Dvanáct krajů

Pohlavní styk mezi příbuznými je ve většině kultur a náboženství světa zakázaný, i když definice "příbuzenství" se často liší.

Začátkem letošního roku se na problematiku psychopatologických rysů incestních vztahů otec – dcera zaměřil i tým spolupracovníků Aidy Syllové, psychiatričky a odborné asistentky působící na dakarské univerzitě Cheikha Anty Diopa.

Jejich studie se podrobně věnuje osmi případům incestu z nedávné doby, a odhaluje společné jmenovatele, působící ve všech postižených rodinách; jako rizikové označuje zejména úmrtí nebo dlouhodobou nepřítomnost matky, rozvod, společenskou izolaci rodiny a alkoholismus nebo duševní problémy otce.

Dalším rizikovým faktorem jsou smíšená manželství s velkými kulturními rozdíly. Práce Aidy Syllové naznačuje, že v případech, kdy rodiče pocházejí z hodně odlišného kulturního prostředí – například muž z kmene Ďolů a žena z některého maurského kmene – může se stát, že dcery vzešlé z jejich manželství mají jiné chování, než ďolské ženy. V tomto případě dcery vystupují jako "cizí" a otcové mají potíže pohlížet na ně jako na vlastní.

Oběti incestu na utrpěné trauma často duševně doplácejí – všechny případy, zahrnuté ve studii doktorky Syllové, trpěly duševními poruchami, někdy chronického rázu. U některých z nich ale nelze prokázat, že by k onemocnění došlo v souvislosti s pohlavním zneužíváním. Přes prožitá traumata některé z obětí žijí bohatým životem a dobře se zapojují do společnosti.

Senegalské zákony nedovolují otci dítěte, vzešlého z incestního vztahu, aby potomka pojmenoval a zapsal ho jako vlastního. Matce nicméně toto právo – uvést skutečného otce – zůstává. V souvislosti s dítětem ale nesmí mít nikde zaznamenáno, že se jedná o potomka z incestního spojení. Paragraf 319 trestního zákoníku stanoví trest odnětí svobody až pět let pro osobu, která se dopustí nemravného jednání vůči osobě závislé, a za znásilnění, jak bývají případy pohlavního zneužití nebo soulože s nezletilým jedincem často kvalifikovány, ukládá trestní zákoník v paragrafu 322 trest až desetiletý (přičemž se stává, že tato horní hranice je v praxi ještě překračována).

Zatímco Evropou otřásal skandál Josepha Fritzla a "Sheffieldského násilníka", který se svými dvěma dcerami počal devatenáct dětí, Senegal zažíval podobný šok nad případem nočního hlídače Pierra Mendyho, který dva roky po manželčině skonu začal sexuálně zneužívat svou tehdy třináctiletou dceru. Podle výpovědi, kterou dívka učinila před soudem, ji otec k prvnímu styku přinutil pomocí bití a výhružek. Naštěstí pro ni si událostí všiml dívčin mladší bratr. Svěřil se babičce, která neotálela a vydala se na policii. U soudu, který mu nakonec vyměřil desetiletý trest, Pierre Mendy sice vinu popíral, ale zneužívaná dívka vypověděla, že stejně nevhodně se otec choval i k její starší sestře, která kvůli tomu nakonec utekla k příbuzným do Guineje.

Další známý případ se odehrál v lokalitě Bene Baraque, kde se třiašedesátiletý důchodce s pěti manželkami pokusil znásilnit svou adoptivní dceru. Ubránila se, ale za nějakou dobu otčím překvapil v noci její mladší sestru. Ve chvíli, kdy matka v témže témže pokoji usnula, ohrožoval dívku nožem a znásilnil ji. Zopakoval to celkem při čtyřech příležitostech, než se jedné noci manželka probudila. Našla dceru v slzách a na její posteli zapomenuté manželovy kalhoty. Nemeškala a s předmětem doličným se vydala za provinilcem, který se ji pokusil vydírat: půjde-li manželka na policii, vyjeví jejím rodičům, že není vlastním otcem jejich prvního dítěte. Paní se zastrašit nedala a tak i tento nemrava skončil za mřížemi.  

Senegalští zákonodárci mají nyní v plánu projednávání zákona, který by oplodněným obětem incestu umožnil umělé přerušení těhotenství, jinak možné jen v případě ohrožení života matky.  

 Blíže: http://www.seneweb.com/news/elections2007/article.php?artid=31494

Asi tu není nikoho, kdo by nevěděl, že Gogolovy mrtvé duše jsou (úředně žijící) zemřelí v carském Rusku 19. století.
Jen málokoho ale napadne, že i dneska se někde mohou nějaké ty "dušičky najít". Neviditelné, neexistující, nikdy (úředně) nenarozené.

V Asii a v Africe jsou takových lidí miliony. Jejich narození ani smrt nejsou zaznamenány jinde, než v paměti jejich blízkých. Kdo by se staral o papíry?  

V Senegalu prý, podle posledních zjištění, úřadům uniká až dvacet procent nejdůležitějších matričních událostí: narození a úmrtí. V některých venkovských oblastech tvoří "neviditelní" až dvě třetiny z celkového počtu obyvatel. Přesná evidence je ale nutná nejen pro statistiku, ale i pro státní a oblastní plánování ohledné vzdělání, zdravotní péče a zemědělské politiky.  

Komunitní asistenti navíc upozorňují, že vlivem osvěty se sice značně zlepšila úřední registrace  novorozenců, ale úmrtí už lidé většinou nehlásí. Vznikají tak skutečné "mrtvé duše", bránící úředníkům a statistikům poznat, kolik osob kde doopravdy žije.

Léto přináší plná koupaliště a zbavuje (některé?) jedince soudnosti.

"Pojď s námi na kafe," zval Chotě letos zjara španělský kolega.

"Nemůžu, slíbil jsem sousedovic dětem, že se s nimi a s našimi dětmi půjdeme koupat," odbyl ho Choť.

"Sousedovic dětem? Že tě to baví…" odfrkl Španěl.

Téhož dne odpoledne nahlédl na Choťův profil na Facebooku.

"Fíha, kdo je tahle kočka?"

"Ta? Sousedovic dítě," odtušil Choť.

"Kolik jí je?"

"Nevím, asi osmnáct?"

"A můžu jít plavat s vámi?" zatetelil se kolega.

Vyhnout se jeho přítomnosti na rodinném výletě za vodou stálo Chotě mnoho úsilí a slibů ("Ano, jistě, vyfotím ti ji v plavkách, když bude příležitost, to víš, že určitě, jo, vyfotím," sliboval podobně, jako slibuje dětem, že si pořídíme poníka, který s námi bude spát v posteli.) i přesvědčování, že slečnu sousedku zaručeně uvidí někdy jindy.  

Přiznávám, že tomu moc nerozumím. Slečna sousedka je nádherná dívka, ale krásných holek potkávám na ulici deset do tuctu, takže mi ztrácení příčetnosti kvůli fotografii jedné cizí slečny v plavkách (?!) není úplně pochopitelné. Choť nicméně tvrdí, že kolega jen nesnáší pocit, že nějakou hezkou dívku osobně nepoznal (pokud možno důvěrně), a jedním dechem dodává, že bohužel kolega ještě víc nesnáší pocit, že z něj nějaká hezká dívka není úplně paf… z čehož soudím, že koupat se s námi hned tak nepůjde.  

