Jindeje Itady

Území dnešní České republiky, historicky známé jako české země (Čechy, Morava a Slezsko), formovaly rozmanité populační pohyby. Ačkoliv ho v moderní době – i přes nedávnou migrační vlnu z Ukrajiny – vnímáme převážně jako etnicky homogenní, v minulosti zde probíhaly bohaté vnitřní i vnější migrace.

Dějiny českého odcházení

Porážka českých stavů v bitvě na Bílé hoře v roce 1620 zahájila období charakterizované katolicizací a germanizací a vážným ekonomickým a politickým úpadkem. Odhaduje se, že po roce 1620 opustilo české země především z náboženských důvodů až 200 000 lidí. Další období silné emigrace následovalo mezi lety 1850 a 1914, kdy z českých zemí (tehdy součástí Rakousko-Uherské monarchie) emigrovalo přibližně 1,5 milionu lidí. V tomto období už naši předkové vlast opouštěli hlavně kvůli hledání ekonomických příležitostí a útěku před těžkými podmínkami. Masovou emigraci vyvolal především populační přetlak, zemědělské krize včetně neúrody v 70. letech 19. století a zemědělská deprese, která začala v 80. letech 19. století.

U mladých českých a slovenských mužů patřil mezi nejsilnější motivy k mimorakouské migraci požadavek rakouské vlády na tříletou vojenskou službu. Oblíbenou destinací migrantů se v tomto období staly Spojené státy, mezi další významné hostitelské země patřily Kanada, Vestfálsko, Sasko, severní Francie a Rusko. Nejsilnější stále zůstávala pracovní migrace v rámci samotné Rakousko-Uherské monarchie, zejména do Rakouska, kde Vídeň coby císařské hlavní město v 19. století ztrojnásobilo svou populaci převážně díky imigračnímu přírůstku. Téměř polovina imigrantů tam přicházela z českých zemí.

Odhady říkají, že na přelomu 19. a 20. století Vídeň hostila 100 000 až 300 000 česky mluvících obyvatel, a v roce 1910 byl každý pátý obyvatel Vídně českého původu.

Mezi světovými válkami zaznamenala česká emigrace výrazný pokles. To bylo z velké části způsobeno zavedením kvót pro přistěhovalce do USA v roce 1924, zpřísněním imigračních zákonů v dalších zemích a založením samostatného Československa v roce 1918. V rámci uzavřených mezistátních smluv však stále probíhaly krátkodobé i dlouhodobé pracovní migrace do Belgie, Francie, Rakouska, Německa, Kanady i USA. Mezi lety 1945 a 1947 bylo z Československa vyhnáno asi 2,8 milionu Němců.

Komunistický převrat v Československu v únoru 1948 znamenal začátek nové politicky motivované vlny emigrace, v níž zemi opustilo, podle velmi se různících odhadů, během dvou let čtyřicet tisíc až dvě stě padesát tisíc lidí. V období socialistické republiky pak byla emigrace považována za trestný čin s tak vážnými důsledky jako konfiskace majetku a pronásledování příbuzných.

Sovětská invaze do Československa v srpnu 1968 vedla k potlačení liberalizačních reforem Pražského jara a další vlně masové emigrace. Migranti po roce 1968 byli často charakterizováni jako mladší, vysoce vzdělaní jedinci, včetně významného počtu profesionálů. Jejich hlavní motivací byly politické důvody, pramenící z neschopnosti tolerovat antidemokratické a totalitní režimy a ztráty naděje na politické reformy. Roli hrály i ekonomické motivy a nespokojenost s životní úrovní. Tito uprchlíci byli v západoevropských zemích, včetně Německa, Rakouska a Švýcarska, stejně jako v zámořských imigrantských destinacích – Spojených státech, Kanadě a Austrálii, přijímáni příznivě.

Diaspora: návrat a nenávrat

Jak jsme si právě řekli, 20. století zaznamenalo návrat k politicky motivované emigraci – zejména během komunistické éry. Skutečnost, že emigrace byla trestným činem a amnestie byly výjimečné, znemožňovala většině emigrantů byť jen uvažovat o návratu do vlasti. V rozhovorech, které jsem s československými emigranty vedla, se opakovaně objevuje motiv „oželení“ domova výměnou za svobodu, případně za lepší profesní možnosti. Na rozdíl od moderních přistěhovaleckých skupin, jak o nich hovoří Eriksen, tedy v jejich případě neplatilo, že by se v exilu (přinejmenším do pádu železné opony) mohli usídlit pouze dočasně.

