova) většinu obyvatelstva, tak závisí na nepravidelných sezónních deštích a na nízkém výskytu škůdců. Necelá polovina obdělávané půdy je využívána pro pěstování arašíd a arašídy také tvoří většinu zemědělského exportu Senegalu. Senegal vyváží i bavlnu, která roste zhruba na třetině polí. Jen menší část zemědělské půdy je využívána pro pěstování obilovin (rýže, prosa, kukuřice) a zeleniny, a zemědělci své výpěstky obvykle také sami spotřebují. Senegal není potravinově soběstačný a 80% potravin (převážně rýže a rajčatového koncentrátu) pro domácí trh nakupuje v zahraničí. Pokud jde o rýži, je v Africe Senegal jejím druhým největším dovozcem (po Nigérii) .  

A zde se na chvíli zastavme: jak jsem už psala dříve, v dobách francouzské kolonizace bylo senegalské zemědělství přeorientováno na produkci pozemnice olejné. Senegal vyvážel do Evropy arašídový olej už před kolonizací, ale nikoli v takovém množsví – zemědělci dřív využívali půdu hlavně k pěstování obilí. V období kolonizace prosná pole zmizela, místo obilí rašily arašídy. Aby koloniální vláda udržela pod kontrolou ceny potravin a motivovala farmáře k pěstování arašídů, nechala dovážet velké množství levné, zlomkové rýže. Rýže – v předkoloniálních dobách sice známá, ale považovaná za luxusní potravinu – v jídelníčku obyvatel nastoupila na místo prosa. I tato změna stravovacích návyků Senegalců byla dobře promyšlena: rýže se pěstovala ve francouzských koloniích v Indočíně, a ekonomický koloběh mohl být uzavřen.

I po získání nezávislosti v roce 1960 zůstávaly arašídy hlavním vývozním artiklem.*

Rýže skutečně stala hlavní složkou jídelníčku Senegalců. Většina zemědělské půdy Senegalu je ale kvůli podnebí pro pěstování rýže nevhodná a silná měna (a tedy levný dovoz) znevýhodňuje místní rolníky, kteří obvykle pracují jen s tradičními nástroji.    

A zemědělství trpí, mimo jiné, i nízkou společenskou prestiží rolníků. Přes vládní i nevládní programy bezúročných půjček pro zemědělce a propagaci zemědělství se zdá, že s narůstajícím vzděláním mladé generace klesá její ochota k polním pracem. Mladé lidi odrazuje vědomí, že obděláváním půdy nikdo nezbohatne; nedostupnost moderní techniky a společenská nemožnost pustit se do farmaření poté, co mladý člověk absolvoval střední školu nebo univerzitu.

Takový jedinec by vystavil posměchu sám sebe i svou rodinu, ukázal by se jako neschopný a bez ambicí – "studoval, a k čemu mu to je? Okopává pole motyčkou! Rodiče do něj investovali, a on je úplně k ničemu!". Paradoxně, založí-li tentýž člověk doma na čestné místo svůj univerzitní diplom, uloží se na kanape a bude "čekat na příležitost", nic na vážnosti neztratí – studoval a teď jen nemá práci… Je ale nemyslitelné, aby – než jinou práci najde – zasadil ze zištných důvodů pár melounů.  

"To, co vypěstuji, nám nestačí ani na osm měsíců," stýská si dál paní Badiane. "Musím chodit prodávat na trh. Letos sice pršelo, ale neměla jsem peníze na dělníky. Nás, kteří farmaříme, je málo a stárneme…"           

*V tomto tisíciletí trvale klesá cena arašídů i bavlny. Největší konkurent Senegalu ve vývozu arašídů, USA, své farmáře dotuje. Senegal si to nemůže dovolit; vláda proto zahájila rozsáhlou kampaň, aby z "arašídářů" udělala farmáře, kteří budou pěstovat potraviny pro domácí trh.    

http://www.rural21.com/uploads/media/ELR_engl_22-25.pdf  

http://www.un.org/ecosocdev/geninfo/afrec/vol17no1/171food2.htm

Femme auto v Dakaru je jednou ze dvou senegalských autoopraven, jejichž majitelkami jsou ženy.

Desinfekce mi nevoní. Ani zatuchlina, vyčpělé mýdlo, zaschlá moč, prášek proti molům a dušený květák.

Nelíbí se mi, jak vržou gumová kolečka postelí a pojízdných křesel na linoleu, a nemám ráda veliký, hlučný a zlomyslný výtah.

Přesto jsem tam jela. Do nemocnice.  

Zanechavši doma Chotě s většími dětmi, vyrazila jsem s Kakaem "na výlet".

Kdyby se listí na stromech nečervenalo a nehnědlo (nebo kdyby už opadalo), přísahala bych, že je časné jaro – tak krásné dopoledne to bylo. A nejen já měla jarní pocity.  

Ujela mi tramvaj. Skoro mě to potěšilo – o důvod víc zdržet se ještě chvíli na sluníčku, sice už nehřejivém, ale aspoň projasňujícím. Chystala jsem se začíst se do knihy, když na stránku padl stín.

"Takové hezké dítě," pravil prošedivělý elegán, podobný Miloši Kopeckému nejen oděvem.

"Co pan manžel?"

"Je doma," odpověděla jsem, nikoli bez překvapení.

"To nemyslím, ale… co dělá?"

"Hlídá děti," nelhala jsem. (Učili nás úctě k starým lidem, no ne?)

"Je na vás hodnej?" položil dědeček další otázku, zatímco se přesouval za mě. A než jsem stačila něco říct, doplnil další otázku: "A černouška byste nechtěla?"

Můj úžas musel být viditelný.

"No černouška, ještě… k těm dětem…" vysvětloval mi, a nenápadně mě poplácal po zadku.

Pohupovala jsem kočárkem, ve kterém se hřálo nejčernější z mých černých dětí, a moje překvapení nad jeho nabídkou bylo takové, že jsem sexuálnímu kontextu (a poplácání) ani nevěnovala pozornost.

"Vám se… to dítě… zdá málo černý?!?" podivila jsem se.

Obešel kočárek.

Z míry se vyvést nedal: "Aha, manžel je cizinec!"

"A vy jste odsud?" zaútočila jsem pro změnu na dědouška (sice poněkud snědého, ale ne dost na to, aby mohl klamavou reklamou nabízet výrobu černoušků), a dědoušek skvělou češtinou odvětil, že ne: "odkud myslíte, že jsem?"

"Ze Sýrie," tipovala jsem.

"Tam odněkud," odtušil, a pokračoval v nabídkách, jaké jsem od doby, co chodím "nahoře bez", na ulici od cizího muže ještě nedostala.

Sluníčko svítilo, tramvaj nejela a chuť na čtení o bakteriích mě už přešla; nechala jsem, zvědavá na invenci, pána (který už na mě nesahal) slibovat podivuhodné a ještě podivuhodnější zážitky a jen občas jsem mu připomněla: "to by se manželovi asi nelíbilo…" "ne, děkuji, skutečně ne…".

Tramvaj se příbližila a nápadník křepce poodběhl, aby mi nemusel pomáhat s kočárkem (netušil, chudák, že běží zbytečně, neb kočárek si do schodů nosím sama).

Vrátil se ke mně až na plošině: "No neříkjte, že to nemáte ráda… co?" (nic). "Vždyť je to přece zdravý!"

"Zdravý, to možná je, ale harám*," mrkla jsem na pána.

Pán pokývl… a dělal, že se mnou nikdy slůvka nepromluvil.  

(Ale ještě dva takoví, s černouškama, a já se snad doobleču… Abych pak zase nemusela doma Choti štkát, jestli už skutečně vypadám tak zoufale, že se zdá, že bych na podobnou nabídku mohla kývnout.)

*arabsky "zakázané"

Ředitelka základní školy na dakarském předměstí, paní Magette Mbow, věří, že dívky by měly mít stejný přístup ke vzdělání jako chlapci. Když osmiletá Aissata přestala chodit na hodiny, vypravila se paní ředitelka k Aissatě domů – předpokládala, že rodiče si holčičku – jak to někdy bývá –  chtějí nechat doma, aby pomáhala s domácností nebo některému z rodičů s prací.

S tím, co na místě zjistila, ale nepočítala: Aissatini rodiče zemřeli a ona teď žila se slepou babičkou. "Vodí mě žebrat," řekla stará dáma ředitelce. "Nemůže jít do školy: neměly bychom co jíst." 

I takové jsou překážky, ležící v cestě plnění ambiciózního plánu senegalské vlády Základní škola pro všechny.

Státní vzdělání je v Senegalu bezplatné (ač mnoho základních škol vyžaduje zaplacení registračního poplatku ve výši cca 70 Kč ročně) a povinné. S ohledem na případy, jako je Aissatin, na administrativní nepořádek a souběžně působící jiné druhy vzdělávání ale posílání dětí do škol nebývá vyžadováno. Možná je dalším důvodem i to, že na jednoho učitele připadá něco přes 50 žáků; místa není dost pro všechny.  

Zvyšování gramotnosti a prohlubování vzdělání zůstává i tak prioritou:  pro děti od 9 do 14 let které z nějakého důvodu do školy evropského typu nechodily vůbec nebo málo, existují literalizační programy, a podobné vzdělávací akce jsou i pro stejně znevýhodněné osoby od 15ti do 55 let.  

Přesto, že vzdělávací plány se daří plnit (úměrně k obětem – v roce 2005 investoval Senegal do školství 19% rozpočtu, respektive téměř 5,5% HDP) a dnes je v základních školách zapsáno přibližně 80% dětí, na střední školy (z nichž první byla v zemi založena v roce 1965) se ani letos nedostane zdaleka tolik dívek, jako chlapců.  

"Holkám škola nejde," proslýchá se. Inu, ovšem, že nejde. Když dívka chodí do školy tři dny v týdnu a zbývající dva pracovní dny prodává na trhu, fouká kovářským měchem, pere nebo pracuje na poli, je samozřejmé, že jí probíraná látka unikne a projeví se to na výsledcích.  

"Holkám je škola k ničemu," myslí si rodiče často, "vdají se, mají děti a k čemu pak všechno učení." (To je, mimochodem, názor, který jsem slyšela i v Česku. Od Čechů.)

To bývá pravda. Mnoho dívek v Senegalu se vdá ještě před nástupem na střední školu; další se během školního roku stanou svobodnými matkami a studium už nedokončí. Z těch, které přece vystudují, se jen málokterá uplatní na odpovídající pozici: zatímco v městech probíhá hnutí za rovné zastoupení mužů a žen v politice a dalších oblastech veřejného života, na venkově pracují muži i ženy stále stejně: v zemědělství a rybolovu.  

"Škola je daleko," strachují se rodiče, "copak můžu na takovou cestu denně posílat holčičku?" A, navíc, "škola dívky zkazí" (na tom něco je: 10,4% dívek se ve škole naučí kouřit) a "není v ní bezpečno."

A v tom mají také pravdu: 20% znásilnění dívek školního věku páchají učitelé.  40% studentů o násilí ve škole alespoň slyšelo.  

"Profesor mě požádal, abych mu pomohla zanést domů nějaké věci. A když jsme byli u něj, znásilnil mě," vypráví se slzami v očích patnáctiletá Aida, studentka dakarského gymnázia v Parceilles Assainies. "Takové věci se stávají, a rodiče se většinou nic nedozvědí; stydíme se jim to říct. Máme strach z profesorů a jejich pomsty; některé dívky radši změní školu, než by udaly násilníka."

Sedmnáctiletá Jeanette z lycea Blaisse Diagne v Dakaru má na věc trochu jiný názor: "Ano, jsou profesoři, kterým je lépe se vyhnout, ale je to i na studentkách. Chodí provokativně oblečené, píšou profesorům milostné dopisy, nadbíhají jim, aby měly lepší výsledky; u nás na škole se tomu říkalo "sexuálně přenosné známky."  

Gymnazijní profesor francouzštiny se domnívá, že "odpovědnost leží na obou stranách. Aniž bych chtěl násilníky z řad profesorů hájit, jsou vyučující často mladí, nezkušení, nepřipraveni na obtěžování ze strany žákyň. Rychle může dojít ke kontaktům, které přesahují rámec vztahů učitele a žáka."  

Otec rodiny vidí problém ve výchově: "Je potřeba, aby mezi rodiči a dětmi nebylo žádných tabu. Dcery mi ukazují milostná psaníčka od chlapců, a kdyby se něco dělo, dozvěděl bych se to. Mé dcery vědí, co od nich chci."  

Skandály se sexuálním zneužíváním žákyň nicméně velmi škodí snaze vlády o popularizaci školství pro dívky. Navíc každé třetí senegalské dítě začíná mezi desátým a čtrnáctým rokem svou profesní dráhu, nejčastěji jako učeň (bez nároku na plat) v obchodě nebo nějaké dílně, a to i přesto, že zákon zakazuje zaměstnávání osob mladších osmnácti let a učňů nebo učnic pod šestnáct.

Za těchto podmínek povede k absolutní účasti na školní docházce v Senegalu zřejmě ještě dlouhá cesta.

Adléta a Šafika, moje kamarádky, se vzájemně neznají. Myslela jsem si donedávna, že snad kromě přibližně stejného věku – jedné je 25, druhé 27 – nemají společného nic.

Adléta je  temperamentní brunetka zakulacená na těch správných místech, Šafika jemná, vysoká a útlá blondýnka. Adléta sleduje módní směry, Šafika má vlastní styl. Adléta má ročního synka, Šafika dvouletá dvojčátka. Adléta má manžela z východní Afriky, Šafika se vdala za Egypťana.  

"Vy máte ten ramadán, to můžete mít sex jen v noci, že?" psala mi Adléta. "To nevím, co bych dělala – Madongo pracuje v noci, ve dne spí a milujeme se jen každý druhý úterý, ve dne, když má pak večer volno. A když je náhodou unavený nebo někam jedeme, tak ani to ne. Nemusím ti povídat, jak se modlím, abych to náhodou nedostala zrovna, když se blíží "TO" úterý. A do toho ještě blbý poznámky zastydlejch puberťáků, který se ježej, když mě viděj s černochem, že bych si měla uvědomit, že prej sex není všechno… Jednou někomu z nich urazím hlavu!"

Napadlo mě, že sexuálně frustrovanou ženu může provokovat jen sebevrah toužící po spolehlivém způsobu skonu, a abych Adlétin pocit křivdy trochu zmírnila, poznamenala jsem, že u nás se na sex taky vždycky čas nenajde… Smetla mou poznámku rázným: "Ty ve svém věku a se třema dětma buď ráda, že se k nějakému sexu ještě vůbec dostanete," a já jsem se na ni ani trochu nezlobila.

Adléta se se mnou rozloučila a já na naši konverzaci pozapomněla. Nakrátko. Jen než jsem poslala Šafice blahopřání ke konci Ramadánu.

"K tomu mi neblahopřej," vzdychla Šafika v okně MSN messengeru, "leda tak upřímnou soustrast." Nechápala jsem. "Bassam se mnou skoro nespí. Jen o ramadánu, přes den, když si je jistej, že k ničemu ´doopravdy´ nedojde, se nechává zmermomocnit a pořádáme nekoitální orgie. Teď mi ramadán skončil a já mám zase na rok utrum…"  

Tak si říkám, jestli by pro moje kamarádky rok neměl mít 365 lichých (nebo sudých?) ramadánových úterků…

Adama chodí na 2. stupeň základní školy. Adamě je dvanáct, a to je její štěstí. Není ještě trestně zodpovědná.