Jsou ale i místa, kde hezkých holek deset do tuctu není.  

"Vrátíš mi peníze za vstupné!" vrčel malý Ghaňan na kolegu z Gabunu.

"Nic ti nebudu vracet, na koupaliště se člověk chodí koupat, ne očumovat lidi!"

"No když ti řeknu, že chci jít na plovárnu, tak je snad jasné, že nechci jít mezi velryby! Podívej, jak jsou tu všechny ženský tlustý! To snad je nějaká genetická zátěž, nebo co? Vždyť to tu vypadá, jako když na mělčině uvízne hejno kytovců!"

"A tamhleta babička se zadnicí až na lýtka, ta taky nevěděla, co lepšího, než si navléct tanga," obracel oči v sloup druhý Ghaňan nad štíhlým peroxidovým diblíkem, který se před cestou z ručníku k bazénu pečlivě přičísl s kapesním zrcátkem v ruce, "z takového pohledu je jeden úplně impotentní!"

"Ale hele," šťouchl do Ghaňana Ghaňan, "podívej, tahle ujde…" Dáma věku přibližně stejného, jaká byla teplota vzduchu, si s milencem rozkládala plážovou osušku přímo před jejich zraky. Zatímco mužská část páru hypnotizovala stánek s pivem, slečna (nebo mladá paní?) zkontrolovala, zda je Ghaňany sledována, pomalu se natírala krémem všude, kde to šlo, přičemž dekoltu a bezprostřednímu okolí spodního dílu plavek věnovala obzvláštní pozornost, a položila se na záda, nohama k nim. Její doprovod obhlížel koupaliště. I Ghaňané se kochali výhledem. Slečna pokrčila kolena a nožky dala široce od sebe. Mrknutím zkontrolovala, jaký to mělo efekt.

"Už s vámi nikam nepůjdu," úpěl Gabunec. "Takovou ostudu děláte," sténal, když se jeden z Ghaňanů sehnul, aby lépe viděl. Druhému Ghaňanovi z té podívané vyschlo v krku.

"Jdu si pro pivo," poznamenal a zařadil se do fronty na mok. Slečna vyskočila z osušky a šla ke stánku s pivem.

"Hele, bere na nás," zajásal první Ghaňan.

Jeho krajan u stánku s pivem si nevšiml, že slečna stojí ob dva lidi za ním, a třímaje půllitr, odebral se zpátky ke stolku.

"Tak než půjdeme, napíšu jí lísteček s číslem a vytrousíme ho vedle ní," plánoval, když zjistil, jakou příležitost promarnil.

Páreček bohužel odešel dřív, než přišlo odhodlání změnit slova v činy.

"Hele, ty sem určitě ještě půjdeš s dětmi," obrátil se Ghaňan k Choti, kdybys ji tu viděl, řekni jí, ale určitě, že nás znáš, ať ti dá číslo! A my si teď půjdeme koupit ty snubní prstýnky," postrčil Gabunce."

"Proč snubní prstýnky?" podivil se Choť, věda, že pánové jsou již dávno ženatí bez prstýnků.

"Protože jen se snubním prstýnkem máš každý den jinou holku. Když jsem začal chodit na diskotéky, divil jsem se, že ženatí chlapi se do hodiny líbali s nějakou roštěnkou, ale nezadanej aby někoho balil půl večera… No, pak mi to vysvětlili. Že s prstýnkem je jasný, že ti nejde o papíry ani o vztah, tak se holky nebojí, no a sex chce každá…Tak protože snubáky se prodávaj´ po dvou, tak si koupíme spolu, nějaký hodně nápadný!"  

No vida. Tak nakonec ne každá dvojice pánů, shánějících snubní prsteny, musí být gayové plánující partnerskou registraci… 
 

Ani to mi nevyšlo. Ale aspoň jsem pochopila, proč lidé neradi zaměstnávají matky malých dětí.

Ani Mirindův názor, že studující matka na mateřské/rodičovské je v rodičovských kvalitách rovna usilniční cikánské šlapce, zveřejněný pod Cheorchiiným článkem o plotu koupeném za porodné mě neodradil od toho, abych se přihlásila do podzimního kursu. Poslala jsem přihlášku se životopisem a radovala se, když mi přišla pozvánka na test a pohovor. Nu, mezi první stovkou jsem, tak teď ještě dostat se mezi první dvacítku…

"Ale jak bychom to pak udělali, vždyť ten kurs je v Praze?" tázala jsem se Chotě, když první euforie pominula.

"No co, dovolené mám ještě dost," hýřil optimismem Choť, a rodiče a příbuzní se mě vyptávali: "Tak kdy přijedeš? … Děti ti pohlídáme," plánovala maminka, a i když mě přepadaly jisté pochyby o tom, kterak má nepohyblivá osmdesátiletá maminka a stejně starý tatínek hodlají několik hodin zvládat péči o dva předškoláky a batole, udolalo mě jejich odhodlání, ukolébal mě jejich optimismus. Jiných možností beztak nebylo – Choť, zastupující dovolenkujícího se kolegu, z práce děti nepohlídá.

"Udělejte si na zkoušky dost času," psali mi v pozvánce. Dost času? To jsou tři hodiny, nebo třináct hodin?

Zeptala jsem se – ne že bych chtěla nějak otravovat, víte, ale potřebuji znát aspoň přibližné časové rozpětí, kvůli hlídání… Paní , která měla příjem nových studentů na starosti, byla chápavá a vstřícná. "Vezmeme vás mezi prvními, ale dvě hodiny to zabere," skoro se omlouvala.

Dvě hodiny test, dvě hodiny cesta, to zvládnou, zaradovala jsem se.

V předvečer onoho dne narolovala jsem oděvy do batohu, další věci nacpala pod kočárek, zmobilizovala děti a jaly jsme se přibližovati ku Praze. Potomstvo, cestou usnuvší, jsem v cíli nastrkala na rozložený gauč, naposledy prolistovala přehled českých dějin, pročetla fakta o Evropské Unii (navěky poučena vlastním maturitním zážitkem, kdy jsem měla dokonale nastudováno dvacet devět otázek ze třiceti a vylosovala jsem tu třicátou) a vmáčkla se pod peřinu k dětem.  

Rozbřesk mě zastihl lehce pochybující.

Sestra odletěla na safari do Tanzánie.

Sestřin pes (postarší a bezdětný), rovněž deponovaný u našich rodičů, s nevrlou tváří prchal před batoletem, které se ho snažilo chytit za ocas a dělat s ním spoustu příšerných věcí, které obvykle beztrestně dělá s naší kočkou (taktéž postarší, ale zasloužilou matkou, která má s miminy všeho druhu nebeskou trpělivost). 

Žehlila jsem si tričko a snažila se batole udržet co nejdál od psa. Batole se prohráblo psí konzervou a otřelo si tlapky do mých krémových kalhot, ve kterých jsem na zkoušku hodlala jít. Po půlhodině čištění se z hnědých mastných skvrn staly už jen mastné mokré skvrny. Jiných kalhot s sebou nemajíc, mávla jsem nad svou skvrnitostí rukou. Víc starostí mi teď dělaly různé nástrahy na dítě, jimiž se v denním světle dům a zahrada mých rodičů přímo hemžily.

