V návaznosti na živelnou akci obyvatel dakarské čtvrti Colobane, kteří se rozhodli zbavit žebráků po svém, vyrazily v noci z 18. na 19. srpna do ulic jednotky policie.

Razie proti lidem, přespávajícím v provizorních přístřešcích na ulici, vynesla zadržení 234 osob: 58 mužů, 66 žen, 105 dětí (z toho 22 kojenců), a pěti osob se sníženou pohyblivostí. Policejní komuniké se pečlivě vyhýbá jakékoli zmínce o národnosti nebo státní příslušnosti zadržených – drží se jen jejich prohřešků.

Média a sociální sítě si servítky neberou. Hovoří o mendiants nigériens, mendiants haoussas. Nigerští žebráci, žebraví Hausové.

Od grilu pod most

Hausové jsou velikou etnickou a jazykovou skupinou západní Afriky – hausština je jedním z nejrozšířenějších afrických jazyků vůbec. Žijí především v oblasti, kde je dnes severní Nigérie a jižní Niger (v Nigeru tvoří nadpoloviční část populace), ale jejich diaspory se nacházejí po celé západní Africe i na trasách starých tras do Mekky – v Súdánu, Čadu i na Středním východě. V předcházejících staletích spojily kontakty hausky hovořících obchodníků a učenců sítě velkou část západní a sevrní Afriky.

V Senegalu se Hausové či Nigeřané věnují především drobnému obchodu, řemeslům a pouliční gastronomii. Nejnápadnější je dibi haoussa, kořeněná specialita z grilovaného masa, prodávaná na ulici a v malých provozovnách podobně jako u nás kebab. (Pozor, existují i dibiterie maurské a senegalské.)

Před lety slovo „Hausa“ evokovalo holiče nebo kuchaře u grilu, dnes jsou to ženy sedící na chodníku s miskou u nohou, žebrající otrhané děti, matky s dětmi nocujících na prázdném tržišti nebo pod mostem.

Žebrácká mafie?

Pozornost vyvolal fenomén „žebravých Hausů“ na jaře 2022. Senegal a Niger tehdy společně zorganizovaly návrat více než tisícovky nigerských občanů z Dakaru. Téměř polovina z nich byly děti.

Nigerská Národní agentura pro boj proti obchodování s lidmi tvrdila, že za touto migrací stojí organizované sítě. Děti cestují bez rodin, svěřovány jiným dospělým, a část vyžebraných peněz posílají domů rodičům. Agentura došla k závěru, že cesta více než tisícovky lidí z vnitrozemského Nigeru až do Dakaru využila logistické sítě, které dopravu a pobyt organizují.

V té době už nigerská vláda vrátila z ciziny několik tisíc svých žebravých občanů; mimo jiné z Beninu a Alžírska a později z Ghany, kam se kvůli častému vyhošťování údajně přesměrovala alžírská trasa. Niamey označilo žebrání Nigeřanů za hranicemi za dlouhodobý problém vyžadující prevenci, reintegraci i zásahy proti organizátorům.

Dobrá matka emigruje

Nigerská migrace je svým způsobem výjimečná. Do Evropy se, jak čteme v radikálněji zaměřených textech, hrnou „mladí mužové s iPhony. Do Ameriky v 19. století odcházeli z Čech (i odjinud) nejprve muži v produktivním věku.
Ale mezi v Senegalu zadrženými migranty z Nigeru vždycky velmi výrazně převažují malé děti a ženy.

Proč tomu tak je, vysvětlil výzkum Rabo Malikiho, Augustina Palého a Younoussiho Zourkaléiniho v départementu Kantché: ženy jsou k výdělečné migraci motivovány nevyhnutelnými společenskými povinnostmi. Vdává-li žena dceru, musí jí zajistit výbavu. Náklady na ni jsou podle výzkumu kolem půl milionu CFA (zhruba 25.000 Kč). Výbava slouží jako veřejný důkaz toho, co je matka schopna poskytnout. Na kvalitě a množství závisí prestiž matky i dcery, výbava má vliv na respekt (nebo naopak ponížení), kterého se jim dostane od rodiny ženicha, sousedů a příbuzných.