Adama v jedenácti letech otěhotněla. Otec dítěte, imigrant z Guineje, zmizel po anglicku. Adama žila v hrůze z toho, co se stane, až se to dozví matka a sousedé – jaká ostuda to bude! Těhotenství tajila a matka si prý nevšimla ničeho. Ale lidé z okolí ano. A když zpozorovali, že malá Adama už dítě nečeká, ale ani nechová, začali o tom mluvit. Rozebírali to tak dlouho, až se o drby začala zajímat i policie. A tehdy promluvila Adamina matka. Adama prý tajně a bez pomoci porodila, dítě zabila úderem o stěnu a mrtvolku schovala. Měla ale bolesti a nebyla schopna chodit, takže si Adamina matka všimla, že se něco děje… a podle stop krve našla i tělíčko zavražděného nemluvněte. Adama údajně miminko zabila, aby matku uchránila před hanbou. Babička mrtvého dítěte pak už jen pomohla Adamě dítě odnést na pole a zakopat do brázdy mezi kukuřičné klasy, píšou včerejší noviny.

Policisté ostatky novorozence – jehož pohlaví už nelze určit – exhumovali a Adamina matka čeká na trest.

Nepochybuji o tom, že  ví, že Adama je soudně nepostižitelná. O něco víc pochybuji, že dvanáctiletá(!) Adama utajila celé těhotenství, porodila sama a sama také novorozence zabila.  

Chtělo by to více sexuální výchovy v nižších třídách. A více dostupné  antikoncepce. Protože jenom pěkné řeči o morálce dětské životy nezachrání.

Senegal se pyšní – v africkém kontextu – extrémně nízkým počtem občanů nakažených virem HIV. Odhady praví, že seropozitivních by mohlo být 0,7 – 1,4 % obyvatel nejzápadnějšího afrického státu, který bývá v této souvislosti dáván většině subsaharských zemí za vzor.

Vláda a neziskové organizace zareagovaly rychle už v době, kdy se objevily první případy AIDS: kontrolované krevní deriváty, distribuce a propagace kondomů, vynalézavá osvěta, registrace a povinné zdravotní prohlídky sexuálních pracovnic.

Dnes je informovanost národa široká  a 70% tamních mužů  při příležitostném sexu používá kondomy.

A senegalský prezident je odhodlán udělat všechno pro to, aby se počty nemocných nezvyšovaly. I za cenu nepopulárních opatření.  

Lékaři i úřady si v poslední době všimli, že v oblastech, z nichž muži migrují za prací, se množství případů nákazy virem HIV zvyšuje. V některých vesnicích na severu Senegalu, z nichž většina mužů odchází za prací do ciziny, je v současnosti nakaženo 27% obyvatel, zatímco v běžné populaci (vyjma homosexuálně se chovajících mužů a prostitutek) je infikováno pouze 0,4% osob.

20 ze vzorku 22 seropozitivních žen v Matamu uvedlo, že se nakazily od manžela – imigranta. Ne vždy to nutně musí být pravda: říká se, že se mnoho žen, kterým emigrovavší manžel neposílá peníze, tajně prostituuje, aby uživily rodinu.  

V cizině nicméně pracuje téměř půl milionu Senegalců, a prezident Ablaye Wade už ztrácí trpělivost: oznámil úmysl zavést povinné testování na virus HIV pro každého senegalského emigranta, kdykoli přijíždí domů.  

Odpůrcům, obviňujícím ho z porušování lidských práv, vzkázal: "Ano, chci porušit lidská práva, abych chránil právo žen na zdraví."  

http://www.seneweb.com/news/article/25817.php  

http://www.prb.org/Articles/2003/MigrationandHIVinNorthernSenegal.aspx

A propos, když už jsme u těch sexuálních pracovnic, našla jsem zajímavý blog: http://prostitutka.bloguje.cz

Školní chodba se zdála prázdná; zvuk Aliciných kroků se pod vysokým stropem trochu rozléhal. Šla pomalu, podél zdi vyzdobené dětskýma rukama malovanými veleještěry a kolem okna, na jehož parapetu tála maličká závěj posledního sněhu.

Jaro se hlásilo ke slovu. Dveře tělocvičny byly otevřené. Slunce se opíralo do vysokých oken a malovalo na parketách zlaté obrazce. Alice cítila tlukot vlastního srdce až v konečcích prstů. A mrazení v zátylku.

Cesta na druhý konec tělocvičny se zdála nekonečná; Alice se za svou nedočkavost a napětí trochu styděla sama před sebou. Jak ráda by se cítila uvolněná a sebevědomá! Doufala, že tak aspoň vypadá.

Klika dveří skladu cvičebních pomůcek šla dolů jen ztuha a Alice si na chvíli pomyslela – trochu zděšeně a trochu s úlevou – že je zamčeno. Nebylo. Vešla do tichého šera, nadechla se vůně kůže, oleje a prachu a napadlo ji, zároveň zoufalou i doufající, že je tu možná sama, že nepřišel… Pak se jeden ze stínů pohnul. Alice na vteřinu přestala dýchat. Stál tam, opřený o švédskou bednu, ne moc vysoký, nijak urostlý a přece mužný, právě tak krásný, jak o něm celé poslední týdny snila… A líbal právě tak, jak si myslela, že bude líbat.

Chtěla ho od té chvíle, kdy jim ho třídní učitelka poprvé představila. Tenkrát se na něj snažila nezírat, ale na spolužačku za sebou se pak otáčela – tím směrem, kde seděl On – daleko častěji. Nemohla si pomoct. Tak souměrný obličej, tak lehké pohyby! V ničem se nepodobal ostatním klukům. Nedělal hloupé vtipy. Snad ani nemohl, třeba neuměl dost dobře česky. Nebo uměl, ale možná se styděl za svou výslovnost; prý přijel s rodiči už před třemi lety, a česky sice mluvil, ale s cizím, asijským přízvukem… sexy přízvukem, chtělo by se jí říct, kdyby si troufla. Láska si žádá vyjádření. Když chybí slova, nastupují činy. Alice se svezla na kolena a pomalu, tak jak to kdysi viděla v nějakém filmu, dobývala pevnost za zipem a knoflíčky. Nebylo pochyb, že Ta-wei cítí totéž, co ona. V dlaních držela důkaz. Ta-wei se zhluboka nadechl. Vzpomínala, co ještě v tom filmu bylo. Olízla to, co se k olíznutí nabízelo. Ta-wei zavzdychal. Obemkla ho rty, lechtala jazykem, pohybovala hlavou. Vida, tak nakonec na tom nic není! Chtělo se jí jásat a smát se. S plnou pusou se nemluví, napomenula sama sebe v duchu a málem vyprskla. Cítila se šťastná. Vkládala do své nově objevené dovednosti to nejlepší, co v sobě našla. Představivost, vzrušení, energii. Ta-wei sténal. Alice v sobě cítila ohromnou sílu, moc, o jaké se jí ani nesnilo. "Udělám mu to tak, že na mě do smrti nezapomene," říkala si, a přidávala nové a nové pohyby. Ta-wei úpěl stále hlasitěji.

Křeč v čelisti Alici trochu zchladila elán a projasnila sluch.

"Žuubyyy, žuuubyyy," drmolil sténající Ta-wei.

*Příběh je skutečný (děkuji čtenářce, která se podělila – i když v mém podání to, bojím se, nevyznělo tak legračně jako od Tebe 😉 ), jména změněna.

vzkazy v blogu

Před několika měsíci na mě z naší poštovní schránky vypadlo cosi nečekaně objemného a těžkého – peněženka! Cizí peněženka, pochopitelně bez peněz.  Tramvajenka na jméno Marie Dvořáková, občanský průkaz s fotografií neznámé paní ve věku mé maminky, tedy dost přes sedmdesát. Adresa trvalého bydliště… číslo domu 12.

"Proč to hodili k nám, " divili jsme se, a vydali se na procházku naší ulicí.

"Tady žádné číslo dvanáct není," kroutili jsme oba, já i Choť, hlavami, když jsme tu trasu šli už potřetí. "Tak to pošlu poštou, ti si s tím nějak poradí," plánovala jsem.

"Nemůžeš posílat občanku poštou," rozmlouval mi to Choť, "co kdyby se ztratila!"

Doma jsem na internetu hledala nejbližší policejní stanici, kam peněženku odnesu.

A Chotě napadlo se do ní ještě jednou podívat.

"Cos´tam četla, prosímtě? Koukni, to je přece sousední ulice, ne ta naše!"

V sousední ulici číslo 12 bylo, paní (o peněženku kýmsi okradená) v tom domě bydlela a měla radost, že jsem jí přinesla aspoň doklady.

Předevčírem v noci mě začal bolet zub. 

Ráno jsem našla ve vzkazníku na blogu nový vzkaz. To se mi stává párkrát do měsíce, že mi někdo píše… většinou něco milého, sem tam něco nemilého, občas výhružky…. ale ten včerejší, ten byl premiérový. "Ty musíš být kouzelná, chtěl bych tě šukat," psal mi internetový exhibicionista.

Polila jsem si klávesnici čajem. Kdyby mě ten zub tak hrozně nebolel, smála bych se tomu asi celé dopoledne… ale musela jsem vzít děti do školky, jedno dítě ze školky, zajít do pojišťovny, vyzvednout druhé dítě ze školky, zajet s dětmi a Chotěm na zápis do školy bojových umění.

V devět večer, když jsme se vrátili domů, už se mi chtělo jen úpět.

Zubařku mám, stejně jako gynekoložku, 250 kilometrů daleko. Léky proti bolesti si vzít nemůžu; kojím.

Zanechavše všechny děti Choti, popadla jsem první doklad, který mi padl do ruky – cestovní pas, stovečku na poplatek a vydala se hledat zubní pohotovost, o které jsem se předtím neopomenula na internetu informovat,  že tam slouží samí sadisté.

Pan doktor byl milý, mladý, krásný a vtipný. Snažil se nedělat nic, co by mě bolelo, a to, co by bolet mělo, se snažil dělat tak, aby to nebolelo. Úžasné.

S oteklou pusou plnou krve jsem vykročila k domovu. A po pár stech metrech jsem zjistila, že nemám pas. Vracela jsem se k poliklinice, pomalu, metr po metru jsem propátrávala temný chodník spoře osvětlovaný pouličními lampami. Ten pas tady musí být, kdo by ho sebral? Přece jsem šla tudy… sleduji vlastní krvavou stopu.  Všude ticho a pusto. A pas nikde.

"Ráno musím na policii," svěřila jsem doma Choti. Zapínám počítač, abych se (znovu) podívala, kdeže ta policie je… a z e-mailu na mě bliká vzkaz. Někdo mi píše na blog… Copak asi? Zatímco Google hledá nejbližší policii, čtu:

vzkaz: Dobry vecer,

pri vecerni prochazce s pejsky jsme nasli na chodniku lezet vas pas! Napiste mi adresu, poslu vam ho postou.

Zdravim

………………………………….

Pas už mám, paní mi ho přivezla až do schránky, a ještě psala, že se jí líbí blog.   Moc, moc děkuju!!!!

Podle demografických odhadů Národního statistického úřadu ANSD tvořily v roce 2002 polygamní svazky 24 – 46% z celkového počtu manželství v Senegalu. I polygamie je jedním z důvodů, proč mají rodiče některé děti raději, než jiné.

Dá se prý říci, že muži mívají blíž k synům a matky k dcerám.

To nemusí platit vždycky: "Jsme čtyři bratři, dívka je u nás jen jedna," přiznal se reportérovi Slunce dotazovaný student, "samozřejmě, že všichni nejvíc rozmazlují ji."  

Stává se také, že muž upřednostňuje děti své mladší manželky: jsou zhmotnělým důkazem jeho milostného úspěchu, jsou živou "loveckou trofejí" a tak je tatínek může rozmazlovat.

A když je v rodině jedna manželka poslušná a milá na manžela a druhá učiněná harpyje, mívají muži sklon chovat se lépe k dětem laskavější manželky, aby potrestali tu neposlušnou.

Pro vztah rodiče k dítěti je důležité i jméno. Podle zvyklosti dávají rodiče některým ze svých dětí jména po babičce nebo dědečkovi dítěte. Takový potomek má největší naději, že bude rozmazlován; skrze něj se bude rodič snažit projevit úctu a lásku k tomu ze svých rodičů, jehož jméno dítě podědilo. Se zvláštní péčí rodiče přistupují také k dítěti, jehož matka prožívala obtížné těhotenství, otěhotněla ve vyšším věku nebo kterému již dříve zemřelo víc sourozenců.  

Dalším důvodem pro privilegování dítěte může být podoba. Je-li dítě podobné někomu z rodiny, koho má rodič rád, dostane se mu lepšího zacházení, než kdyby se podobalo neoblíbenému strýci.  

Některé důvody jsou ovšem úplně prosté – rodiče totiž hovoří také o tom, že mají radši ty děti, které jsou poslušnější.

Jsem na nohou od pěti ráno," řekla paní s kabelkou v autobusu reportérovi deníku Slunce, "domů se nedostanu dřív jak v osm večer. Chodím do práce, a děti – mám tři, nejstaršímu je dvanáct – jsou se služebnou.

Vím, že to není nejlepší," dodala omluvně, "ale manžel taky pracuje. Staráme se, aby se měly dobře. Naše děti vychovává Bůh… dneska je nejdůležitější, abychom jim připravili dobré podmínky ke studiu."

"Takže jste rezignovali na jejich výchovu?" ptá se mladý novinář, a na vedlejším sedadle sedící stařec se do rozhovoru vmísí: "rodiče nikdy nerezignovali na výchovu svých dětí, vždycky dělají, co můžou. Ale dneska na děti mají vliv věci, které rodiče neuhlídají. Děti se dívají na televizi, je tu internet…".

Další starý pán se přidává: "když jsme byli děti, každý večer jsme sedávali s dědečkem. Vyprávěl nám o tom, co se dělo v začátcích kolonizace, učil nás náš rodokmen; jsem si jistý, že vy už byste nevyjmenovali víc než čtyři svoje předky!"

"Taky nemám pořád čas na děti," přiznává další dáma. "Odcházím z domova kolem sedmé ráno a vracím se až po páté hodině odpoledne. Takže, kdykoli můžu, posílám děti k dědečkovi na venkov, aby se tam naučily žít ve vesnickém prostředí. Taky nemám peníze, abych je posílala někam na tábory. Hlavně nechci, aby si hrály na ulici. Tam člověk nemá žádnou kontrolu nad tím, co jeho dítě dělá, co se učí, kdo na něj má vliv."

"Máme prázdniny, tak si hrajeme," prozradili reportérovi dva z kluků, honících se za míčem po provizorním hřišti. "Když nejsme tady, chodíme do herny nebo do internetové kavárny."

http://www.senvideo.com/flvplayer_elite.swf

15. srpen je v Senegalu státním svátkem.

V roce 1950 totiž papež Pius XII vyhlásil církevní dogma o nanebevzetí Panny Marie, a katolíci Nanebevzetí od té doby – vždy 15. srpna – slaví. Katolické svátky jsou, společně s muslimskými, vedeny v senegalském kalendáři jako státky svátní, a všechny bývají, alespoň do jisté míry, slaveny občany bez rozdílu vyznání.  Ale zbožná nálada, jak si stěžují duchovní na obou stranách, se z oslav svátků vytrácí rychle.

