„Jakým právem Francie, za nezávislosti Senegalu, připojila k této zemi Casamance, aniž by to konzultovala s těmi,
koho se to týká? Casamance nemá nic společného se Senegalem po stránce historické, ekonomické a etnické. Pouze z praktických důvodů byl spravován Senegalem, ale šlo o protektorát.“

Tak promluvil v srpnu 1980 na konferenci v Dakaru katolický kněz Augustin Diamacoune Senghor, pozdější vůdce separatistického hnutí MFDC.

O dva roky později vyšly do ulic Ziguinchoru stovky lidí s požadavkem nezávislosti Casamance. Následovaly represe, ozbrojené povstání a spor, který se táhl více než čtyři desetiletí.

Konflikt v senegalském regionu Casamance je jedním z nejdéle trvajících a nejméně mediálně pokrytých ozbrojených střetů v subsaharské Africe. Jih Senegalu se do krize propadl v důsledku geografických, historických, ekonomických a kulturních asymetrií, které byly v průběhu čaasu strategicky politizovány a přinesly nekompatibilitu senegalského státního nacionalismu s rodícím se regionálním nacionalismem v oblasti. Současné politické a etnické pnutí pramení z historických křivd, táhnoucích se od koloniálních dob až po současnost. Separatistické snahy Casamance jsou reakcí na marginalizaci, završenou selháním senegalského státu v integraci kulturně odlišného regionu.

Země za Gambií

Na mapě Senegalu Casamance skutečně vypadá jako oblast připojená k vlastnímu státu poněkud ledabyle. Od většiny senegalského území ji odděluje úzký pruh Gambie, vedoucí od Atlantiku několik set kilometrů do vnitrozemí.

Rozdíl není pouze jen na mapě. Suchou sahelskou krajinu severního Senegalu na jihu střídá vlhčí a zelenější oblast s rýžovými poli, mangrovníky a lesy. Casamance má i odlišné etnické a náboženské složení. Vedle Mandingů, Fulbů a dalších národů zde žije početná populace Diolů. Křesťanství a místní náboženství jsou zde zastoupeny více než ve převážně muslimském severním Senegalu.

Také koloniální minulost byla odlišná: Ziguinchor vznikl v 17. století jako portugalská obchodní enkláva a Portugalci si zde zachovali kontrolu až do roku 1886, kdy Francie získala toto území v rámci mezinárodních smluv, jimiž si evropské mocnosti po Berlínské konferenci (1884–1885) rozdělily Afriku.

Odlišná koloniální zkušenost a jazykový a kulturní vliv Portugalska, dodnes se projevující v podobě kreolštiny a portugalsky znějících příjmení, se staly argumentem pro separatisty tvrdící, že Casamance se nikdy neměl stát součástí Senegalu.

Dědictví kolonialismu: patchworkový stát

V pozadí budoucího konfliktu stála dekolonizace a vytvoření moderního státu: geografické hranice dnešního Senegalu jsou výsledkem arbitrážních rozhodnutí evropských mocností, které se neohlížely na místní demografické a etnické faktory. Během dekolonizace se uplatnil princip uti possidetis stanovící, že hranice nově nezávislých států budou totožné s původními koloniálními hranicem a nemohou být zpochybněny. Tento princip zpečetil osud Casamance: region byl začleněn do státního celku, se kterým se oblast historicky a kulturně neztotožňovala.

K marginalizaci Casamance nakonec přispěla i ideologie négritude prvního senegalského prezidenta Léopolda Sedara Senghora. Ačkoli Senghor oslavoval africkou kulturu a černošskou identitu a usiloval o přemostění rozdílů mezi arabským severem kontinentu a subsaharskou Afrikou, byla jeho vize spíše post-nacionální: věřil, že africké státy budou úspěšnější v rámci federálního modelu, který si zachová silné vazby na Francii. A i když Senghorova filozofie nebyla zaměřena útočně, v praxi přesto vedla k omezování regionálních identit.

Autoritářský režim, který potlačoval opozici, byl totiž v podstatě postaven na dominantní wolofsko-muslimské intelektuální, etnické a náboženské elitě i přesto, že Senghor sám byl Serer a křesťan. U zrodu senegalského, neetnického, nacionalismu stála (již v dobách kolonialismu) myšlenka, že městské elity země představují „civilizované centrum“ západní Afriky. Už od roku 1916 měli obyvatelé měst St. Louise, Rufisque, Gorée a Dakar přiznáno francouzské občanství; hlavní vliv v těchto městech měli členové poevropštělé senegalské inteligence, vzdělávané ve francouzštině a zaměstnané v moderní ekonomice.