Podobná situace nastává při narození vnoučete. Ženy často plánovaně odcházejí do ciziny v době, kdy je jejich dcera ve druhém trimestru těhotenství, aby na událost stačily našetřit.

Úspěšná migrantka má po návratu lepší postavení. Její schopnost přispět na rodinné události, opravit dům nebo pomoci příbuzným se proměňuje v sociální kapitál. Cesta do ciziny je součástí života úspěšné ženy. Jedna z respondentek studie dokonce měla vlastní půdu a dokázala se uživit; přesto (pod vlivem představ okolí o migraci a jejím významu) odešla. Cesty migrantek vytvořily očekávání a normu způsobu života, takže už dávno nejde jen o peníze.

Cestováním proti sokyním

Mezinárodní republikánský institut ve zprávě o nigerské migraci zaznamenal pozoruhodné regionální srovnání. V některých oblastech Tahoua po období dešťů tradičně odcházejí za prací muži, ale v Kantché je situace opačná: mnohé ženy a děti odcházejí do Alžírska a Libye, kde žebrají. Muži zatím doma čekají na jejich návrat.

Žena, která vydělává a přispívá na chod rodiny, mívá u manžela větší respekt. Výzkumníci v Kantché popsali situace, kdy manžel dává přednost té z manželek, která je ekonomicky nejpřínosnější. Na ženy vzniká tlak, aby se zapojily do soutěže: migrace slouží jako strategie pro znovuzískání manželovy přízně a pro dosažení lepší pozice v polygynní domácnosti.

Nigerský deník Le Sahel po repatriacích v roce 2022 popsal případy mužů, kteří měli do zahraničí posílat za žebráním několik manželek s dětmi zároveň. Jedna navrátivší se žena podle článku vypověděla, že její muž používá výnosy ze zemědělství k uzavírání dalších sňatků a mladé manželky posílá do žebráckých sítí. Tehdejší prezident Mohamed Bazoum veřejně kritizoval muže, kteří si založí rodinu a ženu pošlou žebrat do Alžírska nebo Senegalu.

Odvezené migrantky se vracejí

Pro řadu migrantek je žebrota promyšlenou ekonomickou strategií. Moussa Tchangari z nigerského Alternative Espaces Citoyens při vzpomínce na natáčení dokumentu o migrantkách z Kantché popisoval opakující se model: problémy doma, cesta do Alžírska, žebrání, spoření a návrat. Pro některé ženy podle něj žebrání fungovalo téměř jako zaměstnání.

Často šlo o cirkulární migraci v modelu Kantché/Magaria → Senegal nebo Maghreb → několik měsíců žebrání → návrat domů → rodinné výdaje, svatba, investice a spotřeba → další cesta.

Za takových okolností je jasné, že repatriacemi se problém nevyřeší.

Po velké repatriaci v roce 2022 Nigeřané přijeli znovu. V prosinci 2024 bylo z dakarských ulic posbíráno přibližně osm set žebrajících občanů Nigeru; ve spolupráci s nigerskou ambasádou byli navráceni do vlasti. Ale už v prvním čtvrtletí roku 2025 policie zaznamenávala jejich postupný návrat. Provizorní tábory, které v Dakaru policie zruší, se obyčejně objeví jen o pár ulic dál.

Není divu – racionální důvody k cestě trvají a nezmizela ani sociální a dopravní infrastruktura, která tuto cestu umožňuje. Fyzická repatriace žebračky zpět do její vesnice sice změní polohu dotyčné osoby, nijak ale nezasáhne do migračního systému.

Volba, nouze, závislost

Reportáž PANA z roku 2024 popsala cestu nigerských žen a dívek do Dakaru prostřednictvím placených soukromých převaděčů. Patnáctiletá respondentka uvedla, že se na cestu složila rodina, jiná svědectví hovoří i o placení dopravy sexem.

