Dvanáct krajů

"Velké množství jinak vyrovnaných mužů si z dětství odneslo tíživý komplex méněcennosti v oblasti sexu a milostných vztahů.

Jsou kvůli tomu špatnými milenci, a jejich ženy o ně proto mohou brzy ztratit zájem. Tito muži pak zoufale touží po sexu, jejich zoufalství vzbuzuje antipatie a antipatie podněcují zoufalství. Domnívám se, že to je příčinou rozpadu většiny manželství. Chlapecký věk je doba, kdy několik povzbudivých slov, trocha lásky a trocha úcty od rodičů a kamarádů může rozhodnout o chlapcově dlouhodobém štěstí."

Steve Biddulph je současný australský psycholog a výchovný poradce, autor mnoha překládaných knih zaměřených na výchovu, rodičovství a partnerské vztahy. Velký důraz klade mimo jiné na úlohu otců (a jiných mužů) ve výchově synů – v knize Mužství i v knize Výchova kluků.

"Možná vás znepokojí, až se dozvíte, že poměrně slušná řádka mužů ve skutečnosti nezastává v rodině místo dospělého. Ať už ve velkém světě vykonávají jakkoli náročnou práci, nebo se těší jakkoli velké úctě, když přijdou domů, změní se v jedno z dětí. A pro jejich partnerky je to nesmírná zátěž!

Nedozrálí tátové se obzvláště projeví tehdy, když je zapotřebí děti ukáznit. Jejich statečná partnerka se v kuchyni snaží přimět juniora, aby po sobě uklidil, když vtom vstoupí otec. "Proč se po něm tak vozíš?" nebo "On jenom zapomněl, nebuď k němu tak přísná" – tyto výroky jsou mužovými fatálními chybami. Samozřejmě je v pořádku, že partneři mají na kázeň různé názory, ale měli by si je ujasnit v soukromí mimo doslech svých dětí. Muži, kteří srážejí své partnerky, mívají mimochodem mizerný sexuální život (chci na tuto souvislost jen upozornit!). Je to svízel, jak hluboko jsme my muži klesli – nebo přinejmenším někteří z nás.

Slyšíte-li někdy ženy, jak si spolu povídají, když nablízku nejsou žádní muži, budete z toho mít malý šok. Říkají mimo jiné: "No já mám čtyři děti a jedno z nich je můj muž!" načež následuje jakýsi posmutnělý smích. Ženy nechtějí mít doma místo manžela další dítě, chtějí mít muže. A tím se nemyslí nějaký svalnatý gladiátor, nýbrž někdo, kdo jim bude stát po boku a bude jim pomáhat řešit, co je potřeba. Ženy touží, aby měly takového partnera, a muži, kteří takoví jsou, jsou velmi ceněni."  

….  

"* Pokud jde o chlapce, často se u nich projevuje strach z odloučení. Proto je potřeba jim projevovat tolik náklonnosti jako děvčatům a nevystavovat je delšímu odloučení (například je před třetím rokem nedávat do jeslí).

* Pokud jde o chlapce, často v jejich krvi prudce stoupne hladina testosteronu, takže jsou někdy hádaví a neklidní. Proto je potřeba řešit konflikty klidně: přesvědčovat argumenty, nikoliv křikem nebo bitím. Mějte na paměti, že potřebují, abychom jim vždy ukazovali správné chování a nikdy nepoužívali násilí ani hrozby násilí. Otcové mají být pro syny vzorem a trvat na úctě k matce.

* Pokud jde o chlapce, procházejí obdobím rychlého růstu, takže jsou jakoby otupělí a dezorientovaní, zejména kolem třinácti let (to platí i pro děvčata). Proto je potřeba jim pomoci s organizováním, zavést systém do toho, jak si budou uklízet pokoj, pomáhat v domácnosti, vypracovávat postupně školní projekty,  zvládat každodenní věci.

* Pokud jde o chlapce, mívají hodně energie a ta se potřebuje projevit. Proto je potřeba jim zajistit dostatek prostoru a času na tělesnou aktivitu a pohyb.

* Pokud jde o chlapce, pomaleji se jim vyvíjí mozek, což negativně ovlivňuje jemnou motoriku na začátku školní docházky. Proto je potřeba odložit nástup do školy, dokud se nenaučí dobře zacházet s papírem a tužkou, nůžkami a podobně.

* Pokud jde o chlapce, často mívají méně spojů vedoucích z té poloviny mozku, která má na starosti řeč, do poloviny zodpovědné za smyslové vnímání. Proto je potřeba jim předčítat, vyprávět pohádky, hodně si s nimi povídat a vysvětlovat, zejména ve věku od jednoho do osmi let."

Knihu Výchova kluků vydalo v roce 2006 nakladatelství Portál v edici Rádci pro rodiče . Další ukázky z ní najdete ZDE , a i když jsem se ve Výchově nedočetla nic, co bych nevěděla nebo aspoň netušila, rozhodně to nebylo špatné připomenutí toho, co rodiče mívají sklon zapomínat nebo si (možná i částečně úmyslně) neuvědomovat.

"Wakháŋ Tháŋka chce, aby lidé byli různí. Díky Němu má člověk rád určité zvíře, strom nebo bylinu. Díky Němu lidi přitahují určitá oblíbená místa na zemi, kde zažívají zvláštní pocit blaha a říkají si: "Tohle je místo, kde jsem šťastný, kam patřím."  Wakháŋ Tháŋka je jeden a současně je mnoho věcí.

Je součástí slunce a slunce je zase součástí jeho. Může být i v Hromovém ptáku nebo ve zvířeti či v rostlině.

Lidská bytost je taky mnoho věcí. To, co tvoří vzduch, zemi, bylinu, kámen, je taky částí našich těl. Musíme se naučit být různí, cítit a vychutnávat rozmanité věci, ze kterých se skládáme. Wakháŋ Tháŋka učí zvířata a rostliny, co mají dělat – nikdo a nic není stejný jako ten druhý. I ptáci se odlišují jeden od druhého. Někteří staví hnízda a někteří je nestaví. Některá zvířata žijí v norách, jiná zas v jeskyních a jiná v křovinách. Některá si vystačí bez jakéhokoli domova. Dokonce i zvířata stejného druhu – například dva jeleni, dvě sovy – se chovají každý jinak. I křečkové tvojí dcery, všichni se chovají svým osobitým způsobem.

Pozoroval jsem spoustu rostlin. Listy jedné rostliny na jednom stonku –  a ani dva z nich nebyly úplně stejné. Na celé zemi neexistuje jediný list, který by byl naprosto stejný, jako ty ostatní. Wakháŋ Tháŋka to takhle chce. Jen načrtává cestu života všem stvořením na zemi, ukazuje jim, kam mají jít a kam mají dojít, ale jak tam mají dojít, nechává na nich. Chce, aby jednali nezávisle podle své povahy a vnitřních potřeb.