V postkoloniálním Senegalu na tento sklon k elitářské a „europeizované“ politické kultuře navázala Senghorova strana Parti Socialiste Sénégalais (PSS). Politický diskurs etnické identity sice nijak nepopíral a etnická označení se běžně objevovala v demografických statistikách, k jednotlivým národnostem ale vláda nijak individuálně nepřisupovala. Kulturní rozdíly se v oficiální politice objevovaly jen jako součást harmonické multikulturní společnosti. Ojedinělé pokusy o vytvoření spolků na etnickém základě selhaly.

Jediným úředním jazykem země zůstala francouzština, v níž ovšem bylo v roce 1960, kdy Senegal získal nezávislost, schopno číst a psát jen 11% mužů a 1% žen. Autochtonní jazyky nebyly ve školách, inspirovaných francouzským vzdělávacím systémem, vyučovány. Z jazykového hlediska se země postupně stala převážně wolofsky mluvící společností. Dnes už hovoří wolofsky na různé úrovni více než 90 % Senegalců. Plynulá znalost koloniálního (a úředního) jazyka, francouzštiny, zůstává malá.

V roce 1978, po kodifikaci a uznání diolštiny, malinštiny, sererštiny, fulbštiny, wolofštiny a soninkštiny jako národních jazyků vznikl plán výuky dětí v prvních ročnících základních škol v těchto jazycích (v praxi se však neujal a do života se ho znovu snaží uvést až vláda, která stanula v čele země v roce 2024).

Oficiální diskurs Senegalu se už v prvních letech po pádu kolonialismu soustředil na kulturu a zájmy severu, čímž vytvořil prostředí, kde se oblast Casamance, typická vyšším podílem křesťanů a animistů a etnika Diola, cítila ve svě „jinakosti“ opomíjena a podreprezentována.

Ekonomickými křivdami k etnické mobilizaci

Separatistické hnutí MFDC (Mouvement des forces démocratiques de Casamance) vyklíčilo z frustrace z pocitů ekonomického a politického přehlížení a nedostatečných investic do infrastruktury v 70. letech a navázalo na stejnojmennou organizaci ze 40. let. Příčinou bylo to, že centrální vláda v Dakaru využívala jihosenegalské zdroje, aniž by investovala zpět do regionu. Dobře to ilustruje například nápadný nepoměr v počtu lékařů či délce silnic ve srovnání se zbytkem země.

Nespokojenost obyvatel jihu ještě prohloubilo přistěhovalectví „Seveřanů“ do úrodné Casamance poté, co v
severních částech země udeřilo sucho. Migranti, někdy spojení s vládnoucí elitou, získávali půdu na úkor
místních obyvatel. Ekonomická marginalizace a zmíněná migrace, vnímaná jakoohrožení místní kulturní identity, vyvolaly u místního obyvatelstva silné pocity nespravedlnosti a „vykořisťování“ ze strany „seveřanů“ a centrální vlády. Konflikt začal jako reakce na všechny tyto socioekonomické křivdy a přerozdělování zdrojů. Etnické a náboženské rozdíly se staly stěžejní součástí ideologie hnutí až později v průběhu eskalace; v rané fázi konfliktu měla etnicita roli pouze instrumentální.


První oběti na životech přišly na začátku prosince 1983, kdy senegalské vojsko vstoupilo do posvátného háje v Diabiru, aby překazilo schůzku separatistů. Ti necitlivý vstup armády vnímali jako znesvěcení místa, tři vojáky zabili a čtyři zranili. K další eskalaci došlo 26. prosince 1982, kdy protestanti v hlavním městě Ziguinchoru strhli z vládních budov senegalské vlajky a nahradili je vlajkam symbolizujícími nezávislost Casamance. Vládní represe byly brutální a vyvrcholily 18. prosince 1983, o tzv. „Krvavé neděli,“ kdy bylo zabito až 200 demonstrantů.

Tento moment definitivně přeměnil původně mírové politické hnutí v ozbrojenou rebelii.

V roce 1985 vzniklo ozbrojené křídlo hnutí, pojmenované diolsky Attika, „bojovník.“. Separatisté tím podtrhli etnickou dimenzi konfliktu a „diolizovali“ jej, přestože MFDC původně sdružovala i jiné etnické skupiny, zejména Fulby a Mandingy.


