Dvanáct krajů

Moje dětství. Někdy na něj myslím. Ale ne schválně. Snažím se třeba usnout a ty hloupé myšlenky se mi stále vybavují.

Další

Náš příběh končí, ale vrána ještě stále nedoletěla do hnízda.

Další

Matčino zoufalství byla cena, kterou otec zaplatil za svoje štěstí. Jak to mohl udělat?

Další

Zděšení, rozpaky.

Další

Další

Matky do půl noci před domem dceru samotnou se samým frejířem státi, do lesu, do pole, mezi obilí s tím, oným choditi, po hospodách se toulati a po celých nocech tancovati nechají: ano ještě mnohé matky, aby přece dcery brzy vdaly (to jest, odpusťte slovu, aby se časně zkurvily), do hospody nevinné děvčátka posílají. Ó matky, co myslíte?

Další

Moc tomu nerozumím. Co vede ženy a dívky, aby snědému uhrančivému cizinci tolerovaly chování, za které by českému Honzovi rozbíjely hlavu litinovou pánví, nebo minimálně ukazovaly záda – z dálky?

Další

Ve stejný den, kdy rozporcoval tělo Tonyho Hughese, dobré kousky si dal stranou a zbytek hodil do sudu s kyselinou, Dahmer znovu vyrazil ven na lov.

Další

Další

Další

Další

Další

Další

Nedomyšlené odsuzování násilí je příliš pevně zakotveno v běžné společenské mentalitě.

Další

Turecká láska k západu se projevovala především zájmem o evropské ženy.

Další

Další

To očekávání, příšerná touha otěhotnět proměnila každý nový měsíc v bezhlavý vzestup  k možnému požehnání,

Další

Další

„Kéž tě Bůh prokleje za to, že nedodržuješ pravídla Saharáwí, že sem chceš přivést cizí lidi od soudů, že mluvíš o právnících , že vyhrožuješ starému muži.“

Další

Pak nebudeme dál pátrat po tom, co se doopravdy děje. Chtějí, abychom se bílých stranili, abychom bezelstně a bezmocně přihlíželi vlastní zkáze.

Další

Mangianové kdysi věřili, že když muž dělí své semeno mezi několik žen, snižuje tím svou potenci. Podobně v East Bay se domnívají, že míra potence je přímo úměrná pohlavní zdrženlivosti.

Další

Ber každého! Buď spokojena,

Další

Je to s nima dobrý, jen pokud se člověk narodí ve stanu, máma ho nosí na zádech, žije od narození s kouzelníkama a nikdy nevynajde kolo.

Další

svoboda není pro takový, jako jste vy!

Další

A byla jsem hrdá, že jsem Afghánka.

Další

V prostředí, v němž jsme žili, nebylo ničím mimořádným, když muž svou ženu zbil.

Teta Zehra, která bydlela v pokoji naproti nám, dostávala od svého manžela výprask každý večer; byl to člověk z východu. Ona ani nemukla a do okolí se rozléhal jen řev jejího manžela, jako by on byl bit.

Teta Havva, která měla za muže Hasana Efendiho od Černého moře, dostávala bití dvakrát třikrát denně; byli ještě mladí, vzali se nedávno, před půldruhým rokem… Bez toho bití by jejich manželství nevyzrálo.

Slyšel jsem, jak sousedky vypravují mamince o svých výprascích. Ukazovaly jí modřiny. Dnes mám takový dojem, jako by se těmi bolestmi potají chlubily.  

Aziz Nesin se narodil roku 1915 v Otomanské říši.

Ačkoli se proslavil jako hojně překládaný spisovatel, sám vypočítává: "Hle, několik profesí, v nichž jsem působil: jako pouliční prodavač, pastevec, voják, účetní, kreslíř, kolportér, prodavač v knihkupectví, soukromý učitel, fotograf, spisovatel, novinář, hokynář, vězeň – to je také povolání, a velmi těžké – nezaměstnaný – to je vůbec ta nejtěžší profese-, čistič bot, pomocník u holiče a ještě ve spoustě jiných profesí…"

Vydal více než stovku knih; k stáru se o něm říkalo, že je jediným tureckým spisovatelem, kterého uživí psaní. Břitkost jeho satir a divadelních her mu společně s politickými aktivitami vynesla sledování tajnými službami a věznění. Láska ke svobodě slova ho málem stála život: kromě vlády byl pronásledován i muslimskými extremisty, těžko akceptujícími Nesinův úmysl přeložit do turečtiny Rushdieho Satanské verše. Sivaský masakr v roce 1993 Nesin přežil (i když se spisovatelova přítomnost v hotelu stala osudnou třiatřiceti nevinným lidem); náš svět opustil až o dva roky později, kdy jako osmdesátiletý podlehl infarktu.  

