Dvanáct krajů

Tradice praví, že nejen tvář, ale ani hlas se nemá vystavovat na obdiv, a tak byla poslušně zticha.

Po čtyřech hodinách jí zlobivé děti tak lezly na nervy, že začala vzteky omdlévat. Miminko řvalo a bylo stále těžší mu zacpávat něčím pusinku, ostatní caparti lítali jak šílení po pokoji, lezli matce po zádech, tahali ji za vlasy a nakonec jí jeden z nich strčil klacík do nosní dírky. Nemohla se bránit, držela na rukou nejmenšího potomka a tak z ní najednou vyjelo "Dejte už pokoj, haranti!"

Nebyl to snad ani výkřik, spíš zvýšený hlas. Když hosté odešli, tak to aspoň praví rodinná tradice, strýc ji vytáhl na dvůr, zeptal se, proč ho zostudila před spolužáky a ona mu odpověděla cosi nehezkého, zřejmě, že spolužáky nikdo nezval na celou noc. Strýc vzal srp, tedy podle rodinné tradice, a zasekl ho ženě do hlavy. Umřela prý poměrně rychle. Dále se legenda nevypráví a já si stejně myslím, že to celé bylo maličko jinak. Tohle si museli vymyslet naši muži, aby ukázali, jak oni jsou hodní a shovívaví ve srovnání s takovým běžným strýcem, a také proto, aby nám před spaním mohli vyprávět poučné historky, jež nás odradí od podobných nepřístojností. Byl to jeden z prvních příběhů, které mi po příjezdu do Kábulu můj manžel pověděl.

"A fakt je to pravda?" tázala jsem se ho tehdy s vyděšeným zrakem.

"Fakt je," odpověděl tajemně.

"A proč nešel do vězení?"

"Protože zabil vlastní ženu, ne cizí."

"Aha. A co vy, příbuzní?"

"On je náš příbuzný, ona se k nám přivdala, já byl navíc hodně malej, možná jsem ani nebyl na světě."

"Aha."

"Ale stalo se to," tvrdil paličatě.

"Možná před pár sty lety a někde úplně jinde, viď."

"Nevím přesně kdy, ale byl to náš strýc."

Byla jsem ráda, že si můžu myslet, že tahle povídačka je jen na strašení nehodných žen. Že se nikdy nestala, hlavně ne v naší rodině. Tehdy, když jsem byla v Kábulu čerstvá, mne zarazila jiná věc. Že můj vzdělaný muž, co chodil po moskevských diskotékách a prodával spolužačkám džíny, měřil jim rozměr přes boky vlastní dlaní, že tenhle muž, a ještě ke všemu můj, chce, aby to byla pravda, abych tomu věřila a je hrdý na to, že srp do hlavy ženy zaťal právě jeho strýc, ať už byl z kteréhokoliv kolena."

Málokdo u nás nezná novinářku a zakladatelku občanského sdružení Berkat, Petru Procházkovou.  Po absolvování žurnalistiky na Karlově univerzitě pracovala v časopise Květy a od konce 80. let působila v Lidových novinách, dlouho jako válečná zpravodajka a zahraniční korespondentka z Ruska. V roce 1994 společně s Jaromírem Štětinou založila novinářskou agenturu Epicentrum a naučila se reportáže již nejen psát, ale i točit. V roce 2000 se začala věnovat humanitární práci v Čečensku, založila dětský domov pro čečenské sirotky a byla úředně vypovězena z Ruska. Stala se korespondentkou v Afghánistánu, založila již zmíněné sdružení Berkat a svému afghánskému manželovi ve dvaačtyřiceti letech povila syna.

Vyskočila jsem a vyrvala Nafise cigaretu ze rtů. Vytřeštila oči a zakvákala: "Co blbneš… von je tady? No a co?"  Ještě hořící cigarety jsem zapíchla do květináče pod oknewm a pak se jala rozhánět zuřivými pohyby kouř. Zdálo se mi, že v místnosti není vidět na krok. "Uklidni se," zařvala Nafisa a otráveně vstala. Mávla neohrabaně dvakrát rukama, aby projevila solidaritu, a v tu chvíli vešel můj muž do dveří. Měl ruce plné balíků a na tváři ten úsměv dítěte, které krapet přerostlo, kvůli kterému jsem se na něj nezlobila, ani když dělal věci, co mě hodně bolely. Teď měl takovou radost, že necítil ani zápach cigaretového dýmu ani mu nevadilo, že je u nás Nafisa, a ani se nezeptal, jak se dostala dovnitř, když jsem neměla nikomu otvírat.

"Mám pro tebe krásné dárky," zvolal šťastně a teď zas pro změnu vadila Nafisa mně. Chtěla jsem si jeho dobrou náladu vychutnat. Dokázal kňourat blahem jako kocourek, když rozdával dárečky, oblékal si mé občas jen sám pro sebe a cpal mě do tak obepínavých látek, že bych se v tom styděla byť jen spát. "Až si jednou vyjedeme do Moskvy, tohle si oblékneš," sliboval a oba jsme věděli, že si nikdy nikam nevyjedeme. Teď manžel hodil balíky na zem a ten nejobludnější, zabalený v jakýchsi cárech špinavého papíru se jal láskyplně obnažovat. Vytáhnul cosi neurčité barvy i tvaru. Zdvihnul ruce nad hlavu a celé jeho tělo i obličej zakryly obrovské kalhoty. Nafisa mlčky vstala a s rameny pokrčenými jako sup těsně po dosednutí se přiblížila k podivnému kusu oděvu. Já strnula v úžasu a nemohla jsem učinit ani krok. Byly to vojenské kalhoty. Nejen to. Byly to kalhoty, které nejspíš někdo serval z mrtvého či raněného amerického letce, který ovšem vůbec neodpovídal americkým normám. Musel mít přes dva metry a 130 kilo. Měly nespočet kapes, což Afghánci milují, na pravé nohavici našitou americkou vlaječku a na levém koleně jakýsi nevypratelný flek.

"Koukáš, co?" zvolal zpoza látky můj muž. "Padesát dolarů. Ale ukecal jsem to na 46. Řek jsem mu – to seš patriot? Americký brak prodávat takhle draze? Afghánskýmu mudžáhedínovi? A von řek, 46 a vem si je," manžel se radostně smál až se mu ruce vztyčené nad hlavou třásly a kalhoty vypadaly jako opona v divadle poté, co se posedmé díky bouřlivému potlesku znovu zatáhla.

"Je to… je to nepředstavitelné," řekla jsem rusky a za několik sekund dodala. "Lásko."

Nafisa stále mlčela. Pak opatrně natáhla ruku směrem k látce, jako kdyby se odhodlávala pohladit divokou šelmu. Pak se kalhot něžně dotknula a zašeptala: "Je to nepromokavé."

"Ano, jsou pogumované. Můžeš se v nich válet v kalužích a ani kapka neprojde," zaryčel manžel hlasem, který svědčil, že se blíží k extázi. "Zkus si je, Herro, vím, že ti budou šíleně slušet," dodal teď už rusky. Pak je spustil na zem a látka se s žuchnutím hodným padáku shrnula v neforemnou hromadu. Podívala jsem se manželovi do očí a vyhrkly mi slzy. Měl v nich jiskřivé štěstí, radost dítěte, co dostalo motorový vláček, a náznak zklamání nad tím, že žije ve městě, ve kterém už léta nejde elektřina.

"Ano, lásko," pronesla jsem v řeči, jíž Nafisa nerozuměla, neboť něžnosti mezi mužem a ženou se v afghánské společnosti netrpí. "Zkusím si je, určitě mi padnou."

"Mám tě v oku," odvětil šibalsky manžel a mrknul teď v neřízené radosti i na Nafisu. Ta se křečovitě usmívala a posléze klesla zpět do polštářů.

Sehnula jsem se k hromadě tvořené kalhotami. Chtěla jsem je s radostnou elegancí přehodit přes ruku a odebrat se do vedlejší místnosti, ale byly těžší než já. Málem by mne strhnuly k podlaze, a tak jsem je chytla za nohavici a s něžným výrazem ve tváři vlekla sebou. "Pozor, ušpiníš je," přiskočil ke mně muž a pomohl mi s nákladem do dveří. Vážily určitě několik desítek kilogramů a pokud by v nich pilot usednul do stíhačky, zřítil by se. Byl to oděv pro řidiče těžkého bombardéru.

Manžel šel dělat společnost Nafise a zanechal mne s dárkem o samotě. Nebylo jasné, jakým způsobem je dokážu připoutat na své tělo. I když objem mých boků byl více než důstojný a hubená jsem rozhodně nevyla, stačil by mi k zahalení celého těla pásek, který měly kalhoty hrubými stehy přišitý k horní části. Jediná šance, jak je na sobě udržet, bylo silně je nabrat v pase a připoutat někde v oblasti nad ňadry. Vlastně bylo možno si z nich udělat kombinézu bez rukávů. Brzy jsem zjistila, že mi sahají až k temeni hlavy, ale nevzdala jsem to."