Někteří autoři zastávají názor, že identita Casamance nebyla v regionu vždy politicky přítomná, že byla strategicky vytvořena hnutím MFDC a transformována v politickou identitu s cílem ospravedlnit boj za nezávislost. Makhtar Diouf v knize Senegal, les ethnies et la nation podtrhuje, že dominantní etnikum regionu, Diolové, jsou velice kulturně odlišní od zbytku populace: egalitářští, bez složité politické hierarchie, bez řádů, bez kast a bez otroctví, tradičně historicky svobodní a nezávislí. V každém případě hrál důležitou roli narativ, založený na historických křivdách a odlišnostech. Využíval příběhy o kolektivní „senegalské zradě,“ včetně legendy o údajné dohodě mezi prvním prezidentem Senghorem a casamanceským politikem Emilem Badianem, která slibovala nezávislost Casamance dvacet let po osamostatnění Senegalu. Tyto pověsti posloužily jako symbolické základy nové, politicky angažované identity, kterou bylo lze postavit proti dominantnímu státnímu nacionalismu a legitimizovat separatistické požadavky. Sociální konflikt se pozvolna etnizoval.


Senghorův nadetnický nacionalismus měl ambice být spravedlivou, univerzalistickou a jednotící ideologií nového samostatného státu. Právě v takových společnostech se však etnicita a etnická organizace stává hrozbou pro národní soudržnost a stát.

Od fragmentace k pragmatismu

MFDC se brzy po militarizaci rozdělila do několika frakcí a její politická legitimita zeslábla. V roce 1992 se hnutí rozpadlo na umírněný Front Nord a radikální Front Sud. Front Nord (Severní fronta) byla ochotna přijmout kompromis v podobě autonomie, Front Sud (Jižní fronta) pod vedením Salifa Sadia trvala na plné nezávislosti a stala se hlavním vojenským křídlem hnutí. Obě frakce získávaly podporu od vlád Guineje-Bissau a Gambie, které rebelům poskytovaly útočiště a zbraně.

Postupem času vyšlo najevo, že někteří velitelé využívali hnutí k osobnímu zisku z nelegálních aktivit (banditismu). Zneužití boje za spravedlnost pro nízké účely silně poškodilo reputaci hnutí a snížilo jeho podporu mezi místním obyvatelstvem. Díky tomu mohla senegalská vláda přejít od čistě vojenských řešení k pragmatickému přístupu, zaměřenému na izolaci a oslabení externí podpory rebelů.


V pořadí třetí senegalský prezident, Abdoulaye Wade (2000–2012), zaujal postoj pragmatické diplomacie. Omezil intervence sousedních zemí v rolích mediátorů a místo toho začal s vybranými frakcemi jednat přímo. Cíleně podporoval umírněné křídlo pod vedením Abbého Augustina Diamacouna Senghora a radikálnější frakci Salifa Sadia izoloval. Pozici senegalské vlády posilovala skutečnost, že MFDC se rozdělilo na soupeřící jednotky, lišící se v představách o cílech hnutí i v ochotě jednat se státem.

Čtvrtý prezident, Macky Sall (2012–2024), ve strategii svého předchůdce pokračoval. Jeho největším úspěchem byla diplomatická eliminace hlavního podporovatele MFDC, gambijského prezidenta Yahyi Jammeho, který prohrál ve volbách. Hnutí tak přišlo o možnost azylu svých bojovníků i o zdroj finanční podpory. Kombinace vnější diplomacie (eliminace azylu a finanční podpory ze zahraničí) a vnitřní politiky (decentralizace, jednání s frakcemi) která dokázala využít a prohloubit vnitřní rozpory hnutí udržovala konflikt pod kontrolou a nakonec se jí ho podařilo i zmírnit.

V roce 2022 a 2025 došlo k uzavření mírových dohod s frakcí Caesara Badiateho.


Humanitární a sociální dopady konfliktu byly v porovnání s jinými válkami na kontinentu možná malé, ale přesto ne zanedbatelné. Od roku 1982 připravil o život tisíce obětí (odhady hovoří o 3 000–5 000 mrtvých) a vedl k vysídlení desítek tisíc lidí. V důsledku bojů byla zničena infrastruktura, zemědělská produkce o polovinu klesla a rozsáhlá území jsou zaminovaná.
Dosud neobnovená infrastruktura a nebezpečí související s nevybuchlou municí brání návratu uprchlíků a obnově života v zasažených částech regionu.