Neuzavíratelné schody.

V prvním patře přelezitelné zábradlí s možností volného pádu do meziprostoru.

Na každém čtverečním metru zahrady a dvora nejméně jedna krabice nebo láhev hnojiva, pesticidu, herbicidu nebo postřiku proti plísním.

V kuchyni ve výši kotníků volně ložené láhve s hydroxidem sodným a desítkami čistících prostředků, ve výši dětských očí pak různé bodce, vidlice, kuchyňské nůžky a nože.

Jinde zas prášky na prádlo, strojní olej, přípravky do myčky nádobí.

Před domem rezavá ozubená kola, železné stoly hranatých hran, volně naskládaná prkna s vyčnívajícími hřebíky.

Durman, zlatý déšť, tis a konvalinky.

A pes, který už na pouhé zjevení batolete začínal reagovat ceněním zubů.

"Dáme ho do kočárku a bude venku," malovala si maminka hlídání batolete.

"Do kočárku? Vždyť tam nevydrží ani deset minut po cestě do školky, a aby v něm seděl čtyři hodiny, to byste ho museli přikurtovat," rozmetávala jsem mamince iluze. "I normálně na něj musíš vidět šedesát vteřin každou minutu, a zvlášť tady, kde to na děti opravdu vybaveno nemáte… Očkovací průkaz ti tu k tomu psovi asi nenenchali, co?"

"Ne, ale jejich veterinář by nám určitě dal potvrzení," počítala i maminka se vším, a mně ještě probleskla hlavou vzpomínka na moje občasné telefonáty, kterými jsem oblažovala lékaře toxikologické linky do doby, než jsem se naučila vyrobit dětem bezpečnou domácnost a jediným pohledem odhalit potenciální hrozby otrav a úrazů.

"Šedesát vteřin každou minutu" jsem nedodržela ani já. Než jsem si přetáhla přes hlavu tričko hodící se k flekatým kalhotám, batole vylezlo na knihovnu a spadlo z ní. Batole jsem posbírala a začala se rozmýšlet, je-li mi milejší test všeobecných znalostí, nebo živé děti.

Konejšíc plačící batole, zaslechla jsem další pláč. Vlastně – nejdřív ránu, pláč až potom. Starší dítě spadlo ze schodů… Zatímco jsme čekali na převoz do nemocnice, aby mu sešili roztržené obočí, psala jsem té ochotné paní zprávu o tom, že na ty za hodinu začínající zkoušky, omlouvám se, vůbec nepřijdu…  

A došlo mi, proč nikdo nechce zaměstnávat matky (svobodné otce). S každým dítětem ve vlastní péči totiž vzrůstá pravděpodobnost nepředvídaných komplikací bránících rodiči… v čemkoli.

Nu což, aspoň zůstanu morálně nad "cikánkou čekající kunčofta u silnice"…

Novinářky, počítačové odbornice, učitelky; to jsou kruhy, z nichž se dnes rekrutují nejhorlivější senegalské zastánkyně polygamie.

Siga Ndour, vedoucí kulturního servisu rádia dakarského magistrátu a moderátorka každodenního pořadu "Tipy a triky pro ženy" je jednou z nich.

"Mám spolumanželku a jsem pro polygamii," říká otevřeně. "Miluji manžela a chápu, že svůj život dělí mezi dvě domácnosti."  

A zatímco sociolog Mamadou Moustapha Wone v knize "Je třeba zrušit polygamii?" uvádí, že žen akceptujících soužití se spolumanželkami je sice stále mnoho, ale polygamie je přinejmenším ve městech na ústupu,  Siga tyto informace popírá: "To je omyl, polygamie je živá i ve městě. Moderuji vysílání pro ženy, jsem v každodenním styku s posluchačkami a v tomhle problému se orientuji dobře – můžu vás ujistit, že polygamie je tu každodenní realitou."

Sižina kamarádka, obchodnice a jediná žena svého manžela, její slova potvrzuje: "Také kolem sebe vidím spoustu polygamních manželství."  

Podle statistiky, kterou v roce 2004 vydal Statistický a demografický úřad Senegalu, bylo v zemi v roce 2002 polygamních rodin jen 24,6%. Toto číslo by znamenalo, že počet vícepartnerských svazků za posledních deset let poklesl téměř o polovinu. V Dakaru se k životu v polygamním manželství podle tohoto průzkumu přiznalo šest a půl procenta žen, na venkově to byl dvojnásobek.  

Ale reportérka týdeníku Svědek, paní Mbengue Matel – Bocoum, se závěry statistiky tak úplně nesouhlasí: "Pravda, ve městě došlo ke snížení počtu mužů s více manželkami. Jenže zároveň se zvyšuje množství mladých dívek, které stojí zrovna o tenhle typ manželství."  

I sám autor statistiky, pan Sylla, přiznává: "Ta studie vůbec neodráží současný trend. Zdálo se, že s vyšším vzděláním žen se počet polygamních manželství sníží. Ale ta tradice zřejmě znovu zaujímá důležité místo. Dívky chodí do školy, ale při zakládání rodiny se řídí rodinným modelem. Polygamní soužití se objevují i v prostředí, kde bychom ho vůbec nečekali – i u intelektuálek, novinářek… Statistický úřad proto plánuje vypracovat časem další studii, která by tento trend podchytila."

Dakarská počítačová specialistka Binta upřesňuje: "Mladá děvčata se dnes víc zajímají o svatbu s ženatými muži. Často mají potíže najít práci, a tak jako alternativu volí sňatek se staršími muži, kteří je zabezpečí." Binta mluví z vlastní zkušenosti – její muž je o víc než dvacet let starší, a Binta se o něj dělí s jeho první manželkou – Francouzkou.  

Nelze ovšem přehlédnout, že většina těch, které si polygamii (tak jako i Binta)  pochvalují, je v pozici nejmladších manželek. Zamilovaným manželem v zajetí druhé mízy rozmazlovány, nacházejí v polygamii více výhod než okoukané manželky starší.  

Siga Ndour vidí v polygamii ale i další plus: "Jsem radši, když vím, že je manžel u jiné manželky, než abych se trápila, že mě podvádí s milenkou."  

"Polygamii jsme si vybraly svobodně, nikdo nás k tomu nenutí, máme na výběr," říká další žena, ale ihned dodává, že by s ostatními manželkami nechtěla sdílet společnou domácnost. Stejně volila i Siga – má svůj vlastní dům a s první manželkou svého muže se setkává jen na rodinných oslavách a společenských akcích.

"Polygamie nám zároveň dává víc času a svobody. Muž je u nás jako dítě. Když manžel přijde domů, plně se mu věnuji. Připravuji mu lázeň, starám se mu o boty, vařím pro něj, žehlím. Jsme odbornice na to, jak se o muže starat, abychom ho zdržely ve svém domě co nejdéle. Je to otázka naší ženské cti, aby se cítil dobře.Senegalci to vědí a nechávají se rozmazlovat. Od ženy je to oběť, ale když milujete, necítíte to tak. Je to naše tradice a mě to baví.  S manželem se vídáme ob dva dny. Zbytek času mám sama pro sebe, pro svoje záliby. Je mnoho žen, které tohle uspořádání preferují."  