Vypravěčka románu Frišta je vysokoškolsky vzdělaná dcera Rusky a Tádžika; během studia se seznámila s Afgháncem Nazirem, provdala se za něho (a nevarovala ho, že už přišla o panenství, čímž mu připravila strašlivé zklamání) a žije s ním v Afghánistánu, daleko od příbuzných, daleko od Ruska, kde vyrostla. A i když si Herra – jak zní vypravěččino jméno, jméno, které cizí lidé nesmějí nejen vyslovit, ale ani zaslechnout! – na afghánské podmínky zvykla, přece jen v ní trocha stesku po Evropě zůstává. O to radši je, když se dostane mezi spolupracovníky americké organizace…. a absurdnost scén ze země, kde každý ví, co je nejlepší pro ty druhé (a neváhá je k jejich vlastnímu "dobru" třeba i donutit) se může na stránkách románu rozvinout v plné šíři…

"Herro, co děláš, když ti ve městě chlapi sahají mezi nohy?"

Nejdřív jsem v zápalu přemýšlení nad gramatikou vůbec nepostřehla, na co se mně Heidi ptá. Došlo mi to až za pár sekund. Že jsem neomdlela, je zásluhou toho, že k omdlévání nemám sklony. Kdybych měla, plácla bych sebou v tu chvíli na podlahu a bylo by mi líp.

"Pořád mi shají mezi nohy, štípou mne, i na prsa jdou…" Heidi nevěřícně kroutila hlavou a stále se dívala do počítače.

"To víš, bude chvíli trvat, než si zvyknou…" řekl Dominik. Vůbec si nevšimli, že jsem v šoku. Že mám otevřenou pusu, zaťaté pěsti a vytřeštěné oči. Kdyby se na mne pozorněji podívali, muselo by jim přece dojít, že se něčeho dopustili. Ale kdepak. Heidi téma osahávání nechtěla jen tak ukončit.

"Nejdu nikdy prostovlasá na trh, nijak zbytečně neprovokuju, snažím se s nimi normálně bavit… voni hajzlíkové se usmívají, usmívají, pak se kolem mne srotí a šup, už je mám mezi nohama."

Sedla jsem si na bílou zahradní židli, co jsme ji minulý týden koupili pěkně draze na Chicken street.

"Tak jak se chováš, když tě osahávaj?" řekla už trochu netrpělivě Heidi a mně došlo, že budu muset něco moudrého pronést.

"Mě nikdo neosahává," hlesla jsem. Chtělo se mi brečet. Kdyby se tak Dominikovi teď zrovna chtělo na záchod, všechno bych to Heidi vysvětlila… Nebo kdyby tak pozorně neposlouchal.

"Když chce někdo prášky na spaní nebo mouku na chleba, tak je pošlu k Němcům. Ale když někoho chce zabít vlastní manžel, nevím, jak tomu mám zabránit. Nesmíme se do toho motat."

Frišta se začala zvedat a shrnula si burku přes tvář. Heidi ji chytla za ruku. "Počkejte, paní, můžete u nás zůstat, pár dnů, jestli chcete. Ochráníme vás…" Heidi trpěla návaly citu ve chvíích, kdy se to vůbec nehodilo. Teď zrovna přemlouvala sestru mého muže, aby se zřekla své rodiny a opustila děti, manžela, matku, bratra i otce. Takovou pitomost mohla vymyslet jen Heidi. Myslím, že by pak hrozilo něco strašného i mně.

"To by sis ji, Heidi, pak musela vzít s sebou do Ameriky, víš. Tady by to byl pro ni konec. Nesmí spát mimo dům. Ani jedinou noc, rozumíš? Nech ji jít, ona si poradí."

Heidi přece jen pustila ruku Frišty a fascinovaně zírala, jak modrá, vysoká a nádherně urostlá postava mizí v davu stejně modrých žen. Mad vycupital za ní.

"Další," zařvala jsem vztekle a Heidi se na mě opovržlivě podívala: "Seš tu proto, abys jim pomohla se vymanit z těch vašich debilních předpotopních tradic. A ty jim umíš dát jen adresu a poslat je pro pytel mouky."

"Ty debilní předpotopní tradice vám ale já, Heidi, pomáhat měnit nebudu. Protože oni to vůbec nechtějí."

Román Frišta (o tom, že nic není černobílé) vyšel v roce 2004 v Nakladatelství Lidové noviny a dosud ho lze koupit v knihkupectví.

Tady Interview s Petrou Procházkovou

Když noční taxikáři dorazí domů a padnou na postel, promítá se jim do usínání filmový záznam všeho toho, co ten den zahlédli, kudy projeli.

Pokud ovšem vyjíždějí do ulic denně, zažijí toho víc, než si přejí, a od toho pak bolí hlava, žaludek, záda, játra — a tak si šoféři sami v sobě stavějí bariéry proti vnímání, nasazují sami sobě klapky na oči jak tažným koním a — aby PŘÍLIŠ MNOHO města nemohlo každou noc do nich vstupovat — obrňují se proti němu. Nezvratným přesvědčením, že oni přece nejsou šoféři taxíku. Oni jsou herci. A spisovatelé. A scénáristé. A malíři. Přesvědčením, že ONI se za volant taxíku prostě nehodí, že pro NĚ je tenhle džob jen na chvilku, aby honem rychle vydělali, protože mají rodinu v Pákistánu, v Punjabu, na Haiti, v Nigérii; protože jim ve vesničce u Budapešti matka už rok umírá na rakovinu a je potřeba mít na letenky, kdyby…

Podle Slovníku české literatury je kniha Dej mi ty prachy v pořadí druhým románem Ivy Pekárkové. Vyprávění o taxikářce Jindřišce, přežívající v newyorském babylonu, prostupuje popisy příběhů jejích životních souputovníků a náhodných známých, peroucích se s životem (ba i o život) stejně odhodlaně, jako Jindřiška sama.

"A víš, na co se mě tvůj manžel první ze všeho optal, Gin?" říkal jí před pár dny doktor Whiteboy.

"Ptal se mě: Dávali jste mi krev? No tak jsem musel s barvou ven, povídám, že jó, že hodně, dobře pět litrů na něj prasklo, jinak by nám byl exnul na stole; já tohle pacientům nerad říkám, každej se děsí, že dostane AIDS — ale o to tvýmu manželovi vůbec nešlo, Gin. Povídá mi: "A přesvědčili jste se, že mi dáváte ČERNOU krev? Le sang noir. Bavili jsme se francouzsky. To jako myslíš černošskou? Nevěřím vlastním uším a říkám mu, "tak to já nevím, na černou krev nemáme ještě vyvinutý testy, testujeme to na HIV a na hepatitidu a na — to by ses musel zeptat kolegů z hematologie, ti by ti o tom udělali hodinovou přednášku, ale na ČERNOU krev, prosím pěkně, testy nemáme, to ti garantuju, i když hematolog nejsem, já jsem chirurg!" rozčílil se doktor Whiteboy a vyprskl tenkou nitku slin Jindře do tváře, "a pokud ti na tom tak STRAŠNĚ sešlo, aby ti dali ČERNOU krev, tak to si mně to měl říct rovnou, když jsem se ti hrabal ve střevech, já bych ti vytáh pracky ze žaludku a byl bych se bejval postaral, aby tu zatracenou krev asistenti pro tebe obarvili na černo!"

"On je z Afriky, víš?" vmezeřila se Jindra omluvně. "A v Africe krev — To si snad umíš představit: uctívání předků, magie, oběti rodový svazky a —"

"A já… Já snad nejsem z Afriky?" artikuloval doktor Whiteboy vztekle. "Dyť se na mě podívej, na tu mou rozpláclou negerskou držku. Jsem ČERNEJ, tak jsem z Afriky. Z kterýho jsem KMENE, to holt nevím, nejsem Alex Hailey a nejspíš se nikdy nedozvím, kde chytli tubobové mýho pradědečka, ale já jsem AFRIČAN, zrovna jako tvůj manžel. Veškerý LIDSTVO pochází z Afriky! A ňákej čistokrevnej přistěhovalec mi se svou černou krví může políbit — Ježíši, promiň Gin, já fakt už —"

"Kolik má člověk v těle krve? Deset, dvanáct litrů? Tak nějak?" "Non, non, non," souká ze sebe doktor Whiteboy snaživou středoškolskou francouzštinou. "Pas dix. Mnohem, mnohem míň. Tak mezi čtyřmi a pěti litry."

Všechna moje krev, VŠECHNA krev, co mi teď proudí v žilách, všechna moje krev není moje. A já ani nesmím vědět, čí —

Talibe prožíval každičkou krvinku, každičkou krvinku té své nové krve, co možná (nejspíš!) byla bílá, jak mu v těle pučí a dělí se; jak infikuje jeho systém, jak barva bílá, maskovaná červení, se mu rozlézá po těle a je to vetřelec; ani VNITŘEK Talibova těla není bezpečný proti té krvi, té barvě. Proti té barvě, kterou si v Africe maskuje tvář jedině anděl smrti.

"Talibe! Talibe! Tak mluv se mnou přece. Mluvit snad můžeš, ne?"

"Oui, chéri…"

"Talibe, dej mi ruku! Dej mi ruku! Vyndej ruku ven a dej mi ji!"

"Je mi… zima, chéri!"

"Já ti ji vohřeju! Šáhni si, jak mám horký ruce. Šáhni si!"

"Mais, je mi zima."

"Tak si schovej NOHY pod deku. Já ti je přikreju. A dej mi ruku, slyšíš?"

"Nech toho, chéri."

"Talibe, za pár dní budeš v pořádku. Za pár dní už tě pustěj domů. Doktor to povídal. Tak dej mi packu! Chci říct… usměj se! Tak se aspoň usměj! Talibe!"

"Je mi zima, chéri!"

