Vztahy mezi sourozenci opačného pohlaví jsou ve znamení vzájemného respektu, bez vtipkování. Půtky končí s nástupem puberty, od které sestry bratrům projevují povinnou úctu.
Bratři se jim za to odvděčují péčí po všech stránkách, zvlášť pokud otec rodiny není schopen pro nemoc, nepřítomnost nebo stáří zajistit potřeby svých nezletilých nebo svobodných dcer. Pro vdanou ženu je existence chápavého bratra výhrou – bratr je ten, kdo se ženy zastává proti jejímu muži, když taková potřeba nastane.
Po otcově smrti má bratr hlavní slovo v záležitostech kolem sestřina sňatku nebo rozvodu. Podle vlastního uvážení může nakládat se sestřiným majetkem (dřív muži používali věno, které sestra dostala k svatbě, aby se sami oženili: věno se tak oklikou vrátilo zase do rodiny, z níž původně vyšlo), sestra bratrovi často pomáhá s náklady na svatbu. Bratři své sestry za všech okolností podporují, a sestry mají důležitou roli v bratrově domácnosti: pokud žena není spokojena se svou švagrovou, může bratra nutit k rozvodu nebo mu najít další manželku.
Manželství
Volba životního partnera nebývá ani dnes ponechána náhodě. Nejvýše v „žebříčku vhodnosti“ nevěst a ženichů stojí zlatá manželka a stříbrný manžel – dcera strýce z matčiny strany nebo syn tety ze strany otcovy. Dalšími vhodnými kandidáty jsou vzdálenější příbuzní, potomci spřátelených rodů, a jako nejméně vhodný bývá nahlížen sňatek s „cizí osobou“.
Nicméně ani fakt, že příslušná tetička nebo strýček mají fešnou dceru na vdávání (šviháka na ženění), ještě neznamená, že zrovna tohohle jedince uzná rodina za vhodného kandidáta na manželství: nejvíc ze všeho totiž záleží na chování a pověsti potenciální tchyně.
Ještě před několika desetiletími bývalo zasnoubení dohodnuto rodinami a snoubenci se často poznali až při příchodu nevěsty do manželova domu. Nastávající manželé neměli právo takový svazek odmítnout; ve 30. letech 20. století se situace trochu uvolnila a někteří muži se žení s dívkami podle vlastního výběru, disponují-li dostatečnými finančními prostředky, ale tyto případy nejsou ani dnes pravidlem. První manželky bývají i ve 21. století vybírány, nebo aspoň schvalovány (popřípadě zamítány) rodinou.
Zakázané je jen manželství mezi potomky dvou sester nebo dvou bratrů. Incestní vnímání takového svazku se nepodařilo odstranit ani islámu, který sňatky s potomky otcových bratří naopak preferuje.
Bratranci a sestřenice
Potomci otcových sester a matčiných bratrů nemají stejné sociální postavení: ti z matčiny strany jsou „nadřazeni“ těm ze strany otcovy – je to bratr, kdo vdal svou sestru; na oplátku tedy jemu a jeho dětem „náležejí“ její děti – dávají jim hmotné dárky a odměňují je za služby, kterými jsou jim bratranci a sestřenice z otcovy strany povinováni. (Při oslavách v příbuzenstvu strýce z matčiny strany synovci zabíjejí a kuchají zvířata na hostinu, porcují maso a obsluhují hosty, neteře vaří, uklízejí, nosí vodu atd. . Za odměnu dostanou peníze, šaty nebo maso ze zabitých zvířat.)
Říká se, že Bůh se raduje, když se bratranci a sestřenice škádlí: žertíky mezi nimi nemají téměř žádná omezení, s výjimkou tělesných vad nebo sexu, a mohou zahrnovat i nadávky neo urážky. Nikdy ale nepřekračují meze žertu.