I další faktory podporují mnohoženství – Senegal je z 95% muslimská země. Polygamie, která zde existovala dávno před islámem, byla importovaným náboženstvím pouze omezena na maximální počet čtyř žen pro jednoho muže. Siga vysvětluje: "Před manželstvím se muž písemně zavazuje, že s každou manželkou stráví určitý – stejný – počet dní a nocí. Toho se pak musí držet."

Kromě náboženství tu hraje velkou roli i ekonomická situace. Pracovních míst je málo a obvykle jsou okupována muži. Ženy pak nemůžou samy zajišťovat své potřeby a dávají přednost výhodným sňatkům. 

"Je těžké najít manžela," potvrzuje Siga. "Věno stojí tři čtvrtě milionu franků, to je téměř padesát tisíc korun, a obvyklý plat je tak třicet tisíc franků měsíčně. Navíc ženich platí svatbu, to je taky hodně drahé. A nevdávat a neženit se, to v naší společnosti nejde.
Na ženu, která se do pětadvaceti nebo do třiceti nevdá, si všichni ukazují prstem, mají ji za prostitutku nebo za neplodnou, nebo za osobu, co nosí neštěstí. Tak se každá v určitém věku snaží vdát za každou cenu."  

Pan Wone z pohledu sociologa doplňuje: "Naše společnost je patriarchální.  K udržování stavu pomáhají i falešné interpretace náboženských nařízení, naznačující, že žena má zůstávat v domácnosti. A další mýty budí předsudky – říká se třeba, že Bůh zkoušel muže požadavkem, aby zavraždil manželku, ale muž odmítl. Pak Bůh o totéž požádal ženu a ta souhlasila. Proto prý Bůh ženy potrestal bolestivým porodem a péčí o domácnost."  

Mnohé ženské organizace se ale na polygamii dívají jinak. Představitelky sdružení "Povstaň, ženo!", které zastřešuje osmnáct ženských organizací Senegalu, prohlašují, že polygamie je zpozdilost, která nesvědčí ženám ani mužům a měla by být zakázána: "Argumenty žen, které tento typ soužití brání, jsou falešné. I každá z nich by nejraději měla svého muže jen pro sebe."  

Pro, nebo proti? Oba tábory zůstávají nesmiřitelně na svých pozicích.  

"Polygamie, to je zkrátka způsob života," uzavírá Siga Ndour.

Původní článek ZDE

Zdá se vám český limit patnáct gramů marihuany příliš nízký pro její beztrestné držení?

Potom pozor při cestách za exotikou.

Malick Diédhou se stal slavným. Bohužel jistě jinak, než by si to byl přál. Malickovo jméno, věk a povolání zveřejnil předevčírem senegalský deník Le Matin v souvislosti se zločinem, jehož se jmenovaný ničema dopustil.

Čtyřicetiletý průvodčí dakarských autobusů MHD Dem-Dikk, ženatý otec jednoho dítěte, byl v poklidném odpoledni přistižen, kterak kouří marihuanu! U výslechu na policii toto provinění nepopřel, naopak připustil, že marihuanu kouřívá, aby zapomněl na těžkosti života.

Soud přihlédl k otcovským a zaměstnaneckým kvalitám pana Diédhou a vynesl mírný trest: 15 dnů vězení za přechovávání a užívání konopí.

Fotografie městského autobusu: http://www.flickr.com/photos/grrrl/

O vdané dámy se v Senegalu starají manželé. Ubytování, ošacení, šperky, jídlo, školné a léky pro děti… to všechno zajišťují pánové domů. Pracující žena má výdělek navíc jako kapesné pro své potřeby (z nichž, pravda, důležitou část tvoří pořizování dárků pro manželovy příbuzné).

Ale co se stane s těmi, které se rozvedly a zaměstnání nemají? O některých z nich píše dnešní deník L´Observateur.

Rozvod přináší mnoha ženám bez zaměstnání hluboký propad životní úrovně. Nejenže je konec módním výstřelkům a nákladné eleganci; mnohdy nezbývá ani na základní životní potřeby, o potřebách dětí nemluvě.

"Rozvedla jsem se po šesti letech manželství," přiznala paní Ndoumbe, třicátnice s chemicky zesvětlenou pletí.

"Mé dvě děti jsou teď u manželovy rodiny; nemohla jsem je uživit. Manžel odjel a neposílal mi peníze. Neměla jsem pro ně ani na jídlo, natož na léky, když byly nemocné. Teď jsem zase sama, ale k rodičům se už vrátit nemůžu, není tam místo. Pronajala jsem si pokoj, jenže kolikrát nemám ani na nájem. Hledám práci, ale jediné, co dostávám, jsou sliby. Tak mi s placením účtů pomáhají muži. Víte, když jsem byla vdaná, první dva roky mi nic nechybělo. Ale nakonec jsem musela požádat o rozvod – manžel, který žil v Itálii, o sobě nedával vědět, a co horšího, neposílal ani peníze. Rozvedla jsem se. Teď mi s placením účtů pomáhá přítel, jenže se musím chovat jako jeho manželka. Samozřejmě dělám, co chce, protože si za něco musím kupovat šaty a podobné věci, o nájemném nemluvě. Takže u mě přítel často přespává a starám se o něj jako jeho žena."  

Paní Diarra je v podobné situaci. Po rozvodu, když chtěla založit novou rodinu, zjistila, že muži mají zájem spíš o nezávazná dobrodružství.

"Vybírala jsem si. Myslela jsem hlavně na ženaté muže, kteří by si mě mohli vzít jako druhou, třetí nebo čtvrtou manželku. Svobodní nepadali v úvahu, nikdo svobodný si nevezme rozvedenou ženu se třemi dětmi. Jenže za čas jsem zjistila, že jsem v pasti. Všem šlo jen o sex, a nikdo mi nic nedá, dokud nedostane, co chce. Došlo mi, že nemám na vybranou. Jako vdaná jsem nosila šaty z drahých látek, šperky. Teď nepracuji, ale pověst elegantní ženy si musím nějak udržovat. Tak jsem začala upřednostňovat muže, kteří mi jsou schopni dát, co potřebuji. Ale není to zadarmo."  

Tento způsob existence rozvedených žen prý není, podle zmíněného deníku, nijak výjimečný. Ačkoliv to rozvedené ženy nerady přiznávají, jedná se vždycky o formu prodejného sexu – prostituce. Pod vlivem okolností si tyto dámy vybírají výhradně muže, kteří jsou schopni jim za nějakou formu sexuálního soužití platit. Některé z nich končí jako profesionálky.

Takový je i osud paní Mariamy. Když bylo její manželství rozvedeno, zjistila, že nemá jak uživit děti. Jejich otec byl nezaměstnaný a pokud už nějaké peníze sehnal, použil je, podle slov bývalé manželky, na nákup drog.