Je to náboženský svátek se silným důrazem na pozemský život, nebo civilní svátek se známkami náboženského ducha? ptají se novináři. Jiní neváhají rovnou hovořit o "šílenství přelomu srpna".

Katedrála v Dakaru. Zdroj: Wikipedia

"Těžko dneska poznat, že slavíme Nanebevzetí Boží Matky, z něčeho jiného, než podle toho, že je patnáctý srpen," posteskl si při loňských oslavách otec Roger Gomis z farnosti Panny Marie Radostné Svatého Jána v Guediawayi.

"Flámy, přejídání, opilství, to tu teď vidíme všude okolo," říká otec Gomis. 

"Církev nesmí zavírat oči nad jednáním, které ukazuje neúctu ke Svaté Panně. Požehnaná Panna nám ukázala svým příkladem, že v tichu meditace se můžeme vrátit k základům víry.

Dneska jsme ztraceni v kultuře rámusu, která se na nás hrne z rádií. Mladí lidé jsou ohlušováni decibely na koncertech. Ve světě obrazů, sloganů a plakátů se málokdy umíme zastavit a ztichnout, abychom vyslechli slova Páně. Ve světě sestaveném z pokušení je Marie příklad, záštita proti zlu. Když oslavujeme Pannu Marii, nemůžeme zapomenout ty miliony jejích jmenovkyň, našich matek, žen a dcer jménem Marie.

Tupíme dílo Boží, když ženské tělo považujeme za hračku, za prostředek potěchy, když jeho pomocí chceme přilákat zákazníka nebo jej využíváme k reklamě. I láska se stala banální a zvířeckou. Je čas," řekl otec Gomis, "aby se ženy bránily proti takovému ponižování. Je čas, aby muži prokazovali ženám trochu lásky a respektu, namísto všech těch vulgárních žertů. Panna Maria pozdvihla k bohu svou duši i tělo. Byla to ona, koho si Bůh vybral jako matku pro svého syna Ježíše," tvrdí abbé, "a ona tu výzvu přijala, dokázala jí říct ´ano´. Budeme- li odhodlaní jako oni, i my najdeme cestu vedoucí až do nebe."

http://www.sudonline.sn/spip.php?article13209

http://videos.seneweb.com/embedPlayer.php?vid=03e7d2ebec1e820ac34d054df

Devatenáctiletý Thierno Barry se zamiloval do sedmnáctileté Ramatulaye Seckové.  O rok později Ramatu porodila, aniž by se byla stihla vdát, chlapečka. Ve svém neštěstí měla to štěstí, že Therno ji – jak se v takových případech často stává – neopustil a byl odhodlán se o ni i o dítě postarat. Dneska je Thiernovi jednadvacet a stojí před soudem.

Jeho syn se narodil velmi vážně postižený. Thierno a Ramatu se nechtěli vzdát; pro svoje dítě udělají cokoliv. Obešli s makrocefalickým chlapečkem snad všechny nemocnice ve městě, ale všude slyšeli stejnou odpověď: "tohle se u nás vyléčit nedá." 

Až v Hlavní nemocnici v Dakaru lékař souhlasil s hospitalizací dítěte – za 40.000 franků denně. Čtyřicet tisíc franků jsou přibližně  dva tisíce korun. Čtyřicet tisíc franků je pro mnoho lidí v Senegalu měsíční plat.

V Hlavní nemocnici byl chlapeček tři měsíce, než začalo být jasné, že ani tam se jeho stav nezlepší. Možná také, že rodiče už neměli další miliony na nemocniční účty.

Katolické sestry, na které se Thierno a Ramatulaye obrátili, do svého institutu postižené dítě přijmout nechtěly. 

Zoufalí rodiče se vydali za lidovým léčitelem. A pak, když jim léčitel řekl, že jejich dítě je džin, za dalším. A za jiným. A potom za svatým mužem. A ještě za jiným…

Thierno bojoval s osudem. Bojoval za svého synka. 

Sjezdil celou zemi, vydával se do nejzapadlejších vesnic, aby tam navštívil mocné kouzelníky. Ale kamkoli chlapečka přinesl, potřásali starci hlavou: "to není dítě. Je to džin."

Thierno, sám ještě nedávno dítě, pozoruje syna. Je mu devět měsíců. Obrovitou hlavu jako by na neduživé tělíčko přidal někdo zlomyslný. Thierno se  brání se vzpomínkám na noční můry, které ho pronásledují a ve kterých ho dítě ohrožuje. Chlapeček roste rychle: má už osm zubů a jí jako dospělý. i hlas má dospělý, hrubý. A vzhled jeho kůže se mění… "jako chameleon," otřese se Thierno, a najednou ví, co musí udělat.  

Řekne Ramatoulaye, že dítě veze do specializovaného ústavu pro handicapované děti v Diourbelu… a tajně ho odloží u brány porodnice v Mbacke. Beztak už nemá peníze. A nechce s tím zplozencem pekel už mít nic společného. S tím dítětem odejdou i všechna jeho trápení…  

Vypátrat rodiče odloženého dítěte nebylo těžké. Makrocefalického chlapečka s nimi viděli ve všech nemocnicích v širokém okolí. 

Thierno, otec džiňátka, je souzen za opuštění nezletilé osoby ve vlastní péči.  

http://www.lobservateur.sn/articles/showit.php?id=22978&cat=societe

Zatímco dřív jste v Dakaru na ženu v muslimském šátku téměř nenarazili, v posledním desetiletí se zahalování stalo rozšířenou módou zejména mezi univerzitními studentkami. Oblékání dívek v intelektuálském prostředí se stále více blíží arabskému ideálu – místo dříve nošených šátků se studentky dnes oblékají do džilbábů, které v záhybech volného střihu skrývají celou postavu (s výjimkou tváře) od hlavy až ke kolenům.

Ibádu se vzájemně poznávají podle vzhledu: ženy – mladé, protože starší ženy šátky po arabském vzoru nenosí – mají vždy šátek pečlivě utažený kolem obličeje, muži si pěstují bradku a kalhoty zkrátili nad kotníky.

Muslimka nesmí ukazovat svou krásu nikomu než manželovi, oblečení venku nesmí odhalovat ženiny hrany či obliny. Jde-li na veřejnost, nepoužívá muslimka make-up a vůbec se raději drží v ústraní. Souhlasí s tím i ibádu Khady: "Ty, které se k šátku oblékají vyzývavě, by ho snad radši neměly nosit vůbec. A častá předmanželská těhotenství ibádu z Mbouru a mediálně skandalizované vraždy novorozenců, kterých se i tyto dívky někdy dopouštějí? Povaha se přece nepozná podle oblečení…"

Adža, moderně oděná muslimka v šátku, si naopak myslí, že zahalení ženě nebrání v běžných denních aktivitách, společenském životě ani v tom, aby byla na veřejnosti co nejupravenější. Adža se nechce cítit výjimečná; má kamarádky mezi zahalenými i nezahalenými děvčaty.  A dbá na sebe. "Musí mi to slušet," říká, "chci být vábivým příkladem, aby i ostatní kamarádky zatoužily po zahalení."

Adžin přístup je výjimečný; většina ibádu obou pohlaví své nedostatečně radikální souvěrce ani nezdraví, natož aby vstoupila do rozhovoru nebo se zahodila pokleknutím ke společné modlitbě s nimi.

 "Já nevidím nic špatného na tom, že půjdu na pláž nebo budu s kamarády poslouchat hudbu," pokračuje Adža. "Jde o to, že muži mě musí respektovat, a od toho závoj je."  

Martin, mladý křesťanský hlasatel jedné z dakarských rozhlasových stanic, prohlašuje, že nošení muslimského závoje by mělo být mezi ženami rozšířenější.

"Ženy by se neměly veřejně vystavovat," míní. "Ty v šátku  bývají klidnější a mívají lepší povahu. "Vážím si jich mnohem víc, než nezahalených žen," svěřil se.  "Dokonce jsem byl do jedné zamilovaný, bohužel, moji žádost o ruku z náboženských důvodů zamítla. Zůstali jsme jen dobří přátelé. V každém případě, kdyby se tak oblékaly všechny dívky, ve společnosti by ubylo problémů."  

Další mladík, tentokrát muslimského vyznání, Bókar, to nevidí tak prostě. "Podle oblečení sotva poznáš, kdo je ibádu a kdo si na to jen hraje. Každá muslimka by se sice měla chovat a oblékat podle svého náboženství, ale jak je to doopravdy… Mám i přítelkyni ibádu, jenže s ní je to těžké, o spoustě věcí vůbec nemůžu mluvit. Ale i před ní jsem chodil se zahalenýma, a získal jsem dojem, že v osmi případech z deseti se ibádu staly holky, co už nejsou panny, jen aby si napravily reputaci."

http://www.seneweb.com/news/elections2007/article.php?artid=24600

Stalo se to už dávno. Tak dávno, že jsem byla ještě hodně mladá a chodila s klukem, který se jmenoval Mirek.

Mirek byl pokrývač, měl blond vlasy do pasu a šestnáctiletou kamarádku Verunku (která nakonec samozřejmě nebyla jen tak platonická kamarádka, ale o tom třeba zase někdy jindy). O prázdninách jsme my tři s partou Mirkových kamarádů stanovali v lesích u Svratky, a když jsme se vrátili, začala si Verunka stýskat, že nemá peníze a žádnou pořádnou brigádu už nesežene.  

Afoyabi, můj (dočista platonický) kamarád,  si o pár týdnů dřív koupil novinový stánek u rušné pražské křižovatky.

"Potřeboval bych prodavačku," povídal.

"Možná bych pro tebe jednu měla, na léto, než někoho seženeš," nabídla jsem brigádnici.  

Pohovor s nigerijským kapitalistou dopadl dobře: Verunka se zalíbila Afoyabimu, Afoyabi se zalíbil Verunce.

Prvního srpna v pět ráno začala Verunka prodávat noviny. Verunčin tatínek byl nadšený: pracovní doba jeho dcery jí nedávala šanci setkávat se s třicetiletým Milošem, který Verunku už jednou přivedl do jiného stavu – k tatínkově obrovské lítosti těsně po jejích patnáctinách, kdy už tento čin nemohl být kvalifikován jako pohlavní zneužití. Teď svědomitý tatínek vozil Verunku každé ráno do práce a každý večer z práce, a netušil, že Miloš jeho dceru navštěvuje ve stánku přes den.  

Třetího srpna v pět odpoledne se mě Verunka vyptávala, jak jsou na tom černoši se sexem.

"Afoyabi má tak krásnej zadek," zasnila se přitom. "Myslíš, že by se dal…?"  

Čtvrtého srpna v půl sedmé večer zvonil u Mirkových dveří Verunčin tantínek. Není u nás Verunka? Jel pro ni do stánku jako vždycky, ale trafiku našel zavřenou, nikde nikdo…

"To určitě zas ten mizera, ten starej úchyl," zuřil.

Mirek nechal Verunčina tatínka vysoptit a slíbil mu, že se po Verunce podívá; zašel do sklepa pro kolo a vydal se varovat Miloše před hrozícím rozčtvrcením ("až já toho hajzla najdu!").

Věřili jsme, všichni, že Verunka je s Milošem. Nebyla.

U Afoyabiho doma – bydlel ve třípokojovém bytě s pěti kamarády – nikdo nebral telefon. Čekali jsme… a čekali. Verunka se toho večera domů nevrátila.  

Tatínek ji objevil v pět ráno u trafiky, slíbil jí nářez, jestli ji tam nenajde i v šest večer, a uklidněn odjel do práce.  

Miloš přispěchal krátce po něm. Kde, kurva, (kurva) Verunka byla? To ať mu vysvětlí! Celou noc ji všichni hledali, třásli se o ní strachy… Teď se strachy zatetelila Verunka… a v slzách prozradila Milošovi, že byla znásilněna bandou černochů. Afoyabi ji odvlekl k sobě domů, tam ji zamkl a až do rána se na ní všichni střídali. Miloš zesinal.

"Ta svině," rozzuřil se, "já ho zabiju!", řval na celou křižovatku. Jít celou věc ohlásit na policii Miloše, který už byl se zákonem v křížku,  vůbec nenapadlo.

"Počkám tu na něj a uřežu mu koule," plánoval, a Verunce dalo ohromnou práci Miloše – který s jejím zaměstnavatelem obvykle žertoval – přesvědčit, že tatínek dneska přijede dřív a Miloš by měl opravdu už jít… Bylo potřeba, aby byl Miloš pryč, než se objeví Afoyabi. Afoyabi, kterého si Verunka předešlého večera opřela o zeď už ve stánku, a pak s ním jela autobusem k němu domů.  

Milošovi v dalších dnech vysvětlila, že by teď, když je ještě v podmínce, toho negra asi radši zabíjet neměl… A Miloš možná něco tušil, protože poslechl.    

Takové štěstí jako Afoyabi neměl, o pár let později, můj další kamarád Amadou. 

Amadou si namluvil slečnu. Slečna, mnohem starší než byla tehdy před lety Verunka, podlehla Amadouově šarmu… a po společně strávené noci se – stejně jako kdysi Verunka – doma v slzách zhroutila, neboť "byla znásilněna skupinou černochů". Slečnin přítel neměl, na rozdíl od Miloše, nic proti policii; slečnu odvedl na nejbližší služebnu. Službukonající policisté odeslali "znásilněnou" k lékaři a vydali se na uvedenou adresu, odkud odvedli pět pánů (slečna nebyla s to říct, kdo přesně se na ní sexuáního násilí dopustil). Na všechny zadržené byla uvalena vazba, kde zůstali čtyři měsíce, než vyšetřování ukázalo, že slečna si všechno vymyslela…

Proč pláčeš?" ptala jsem se onehdy večer štkajícího potomka.

"Protože nebudu veliká," odpovědělo dítě mezi vzlyky.

"Proč bys nebyla? Taky budeš veliká," (dá-li Pánbůh), slibovala jsem.

"Ale ne už zítra," nebyla dcerka k utišení. Rozhodla jsem se svěřit jí, že i dospělost má své stinné stránky: "Budeš veliká, až já budu stará."

Slzy vyschly: "jako babička?"

"Ano, jako babička."

"Taky budeš nemocná?"

"Nevím, možná…"

Stavidla se zvedla znovu a pláč byl ještě zoufalejší: "Tak já… tak já už nikdy nebudu papat!"

"Proč bys nepapala?" divila jsem se.

"Abych nevyrostla. Abys nebyla stará."

Sanso je nenápadné městečko, na první pohled se ničím nelišící od desítek podobných v Mali. Ale když o pár kilometrů dál v roce 2001 otevřeli zlatý důl Morila, objevily se v Sansu nové tváře… a nové bary.

"Když Morilu otevřeli," vypráví streetworker Mohamed Maiga, "bylo tu jen deset prostitutek, všechny z Nigérie. Myslím, že to byly dívky na cestě do Španělska nebo jinam a tady se jen ´zastavily´, aby si přivydělaly obchodem s vlastním tělem."

Jedna ze sansoských kněžek lásky prozradila reportérovi http://afrik.com/: "Když jsem byla ještě u nás, u východu ze školy jsem jednou potkala ženu, která tvrdila, že má pro studentky práci v Senegalu. Nikdy jsem tam nedojela. Místo slíbené práce mě donutili prodávat se tady."

Ženy v její situaci nemají na vybranou: musí sehnat co nejvíc klientů, aby zaplatily "dluh" – jízdného z Nigérie do Mali –  zprostředkovatelům, kteří je sem přivedli, a ještě si vydělaly na zpáteční cestu.