 Jestliže Wakháŋ Tháŋka chce, aby se tak chovaly rostliny a zvířata, dokonce i ty malé myšky a brouci, o co víc se bude děsit lidí, kteří jsou všichni stejní, vstávají ve stejnou dobu, nosí to samé konfekční oblečení, jezdí stejným metrem, dělají v úplně stejných kancelářích tutéž práci, s očima upřenýma na ty samé hodiny a – co je nejhorší – myslí pořád stejně. Všichni tvorové existují za nějakým účelem. I mravenec ví, jaký je jeho účel – neví to rozumem, ale nějak to prostě ví.

Jenom lidské bytosti dospěly k bodu, kdy už nevědí, proč vlastně existují. Nepoužívají mozek a zapomněly tajemné vědomosti o svých tělech, smyslech a snech. Nepoužívají vědění, které každému z nich předal duch; dokonce si to ani neuvědomují, takže klopýtají jako slepí cestou vedoucí nikam – vydlážděnou dálnicí, kterou si sami begrují a uhlazují, aby rychleji dorazili k té veliké, prázdné jámě na konci, která je všechny pohltí. Je to rychlá, pohodlná superdálnice, ale já vím, kam vede. Viděl jsem ji. Ve své vizi jsem tam byl a ještě teď mi běhá mráz po zádech, když si na to vzpomenu."  

John Fire Chromý jelen, Richard Erdoes: Chromý jelen, vyprávění siouxského medicinmana 

 Richard Erdoes (*1912 – †17.6.2008) prožil bohatý a plný život. Narozen jako pohrobek ve Vídni v rodině, která měla rakouské, maďarské a české kořeny, neměl zpočátku lehký osud. Rodina si ho předávala, a tak dětství trávil u rakouské katolické tety, která vídala zjevení; u židovského dědečka v Budapešti, se kterým chodíval do synagógy; u protestantských přátel, kteří ho vozili po stopách Lutera; u tety ze Sarajeva, s níž se o ramadánu postil.

"Aspoň jsi měl tetu, která měla vize. Je jedno, jestli je měla ve své fantazii nebo jestli byla naprostý blázen. Věřila jim. Nebo ti lidi, kteří ti ukázali místo, kde Luther hodil po starém ďáblovi kalamář. Aspoň věřili, že může existovat zlý duch, který obtěžuje svatého muže. Všechna náboženství, všechna dobrá vyznání spočívají na nějakém vidění.

Problém bílého náboženství v Americe je následující: když řeknu kazatelovi, že jsem potkal Ježíše v supermarketu, řekne, že se to nemohlo stát. Namítne: ´To není možné, ty jsi blázen!´ Tím popírá svou vlastní víru. Je v koncích. Co je to za věřící, ti křesťané, kteří nevěří, že můžou na příštím rohu ulice narazit na Krista? Proč jsou židé, kteří už nevěří, že můžou nalézt Boha v ohnivém sloupu, ještě židy?"

Nechali ho zapsat do experimentální školy, kde děti absolvovaly hodiny nahé a v přírodě. Richarda nikde nepřijali, nikam nezapadl – byl Prušák , Rakušák, Žiďáček a gój, a potíže měl i poté, co se jeho poslední opatrovníci přestěhovali do Berlína a přihlásili ho do normálního vzdělávacího ústavu.

Když se k moci dostali nacisté, byl Richard Erdoes jedním z těch, kdo tiskli ilegální noviny. Měl štěstí – díky soucitu policisty, který ho zatýkal, se mu podařilo uniknout před trestem smrti a odjet zpátky do Vídně. Nacismus ho dostihl i tam, a tak v roce 1940 Richard odplul do New Yorku. O dvanáct let později se víceméně náhodou dostal do kontaktu s Indiány, a přes nové přátele a přátele přátel jejich přátel se časem seznámil s lakotským mužem jménem Tȟáȟča Hušté, Chromý Jelenec. Čtrnáct let poté spatřila světlo světa kniha Lame Deer, Seeker of Visions, která se rychle stala slavnou a překládanou, mimo jiné i do češtiny (Paseka, 2004, překlad a doslov Josef Porsch). Svědectví o životě indiánského dítěte, chlapce, mladíka, muže a starce si, pokud jde o dramatický děj, nezadá s životem Richarda Erdoese. Internátní škola pro indiánské děti, kde se člověk nejen nenaučil číst a psát, ale ani mluvit anglicky. Krádeže aut, členství v indiánské policii, vězení, malování reklam, ježdění rodea, pasení ovcí, pašování alkoholu, služba v americké armádě, cesta do Evropy, ženy, drogy, chudoba… ani při tak dobrodružném životě nezapomínal Jelenec na duchovní stránky života a rozvíjení vlastních psychických sil. V době, kdy Erdoes knihu psal, byl Lame Deer uznávaným svatým mužem a kniha, kterou spolu vytvořili, je – i přes úpravy, které v Jelencově vyprávění Richard musel udělat a přes to, že ne všechno nám může připadat pochopitelné – obrazem nepokořitelné svobody, umění žít a cítit, daru zachovat si humor a naději i v těžkých chvílích.  

"Myslím, že bílí se už tak bojí světa, který vytvořili, že ho nechtěji ani vidět, ani cítit, ani čichat, ani slyšet. Cítit déšť nebo sníh na tváři, být ztuhlý v mrazivém větru a pomalu roztávat u dýmajícího ohně, vyjít z rozpálené potní lázně a skočit do ledového proudu, to jsou věci, které ti dávají pocítit, že žiješ – ale vy už nic z toho ani nechcete. Žijete v krabicích, kde necítíte horko léta ani chlad zimy. Žijete v těle, co už nemá ani svou vůni, slyšíte zvuky z hi-fi věže, místo abyste poslouchali zvuky přírody. Koukáte na herce v televizi, který předstírá nějaký zážitek, a vy sami už nic neprožíváte."

"Jsou ROZMAZLENÍ. V tom je možná klíč ke všemu. Místo, aby svým synům matky občas v dětství nějakou ubalily a vyvedly je z omylu, že před nimi někdo bude padat na zadek, oddaně jim slouží. Mladí muži vyrůstají v poněkud zkresleném přesvědčení o vlastní dokonalosti a jedinečnosti. Když se pak srazí s totální lhostejností zbytku světa, berou to jako křivdu."

Lidi Mileny Holcové jsem poprvé našla v knihkupectví úplnou náhodou… a od té doby její knížky, zvlášť ty "cestopisné", vyhlížím pravidelně. "Cestopisné" tu mám v uvozovkách, protože většinou bývají spíš "lidopisné" (a o to zajímavější, o to sympatičtější). Vím, že ten názor nesdílím sama, protože knihy Mileny Holcové mívají tu (pro čtenáře nepříjemnou) vlastnost, že z pultů obchodů mizí proklatě rychle, a tak mi shánění zbývajících dílů Lidí (jsou celkem tři) zabralo poměrně hodně času. S potěšením teď zjišťuji, že dnešní zájemci už si je bez problémů zase koupit můžou, dokonce přímo na internetových stránkách autorky samé.