"Ze začátku jsem hledala zaměstnání; když se mi to nepodařilo, sehnala jsem si přítele. Hlavní finanční problémy jsem tím vyřešila, ale nedával mi peníze jinak než za sex. Když jsme se rozešli, neměla jsem jak živit děti. Šla jsem žebrat, jenže se mi často stalo, že mě muži zvali k sobě a nabízeli mi peníze za pohlavní styk. Odmítala jsem to, ale pak syn onemocněl a já jsem potřebovala peníze. Kamarádka mi představila jednoho bělocha a já jsem udělala všechno, co ode mě chtěl. Dal mi spoustu peněz. Věděla to jen moje kamarádka, která říká, že cizinci přijdou a odejdou a všechna tajemství si odnesou s sebou. Šla jsem s dalším Evropanem a poznala, že vymanit se z toho koloběhu už bude těžké. Tak jsem si vyřídila licenci, abych neměla potíže se zákonem."   
 

Marně.

Soudní síň, v níž se projednává případ jistého Ibrahimy Thiouba a nezletilé pradleny Oumou, nevychází z překvapení. Původně jasný případ – sedmnáctiletá pradlenka brutálně znásilněná v domě svého zaměstnavatele – se zamotával už během vyšetřování. Korunu zmatkům nasadila sama poškozená, když prosila soudce, aby násilníka neodsuzoval, jelikož ho miluje a lituje, že proti němu kdy svědčila.

Soudce se nad slečnou neslitoval: oznámil jí, že bere její prohlášení na vědomí, ale je na uvážení tribunálu, jak ve věci zločinu rozhodne.  

A rozhodování nemá věru lehké.  

Oumou si s Ibrahimou začala už před třemi lety. Tajný románek dlouho unikal pozornosti okolí; ani Oumina vlastní sestra nic netušila. Nikdo si nevšiml ani erotických aktivit, které mezi zamilovaným párem probíhaly.

Ibrahima u soudu vypovídá, že dokonce i k pohlavnímu styku nakonec došlo se souhlasem poškozené, a její obvinění sobě i soudu vysvětloval tím, že dívka se pravděpodobně bála reakce rodičů. Jen proto prý uvedla, že Ibrahima zneužil situace, když si přišla k němu do pokoje pro prádlo, přidusil ji polštářem, serval z ní spodní kalhotky a znásilnil ji, načež omdlela. Oumou se prý probrala, až když bylo po všem, doplazila se ke dveřím a zatelefonovala sestře, která u soudu popírá, že by tušila cokoli o Ouminých milostných pletkách.

Ibrahima se naopak brání, že s Oumou měl již předtím nekoitální pohlavní styk a toho dne jen došlo ke spojení – což sama poškozená potvrdila.  

A aby byla situace ještě spletitější, ukazuje se, že Oumou měla před svatbou. Rodiče jí našli manžela mezi příbuznými; Oumou to neváhala Ibrahimovi zatelefonovat, krátce před oním dnem, kdy měla být znásilněna…  

Oumin nastávající po skandálu se znásilněním a soudem od svatebních úmyslů odstoupil, zatímco Ibrahima se veřejně nechává slyšet, že Oumou stále nosí v srdci a je ochoten dezertovavšího ženicha nahradit.

O tom, jestli Oumou počká, než si Ibrahima odpyká případný trest, novinové články nespekulují.

ZPRÁVA ZDE

Stýská se mi. Po hlasu v telefonu, po dopise s cizokrajnou známkou. Chybí mi. A můžu si za to tak trochu sama.

Seznámila jsem se s ní ještě na střední škole.

Magda měla plno plánů, které nakonec ustoupily tomu jedinému: poznávat svět. Pár let po revoluci odjela do Států, aby tam načerno pracovala v jedné malé jídelně v zastrčené uličce velikého města.

Kdyby mě tak někdo pohladil, políbil, pomiloval!

I ta stará třešeň pod oknem už rozkvetla. Šeříky provoněly celou ulici a holčičky, které cestou ze školy procházejí přes dvůr posetý okvětními lístky kaštanů, si se smíchem špitají o tom, že David miluje Magdu.  

Jolana zavřela okno. Dětské hlásky už do pokoje doléhaly jen tlumeně; rozumět jim nebylo.  

V televizi kdosi kohosi objímal; tlačítko on/off uťalo chvíli vášně v nejlepším.  

Ve vedlejší místnosti zaplakalo dítě.  

S půlročním Marečkem v kočárku, vydala se Jolana do parku, a když chlapeček usnul, posadila se na lavičku. Ve stráni naproti ní se do trávy položila dvojice mladých milenců. Výhled na ně si zakryla časopisem.  

"Když něco chcete, řekněte si o to," radila ženám psycholožka. "Nezazlívejte okolí, že vaše přání samo nevytuší," varovala před rozkladným fenoménem mezilidských vztahů.  

Jolana zavřela časopis; jestli si chce dát dneska záležet na večeři, měla by ještě stihnout nákup —

Dorián už byl doma. Manželku vítal úsměvem; měl ji, koneckonců, doopravdy rád. Ne jako někteří, co se ožení jen z vypočítavosti nebo proto, že "už by měli". O to víc ho ten večer překvapila.  

"Potřebuju lásku, potřebuju cítit, že mě máš rád, potřebuju, abys mi to dával najevo," vysvětlovala.  

Dočista ho zmátla: "Co zas máš? Vždyť to ještě není ani týden, co jsem ti koupil nové boty!"

Podle velmi skutečného (včerejšího) příběhu mé kamarádky (publikováno s jejím svolením).

…a přijde o nohu.

Takové věci se v jižní části Senegalu stávají – sice zřídka, ale dodnes. V roce 1982 v oblasti začali operovat separatistické oddíly, požadující samostatnost úrodného regionu Casamance, který se rozkládá jižně od Gambie. Srážky se sice omezily na ozbrojence a armádu, ale do roku 1994, kdy došlo k podpisu mírové dohody, už bylo vážně postiženo zemědělství, turismus, rybolov i běžný život občanů. Přestože přímé násilí na civilním obyvatelstvu bylo během celého konfliktu jen velmi vzácné, život Casamanceanům komplikují (a někdy i berou) pozemní miny.  

Vojáci kladli výbušniny podle map, a po zklidnění konfliktu bylo snadné miny odstranit. Horší je to s územími, zaminovanými separatisty – k jejich zamoření docházelo živelně, bez záznamů a plánů, a dnes nikdo přesně neví, která územi jsou bezpečná a která nikoli.  

V roce 1998 sice Senegal zakázal používání nášlapných min, ale protitankové miny v armádním arzenálu zůstaly a nabízí se i otázka, do jaké míry respektovali úřední zákaz používání nášlapných min rebelové.   Minové nebezpečí znepříjemnilo žití nejméně devadesátit tisícům jihosenegalců; celé vesnice se vylidnily, školní budovy stojí opuštěny, kliniky uzavřeny, pole leží ladem. Vlastníci půdy se bojí vstoupit na vlastní pozemky, a ani cestování po silnicích není vždy bezpečné. Ještě na podzim loňského roku bylo zaminováno 93 vesnic a více než 70 kilometrů silnic a cest.  