Tento článek volně navazuje na předcházející články
V roce 1853 se ve vesnici Mbacké v Baolu narodil náboženskému učiteli z bratrstva Qadiriyya syn, který dostal jméno Ahmadou Bamba. O třicet let později tento syn založí vlastní odnož súfijského islámu, bratrstvo murídíja. Jejím heslem se stanou slova: „Modli se, jako bys měl zítra zemřít, a pracuj, jako bys měl žít věčně.“
Bambovo pojetí afrického islámu, neuznávající cizí kulturní vlivy, získávalo mnoho přívrženců. Ačkoliv neodmítalo ani islámskou vzdělanost přicházející z jiných částí světa (Bamba sám psal i arabsky, studoval Korán a díla arabských súfijských filosofů), kladlo důraz především na duchovní, kulturní a hospodářskou autonomii. Arabskou islámskou tradici murídíja přizpůsobila potřebám wolofské společnosti trpící v oné turbulentní době válkami, probíhajícím zánikem předkoloniálních království a nastupující francouzskou nadvládou.
Francouzská koloniální správa měla již špatné zkušenosti s ozbrojenými muslimskými vládci a vůdci odporu, jakými byli Umar Tall nebo Samori Touré, a ve strachu z povstání Bambu roku 1895 vypověděla do exilu, nejprve v Gabonu a později v Mauretánii. Celkem strávil Cheikh Ahmadou ve vyhnanství dlouhých dvanáct let (během nichž stoupal jeho věhlas a mezi lidmi se šířily pověsti o zázracích) a i poté ho čekala dlouhá léta koloniálního dohledu v Senegalu.
Francouzská správa postupně opatrně uvěřila, že ze strany murídů ozbrojené povstání nehrozí a uvědomila si, že důraz kladený murídy na kázeň a práci může být výhodný i pro koloniální ekonomiku. Po roce 1918 francouzská správa povolila Cheikhovi Ahmadou Bambovi vyhlásit Toubu, založenou už kolem roku 1887, sídelním městem bratrstva. Mělo jít o duchovní centrum, zcela nezávislé na koloniální správě.
Budoucí sídelní město bratrstva bylo založeno už kolem roku 1887 jako duchovní centrum nezávislé na koloniální správě. Pacifisticky založený Ahmadou Bamba prosazoval „vyšší džihád“, jehož základem má být sebekázeň, studium náboženství, meditace, konání dobra a tvrdá práce. Ta, jsouc vykonávána se správným úmyslem a ve službě Bohu a společnosti, je součástí duchovní cesty. Na území města nesmělo být zavedeno francouzské ani arabské školství; jednou z Bambových hlavních myšlenek je, že jeho následovníci potřebují být soběstační a nezávislí.
Obrovská mešita, kterou v Toubě začali budovat v roce 1926, rok před Bambovou smrtí, vyrostla jen z peněz a práce samotných murídů: „kdyby nám na stavbu přispěli Arabové nebo Indonésané, říkali by nám také, jak uctívat Boha podle jejich představ,“ řekl v roce 2007 Cheikh Serigne Abdou Mbacke. Mešita byla slavnostně otevřena roku 1963 a její výstavba se stala důkazem schopnosti bratrstva soustředit pracovní sílu, kapitál a organizační prostředky bez pomoci zvenčí.
Práce místo modlitby
Jeden z nejvýznamnějších Bambových žáků, Cheikh Ibrahima Fall, dovedl myšlenku „práce jako duchovní cesty“ do extrému. O příchodu Cheikha Ibrahimy Falla k Bambovi existuje několik různých příběhů, které se shodují v jednom: před učením a běžnými náboženskými úkony dával přednost činu – jëf –, službě duchovnímu učiteli a fyzické práci.
Cheikh Ibra Fall se stal zakladatelem zvláštního proudu uvnitř murídíje, označovaného jako Baay Faal. Jeho příslušníci jsou asketičtí a svou oddanost Bohu, náboženskému vůdci a společenství projevují xidma – prací, službou, dary, pokorou a pomocí druhým. Někteří příslušníci hnutí považují tuto službu za dostatečný ekvivalent obvyklých muslimských náboženských povinností, jako je třeba pět denních modliteb a ramadánový půst. Tento výklad je předmětem sporů i uvnitř samotné murídíje; někteří věřící tvrdí, že možnost nahrazovat náboženské povinnosti prací platila pouze pro Ibrahimu Falla.