A dvanáct nebo patnáct Afričanů u nohou Talibovy postele pozorovalo Jindřiščino počínání a vybavovalo se nesrozumitelným jazykem. Jindřiščiným uším zněli jak popuzený roj sršňů. 

Druhé a zatím poslední vydání románu Dej mi ty prachy vyšlo v roce 2001 v nakladatelství Maťa.

Turci zničili (arabské) državy a podmanili si je, což byl dramatický zlom, který arabsko-islámská tradice dodnes pečlivě skrývá, jako by zhoubou bývalé velikosti Arabů nebyli Turci, ale muži ze západu, kteří je v období imperialismu vzali znovu ztečí.

Marc Ferro, narozený roku 1924, je jedním z nejvýznamnějších soudobých historiků Francie. Bývalý ředitel Institutu pro výzkum Sovětského svazu a zemí střední Evropy a od roku 1970 ředitel výzkumu na Vysoké škole sociálních studií je autorem četných prací, budících pozornost zejména Ferrovým komplexním pohledem a analytickým přístupem.

Čeští čtenáři měli možnost se seznámit s jeho Dějinami Francie a Dějinami kolonizací; oboje vydalo v roce 2007 nakladatelství Lidové noviny.

Indie znala křesťanství dřív, než se tam misionáři objevili – malabárskou církev údajně dokonce založil apoštol Tomáš, ale v roce 182 už každopádně existovala. A během mongolské invaze uprostřed 13. století, po lyonském koncilu v roce 1245, rozhodl papež, že vyšle první legáty k chánům v oblastech hraničících s Evropou, a dokonce i k Velikému chánovi. Za posla, který chána přivede ke křesťanství, byl určen společník sv. Františka z Asisi, Giovanni di Plano Carpini z Perugie. Ten tehdy věřil, že stačí vyložit chánovi zásady křesťanství, a on se hned nechá pokřtít. Později se stejně chovali i další misionáři vůči Akbarovi, vzdělanci, který na trůn nastoupil v roce 1556 a který rád svobodně diskutoval o náboženských otázkách, takže zval ke svému dvoru představitele všech známých náboženství. Stejně přijal v Agře i jezuity, ale následné diskuse vyvolaly pohoršení, protože "jejich netolerantnost a dogmatičnost, jejich přesvědčení, že jsou jedinými držiteli Božské pravdy, jejich opovržení vůči protivníkům, to vše mohlo jedině urážet." O půl století později titíž jezuité unesli dva služebníky Velkého mughala a přinutili je ke konverzi "prostředky nepříliš křesťanskými".

"Misionáři takové postupy používali často", vysvětluje Pannikar: již ve 13. století Giovanni da Monte Corvino, kterého papež poslal do Číny, "koupil čtyřicet otroků a pokřtil je… Originální, ale drahý způsob, jak šířit víru."

Jinou metodou bylo pronásledování, například to, k němuž došlo za vlády portugalského krále Jana III. v Indii, když církev nechala v Góe zbourat hinduistické chrámy a jejich bohatství rozdělila křesťanským náboženským řádům (1540). Církevní soudy hinduisty šmahem odsoudily jako kacíře, a to ještě dřív, než zde byla oficiálně zřízena inkvizice (1560).

Příchod ušlechtilého Františka Xaverského situaci příliš nezměnil. Obroda církve se začala projevovat až po příchodu dalšího jezuity Roberta di Nobili (1577 – 1656), který studoval hinduismus, aby mohl rozmlouvat s bráhmany, v madráské Maduře se rozhodl pro život askety, ovládl sanskrt a převedl křesťanská dogmata do takové formy, že vyznívaly jako upanišády. U madurského dvora byl velmi oblíbený, ale tento jeho úspěch přivodil i konec jeho působení, protože byl odvolán do Říma. Zřízení inkvizice v Góe a první upalování kacířů (1563) nakonec misionářům sebraly veškeré sympatie, s nimiž se snad do té doby setkali. Protestanti ztroskotali v dobách Angličanů ještě rychleji: baptisté Wiliama Careyho, sídlící nedaleko Kalkaty, se u Britů, kteří se v zemi usídlili většinou jako zástupci Východoindické společnosti, setkávali pouze s nepřátelstvím, protože zmatek, který by podle nich mohly misie ve společnosti vyvolat, by jen zhoršil obchodní vztahy.

Tito misionáři hinduisty opovrhovali do té míry, že "věřili, že už jen přítomnost biskupa, tedy něco okázalého, královského, stačí, aby to na ně zapůsobilo a aby se obrátili na víru…" Ostatně tato nadutost se mísila s agresivitou Evropanů, "těch imperialistů": misionáři se ztotožňovali s vítězi a vyprávěli lidem o Evropě, o její slávě, vznešenosti a nadřazenosti – a přitom se haštěřili sami mezi sebou, ať už byli různé národnosti, různého vyznání, nebo patřili k jiné sektě. "Jak směšné pro Asijce, který nevěří v jedinou tvář Pravdy."

Kromě toho, že se čtenář dozví o příčinách neúspěchu křesťanských misií v Indii, odhalují Ferrovy Dějiny kolonizací i lecjaká "tabu v historii" – proč přinesla francouzská kolonizace v Maghrebu úpadek tamního vzdělání? Jaký byl vliv kolonizace na postavení žen v arabských zemích a subsaharské Africe? Co evropská kolonizace a lékařství? Co stálo za vietnamskou převahou nad Francouzi?

Ferro vyvrací zažité představy, že by kolonizace byla výlučně evropským fenoménem, a srovnáva evropské (i ruské), japonské a arabské dobyvatelské akty, zamýšlí se nad příčinami a důsledky, kriticky nahlíží na idealismus kolonialismu i dekolonizace a jde ještě dál: pátrá po příčinách onoho idealismu.

Dívka dojedla a spořádaně složila talíře na dřevěný tác. Pak nadzvedla šaty, sundala si kalhotky a nechala si je v ruce, a bez úsměvu se obrátila ke mně. "Mám si lehnout, nebo jak?" zeptala se. Napřed jsem nerozuměl, a potom, polekaná mou odpovědí, v sebeobraně – a pořád bez úsměvu – řekla: "Lidé mi nedají bez toho najíst…"

Anne Applebaum, narozená v roce 1964 ve Washingtonu, má zkušenosti s prací v redakcích mnoha periodik zvučných jmen: Washington Post, Spectator, Evening Standard, Daily Telegraph, Sunday Telegraph, a její články vycházejí v desítkách dalších po celém světě. V roce 1995 vydala svou první knihu, Between East and West: Across the Borderlands of Europe a o osm let později k ní přidala další: Gulag, A History, v níž zúročila svůj dlouholetý výzkum sovětského trestního systému.  

U nás kniha vyšla v roce 2004 pod názvem Gulag: Historie

Na zhruba pěti stech stranách se tak i českému čtenáři dostává základního přehledu o pracovních táborech a jejich proměnách v čase i různých politických systémech  a důkazů, že v Sovětském svazu ani to nejjistější nebylo jisté: že v některých letech na tom běžní občané nebyli o mnoho lépe, než trestanci na nucených pracech, a že stejně jako existovaly gulagy, v nichž vězňové dostávali relativně dobrou stravu a teplé oblečení a navíc byli za práci placeni, existovaly i jiné, kde znásilňování, mučení, vraždy a smrt hladem byly na denním pořádku.

"Ke standardním metodám  zločineckých útěků patřil kanibalismus. Dvojice zločinců se předem dohodla na útěku s nějakým třetím mužem (tj. "masem"), který byl pro ty dva na cestě určen za potravu.

Buca také líčí soud s profesionálním zlodějem a vrahem, který ještě s dalším kolegou uprchl společně s táborovým kuchařem, jenž byl jejich "chodící zásobou":   Nebyli první, kdo ten nápad dostal. Máte-li velkou komunitu lidí, kteří nesní o ničem jiném než o útěku, pak nevyhnutelně budou probírat každý možný prostředek, jak to udělat. "Chodící zásoba" je vlastně tlustý vězeň. Kdyby to bylo nutné, můžete ho zabít a sníst. A dokud ho nepotřebujete, nese vám "jídlo" sám.  

Ti dva provedli, co si naplánovali – zabili kuchaře a snědli ho – ale neodhadli délku cesty. Začali mít znova hlad: oba v hloubi duše věděli, že kdo první usne, toho ten druhý zabije. A tak oba předstírali, že nejsou unavení, a celou noc si vyprávěli historky, přičemž se navzájem ostražitě pozorovali. Staré přátelství jim znemožňovalo otevřeně na druhého zaútočit nebo se přiznat ke vzájemnému podezření. 

Nakonec jeden přece jen usnul. Druhý mu podřízl hrdlo.

Chytili ho, jak říká Buca, o dva dny později, a měl v pytli kusy syrového masa."

Při popisech skutečnosti kniha nechává téměř vždy promlouvat skutečné svědky, a o to působivější je.

"Dávno jsem přestal otáčet stránky svazku, ležely vedle mne víc než hodinu nebo dvě, a jejich obsah byl čím dál víc deprimující. Můj hlídač (archivář KGB) už začal významně pokašlávat a dívá se na hodinky. Je na čase jít. Nemám tady už co dělat. Odevzdal jsem svazky, a ty znovu nedbale dopadly do nákupní tašky. Jdu dolů po schodech, prázdnými chodbami, míjím stráže, které ani nechtějí vidět moje papíry, a vycházím na Ljublanské náměstí.