Několik organizací – vládních, nevládních i mezinárodních – se pokouší oblast od min vyčistit, ale práce postupují pomalu.   Pomoci se dovolávají také osoby zmrzačené výbuchy – jen od roku 1990 do roku 2005 bylo takových případů bezmála šest stovek. O náklady na léčení zraněných a financování vybavení nemocnic se dělí vládní úřad Centre National d’Action Antimines s neziskovými organizacemi; invalidé se ale dovolávají většího zájmu vlády, která podle nich před problémem zavírá oči v naději, že se o podporu obětem postará někdo zvenčí.

"Zdravotní péče a poradenství nestačí," prohlašují prostřednictvím Senegalské asociace obětí min, "postiženým je třeba zajistit i vzdělání, rekvalifikační kursy, podporu v zemědělském podnikání. Je potřeba jim pomoci, aby byli znovu soběstační."

To potvrzuje i paní Elisabeth Nassalan: "V naší kultuře musíte být schopen se postarat sám o sebe. V mé vesnici neexistuje solidarita s obětmi min; spolehnout se můžu jen na svou rodinu."

Ví dobře, o čem mluví: když se po amputaci obou nohou roztrhaných minou vrátila z nemocnice domů, zjistila, že manžel si už našel jinou ženu a Elisabeth i s jejich osmi dětmi vyhodil na ulici. Nejmladší, tříletá dvojčata, musela dát do dětského domova, abyse mohla starat aspoň o zbývajících šest.

http://www.irinnews.org/InDepthMain.aspx?InDepthId=19&ReportId=62840&Country=Yes

VIDEO

…a přijde o nohu.

Takové věci se v jižní části Senegalu stávají – sice zřídka, ale dodnes. V roce 1982 v oblasti začali operovat separatistické oddíly, požadující samostatnost úrodného regionu Casamance, který se rozkládá jižně od Gambie. Srážky se sice omezily na ozbrojence a armádu, ale do roku 1994, kdy došlo k podpisu mírové dohody, už bylo vážně postiženo zemědělství, turismus, rybolov i běžný život občanů. Přestože přímé násilí na civilním obyvatelstvu bylo během celého konfliktu jen velmi vzácné, život Casamanceanům komplikují (a někdy i berou) pozemní miny.  

Vojáci kladli výbušniny podle map, a po zklidnění konfliktu bylo snadné miny odstranit. Horší je to s územími, zaminovanými separatisty – k jejich zamoření docházelo živelně, bez záznamů a plánů, a dnes nikdo přesně neví, která územi jsou bezpečná a která nikoli.  

V roce 1998 sice Senegal zakázal používání nášlapných min, ale protitankové miny v armádním arzenálu zůstaly a nabízí se i otázka, do jaké míry respektovali úřední zákaz používání nášlapných min rebelové.   Minové nebezpečí znepříjemnilo žití nejméně devadesátit tisícům jihosenegalců; celé vesnice se vylidnily, školní budovy stojí opuštěny, kliniky uzavřeny, pole leží ladem. Vlastníci půdy se bojí vstoupit na vlastní pozemky, a ani cestování po silnicích není vždy bezpečné. Ještě na podzim loňského roku bylo zaminováno 93 vesnic a více než 70 kilometrů silnic a cest.  

Několik organizací – vládních, nevládních i mezinárodních – se pokouší oblast od min vyčistit, ale práce postupují pomalu.   Pomoci se dovolávají také osoby zmrzačené výbuchy – jen od roku 1990 do roku 2005 bylo takových případů bezmála šest stovek. O náklady na léčení zraněných a financování vybavení nemocnic se dělí vládní úřad Centre National d’Action Antimines s neziskovými organizacemi; invalidé se ale dovolávají většího zájmu vlády, která podle nich před problémem zavírá oči v naději, že se o podporu obětem postará někdo zvenčí.

"Zdravotní péče a poradenství nestačí," prohlašují prostřednictvím Senegalské asociace obětí min, "postiženým je třeba zajistit i vzdělání, rekvalifikační kursy, podporu v zemědělském podnikání. Je potřeba jim pomoci, aby byli znovu soběstační."

To potvrzuje i paní Elisabeth Nassalan: "V naší kultuře musíte být schopen se postarat sám o sebe. V mé vesnici neexistuje solidarita s obětmi min; spolehnout se můžu jen na svou rodinu."

Ví dobře, o čem mluví: když se po amputaci obou nohou roztrhaných minou vrátila z nemocnice domů, zjistila, že manžel si už našel jinou ženu a Elisabeth i s jejich osmi dětmi vyhodil na ulici. Nejmladší, tříletá dvojčata, musela dát do dětského domova, abyse mohla starat aspoň o zbývajících šest.

http://www.irinnews.org/InDepthMain.aspx?InDepthId=19&ReportId=62840&Country=Yes

VIDEO

 Stokrát jinak.

Potíže Romea a Julie se s lidstvem zřejmě táhnou už celá tisíciletí. Někdy naštěstí končí "jenom" vězením. 

Músa žije v Dakaru u svého strýce. Strýc, jak už to tak bývá, má v domě služku. Jednu dobu tohle povolání vykonávala i patnáctiletá Ajša… a do té se o sedm let starší Músa zamiloval. Vzplanutí bylo vzájemné, Ajše se Músa líbil. Dohodli se, že se vezmou. Músa se vydal na námluvy. Ale ouha – pan Konaté, Ajšin otec, ruku dcery dát nechtěl. Músa to zkusil znovu, a pak potřetí. Nic naplat, pan otec se ne a ne vyjádřit.  

Zoufalý Músa poprosil o intervenci své vlastní rodiče, v naději, že třeba oni pana Konatého přemluví. Veškeré snažení ale přišlo vniveč, a Músa, nevida jiné možnosti, přikročil k realizaci poslední naděje na obměkčení potenciálního tchána: přivést Ajšu do jiného stavu.  

Tatínek Konaté se ani tentokrát nezachoval podle očekávání: namísto svatebních příprav dal průchod zlosti a dceru ztloukl. Uplynulo pár měsíců a Ajša se ocitla v porodnici. Věci nešly úplně tak, jak by měly, a slečna Konaté porodila císařským řezem miminko, které ještě v porodnici zemřelo.  

Účet za operaci, v přepočtu necelé čtyři tisíce korun, musel někdo uhradit.  

Jsouc bez peněz, poprosila Ajša Músu o pomoc. Ten přispěchal, počítáno v korunách,  s dvěma a půl tisícovkami a slibem, že zbytek doplatí hned, až peníze sežene. Ajša čekala v nemocnici, a protože Músa s doplatkem otálel, nechal pan Konaté na klinice zástavou svůj občanský průkaz, aby Ajša mohla jít domů. Až Músa dluh uhradí, spoléhal, průkaz přinese.    

Músa se ale k placení neměl ani po několika dnech, pročež pan Konaté, stále bez občanky, zamířil na četnickou stanici.    

"Nechce doplatit zbytek účtu, abych si mohl vyzvednout občanský průkaz, který jsem nechal zástavou v nemocnici! Já mu dceru nikdy nechtěl dát, bodejť by taky jo, když on je Tukulér a my jsme Bambarové, nemáme stejný etnický původ ani kulturu. Jediné, co chci, je, aby mi zaplatil všechno, co mě stálo dceřino těhotenství, a zbytek nákladů na porod, co dlužíme na klinice," stěžoval si.