Ženy s tmavou pletí mají v mém životě významné místo. Budu o tom vyprávět, až na to přijde řada. Za mého dětství žilo v Istanbulu mnoho černochů. Ať byli majetní nebo chudí, v mých vzpomínkách žijí prostě jako černoši. Přibližně tři roky po událostech, na něž tu vzpomínám, uveřejnil Ahmed Rasim v Ilustrovaném měsíčníku (Resimli Ay Degirsi, říjen 1924) článek s titulem Nekonečná otročina, kde o černoších píše:

"Kdysi bývaly v Istanbulu černé kojné a černé služky, které dostávaly různá jména. Zažil jsem ještě konec tohoto obchodování s černým a bílým zbožím. V Istanbulu v okolí Alpatzari, Fatihu, ve čtvrti Karakas v obvodu Tophane bydlelo mnoho obchodníků s otroky, kteří vedli obchody s Egyptem, Tripolisem, Etiopií, Jemenem. Černí otroci přicházeli zejména z Etiopie. Čerkeské dívky byly tak nevídané krásy, že se na trhu prodávaly až za tisíc nebo tisíc pět set zlatých. Bílí otroci byli dražší než černí. Dobře si pamatuji, jak mi maminka za dvanáct zlaťáků koupila jedenáctiletého černocha, kterému jsem dal jméno Nifs-i seb, Půlnoc. Při troše štěstí se černá otrokyně vdala a měla vlastní rodinu. Pak se mohla stát kojnou. Byla z ní kojná, chůva a stala se součástí rodinného krbu. A skutečně, kojná nebo chůva v rodinách se starobylými způsoby byla suverénem, po paní domu její slovo v rodině platilo nejvíc; byla přirozeným členem rodiny. Všechny děti pak byly vychovávány v rodině pod dohledem a péčí těchto dvou osob. Častokrát se stalo, že dítě vyrostlo a nevážilo si své matky, ale k chůvě, ke kojné mělo úctu."  

Kniha Böyle Gelmiş Böyle Gitmez, do angličtiny překládaná jako Istanbul Boy, vyšla v roce 1983 česky pod názvem Ulice Istanbulu. Četla jsem ji poprvé před lety, a pak za čas zapomněla název svazku i jméno autora. Litovala jsem toho; stýskalo se mi po ní celé ty roky. 

Ulice Istanbulu je kniha vzpomínek z autorova dětství, krátkých, skvěle napsaných útržků, podobných barevným sklíčkům ve vitrážovém okně: každé z nich je jinak krásné, každé z nich má jinou barvu – a teprve při pohledu z dálky se jednotlivá sklíčka složí v pestrý obraz. Stejné je to i s Ulicemi Istanbulu. Tak, jak vyrůstal autor (jehož dětství vlastně ani dětstvím nebylo, nesmělo být), se měnilo i Turecko. Ty překotné změny byly součástí života jeho obyvatel, ničily ho nebo ho vylepšovaly… a Aziz Nesin se díval.  

Člověk si uchová vzpomínky na dům, kde v dětství žil, na jeho zdi, podlahu a každý stupínek schodiště. tak třeba řeknete svému hostu:

"Podívejte se, když mi bylo šest let, vozil jsem se po zábradlí a jednou jsem spadl a uhodil se tady o ten poslední schod."

"Tady jsem řezal dědečkovým nožem do dveří, podívejte se, ještě to tam je."

 "Sklouzl jsem z obrubně studny a málem jsem spadl dovnitř."

Člověk je sbírka vzpomínek.

Kde však zůstaly vzpomínky chudých dětí?

Vůz rachotí, a jak skáče po kamení kostrbatého dláždění, padají z něho s rachotem mé vzpomínky. Mé dětství je roztroušeno po uličkách istanbulských čtvrtí bídy. Opadávaly ze mne den za dnem po celém Istanbulu.  

Snad aby uchránil další děti od svého osudu, založil Aziz Nesin v roce 1972 nadaci Nezin Vakfı, která každoročně vybrala čtyři děti, kterým zajistila ubytování a veškeré zaopatření po celou dobu školní docházky.  