Je teprve pět hodin odpoledne, ale už je skoro tma a vytrvale padá jemný, drobný déšť. Budova zůstává za mnou a já stojím venku na chodníku a lámu si hlavu co dál. Jak je strašné, že nevěřím v Boha a nemohu jít do nějakého klidného kostelíku,  postát v teple svíček, podívat se do očí Krista na kříži a říkat a dělat věci, díky nimž je život snáze snesitelný věřícím…

Sňal jsem kožešinovou čepici a po tváři mi stékají kapky deště nebo slzy. Je mi dvaaosmdesát, stojím tu a prožívám to všechno znovu… Slyším hlasy Oksany a její matky… Pamatuji si je a vzpomínám na ně, na každou z nich. A když už jsem zůstal na živu, je mou povinností pamatovat a vzpomínat…"

Za prací jezdil tramvají, metrem a autobusem na okraj Prahy do obce Libuš.

Z budovy, v níž pracovali, viděl přes silnici podlouhlé domy s vodorovnými úzkými okny, za kterými se pohybovala soustava lan, kabelů, popruhů, drátů, šňůr a kladek. Namísto miniaturních  prosklených kabinek se na nich ale posunovala zavěšená a oškubaná bezhlavá těla kuřat, které důmyslné kladkostroje přemisťovaly z jedné části haly do druhé. Kuřecí mrtvolky se hýbaly v pochodovém rytmu, a kdykoliv se Václav podíval na mašírující kladkostroje a uviděl holou kůži spařených kuřat, měl pocit, že je šmíruje, přesto ale nedokázal oči z malých naháčů odtrhnout.

Středoškolský profesor Tomáš Zmeškal se už svým prvním románem Milostný dopis klínovým písmem vyhoupl mezi soudobé literární hvězdy. Milostný dopis získal cenu Josefa Škvoreckého, byl nominován i v soutěži Magnesia Litera a z pultů knihkupectví za čas zmizel.

Pokud  toužíte nahlédnout do Zmeškalovy prvotiny, nezbývá, než se porozhlédnout v knihovnách či počkat na slibovaný dotisk – a čekání si zkrátit třeba četbou jeho druhé knihy, nazvané Životopis černobílého jehněte.  

Ta vyšla vloni v nakladatelství Torst a na více než třech stovkách stran dává čtenáři možnost procházet životem s dvojčaty, vybavenými genetickým dědictvím české matky a afrického otce.

Obracela jsem stránky, na nichž Václav a Lucie dorůstají – stejné jako jiné děti, a přece někdy nucené do "jinakosti" – a přestože prvních pět nebo šest kapitol jsem bojovala se (silným) pokušením knihu odložit, nevzdala jsem se, a neželím toho. 

Jak se dětští hrdinové knihy stávají dospělými (a staré postavy tamtéž ještě staršími, ba umírajícími), získává příběh další rozměry, odvíjí se v zákrutech a odkrývá věci, o kterých asi mnoho mých čtenářů ví svoje (ano, vy víte, které z vás myslím )… a mnoho jiných čtenářů pravděpodobně neví nic (a vy asi také víte, které z vás myslím).

Oběma skupinám si dovoluji Životopis černobílého jehněte doporučit – tedy pokud máte odvahu si četbou připomínat to, co byste možná radši zapomněli, či pokud máte odvahu dozvědět se něco, co byste možná radši nevěděli.

Odměnou statečným (a těm, kdo ve čtení vytrvají i přes jistou nepřehlednost děje a postav) budiž překvapivý a působivý konec knihy, který mně na Životopis černobílého jehněte nedá zapomenout ještě dlouho.

"Jen si zapal, chlapče, nestyď se," řekl major a jakoby na důkaz toho, že je na světě opravdu vše možné, si ležérním gestem sám zapálil cigaretu vyleštěným kovovým zapalovačem. Václav chvíli rozpačitě mlčel a pak řekl: "Ne, opravdu nebudu, já nekouřím, víte. Já jsem muzikant a hraju na klarinet, takže víte, přece jenom… plíce a tak, no…" Druhý důstojník zvedl oči od papírů, pohlédl na Václava a poté na majora. Major pohlédl zpět na náčelníka a řekl: "No to je vlastně důvod, proč jsme si tě pozvali, branče."

Václav nevěděl, o čem major mluví, ale pro jistotu raději několikrát řekl "Aha. Jo, aha."

"Při pročítání tvých materiálů jsme si všimli," začal major,"tvé fotografie." Na chvíli se odmlčel, nasál voňavý kouř bulharské cigarety a pokračoval: "Tvůj původ, tvoje rodina no a tak dále… To je tvoje věc. Do toho nám tady nikomu nic není, ale protože jsi složil hudební zkoušku právě ve hře," podíval se do spisu a po chvíli hledání četl: "ve hře na klarinet – no tak to celou situaci mění." Václav se pohupoval v kolenou a stále nevěděl, kam major míří. "Zkrátka, abych ti to vysvětlil, chlapče. Tvoje materiály jsou v pořádku." Podíval se do nich a svým pravým ukazovákem v nich podtrhával. "Vzorný učeň s vyznamenáním. Nejlepší žák ročníku. Zkouška na klarinet složena na výbornou. Doporučení k okresní posádkové hudbě. Tady se sice říká, že seš málo politicky aktivní, ale v tvém věku je malá politická angažovanost vcelku obvyklá. Ovšem jistě si uvědomuješ, chlapče, že v této politicky velmi složité době, ve které žijeme, je nutné být neustále politicky připravený."

"Já vím moc nerozumím," řekl Václav, ale cítil, že se blíží nějaký průšvih. Když na něj lidi začali mluvit takhle zeširoka a spisovně, nikdy to nic dobrého nevěštilo.

"Jistě, že ne, no ovšem, na to seš přece jenom mladý. Zkrátka imperialistická reakce a její přisluhovači – i u nás. Ano!!! I u nás!!! – nespí a sledují všechny naše kroky." Poté se major znovu na chvíli odmlčel. "Když jsme studovali tvoje materiály," pokračoval major dál, "narazili jsme na tvoji fotografii. A v té samé chvíli jsme si uvědomili, že nám zde vyrůstá problém."

"Mám si nechat udělat novou fotku?" zeptal se Václav, ale začínal tušit, že celá věc bude nejspíš složitější.

"Zkrátka, chlapče," pokračoval major Kosina, "já tě nemohu nechat sloužit u tak reprezentačního druhu vojsk, jako je umělecký hudební soubor, jako je například taková dechovka nebo jako je okresní posádková hudba, že? Takový soubor hraje na přehlídkách, na státních svátcích, na výročích, naší republiky, také hraje naši i sovětskou státní hymnu, také hraje internacionálu a v takovém souboru ty bohužel hrát nemůžeš. Zkrátka, chlapče, i kdybys byl ostříhán dohola, tak by bylo evidentně poznat, že seš, jak bych to tak řek, no že seš černej nebo možná míšenec. No a protože mezinárodní i vnitřní reakce nespí, mohl by tě někdo vidět, no a to, že by tě někdo viděl, by mohlo být zneužito proti naší Československé lidové armádě, a to by zase mohlo oslabit její bojeschopnost a za tu já politicky ručím, a to my tady prostě nemůžeme připustit."

"Ale vždyť jsem udělal zkoušky," řekl Václav.

"Chlapče, ty nechápeš, že tvůj talent, i když to my tady nemůžeme posoudit, není, proč tu dneska jsme, že ano? My jsme tady dneska proto, že musíme vyřešit určitý problém. Ehmmmr," odkašlal si a podíval se povzbudivě na Václava.

"Takže vám vadí,"  řekl Václav, "že jsem černej, jestli to dobře chápu?!"

"Takhle to prosím tě neber," řekl major Kosina a rozhořčeně vrtěl hlavou, "nám to tady s náčelníkem pochopitelně nijak nevadí, že jo, že ano," řekl major, obraceje se k náčelníkovi, který se s nepřítomným výrazem díval z okna. "My nejsme žádný, že jo… hmmm. Ale musíme myslet na bojeschopnost, že?"

"Rasisti?!" zasyčel Václav. Nato sebou náčelník dívající se z okna trhnul, krátce nejprve na Václava a pak na majora Kosinu pohlédl a znovu se otočil k oknu.

"No tak to, chlapče, ani nevyslovuj, takovýhle slovo," řekl major. "Takovýhle věci nám tady říkat nemůžeš, to si nemůžeš dovolit, že ano."

"Rasisti!!" opakoval Václav znovu. "Vy že nejste rasisti?"

"Tak dost!" křikl major Kosina a bouchl dlaní do stolu tak, že nadskočil i popelník, a náčelník, neúčastnící se hovoru, sebou lehce trhnul, znovu se na Václava a na majora podíval a pak něco majorovi pošeptal do ucha. Po několika vteřinách soustředění se major znovu rozhovořil: "Rozmysli si, chlapče, co říkáš, nezapomeň, že seš odvedenej a že nactiutrhání důstojníka Československý lidový armády by tě mohlo přijít draho! Draho! Moc draho, chlapče!"

Životopis černobílého jehněte, Tomáš Zmeškal, nakl.Torst 2009

Další recenze

Oficiální stránky Tomáše Zmeškala

Vidím ženu na bílém oslu.

 Cizinku.