V mluvě úřední a s přihlédnutím k okolnostem se záležitost dostala do šanonů označených "pohlavní zneužití nezletilé", což je název zločinu, za který teď Músa Sow bude souzen.      

Původní článek ZDE

 Stokrát jinak.

Potíže Romea a Julie se s lidstvem zřejmě táhnou už celá tisíciletí. Někdy naštěstí končí "jenom" vězením. 

Músa žije v Dakaru u svého strýce. Strýc, jak už to tak bývá, má v domě služku. Jednu dobu tohle povolání vykonávala i patnáctiletá Ajša… a do té se o sedm let starší Músa zamiloval. Vzplanutí bylo vzájemné, Ajše se Músa líbil. Dohodli se, že se vezmou. Músa se vydal na námluvy. Ale ouha – pan Konaté, Ajšin otec, ruku dcery dát nechtěl. Músa to zkusil znovu, a pak potřetí. Nic naplat, pan otec se ne a ne vyjádřit.  

Zoufalý Músa poprosil o intervenci své vlastní rodiče, v naději, že třeba oni pana Konatého přemluví. Veškeré snažení ale přišlo vniveč, a Músa, nevida jiné možnosti, přikročil k realizaci poslední naděje na obměkčení potenciálního tchána: přivést Ajšu do jiného stavu.  

Tatínek Konaté se ani tentokrát nezachoval podle očekávání: namísto svatebních příprav dal průchod zlosti a dceru ztloukl. Uplynulo pár měsíců a Ajša se ocitla v porodnici. Věci nešly úplně tak, jak by měly, a slečna Konaté porodila císařským řezem miminko, které ještě v porodnici zemřelo.  

Účet za operaci, v přepočtu necelé čtyři tisíce korun, musel někdo uhradit.  

Jsouc bez peněz, poprosila Ajša Músu o pomoc. Ten přispěchal, počítáno v korunách,  s dvěma a půl tisícovkami a slibem, že zbytek doplatí hned, až peníze sežene. Ajša čekala v nemocnici, a protože Músa s doplatkem otálel, nechal pan Konaté na klinice zástavou svůj občanský průkaz, aby Ajša mohla jít domů. Až Músa dluh uhradí, spoléhal, průkaz přinese.    

Músa se ale k placení neměl ani po několika dnech, pročež pan Konaté, stále bez občanky, zamířil na četnickou stanici.    

"Nechce doplatit zbytek účtu, abych si mohl vyzvednout občanský průkaz, který jsem nechal zástavou v nemocnici! Já mu dceru nikdy nechtěl dát, bodejť by taky jo, když on je Tukulér a my jsme Bambarové, nemáme stejný etnický původ ani kulturu. Jediné, co chci, je, aby mi zaplatil všechno, co mě stálo dceřino těhotenství, a zbytek nákladů na porod, co dlužíme na klinice," stěžoval si.

V mluvě úřední a s přihlédnutím k okolnostem se záležitost dostala do šanonů označených "pohlavní zneužití nezletilé", což je název zločinu, za který teď Músa Sow bude souzen.      

Původní článek ZDE

Paní B. zabila vlastní dítě. Alespoň tak to viděl soudce, který ji poslal na pět let za mříže.

Reportér deníku Le Soleil se za paní B. jako představitelkou významného fenoménu před několika týdny vypravil a čtenářům předložil rozhovor s dámou prohlašující, že je obětí a nikoli pachatelkou. 

Paní B. dochází i teď, po propuštění, každý den do věznice. Dokončuje rekvalifikační kurs šití a chlubí se svými výrobky i tím, že za tři mněsíce dostane diplom, schopnosti profesionální švadleny definitivně potvrzující.

O temnějších stránkách svého pobytu ve vězení mluvila s novinářem jen zdráhavě: "Mé dvouleté dítě se v noci vyčuralo. Šla jsem moč vylít na záchod, který jsme měli za domem, ale cestou mě přepadl nějaký chlap. Dal mi nůž na krk, povalil mě na zem a znásilnil. Otěhotněla jsem a porodila jedné noci, kdy jsem byla doma sama. Dítě se narodilo mrtvé, zakopala jsem ho před domem."

O těhotenství paní B. všichni věděli, a tak, když rodina zjistila, že dítě je už pohřbeno, odvedla matka paní B. na policejní stanici v Yeumbeul. Výsledky pitvy novorozeněte vyústily v obvinění z vraždy, odsouzení a následné pětileté vězení.  

"Na matku se nezlobím," říká paní B. "Neměla jinou možnost. Navštěvovala mě pak ve vězení – a mnoho vězenkyň se svými matkami nemluví! – a tatínek zůstával stát u brány, protože má nemocné srdce. Moji tři bratři za mnou ze začátku nechodili, kvůli tomu, za co jsem byla odsouzena, ale později mě navštěvovali i oni."  

Ptá se reportéra, jestli mu nevadí kouř, a vysvětluje: "Nemyslete si, že jsem se to naučila ve vězení. Kouřím už dvaadvacet let, začala jsem ve čtrnácti. Ale ve vězení jsem se hodně trápila, oddělená od svých pěti dětí, od rodiny. Příliš mnoho stresu u mě nakonec vyvolalo rakovinu prsu."  

Přesto se paní B. dívá do budoucnosti s nadějí. "Jsem dvakrát rozvedená a mám k mužům už určitou averzi, už se do nikoho nezamiluju. Mám dva nápadníky, jeden má dvě manželky, druhý tři. Ale moje děti jsou už velké, mám dospívající dceru, a když si vezmu s polygamního muže, pak jen takového, který mi umožní žít odděleně od ostatních spolumanželek. Žena by měla žít s tím, kdo ji miluje – ne s tím, koho miluje ona. Dnešní muži si s ženami, které jim ukazují upřímnou lásku, akorát utírají boty. Taky proto bych se nevdala za nikoho mladého, dávám už přednost mužům v pozdním věku. Ti jsou k potřebám žen citlivější a neztěžují jim život."  

Další obtížný úkol je pro paní B. vyrovnávání se stigmatizací a zájmem okolí. "Než jdu ven, snažím se nastrojit se a udělat tak krásná, jak to jen jde. Stále chodím na křtiny a na svatby, nenechávám se odradit. Provokací, pohledů a šuškání si nevšímám,"  řekla zrovna ve chvíli, kdy kolem verandy, kde se rozhovor odehrával, procházela mladá žena a chvíli na paní B. civěla.

"Provokace mě nezajímají, mám jiné starosti – musím se postarat o děti, i kvůli dceři založit krejčovský salon, kde by také mohla pracovat. Syn nechal studií a stal se vozkou… ale pokud jde o to, jaký má na mě kdo názor, zajímá mě jen Všemohoucí, můj otec a moje matka."  

Je to nejspíš dobře, protože slova lidí ze sousedství nejsou příliš lichotivá: "Žádné znásilnění to nebylo, jejiho milence tady všichni dobře znali, vědělo se, že spolu pečou. Ale protože dítě by je oba přivedlo do hanby, zbavili se ho. Ona to vůbec bývala taková lehčí ženská. Vyskytl se dokonce i někdo, kdo ji chtěl z takového života dostat, ale neměla zájem, tak to vzdal," vyprávěl novinářům sdílný soused.  