"Jinak ovšem člověk Albánce začne vnímat ve chvíli, kdy se seznámí s někým konkrétním.. Je totiž těžké odolat jejich vroucnosti. Ačkoli jsem se snažila udržet odstup, dokázali ve mně albánští muži vyvolat celý rejstřík emocí.

Navázat kontakt s kýmkoliv v Albánii je velice snadné. Vysocí fousatí muži s jiskrnýma očima nám sami vstupovali do cesty a nabízeli pomoc. Příjemně překvapeni uznáváme, že většinou nezištně, z pouhé potřeby kontaktu s cizinci. Občas, když uměli anglicky, nám po boku strávili i několik dní.

Díky albánské srdečnosti a otevřenosti se nám podařilo dostat hluboko pod povrch mezilidských vztahů. V jednom případě jsem se v roli diváků zúčastnili i malého partnerského dramatu.

V horském městečku Korča jsme se hned po příjezdu seznámili s třicetiletým sympatickým mužem, který nám perfektní angličtinou nabídl pomoc, když viděl naši bezmoc při nakupování jízdenek. Jmenoval se Rudy a učil na institutu v Gjirokastru chemii. Zůstal nám k dispozici jako tlumočník a přesto, že jsme spolu strávili sotva čtyři dny, náš vztah se nečekaně rozkošatěl. Během těch několika dní jsem Rudyho třikrát přistihla se slzami v očích a jednou se s ním tak pohádala, že jsem zuřila ještě půl hodiny. Byl přístupný, měl smysl pro humor a zájem o všechno, co se děje za hranicemi. Seznámil nás i se svými rodiči. Tatínek kdysi dávno studoval farmacii v Čechách a hovořil s námi dojemnou češtinou. Brzy jsme pochopili, že jako pan magistr si v minulém režimu vytvořil síť užitečných kontaktů, jejichž výhody prosakovaly do současnosti.

Pozorně jsme sledovali Rudyho, který se tvářil velmi emancipovaně, ale ve skutečnosti si bez tatínka ani neškrtl. Nevypadal, že by mu to vadilo.

Jednou odpoledne jsme seděli u nich doma. Maminka nám rychle připravovala kávu, kterou jsme donesli. Zatímco my dva usrkáváme, Rudya se s významnou odmlkou opírá zpět do křesla. "Něco není v pořádku?" ptá se matka s obavou. Mlčenlivý souhlas. Maminka sklíčeně pátrá, co proboha zanedbala. "Lžička…!" napovídá syn a vůbec se neusměje. Zatímco mnou rychle stoupá vlna adrenalinu, Rudyho maminka spěchá do kuchyně, aby svůj zločin napravila.

Ve svém světě byl Rudy frajer. Vypadal přitažlivě, byl vzdělaný. Pozvali jsme jej na návštěvu k nám domů. Místo očekávaného výbuchu radosti nás Rudy zaskočil chladnou reakcí.

"Chcete se pobavit?"

"Co?"

"Uvědomte si, že jsem v životě nejel tramvají. Samoobsluhu znám jen z televize, neumím se oblíct, nevím, co bych si počla v lepší restauraci… vždyť já jsem se v životě nekoupal ve vaně!"

To všechno mi znělo neuvěřitelně, ale teprve tehdy mi došlo, jak vysoké bariéry dokázala vybudovat albánská verze socialismu. Muž, jehož IQ bych odhadovala hodně nad 130, jenže odněkud z přelomu století.

Jednou vytáhl fotku své dívky. O sedm let mladší sympatická studentka Edita. Na Rudym bylo vidět, že o ní chce mluvit, vypadal zamilovaně. Už jsem věděla, jak jsou neoficiální vztahy v Albánii vzácné a tak jsem se spíš formálně zeptala, kdy bude svatba. "Nikdy, překvapil mě."

"Ale? A pročpak?"

"Protože není panna."

"No, to snad… ale vždyť… přece ty sám… E?"

"Ale ona nebyla panna, už když jsem s ní začal chodit," upřesnil významně.

"No a co jako?" pokrčila jsem rameny.

"A tím pádem nemám žádnou záruku, že mi nebude nevěrná ani po svatbě," vyložil trpělivě.

"No, to tedy nemáš," dostávala jsem vztek. Jak mi tu samolibě operuje vysvětlením, které z něj snímá jakoukoli odpovědnost! Jak si v té své samčí nadřazenosti vůbec nepřipouští, že tu může existovat ještě ženský úhel pohledu!

"A proč se s ní vlastně nerozejdeš rovnou?" prám se chladně.

"Protože ji miluji." Jasné jak facka.

V té chvíli mě Martin kopl pod stolem a raději převzal v rozhovoru iniciativu. "Rudy, a má taková žena vůbec šanci se vdát?"

!Má, ale malou. Snad někoho rozvedeného nebo vdovce… určitě o hodně staršího."

"Aha, takže ty si s ní ještě trošku užiješ, a až bude čas na ženění, tak si vezmeš pannu. Edita se už o sebe nějak postará, nějakej páprda se vždycky najde…!" bez skrupulí mířím pod pás.

Rudy zírá. Tak dobře jsme si až do této chvíle rozuměli a teď najednou taková úzkoprsost!

"A až budeš ženatý, tak všechny kontakty s Editou přerušíš?" dodávám zákeřně.

"To bych dost nerad, ale záleží to přece hlavně na ní."

"A kdyby se mezitím třeba vdala?"

"I tak." Aha. Takže vůči nevěře je celkem vzato tolerantní. Jen je trošku jednosměrný.

"Ví o tom, že si ji nechceš vzít?" vstoupil znovu Martin.

"Jistě, řekl jsem jí to," pochlubil se Rudy.

"A ona se s tím smířila?" to by ovšem celý problém vrhalo do nového světla. "

Ne. Nesmířila – plakala, prosila," žádné nové světlo…

"A ty?"

"Já jsem zůstal neoblomný," pravil mužně.

"Rudy, ale tohle přece není fér," říkám mírně. Rudy zmateně hledá podporu u Martina. Ten jen pokyvuje hlavou.

"Mně se zdá, že na ní trošku parazituješ. Aspoň podle našich měřítek."

Druhý den večer v Gjirokastru Rudy organizuje společné setkání. Představí nám Editu osobně. Čekáme na smluveném místě už půl hodiny. Nějak nejdou. Asi se mu Editka vzpříčila, dohadujme se škodolibě a vracíme se do hotelu. Za další hodinu nás v pokoji Rudy nachází. Má strhanou tvář, těžce dosedá a skládá hlavu do dlaní. Pak to vyklopil. Zatímco byl v Korči, dozvěděli se Editini rodiče o jejich vztahu. Reagovali celkem logicky. Když se vzpamatovali z úleku, začali hledat vhodného ženicha. Do týdne ho měli. Teď Editu postavili před hotovou věc.