Cesta parníkem z Istanbulu do Tekirdagu mi připadala dlouhá, tak strašně dlouhá, jako bychom jeli někam na konec světa. Zůstali jsme na palubě, abychom měli lacinější lístky. Uprostřed davu cestujících byly cikánské rodiny: několik mužů, žen a houf dětí. A my mezi nimi.

Průvodčí začal kontrolovat lístky. Zřejmě některý z Cikánů neměl lístek nebo nezaplatil za nějaký pytel. Průvodčí začal Cikány ponižovat, urážel je a nadával jim. Chystal se hodit do moře pytel, za který jeho majitel nezaplatil jízdné. Jedna Cikánka ho začala uprošovat a mezi jiným mu řekla "bratře". Sotva to vyslovila, vyletěl na ni:

"Mlč, Cikánko jedna prašivá! Jaký já jsem tvůj bratr? Takovou ostudu mi dělat! Jsem snad Cikán? Táhni a neříkej mi bratr." Mlčela a jen se na něho dívala.

Posedla mě taková nenávist, taková zlost… Ale co mohu dělat? Kdykoliv se mě dotkla křivda spáchaná na někom jiném, přál jsem si být dospělý. Být tak velký, abych mohl odstranit všechny křivdy. Existuje tolik bezpráví, že na to musím být pořádně velkým člověkem.

Dobře, ale co Alláh? Nestvořil Cikány, stejně jako stvořil nás? A proč je stvořil jako Cikány? A my si z nich máme dělat legraci, máme je ponižovat a urážet je? Oni se nestali Cikány proto, že si to sami přáli. uvažoval jsem, zdali věří v Alláha, který je stvořil jako Cikány.

Večer začaly mé vidiny. Moře mě pohltilo, utopil jsem se.

Ať už je hlavou rodiny, nebo není…

Značná část národností a kmenů západní Afriky zakládá svou rodinu a příbuzenstvo na patrilineárním principu. Úcta k otci vede často tak daleko, že synové, i když se ožení, se usazují nedaleko od svého otce. Badatelé, kteří zkoumali systémy příbuzenstva a způsob života rodiny v západní Africe, tvrdí dokonce, že u Hausů může otec rozhodovat i o tom, zda se ženatý syn smí od něho odstěhovat, či zda u něho musí zůstat a pečovat o něho až do smrti. Tak vzniká někdy rozsáhlá rodina, jež může zahrnovat od šesti až po padesát i více členů, pokud se někteří synové nerozhodnou odejít pryč.

Zdaleka ovšem ne všichni obyvatelé západní Afriky žijí v patriarchátu. Velmi významné národnostní skupiny zachovávají silné prvky matriarchátu: jsou to hlavně akanské kmeny dnešní Ghany, ale i některé animistické kmeny severní Nigérie, stejně jako – a to se ukazuje teprve v poslední době po hlubším a dlouhotrvajícím terénním výzkumu – některé okrajové kmeny hauské, které nebyly dotčeny islámem (hlavně na severozápadě v dnešním Nigeru – podle Piaulta). Jejich vesnice byly a dosud leckde jsou složeny z větších domů, jež mají zvláštní oddělení. Každé z těchto oddělení je osídleno potomstvem jedné ženy, základem domácnosti je tedy žena a nikoli muž.

Začíná to už v dětství, když si malí kluci vyrábějí modely z drátů a kol, které nikdy nejezdí. Proč auta muže tak fascinují? Vůz není nic jiného než stroj. Člověk by řekl, že by je stejně mohla zajímat pračka nebo žehlička. Ale nezajímá. Nikdy nepotkáte skupinu mužů diskutujících se zápalem o posledním modelu pračky.

Alexander Mc Call Smith přišel na svět v roce 1948 v Bulawayu v tehdejší Jižní Rhodésii. Absolvoval Gymnázium křesťanských bratří a na skotské Edinghburské univerzitě pak pokračoval ve studiu lékařských práv. Během svého profesorského působení na univerzitě v Belfastu se zúčastnil literární soutěže, a v kategorii dětské knihy zvítězil.  

Začátkem 80. let se na čtyři roky znovu vrátil do Afriky, tentokrát do Botswany, na jejíž univerzitě opět vyučoval právo. I tam pokračoval v psaní knih, odborných i populárních, a této činnosti se věnoval i poté, co začal přednášet na univerzitě v Edinburghu, kde kdysi sám studoval.