"Nálepkování nemám ráda," brání se paní B. "Nebyla jsem prostitutka, nikdy jsem nepila alkohol ani nebrala drogy."

Ale tváří v tvář zarputilému obviňování se bývalá trestankyně obhajuje těžko.  

Pokud jde o technologie, je v Senegalu – statisticky vzato – výhodnější žít v rodině, jejíž hlavou je žena.

Takové domácnosti jsou totiž, podle výsledků Národního výzkumu informačních technologií a telekomunikací probíhajícího v Senegalu od května do října loňského roku, lépe počítačově a telekomunikačně vybaveny.  

Genderově dělená studie  vypracovávaná ve spolupráci s Národním úřadem pro statistiku a demografii (ANSD) vyjevila, že v domácnostech vedených ženou se nachází průměrně 3,1 čipových karet ve srovnání se 2,9 čipovými kartami připadajícími na domácnost muže.  

Podobný trend se překvapivě ukázal i v počítačovém vybavení rodin: nějaký druh osobního počítače se nachází v 11% domácností, v jejichž čele stojí muž, a ve 13,3% domácností vedených ženou. Domácí internetové spojení má k dispozici 5,2% "ženských" domácností, oproti 3,7% domácností pod vedením mužů.  

Pan Ousmane Ndiaye, vedoucí výzkumu, tyto výsledky přičítá tomu, že ženy jsou pravděpodobně více motivovány snahou podpořit své děti ve vzdělání tím, že jim – mimo jiné – umožní kontakt s moderními komunikačními prostředky. Odpůrci tohoto vysvětlení namítají, že pracující ženy mají k dispozici více finančních prostředků  – respektive, není na ně kladena tak všestranná finanční zátěž jako na muže, kteří si pro četné povinnosti nemohou dovolit investice do technologií.

http://www.seneweb.com/senews/elections2007/article.php?artid=30444

Stejný poměr pohlaví ve vládních funkcích jako v populaci – to je možná cesta, kterou Senegal v brzku nastoupí. Vláda včera přijala k projednávání návrh zákona "absolutní rovnosti mužů a žen".

Takhle nějak si to představuje Fatou Guewel: jako ženskou revoluci:

Vědět, s kým spíš, nestačí.

Marjama, dívka na vdávání, se kdesi seznámila s pohledným mladíkem. Zamilovali se do sebe, a když spolu chodili dva roky, usoudili, že by bylo na čase se vzít.

A tu nastaly potíže: ženich byl z kasty kovářů, nevěsta šlechtična. Ženichova matka se postavila proti: tuhle ženskou si její syn vzít nemůže! V jejich rodině se přece odjakživa všichni spořádaně ženili se sobě rovnými, a ne aby si brali jen tak někoho cizího! Kampak bychom takhle přišli! Mladý kovář si do srdečních záležitostí mluvit nenchal: "Mám ji rád a ožením se s ní," postavil zuřící maminku před hotovou věc.

Rodiče urozené mladé dámy si s původem nastávajícího zetě hlavu nedělali. "Otec," vypráví Marjam, "se řídí náboženstvím. Nenašel nikde v Koránu, že by rozdílnost původu byla na překážku, šaría taky nic takového neříká, takže mě za něj provdali."

První měsíce po svatbě byly pro nevěstu krušné:

"Nájmy v centru města jsou drahé, neměli jsme peníze. Odstěhovali jsme se úplně na periferii, v domě nebyla zavedená elektřina ani voda. Sbírala jsem klestí na oheň, vodu nosila od obecní pumpy. Když jsem zašla na návštěvu ke tchyni, dávala mi najevo, jak mě nemá ráda.

Jednou jsem se jí rovnou zeptala: ´teto, udělala jsem ti snad něco špatného?´.

Odpověděla mi: ´Tak já ti to řeknu jasně. Nemám tě ráda. Nesnáším tě. Nemám tě ráda, protože jsi cizí. A pokud jde o moje dítě, věř mi, že dokud budu naživu, udělám všechno proto, aby vaše manželství nestálo za nic!´ To mi řekla. Bylo mi to jedno, nechala jsem všechno v rukou Božích, protože jsem měla manžela ráda a manžel měl rád mě. A tak to bylo, dokud manžel nevycestoval. Našel si práci v zahraničí, vrátil se, koupil dům, z úspor mého otce jsme ho zrekonstruovali a v tom domě jsme žili.

Manžel mi říkal, že jsem udělala všechno, co jsem mohla, měla jsem s ním trpělivost, starala jsem se o něj, dělal jsem všechno možné i pro jeho matku.

Měli jsme spolu tři děti. Tchyně nepřišla ani na jediné křtiny. Třeba i byla u nás, když jsem porodila, ale když nastal den křtin, sbalila se a odešla. Nedala vědět ani nikomu z příbuzných, že u nás máme křtiny. Řekla mi, že mě nebude mít nikdy ráda… A když u nás spala, v noci ve svém pokoji čurala do nočníku, ráno ten nočník vzala a moč mi rozlila po celém domě… Takhle jsme žili, až mi jednou manžel řekl, že jede navštívit příbuzné. Jel… ale neřekl mi, že tchyně tam jela před ním, aby mu dali jinou manželku. Pak odjížděl sem tam na týden, až mi to došlo. Uhodila jsem na muže, nezapíral.

´Oženil jsem se se setřenicí,´ přiznal mi, ´no a? To, co jsem ti dlužil, už jsem ti dávno splatil´.

´V pořádku,´já na to, ´můžeš si přece vzít čtyři manželky. Ale měl jsi se mnou o tom aspoň promluvit, abych věděla.´

Měli jsme pak problémy. Mluvila jsem o tom s matkou a otcem, ale oba mi radili, abych s mužem zůstala, že to je moje povinnost."

Marjama poslechla. Po čase jí manžel řekl, že se jeho druhá žena přistěhuje k nim domů. A to bylo na první manželku moc.

"To je normální, že se manželka přistěhuje za manželem," přitakala kováři, "ale tenhle dům není tvůj. Opravovali a přistavovali jsme ho i za moje peníze, je náš společný. A já to povídám, že sem další manželku nepřivedeš."

Kovář tedy souhlasil, že Marjama s dětmi zůstanou v domě. Ale kovářova matka je navštěvovala, a kdykoli Marjamu míjela, šplíchla na ni kouzelnou vodu a brblala u toho: "ten barák nedostaneš!"

"Manžel byl čím dál nervóznější, hádali jsme se. Jednoho rána mi prostě řekl: ´tak jak chceš, rozvádím se s tebou. Jdi si! Seženu soudní příkaz, aby tě vystěhovali.´

Odešla jsem, ale našla jsem si advokáta a dala to celé k soudu, že v tom domě mám taky peníze. Bydlela jsem s dětmi u rodičů, nebylo tam místo, ale domů jsem se vrátit nemohla, ani když mi soud dům vrátil. Nechtěla jsem další problémy, a tak náš dům teď radši pronajímám. Manželství se mi rozpadlo, zůstala jsem sama s dětmi. Jenom kvůli nenávisti tchyně. A vím, že takových žen jako já je spousta."

Volně převzato z rozhovoru: http://www.senvideo.com/fr/watch_video.php?viewkey=ddfbdf4faa952dc91059