a Nový rok u nás doma.

O tom, jak v Senegalu letos na Silvestra pracně chlácholí rozčilené katolíky, jsem psala dnes v článku o kontroverzní soše a náboženských nepokojích .

O tom, jak jsme Silvestra slavili my, bych napsala rovněž ráda… kdyby byl Choť celý silvestrovský den a půl večera nepracoval (z domova sice, ale co si užijete s mužem, kterýž toliko šustí po klávesnici a na jakékoli oslovení reaguje roztržitým „hm… počkej… až to dodělám,“ a jen občas zapláče, proč on vůl zůstával doma, když jeho kolegové v práci už mají volno a on musí mít pohotovost ) .

Jen na chvilku mi dovolil se online rozveselit komentáři pod článkem o pasu , kde mi čtenáři podsouvali, že už Chotě deset let živím (to by se, chudák, divil ) a že je v pořádku, když se s vámi úředník od deseti hádá a ve dvanáct vám řekne, že už mu padla a tak si od vás žádný papír nevezme („protože přece nemůžu chtít, aby kvůli mně porušil zákon, ten úředník!“)… Což bylo ale jediné moje Silvestrovské veselí.

Choť šustil a šustil a mně se nepovedl pastýřský koláč, i šla jsem zhnusena s dětmi spát a probudila se až v pět ráno na Nový rok. (To už Choť nepracoval, alébrž sledoval nějaký koncert.) A dnes se šel s dětmi nábožensky vyžít. No, aspoň už je jasné, po kom je Knoflíček k neutahání.

Šťastný Nový rok (a celý 2010) vám všem!