 Ale protože pronájem pokoje vychází zhruba na 750 Kč měsíčně a ženy od zákazníků dostávají nanejvýš stokorunu, trvá většině z nich přibližně půl roku, než potřebnou sumu našetří. A i když se některé z nich poté, co zaplatí své "dluhy" vracejí domů, další se rozhodly v tomto druhu podnikání pokračovat, aby si našetřily a mohly se do Nigérie vrátit až s penězi.

Jsou na tom ale pořád lépe, než jejich kolegyně, které se rozhodly odjet na základě zprostředkovatelských "smluv" odjet do Evropy. Při podpisu se zavazují uhradit od čtyřiceti tisíc do sta tisíc amerických dolarů bez ohledu na podmínky, jaké je v "západním ráji" čekají. Ženy, přesvědčené, že v Evropě nebo ve Spojených státech se peníze shrabují hráběmi na ulici a sto tisíc dolarů si neumějí představit, nemají ani tušení, jak dlouho nebo jak těžko budou takovou částku v cizině vydělávat.

Podle stejných smluv smějí ženy vydělávat i samy pro sebe… ale až poté, co bude "dluh" zprostředkovateli uhrazen. Je nasnadě, že tak podepisují na dlouhá léta dohodu o otročení – většina z nich potřebuje ke splacení celé částky dobu delší, než tři roky.

Pak, když je všechno konečně zaplaceno a ony by mohly jít dělat jinou práci, zjišťují, že ničím jiným si nevydělají tolik peněz tak rychle, jako prodejem vlastního těla.

A protože "náboráři" už pochopili, že s městskými děvčaty není tak snadné pořízení, loví teď hlavně na venkově, kde najdou spíš dívky naivní, poddajné a přístupné různým náboženským i jiným bludům.

Přitom se nejedná se jen o pár děvčat – například až polovina zahraničních prostitutek v Itálii pochází z Nigérie… 

Ale zpět k Sansu: Morila byla v roce 2007 vytěžena. Přibližně ve stejné době na východě Mali vznikl další zlatý důl, Syama. Horníci odjeli a prostitutky, čelící snížené poptávce po svých službách, nemohly než je následovat.

"Teď už jsou v Sansu jen tři bary a pětadvacet prostitutek," uzavírá Mohamed Maiga, přezdívaný Teacher Condom (Učitel Kondom). "S většinou svých klientů používají ochranu. Horší to je s jejich nigerijskými ´boyfriendy´, kteří je doprovázejí. A hlavně, prostituce tady má špatný vliv na místní obyvatele. Mladé Malijky ji tu teď vidí jako snadný zdroj výdělku a pak se k ní někdy samy propůjčují. Problém je v tom, že to dělají potajmu, takže se o nich nedozvíme a nemůžeme je sledovat."

Senegal prý podobný boom prostituce čeká, pokud budou podle plánu otevřeny zlaté doly v Sabodě.  

http://www.seneweb.com/news/elections2007/article.php?artid=23244

http://www.voanews.com/english/archive/2006-09/2006-09-26-voa36.cfm?CFID=221403392&CFTOKEN=79900517&jsessionid=de30397758cc9ea71d4668656f7b1b3b5066

Dvacetiletá Chadídža houpá v náručí miminko. Osmiměsíční dcera je smyslem jejího života, říká. Chadídžin život, ač – nebo právě proto, že – má smysl, není vůbec jednoduchý. Chadídža je svobodná matka.

Otěhotněla ještě před maturitou, a tehdy jí nastaly krušné časy: chlapec, který tvrdil, že ji miluje, umizel hned potom, co se o těhotenství dozvěděl. Chadídža musela sama čelit hněvu celé rodiny, poslouchat výčitky a kázání. Nakonec z domu radši odešla. Pár dní pobývala u strýce, ale i ten jí nakonec řekl, že u něj zůstat nemůže, aby nepřišel o dobré vztahy s jejím otcem.  

Kine, další náctiletá matka, zůstala úplně sama po porodu. Její rodina se jí zřekla, a Kine strávila několik nocí na lavičkách ve veřejných parcích.

"Uvažovala jsem o sebevraždě, o tom, že dítě někde odložím," vzpomíná.  

Rodiny svobodných matek po zjištění těhotenství těchto dívek často sahají k radikálnímu řešení – zpřetrhání vazeb s provinilou. Pocit hanby a strach z ostudy vedou rodiče a příbuzné k okamžitému jednání – některé těhotné odjíždějí na venkov ke vzdáleným příbuzným, další jsou vyhnány z domu. Občas dochází i k tragédiím: vloni byla za vraždu novorozeněte zatčena šestnáctiletá středoškolačka, která za asistence své matky rozbila čerstvě narozenému dítěti hlavu o zeď.  

"Nejvíc mě bolí," říká další svobodná matka, "že můj přítel popřel otcovství dítěte, i když musí dobře vědět, že syn je jeho. Běhal za mnou tak dlouho, až mě dostal. Dneska už vím, proč se říká, že všichni muži jsou stejní. Nedostudovala jsem, mám dítě, je konec, " stěžuje si.

"Byla jsem tak hloupá! A ve chvíli, kdy jsem měla v náručí dítě, byl on už s jinou, jakoby nic. Copak na to se dá zapomenout? Nikdy už žádnému muži věřit nebudu, teď už jsem chytřejší."  

Matky nemanželských dětí zakoušejí vyloučení ze společnosti i ztrátu sebedůvěry. A navíc chápou jako ohromnou nespravedlnost, že zatímco ony pykají, otcové jejich dětí zůstávají skandály nedotčeni. Ony nesou tíhu všech problémů spojených s mateřstvím a společenským vyloučením, oni poklidně pokračují ve svých životech.  

"Moje matka je vdova," vypráví Fatima. "Když jsem otěhotněla, zašel můj přítel za ní  a řekl jí, že si mě vezme.  Ale jak postupoval čas, docházel k nám stále míň a nakonec mi řekl, že má problémy v práci a proto se se mnou neožení. Matka mě začala bít… Pak mě vyhodila z domu. Přišla jsem o všechno, o ty, které jsem milovala nejvíc. Často myslím na sebevraždu, ale když se podívám na svou malou, říkám si, že musím bojovat kvůli ní, aby se ona měla líp."  

V Dakaru existuje jeden nebo dva domovy pro svobodné matky a týrané ženy; na rozdíl od podobných evropských zařízení tu vzhledem k celkovému společenskému klimatu i přání samotných maminek  nevedou klientky k tomu, aby se osamostatnily; naopak, snaží se jim pomoci najít cestu zpátky k rodině.     

"Nejdůležitější je nepadnout do léčky žádnému muži. Protože jak dostanou, co chtějí, odejdou a nechají vás samotnou s dítětem, aby si žili dál svůj život, zatímco ten váš bude v troskách."

Ale ani když muž neodejde, není ještě vyhráno – čím dál častěji sestává, že otěhotní i velmi mladé dívky, někdy i ve věku kolem čtrnácti let. Kromě zdravotních rizik, která s sebou taková situace nese, přichází i netušený stres. I když se budoucí otec nezříká odpovědnosti, málokterá dívka je v tomto věku připravena na skutečnost, že porodem definitivně skončí její dětství. I rodiny automaticky považují novopečené rodiče, jakkoli mladé, za dospělé se vším všudy.

"Děti, které mají děti", nevědí, že se jim život úplně změní. Dívky si často myslí, že dítěti stačí dát jíst, přebalit ho a uspat. Netuší, že – například – už si nebudou vybírat, kdy a kolik hodin denně spát, nepůjdou se bavit s kamarády.  

A pak se může třeba stát (jak mi vyprávěl jeden kamarád z druhé strany Afriky, jehož maminka se vdávala čtrnáctiletá), že manžel najde doma studenou plotnu a hladové děti, a musí jít pro manželku, která na rohu ulice s kamarádkami skáče panáka…

 Která žena by nechtěla být krásná a žádoucí? Aspoň na čas…

"To není bělidlo," říkala moje kamarádka v Dakaru, když si každé ráno natírala obličej, krk a ruce drahým tělovým mlékem koupeným v lékárně, "to je jen rozjasňovač".

Půjčila jsem si od ní – zatímco před zrcadlem pověšeným na zdi domu vedle koupelny nanášela na kůži nové a nové vrstvy přípravku – bílou plastovou láhev a začetla se do složení. "Dvě procenta hydrochinonu", psali tam.

"Je to hezčí, když jsem trošku světlejší," říkávala stejným tónem, jakým by mi Češka s kysličníkem na hlavě tvrdila, že být blond je sexy. Nevěděla jsem, co je hydrochinon, ale tmavé zanícené pupínky v Bintině tváři jsem přehlédnout nemohla.  

V  lékárnách volně bez předpisu, v prodejnách kosmetiky, na tržištích i od podomních obchodníků nakupují Senegalky zesvětlovací a bělící krémy s obsahem kortikoidů, rtuti a hydrochinonu. Některé z umělých hormonů, obsažených v této kosmetice, nesmějí být vůbec prodávány. Maximální povolené množství hydrochinonu – fenolu, který napomáhá odstraňování melaninu z buněk pokožky – ve volně prodejné kosmetice jsou 2%, pro léky na předpis platí  horní hranice 4% účinné látky v přípravku. 

"Ve skutečnosti," přiznává jeden z dealerů této kosmetiky, "se na obalech sice uvádí dvouprocentní obsah, ale v těch krémech je ho víc než 5%."  

Krémy pak mají vyšší účinky – ty očekávané i ty nežádoucí. Při delším používání způsobují popáleniny, jizvy, závažné formy akné, plísně, destrukci kůže, leukémii, nádory.  Látky pronikají kůží do organismu a matkám, které v těhotenství používaly bělící krémy s hydroquinonem, se rodí děti s nižší porodní váhou. Nebo ještě hůř – kojenci rovnou umírají na otravu rtutí z přípravků, kterými se jejich matky natíraly během gravidity a kojení. 

 Móda bělení, stará teprve padesát let, přitom odolává všem vzdělávacím kampaním, poukazujícím na její rizika. Ženy podléhají ohromnému tlaku – i ta, která se bojí o své zdraví, pravděpodobně nedokáže ignorovat nepřítomnost velmi tmavých žen v reklamách, nebude moci donekonečna opomíjet fakt, že všechny kamarádky se zesvětlují nebo odolávat více či méně otevřenému naznačování milence nebo manžela… a tak si i ty obezřetně nakonec koupí svůj první kelímek zesvětlovacího krému. Zařadí se tak mezi miliony zákaznic, věrných zesvětlovadlům bez ohledu na svůj věk, ekonomický statut nebo vzdělání. Průzkum prováděný mezi zesvětlenými ženami ve čtvrti Medina v Dakaru ukázal, že 74% z nich začalo tyto látky používat pod vlivem kamarádek, a 30% dotazovaných se bělí k vůli manžela. K odolávání je potřeba relativně velká dávka osobního odhodlání: některé zdroje uvádějí že tam,. kde se setkává větší společnost na křtinách, svatbách a dalších oslavách – zůstávají s módou nejdoucí  "nebělené" ženy na okraji společnosti, "bělenými" opomíjeny.

"Šest z každých deseti případů vážných infekcí a poškození kůže, které v naší ordinaci vidíme," říká dermatoložka nemocnice Dantec, "je způsobeno bělícími krémy."  

Přesto se jich v Dakaru denně prodají desítky kartonů. A ženy neváhají za "krásu" náležitě zaplatit – nejlevnější bělící přípravky jsou domácí výroby nebo pocházejí z Pobřeží slonoviny, či Mali a jejich cena začíná na pětadvaceti korunách. Jedno balení krému americké nebo evropské provenience se dá pořídit za sedmdesátinásobek této částky.  

Jedenadvacetiletá Munás zaplatí za své dvě dávky bělidla denně v přepočtu dva tisíce korun za měsíc. Doufá, že si svůj "koniček" bude moci dovolit vždycky – používání bělidel totiž kromě rakoviny kůže a dalších zdravotních důsledků přináší i psychickou závislost.

"Ženy mají pocit, že kdyby krémy přestaly používat, nebudou to už ony," říká dermatoložka.

Video:  http://www.xibar.net/VIDEO-REPORTAGE-AU-SENEGAL-DE-RADIO-CANADA-sur-le-Khessal-Changer-de-teint-au-peril-de-sa-vie_a14850.html   
 

článek: http://www.seneweb.com/news/elections2007/article.php?artid=23037  

Romana byla třídní krasavice. Většinu spolužaček o hlavu převyšovala a pro její míry by lecjaká žena vraždila. Vzdor tomu se Romana nehodlala stát modelkou, nesnila o kariéře herečky ani nekandidovala na Miss. Dokončila střední školu a nastoupila do práce v útulném baru v centru Prahy. Byla celkem zvyklá, že budí pozornost mužů všude, kde se ocitne. Ani ten zákazník z Jamajky (Robert, říkal, že je Robert) neměl nijak originální způsoby balení… ale byl to její první černoch a Romana byla zvědavá, co je pravdy na těch pověstech… o tom… však víte!

 Aby si to Robert náhodou nerozmyslel (takových už bylo, co na ni jeden večer dělali oči, slibovali věčnou lásku – věčnou úměrně počtu vypitých panáků –  a pak už se nikdy neukázali), nechala ho počkat do zavírací hodiny a pak si ho vítězně odvedla domů. Nevypadal, že by ho to kdovíjak překvapilo, a dělal přesně to, co se od něj čekalo a chtělo. Když se s ním nazítří dopoledne Romana loučila, předpokládala, že už ho nikdy neuvidí. Ani telefonní číslo si nevzal… A v baru se toho večera taky neukázal. Ani dalšího večera.

Přišel až za dva týdny a ji samotnou překvapilo, jakou měla radost, že ho znovu vidí. Znovu skončili v její pronajaté garsonce. I na řeči o věčné lásce došlo. Robert to určitě myslel vážně, protože se v baru objevoval přinejmenším jednou týdně, vždycky pozorný a dvorný.

Co dělal ostatní dny? Romana nevěděla. Jednou se ho na to zeptala, a Robert odpověděl, že je hrozně vytížený, shání totiž práci – teď zrovna mu kyne jeden slibný kšeft u kamaráda a pak, "pak, miláčku, budeme bohatí. Vezmeš si mě?" zeptal se jí rovnou. Romana, kterou do té doby ani nenapadlo, že by se chtěla vdát, najednou zápasila s dechem, aby vůbec dokázala říct "ano"; měla dojem, že po ničem jiném nikdy netoužila. Toho rána (v noci spolu bývali jen v baru) Robert ve víru vášně odložil kondom. "Budeme mít miminko," hřála jí jeho slova v uchu i na duši… a skutečně, o tři čtvrtě roku později měli miminko.

Romana se přestěhovala k rodičům (z mateřské by tu garsonku stejně neutáhla, navíc jí maminka pomůže s malou). Říčany jsou bohužel dál, než útulný bar v centru Prahy.

"Až budu mít tu práci, vezmeme se a budeme bydlet spolu," říkával Robert, když se v rodinném domku občas ukázal – musel přece taky shánět tu práci, neměl čas dojíždět častěji než jednou dvakrát do měsíce.

"Dám ti pak všechno, co budeš chtít," plánoval, zatímco pleny, výbavičku, později i kojenecké výživy a první dětské kolo pořizovala Romana z mateřské a její rodiče z důchodu.

