„Jakým právem Francie, za nezávislosti Senegalu, připojila k této zemi Casamance, aniž by to konzultovala s těmi, koho se to týká? Casamance nemá nic společného se Senegalem po stránce historické, ekonomické a etnické. Pouze z praktických důvodů byl spravován Senegalem, ale šlo o protektorát.“
Ve chvíli, kdy Francie více než jindy jest jednotná v úsilí po vítězném ukončení války a obětuje bez rozpaků ročník 1918 na obranu vlasti, jest povinností vlády republiky žádati také od statečných obyvatelů afrického západu důkaz jejich oddanosti a věrnosti. Vláda ví, že jí poskytnou bez svého oslabení nové vojáky, kterých potřebuje.
Národové Afriky pochopí, že Francie tím, že se jich dovolává, je k sobě povznáší. Bojovati v řadách francouzského vojska znamená pro naše africké občany postaviti se na vždycky po bok civilizace ohrožené našimi nepřáteli.
Tak přeložily Lidové novinyv roce 1918 oběžník určený guvernérům Francouzské západní Afriky (cit. dle Lidovky.cz, 2008). Výzva pozoruhodně spojila obraz povinnosti vůči koloniální mocnosti s představou, že vojenská služba sama o sobě Afričany „povznese“ na stranu civilizace. [1]
Po posílení francouzské armády koloniálními vojáky volal však důstojník Charles Mangin ve své knize La Force noire již v roce 1910. Podle Mangina mohla Francie část své demografické nevýhody vůči Německu kompenzovat vojenskými rezervami kolonií. Mangin přitom vycházel z dobových rasových představ o některých západoafrických národech jako o „válečnických rasách“, údajně zvlášť vhodných pro útočný boj. [2; 3]
Jak se ukázalo, Manginovy ambiciózní plány přesahovaly možnosti kolonizovaných území. Ještě v srpnu 1915 důstojník přesvědčoval ministra války, že by západní Afrika mohla dodat dalších 300 000 vojáků; vláda pak na podzim požadovala nový kontingent 50 000 mužů. Tak vysoké nábory vyvolávaly odpor a útěky, a koloniální správa sama opakovaně upozorňovala, že lidské zdroje nejsou neomezené. [3; 4]
Populaci francouzské západní Afriky v té době decimovaly hospodářské a klimatické poměry. Několikaletá sucha přinesla západnímu Sahelu v letech 1913–1914 těžký hladomor. V oblasti mezi Ségou a Timbuktu koloniální úřady odhadovaly počet obětí na 250 000 až 300 000; v okrese Bandiagara hladomoru podlehla asi třetina obyvatel. Shánění obživy místnímu obyvatelstvu komplikovaly také odvody na nucenou práci a budování komunikací. Za války k tomu přibyl ještě rozsáhlý vojenský nábor. [5; 6]
Jednotky, známé jako Tirailleurs Sénégalais – „senegalští střelci“, založil roku 1857 guvernér Senegalu Louis Faidherbe. Název jednotek dnes poněkud mate, protože vojáci pocházeli ze všech částí Francouzské západní Afriky.
Tyto jednotky se během svého vzniku skládaly z velké části z otroků, vykoupených pro tyto účely od afrických majitelů. Později začínali mezi Střelci převládat váleční zajatci a nosiči a koncem 19. století přišla vlna dobrovolníků; pro válečníky z národů poražených koloniální armádou se služba u nepřítele stala mnohdy otázkou přežití. Časem došlo také na nábor prostřednictvím místních králů a nakonec i na povinné odvody, otevřený nátlak a vydírání. [7; 8]
Za první světové války hranice mezi „dobrovolným“ a nuceným nástupem do armády mizela. Ačkoli ekonomická motivace k zápisu do vojenských jednotek stále existovala, dochovaly se důkazy o věznění neochotných místních vládců, používání rukojmích a ničení majetku vesnic, jež odmítaly muže vydat. [3; 4]
Nemalou zásluhu na získávání dobrovolníků měl Blaise Diagne, který byl od roku 1914 poslancem francouzského parlamentu za Senegal a na jehož bedra vložil Georges Clemenceau počátkem roku 1918 odpovědnost za nábor rekrutů v Africe. Diagnovi se ve spolupráci s koloniálními úřady do konce srpna toho roku podařilo, za pomoci příslibů lepšího zacházení a politických práv, získat přibližně 63 000 nových rekrutů. [3; 9]
Blaisse Diagne, député du Sénégal et Ht Commissaire du Congrès Pan Noir : photographie de presse, Bibliothèque nationale de France. Agence Meurisse (domaine public)
Osmdesát let po skončení I. světové války vyprávěl novinářům poslední z jejích západoafrických veteránů, stoosmiletý*Abdoulaye Ndiaye, jak francouzští verbíři přišli do Thioworu se sdělením, že Francie přinesla Afričanům civilizaci a ti jsou teď na oplátku povinni jet Francii bránit proti jejím nepřátelům.