"Tak si ji vezmi. Zajdi tam a normálně požádej o její ruku!"

"To nemůžu."

"Proč? máš strach? Jako ženicha tě jistě přijmou…." "

Ne. O to nejde, já se s ní nechci oženit." Bylo zbytečné ptát se proč.

"Ale Rudy, vždyť to jsou předsudky. Když ji máš rád, tak se na to vykašli. Jestli chceš mít atraktivní, sympatickou ženu, tak tu jistotu stejně nebudeš mít nikdy," hučíme do něj unisono. Vrtí hlavou, je nešťastný, ale už to má vyřešené.

Dostane-li se do sporu láska a konvence, zvítězí konvence.

Rudy je chycen v pasti vlastních předsudků a není mu pomoci. Možná bychom mohli cítit škodolibé uspokojení, ale komplikují to všechny ty společné chvíle, kdy jsme ho začali mít rádi. S Rudym si až do dneška dopisujeme. Na návštěvu nepřijel. Po tatínkově intervenci se stal ředitelem významných albánských lihovarů a už se neutrhl. Je ženatý a má dvě děti. Jeho žena se jmenuje Etleva."

Lidi, 2. díl aneb Většina národů má za to, že je úplně jiná, než většina národů, Milena Holcová, nakladatelství Šalvar, Brno, 2001

"Pojednejme nejprve o tradiční muslimské školní průpravě. Jejím účelem není zajistit dítěti nějaké konkrétní vědomosti, ale vštípit mu zásady muslimské společnosti, jako je víra v Boha, respekt k autoritě a hierarchii či nadřazenost duchovního světa nad světem hmotným.

Metodicky je založena na memorování svaté knihy muslimů – koránu. Nemá žádné veřejné dotace, nejsou jí poskytovány žádné místnosti, nemá ani žádnou instituční kontrolu. Učení probíhá, kde je to možné, často před domem na terase, ve stínu stromu atp. .

Mezi učiteli existují dvě kategorie – mallum a moodibbo. Prvním se může stát kdokoli, kdo zná dobře korán, ve francouzštině se mu říká také někdy marabut. Titul moodibbo je daleko významnější, zaslouží si jej ten, kdo studoval korán na vysoké muslimské škole.

Podle koránu samotného by se jeho poselství mělo předávat výhradně v arabském jazyce. To však zde není tak přísně dodržováno. Dvě třetiny převážně fulbských vyučujících arabštinu neznají buď vůbec, nebo jen velmi povrchně. arabština je ve zdejším prostředí spíše jazykem liturgickým a modlitebním než prostředkem, kterým by se vyučující mohl vyjadřovat; výuka je tedy vedena výlučně ve fulbštině. Pro vstup do školy neexistuje žádná věková hranice. Je věc rodičů, kdy své dítě do muslimské školy zapíší. Výuka je zdarma, ale žáci svému učiteli pomáhají s úklidem či sezónně při zemědělských pracech. Sedmihodinová výuka je rozdělena v průběhu celého dne a volné dny jsou od středy do pátku odpoledne. Děti mají 10 dní prázdnin počínaje 27. dnem měsíce ramadánu, a rovněž muslimský svátek Tabaski je příležitostí k třídennímu volnu.

Děti, které jsou zapsány do moderní školy, jsou vedeny k tomu, aby se naučily číst, psát a počítat. Problém je ale ten, že výuka je zde vedena ve francouzštině, s níž se řada dětí setkává poprvé právě až ve škole. Doma totiž mluví jazykem svých rodičů, na ulicích ve městě či tržištích fulbsky. Neznalost francouzštiny působí pochopitelně některým dětem značné potíže při zvládání úkolů, které jsou jim zadávány, a jejich výsledky bývají v prvních ročnících poměrně špatné. Většina školáků však dosáhne ve vyšších ročnících již poměrně dobrých výsledků. Otázkou zůstává, do jaké míry může tato jazyková deprivace způsobit nechuť dítěte k další práci ve škole, vždyť gramotnost je prvým předpokladem k dosažení kvalifikovaného zaměstnání."

Na české poměry nebývale výpravná (překrásná!) dvojjazyčná etnografická publikace Mezi Saharou a tropickými pralesy byla vydána jako součást výstavy Národního muzea v Praze, a na její tvorbě se podíleli vědci zvučných jmen. Mezi autory najdeme biologické antropology z univerzity v Bordeaux Jaroslava Brůžka  a Jean-Gabriela Gauthiera, genetika Viktora Černého  , antropology Ivo Budila a Petra Velemínského  či etnohistorika Detlefa Gronenborna .

222 stran formátu o něco většího než A4 přináší pestré informace o mizejícím světě národů z pohoří Mandara na pomezí Kamerunu a Nigérie, doplněné stovkami bezmála uměleckých barevných fotografií z této oblasti. Nepíše se v ní jen o školství, ale i o historii, kulturním vlivu mocenské expanze  středověkých říší, o pohřbívání, zemědělství, pastrevectví, lovu, výživě nebo uzavírání manželství.   

"Narozdíl od evropských společností, kde dívky dostávaly od svých rodičů věno, je sňatek u většiny subsaharských společností vázán na poplatky za nevěstu. Dívka je od svých rodičů rodinou budoucího manžela prostě vykoupena. Jedná se o jakousi smlouvu mezi oběma rodinami, které se na tomto "obchodu" či "výměně dívek" účastní. Zájmem otce nevěsty je pochopitelně dohodnout poplatky co možná nejvyšší, zájmem otce ženicha je naopak zaplatit poplatky co nejnižší. Takové vyjednávání může v některých případech trvat poměrně značnou dobu a může se i stát, že se obě zúčastněné strany nakonec na výši poplatku nedohodnou a od plánované svatby se upustí. Během vyjednávání obou rodin se snoubenci nestýkají, často se o svatbě rozhoduje již v době jejich útlého dětství. Je však třeba říci, že konečný souhlas nevěsty je vždy nezbytný. V případě, že dívka si rodinou vybraného chlapce vzít nechce, ke svatbě nedojde.

Kromě materiálních poplatků musí snoubenec splácet svůj dluh rodině nevěsty i prací na polis vého tchána. Doba potřebaná k získání průměrného poplatku za nevěstu se pohybuje obvykle okolo tří let a souvisí s věkovým posunem, s jakým muži vstupují do prvního manželství  vůči ženám. Ať je výše poplatku jakákoli, ztráta dívky se jimi nekompenzuje. Poplatky nejsou považovány za dostatečné odškodnění a ztráta dívky může být nahrazena pouze přijetím dívky jiné. A tak si rodiny v rámci jednotlivých klanů vedou jakési manželské účetnictví. Jestliže byla jedna dívka z jednoho do druhého klanu provdána, měl by následně klan, který dívku obdržel, jinou dívku při další příležitosti vrátit. Nutno poznamenat, že některé klany zůstávají ve vztahu k ostatním již po několik generací dlužníky, ale na straně druhé mohou mít i pohledávky u klanů jiných.