"Mám smlouvu, budu mít konečně dobrou práci," hlásil jednoho dubnového večera Robert. "Všechno bude jinak!"

Za devět měsíců se domácnost Romaniných rodičů rozrostla o dalšího vnoučka. Robertovi to s tou prací "nevyšlo, ale, lásko, sháním si novou a tentokrát to už určitě klapne!" Na návrhy, aby se Robert přistěhoval k nim, odpovídal – Romana soudila, že logicky – že z Říčan by se mu do Prahy špatně dojíždělo, takže radši zůstane bydlet u kamaráda (kterého Romana nikdy neviděla), dokud hledá to zaměstnání.

Romana měla dost času. Bar, ve kterém pracovala, zavřeli, takže zůstala bez práce. Trávila celé hodiny na internetu a seznamovala se s ženami a dívkami Afričanů, i s dalšími cizinci. Děti rostly a Robert se ukazoval ve stále se prodlužujících periodách, až se přestal objevovat docela. Jeho telefon zůstával vypnutý; kde Roberta hledat, Romana netušila.

Naštěstí měla své nové známé… a krásná byla pořád. Když vyrazila na rande s Michaelem, (kdovíjestlivůbec) osmnáctiletým žadatelem o azyl z Kamerunu – "budu tady hrát fotbal, jen co si mě všimne nějaký trenér… jsem vážně dobrej, vyhráli jsme pohár", líčil ji se vším nadšením své polodětské dušičky – , dočista ho okouzlila. Samozřejmě by ho okouzlila, i kdyby byla daleko starší a daleko šerednější – teoreticky vzato – opakovalsi Michael mantru zkušenějších kamarádů – mohla by se za něj vdát a jemu by se do první ligy postupovalo snadněji se svatbou legalizovaným pobytem. Romaniným rodičům došla trpělivost, a s už osm let nepracující dcerunkou s potomky a novým (pravděpodobně nezletilým) nápadníkem ("ale mami, vždyť on je úplně rodinnej typ, podívej, jak má rád děti," neúspěšně přesvědčovala rodiče Romana) se rozloučili. "Vrať se, až budeš mít nějakej normální život," poradil Romaně tatínek.

Romana posbírala kufříky a děti a zatímco nápadník se odstěhoval ke kamarádovi, Romana přesunula své půvaby a potomky ke kamarádce z chatu; devětačtyřicetileté, nápadně ošklivé obézní blondýně, rovněž matce poloafrických dvojčátek. Klára Romanu přivítala s nadšením: aspoň jí pomůže platit složenky, což Klárce jako matce samoživitelce bez alimentů dávalo pořádně zabrat. Klárčiny děti se teprve batolily, a v komunitě krajanů jejich otce kolovala celá série vtipů o tom, jak asi byly počaty (potmě? Zabalil manželku do prostěradla?), nad čímž hrdý tatínek jen mával rukou – beztak mu kolegové jen závidí, že tak rychle sehnal k sňatku svolnou ženu. Ostatně s ní nebyl dlouho – jen co se ukázalo, že je v jiném stavu (což v té době, mimochodem, byly i další čtyři z jeho milenek), přestal úplně docházet domů a brát Klárce telefony. Klárka se v nějakém osvícení nechala rozvést, čímž projevila nenadálou moudrost – pár měsíců poté, co se dvojčátka narodila, Richarda (který se na děti ani nepřišel podívat) zavřeli za prodej tvrdých drog.

"Ale on je teď úplně jiný," vyprávívá Klárka Romaně po nocích dneska, "píše mi z vězení, jak poznal Boha a polepšil se… že až ho pustí, budeme zase spolu, vrátí se ke mně a ke klukům, hrozně se na nás těší… To pětikilo ti vrátím až příští měsíc, jo? Já jsem mu musela poslat nějaké peníze na hygienické potřeby."

  Ne, není to článek o eschatologii, pekle, věčném zatracení; drží se věcí tak přízemních, jako je osud tělesných ostatků – za určitých podmínek. V Keni, Tanzánii nebo Malawi se může stát, že – pokud jste albín – budete po smrti (která nemusí být tak úplně přirozená, pokud se zájemcům o mrtvolu nechce čekat) rozebrán na součástky a použit pro potřeby magie.

V Nigérii můžete být po smrti ukraden z márnice (i pokud albín nejste), další postup je totožný. V Senegalu vás na součástky nerozeberou (aspoň pokud nejste pouliční žebráček a nepadnete do rukou organizované cizinecké skupině, což se taky občas stává) a z márnice neukradnou… ale pokud jste gay, transvestita nebo transsexuál, vyhráno nemáte ani tam.

Určitá naděje na klidný odpočinek kyne, pokud taková osoba zemře v dobách relativního klidu: žádné skandály s homosexuálními sňatky, žádné gay parade (ne že by nějaká gay parade někdy nějakým senegalským městem procházela!), žádné okázalé gay-oslavy.

Vybrat si pro odchod z tohoto světa období, kdy byl jeho – rovněž homosexuální – jmenovec jedním z aktérů v časopise zdokumentované "svatby gayů", se už nevyplatilo Serigni Mbayovi . Loni v létě se kvůli záměně jmen a rozhořčení obyvatel nad veřejnými projevy odlišné sexuální orientace ocitla Mbayova rodina v těžké situaci: nikdo nechtěl povolit pohřbení Serigne Mora Mbaye na svém hřbitově, a když zoufalí příbuzní uložili mrtvolu na cizím poli, majitel je udal policii a čelili navíc i obvinění z porušování hygienických předpisů. (Více ZDE.)

Aktéři "svatby gayů" jsou dneska už většinou mimo Senegal a jmenovec zemřelého pana Mbaye dodává lesku ženským oslavám části senegalské komunity v New Yorku.

Ale gayové, transvestiti a transsexuálové mají v Senegalu problém. Čím větší potíže má vláda, tím víc se jí hodí cokoli, co spolehlivě svede pozornost veřejnosti někam jinam. Čechům za socialismu předhazovali banány, Senegalcům kromě rýže předhazují také možnost "spravedlivě se rozhněvat na zvrhlíky".

Tak se stalo, že vloni na podzim vtrhla policie do jisté budovy na dakarském předměstí Sicap Mbao, a zatkla několik osob mužského pohlaví s obviněním, že jde o homosexuály.  (Nikdo se nepozastavil nad tím, že tam nevtrhla už dřív, přestože je celá léta známo, že v této čtvrti se lidé podobného zaměření scházeli a dokonce tam údajně fungovalo i cosi jako tajný(?) taneční klub.) Majitelé domu, kteří místnosti mužům pronajali, samozřejmě popřeli, že by jim bylo známo cokoli o nepřirozených praktikách, které by se tam mohly dít, a soud zadrženým mužům vyměřil exemplární tresty nad zákonnou hranici – každému po osmi letech.  Imámové a kněží, dštící z kazatelen oheň na zvrhlíky, mohli být spokojeni.

Až do letošního dubna. Odvolací soud všechny obviněné v celém rozsahu zprostil viny. Při zatýkání došlo totiž k porušení domovního zákona a důkazy, například pornografické materiály, jsou jen nepřímé a k odsouzení nestačí. Liga Ulamá vzápětí ustavila "Islámskou frontu na obranu etických hodnot", která si dala za úkol bojovat za ponechání homosexuálního chování v trestním zákoníku Senegalu (kam ho, paradoxně – v době, kdy obyvatelé dnešního Senegalu na "mužoženy"  pohlíželi jako na vítané zpestření oslav – vložila francouzská správa).

"Senegal sice je laická země, ale obě dominantní náboženství, křesťanství i islám, homosexualitu zakazují," prohlásil Mohamed Dame Ndiaye. Serigne Modou Bousso Dieng vyzval všechny náboženské představitele v Senegalu, aby spojili síly a "ukázali Západu, že nikdy nepřijmeme jeho nechutné praktiky na svém území. Máme určité hodnoty, které musí být zachovány a nikdy nedovolíme, aby vláda nebo její komplicové zničili naši starobylou kulturu."

Imám Mouhamadou Diop zašel ještě dál: volá po aplikaci šaríi, respektive po trestu smrti pro homosexuálně žijící osoby: "člověk, který se chová jako zvíře, nezasluhuje života. My, kteří věříme v Boha a jeho proroka Mohameda, nikdy nedovolíme, aby se takové věci děly v naší společnosti. Kdyby Bůh chtěl, aby muž byl manželem muže, nestvořil by ženu. Pozitivní manželství plodí potomstvo. Ale tady nám vnucují negativní manželství."

Islámská fronta na obranu etických hodnot se sice omezila na recitaci koranických veršů, kde je homosexuální chování zmíněno, ale nálada ve společnosti zůstala rozjitřená. Natolik, že když v nemocnici Saint-Jean městě Thies zemřel pan Diallo, o němž bylo také známo, že je homosexuálně orientován, odmítli věřící z mešit v Hersentu a Mbambaře vykonat modlitbu za mrtvého. Rodina, která už tušila potíže, zesnulého pohřbila – nenápadně – na hřbitově ve čtvrti Darousalam. Tamní obyvatelé ale mrtvého vzápětí exhumovali i přes protesty rodinných příslušníků zemřelého.

Rodina zavolala policii a požárníky a "aktivní občané" byli donuceni pohřbít mrtvého vlastníma rukama. Jenže muži zákona nemohou hlídkovat u hrobů celé měsíce. Ještě téhož večera, když strážci pořádku odjeli, ocitl se zesnulý znovu v ulicích Thiesu; tamní lidé ho opět vykopali a zavezli až k domu jeho rodiny.

Co se bude s mrtvolou dít dál, není zatím známo…

http://www.seneweb.com/news/article/22617.php

 Když letos na začátku dubna oznámil prezident Senegalu znovuotevření francouzských škol ve městě Touba, netušil, že místo "revoluce" odstartoval skandál.

S otevřením škol by totiž musel souhlasit tamní chalífa, El Hadji Lamine Bara Mbacké, a ten se dal vzápětí slyšet, že nic takového on nepovolil. A nepovolí. Dokud kuřatům nenarostou zuby, v Toubě žádná francouzská škola nebude; nechtěli ji tam ani předchozí chalífové a on sám proti tomuhle druhu vzdělávání nikdy nepřestane bojovat.

Ministr školství zařadil zpátečku – před zástupci médií řekl, že nemyslel znovuotevření škol, které v Toubě už nakrátko byly a ve kterých se od roku 1997 učí Korán – měl na mysli výstavbu škol nových, na tom že se s chalífou dohodli…

Jenže i to chalífa dementoval. Nechce ani nové školy. Žádné školy. Žádné školy, kde by zněla francouzština. Jestli si stát chce stavět francouzské vzdělávací ústavy, ať to dělá někde, kde k tomu nepotřebuje povolení, vyhlásil El Hadji Lamine Bara Mbacké.

Touba, ačkoli je v zemi, kde platí povinná školní docházka (a tato povinnost se nevymáhá, protože pětina dětí v zemi  žije v rodinách, které si nemohou dovolit nákup školních potřeb), žádné laické školy nemá. Rodiče, kteří chtějí, aby jejich děti využívaly státní vzdělávací systém, je do školy musí posílat do několik kilometrů vzdáleného Mbacke. Ostatním musí stačit Korán, sunna, spisovná arabština, literatura, zeměpis a matematika. Co není wolofsky, je arabsky.

Intelektuálové se hrozí: Touba se dostává do další izolace. Děti nebudou umět francouzsky a v životě se neuplatní. Senegal se rozdělil na dva tábory: na ty, co El Hadji Laminovi Barovi Mbackému za jeho neústupnost tleskají, a na ty, kdo mu zlořečí za to, že brání občanům v přístupu k jedinému smyslupnému vzdělání.

Potíž je ale v tom, že ani většina z těch dětí, které navštěvovaly francouzské školy – od základní po vysokou – se neuplatní. Nízká úroveň základního státního školství, vysoká nezaměstnanost a současná nízká prestiž řemesel a zemědělství škodí nejvíc absolventům škol. Kdo chodil do školy, nebude přece dělat něco tak obyčejného, jako obdělávat pole, kovat nádobí nebo šít boty, i kdyby se tím nakrásně uživil líp, než sezením v kanceláři. A kdo prošel (francouzskou) školou, nutně ztratí kus sama sebe – už nikdy nebude přemýšlet a mluvit tak, jako předtím; málokdy je to změna k lepšímu.

El Hadji Lamine Bara Mbacké nepochybně ví, co dělá: francouzské školy s sebou přinášejí pseudointelektuálství, ztrátu morálních hodnot a individualismus extrémní do té míry, že ohrožuje nejbližší okolí.

Děti, na které se doma mluví jiným jazykem než ve škole, mají horší školní výsledky než děti, které takovou rozpolcenost nezažily. A děti ve škole přijímají kromě jazyka i cizí pohled na život. Nemluvě o tom, že prvňáčci usedající do školních lavic často nerozumí ani slůvku z toho, co je jim ve třídě předkládáno; doma se francouzsky nenaučí. Takový systém rozdělí děti na dvě skupiny: na ty (téměř)geniální, které zvládnou výuku v naprosto cizím jazyce, a na ty "obyčejné", které handicap cizojazyčnosti překonávají těžko, pokud se jim to vůbec podaří.

Na druhou stranu koranické školy nemají žádný závazný standard ani osnovy; na učitele a metody výuky nikdo nedohlíží. V některých školách jsou děti ubytovány v neodpovídajících hygienických podmínkách, dochází k týrání a zanedbávání dětí. Pokud má tálib štěstí, absolvování kvalitní školy mu umožní pokračovat ve studiu na některé z vyšších škol v arabských zemích a pak, třeba, někdy někde použije svou dokonalou znalost klasické arabštiny nebo fiqhu. Pokud štěstí nemá, nenaučí se víc, než pár súr z Koránu, aniž by tušil, o čem jsou… a pak zbývá už jen doufat, že se v dospělosti uchytí v nějakém řemesle nebo obchodu.

Bohužel, zatím ještě pořád nedochází k tomu, co by bylo asi nejlepší, totiž k zavedení státního dozoru a pravidel pro náboženské školy.

Při čtení podobných zpráv si představuji, jaké by to asi bylo, kdyby Českou republiku anektovala Čína a zavedla nám tu přes noc jako úřední jazyk čínštinu a k tomu čínské školství. Kdyby, řekněme, Morava uchovala částečnou suverenitu, zdalipak by bojovala o to, aby si směla ponechat i původní ráz školství s češtinou jako vyučovacím jazykem a latinkovým písmem? Zdalipak by se ohlížela na to, že čínština je jazyk budoucnosti (mnohem významnější než jakási čeština) a že čínský vzdělávací systém je sofistikovanější…

Dveře místnosti pro matky s dětmi v nákupním centru zůstávaly zavřené. Přešlapovala jsem před nimi už hodnou chvíli a byla čím dál netrpělivější. Choť se opodál snažil zabavit starší děti, ale bylo jasné, že dlouho mu to už nevydrží. A v tom jsem ji uviděla.

S asi dvouletým chlapečkem usazeným na nákupním vozíku, vyjela upravená maminka z toalety pro invalidy. Zamkla dveře a vydala se k východu, kolem nás.

"Prosím vás, mohla bych si ten klíč půjčít?" požádala jsem ji. "Já ho pak za vás vrátím na informace," vyložila jsem si její překvapený pohled jako nedůvěru k mé osobě.

Další užaslý pohled, tentokrát na (počurané) mimino v mém náručí.

"Já si tam jen přebalím dítě," vysvětlovala jsem, "tady už je někdo zavřený hrozně dlouho."