Tato myšlenka se u vesničanů nesetkala s velkým pochopením a někteří mladí muži museli být ke vstupu do armáy donuceni násilím. Ndiayův bratranec před verbíři uprchl a jeho otec, Ndiayův strýc, byl kvůli tomu uvězněn. Ndiaye cítil povinnost se pro strýce obětovat; prohlásil, že je o čtyři roky starší, než ve skutečnosti byl a do armády dobrovolně nastoupil místo svého bratrance. V srpnu 1914 už byl zraněn na belgické frontě, roku 1915 se účastnil dardanelské operace, další válečné zranění z bojů na Sommě následovalo v roce 1916. Poznal severní frontu a Istanbul, bojoval u Verdunu. V St. Raphaelu se ho Francouzi vyptávali, jestli zčernal sluncem; tamní ženy mu nosily jídlo a snažily se ho svést. [10; 11]
Francouzské velení, přesvědčeno o vyšší fyzické odolnosti a přirozené bojovnosti Afričanů, nasazovalo Střelce jako úderné jednotky. Proto právě vojáci z nich často končili špatně. [3; 14] Například v prvních dnech ofenzívy na Chemin des Dames, v dubnu 1917, vyrazilo do boje přibližně 16 500 Tirailleurs sénégalais. Jejich ztráty tehdy dosáhly přibližně 40–45 procent. [15] Abdoulaye Ndiaye patřil mezi ty šťastnější rekruty – válku přežil. Byl vyznamenán Croix de Guerre, odmítl nabídku znovu se upsat armádě a vrátil se do Thioworu. Až v roce 1949 zjistil, že má jako zraněný veterán nárok na válečnou penzi. Od té doby mu byla vyplácena, ovšem v částce výrazně nižší než francouzským veteránům. Zemřel 10. listopadu 1998, den předtím, než mu měl být předán řád Čestné legie. [11]
V roce 1916 vznikl u La Teste-de-Buch nedaleko Arcachonuvýcvikový a pobytový tábor určený především africkým jednotkám, Camp du Courneau. Na uměle odvodněném terénu bývalého rýžoviště, ve velmi vlhkém, částečně bažinatém prostředí bylo postaveno asi 400 baráků, zamýšlených jako ubikace pro 18 000 vojáků. V letech 1916–1917 jím prošlo více než 27 000 mužů z francouzské západní Afriky. Mezi ubytovanými se kvůli nevhodnému prostředí šířily těžké respirační infekce, zejména smrtící zápal plic. Tábor brzy dostal přezdívku „camp de la misère“ – tábor bídy. Podmínky v táboře veřejně kritizoval i Blaise Diagne. [12]
Camp du Courneau, baráky 1914–1917. Foto: Marcel Delboy / Wikimedia Commons, public domain.
Camp du Courneau, Tirailleurs Senegalais. Marcel Delboy. Wikimedia Commons, public domain
Tirailleur Senegalais, Foto: Marcel Delboy / Wikimedia Commons, public domain.
Lékařská inspekce doktora Raphaela Blancharda došla k závěru, že nejlepším řešením bude přesunout africké jednotky do Maroka nebo do Alžírska, aby tam přečkaly zimu. Vojenský lékař JosephKérandel, podporovaný Institutem Pasteur, navrhl jiné řešení: vývoj experimentální vakcíny proti pneumokokovým infekcím. Úřady vyslyšely doktora Kérandela. S ohledem na kritickou situaci v táboře lékaři vynechali fázi testování na zvířatech a pokusy s novou látkou probíhaly přímo na afrických vojácích ve Fréjus. Očkování se ukázalo jako neúčinné. [13]
V nedaleké národní nekropoli Natus jsou dnes uloženy ostatky 956 afrických vojáků. Celkový počet Afričanů zemřelých v souvislosti s pobytem v Courneau je však vyšší, protože někteří zemřelí byli pohřbeni v Arcachonu a La Teste. [12]
Je obtížné říci, kolik západoafrických vojáků vlastně Francie za první světové války mobilizovala. Jedna z nejčastěji citovaných bilancí uvádí 31 000 Tirailleurs, kteří již sloužili při vypuknutí války; dalších 161 000 bylo odvedeno do konce roku 1918. Celkové bilance pro Francouzskou západní Afriku uvádějí přes 200 000 mužů, z nichž přibližně 135 000 sloužilo mimo svůj domovský kontinent. V každém případě na bojištích 1. světové války zahynulo více než 30 000 západoafrických vojáků. [3; 4]
Související text: Senegalští střelci ve II. světové válce
* Abdoulaye Ndiayebyl v době své smrti roku 1998 považován za posledního západoafrického veterána první světové války. Jeho vojenské dokumenty mu připisovaly věk 104 let, sám tvrdil, že je o několik let starší. [10; 11]
Mangin, Charles (1910). La Force noire. Paris: Hachette.
Fogarty, Richard S. „Tirailleurs Sénégalais“, 1914-1918 Online. International Encyclopedia of the First World War; dále Fogarty (2008), Race and War in France: Colonial Subjects in the French Army, 1914–1918. Baltimore: Johns Hopkins University Press.
Cordell, Dennis D.; Gregory, Joel W. „Labour Reservoirs and Population: French Colonial Strategies in Koudougou, Upper Volta, 1914 to 1939.“ Journal of African History.
Echenberg, Myron J. (1991). Colonial Conscripts: The Tirailleurs Sénégalais in French West Africa, 1857–1960. Portsmouth/London: Heinemann/James Currey. (K sehnání v městské knihovně v Praze.)
Westwood, Sarah Davis (2018). „Ceɗɗo, Sòfa, Tirailleur: Slave Status and Military Identity in Nineteenth-Century Senegambia.“ Slavery & Abolition 39(3), 518–539.
Lunn, Joe (1999). Memoirs of the Maelstrom: A Senegalese Oral History of the First World War. Portsmouth/Oxford/Cape Town: Heinemann/James Currey/David Philip.
Karíma Sadio píše o Senegalu, Africe, kultuře, literatuře a společnosti. Je autorkou knihy Baobab v lipové aleji a překladatelkou a tlumočnicí z/do wolofštiny. Na těchto stránkách najdete publicistiku, eseje, autorský archiv a recepty.
Jindeje Itady 