Co ji vede do našich hor a kdo ji sem poslal? Jestli to byl ďábel, tak nevidím jeho anděly, po pravici, ani po levici.

Samotná žena na oslu. Nikdo ji nedoprovází, ani strýc, ani syn. Zná cestu. Nevidím žádného nosiče, který by vedle ní kráčel, ani pastevce, který by ji doprovázel. Co bude ta cizinka v naší vesnici dělat? Je mladá, prostovlasá, nemá na hlavě šátek, kolem pasu nemá třikrát ovinutý vlněný pás. Její vlasy září na slunci zlatem. Není to obyčejná žena. Pokud vejde do našich domů, neuhlídáme své muže, děti v kolébkách zmizí.

Leila Sebbar je (po matce) napůl Francouzka a (po otci) napůl Alžířanka. V roce 1941 se narodila v Alžírsku, kde také strávila dětství. Od roku 1963 žije v Paříži; její dílo zahrnuje celou řadu románů a esejí, překládaných po celém světě. Její texty, poetické a tajemné, se často dotýkají otázky identit, zejména maghrebských přistěhovalců a jejich potomků ve Francii. V češtině vyšla malá sbírka textů pod názvem Má sestra cizinka v roce 2003 (nakladatelství Es-ma, Brno). Dobrá zpráva pro francouzštináře: knížka je bilingvní a dá se sehnat ještě i dnes.

"Ať se zastaví před první zahradou, u budovy školy. Ten dům nepostavily ženy ze zdejších hor, stěny nestojí správně, ani krov, ani střecha. Nejsou zde pevné trámy, které by dům podpíraly, není zde krb, v němž by duchové přijímali naše dary. Je to prázdný dům a prázdný zůstane, i když se do něj ta žena nastěhuje, aby se o něj starala. Kohoutí krev nezabarvila veřeje dveří, prostor nade dveřmi neozdobila rozpraskaná hovězí kůže.

Je to dům nevěrnice.

Cizinka na bílém oslu se blíží k vesnici.

Nikdo ji nečeká, starousedlíci ji nebudou vítat.

Ať dojde na konec cesty, k zahradě jediného významného člověka naší vesnice a vstoupí do prokletého domu, v němž na stropní trám nikdy nepověsili kolébku s nemluvnětem. není tam trám, nebude tam dítě.

Tato žena je sama.

Zavřeme své domy.

Je u nás bez svého muže. její břicho není úrodné každý rok jako ta naše. Nikdo pro ni nevyrobí tkalcovský stav, co by to bylo za vlnu z jejích rukou. Kdo by se odvážil.  

Není to obyčejná žena, je sama, opuštěna svými blízkými, zůstala sama. Mám z té cizinky strach. Ta, o níž nic nevím, ukradla mého milovaného. Je pryč. Nechal tu prázdný dům bez dětí uložených v kolébce. Oheň v krbu už nehoří, duchové pláčou. Opustil dvůr i granátovník, a já nikdy neviděla jeho červené květy. Odešel do města, kde se ženy procházejí nahé, říkali mi to a já tomu věřím. On tam chodí po ulicích, tráví čas v kavárnách, kde sedávají ženy se zářivými vlasy. Viděli ho s tou cizinkou.  

Žena na bílém oslu přichází oznámit novinu.

Co když nese dopis od mého milovaného, co když mi přichází oznámit, že se vrací ten, jehož každý den volám tam shora od zbožňovaného stromu. Do pasu nahá, s videlmi a odhalenými vlasy jsem krásnější než všechny cizinky ve městě, krásnější než  ta žena na cestě do vesnice. Třikrát jsem na svého manžela volala, a on nepřišel."

"Podle přesvědčení vývojových psychologů si člověk nemůže osvojit jazyk ve společenském vakuu, zbaveném osobních vazeb, vzájemných vztahů a lidských motivací.

Děti se nenaučí hovořit jen podle televize nebo rádia a mladý Tarzan, který se naučí anglicky číst podle obrázkových knížek, patří do říše fantazie. Porozumění smyslu výpovědí u dětí předchází porozumění jazykové struktuře a je jeho základem."  

PhDr. Jan Pokorný se, jak jsem se s překvapením dozvěděla z přebalu jeho výborné knihy, narodil v roce 1982 (hrůza, to už jsem chodila do školy!) a vloni získal na Karlově univerzitě titul PhD. Dnes se věnuje doktorandskému studiu v Ústavu etnologie tamtéž. Víc se mi o tom pozoruhodném mladém muži zjistit nepodařilo – ač předpokládám (a doufám), že v budoucnu o něm ještě uslyšíme.

Nakladatelství Grada Publishing mu letos vydalo práci s názvem Lingvistická antropologie – jazyk, mysl a kultura, která je, pokud vím, jedinou publikací tohoto tématu, vyšlou v posledních letech v češtině.

Kniha byla pravděpodobně zamýšlena především jako studijní literatura pro studenty etnologie, kulturní antropologie a lingvistiky, což ale neznamená, že se po přečtení nebude dobře vyjímat v knihovničce (či pod polštářem) "nestudentů". Už přebal knihy po pravdě slibuje, že se čtenář "seznámí s historií a základy etnolingvistiky, vývojem jazyka, rozdíly v řečových normách a chování příslušníků různých kultur a způsobu reprezentace světa, ve kterém žijeme. Dozví se, jak hovoří Austrálci se svými tchyněmi, proč papuánští muži počítají jinak než ženy nebo proč si amazonští indiáni neberou manželky, které mluví stejným jazykem." A dozví se i, že ne všude děti učí mluvit stejným způsobem:

"Výzkum B. Schieffelinové a E. Ochsové však ukázal, že podmínky, v jakých se děti učí jazyk, se kulturně liší. Ve středostavovských rodinách v USA se již ve velmi malém věku k dětem hovoří v tzv.dětské řeči (baby-talk), která se vyznačuje redukcí souhláskových skupin, pomalou výslovností, výraznou intonací, krátkými větami s jednoduchým významem, opakováním a parafrázemi, a často také specifickým slovníkem. V jiných kulturách, které reprezentují například Kaluliové z Nové Guineje, mají děti naopak většinou roli pasivních posluchačů nezjednodušené komunikace dospělých. Děti přesto získají plnou gramatickou kompetenci. Sami Kaluliové jsou údajně překvapeni, když se dozví, že na Západě se k dětem hovoří se zjednodušeným rejstříkem, a nechápou, jak se dítě může v takovém prostředí naučit hovořit gramaticky správně.

Tento rozdíl může souviset i s formou domácího života. Ve vysoce individualizovaných domácnostech na Západě stráví dítě většinu času s jedním člověkem a má málo příležitostí sledovat normální komunikaci dospělých. Ve zjednodušeném rejstříku hovoří s dětmi například Tamilové, Inuité, Američané a Evropané. Samojci, některé afroamerické komunity, Jávánci nebo Kaluliové naopak příliš nezjednodušují, pokud je tím postižena gramatičnost výpovědi, a porozumění raději usnadňují dětem častým opakováním. Liší se i postoj k prvním dětským pokusům s jazykem.

Některé kultury se snaží interpretovat dětská gesta a zvuky jako snahu o komunikaci již velmi záhy. Podle Wishramů používají nemluvňata svůj vlastní jazyk, kterým se dohovoří i se psy a kojoty,  ale ztratí tuto schopnost, jakmile si osvojí jazyk dospělých. Podle Ašantů spolu mohou nemluvňata komunikovat, nesmí být proto přítomna porodu, aby nenarušovala jeho průběh. Naopak Wapiriové z Austrálie nepovažují dětské žvatlání za skutečnou řeč před druhým rokem věku a podobně jako Inuité na ni ani nijak nereagují. Samojci nebo Kaluliové sice dětské projevy jako snahu o komunikaci vnímají, vyhýbají se však jejich interpretaci, tak jako se vyhýbají interpretaci cizích psychologických stavů obecně. U Samojců je také patrná snaha nechat dítě, aby se přizpůsobilo dospělým, a ne naopak. Místo aby se pokoušeli formulovat jeho pravděpodobný záměr, nechají dítě, aby se vyjádřilo jasněji. V jiných společnostech (athabaská etnika) zase existuje tendence glosovat nejasné dětské výroky pomocí sociálně přiměřených formulací, bez ohledu na jejich skutečné záměry.

 Opravování nebo domýšlení dětských výroků se označuje jako expanze. Japonci při expanzi často přeformulovávají dětské výroky tak, aby byly kulturně a společensky přijatelné.

Kulturním konstruktem jsou do značné míry také "první slova", která se od dítěte očekávají a která se hledají v jeho projevech. U Kaluliů se předpokládá, že první slova dítěte jsou "matka" a "prsa." U Gapunů z Nové Guineje je to slovo "odcházím" a jiné projevy asertivity a egocentrismu. U Samojců se za první slova dvouměsíčních dětí označuje kletba "sněz exkrement."

Podle B. Schiffelinové má kultura a společenské prostředí na podobu dětské řeči značný vliv. Způsob jazykové socializace ovlivňuje pořadí, v jakém si děti osvojují gramatické kategorie a v multilingvním prostředí také výběr jazykové varianty. I poměrně malé děti jsou citlivé na sociální konotace gramatických konstrukcí a používají výrazy, které jsou přiměřené jejich společenské identitě a roli. Způsob jazykové socializace je spojen i s jevy okolo vymírání jazyků. I když si rodiče často přejí, aby se dítě naučilo jejich rodný jazyk, způsobem jazykové socializace je přivádí spíše k cizím, dominantním jazykovým formám, které podle nich vyžadují větší pozornost a explicitní instrukce (situace haitské kreolštiny v New Yorku)." 
 

