Obyvatelé Senegalu svou zemi hrdě nazývají Réewum teraanga – Zemí pohostinnosti.
Bůh ví, že jsem si na nedostatek teraangy nikdy nemohla stěžovat. Pohostinnost člověk konzumuje i poskytuje; v přvním případě mu teraanga život usnadňuje, v druhém naplňuje. Senegalci ji považují za jeden z hlavních pilířů své kultury a jsou na ni náležitě pyšní.

Tak pyšní, že ji velebí i v umění.

Seděla jsem s dětmi v kině po promítání filmu Yao. Yao je francouzsko-senegalská road movie, hvězdně obsazená a natočená tak, aby srdce každého senegalského občana plesalo nad lokálními stereotypy a srdce každého cizince aby zatoužilo po seznámení se západní Afrikou. Přítomný odborník na besedě po skončení promítání promluvil, ze své čerstvé zkušenosti z pobytu v této zemi, o tom, jak se film se od reality odlišuje. Mimo jiné také v tom, že ve skutečnosti si samozřejmě místní lidé neznámé cestovatele domů na nocleh jen tak neberou…
To se ovšem, jak mi pak cestou domů neopomnělo jedno z dětí překvapeně připomenout, nám běžně děje. Mnohokrát jsme se ocitli na noc nebo na jídlo u úplně cizích lidí, nejen v Senegalu, ale i – u Senegalců – v Evropě. Dokud byly děti malé, dostávali jsme peníze. (Ano, dostávali jsme v Africe peníze.) A dárky.

Se zahanbením musím přiznat, že teprve tváří v tvář cizí cestovatelské zkušenosti jsem si uvědomila, že i teraanga má svoje limity. Není bezpodmínečná ani rovnoměrně rozdělovaná – je to vztah. Host, kterého se rozhodneme přijmout a začlenit do sítě závazků, není stejnou sociální postavou jako anonymní cizinec, jenž se nám usadí na chodníku před domem (ačkoliv i tento cizinec se samozřejmě může za určitých okolností přesunout do kategorie hosta). Teraanga podléhá vlastním zákonitostem, má své hranice a svá slepá místa.

A právě teď je těžce zkoušená.

V sobotu 15. srpna se na senegalských sociálních sítích objevily noční záběry z dakarské čtvrti Colobane. Mezi lidmi na ulici leží matrace a nádobí patřící rodinám, které zde přespávaly. Kolem stojí dav, ozývá se křik, někdo hází hrnci. SeneNews o tom nazítří napsaly, že obyvatelé trhu Colobane začali zahraniční žebráky vyhánět. Seneweb popisuje „srážky“ mezi obyvateli čtvrti a cizinci, využívajícími veřejný prostor jako noclehárnu.

Rodiny žijí pod plachtami v Colobane, Liberté 6, Mamelles, Ouest Foire, Keur Massar a dalších částech hlavního města. Stálí obyvatelé města si stěžují na odpad, zábor veřejného prostoru, hygienické riziko a pocit ohrožení. Přistěhovalci žijí v extrémní nouzi, bezpečnostní složky jejich tábořiště opakovaně ruší, migranti se však – jaké překvapení! – objevují znovu na jiných místech.

Pro místní obyvatele je to nelehká zkouška tolerance: tábor na chodníku bez vody, toalet a odvozu odpadu v sousedství nechcete. A tak, když už domácí nějakou dobu marně čekají, „co radnice udělá s táborem,“ začínají se pomalu ptát „co uděláme s cizinci.“

Původně jsem si myslela, že to, co se teď v Senegalu kolem imigrace děje, shrnu v článku jako aktualitu. Ale jen jsem se do toho pustila, ukázalo se, že jeden článek na to všechno určitě nestačí.

Imigrační krize bez čísel

Podle současné veřejné debaty to vypadá, jako by do Senegalu v krátké době dorazilo obrovské množství lidí. Jenže pokud podlehnete pokušení ověřit si to ve statistikách, neuspějete.

Podle výsledků senegalského sčítání z roku 2023 žilo v zemi 207 791 osob cizí státní příslušnosti. To je 1,1 procenta populace. (Pro srovnání, v Česku máme cizinců kolem 10%.) 40,3% cizinců, tedy asi 84 tisíc lidí, pochází z Guineje. Další údaj ze stejného sčítání mluví o 297 386 lidí narozených v zahraničí; z nich má ale 45,2 procenta senegalskou státní příslušnost. Potud se zdá všechno jasné a v pořádku. Jenže! Sčítání nezachycuje sezónní pracovníky, obchodníky, krátkodobě pobývající osoby, lidi úplně bez dokladů a ty, kteří neměli dost motivace, peněz nebo času vyřídit si povolení k pobytu.