Většina afrických společností je polygynních – znamená to, že muž může mít žen více, teoreticky tolik, kolik jich je schopen "odkoupit". Zatímco první svatba bývá záležitostí výhradně obou zúčastněných rodin, druhou manželku si syn již obvykle vybírá sám. Sňatek, který následuje po obvěnění, je nejčastějším a nejrozšířenějším typem. Může však k němu dojít také po vzájemné výměně, kdy si rodiny své potomky opačného pohlaví prostě vymění. Tyto manželské výměny byly oblíbené zejména u skupiny Mafa, vymizely zhruba v 70. letech minulého století.

Chlapec může získat dívku pochopitelně i jinak, např. únosem. Oba však poté musejí odejít velmi daleko, nebo mít značnou podporu ve společnosti, aby se ubránili oprávněným požadavkům rodiny unesené dívky o její návrat." 

Další ukázky z knihy (i s obrázky) jsou ZDE , ZDE a ZDE .

V knihkupectví Mezi Saharou a tropickými pralesy asi seženete už jen těžko, ale dá se pořídit kupříkladu TADY nebo, v paperbackové formě, TADY .

Považuji si své gynekoložky. Považuji si jí natolik, že jsem jí zůstala věrná i po stěhování z Čech na Moravu. Má to své nevýhody – například to, že cesta k lékařce mi zabere doslova celý den.

"Chci jet s tebou za paní doktorkou," žadonila Miminka předevčírem, "ona se podívá, jestli máš v bříšku další miminko? Holčičku?" vyptávala se hláskem plným naděje.

 Zklamavši naději, byla jsem ochotna vyhovět prosbě o výlet.  

Nazítří se Knoflíček probudil nebývale brzo.

"Já zůstanu doma?!" vyptával se, a oči se mu leskly slzami.

"Víš co," nechtělo se mi samotné vozit s sebou do Prahy a hned zase zpátky tři děti "my sice pojedeme do Prahy k paní doktorce, ale ty půjdeš s tatínkem plavat! To máš přece daleko lepší, jít plavat, než se nudit ve vlaku, v tom horku…"

"Půjdu s tatínkem plavat!" zaradoval se Knoflíček, a běžel pro plavky.

"Já chci jít taky s tatínkem plavat," zakňourala probuzená Miminka.

Tatínek nasadil usoužený pohled a maminka se mohla zaradovat z toho, jak obratně zvrátila hrozící skóre 3:0 pro Chotě na  2:1 pro ni. (Dětí, samozřejmě. V této hře vítězí ten, kdo jich má nejméně.) 

  Jako na první pohled Matka Jediného Dítěte jsem nastoupila do mezinárodního rychlíku a přisedla do kupé, ve kterém cestoval německý nebo rakouský pár s miminkem o polovinu menším, ale asi stejně starým, jako to moje. Vlak se rozjel, děti usnuly. Oba němečtí rodiče se ponořili do studia příruček Das Baby-Buch für neue Väter a Ihr Baby kann´s! . Dívala jsem se z okna a přemítala, jestli se tím, že vytáhnu z batohu Cuja, neprojevím jako naprosto nezodpovědný rodič, dávající přednost (pokleslé) zábavě před vzděláním ve prospěch svého dítěte.  

A teprve když jsem absolvovala cestu do Prahy i k paní doktorce, když sestřička dost vyobdivovala náš poslední přírůstek, vyfotografovala si ho a oběhla s ním další lékaře na patře ("to je tak krásný dítě, já ho musím ukázat ještě vedle…no joooo, prosimtě, ty se na mě takdle směješ…" doléhaly do ordinace její nadšené výkřiky a rozjásané broukání), když jsem si jednou spletla směr a dvakrát stanici metra, kde jsem měla vystoupit  (jo, stává se ze mě vidlák! ), když jsem se zastavila u rodičů a nafasovala tři stovky, které mi přes další příbuzné poslala – "pro děti!" – desítky let neviděná teta poté, co si přečetla Baobab (možná skončila u té kapitoly, kde jsme neměli na rohlík pro mimino?)… tak teprve poté jsem si vzpomněla, že nejsem tak beznadějný případ zaostalého rodiče. Já si onehdá totiž taky koupila knihu.

Jmenuje se Jak správně komunikovat se svým dítětem, napsala ji psychoterapeutka Christel Petitcollin a moje srdce si získala pasážemi:

… předkládáme matkám v západní civilizaci jako ideální model Marii, matku Ježíšovu, symbol čistoty a odříkání. Proto v obecném podvědomí existuje na jedné straně "správná matka" a na druhé straně "špatná matka". Následně přišly počátky psychoanalýzy. Dozvěděli jsme se, že každá výchovná chyba může mít pro dítě traumatizující následky.

Objevení důležitosti role vzdělání na budoucnost našich dětí představuje obrovský pokrok pro rozvoj lidstva. společnost ale použila tento objev k tomu, aby mohla ženy opět kritizovat. Všechny zápory dětí pocházejí od nich a jen od nich.

Je to trochu snadné, protože zároveň neexistuje téměř nic, čím bychom mohli matkám v jejich úkolu pomoci: málo školek, příliš krátká rodičovská dovolená (autorka je Francouzka), školní rozvrh nepřizůsobený pracovní době rodičů, pracovní doba, která nebere v potaz náročnost rodičovské úlohy a navrch toho všeho obrovské pohrdání matkami v domácnosti.

Většina lidí věří v mýtus dobré a špatné matky. Dobrá matka je ta, která zcela snadno uhodne všechny potřeby svého dítěte. stará se o něj stejně přirozeně jako dýchá, a to jí dělá radost. Nemusí se do ničeho nutit, protože ji tato role nepřestává nikdy bavit. Žije v dokonalé symbióze se svým maličkým. Spontánně si osvojí všechny nezbytné dovednosti: přišít knoflík, sterilizovat dětskou láhev, diagnostikovat zánět středního ucha, přesvědčit dítě, aby vydrželo čekat v přeplněné čekárně. Kromě tělesné péče opravdu dobrá matka vytváří svému dítěti přátelské a láskyplné prostředí. Klidná a usmívající se od rána do večera umí stanovit jasné hranice a účinně chrání své dítě před všemi nebezpečími. Dítěti je zcela oddána a ráda se s ním mazlí.