"Tak tam zabouchejte," navrhla paní rázné řešení. "Já vám ten klíč klidně dám, ale tam si to miminko nemáte kam položit, tam je jen záchod a umývadlo," podcenila mé odhodlání vyměnit v časové tísni potomkovi plenky téměř kdekoliv.

"To mi nevadí," přiznala jsem se, "já ho klidně přebalím i v umývárně," ujistila jsem ji.

"Chudáček," politovala paní miminko, "tak ho přebalte venku na lavičce, tam to bude mít pohodlnější."

"Na lavičce? Mezi lidmi?" namítla jsem ne zcela nadšena představou, jak konám tak intimní činnost jako výměnu plenek uprostřed davů mezi obchody. (A nejlépe u nějaké restaurace.)

"No jistě," potvrdila maminka bojovným tónem, "hlavní je přece pohodlí dítěte, co je vám do lidí!"

Rázem jsem si připadala jako rodič – krkavec, který – aby se nedotkl útlocitu okolí, nechá vlastní krev trpět.

Kojím, pravda, kdekoli a kdykoli. Cestou na vlak, v tramvaji, v restauraci, na ulici, na zastávce, na úřadě… Zkrátka kdekoli, doslova. Jednak se to dá udělat celkem nenápadně a pak, zastávám názor že ti, kterým možná vadí veřejné kojení, by měli být ohleduplní k těm, kterým vadí dětský pláč. Člověk z první skupiny může snadno odvrátit pohled, což je jednodušší než zacpávání uší, k čemuž by museli přikročit ti ze skupiny druhé.

Ale veřejné přebalování??

Těsně před tím, než bych se musela potupně přiznat, že jsem k vlastnímu dítěti tak emocionálně chladná, že ho skutečně raději přebalím na koleně v umývárnách (a částečném skrytu) dámského záchodku, než bych mu dopřála pohodlí na lavičce mezi desítkami kolemjdoucích a kolemsedících, se naštěstí otevřely dveře přebalovny a ven vyšla další paní s batolátkem.

Dveře té místnůstky jsem za sebou zavírala s pocitem, že jsem zřejmě špatná matka…

 Pravděpodobně nejčtenějším a bezpochyby nejkomentovanějším článkem tohoto blogu je Jak dostat do Česka přítelkyni z uprchlického tábora v Dakaru.

Jsou, kupodivu, i čtenáři, kteří stále věří v existenci dakarských uprchlických táborů a v nich umístěných liberijských nebo pobřežně-slonovinových polonahých miliardářek. *

Takovým budiž poučením událost posledních dnů popsaná včera deníkem L´Observateur:

Pan Sorensen, žijící v Oslu, se před několika týdny po internetu seznámil s půvabnou sirotou, dědičkou velkého jmění. Její peníze byly v bance, ale – jaké překvapení – slečna neměla na bankovní poplatky, aby svými miliardami mohla disponovat. Pan Sorensen si vyžádal čas na rozmyšlenou, a zatím co si brousil zuby na provizi, údajná slečna v Dakaru jednala.

"Slečna", ve skutečnosti jistý Alex Richard z Nigérie, před časem přestoupil(a) na islám, změnil(a) si jméno na "Sally Kennedy" (Sally je v Senegalu mužské jméno) a zařadil(a) se mezi žáky jistého náboženského učence, u něhož také přebýval(a). Mezi učencovými klienty byl též bohatý podnikatel pan Ndiaye, a když oddaný žák, konvertita Sally, diskrétně požádal mistra o bankovní spojení – potřebuje prý číslo účtu, kam by mu mohli příbuzní poslat peníze z ciziny – podnikatel, kterému byl pravý účet žádosti jasný, mu údaje poskytl.

Číslo účtu putovalo do Norska, kde se pan Sorensen už těšil na slíbené peníze, a po kontaktech s "advokátem", takto Alexovým komplicem zvaným Joe, začal posílat "poplatky". Z kapsy se nebohému Norovi vyplížilo asi 30.000 eur, než pojal podezření a obrátil se na norský konzulát v Dakaru.

Norští diplomaté alarmovali policii v Thiongu, která následně vypátrala majitele bankovního účtu a zadržela ho, společně s Alexem Richardem alias Sallym Kennedy. Tajemný nigerijský společník "Joe" stále uniká; není jasné, zda vůbec existuje, nebo jestli si ho pan Richard vymyslel.

———————————————————

* Vím, že je kruté rozbíjet lidem sny, ale přesto opakuji: v Senegalu skutečně nejsou žádné uprchlické tábory pro cizince, natož aby se  nich štosovaly zámožné sexbomby.

"Je to vážně zajímavý," poklepala kolegyně nehtem s francouzskou manikúrou na nápadnou obálku tlusté knihy.

Bylo krátce před devátou hodinou dopoledne, kuchyňkou voněla káva a čerstvé koblihy a z chodby zaznívalo tlumené hučení vysavače.

Po očku jsem se na knihu podívala.

"Sluneční znamení," jmenovalo se to. Na "znamení" nevěřím. Nikdy jsem nevěřila. Nikdy věřit nebudu. Stěží si pamatuji, v jakém znamení jsem narozena já, natož moji rodiče, sourozenci, děti, manžel, přátelé… Přivádějí mě do rozpaků jedinci, kteří (jako například můj kadeřník) podle data narození dokáží ihned zpaměti diagnostikovat zodiak a ještě přihodit pár mouder o povaze v té době zrozeného jedince.

"Vážně to funguje," horovala kolegyně dál. V blankytném pohledu pod platinovou hřívou plálo nadšení.

Sáhla jsem po knize – abych neurazila – a doufala, že se mi ve výrazu neobjevuje skepse ani pohrdání. A jestli se objevuje, že si toho nikdo nevšimne. Takové pitomosti!

No vida, zrovna moje znamení: ""Rychleji mluví, než myslí, je až bolestně upřímná a není si toho vědoma. Naštěstí ale nepříjemnou pravdu hned vzápětí zmírňuje pochvalou tak milou, že se není možné na ni zlobit, jako třeba žena, která muži na schůzce řekne ´To je dobře, že jste tak malý. Aspoň se k sobě výškou skvěle  hodíme.´"

"Hm," zaklapla jsem desky knihy, "já si to někdy přečtu," slyšela jsem se říkat, zatímco jsem v duchu obracela oči v sloup. Kdo by měl čas na nesmysly vycucané z prstu!

Zvlášť když mám večer rande s tím příšerným, otravným, mrňavým chlapíkem.

Nijak mě neuchvátil. Ani osobností, ani šarmem, ani inteligencí (nespornou, uznávám, ale inteligence není všechno), ani chováním, a už vůbec ne krásou. Přesto mě po pár týdnech dvoření a manipulací důmyslně "uhnal", a já se ho nemohla a nemohla zbavit. 

A pak jsem se jednoho dne přistihla, jak mu říkám: "Víš, že už mi ani nevadí, že jsi tak ošklivý?"

"Tak to opravdu nevím," vrtěla hlavou prodavačka v obchodě s nábytkem, kam jsme přišli zjistit, jak sestavit naše nové židle. Vyobrazení na návodu k montáži zakoupené zboží připomínala jen rámcově a nikde ani náznak postupu, který by sedáky barových židliček vyzdvihl z přízemních nížek do úrovně pro neliliputy.

Píp-píp! Píp-píp! Píp-píp! Píp-píp!

Do diskuse s prodavačkou obhlížející vystavené židle se mi zbláznil telefon. Zuřivé pípání jsem tlumila aspoň dlaní a snažila se přesvědčit paní od židlí, že by možná měla sehnat někoho, kdo to montoval. Paní doporučila, ať židle přivezeme a zkusíme reklamovat, "když na návodu jsou součástky, co na židlích chybí" a odběhla.

Zešílevší telefon nepřestával pípat. "Nové zprávy" byly vskutku pozoruhodné.

dobry den, ja jsem Jana Nohejlova, muzete mi psat na muj mobil, ja se zajimam o Afriku a o sirotcich. Ja jsem vas nechtela otravovat, ale me hrozne zajima, jak se v Africe zije. Je mi 14 let a vy jste si pry privezla z Afriky dite (no, v jistém smyslu…) , ja se zajimam o to, jak tam ziji sirotci, tak mi prosim zavolejte, nebo napiste.

Při zpáteční cestě autobusem jsem slečně odepsala, že děti mám jen vlastní a ať mi pošle e-mail (i když, pokud si dokázala zjistit telefon, možná by to dovedla i s e-mailovou adresou?).

Aha, ja myslela, ze jste si privezla i dite. Ale urcite jste v Africe byla v nejakem sirotcinci. Kdybyste se se mnou o to chtela rozdelit, ja ziju v Tabore, kdybyste se se mnou chtela setkat.

E-mail od slečny žádný nepřišel. Možná naštěstí. Nevím, jestli by chuděra nebyla zklamaná, že v Senegalu žádné sirotčince nejsou. Vlastně ne, jeden tam byl. Na jihu země, v Diabire.  Po námořním neštěstí z roku 2002 do něj umístili 140 dětí, které ztroskotání Dioly přežily buď příliš malé, než aby znaly své jméno, nebo při katastrofě přišly o všechny příbuzné.

V lednu letošního roku se mluvilo o tom, že i tento jediný dětský domov má být zrušen. Jak jen bych to vysvětlila slečně, která se zajímá o africké siroty?  🙂

V jednom z předchozích článků  – a hlavně v diskusi pod ním – se psalo o tom, že afričtí muži jsou svým polovičkám (třetinkám, čtvrtinkám, pětinkám…) povinováni hmotným zajištěním. Kdosi tam vyjádřil pochybnost, že by péči o pohodlí manželek všichni muži skutečně zvládali.

A zrovna v dnešní černé kronice jsem našla příklad, co se může stát, když manžel svým povinnostem nedostojí.

Pan Umar si s paní Kodu žil v Diourbelu šťastně a spokojeně až do okamžiku, kdy zapomněl nebo snad nemohl zaplatit účet za dodávky proudu.

I stalo se, že do domu paní Kodu přišli pracovníci SENELECu a elektřinu odpojili. Paní Kodu šílela. Jak bude žít bez elektriky? Jak jí to mohl manžel udělat? Však ona mu to vytmaví!

Pustila se do toho hned, když manžel přišel domů z práce. Unavený Umar se na hádky necítil; šel radši zpátky do města přesvědčený, že manželka jen potřebuje čas, aby se uklidnila. Moc dlouhou dobu jí na to stejně dát nemohl; bylo už pozdě a on nazítří potřeboval vstávat do práce.

Když se blížila půlnoc, usoudil Umar, že manželčin vztek mezitím určitě vychladl. Odebral se domů, svlékl se a ulehl do postele. Únava z celodenní práce ho téměř okamžitě převedla z bdění do spánku… ze kterého ubohého manžela vzápětí probudila ostrá, nesnesitelná bolest.

Se zakrváceným obličejem vyběhl na ulici. Sousedé, vyburcovaní voláním o pomoc, dopravili Oumara na nejbližší kliniku a paní Kodu  se zatím sbalila a odjela ke kamarádce do Kaolacku, odkud hned ráno pokračovala za hranice, do Gambie.

Nejspíš tuší, že za amputaci manželova ucha kapesním nožíkem by v Senegalu šla před soud.

 …unesou vám děti A dobře vám tak! Měly jste se držet vlastních chlapů!

Podobně zní většina komentářů pod článkem v pátečním L´Office pod titulkem: Smíšené manželství se obrátilo v drama.  Jde v něm o to, že paní Chdídža Ndoye se, ještě jako slečna, zamilovala do pana Michela Melesse. Slovo dalo slovo, následovala svatba a narození malého Tidiana Josého. A také hádky a dojem obou dospělých aktérů manželství, že už spolu nemohou žít. Soud je rozvedl loni v listopadu, kdy své páté narozeniny oslavil malý Tidian José… a ten byl svěřen do péče matky. Otec získal právo dítě navštěvovat a trávit se synem – vzhledem k svému křesťanskému vyznání – Velikonoce a Vánoce. Po zbytek roku měl otec na syna platit v přepočtu asi 7000 Kč měsíčně.

Jenže k tomu už nikdy nedošlo. Pod záminkou společných Vánoc odvezl pan Melesse synka do zahraničí a místo aby ho 11. ledna vrátil matce (a zpátky do školy, kterou chlapec v Senegalu navštěvoval), zmizel i s dítětem neznámo kam. Podle senegalského zákona se tak vystavuje pokutě a trestu vězení od dvou měsíců do dvou let, ale dopadení otce – únosce je zatím nejisté.

A předsudky se můžou rozvíjet….

Varování: následující historka není nic pro citlivé a jemné dušičky. Popravdě řečeno, je poněkud nechutná.

Lansana je ctihodný otec rodiny. Lansana je středního věku, středního vzrůstu, střední postavy, ničím nápadný. Lansana je celníkem na letišti v Dakaru.

Lansana se v rámci své práce dostal na výměnný pobyt, nebo snad na školení, do Kanady. Na letišti ho vyzvedl známý, takže celník nemusel nikde bloudit, a odvedl ho do autobusu. Takový krásný autobus! Lansana nenápadně nasál nosem vzduch. Jak to tam vonělo! Podlaha se třpytkami, čisťounké nové potahy sedadel, spousta místa… I nový kufr, na který byl Lansana ještě před půl hodinou pyšný, mu najednou na té podlaze připadal nějak omšelý.

Tak tohle je Amerika!

Lansana se snažil neprohlížet si okolí moc nápadně: nebude přece vypadat před známým a před spolucestujícími jako nějaký buran.

Ale jak tiše ten autobus jede! Lansana sedí, ruce sožen v klně, a snaží se tvářit, jako by ho nic neřekvapovalo. Až se mu z toho všeho stahuje hrdlo.

Zhluboka potáhne a… chrk! Vydatný plivanec stéká po okně po Lansanově levici.

"Co to děláš?" nezadržel Lansanův soused vyjeknutí.  Na celníka se upírají pohoršené zraky všech spolucestujících – ten zvuk se nedal přeslechnout.

"Já jsem si… ehm… nevšiml, že je tam sklo," loučí se Lansana s představou, že bude dělat dojem zcestovalého muže, a zatímco likviduje důkaz svého omylu, v uších mu zní smích spolucestujících.

 Vím, že většina čtenářů tohoto blogu Boubacara Josepha Ndiaye neznala a nikdy neviděla. Dovolím si k nim dneska drobnou nezdvořilost a budu psát pro ty, kdo se do Senegalu dostali. Pro ty, kdo byli natolik "turisticky všední", že navštívili ostrov Gorée i Maison des esclaves.

Udělala jsem to dvakrát nebo třikrát. Jednou jsem tam dostala slevu z ceny pro cizince, protože kluci, se kterými jsem přišla, řekli, že jsem jejich host

.

Nedokážu si představit Dům otroků bez Josepha Ndiaye.

Zdá se mi nemyslitelné, že by někdo mohl stát na místě toho starce, který je v mých vzpomínkách s historickou památkou spjatý tolik, jako by byl její součástí, jako by byl jedním ze schodů ve schodišti toho domu.

A přece… Přece tam turisty a školní výlety provází někdo jiný.

Dům otroků po čtyřiceti letech osiřel. V jeho zdech vítával pan Ndiaye studenty, umělce i potentáty – od Michaela Jacksona přes Billa Clintona a papeže až po George Bushe.