Senegal je součástí západoafrického prostoru volného pohybu. Občané Guineje mohou hranici překročit bez víza. A Niger, Mali a Burkina Faso z ECOWAS sice již vystoupily, ale jejich občané mají nadále zaručen bezvízový pohyb, pobyt a usazování podle původních protokolů. Údaje ze sčítání jsou pro skutečné počty cizinců v Senegalu jsou tím pádem asi stejně relevantní jako tvrzení o milionech Guinejců a o cizincích tvořících třetinu obyvatelstva, která se objevují na sociálních sítích.

Růst počtu migrantů tedy spolehlivě sledovat nemůžeme, rozhodně ale narůstá viditelnost některých forem chudoby a (ne)schopnosti státu reagovat na mobilitu. Hodně nápadná je i změna jazyka, kterým se o cizincích, hlavně o Guinejcích a Nigeřanech, ale i o Sierra Leoncích a dalších, mluví.

Staří sousedé, noví vetřelci

Guinejci nejsou v Senegalu nováčky. Migrace z dnešní Guineje, zejména z Fouta-Djalonu, probíhala i hluboko ve 20. století a už tehdy navazovala na historické migrační trasy. Guinejské rodiny po celé generace patří k pilířům dakarského maloobchodu a dalších odvětví neformální ekonomiky. Výzkum sociologa Abdoulaye Ngoma popsal rodinné a krajanské vazby, které nově příchozím zprostředkují práci, ubytování a počáteční kapitál. Guinejci v Senegalu si zachovávají vazby na domovinu, ale jejich obchodníci srostli s regionální ekonomikou a zásobují senegalské zákazníky i podnikatele.

Rovněž nigerská, potažmo hauská, obchodní a pracovní mobilita je starší než hranice západoafrických států. Nová – a mimořádně viditelná – je však imigrace velmi chudých rodin, žijících v dakarských ulicích a zčásti se věnujících žebrotě. Potíže s imigranty řešila již předchozí vláda: v březnu 2022 bylo z Dakaru do Nigeru repatriováno 1 053 osob, z toho 478 dětí a 413 žen.

Na podzim 2025 úřady odstranily provizorní osídlení v Colobane. Část jeho obyvatel se přesunula k Mamelles, kde vzniklo improvizované „cité Haoussa“. Stát pak zrušil i tento tábor. Dobová reportáž deníku Le Soleil hovoří o rodinách, které se z jednoho „vyčištěného“ místa přesouvaly na další. Děti a ženy žebraly, někteří z přistěhovalců prodávali ovoce, pracovali na stavbách, snažili se drobně podnikat. Všichni měli ale společné nejisté bydlení a mimořádně zranitelné postavení.

Prodavači kočičího masa, falšovatelé dokladů, drogoví dealeři

Protiimigrační rétorika nestojí úplně na vodě. Aby byla úspěšná, musí reagovat na skutečné problémy.

Například na poměrně slabou hygienickou kontrolu prodeje potravin, restaurací a rychlého občerstvení. A tak, když vloni policie zadržela dva občany Nigeru při zabití kočky, objevila se v některých médiích zpráva, že maso dodávali provozovnám rychlého občerstvení Dibiterie Haoussa. Zpráva o případu rychle přerostla v podezření vůči všem nigerským prodejcům občerstvení, jejichž asociace se pak proti kolektivnímu obvinění veřejně ohradila. Další případy zabíjení koček cizinci, hojně filmované a sdílené na sociálních sítích, starý narativ posílily. „Kauza kočičího masa“ vyvolává odpor nejen politický, ale i fyzický, protože je velice konkrétní: je přece možné, že člověk při kontaktu s cizici sám nevědomky snědl – fuj! – kočičí maso, které je pro něj jako potrava kulturně nepřijatelné.