Na druhé straně stojí špatná matka. Špatnou matku dítě snadno unaví a ona se stane netečnou k jeho blahu. Je to velmi egoistická žena, která není schopná rozeznat, co je vhodné pro její potomstvo. Je necitlivá k potřebám dítěte, nechápe jeho emoce. Děti používá často ke svému vlastnímu prospěchu. Tato žena jim ubližuje, aniž si to uvědomuje. Není schopná se poučit z utrpení, které způsobuje, a tak ani nelze očekávat nějaké zlepšení.

Je velmi překvapivé, že jakmile se začneme zajímat o úlohu matky, nejsme schopni se chovat jako dospělí a objektivně uvažující lidé. Vypadá to, jako kdyby se společnost při souzení matek mentálně vrátila do věku kojence. Oddanost mámy je něco zcela přirozeného a musí ji projevovat 24 hodin denně 365 dní v roce po celý život.

Všechna výchovná pojednání hovoří v tomto smyslu. Cílem každé matky je stát se dokonalou tak, jak jsem to popsala výše. Pedagogické příručky hovoří perfekcionistickým tónem a snaží se matku naučit, jak dosáhnout této dokonalosti v oddanosti. Žádná učebnice nedoporučuje maminkám, aby si lakovaly nehty, zatímco dítě po obědě spí, nebo mladému rodičovskému páru, aby si v sobotu večer šel zatancovat, a znovu tak nabyl radosti z péče o dítě během týdne. V žádné učebnici se nepíše, že všichni rodiče toho jednoho dne mají dost, nemohou dál, chtěli by se vrátit k životu bez dětí, a přitom to nemusí být žádné stvůry. Žádná učebnice neposkytuje dobré rady, které by umožnily rodičům mít pět minut klidu nebo dokonce odpoledne, aby si mohli trochu vydechnout. Je tomu právě naopak. V příručkách se dovědí, jak musejí dělat neustále více a více pro své milované ratolesti.

Tento perfekcionismus je velmi naivní. Dobrá a špatná matka jsou pouze dvě tváře jedné funkce a co víc, představují pouhý úhel pohledu dítěte (víla a čarodějnice). Někteří rodiče sice nejsou hodni tohoto označení, nicméně většina rodičů své děti miluje a chce pro ně to nejlepší. Avšak tváří v tvář každodenní realitě zažívají často pocit ztroskotání. Jakmile nemají trpělivost, touhu ani sílu zůstat nad oním mýtem dokonalého rodiče, začne se v nich probouzet pocit viny. A přesto malé děti v období absolutní závislosti vyžadují velkou pozornost a toto trvalé úsilí je těžko udržitelné."

a

"Někdy je dobré přestat otázkami a hledat logiku v tom nejzákladnějším. Dítě musí jíst všechno, čistit si zuby, psát úkoly, uklidit si pokoj, poslouchat rodiče a chodit brzo spát. Místo toho, abyste všechno překrucovali a přemítali, jaké psychické utrpení vyjadřuje tím, že nechce jíst hrášek, vraťte se k tomu základnímu: "Tak už dost a jez!" Váš mozek si tak velmi odpočine "   

Ačkoliv příručky všeho druhu nejsou moje oblíbená četba, Jak komunikovat se svým dítětem je výjimkou. Je to vtipně a laskavě napsaný pokus uklidnit rodiče, vyděšené všemi návody, doporučeními a kritikami, které se na ně hrnou ze všech stran. Kromě toho, že v zásadě říká "zachovejte klid, dejte na svůj zdravý rozum a na okolí nehleďte", dává i užitečné tipy, jak se vyhnout komunikačním šumům, co přesně v nejčastějších situacích malému dítěti říct, aby to nepochopilo špatně (nebo si řečené nevyložilo jako lež), jak děti ne/varovat před nebezpečím, jak nevyvolávat skrytou nejistotu atd.  

"Černoši ustrnuli na tom nejnižším kulturním stupni a misionáří se marně snaží to tam civilizovat. Můj názor je takový, že čím více křesťanství, tím lépe. Ovšem křesťanství má jen malý efekt na jejich celkovou morálku. A ta má souvislost s inteligencí. A protože mají významně nižší IQ než evropané a Asiaté, které je prokazatelně z velké části geneticky dané, není zde šance na nějakou změnu."

píše komentátor u jednoho Kojotova článku.  

Kate v komentářích u Nigerie říká:  "To by mě zajímalo, když Nigerijci vědí, jaký jsou Nigerijky mrchy, tak proč se chovaj stejně.  Jdou jen po sexu a po penězích… A nebudu mluvit o tom, jak lžou."  

Ano, "celková morálka" je na tom špatně.

Ale, víte, kdyby se mě ptali – tak jako se ptávají na volbě Miss – co bych udělala, kdybych mohla změnit jednu jedinou věc na celém světě, odpověděla bych, že bych zavedla povinnou výuku kulturní antropologie. Už na základních školách.  

Protože potom by každé malé dítě vědělo, že morálka je kulturní konstrukt (ach, jak jsme na tom s morálkou z pohledu lecjakých Asiatů, jihoameričanů a Afričanů  špatně; s naší rozvodovostí, neúctou ke stáří, konfliktům v rodinách, přehlížením žebráků, antikoncepcí, promiskuitou, homosexualitou, požíváním alkoholu, pohrdáním autoritami…).

To, co jedni považují za lež, je pro druhé skromnost ("ne, já jsem ho nezachránil") nebo zdvořilost ("samozřejmě, že ti ty peníze dnes přinesu!").

Když muslim ze zdvořilosti odmítne osáhavat Evropanku podáním ruky, ona si to vyloží jako projev pohrdání.

Když si Evropan přehodí nohu přes nohu a na okamžik se světu zjeví podrážka jeho boty, právě k smrti urazil svůj arabský protějšek.

A když už tři hodiny čekáte na afrického kamaráda, který vám slíbil odvoz, vězte, že vám včera jen nechtěl nezdvořile odmítnout pomoc… ale příjezd nikdy neplánoval.

A k nedorozuměním, způsobeným kulturními rozdíly, nemusí docházet jen mezi příslušníky geograficky vzdálených etnik: jak dokazuje v pozoruhodné knize Interkulturní psychologie doktor Jan Průcha, je veliký hodnotový rozdíl i mezi Čechy a Slováky ("Slováci jsou méně individualističtí a v tomto směru se nalézají jakoby více na Východ. Jsou velmi silně maskulinní a jen slabě se vyhýbají nejistotě. Češi se naproti tomu jeví spíše jako femininní individualisté, kteří se silně vyhýbají nejistotě.").