Od arašíd k mezinárodnímu obchodu
Murídi dnes tvoří jednu z největších muslimských komunit Senegalu. Ačkoli sčítání lidu příslušnost k bratrstvům nezjišťuje, obvyklé odhady říkají, že k musídům se hlásí přibližně třetina obyvatel země. Murídi zároveň představují významnou část senegalské diaspory.
Náboženští vůdci začali od 70. let 20. století – kdy Sahel zasáhlo několikaleté sucho a pěstování arašídů upadalo – podporovat přesun svých následovníků do měst i migraci za prací a obchodem.
Pracovní migrace se stala důležitým fenoménem murídismu. Murídské komunity vznikaly ve Francii, Itálii, Španělsku, Spojených státech i v dalších částech všech kontinentů. Základní organizační jednotkou je daahira – původně modlitební kruh, který v diaspoře ale funguje i jako náboženské sdružení, informační síť, místo vzájemné pomoci a neformální ekonomická instituce.
V daahirách má poutník možnost získat první ubytování, jídlo, kontakty i pomoc při hledání práce. Daahiry také vybírají příspěvky, pořádají náboženské slavnosti a udržují spojení s Toubou. Kromě ekonomického kapitálu tyto sítě nabízejí především kapitál sociální: důvěru, pověst a jistotu, že závazky budou dodrženy i bez písemných smluv.
Ještě v 90. letech a na přelomu tisíciletí byl typický murídský obchodník v evropských a amerických městech mladý muž, prodávající na ulici kazety, hodinky, sluneční brýle nebo padělané značkové zboží. Tento obraz však nikdy nevystihoval celou komunitu a postupně zastaral. Část obchodníků přešla z ulic do kamenných prodejen, restaurací, velkoobchodu, dopravy, finančních služeb nebo obchodu s nemovitostmi. V neformálním sektoru zůstávají zejména nově příchozí imigranti, kteří ještě nemají jiné možnosti výdělku.
Akumulace kapitálu napomohla vzniku obchodních společností, restaurací, cestovních agentur a realitních kanceláří. Nemalá část peněz z nich, stejně jako dříve peníze z pouličního prodeje, směřuje do Senegalu: jako remitence rodinám, kapitál vložený do domů a podniků, obchodní zboží nebo dary pro Toubu. Vedle bankovních převodů a formálních společností nadále existují obchody založené převážně na osobní důvěře, příbuzenských vazbách a společné příslušnosti k bratrstvu.
Nemálo murídských bussinesmanů, kteří bez písemných smluv uzavírají obchody za statisíce dolarů, nemá žádné formální vzdělání. Přesto ale ovládají cizí jazyky, znají obchodní trasy, podnikatelské prostředí a mají obchodní i osobní kontakty v řadě zemí. Samozřejmě nelze tvrdit, že co muríd, to člověk bez znalosti latinkového písma nebo bez akademického titulu! Murídská společnost už dávno zahrnuje i studenty, intelektuály, lékaře, zaměstnance institucí i podnikatele využívající moderní technologie.
Milionová
Také Touba se od původního vydání tohoto článku zásadně změnila. Podle údajů senegalské statistické agentury ANSD měla obec Touba Mosquée při sčítání v roce 2023 celkem 1 120 824 obyvatel. Někdejší vesnice se rozrostla v druhé největší městské centrum země.
Stále zde – na rozdíl od zbytku země – platí zákaz prodeje a užívání alkoholu, nenajdete tu žádné hotely, ženy si zakrývají vlasy a nosí dlouhé šaty. Nejde jen o formalitu; dodržování pravidel sledují místní výbory.