Podle 85% Lagosanů je AIDS nemocí bělochů. Věří, že se lze nakazit jedině pohlavním stykem s bělochem,

zjistil prý doktor F. Soyinka při svém průzkumu v roce 1987. Celá historie objevu viru HIV a varování světové veřejnosti je napínavá jako ta nejnapínavější detektivka (ačkoliv o chlup děsivější) a vůbec se nedivím, že jí Laurie Garrettová věnovala skoro dvě stě z šesti set sedmdesáti tří stran knihy Přežijeme? Morové rány dneška.  

Laurie Garrettová je bioložka a novinářka; za sérii článků o ebole získala Pullitzerovu cenu, a její knihy The Coming Plague: Newly Emerging Diseases in a World Out of Balance (Penguin; 1995) a Betrayal of Trust: The Collapse of Global Public Health (Hyperion; 2001) jsou překládanými bestsellery. První z nich vydalo předloni v češtině i nakladatelství Triton. Přestože jde o knihu patnáct let starou a mnohé informace už zasluhují doplnění (zde se toho úkolu skromně ujal překladatel Pavel Pokorný, který nejkříklavější případy zazáplatoval poznámkami), odvážím se napsat, že pro nás ne-biology přináší celou řadu informací v té pravděpodobně nejčtivější možné podobě.

Všude, kam přišli, zaregistrovali, že obyvatelé se velice moudrými opatřeními snaží bránit šíření epidemie. Cesty kolem vesnic byly zataraseny, doprava po řekách Ebola a Zaire byla úplně zastavena, nemocní vesničané a jejich příbuzní byli uzavřeni v karanténě, mrtvá těla se pohřbívala daleko od obydlí a lidé se pokud možno nepohybovali mezi jednotlivými komunitami.

„Těmhle lidem to myslí," řekl Piot Sureauovi, na něhož opatření také udělala dojem.

V jedné vesnici asi 20 km od Yambuku nalezli Piot a Sureau manžele ležící v chatrči bok po boku. Oba bojovali závěrečný zápas s nemocí.

Pierre odebral krev muži, zatímco Peter připravoval paži ženy. Našel její žílu a vpíchl jehlu. Zatímco uvolnil škrtidlo a sledoval, jak krev zvolna plní injekční stříkačku, muž zaúpěl a zemřel.

Jeho manželka vykřikla. Sureau rychle jehlu vytáhl a žena se otočila, aby mrtvého muže objala.

Zajímá vás, jak boj s komáry a chudobou přispěl k celosvětovému rozšíření rezistentních druhů malárie? V jakých vlnách se šíří chřipková epidemie? Jak se parazité a viry brání lékům? Jak se může stát, že jedna nemoc zmírní postup jiné? A proč může být zametání nebezpečné? A jak je možné, že růst měst někde přináší prosperitu, zatímco jinde úpadek? Jak mezinárodní obchod ovlivňuje zdraví světové populace? Co to znamená pro mikroby… a pro nás?  

Četla jsem Přežijeme? asi čtyři měsíce, ale nelituji. Připomněla mi, že zdraví není samozřejmostí; poučila mě o tušeném, že vědci kromě bojů s mikroby bojují i s vládami a politikou ("za ničivé londýnské epidemie dokázal lékař John Snow, že se cholera přenáší vodou. Odstranil totiž páku u pumpy na Broad Street, která byla  jediným vodním zdrojem pro tamní chudé, a epidemie se v tom místě zastavila. Úřady to však nepřesvědčilo.") a že ekonomický rozvoj může přinášet i velká rizika.  

"Sedmdesátá léta byla celosvětově dobou sexuálního uvolnění a experimentů mládeže. Mladí homosexuálové i heterosexuálové zaplavovali módní metropole od Nairobi po Amsterodam, aby zde našli vzrušení a anonymitu městského nočního života. Antikoncepční pilulka osvobodila mladé ženy od strachu z nechtěného otěhotnění a heterosexuální dobrodružství se poprvé v dějinách zdála být bezpečná. V Evropě a Severní Americe těžili z nového společenského klimatu především homosexuální muži, zatímco v rozvojových zemích, především v Africe, to byli mladí heterosexuálové.

Od nóbl West Endu v Londýně po centrum Abidžanu všechny spojovala nová sexuální atrakce: diskotéka. V barech celého světa mladí popíjeli a tančili za zvuků elektronické hudby a snažili se přitom najít vhodného partnera. V často nemilosrdných a nepřátelských podmínkách velkých, odlidštěných měst nabízela diskotéka pocit intimity. Odejít s novou známostí bylo sice trochu nebezpečné, ale přidávalo to celému dobrodružství jen další sexuální kouzlo. A milionům žen, zvláště v rozvojových zemích, skýtala nová atmosféra zdroj obživy (často jediný) – prostituci.

V rozvojovém světě se v 70. a 80. letech objevily nové trendy v mužské zaměstnanosti. Mladí muži svázaní sňatkem s rodinou a vesnickým prostředím začali dojíždět za prací do velkých měst. Každé pondělí ráno vyráželi do Nairobi, Harare, Bombaje, Limy či Abidžanu, přes týden bydleli v dělnických ubytovnách a v pátek večer se vraceli domů na víkend. Pro mnohé z nich to znamenalo diskotékový cyklus: ve městech si sháněli po nocích holky, často prostitutky, ale na víkend se vraceli ke svým manželkám.

K podobným věcem docházelo ve městech už dříve. Za Aristotela a Platóna byly Athény tak plné homosexuálních a heterosexuálních radovánek, že i bohové pořádali orgie. Koncem 20. století však lidé začali střídat partnery tempem dosud nebývalým. Na planetě žilo přes 5 miliard lidí a poměr obyvatel měst vůči venkovu stále rostl. Vzdušná doprava a mosově dostupné cestování umožňovalo lidem celého světa dostat se do libovolného města. Spousta mladých volala mimo jiné i po sexuální svobodě.V průmyslovém světě se vzmáhal duch feminismu podporující sexuální osvobození žen. Celosvětově převažovali mladí lidé do 25 let, a tak bylo jasné, že tato celosvětová sexuální vlna má nepřekonatelnou sílu.

"Proč musejí teplouši tolik šukat? Jako bychom neměli jiank co na práci… jenom žijeme v našem ghettu, tancujeme a bereme drogy a šukáme," běduje zničená postava z divadelní hry Faggots (Teplouši) gayského autora z New Yorku Larryho Krammera.

Jakou emocionální daň bude nutné zaplatit za anonymní sexuální radovánky, to patrně tušili mnozí jejich účastníci už koncem 70. let. Ale nebezpečí daně, kterou si budou žádat mikroby, vnímalo jen několik pozorných zdravotnických odborníků. Dalo se snadno přehlédnout."

"Kam vobrátíte ten hlad, co ste v sobě nechali narůst a kterej jste předali svejm dětem? Co budete dělat potom, ptám se. Nebudete mít na čem si ho vylejt… leda na sobě samejch."

Forrest Carter se ve své domovině proslavil spíše jako politik než jako spisovatel, který prodejnost svých knih podporoval vymyšleným životopisem.

Navzdory údajům, které uváděl, Carter nebyl sirotek  ba ani Indián: vyrůstal s rodiči a svými třemi sourozenci v Alabamě; v Coloradu vystudoval žurnalistiku a do Alabamy se později vrátil se svou indiánskou manželkou.

Politický život zasvětil obhajobě rasové segregace (když přestávala být v módě, několikrát ho jeho antisemitské a protičernošské výroky stály místo), založil od Ku-Klux-Klanu odštěpenou organizaci White Citizens Council, zorganizoval vydávání měsíčníku Jižan a v roce 1970 kandidoval za bílou rasistickou platformu.Ve volbách byl drtivě poražen, což můžeme považovat za štěstí: po této potupě se totiž odstěhoval do Texasu, své děti nazýval vnuky… a začal psát.  A ačkoli mu za celý život vyšly jen tři knihy, jedna z nich patří do věčné Top Five mojí knihovny. ( Může být i v té vaší, když si ji objednáte ZDE )  

"Jarní deště rozezpívaly žáby a včely bzučely kolem prvních květů. Alope se zvedla od kotlíku. Očima sledovala svého syna Talu, jak skáče do mělkého potoka. Stál zeširoka rozkročen na buclatých nožkách a kulatým zadečkem rozstřikoval vodu. Její čtyřletá dcerka se pokoušela staršího bratra napodobit a batolila se za ním. Voda nad nimi vyletovala ve stříbřitých krůpějích. Alopina tchyně stála poblíž. Zachytila její pohled a usmála se.

"Jsou silní."

"Ano," zasmála se Alope. "Na mě skoro až příliš."