V roce 2025 se k problému vrátil Le Soleil v reportáži, kterou později převzal Courrier International. Jedna ze zpovídaných žen rozuměla pouze hausky. Dvě další, Zeytouna Badamassi a Mariama, pocházely z Magarie. Cesta do Senegalu jim trvala tři měsíce: neměly peníze na celou cestu najednou, takže pokračovaly vždycky až tehdy, když dokázaly zaplatit další úsek. Ekonomicky aktivní přitom byly i doma. Zeytouna prodávala jídlo, Mariama pěstovala proso, fazole, podzemnici a čirok. Výdělek jim ale nestačil k životu. Ženy vysvětlovaly, že jejich muži rodinu nedokážou uživit, proto se rozhodly hledat příjem samy. O migraci mluvily jako o prostředku, jak se vyhnout hladovění.

„Zaplavené ulice“

V říjnu 2025 Le Soleil zveřejnil reportáž s titulkem L’errance des mendiants haoussas dans Dakar. Text sám přináší zajímavý materiál, pozoruhodné je ale i rámování tématu. Oblasti obývané tuláky mají být „vyčištěny“. Nová osada je popsána jako páchnoucí, nehygienická, podobná skládce. Žebráci si po přesunu údajně obnovili „stejný nepořádek“ a „stejný odpor“. Sociální problém je etnizován už titulkem: nehovoří se o lidech bez domova nebo o občanech Nigeru. Za potížemi stojí mendiants haoussas.

Podobný jazyk se v této souvislosti objevil už dřív: v září 2024 zveřejnil Pulse Senegal text nazvaný Le Sénégal face au business de la mendicité. Dakarské ulice jsou v něm „každodenně brány útokem“ žebráky, z nichž někteří přicházejí ze zahraničí. Žebrání má být pro mnohé „snadným“ způsobem obživy a „skutečným businessem“. Jedna část článku se věnuje „Cité Haoussa“, provizorní osadě u Ngor Virage, kterou obývají především Nigeřané. Instagramový účet Pulse Senegal formulace ještě přiostřil: „Ulice Dakaru jsou zaplaveny žebráky.“

Žebrota a existence provizorních osad jsou problémy. Ale slova envahies, prises d’assaut, Cité Haoussa, business… v sobě nesou představy a emoce. Cizinci přicházejí, zabírají prostor, jsou organizovaní, vydělávají (na náš úkor).

Bohatí chudí

Pulse po pasáži o „Cité Haoussa“ přechází k údaji, podle něhož žebrání v Dakaru generuje miliardy CFA ročně. Následují informace o dětském žebrání a marabutech, kteří mají jeho výnosy investovat do nemovitostí, taxislužby či obchodu.

I když statistika týkající se žebrání studentů náboženských škol, taalibů, a organizovaného dětského žebrání nebyla spojena s případem nigerských žen v „Cité Haoussa,“ článek tyto jevy posuzuje společně.

Vzniká tím velmi starý stereotypní paradox, jaký známe i u nás: člověk je příliš chudý, a proto představuje zátěž. Současně ale není dost chudý, protože jeho chudoba je (prý) výnosná.

Mezi Kanem a Kaolackem: poutníci, obchodníci a příbuzní

Starší odborná literatura popisuje Hausy také jako zbožné poutníky na cestách spojujících Senegal s hausofonními oblastmi dnešní Nigérie a Nigeru. Velmi důležitou roli v tom hraje město Kaolack.

Propojení těchto dvou oblastí napomohla Tijáníja, jedno z nejvýznamnějších súfijských bratrstev západní Afriky. Její představitel, senegalský učenec Ibrahim Niasse (1900–1975), působil v Kaolacku a jeho větev Tijáníje získala od poloviny 20. století mimořádně početné následovníky v severní Nigérii, zejména v hauském městě Kano. Ibrahima Niasse se na své první pouti do Mekky v roce 1937 setkal s emírem Kana a v dalších letech se Niasseho učení v severní Nigérii rychle šířilo. Zawiyi, které tam vznikaly v 50. a 60. letech, sloužily kromě modliteb a náboženského vzdělávání také k navazování obchodních styků.

Vazby mezi Kaolackem a Kano utužovaly také četné sňatky a obchodní vztahy. Niasse a jeho nástupci provdávali své dcery a sestry za obchodníky z Kana a dalších částí Nigérie i za muslimské učence z Nigeru, Mali, Mauritánie a Sierry Leone. Mezinárodní příbuzenská síť byla utkána.