Prekérní situace

Poslední prezidentské volby v Senegalu v roce 2024 vynesly do čela mladého lídra, prezidenta Bassirou Diomaye Fayeho. Jeho politika se nápadně liší od předchozích vlád, které byly i v samostatném státu stále pod silným francouzským vlivem. Aktuální vláda staví svou rétoriku na radikální dekolonizaci a posílení národní suverenity, což se projevuje i v symbolických aktech, jako je přejmenovávání ulic s koloniálními názvy a stažení francouzských vojáků z území.

Objevily se naděje, že nová forma nacionalismu, inspirovaná osobnostmi jako byli Thomas Sankara nebo Cheikh Anta Diop, má potenciál konflikt v Casamance ukončit. Tam kde selhal nacionalismus Senghorova typu – inkluzivní ve svém záměru, ale nakonec nechtěně elitářský a marginalizující regionální identity – může být Faye vnímán lépe, protože se snaží rehabilitovat autochtonní kultury a jazyky v širším kontextu africké identity.

Hnutí MFDC je dnes oslabené a rozdělené, část jeho frakcí složila zbraně nebo vstoupila do mírového procesu a podpora ozbrojeného separatismu mezi obyvatelstvem zřejmě poklesla. Přílišný optimismus však není na místě: k dohodě z února 2025 se nepřipojily všechny frakce MFDC a mimo dohodu stále stojí i radikální křídlo Salifa Sadia, považované za jednu z nejsilnějších zbývajících ozbrojených skupin. Vojenské operace a ozbrojené incidenty se objevovaly na severu Casamance ještě letos.

Vládu čeká i úkol vypořádat se se specifickou ekonomikou, která tu během války vznikla. Pěstování a pašování konopí a nelegální těžba dřeva poskytují obživu ozbrojeným skupinám i civilním obyvatelům izolovaných oblastí. V květnu 2026 bylo při vojenské operaci u hranic s Gambií zabaveno více než šest tun konopí a vojenské zbraně. Místní ekonomové dlouhodobě upozorňují, že bez legálních možností výdělku nelze očekávat, že by se lidé vzdali lukrativních činností, které tu ve stínu konfliktu po dekády provozovali.

Fayeho Plan Diomaye pour la Casamance počítá s návratem vysídlených obyvatel, obnovou infrastruktury a hospodářství. Podle oficiálních údajů měl na bezprostřední potřeby regionu vyčlenit 53,6 miliardy západoafrických franků. Za prioritní považuje odminování. Handicap International v květnu 2026 odhadovala, že přibližně tři čtvrtiny potřebných prací už byly provedeny, více než milion metrů čtverečních bylo ale stále kontaminováno.

S návratem lidí se ale vrací i problém, který stál už u počátků casamanceského separatismu: půda. Rodiny se po desetiletích vracejí na území, která byla v mezidobí opuštěna, užívána jinými lidmi nebo kde nejsou jasné vlastnické vztahy. Návrat vysídlených bude nezbytné spojit nejen s odminováním, ale také s prevencí nových pozemkových konfliktů.

Potenciálně nepříznivou okolností je rozpad politického spojenectví prezidenta Bassirou Diomaye Fayeho a Ousmana Sonka, které bylo při jejich nástupu k moci v roce 2024 v Casamance spojováno s mimořádnými očekáváními. Sonko byl v květnu odvolán z funkce premiéra, ale jako vůdce vládnoucí strany Pastef si zachoval silnou parlamentní pozici; Faye pak v červenci založil vlastní politickou stranu Kiiraay. Pro Casamance má rozkol mezi prezidentem a Ousmanem Sonkem symbolickou váhu. Sonko je s regionem silně spjatý a jeho vzestup do nejvyšších pater senegalské politiky byl v roce 2024 částí místních obyvatel vnímán jako znamení, že dlouho marginalizovaný jih konečně získal skutečné zastoupení v centru moci.

Oprávněné jsou obavy z rizika, že rozkol může ochromit vládu, přinést hospodářské problémy a zpomalit financování obnovy Casamance. V Casamance by pak nejspíš znovu ožil pocit, že Dakar regionu slibuje víc, než má v úmyslu plnit.

Budoucnost oblasti teď pravděpodobně více než mírové dohody ovlivní úspěch programu a to, zda politická krize v Dakaru nezablokuje investice. Pokud se podaří odstranit miny a vrátit půdu k bezpečnému užívání, navrátilci najdou své místo bez nových sporů a bývalí bojovníci i lidé závislí na válečné ekonomice získají jiný zdroj obživy, bude mít Dakar šanci přesvědčit obyvatele jihu, že senegalský stát je také jejich státem.