Nejmladší dceruška, ještě nemluvně, se houpala ve vaku mezi dvěma duby a hrála si s korálky, zavěšenými nad ní. Byl to dobrý čas. Alope se dívala na svoje děti a zaplavila ji radost. Nezpůsobilo to jaro. Ta rodinná soudržnost ji naplňovala hlubokým pocitem uspokojení. Goklayeh miloval svoje děti stejně bezvýhradně jako ona. Kdykoli byl pryč, vyhlížely ho a vesele křičely na uvítanou. Dokonce i nemluvně už rozeznávalo jeho kroky a smálo se, když je vyhazoval do výšky a chytal do náruče; Tala a Leta ho zatím chytali za nohy, aby se s ním svalili na zem. Život byl dobrý. Žili tu v klidu a brzo se vrátí domů, jen co modré kabáty odejdou. Na rančerii nebylo ani potřeba stráží. Zůstal tu jediný muž, její otec Noposo, a i ten pouze proto, že se mu nechtělo do vesnice. Seděl pod stromem a podřimoval. Alope se usmála: při večeři mu donese jídlo. Stařec byl na ní závislý.

Sklonila se nad kotlíkem. Něco nebylo v pořádku. Rychle se ohlédla na syna a dcerku: stále ještě výskali a cákali se. Její tchyně poodešla k vaku a tiše broukala nemluvněti. Podívala se do rokle. Ženy vařily, volaly na sebe, smály se. Děti pobíhaly, hrály hry. Ale ten pocit ne a ne odejít. Plna úzkosti cítila, jak se jí něco zadrhlo v hrdle. Žáby přestaly kvákat. Váhavě vykročila k Talovi a Letě, kteří si hráli v potoce. Zastavila se a znovu se rozhlédla. Pak je uviděla. Stáli v dlouhé řadě ve svahu nad roklí a v rukou se jim leskly tasené šavle. Někteří měli dlouhá kopí zakončená ostrým bodcem. Byli vousatí a zubili se, jako by chystali velkou legraci. Řada se táhla daleko za ženy pod ní.

Hovor v rokli ustal, ale některé děti dosud nic netušící, se smály a pokřikovaly do ticha. Ticho probudilo starého Noposa. Vyskočil. Jeden z vojáků se vrhl dolů a probodl starce kopím. Noposo se zlomil a klesl. Vzápětí naplnil vzduch divoký jek žen a dětí. Řada vojáků odpověděla řevem a řítila se do rokle mezi Apače. Alope běžela k potoku. Rána ji srazila k zemi. Padl na ni voják a trhal z ní šaty. Kroutila se, kopala, bila ho. Překvapila Mexičana svou silou. Vzepřela se pod ním a prudce ho odvalila na stranu, vyškrábala se na všechny čtyři s pokoušela se v mračnech prachu zahlédnout své děti. Mexičan zaklel a vrhl se za ní. Chytil ji za kotník a strhl ji nahou pod sebe, otočil ji a udeřil Alopu tvrdě do obličeje. Ta rána zlomila její hysterii. Před očima se jí objevila mlha. Divoce se rozhlížela po dětech, už se nebránila, snažila se jenom pohybovat hlavou, aby je našla.

Kolem ní vrávorala žena, které na zádech visel křičící voják a strhával ji k zemi. Vedle klesla mladičká dívka. Oči měla divoké, nevidomé, ústa otevřená, dlouhými vlasy zametala zem, jak křečovitě škubala hlavou. Obrovitý voják ležel mezi jejíma skoro dětskýma nohama, které kopaly a mlátily do vzduchu. Všude zmateně pobíhaly ženy a děti a marně se snažily uniknout. Viděla, jak kolem ní běží tchyně s nemluvnětem v náručí. Pak do jejího zorného pole vnikla ruka a chytila stařenu za dlouhé vlasy. Druhá ruka ´tala do jejích zad šavlí. Staré tělo se groteskně, nepřirozeně zlomilo dozadu, trup téměř rozpolcený. Plačící nemluvně padlo na zem. Alope se snažila dosáhnout na dítě necelý metr od ní, ale nemohla uvolnit ruku. Prachem viděla Talu, jak sem utíká od potoka a zvedá buclaté nožky. Za ním běžela Leta, padla, znovu vstávala. Leta plakala, pěstičkami si utírala oči. Tala neplakal. V jeho malém kulatém obličejíčku se zračilo zarputilé odhodlání. Jako Goklayeh, pomyslela si bláznivě Alope. Zahlédla dalšího vojáka. Běžel k Talovi.

 "Utíkej, Talo, Utíkej!" zaječela Alope. Voják prudce mávl šavlí a Talovi odlétla hlava od těla. Krev vystříkla vysoko do vzduchu jako z fontány. Bezhlavé tělíčko udělalo ještě krok k matce. Další. Buclaté paže sebou trhly, zamávaly. Padl blízko ní.

Alope necítila vojáka na sobě, ba ani zuby, které ji kousaly do ňader a tváře. Letu zahalil prach a už ji neviděla, ale mezi ostatními slyšela její křik. Znovu se pokusila dosáhnout na nemluvně, vytrhla paži a natáhla se na tu krátkou vzdálenost, která ji dělila od dítěte plačícího na zemi.

Jeden z Mexičanů se sklonil, dítě zvedl a skoro něžně je pohoupal. Nemluvně přestalo kvílet. Viděla, jak se malé knoflíky oči otevřely v úžasu a jek nemluvně zadržuje vzlyky, otřásající drobným tělíčkem, a pofňukává. Voják křikl na druhého a uzavřeli sázku. Vyhodili dítě do vzduchu. Druhý voják napřáhl kopí, až se dlouhý hrot zaleskl na slunci, a pod ním se zatřepotal kousek červené látky. Oči se jí zakalily, viděla krátké ručičky, jak se vzduchem komíhají výš a výš. Teď už nemluvně padalo a černé oči se mu rozšířily úlekem. Kopí vyrazilo vzhůru, mrštné jako had, setkalo se s padajícím tělem a probodlo bříško. Tvář nemluvněte ztuhla hrůzou. Alope přestala vnímat. Už neviděla nemluvně, zmítající se na násadě oštěpu, ani Letu s břichem rozseknutým šavlí, jak se k ní plazí po zemi. Necítila nůž, který jí odřezával drobná ňadra, a nedusila se, když jí cpali do úst vlastní prsy. Zemřela na kopí spolu s nemluvnětem."  

Kniha Odvedu vás do Sierry Madre si neklade za cíl být důvěryhodnou historickou prací – to snad v případě  beletristicky zpracované biografie osobnosti tak záhadné a rozporuplné, jako byl Geronimo, ani nelze. I kdyby však byla smyšlena celá, od prvního do posledního písmenka, jde pořád o výjimečný příběh o síle ducha, odvaze, zoufalství, odhodlání a lásce ke svobodě.

"Tato nemocnice už ženy neošetřuje," vyštěkl strážný . Stál nahoře na schodišti a ledově chladým pohledem si měřil zástup shromážděný dole před nemocnicí Maláj.

Z davu se ozvalo hlasité mručení.

"Ale tohle je ženská nemocnice!" vykřikla jedna z žen za Marjaminými zády. Následovaly souhlasné výkřiky. 

Marjam si přehodila Azízu z jedné paže na druhou. Volnou rukou podpírala sténající Lajlu, která se držela kolem krku Rašída.

"Teď už ne," prohlásil tálib.

"Moje žena bude mít dítě!" zaječel podsaditý muž. "To má rodit tady na ulici, bratře?"

Marjam tu zprávu slyšela už v lednu. Muži a ženy měli navštěvovat odlišné nemocnice, veškerý ženský personál bude z kábulských nemocnic propuštěn a poslán na práci do jediného centrálního zařízení. Nikdo tomu nevěřil a Tálibán toto rozhodnutí dosud do praxe nezavedl. Až teď.

"A co nemocnice v Alíábádu?" vykřikl jiný muž.

Strážný zavrtěl hlavou.

"A ve Vazír Akbar Chán?"

"Pouze muži," odtušil strážný.

"Co tedy máme dělat?"

"Běžte do Rabía Balchí," řekl strážný.

Dopředu se protlačila mladá žena a prohlásila, že tam byla. Nemají nezávadnou vodu, vypočítávala, žádný kyslík, žádné léky, žádnou elektřinu. "Není tam vůbec nic."

"A tam právě půjdete," prohlásil strážný.

Ozvalo se další nesouhlasné mručení a výkřiky, pár nadávek. Kdosi hodil kamenem.

Tálib pozdvihl kalašnikov a párkrát vystřelil do vzduchu. Jiný tálib za jeho zády zamával bičem.

Dav se urychleně rozprchl.

Khaled Hosseini se narodil v roce 1965 v hlavním afghánském městě do rodiny zaměstnance ministerstva zahraničních věcí a středoškolské učitelky.  Když mu bylo jedenáct let, odcestoval s rodiči na diplomatickou misi do Paříže, odkud se měli vrátit v roce 1980. Jejich návrat byl překažen vpádem Sovětů do Afghánistánu; rodina Hosseiniů požádala o politický azyl ve Spojených státech, kde Khaled vystudoval střední a vysokou školu a kde se později stal lékařem.

Během praxe založil nadaci, napsal svůj první román The Kitte Runner (do češtiny přeložený jako Lovec draků) a po jeho ohromném úspěchu publikoval v roce 2007 další knihu, u nás vyšlou pod titulem Tisíce planoucích sluncí.