Příležitost k setkávání poskytovala i každoroční siyaar, náboženská pouť do Kaolacku. V 80. letech přiváděla do Senegalu každoročně čtyři až pět tisíc Nigerijců. Mezi poutníky byli také bohatí obchodníci, často Hausové, kteří pouť na sever využívali i k prodeji elektroniky a textilií, zejména waxu a damašku.

Jean Schmitz v L’islam en Afrique de l’Ouest: les méridiens et les parallèles popsal Kaolack jako kosmopolitní město společensky stojící na náboženských, obchodních a příbuzenských vztazích. Pohyb mezi Kanem a Kaolackem byl čilý a obousměrný. Mezi městy proudili cestovatelé, poutníci a obchodníci – tam a zpět, někdy po dobu několika měsíců, a s sebou vozili zboží, peníze, informace i náboženské myšlenky.

Dědictví minulosti s sebou Kaolack a Kano nesou dodnes. Ačkoli dnešní státní hranice mezi Senegalem, Nigerem a Nigérií mají svůj právní a politický význam, migrační, obchodní, příbuzenské a náboženské sítě tyto hranice přesahují. Nelly Robin v Migrations, observatoire et droit. Complexité du système migratoire ouest-africain. Migrants et normes juridiques o západoafrickém migračním systému poukazuje na nutnost sledovat zde starší regionální logiku mobility a chápat migraci jako systém propojených prostorů.

Staré cesty přes nové hranice

Současné výzkumy migrace do Senegalu ukazují, že podobná regionální mobilita pokračuje, i když její hospodářské formy se mění.

Marème Niang-Ndiaye, Samba Diouf a Papa Sakho si povšimli, že migrace do Senegalu je ve výzkumech neprávem zastíněna tématem mezikontinentální emigrace Senegalců.
Příchody ze sousedních a dalších západoafrických zemí přitom navazují na předkoloniální i koloniální pracovní, obchodní, pastevecké a náboženské mobility. Senegal není – jak by se mohlo zdát – jen zemí emigrace, ale i přistěhovalectví, návratu, tranzitu a cirkulace.

V terénním výzkumu na Petite Côte autoři popsali Nigeřany pracující v pouličním prodeji, pedikúře, manikúře a v prodeji afridiziak. Mezi přistěhovalci a domácím obyvatelstvem docházelo k občasným konfliktům, zejména kvůli hospodářské konkurenci a využívání veřejného prostoru. Cizinci ale zároveň vstupovali do každodenních vztahů s okolím, navazovali sociální vztahy a postupně se začleňovali do místního života.

Niang-Ndiaye, Diouf a Sakho mluví o západoafrických migracích jako o souboru mobilit zakořeněných ve starých prostorových a sociálních kontinuitách, v nichž mají význam rodové vazby, etnické aliance a vzájemná ekonomická závislost. Migrant může i po překročení státní hranice zůstávat ve známém sociálním světě, a pohybovat se po trasách a uvnitř sítí, které jsou pro něj známým prostředím.

Co policejní zásah nevyřeší

Srpnová operace na chvíli vyřešila bezprostřední viditelný problém: policie odstranila provizorní přístřešky z vybraných míst, odvedla lidi, kteří tam žebrali nebo nocovali. Zbývají otázky, co se nakonec stane se 105 zadrženými dětmi, zda budou rozlišeni lidé vykořisťovaní organizátory od těch, kteří cestu podnikli v rámci vlastní rodinné strategie a jak by se mělo zabránit návratu jich všech do Senegalu.

Problém má nejméně tři roviny, které se ve veřejné debatě příliš neobjevují. Zábor chodníků a tržišť je problém městské správy. Využívání dětí k žebrání je dost možná obchodováním s lidmi a žádá si vyšetřování a ochranu obětí. Opakovaná migrace žen z Kantché a Magarie jsou dlouhodobým sociálním jevem, který se jednorázovým odsunem neztratí. Tentýž člověk může být zároveň zranitelný migrant, účastník výdělečné strategie i oběť – nebo původce – vykořisťování; tyto možnosti se navzájem nevylučují.