B.J. Ndiaye se narodil v roce 1922 v Rufisque. Pracoval jako obchodník a sazeč, na frontě  2. světové války bojoval za Francii, byl výsadkářem v Indočíně. Stal se manželem dvou žen a otcem sedmi dětí. A téměř půl století života zasvětil Domu otroků. Od května loňského roku mu ale těžká nemoc bránila vykonávat jeho poslání.

Včera Joseph Ndiaye odešel navždy.  Bylo mu 86 let.

http://videos.seneweb.com/embedPlayer.php?vid=82c2559140b95ccda9c6ca4a8

Pohřeb Josepha Ndiaye

 "V Číně smíme mít jen jedno dítě. Ale když se čínské děti narodí v zahraničí a mají jiné občanství, může jich být víc. A pak, když si vyděláme peníze, budeme tu posílat děti do francouzské nebo americké školy a tak se časem z Afriky dostaneme do Evropy nebo do Států."

 I takové jsou důvody, které přivádějí Číňany do Senegalu.

V roce 2006 bylo znovuotevřeno čínské zastupitelství v nejzápadnější zemi Afriky; je ho zapotřebí, protože – ačkoli oficiálně nežije v Dakaru víc než tři stovky Číňanů  – podle odhadů zde pobývá víc než tisícovka občanů ČLR. Někteří z nich sem přišli jako dělníci: měli být zaměstnáni na čínských projektech, ale většinou své pracovní pozice brzy opustili a přidali se k těm, kteří sem přijeli už dříve. Razantně se chopili obchodu a zákazníci jsou šťastní: i ti nejchudší si mohou koupit nové boty nebo televizi. Ceny v čínských obchodech jsou třikrát i pětkrát nižší než ceny Senegalců nebo Libanonců; dámské boty už nestojí v přepočtu 150 korun, ale jen 30. A na cenu klade chudá klientela hlavní důraz, ke smůle služebně starších obchodníků.

"Číňané nám ničí trh," stěžují si prodejci. "Mají nekvalitní zboží. Kupují si roční obchodní víza za cenu nižší, než jaká je stanovená, a pak dovážejí zboží u kterého deklarují nižší cenu, aby neplatili clo! Ničí nám ekonomiku, je potřeba se jich zbavit! Senegalský trh je zaplavený levným zbožím z Číny; my, kteří kupujeme materiál v Senegalu, nikdy nemůžeme konkurovat jejich asijským cenám! "

Jsou také slyšet hlasy, že ve skutečnosti senegalským a libanonským obchodníkům vadí, že Číňané přinesli na místní trh konkurenci. Senegalci a Libanonci jezdívali do Číny, kde nakoupili stejné zboží jako Číňané, ale prodávali ho za desetkrát vyšší cenu. To už dnes není možné, a čínský obchodník i při svých nízkých cenách získá v Dakaru denně tisíce dolarů.

"Senegal vyznává politiku otevřeného trhu. Kdokoli může přijít a investovat, vláda se do sektoru soukromého podnikání neplete. Ale pokud si budou místní obchodníci stěžovat, je možné, že budou pro obchod z Číny zavedeny kvóty," domnívá se společenský komentátor Aboubacar Oumar.

Už roce 2004  ale pořádalo sdružení senegalských obchodníků UNACOIS protesty a stávky, jimiž se prodejci a dovozci snažili donutit vládu, aby omezila počet čínských přistěhovalců. Na rozdíl od protičínských nepokojů v Zambii byly ty senegalské zcela nenásilné a zaměřené na vládu, ne na čínské podnikatele samé. Akce obchodníků ale neměla žádný efekt, úřady svůj přístup ke svobodě podnikání nezměnily.

Senegaal reewum teraanga la, "Senegal je kulturní (pohostinná) země", zní oblíbené heslo, zmiňující jeden z důvodů hrdosti Senegalců na svou zem. Opakuje ho i Momar Ndao, prezident asociace senegalských spotřebitelů ASCOSEN. "Musíme si chránit pověst země, ve které jsou cizinci vítáni. Pokud mají Číňané v pořádku pobytové papíry, mají povolení k podnikání a neporušují zákon, nemůžeme je chtít vystěhovat. Chtít odsunout lidi kvůli jiné barvě pleti je xenofobie. Jako země teraangy musíme zůstat otevření." 

Hu Yan, který žije v Senegalu už čtrnáct let, říká: "Čína je chudá a tady se dají vydělat peníze. Ti, kdo mají vyšší školy, odcházejí do Evropy nebo do Států, když můžou. Pro ty, kdo vyššího vzdělání nedosáhli, je Afrika dobrou alternativou, jak se dostat na Západ později."

Pokud jsou mezi Číňany a Senegalci nějaké neshody, jsou spíš ekonomického než sociálního rázu. Přesto se Číňané, tak jako všude na světě, s místními obyvateli ve volném čase stýkají minimálně. číňané si vytvářejí vlastní čtvrti a druží se – pokud vůbec s někým – s lidmi ze stejné oblasti. "Práce je tolik, že stejně nemáme čas na společenský život," konstatuje paní Mei Young-Hung, která do Senegalu přišla před pěti lety. "Jsem tu kvůli obchodu. Když nepracuju, spím nebo se dívám na televizi."

Někteří vnímají "čínská ghetta" jako společenské riziko: "Když budou čínská sídliště příliš velká a Číňné zůstanou tak izolovaní od zbytku společnosti, přijdou potíže," bojí se pan Ndao z ASCOSENu. "Vláda by měla zajistit, aby čínští přistěhovalci žili i v jiných částech města, i když Centanaire se jim asi líbí nejvíc."

Izolace čínských imigrantů ale není absolutní: nedávno se na internetu objevila nahrávka čínského mladíka, který se věnuje senegalskému národnímu sportu – zvláštnímu druhu zápasu. Hadina, která do Senegalu přišla před pěti lety, mluví wolofsky stejně dobře jako čínsky: žije se svým senegalským manželem a dvěma malými dětmi. "Ti, kdo sem přicházejí, nemluví žádným cizím jazykem. Ale brzy se naučí francouzsky a wolofsky a jejich senegalští zaměstnanci zase začínají mluvit mandarínsky."

"Mezi Číňany a Senegalci je velmi málo problémů, snad jedině ty kolem obchodu. Ale Číňané se sváří mezi sebou. Někdy dojde i na pistole. Jsme hodně soutěživí a nikdo nechce zaostávat za krajanem," připouští nejmenovaný čínský obchodník.

Senegal ale čeká čínských přistěhovalců ještě víc. Čína poskytla Senegalu 600 milionů dolarů (nechci ani uvažovat o tom, kde nakonec zmizely ) a mnohé čínské společnosti tam přicházejí těžit fosfáty a další minerály. Číňané z provincie Hunn dostali od své vlády finanční podporu pro přestěhování do Senegalu a další jsou k emigraci na západ Afriky vybízeni.

http://www.voanews.com/english/archive/2005-09/2005-09-23-voa29.cfm

http://www.roamingtales.com/2007/12/01/chinatown-in-dakar/

http://www.djooma.com/videoplayer.swf

Integrovaná Číňanka 🙂

Více nž polovina vdaných žen v Senegalu žije v polygamním svazku.

A každý čtvrtý senegalský emigrant do Evropy nebo do USA je žena.

Francie v předchozích letech legitimitu polygamních manželství uznávala. Každý dělník z ciziny s sebou mohl přivést své manželky se statutem rodinných příslušníků; v důsledku toho se dnes na území francouzské republiky nachází téměř půl milionu lidí žijících v polygamních domácnostech.  

Celá desetiletí zůtávala francouzská vláda hluchá k upozorňování organizací afrických imigrantů, že podmínky ve Francii normální existenci polygamních rodin neumožňují.

"V Africe máme dost místa. Každá žena má svůj dům nebo přinejmenším pokoj, svou postel. Tady jsou muž, jeho tři manželky a deset dětí namačkáni v jednom třípokojovém bytě. Manželky se u muže střídají- v Africe by se žena s manželem nikdy nemilovala v posteli, kde on spává s jinou – slyšíš všechno. Vidíš, jak se manžel chová k ostatním, zvlášť k té nejoblíbenější, většinou nejmladší. Všichni se cítí špatně, přicházejí problémy, hádky."

Ve stísněných podmínkách někdy dochází i k násilí mezi manželkami, ženy si vybíjejí zlost na dětech těch ostatních.

"Mít víc manželek je problém," přiznává pan Diarra, stavební dělník z Mali, který žije v centru Paříže se dvěma manželkami a devíti dětmi a chystá se přivézt si třetí ženu. "Stojí to spoustu peněz, všechny nákupy musím dělat sám, abych měl přehled. a manželky se hádají. Ale nemůžu mít jenom jednu; i můj otec měl víc manželek. A pak, co kdyby jedna žena onemocněla? Kdo by se o mě staral? Samotná manželka si taky moc dovoluje. Když je jich víc, soutěží mezi sebou a chovají se k muži slušně. Když jsou moc protivné, řeknu jim, že si přivedu další ženu," svěřuje se pan Diarra. Jeho plat je přitom téměř zdvojnásoben sociální podporou od státu.  

Velké rodiny nejsou problém jen samy pro sebe. Ve čtvrti St.Denis přidělilo město byt šestičlenné mauretánské rodině. Po několika měsících muselo, po stížnostech okolních nájemníků, už třicetičlennou(!) rodinu přemístit.

V době, kdy Francie pod záminkou umožnění normálního rodinného života zahraničním dělníkům tolerovala polygamii, si mnoho mužů nejen dovezlo stávající manželky; vydávali se domů, aby si pořizovali další a další ženy.

Většina mužů má obavy ze sňatku s dámami, které už v zahraničí pobývají, nebo s cizinkami: "jsou tvrdohlavé, nezdvořilé, můžou opustit muže i s dětmi." Proto si pánové obyčejně hledají manželky v době, kdy jsou na dovolené v domovské zemi. Manželky, které jsou pokud možno negramotné a nehovoří francouzsky ani anglicky, aby nehrozilo, že se v nové zemi "zkazí".

Ty jsou po příjezdu do nové vlasti úplně izolované – ztrácejí kontakt s domovem, ale v tom novém zdomácnět nemůžou. Některé z nich po celá léta nepoznají, co je za hranicemi čtvrti, ve které bydlí.

"Ze dne na den ti manžel přivede další manželku a řekne ti, že se budete dělit o kuchyň, o koupelnu, o něj. Prostě ti oznámí, ´dneska se žením.´Ona je u tebe doma a dělá všechno, co děláš ty. Je těhotná, rodí děti. Na manžela máte pořadí, ale on se o tebe už nestará – spí s tebou jen minutu dvě, aby se uspokojil. Můžeš dělat cokoli – nepomůže to."

Paní Odine se jednoho dne vrátila z práce, a našla v obývacím pokoji cizí ženu, kterou jí její manžel, Ghaňan,  představil jako svou novou manželku. "Nemůžu žít s tou ženskou v jednom bytě," protestovala, "máme tu jen dva pokoje!" Manžel se ohradil, že může mít i čtyři ženy, a ona se s tím smířila.

Muži se uchylují i k ponižujícím trikům: používají peníze svých manželek, aby se doma znovu oženili, nebo dokonce nechají svou novou ženu (bez vědomí té původní) přicestovat do Francie na doklady první manželky.

Jenže někdy si to ženy nenechají líbit, jako třeba manželky jistého Senegalce, žijícího nedaleko letiště Charlese de Gaulla: když se na dovolené oženil počtvrté, spojily se jeho tři životní partnerky v Paříži – rozzlobené  tím, že muž použil jejich vlastní peníze, aby zaplatil věno a velkou svatbu s "tou další" – a pohrozily mu, že pokud tu čtvrtou přiveze s sebou, odejdou od něj.

Další muž, ženatý se Španělkou, Libanonkou a Senegalkou, se pokusil vnést do své rodiny klasický polygamní řád a oznámil manželkám, že se u nich bude střídat. Libanonka a Španělka ale takové uspořádání odmítly.

Zato guinejská obchodnice si stěžuje: "Jsme otrokyně mužů. Když protestuješ, manžel tě uhodí, a když zavoláš policii, rozvede se s tebou a celé okolí se na tebe dívá skrz prsty. I mně se to stalo: manžel si na dovolené v Africe vzal další ženu. Oni nikdy nic neřeknou, až pak z ničeho nic jednou odpoledne uslyšíš ´OK, tvoje spolumanželka přijede dneska večer.´."

V roce 1993 Francie přestala vydávat dlouhodobá povolení k pobytu osobám žijícím v polygamních svazcích a dnes přistupuje k opačnému extrému: snaží se rodiny s více manželkami rozbít. Nové postupy měly údajně za úkol zlepšit postavení žen žijících v takovém manželství, ale ve skutečnosti uvrhly mnoho z nich do ilegality a ještě víc ztížily možnost integrace. Sociální pracovníci motivují druhé, třetí nebo čtvrté manželky, aby od svých mužů odešly a rozvedly se. Jedině tak můžou získat desetileté povolení k pobytu. Tato taktika má ale malý úspěch: od pěti set sledovaných polygamních mužů v Cergy se odstěhovalo pouze 81 manželek  a jen 24 jich přikročilo k tak extrémnímu kroku, jakým je rozvod.

Při uzavírání manželství se v Senegalu muž musí závazně vyjádřit, zda jeho manželství bude monogamní, případně s omezením (méně než čtyři manželky), nebo zda si ponechává možnost mít plný počet žen. Pokud muž zvolí monogamii a po čase se přece jen znovu ožení, může na něj první manželka podat trestní oznámní a muž bude odsouzen až ke třem letům vězení. V praxi ale k takovému opatření sahá málokterá oklamaná manželka… a zvlášť, když na podvod přijde až v zahraničí.

Sally z Pobřeží Slonoviny nevěděla, že její muž už jednu manželku ve Spojených státech má. Když na to po příletu přišla, bylo už pozdě. Mnželský pár ji donutil, aby v rodině fungovala jako služka; neuměla anglicky, a manžel jí kladl na srdce "nic neříkej. Kdyby ses někde prozradila, moje žena tě nechá deportovat a já půjdu do vězení."

Islámští vůdci v Evropě i v USA se často setkávají s tím, že ti, kdo se pokoušejí uzavřít náboženský sňatek, už jsou nejméně jednou ženatí. "Přicházejí za mnou s manželkami a já jim říkám, že ženy i muži mají v manželství svá práva, " vypráví Daisy Khan, která se zabývá předmanželským poradenstvím pro muslimy. "Říkám ženám, že se může stát, že si jejich muž jednou přivede další manželku. On obyčejně protestuje ´to bych nikdy neudělal!´´Dobře,´ já na to, ´takže to tak můžeme napsat do svatební smlouvy?´."

Ne všechny ženy jsou ale v polygamním manželství nešťastné. Mnoho jich ve Francii odmítá opustit své polygamní manžely a otce svých dětí, protože je podle vlastních slov milují.