Kniha o sociopsychologickém zkoumání kultur, etnik, ras a národů nesouhlasí s "teorií kontaktu", podle níž ke zlepšení vztahů mezi etniky stačí pouhá osobní zkušenost; Průchova Interkulturní psychologie se zabývá etnickým vědomím a identitami, rozdíly v pojetí lásky i sexu, postoji imigrantů z různých zemí (a obyvatel hostitelských zemí) k akulturaci,  fenoménem "národního charakteru", interkulturními rozdíly ve výchově a mnohým dalším. Ani o té morálce se autor neopomenul zmínit:

Pravda a lež v kuturách

V teorii etiky se vede dlouhodobá diskuse o tom, zda pravidla a normy morálky jsou univerzální, všelidské, řídící se přirozeným zákonem rozlišování dobra a zla, nebo zda jsou specifické, odlišné pro určitá společenství. To je zřejmé zejména na chování lidí ve vztahu k "pravdě" a ke "lži". Tyto mravní kategorie jsou por empirický výzkum dost obtížně uchopitelné, a tím spíše je zajímavý výzkum srovnávající dospělé Číňany a Kanaďany z hlediska demonstrování postojů ke pravdě a ke lži (Fu, Lee, Cameron a Xu, 2001).

Liší se příslušníci těchto dvou kulturních skupin v oblasti morálky?

Výzkum používal dosti rafinovanou kvalitativní metodu: subjektům byly prezentovány příběhy, pojednávající o tom, že děti udělaly buď nějaké špatné činy (antisociální chování), nebo dobré činy (prosociální chování) a přiznaly se k nim, nebo je naopak zapřely. Tři nezávislé skupiny dospělých subjektů (studenti, učitelé, rodiče) z každého etnika měly posuzovat, zda bylo či nebylo morální, když děti nesdělily pravdu o svých činech. Ve výsledcích se prokázaly interkulturní rozdíly: například v případech, kdy dítě udělalo něco dobrého, ale nepřiznalo to, hodnotili Číňané toto chování jako pozitivní jev, naopak u Kanaďanů bylo toto chování posuzováno ako lhaní.

Autoři celkově konstatují:  "…pojetí lhaní není univerzální. Různé kultury mohou interpretovat nepravdivé výroky rozdílně. Některé typy ´neříkání pravdy´mohou býát v jedné kultuře posuzovány negativně, zatímco v jiné pozitivně.´  

Čest a poctivost v kulturách

Je běžně známo, že nejen jednotlivci, ale také celé etnické skupiny a národy mají odlišná pojetí toho, co je a co není čestné a poctivé. Například mezinárodní sociologická šetření o korupci v jednotlivých zemích přinášejí data o velmi výrazných rozdílech: ve Finsku, Norsku a dalších skandinávských zemích se korupce téměř vůbec nevyskytuje, v jiných zemích Evropy (včetně České republiky) se vyskytuje ve větší či menší míře, ve středoasijských či latinskoamerických zemích je velice rozbujelá. Podobně je tomu i s jinými kategoriemi morálky, jako je pojetí cti a poctivosti.

Například bylo zkoumáno, zda pojetí cti je shodné, či odlišné u některých evropských národů, jako jsou Španělé a Nizozemci (Mosquera, Manstead a Fischer, 2002). ´U Španělů je čest více spojena s hodnotami týkajícími se rodiny ("rodinná čest"), úcty k rodičům a starým lidem, reputace jednotlivce na veřejnosti, repsektu k tradicím aj..  U Nizozemců je čest spojována spíše s osobní svobodou a nezávislostí, s vlastní výkonností, disciplinovaností. Byly přitom shledány též interkulturní rozdíly mezi muži a ženami v obou národních skupinách.´

Jiné výzkumy prokazují interkulturní rozdíly v pojetí toho, co se považuje za správné, čestné jednání (fairness) a co nikoliv. Hranice mezi těmito póly může být jiná v kultuře Američanů ve srovnání s kulturou Japonců (Gelgfand, Murakami 2002) nebo s kulturou Mexičanů (Gabrielidis, Stephan 1997).."

(Jan Průcha, Interkulturní psychologie. Vydalo nakladatelství Portál v roce 2007)

Nevěřím, že by někdo ze zdejších čtenářů neznal Pavlu Smetanovou.

Blog Ostrovanky, Češky usazené na Korfu, patří na zdejším serveru právem mezi nejznámější a nejčtenější;  teď se jeho části dostalo i tištěné podoby.

"Řekové mají Srby rádi. Jsou to jejich bratři nebo možná spíše bratranci? Každopádně s nimi velmi sympatizují, asi hlavně proto, že Srbové jsou stejně jako Řekové ve většině případů pravoslavného vyznání.

Ptala jsem se jí, proč tu sedává každý den, nemůže sehnat práci? Změřila si mne přísným pohledem od hlavy až k patě a začala vyprávět, jak tady práci měla, ale byla tam jen jednou, bylo to uklízení v jakémsi hotelu na 5 hodin denně a to jen za 20 eur na den! /průměrný plat zde na ostrově se pohybuje v cestovním ruchu okolo 600 eur měsíčně, ale jen 5 měsíců v roce, zbytek roku je většina lidí nezaměstnaných/ a že si přece nebude ničit záda za mizernou almužnu, když tady si vydělá 30-40 eur denně! Jak logické, vůbec mě to nenapadlo.
Ptala jsem se, kde bydlí a hned mi ukázala na hezký baráček v centu města, kde si celá rodina pronajímá byt. Její bratr totiž žebrá o pár ulic dál a švagrová na druhém konci města.
Všichni plánují jednou návrat do Srbska, km jezdí každé léto na dovolenou a kde si stavějí rodinný dům. Ale až si tady vydělají dostatek peněz. Pak se podívala na hodinky a řekla: Promiň, musím jít, mám padla, jsou 2 hodiny a obchody zavírají. Tak zase někdy příště. Sesypala všechny drobné do peněženky a zmizela v Benettonu…"

Kromě toho, jak to v Řecku chodí se Srby a s Cikány, je v Příbězích z Olivového ostrova také napínavé vyprávění o nemravné chůvě, strašidelná historka o porcelánovém nádobíčku… a plno poetických popisů života na Korfu, jeho příjemných i méně příjemných stránek.  

Děkuji, Ostrovanko!

Jem si urovnával věci na prádelníku. Vzadu mu vlasy trčely vzhůru a vpředu mu visely do čela a mě napadlo, jestli bude jeho účes někdy vypadat mužsky.

Možná že kdyby se dal ostříhat dohola a začal nanovo, narostly by mu vlasy pěkně jak se patří. Obočí mu houstlo a všimla jsem si, že v těle nějak pohubl. Rostl.

Když se ohlédl, pomyslel si asi, že se znovu rozpláču, protože řekl: "Něco ti ukážu, jestli to nikomu nepovíš." Zeptala jsem se co. S ostýchavým úsměvem si rozepnul košili.

"No co?"

"No copak nevidíš?"

"No nevidím."

"No to jsou chlupy."

"Kde?"

"Tady. Tadyhle."