Dalším slabým místem je zranitelnost senegalských matrik. Vycházejí najevo případy, kdy cizinci získali pravé občanské průkazy a pasy na základě falešných nebo zneužitých matričních záznamů. Letos v květnu média popsala případ zápasníka známého jako Mamadou Thiam „Bébé Diène“, jenž měl být ve skutečnosti guinejským občanem Amadou Cheikhou Diallem. Vyšetřování ukázalo spoluvinu lidí uvnitř systému. Generální ředitel Národní agentury pro matriku Matar Ndao v srpnu připustil, že podvodů bylo v posledních letech mnoho. Obviňuje z toho i institucionální problémy: ručně vedené registry, nejednotné postupy, roztříštěná technická řešení a nedostatečně zabezpečené databáze. To je ovšem úplně jedno stovkám skutečných senegalských občanů, kteří si nemohou obnovit doklady a zůstávají v administrativně identitárním vakuu, protože jejich složky se „ztratily“ a čísla jejich rodných listů teď využívá někdo jiný.

Živnou půdou pro antiimigrační diskurz je i silné zastoupení Guinejců v drobném maloobchodu a fungování jejich rodinných a krajanských obchodních sítí. Mezi lidmi dnes často zaslechnete obvinění, že guinejští majitelé večerek nutí zákazníky podporovat guinejský kapitál. Prý v nabídce nemají senegalské značky a prodávají jen výrobky firem a zboží velkoobchodů, v nichž mají majetkový podíl Guinejci. Důkazy pro takovou systematickou praxi ovšem chybí. Už zmiňovaný výzkum Abdoulaye Ngoma ukázal, že guinejští obchodníci vybírají dodavatele především podle ceny a očekávaného zisku: své obchůdky proto zásobují nejen z velkoobchodů v Dakaru, ale i v Gambii a Guineji-Bissau, kde seženou řadu výrobků levněji. Nicméně je pravda, že guinejský obchod v Senegalu obyčejně stojí na rodinných a krajanských sítích: etablovaní podnikatelé zaměstnávají příbuzné, pomáhají dalším krajanům založit vlastní živnost a část vydělaných peněz investují zpět v Guineji. (Ngom, 2024) Poměrně typický transnacionální ekonomický systém – mimochodem podobný, jaký vytvářejí v diaspoře i Senegalci a svého času i Češi a Slováci – je v aktuální atmosféře interpretován jako představa uzavřené „guinejské ekonomiky uvnitř Senegalu“, která Senegalce využívá jen jako zákazníky. Běžná strategie migračních diaspor (zaměstnat krajana, využít rodinnou síť a investovat část zisku v zemi původu) se stala důkazem údajné neochoty k integraci.

Ještě přesvědčivější protiïmigrační materiál Senegalcům poskytuje obchod s drogami. I v tomto případě jsou zprávy o zapojení cizinců skutečné. Syntetická droga kush skutečně vznikla v Sierra Leone, odkud se rozšířila do Libérie, Guineje, Gambie, Guineje-Bissau a Senegalu. (GI-TOC) Senegalská policie v posledních letech několikrát zadržela cizince ze Sierry Leone a Guineje zapojené do její distribuce. Francouzský Le Monde už vloni v Colobane hovořil s guinejským dealerem a protidrogové zdroje označovaly Sierra Leone za hlavní regionální centrum tohoto trhu. Lákavá zkratka tedy vede přímo k tvrzení „cizinci sem vozí drogy a ničí naši mládež“. Jednotlivé skutečné případy a virální videozáznamy intoxikovaných lidí na ulicích svádějí k vytváření obrazu (afrického) cizince jako jediného zdroje drogové kriminality. Jenomže drogový trh je mnohem širší: účastní se ho domácí i zahraniční pachatelé, chemické složky syntetických drog se dovážejí z Asie a Evropy a část kushe se podle OCRTIS už míchá přímo v Senegalu. A distribuci kokainu mají v západní Africe v režii také evropské a balkánské gangy.

Proměna jazyka

Změnu atmosféry nejlépe ilustruje to, jak (a že) se o cizincích mluví. Donedávna se imigrace mezi hlavními tématy senegalské celostátní politiky vůbec neobjevovala. Proč je tomu dneska jinak?

V prezidentských volbách roku 2024 zvítězil Bassirou Diomaye Faye, kandidát reformního a panafrikanistického tábora kolem strany PASTEF. Panafrikanismus v této souvislosti znamená hlavně důraz na africkou politickou a hospodářskou spolupráci a emancipaci od bývalých koloniálních mocností, oživení národních jazyků a kultur, národní – africké – sebeuvědomění. Fayeho blízký přítel, politický spojenec a vůdce PASTEF Ousmane Sonko se stal premiérem. V květnu 2026 se jejich spojenectví rozpadlo, prezident Sonka odvolal a premiérem jmenoval ekonoma Ahmadoua Al Aminoua Loa. Sonkovo jméno ale v debatě o migraci zůstává, protože kritici označují současné napětí za následek údajně naivního panafrikanismu bývalé dvojice Sonko–Faye.