Dnes už nelze ani tvrdit, že by v Toubě vůbec nebyly školy evropského typu. Ačkoli většina škol ve městě jsou koránské daary, objevily se soukromé školy vyučující francouzsky, školy franko-arabské i moderní vysoké školy. Univerzita Cheikha Ahmadoula Khadima, otevřená v roce 2023, spojuje islámské vědy a arabštinu se zdravotnickými a dalšími odbornými obory; v roce 2025 měla 1 100 studentů.
Ženy jsou v murídských komunitách aktivní a nepřehlédnutelné v obchodě, vzdělávání, daahirách i náboženském životě. Některé získaly značnou duchovní autoritu, ta je ale ve většině případů odvozena od příbuznosti s významnými muži.
Murídismus a politika
Murídi jsou významnou ekonomickou a politickou silou Senegalu. Traduje se, že mají v rukou až polovinu senegalské ekonomiky. Prokazatelný je jejich historický význam v produkci arašídů a současný vliv v obchodu, dopravě, nemovitostech, zemědělství a rozsáhlém neformálním sektoru.
Vzhledem k moci murídských náboženských vůdců nad veřejným míněním se senegalští politici dlouhodobě snaží udržovat s představiteli Touby dobré vztahy. Jejich vazba se popisuje jako senegalská „společenská smlouva“: vláda posiluje svou vnitřní legitimitu a společenskou stabilitu v zemi, náboženské elity získávají uznání, investice a prostor pro vlastní aktivity a instituce. I zde se situace mění: věřící netvoří jednotný volební blok a politická doporučení marabutů ztrácejí někdejší závaznost.
Dahiry se mezitím přizpůsobily novým migračním trasám. Na Kanárských ostrovech poskytují senegalským dospívajícím migrantům jídlo, dočasné ubytování, duchovní zázemí a pomoc s orientací v azylovém systému. Murídská diaspora jako sociální instituce dokáže v mnoha ohledech zastoupit rodinu, obec i stát.
Ekonomický úspěch murídů a výsledky jejich formálního i neformálního podnikání ukazují, že cest k ekonomickému úspěchu může být víc. Obchodní vztahy nemusejí stát jen na písemných smlouvách, zákonech a institucionálních sankcích; mohou se opírat také o náboženskou autoritu, důvěru, pověst, migrační vazby a závazky vůči společenství.
Jako vždy, i zde je ovšem „něco za něco.“ Blízké vztahy vytvářejí solidaritu a usnadňují začátky bez kapitálu, ale zároveň upevňují hierarchie, je třeba je udržovat pomocí darů a neplacené práce, komplikují státní dohled.
Murídský „džihád v obchodu“ není exotická kuriozita ani bezchybné ekonomické prostředí; je to příklad komplexní transnacionální ekonomiky, ve které spolu úzce souvisí modlitba, práce, identita a podnikání.
Golub, Stephen S.; Hansen-Lewis, Jamie (2012). „Informal Trading Networks in West Africa: The Mourides of Senegal/The Gambia and the Yoruba of Benin/Nigeria“. In: The Informal Sector in Francophone Africa.
Pézeril, Charlotte (2008). „Histoire d’une stigmatisation paradoxale, entre islam, colonisation et ‘auto-étiquetage’. Les Baay Faal du Sénégal“. Cahiers d’études africaines, 192, s. 791–814.
Lawal, Shola; Shankar, Priyanka (2025). „‘We feel like we’re back in Senegal’: the Sufis helping migrants in the Canaries“. The Guardian, 16. dubna 2025.
Reuters (2007). Daniel Flynn: „Senegal’s Muslim Brotherhood Preaches Hard Work“, 17. května 2007. Historická reportáž, z níž pocházela část údajů v původní verzi článku; dnes je využitelná především jako dobový pramen.
Karíma Sadio píše o Senegalu, Africe, kultuře, literatuře a společnosti. Je autorkou knihy Baobab v lipové aleji a překladatelkou a tlumočnicí z/do wolofštiny. Na těchto stránkách najdete publicistiku, eseje, autorský archiv a recepty.
Sestry, bratři:
Jindeje Itady 