Cohen (2008) diasporu charakterizuje jako skupinu lidí, kteří opustili svou zemi. Odchod některých z nich byl traumatický, motivovaný politickým exilem (jako v případě posrpnových emigrantů), jindy šlo o přesun za prací a obchodem. V Cohenově definici si členové diaspory uchovávají a předávají kolektivní paměť a mýty o své původní vlasti, její historii, utrpení i o jejích úspěších, domov předků si idealizují. Zároveň si udržují silné etnické vědomí, a empatii ke krajanům, které vyrůstají z pocitu odlišnosti, společné historie a kulturního dědictví. Vztah diaspory s hostitelskou společností může být v případě nepřijetí komplikovaný, nebo naopak kreativní a obohacující tam, kde se diaspora setkává s pluralismem. Mezi členy diaspory se často objevuje kolektivní touha po návratu do vlasti, přestože se mnoho jednotlivců obvykle spokojí pouze se zprostředkovaným vztahem nebo občasnými návštěvami.

České stopy ve Švýcarsku

Počátky česko-švýcarských styků sahají až do období reformace, kdy do Basileje a Ženevy přicházeli čeští studenti teologie. Důležitou roli v tomto raném období měla Jednota bratrská, která již na konci 16. století aktivně vyhledávala spojení se Ženevou. Švýcarsko pro Čechy sice nebylo jedním z hlavních imigračních cílů, ale malé skupiny nebo nábožensky a politicky motivovaní jedinci sem přicházeli.

Historicky první snahou o politickou a spolkovou organizaci v zahraničí byla ve Švýcarsku akce Josefa Václava Friče, který v roce 1861 v Ženevě vydával měsíčník „Čech“. Ve stejné době, v roce 1861, byl v Curychu založen první český spolek „Česká beseda“, jehož členy byli převážně řemeslníci, dělníci a studenti curyšské Technické univerzity. V roce 1910 již ve Švýcarsku existovalo osm takových spolků, které se v roce 1915 sjednotily do Ústředního svazu českých spolků, fungujícího dodnes (Ministerstvo zahraničních věcí ČR, nedatováno).

Tyto rané spolky podporovaly československý odboj za obou světových válek: organizovaly finanční sbírky, poskytovaly zázemí pro odbojové organizace a zajišťovaly publicitu ve švýcarském tisku. A právě v Curychu a Ženevě pronesl Tomáš Garrigue Masaryk v červenci 1915 myšlenku na osamostatnění českých zemí.

Masivnější migrační vlny, definované jako exil, přišly až ve 20. století. První z nich začala po komunistickém převratu v únoru 1948, kdy zemi opouštěly politicky exponované osobnosti, včetně 39 úředníků Ministerstva zahraničních věcí. Tito „únoroví emigranti“ se sami často označovali za exulanty, aby zdůraznili politický a vynucený charakter svého odchodu.

Ačkoli do Švýcarska zamířilo z ČSSR v roce 1948 přibližně 1200 osob, nakonec jich zůstalo jen 500 až 600. Švýcarsko v té době většinu uprchlíků odmítlo a těm, kteří zde zůstali, k usazení pomohli příbuzní nebo známí. Kromě zaměstnanců československého ministerstva zahraničí patřili mezi československé exulanty také studenti, kteří se po válce vzdělávali na švýcarských univerzitách.

V roce 1950 se švýcarské krajanské hnutí v podobě zastřešujícího Svazu československých spolků po krátkých debatách – s odkazem na své demokratické tradice – s komunistickým Československem nadobro rozešlo. Ačkoliv se některé spolky rozhodly se socialistickou vládou spolupracovat a ze Svazu vystoupily, jejich aktivity neměly dlouhého trvání: předseda Československé besedy byl pro špionáž zatčen a vyhoštěn, pěvecký sbor Tábor zanikl pro stáří svých členů.

Od 40. do 60. let 20. století počet členů krajanských organizací ve Švýcarsku klesal, zčásti přirozeným úbytkem vymíráním členů, zčásti pro nezájem Čechů a Slováků asimilovaných švýcarskou společností.

Příliv „nové krve“ pro tyto spolky přinesl až nejvýznamnější a nejlépe zdokumentovaný příliv Čechů a Slováků do Švýcarska po sovětské invazi do Československa v srpnu 1968.

Švýcarská politika byla vstřícná: ač oficiálně založena na humanitárních důvodech v kontextu studené války, přijímala československé uprchlíky (povětšinou mladé a kvalifikované) i kvůli vzrůstající potřebě pracovní síly pro rostoucí švýcarskou ekonomiku. Švýcarské sdělovací prostředky odsoudily invazi a Spolkový prezident oznámil, že československým turistům – bylo jich v té době ve Švýcarsku kolem tisícovky – uděluje přechodné povolení k pobytu a čas na rozmyšlenou, zda se vrátí zpět nebo ve Švýcarsku požádají o azyl. Již od 30. srpna 1968 směli do Švýcarska Čechoslováci přijet bez prověřování, a tento extrémně vstřícný přístup k Čechoslovákům si Švýcarsko udrželo i v následujícím roce.