Národně emancipační atmosféra před posledními volbami a krátce po nich usnadnila vstup Papy Tahirou Sarra, předsedy malé strany Les Nationalistes, na politickou scénu. Sarr začal na jaře 2024 v médiích volat po préférence nationale, přednosti v přístupu k práci, bydlení a půdě pro senegalské občany, a také po mnohem přísnější kontrole cizinců. Jeho vystoupení tehdy vedla až k tomu, že mediální regulátor CNRA varoval před šířením výroků ohrožujících soužití a občanskou soudržnost. Ale i když byly ještě na jaře jeho postoje považovány za velmi radikální, v listopadu téhož roku byl zvolen poslancem. Jeho volební úspěch ukázal, že protiimigrační nacionalismus už není politicky nepřijatelný a témata, která původně vyvolala zásah mediálního regulátora, mohou přinést i volební podporu.

V následujících dvou letech se začal měnit nejen význam migrace jako politického tématu, ale i slovník, jímž se o ní mluví. Všímají si toho i politici. Bývalý soudce Ibrahima Hamidou Dème upozornil minulý měsíc, že do senegalské debaty proniká představa „velkého nahrazení“: původně evropská krajně pravicová teorie, podle níž má migrace vést k záměrnému nahrazení domorodců. Jiný poslanec, Mbaye Dione, současně varoval před videi a výzvami namířenými proti guinejským obchodníkům. Na 15. července byla ohlašována akce nazývaná „nettoyage“ – „čištění“ – zaměřená zejména proti guinejským Fulbům. Slovo nettoyage se už dlouho používá jako běžné administrativní označení pro vyklízení veřejných prostor. Nejprve se „čistilo“ místo. Potom tábor. V posledku se stejným slovem začínají označovat akce proti lidem.

Sociální sítě ani hlas ulice samozřejmě nejsou reprezentativním průzkumem veřejného mínění. Několik velmi aktivních účtů či jedinců vytvoří dojem masového souhlasu, formulace se šíří kopírováním. Nejhlasitější neznamená nejsilnější ani nejpočetnější. Změna normy je ale viditelná a nepopiratelná. V běžně viditelné debatě se nově objevují výrazy jako „invaze“, „infiltrace“ či „nahrazení obyvatelstva“.

Krize důvěry

Tvrdit, že Senegal (nebo přinejmenším Dakar) prochází „imigrační krizí“ v jednoduchém smyslu náhlého, statisticky doloženého přílivu cizinců, by bylo příliš troufalé. Rozhodně ale víme, že zažívá několik jiných krizí současně.

V dakarských ulicích žijí rodiny imigrantů v extrémní chudobě. Město nepříliš úspěšně řeší žebrání, ochranu dětí, ilegální prostituci, možné vykořisťující sítě, hygienu a střety o veřejný prostor. Stát nemá přehled o regionální mobilitě a jeho matrika umožnila závažné podvody. Obyvatelé čelí vysokým životním nákladům, růstu cen pohonných hmot, nedostatku práce a zklamání z institucí, které mnohé problémy řeší pozdě nebo jen jejich přesunutím jinam.

V takovém prostředí se sociální problém snadno změní v etnické vysvětlení. Tábor pod mostem se stane důkazem „invaze“. Podvodník s falešným rodným listem důkazem, že Guinejci kradou občanství. Krajanská obchodní síť důkazem, že se Guinejec nechce integrovat. Selhání státu se přepíše jako vina cizinců.

Následující články se proto nebudou ptát pouze, kolik migrantů v Senegalu žije. Budou sledovat, co o jejich přítomnosti skutečně víme; jak se liší historicky usazené guinejské komunity od nigerských rodin v extrémní nouzi; co dokládají případy podvodů s dokumenty a co se k nim pouze přidává; jakou roli hrají političtí aktéři, média a opakující se profily na sociálních sítích; a jak se z konkrétních městských problémů vyrábí příběh o ohroženém národě.

V pozadí přitom zůstává otázka mnohem zásadnější než kontrola (post)koloniálních hranic:

Může se člověk, jehož rodina přišla odjinud, vůbec někdy stát Senegalcem?

Pro společnost, jejíž dějiny jsou plné pohybu, smíšených rodin, hostitelských vztahů a postupného začleňování příchozích, je už samotné pokládání této otázky obrovskou změnou.