Související článek: Imigrační krize v Zemi pohostinnosti

Více k tématu:

  • Police nationale du Sénégal. Informace o operaci proti žebrání a záboru veřejného prostoru v Dakaru, 18. 8. 2026.
  • RTS, Mendicité et encombrement de la voie publique : 234 personnes interpellées à Dakar, 20. 8. 2026.
  • Pulse Sénégal, Mendiants étrangers au Sénégal : ce que révèle une enquête de la Police, 20. 8. 2026.
  • Pulse Sénégal, Le Sénégal face au business de la mendicité, 16. 9. 2024.
  • Le Soleil, Opérations de désencombrement : L’errance des mendiants haoussas dans Dakar, 12. 10. 2025.
  • Le Soleil / Courrier International, Dans le quotidien des mendiantes de Dakar venues du Mali et du Niger, 2025.
  • PANA, La capitale sénégalaise, Dakar, point de chute des mendiants de la sous-région, 30. 3. 2024; dostupná syndikovaná verze Directactu.
  • Agence Nigérienne de Presse, Affaire des mendiants nigériens au Sénégal : il s’agit de pratique d’exploitation des enfants, selon une agence gouvernementale, 5. 4. 2022.
  • Maliki, R., Palé, A. & Zourkaléini, Y. (2021), Déterminants de la migration des femmes du département de Kantché, Sciences Humaines, CAMES, č. 16.
  • Badamassi, Y. (2024), La réintégration des migrantes de retour dans le département de Kantché : entre échec et réussite sociale, Regards d’Afrique, srpen 2024.
  • GRADE Africa, Contours de la migration des femmes dans les départements de Kantché et de Tessaoua.
  • International Republican Institute (2020), Migration and Governance in Niger: A Critical Juncture.
  • Tchangari, M., Les femmes migrantes de Kantché, Plein droit, 2019.
  • Le Sahel, Commentaire : Agir vigoureusement pour arrêter la dérive, 29. 3. 2022.
  • Le Sahel, projev prezidenta Mohameda Bazouma k Národnímu dni žen, 2022.
  • Orou Seko, M. et al. (2019), Typology, technical efficiency and scale economy of dibiteries in Dakar, Senegal.
  • Lefebvre, C. (2023), Hausa Diasporas and Slavery in Africa, the Atlantic, and the Muslim World, Oxford Research Encyclopedia of African History.
  • Kane, Ousmane (1989). „La confrérie ‘Tijaniyya Ibrahimiyya’ de Kano et ses liens avec la zawiya mère de Kaolack.“ Islam et sociétés au Sud du Sahara, č. 3, s. 27–40.
  • Schmitz, Jean (2000). „L’islam en Afrique de l’Ouest : les méridiens et les parallèles.“ Autrepart, č. 16, s. 117–137. Plný text v IRD Horizon
  • Lombard, Jérôme (2009). „Du taxi au migrant ou l’inverse : influences réciproques du transport et de la migration internationale en Afrique de l’Ouest.“ Cahiers de géographie du Québec, 53(149), s. 241–260. DOI: 10.7202/038784ar. Článek a bibliografické údaje
  • Robin, Nelly (2014). Migrations, observatoire et droit. Complexité du système migratoire ouest-africain. Migrants et normes juridiques. Habilitation à diriger des recherches, Université de Poitiers.
  • Niang-Ndiaye, Marème; Diouf, Samba; Sakho, Papa (2025). „Les migrations au Sénégal : un regard critique de la littérature à l’aune des travaux récents de terrain.“ In: Sakho, Papa; Verdugo Matés, Rosa María; Lois González, Rubén Camilo (eds.), Migrations en Afrique de l’Ouest : dynamiques locales, enjeux globaux et gouvernance, s. 75–98. Santiago de Compostela: Universidade de Santiago de Compostela, Grupo de Análise Territorial / Instituto de Estudos e Desenvolvemento de Galicia. ISBN 978-84-09-81145-8. Celá odborná publikace PDF
  • GRADE Africa (2022). Contours de la migration des femmes dans les départements de Kantché et de Tessaoua.
  • Výzkumná zpráva k motivacím ženské migrace, žebrání, právům migrantů a rizikům exploatace. Plný text PDF
  • Orou Seko, Malik et al. (2019/2020). „Typology, technical efficiency and scale economy of dibiteries in Dakar, Senegal.“ AAS Open Research.