Během tohoto období hledalo ve Švýcarsku útočiště přibližně 13 000 československých uprchlíků, kterým švýcarská vláda zajistila ubytování i zaměstnání. Byly však zaznamenány i pokusy některých švýcarských průmyslových podniků zneužít situace a získat levnou pracovní sílu tím, že najímaly prostřednictvím obchodních zástupců Čechy a Slováky rovnou ve Vídni; režim pro zahraniční pracovníky byl totiž jiný než režim pro uznané azylanty.

Mezi emigranty nechyběli prominentní umělci, vědci a intelektuálové, jako například spisovatelé Josef Škvorecký či Milan Kundera a dirigent Rafael Kubelík.

Motivy migrace byly u posrpnové uprchlické vlny odlišné. Zatímco v předchozích letech dominantně ekonomické migrace šli Čeští emigranti „za lepším“, politický exil byl vynuceným aktem: po srpnu 1968 byly důvody odchodu politické i psychologické: strach z budoucího vývoje, frustrace a zklamání z konce Pražského jara a touha po životě ve svobodném prostředí. Řada emigrantů z roku 1968, kteří měli ve své vlasti silné kulturní a sociální zázemí, se v exilu místo úplné asimilace pokoušela ale o vytvoření nového, paralelního domova.

Nový domov, cizí pravidla

Adaptační proces pro uprchlíky ve Švýcarsku nebyl bez obtíží. Švýcarskou společnost vnímali Čechoslováci jako konzervativnější, setkávali se zde s odlišnými genderovými rolemi (ženy měly ve srovnání s Československem méně rovnoprávnosti ve studiu, práci a politice) a museli překonávat počáteční jazykovou bariéru. Kontrast mezi volnými pravidly v české společnosti, která často skrytě podporovala lež a podvody, a švýcarským důrazem na „spravedlnost a dochvilnost“, kde „se pravidla musela dodržovat“ až do pro Čechoslováky absurdních detailů, vyžadoval od nově příchozích velkou míru přizpůsobení, jak o tom hovoří slovensko – švýcarská autorka Irena Brežná v knize Nevděčná cizinka.

Švýcarská rada se snažila bránit vytváření českých komunit již od počátku tím, že příchozí Čechy a Slováky rozdělovala do jednotlivých kantonů, kde azylantům kromě zaměstnání zajišťovali i ubytování a další pomoc (stravu, ošacení, kapesné na kulturní vyžití, půjčky na zařízení domácnosti pro manželské páry, jazykové kurzy). Stávající česká komunita, která ve Švýcarsku vznikla před 1. světovou válkou, byla ovšem velmi malá, v roce 1966 čítala jen 123 členů, většinou ve věku od 61 do 90 let, a nově příchozí se mezi sebou nesdružovali už proto, že se obávali špionáže a potíží, které by nechtěně mohli způsobit příbuzným doma v ČSSR. Možná i to patří mezi důvody, pro které se převážná část československých uprchlíků ve Švýcarsku ztotožnila s hostitelskou zemí a její společností.

Statisticky neviditelní, kulturně přítomní

Přesný počet členů české diaspory ve Švýcarsku je obtížné určit kvůli metodologickým rozdílům ve statistickém sledování a „statistické neviditelnosti“ některých skupin. Zatímco starší odhady z roku 2003 hovoří o 12-15 000 krajanech, aktuální odhad Velvyslanectví České republiky v Bernu uvádí 40-50 000 českých občanů.

Hlavní příčinou těchto rozdílů je fakt, že Švýcarský federální statistický úřad neeviduje jako cizince ty osoby, které získaly švýcarské občanství. Dá se však předpokládat, že většina českých občanů, kteří ve Švýcarsku žijí delší dobu, má dvojí nebo víceré občanství. Tito jedinci, kteří se plně integrovali a získali švýcarskou státní příslušnost, tak z oficiálních švýcarských statistik „zmizeli“, i když si ponechali i české občanství a cítí silné vazby na Českou republiku.

Použité zdroje a literatura:
ADAPT 2009; Bednařík, Nosková a Maršálek 2018; Brežná a Henešová 2021; Cohen 2008; Český rozhlas 2020; Drbohlav 2010; Eriksen 2023; Haváč 2018, 2022; Ministerstvo zahraničních věcí ČR; Nebraska Studies; Nešpor 2003; Porges; Straznicky; swissinfo.ch 2018.

Vybrané online zdroje:
Český rozhlas: „Bílá hora: den poté“
MZV ČR: „Češi žijící ve Švýcarsku: historie“
Haváč: Exil a identita, disertační práce
swissinfo.ch: „Why Switzerland welcomed Prague Spring refugees“
Nešpor: „Re-emigrants and Socially Shared Values“