Rozvedená Palestinka Múna žije v USA. Z prvního manželství má šest dětí a je ráda, že se mohla provdat podruhé, i když za už ženatého muže: "Jako rozvedená jsem byla občankou druhé třídy. Ale když mám teď manžela, můžu jít, kam chci, nikdo mě nepomlouvá. První manželka se samozřejmě nejdřív zlobila, ale pak si zvykla."

http://query.nytimes.com/gst/fullpage.html?res=9F01E1D91139F935A15752C0A960958260&sec=&spon=&pagewanted=1

http://www.npr.org/templates/story/story.php?storyId=90857818

http://www.nytimes.com/2007/03/23/nyregion/23polygamy.html?pagewanted=2&_r=1

"Dokážeš si to představit? Choť si nic nepamatuje!" stěžovala jsem si hořce jedné čtenářce krátce poté, co jsem svého životního partnera vyslala na nákup počítačového kabelu do jedné prodejny (měli jen kabel bez disku) a nákup paměti do jiné (měli jen disk bez kabelu, zato slíbili instalaci – když si přineseme vlastní kabel). Vybavila jsem Chotě adresami obou prodejen a instrukcí, v jakém pořadí nakoupit a jak se na místa nákupu dostat.

Za hodinu volal. Kabel neměl a pro hard disk se vydal spojem, který k obchodu s počítači nejel. Nepříčetné Manželce chladnokrevně sdělil: "Nemůžu si přece všechno pamatovat!"

Jenže já vím své. Problém netkví v paměti. Ten problém je v uších! A neřešíme ho sami:

Čtenářka mě uklidnila vyprávěním o tom, jak jí domů téhož rána přivezli skříň, kterou koupila své sestře k narozeninám.

"Tak já tu skříň smontuju," nabídl se manžel.

"Ne, nic nemontuj, švagr ji tam příští týden odveze rozloženou."

"Aha, nojo vlastně, ona je pro tvoji sestru," plácl se muž do čela.

Čtenářka se oblékla do kabátu, vzala si čepici a chystala se odejít do školy.

"Tak já zatím smontuju tu skříň, jo?" nabídl se manžel při loučení. "Nebo…" znejistěl před vražedným pohledem své ženy "…ty si ji chceš smontovat sama?"

"Ne. Přece jsem ti právě připomněla, že jsme ji koupili pro sestru a že si ji švagr odveze složenou!"

"Aha, jo, vlastně jsi asi už jednou něco takového říkala."

Čtenářka se vrátila ze školy… a našla v ložnici sestavenou skříň.

 Ve vesnici Dindefélo, pár desítek kilometrů východně od Kedougou, platí zvláštní zákony.

Muži si tam vytvořili vlastní "zákon o rodině", rozcházející se s tím úředním.

Své o tom ví paní Salimatou Diallo, jejíž dcera byla vdaná za muže z Dindeféla devět let. Protože z  manželství nevzešli potomci, vztahy mezi dvojicí se zhoršovaly a muž se stále víc a víc věnoval své další ženě. Nakonec odmítal i jídlo, uvařené dcerou paní Diallo. Ta se za čas vrátila domů a rodina se pokoušela svazek zachránit.  Mladá paní se přestěhovala zpátky k manželovi, ten se  ní choval čím dál hůř a nakonec, když se jejich vztah definitivně rozpadl, požadoval po rodině své bývalé manželky pětapadesát tisíc franků, které zaplatil jako věno. "Peníze jsme museli dát tchánovi naší dcery" stěžuje si paní Diallo. "Říkali jsme jim, že je to nespravedlivé, ale marně," dodává s hořkostí.

Její dcera nakonec přece jen došla štěstí: znovu se provdala a po roce porodila chlapečka.

Paní Sira Kanté  má za sebou podobnou zkušenost: nedávno musela i ona bývalému zeti vrátit přes padesát tisíc franků. "Vyhnal dceru i s vnučkou," posteskla si paní Kanté, "a když se proti vracení věna chtěl bránit můj starší syn – policista, rodina ho od toho odradila."

"To je tady běžná praxe," nevidí na refundaci věna nic zvláštního pan Mamadou Diallo. I když žena má s mužem děti,  při rozvodu mu vrátí věno, které od něj dostala."

Ještě horší to je, pokud manželka pochází z oblasti Saraya. Tady snoubenci dívkám dávají věna daleko vyšší: sedm krav, sto padesát tisíc franků a dárečky snoubenčině rodině. Rozvádějící se manželé nebo jejich příbuzní potom často končí před soudem. "Někteří muži jdou tak daleko, že manželku při rozvodu ´svléknou´", prozradil Karim Camara, koordinátor organizace CAEDHU. "Měli jsme tu případ, kdy muž požadoval od ženy všechno včetně náušnic, které měla v uších!"

A nejen nešlechetnost manželů trápí ženy v Dindefélu: stále se tu uplatňuje sororát a levirát. "Po manželově smrti mě spolumanželčini synové nutili, abych se provdala za švagra," vzpomíná Aissatou Touré. "Udělala jsem to, ale dlouho jsme spolu nevydrželi. Pak mě chtěli přimět, abych si vzala jejich strýce, ale to už jsem odmítla. Je mnoho žen, které mají stejné problémy, ale stydí se o tom mluvit."

Ženská organizace CAEDHU se je jejich studu snaží zbavit: minulý týden uspořádala demonstraci za dodržování práv žen.

CAEDHU není jediná:  i AWOMI  (Světová organizace na obranu práv žen) se zasazuje proti násilí na Senegalkách.  Její prezidentka, paní Yacine Fall, upozorňuje hlavně na to, že násilí páchané na ženách je sice protizákonné, ale někdy jej toleruje nebo dokonce považuje za legitimní i rodina a okolí poškozené. Dokládá to na případu paní Awy Mbaye, kterou v počátcích manželství partner jen občas udeřil při hádce, ale časem se fyzické násilí začalo stupňovat. Paní Mbaye si po jednom z výprasků opatřila lékařskou zprávu a vydala se na policii, ale jejímu švagrovi se podařilo udání stáhnout.

Kvůli takovým osudům zahájila AWOMI minulou sobotu kampaň Ne násilí na ženách!.

"Musíme zajistit dodržování zákonů," říká paní Fall a dodává, že je lepší, když se oběti spojí s některým z právníků, kteří s AWOMI spolupracují. "Senegal ratifikoval dohodu o potírání všech druhů diskriminace na základě pohlaví i protokol africké charty o lidských právech. Také senegalský trestní zákoník na domácí násilí pamatuje. Některé dámy ale dosud ignorují existenci zákonů, které je mají chránit."

http://www.seneweb.com/news/article/20728.php

http://www.seneweb.com/news/article/20696.php

"Proč jste ho hodili na zem?" ptal se Choť, když poprvé spatřil svého osmnáctiměsíčního syna, kterak mi leží u nohou a řve, jako když ho na nože berou.

Od té doby už otec malého vzteklouna pochopil, že děti nikam neházím, a synek se zdokonalil natolik, že se ve svých (naštěstí čím dál vzácnějších) okamžicích zuřivosti hroutí k zemi se samozřejmostí simulujícího fotbalového hráče přesně v momentě, kdy se ho někdo z nás pokusí dotknout. Jekot pak doplňuje výkřiky "au, au!" a nezasvěcený by nevěřil, že ubohému děťátku nebylo ublíženo.

(Zde je na místě přiznat, že synkovy stavy zuřivosti snáším lépe, než Choť, neboť mám na paměti, že postupem času odezní… snad 🙂 a hlavně, že všechny ty negativní vlastnosti zdědilo mé vzteklé, hádavé, a urážlivé díte po mně.)

Synek pravidelně přicházívá s pláčem a předvídá, že "táta nedá ham!", případně, že "táta papá a nedá ham, nechce!" (to zejména tehdy, když otec musí jídlo napřed vyfoukat, aby potomkovi nespálil tlamičku). Každá rodičovská výtka na adresu libovolného dítěte má za následek, že obě děti svorně žalují druhému rodiči, že ten první káranému dítěti "ubližuje" nebo mu dokonce "udělal AU", a dcera mě nedávno informovala, že "tatínek chtěl zabít Knoflíčka" (sloveso "zabít" je u nás velmi frekventované od doby, kdy dítě nastoupilo do školky, i když jeho užívání je původnímu významu velmi vzdáleno).

Tak už jen čekám, kdy u nás zazvoní sociálka a naše hladové, bité a na životě ohrožované děti nám odebere…

Když se Bohdanka seznámila s Omarem, pochopila, že našla Muže svého života. Učaroval ji Omarův mužný vzhled, kočičí pohyby, vznešená chůze, krásné držení těla. Celé hodiny by se ho vydržela dotýkat a užívat si hebkosti jeho pleti, s tváří položenou na Omarově hrudi poslouchat tlukot srdce uvnitř. Doufala a věřila, že to srdce tam tluče pro ni. A snad i měla pravdu.

 Omar se po čase k Bohdance nastěhoval; živil se všelijak a pro muže s nepravidelným příjmem bylo mnohem lepší žít s Bohdankou, než s kamarády, kteří doplácení účtů žádali bez milosti.

I za ztrátu trochy svobody to stálo; a, ostatně, Omar se cítil přicházet do let, kdy by už stejně měl usadit.

Aspoň mu to tak říkal jeho strýc do telefonu. Strýc samozřejmě věděl to, co Bohdanka ne – že Omar už má dvě nemanželské děti, a byl by rád viděl Omara v chomoutu s nějakou pěknou dívkou z dobré rodiny; s běloškou ale rozhodně ne, a tak se Omar o Bohdance neodvážil ani špitnout. Když se po nějaké době soužití začala Bohdanka o Omarovu rodinu zajímat, vysvětlil jí Omar, že tatínka už nemá, maminka neumí ani francouzsky, natož anglicky, a ani bratři anglicky neumějí… A sestra, ta které každý měsíc posílá peníze, ta už neumí anglicky vůbec!

"Hlavně nepij, nezapomínej se modlit a nezaplétej se s ženskými," kladl Omarovi po telefonu a v dopisech na srdce strýc a nechával se synovcem, milovníkem českého piva (a žen, ačkoliv to i před Bohdankou jen tajně), opakovaně ujišťovat, že na morálním profilu této větve rodiny není jediné poskvrnky. Měsíce plynuly, a v Bohdance, v Omarově strýci i v matce Omarových nemanželských dětí (o které před Bohdankou Omar mluvil jako o své "sestře", když jí bylo potřeba poslat peníze, nebo když odněkud na Bohdanku vypadla její fotografie) uzrávala rozhodnutí.

Bohdanka vysadila antikoncepci. 

Omarův strýc vystrojil Omarovi svatbu s nejkrásnější ze svých panenských dcer (kterou Omar nikdy nebude moci odmítnout). 

A půvabná Fatoumata s jedním ze svých synů přiletěla za svým milým do Čech.  

Omarova novomanželka teď čeká na svého právoplatného chotě, Fatoumata požádala v ČR o azyl, Bohdanka má v náručí mimino a Omar hlavu v pejru. 
 

Na blogu Aishy Najmanové se před pár dny objevil článek Dva roky s islámem. Autorka (která si na rozdíl ode mě pamatuje přesné datum své konverze) píše o tom, jak se změnil její život poté, co se stala muslimkou.

Podobný článek napsat nemůžu: nejen proto, že po bezmála dvou desetiletích si ty změny vybavuji asi hůř, než bych na ně vzpomínala (tak jako Aisha) po dvou letech.

Už jen nejasně si vybavuji, jak mi maminka s pečlivostí sobě vlastní šila dlouhé (a krásné) kostýmky bez rozparků (které v mém prvním zaměstnání vyvolávaly postranní poznámky kolegyň; "ty taky nosíš samý modely!"), jak mi z Maroka a Alžírska poštou přicházely šátky a ozdobné spony k nim; jak jsem poznala české muslimy a muslimky (muslimky postupem let odvál čas, ale přátelství muslimů – kteří podle Lukáše Lhoťana vlastně možná ani neexistují – vytrvalo). O trochu zřetelnější jsou moje vzpomínky na první modlitbu ve Velké pařížské mešitě, na radost a všeobecné přijetí, kterého se mi dostalo ve všech mešitách ve Francii a v Německu (bez ohledu na to, že jsem tam vždycky přišla s cizím mužem, který byl nejmíň v jednom případě dokonce protestant 🙂 ), na hloubku první ranní modlitby před východem slunce, když většina lidí ještě spí a svět se nachází na magické hranici mezi tmou a světlem.

Velká pařížská mešita, postavená roku 1926 jako výraz vděku Francie za životy 70.000 muslimů, padlých v 1.sv válce za Francouzskou republiku.

Neznám přesná data, se kterými bych mohla takové ponoření do minulosti pojit.

Ale zato mám úřady potvrzené jiné datum; den, kdy jsem vstoupila v "multikulturní manželství". Co na tom, že je to datum, na které si Choť ještě nikdy nevzpomněl včas (vlastně ne: jednou mi přinesl jakýsi dárek o měsíc dřív, v domnění, že to je ten den)  a které si naopak já pamatuji tak snadno proto, že se kryje s Vánoci 🙂 .

Letos jsme vstoupili do devátého roku. Devátý rok potíží a neštěstí, myslí si někteří (přestože to tak přímo neříkají), ale nakonec to  – jak někde napsala Madame Amar  – vždycky nějak vypluje na povrch.  Nevím, jak Choť  , ale já o těch "potížích a neštěstí" vůbec přesvědčena nejsem.

Jistě, je k vzteku mít doma muže, který mi navrhne, že bych měla cvičit… v noci; muže, který odtuší, že mám být ráda, že mám vodu z kohoutku a nechtít ještě i pračku (což byl, doufám, stejně napůl vtip… i když, pravda, pračka stále nepere); muže, který nezvedá telefon a budí spící děti, krmí potomstvo studenou omáčkou, šílí, když nejsem dvě hodiny doma a zapomene všechno, co mu řeknu, nejpozději do tří sekund.  

Ale taky je úžasné mít doma muže, který se nikde nepotuluje (už  , nebo možná zatím?),  bez odmlouvání nosí domů nákupy (manželky Afričanů možná vědí, že to není samozřejmost), hraje a kreslí si s dětmi, myslí vždycky nejdřív na mě a na potomstvo, pak na svou rodinu, moji rodinu a teprve potom na sebe; muže, který kvůli mým rodičům proběhá celé město, aby sehnal hezký vánoční stromek, a který lžcí krmí nemohoucí babičku (ačkoli krmení kohokoli nesnáší)…

Takže ano (pro šťouravé ), jsem ráda, že Chotě mám. Otázkou zůstává, jestli je rád taky on. Při čtení článku o Spoonině stěhování, Vikiině komentáři pod ním a Efčině komentáři pod mým Přáním jsem se nad sebou musela začít zamýšlet. Ještě jsem totiž nezapomněla, jak jsem před dvěma lety Choťovy výzvy k balení před stěhováním odbývala s tím, že je ještě čas a všechno budeme potřebovat… a pak jsem do krabic naházela knihy, kazety a DVD disky. Choť je po mně přeskládal, pouklízel do krabic všechno ostatní, rozmontoval a zabalil nábytek a mě odeslal k rodičům (abych nepřekážela, nejspíš 🙂 ), kde jsem zůstala, dokud nebylo všechno v novém bytě. Smontováno, pochopitelně.

Efčin popis toho, jak její "dokonalý muž" trhá oddací list, protože se oženil s "tak příšernou ženskou", která ho chce otrávit, ve mně probudil asociace s mými vlastními odchody "od muže a od dětí" (Chotě znepokojil jen ten první; u těch dalších už nejspíš tušil, že se za dvě tři hodinky vrátím i s batohem a těšit se z mého zmizení je zbytečné) a s nahlas pronášenými závěry (přibližně) o tom, že nejhoršího partnera na světě mám já (a ne Efčin guinejský manžel  ).

Inu, "jen trpělivost může učinit manželství dobrým"… Jen nesmí dojít. Ta trpělivost.