Příběh nemanželské Marjam, jejích jen vzácně klíčících a vzápětí zašlapávaných nadějí na šťastný a důstojný život se prolíná s příběhem Lajly – dívky milované otcem a přehlížené matkou, dívky, z jejíchž bratrů se stali šahídi, která prožívá svou první lásku a těší se na slibnou budoucnost. Lajliny sny se rozpadnou v okamžiku, kdy válka rozmetá – doslova – její domov, rodinu i lásku a kdy jí nezbyde nic jiného, než se provdat za Paštuna Rašída, Marjamina manžela, který věří v mužskou čest´ochraňovanou ženami, nezdráhá se manželky napravovat pěstí a zoufale touží po náhradě za utopeného synka. Osud Afghánistánu, kde se toto vše odehrává, není o nic radostnější než osud všech postav románu, marně hledajících štěstí a lásku, platících za vlastní i cizí chyby, míjejících se ve svých nesdílitelných touhách.

Obálka knihy (mě) původně trochu odrazovala, ale recenze na blogu Tomáše Tatranského vzbudila mou zvědavost. Nelituji (díky, Tomáši!), a vůbec se nebojím, že tenhle tip by mi nějaký čtenář mohl později vyčítat.

"Čekárna nemocnice Rabía Balchí byla plná žen v burkách a jejich dětí. Vzduch páchl potem a nemytými těly, chodidly, močí, cigaretovým kouřem a dezinfekcí. Pod nefunkčním stropním ventilátorem se honily děti, přičemž přeskakovaly natažené nohy podřimujících otců.

Marjam pomohla Lajle posadit se a opřít o stěnu, z níž opadaly kusy omítky a vytvořily tak na zdi siluety neznámých cizích zemí. Lajla se kymácela dopředu a dozadu a rukama si svírala břicho.

"Zařídím ti vyšetření, Lajlo džó, slibuju."

"Ale pospěš si," řekl Rašíd.

U přepážky registrace byl houf žen, které se vzájemně strkaly a tlačily. Některé z nich držely v náručí kojence. Jiné se vydělily z masy ostatních a vrhly se k dvoukřídlým dveřím, za nimiž byla chodba k ošetřovnám. Cestu jim zahradil ozbrojený tálibánský strážný a poslal je zpět.

Marjam se vrhla do davu. Zapřela se na patách a zabořila se do změti loktů, boků a lopatek cizích žen. Kdosi ji nabral loktem pod žebra a ona úder vrátila. Jakási tuka jí zoufale chňapla do obličeje. Marjam ji prudce odhodila. Aby se prodrala kupředu, chňapala po pažích a loktech, tahala jiné ženy za vlasy, a když na ni jedna žena vedle ní sykla, Marjam také zasyčela.

Marjam si nyní uvědomovala, jaké oběti musejí matky přinášet. Ztráta slušnosti byla jednou z nich. Se smutkem pomyslela na Nanu, na oběti, které musela přinést i ona. Na Nanu, která ji mohla odložit nebo ji pohodit někde do škarpy a uprchnout. Ale neudělala to. Místo toho Nana snášela potupu, když porodila harámí, a svůj život zasvětila nevděčnému úkolu Marjam vychovávat a svým zvláštním způsobem ji milovat. A Marjam nakonec před ní dala přednost Džalílovi. Zatímco si s drzou rozhodností probojovávala cestu do předních řad tlačenice, přála si, aby mohla vrátit čas a být Naně lepší dcerou. Kéž by tehdy chápala to, co věděla o mateřství nyní.

Zničehonic se ocitla tváří v tvář sestře, která byla od hlavy po paty zahalená ve špinavé šedé burce. Sestra mluvila s mladou ženou, jejíž burka na hlavě prosakovala matně rudou krvavou skvrnou.

"Mé dceři odtekla voda a dítě se dosud nenarodilo," vykřikla Marjam.

"Teď s ní mluvím já," zaječela zkrvavená mladá žena. "Počkejte, až na vás přijde řada!"

Celá masa žen se zakymácela ze strany na stranu, jako vysoká tráva kolem kolby, když se mýtinou prohnal vítr. Žena za Marjaminými zády ječela, že si její dcera zlomila loket, když spadla ze stromu. jiná žena volala, že má krvavou stolici.

"Má teplotu?" zeptala se sestra. Marjam chvíli trvalo, než si uvědomila, že to promluvila na ni.

"Ne," odpověděla Marjam.

"Krvácení?"

"Ne."

"Kde je?"

Marjam ukázala přes zahalené hlavy do míst, kde seděla Lajla s Rašídem.

"Dostaneme se k ní," řekla sestra.

"Za jak dlouho?" vykřikla Marjam. Kdosi ji popadl za rameno a tahal dozadu.

"To nevím, odpověděla sestra. Řekla ještě, že mají jen dvě lékařky a obě momentálně operují.

"Má bolesti," řekla Marjam.

"Já taky," zvolala žena se zkrvavenou hlavou. "Počkejte, až na vás přijde řada!"

Marjam odtáhli dozadu. Výhled na sestru ji zastínila cizí ramena a temena hlav. Ucítila kojenecké mléčné odříhnutí.

"Projděte se s ní," zaječela ještě sestra. "A počkejte."

Venku už byla tma, když je sestra konečně zavolala dovnitř. Na porodním sále bylo osm lůžek, na nichž se ženy svíjely a sténaly pod dohledem zahalených zdravotních sester. Dvě z žen právě rodily. Mezi jednotlivými lůžky nebyly žádné závěsy. Lajla dostala postel na vzdáleném konci u okna, které někdo zatřel černou barvou. Nedaleko byla výlevka, popraskaná a vyschlá a na šňůře nad umývadlem visely potřísněné chirurgické rukavice. Uprostřed místnosti Marjam spatřila hliníkový stůl. Horní desku měl potaženou prostěradlem v barvě sazí; spodní deska byla prázdná.

Jedna z žen si všimla Marjamina pohledu.

"Živé dávají nahoru," řekla unaveně.

Lékařka v tmavomodré burce byla malá utrápená žena s ptačími pohyby. Všechno, co říkla, znělo netrpělivě a naléhavě.

"První dítě." Pronesla to tímto tónem, nebyla to otázka, nýbrž tvrzení.

"Druhé," řekla Marjam.

Lajla vykřikla a otočila se na bok. Prsty sevřela Marjam ruku.

"Byly při prvním porodu nějaké problémy?"

"Ne."

"Vy jste její matka?"

"Ano," řekla Marjam.

Lékařka si vyhrnula spodní část burky a vytáhla kovový kuželovitý nástroj. Zvedla Lajlinu burku, široký konec svého nástroje jí přiložila k břichu a úzký si zastrčila do ucha. Poslouchala téměř minutu, měnila místa, znovu poslouchala a zase změnila místo.

"Musím to dítě nahmatat, hamšíro."

Navlékla si jednu z rukavic přichycených kolíčky na šňůře nad umyvadlem. Zatlačila jednou rukou Lajle na břicho a druhou vklouzla dovnitř. Lajla zaskučela. Když byla lékařka hotová, podala rukavici sestře, která ji opláchla a přichytila kolíčky zpátky na šňůru.

"Vaše dcera potřebuje císařský řez. Víte, co to znamená? Musíme otevřít její lůno a dítě vytáhnout ven, protože je v pánevní poloze."

"Nerozumím," řekla Marjam.

Doktorka vysvětlila, že dítě je

 natočené tak, že samo by nevyšlo. "A taky už to trvá příliš dlouho. Musíme ji okamžitě odvézt na porodní sál."

Lajla s pitvorným úšklebkem přikývla a hlava jí klesla na stranu.

"Něco vám ale musím říct," pokračovala lékařka. Přistoupila blíž k Marjam, naklonila se k ní a promluvila tlumenějším, důvěrnějším tónem. V jejím hlase se teď ozýval náznak rozpačitosti.

"Co říká?" zaúpěla Lajla. "Je něco s dítětem?"

"Jak to ale vydrží?" řekla Marjam.

Lékařka zřejmě v té otázce zaslechla obvinění, soudě podle obranného posunu v tónu jejího hlasu.

"Vy si myslíte, že se mi to takhle líbí? řekla. "Co chcete, abych dělala? Nedají mi, co potřebuju. Nemám tady ani rentgen, žádné odsávání, žádný kyslík, dokonce ani obyčejná antibiotika. Když nám nabídne peníze nějaká neziskovka, Tálibán to odmítne. Nebo ty peníze předají tam, kde se starají o muže."

"Ale, doktorko sáhibo, nemáte vůbec nic, co byste jí mohla dát?" zeptala se Marjam.

"Co se děje?" zaúpěla Lajla.

"Můžete lék koupit za vlastní peníze, ale…"

"Napište mi, jak se to jmenuje," řekla Marjam. "Napište to a já ho obstarám."

Lékařka zavrtěla pod burkou stroze hlavou. "Na to už není čas"," řekla. "Zaprvé ten lék nemá žádná ze zdejších lékáren. Běhala byste ulicemi od jedné k druhé, možná i přes celé město, a je málo pravděpodobné, že byste ho sehnala. Navíc je skoro půl deváté, takže by vás asi zavřeli za porušení zákazu vycházení. Ale i kdybyste lék sehnala, je téměř jisté, že byste si ho nemohla dovolit koupit. Nebo byste musela licitovat s někým podobně zoufalým. Nemáme čas. To dítě musí přijít na svět okamžitě."

"Řekněte mi, co se děje," křičela Lajla. Podepřela se na loktech.

Lékařka se zhluboka nadechla a potom Lajle oznámila, že nemocnice nemá žádná anestetika.

"Ale budeme-li otálet, přijdete o dítě."

"Tak mě rozřízněte," řekla Lajla. Klesla zpátky na postel a přitáhla si kolena k břichu.

"Rozřízněte mě a dejte mi dítě."