Poskytl mi útěchu, a tak jsem ho ujistila, že to vypadá překrásně, nic jsem ale neviděla. "Máš to moc pěkný, Jeme."

"Podpaždí taky, " chlubil se. "Příští rok se dám do ragby."

Český překlad knihy Jako zabít ptáčka vyšel letos, po letech 1963 a 1994, potřetí. Román oceněný Pullitzerovou cenou a Library Journalem vyhlášený za nejlepší knihu století byl poprvé vydán v roce 1960 a autorka říká, že s touto knihou – jedinou z jejího pera – nikdy neočekávala úspěch.

Harper Leeová se narodila v roce 1926 v Alabamě v rodině vydavatele novin a soudce. I ona studovala práva, ale studium nikdy nedokončila a po krátké kariéře u Východních aerolinií se rozhodla věnovat se psaní. 

Jako zabít ptáčka zachycuje mnohé momenty z jejího dětství, včetně přátelství s Trumanem Capotem (který popisuje tytéž zkušenosti z časného mládí v jedné z vlastních knih). O autorství Jako zabít ptáčka se v průběhu desetiletí objevovaly různé spekulace: někteří se domnívají, že kniha je celá dílem Trumana Capotea.

(Více o autorce zde: http://en.wikipedia.org/wiki/Harper_Lee )

Bez ohledu na to, kdo knihu napsal, poskytuje zajímavý náhled do světa amerického Jihu v době hospodářské krize a (což mně fascinuje zejména) pozoruhodně věrně zprostředkovává přemýšlení dítěte. I kdyby mě nezjímala Amerika, krize, mezirasové vztahy, pokrytectví, upřímnost, každodenní hrdinství a tragédie "malých lidí", bělošky svádějící černochy, černoši "znásilňující" bělošky, soudnictví, společenské uspořádání ani napínavá záhada tajemného veverky požírajícího Bubu Radleyho, obdivovala bych Leeovou za schopnost na chvilku dospělým připomenout, jak viděli události a své – dnešní i tehdejší – vrstevníky v době, kdy byli dětmi.

"Čipero, nevšímej si tetičky, nedej se rozčílit."

Připadalo mi, že to bylo včera, co mě nabádal, abych já nerozčilovala tetičku.

"To víš, ona není na holky zvyklá," vysvětloval Jem, aspoň ne na takový  holky jako jsi ty. Chce z tebe mít dámu. Nemohla bys třeba vyšívat nebo něco?"

"Jdi mi do háje. Ona mě nemá ráda, to je celý, a mně to nevadí. Dohřálo mě, že o Waltru Cunninghamovi řekla, že je chátra, ne to, že jsem pro Atika problém. To už jsme si vyříkali, tázala jsem se ho, jestli jsem problém, a onřekl, že moc veůký ne, nanejvýš takový, který může vždycky rozlousknout, a abych si vůbec nedělala hlavu s tím, že ho snad nějak zatěžuju. Kdepak, to bylo skrz Waltra- ten kluk není chátra, Jeme. Ten není jako Ewellovi."

Jem odkopl boty a mrskl nohama na postel. strčil si pod hlavu polštář a rozsvítil lampu. "Víš co, Čipero? Mně je to teď všechno jasný. Hodně jsem o tom v poslední době přemýšlel a přišel jsem na to. Na světě jsou čtyři druhy lidí. Jsou obyčejný lidi jako my a naši sousedi, potom jsou takoví jako ti Cunninghamové tamhle v lesích, takoví jako Ewellové dole u řeky a černoši."

"A co Číňani a Francouzi dole v baldwinským okrese?"

"Já mluvím o maycombským okrese. Ono je to tak, že lidi našeho druhu nemaj rádi Cunninghamy, Cunninghmové nemají rádi Ewelly a Ewellové nenávidějí a nemůžou ani cítit černochy..

Namítla jsem Jemovi, že jestli je to tak, proč tedy Tomova porota, složená z lidí jako jsou Cunninghamové, nezprostila Toma obžaloby, aby udělala truc Ewellům.

Jem mou dětinskou otázku odbyl mávnutím ruky.

"Víš," řekl, "kolikrát vídám Atika, že si podupává, když hrajou v rádiu šumaři, a neznám nikoho, kdo by měl tak jako on rád ovarovou polívku-"

"Tak to jsme teda stejní jako Cunninghamové," vyhrkla jsem. "Nechápu, proč tetička-"

"Ne, nech mě domluvit – jsme, ale přece se jen něčím odlišujeme. Atikus jednou říkal, že tetička je proto tak posedlá rodinou, že máme jedině svůj původ, a ani vindru v kapse."

"Já teda nevím, Jeme – Atikus mmi jednou povídal, že tyhle plky o starých rodinách jsou většinou hlouposti, protože rodina každýho člověka je stejně stará jako všechny ostatní. Ptala jsem se ho, jestli to platí i o černoších a o Angličanech, a on říkal, že prý platí."

"Původ neznamená starou rodinu," řekl Jem, "já myslím, že to znamená, jak dlouho umí tvoje rodina číst a psát. Zabýval jsem se tím opravdu důkladně, Čipero, a to je jediný důvod, co mě napadá. Někde v dávnověku, když Finchové ještě žili v Egyptě, musel někdo z rodiny pochytit jeden dva hieroglyfy a naučit to svýho kluka." Jem se zasmál. "Představ si, že se tetička pyšní tím, že její pradědeček uměl číst a psát – ženský se kolikrát pyšněj divnýma věcma."

"Dobře, že uměl, kdo by to byl jinak naučil Atika i ostatní, a kdyby Atikus neuměl číst, byli bysme my dva v rejži. Mně se nezdá, že tohle znamená původ, Jeme."

"Jak potom vysvětlíš, že Cunninghamové jsou jinačí? Pan Walter se sotva umí podepsat, sám jsem ho viděl. My prostě umíme číst a psát delší dobu než oni."

"Kdepak, učit se musí každej, s tím se nikdo nenarodí. Ten Walter je kluk docela chytrej, jenže někdy zůstává pozadu, protože ho nechají doma a musí pomáhat tátovi. Jinak je jako ostatní. Kdepak, Jeme, já myslím, že je jenom jeden druh lidí. Lidi."

Jem se obrátil a natřásl si polštář. Když se zase opřel, byl zakaboněný. Zpozorněla jsem. Upadal opět do špatné nálady. Obočí se mu spojila; jeho ústa se proměnila v tenkou čárku. Chvíli mlčel.

"To jsem si taky myslíval," řekl konečně, "když jsem byl tak starý jako ty. Když je jenom jeden druh lidí, proč nemůžou jeden s druhým vyjít? Když jsou všichni stejní, proč se mermomocí chtějí nesnášet? Já myslím začínám něco chápat, Čipero.  Myslím, že začínám chápat, proč Bubu Radley zůstal celou tu dobu zavřený doma… to proto, že on ven nechce."