Jen mezi lety 1980 a 1990 mu vyšlo na třicet knih různých témat i žánrů, a jeho kompletní biografie prý zahrnuje přes šedesát titulů, z nichž  proslulost získaly zejména detektivní romány z prostředí Botswany, vycházející od konce 90. let ve Skotsku a postupně překládané a vydáváné v mnoha dalších zemích.

Některé ze série příběhů o První ženské detektivní kanceláři se v i českém překladu Pavly Kubalákové dočkaly nejméně dvou vydání – jako první z nich u nás vyšla kniha Srdce Africké krásky , hovořící nejen o trampotách rozvedené detektivky paní Ramotswe s depresí jejího nového snoubence a podnikáním vlastním i miláčkovým, ale i o (ne)důležitosti ženské krásy pro uplatnění v životě a v soutěži Miss, o travičce, která travičkou vůbec nebyla, o dobytku a hadech a dítěti, které vonělo po lvech.

Zaparkovala u katolického kostela, protože nikde blíže správních budov místo nenašla, centrum bylo plné. Bude muset jít kousek pěšky, ale to jí nepřekáží, třeba potká nějakou známou a bude mít čas prohodit s ní pár slov.

Nezklamala se. Sotva zabočila za roh, narazila na paní Glorii Bopedi, matku Chemby Bopedi, se kterou chodila do školy v Mochudi. Chemba se provdala za Pilota Matanyaniho, který se stal ředitelem školy v Selibi-Pikwe. Dnes mají sedm dětí, nejstarší z nich je juniorský mistr Botswany ve sprintu.

"Jak se má váš nejrychlejší vnuk?" zeptala se po pozdravu paní Ramotswe. Stará dáma se usmála. Zbylo jí jen pár zubů, všimla si paní Ramotswe. Lepší by bylo nechat je vytrhnout a nosit umělé.

"Ach, ten! Ten je rychlý," odpověděla paní Bopedi. "Ale je to taky darebák. Naučil se rychle běhat, aby utekl, když šlo do tuhého, tak je to. Proto běhá nejrychleji ze všech."

"No," mínila paní Ramotswe, "rozhodně z toho vytěžil něco dobrého. Třeba jednou pojede na olympiádu a bude reprezentovat Botswanu. Pak už nebudou pocházet všichni slavní běžci jen z Keni."

Opět si uvědomila, že neříká úplnou pravdu. Protože v Keni se prostě rodí vysocí lidé s dlouhýma nohama a ti jsou k běhu přímo předurčeni. Botswaňané jsou mnohem menší. Muži jsou podsaditější, protože se většinou starají o dobytek. K tomu se hodí, na atletiku nemají zrovna nejvhodnější postavu. Ani Jihoafričané víceméně nebývají dobří běžci, to mezi Zuly a Svazijci se občas objeví někdo, kdo za sebou zanechá na běžeckých tratích výraznější stopu, jako třeba Richard "Concorde" Mavusa. Také Búrové jsou dobří sportovci. Z jejich kmene pochází hodně mužů se silnými stehny a pevnými zátylky jako bráhmanští býci. Hrají rugby a vynikají v něm, ale nejsou moc bystří. Paní Ramotswe dávala přednost mužům z kmene Motswana, kteří sice nedosahují mohutnosti hráčů rugby, ale je na ně spoleh a jsou chytří.

"Nemyslíte?" zeptala se.

"Co prosím?" nechápala paní Bopedi. Paní Ramotswe si uvědomila, že přemítala potichu a druhá žena neví, nač se jí ptá.

Omluvila se. "Jenom jsem přemítala o našich mužích."

Paní Bopedi vykulila oči: "Opravdu? No, abych pravdu řekla, taky občas myslím na muže. Ale ne moc často, jen někdy, Znáte to."

Paní Ramotswe se s ní rozloučila a pokračovala v cestě. Před optikou potkala pana Motheti Pilatiho. Stál a koukal na oblohu.

"Dumela, pane," pozdravila zdvořile, "jak se máte?"

Pan Pilai na ni shlédl. "Paní Ramotswe," řekl. "Dovolte, abych si vás prohlédl. Zrovna jsem dostal nové brýle a po mnoha letech zase vidím zřetelně. Nádhera! Úplně jsem zapomněl, jak je svět krásný. A vy taky vypadáte dobře. Jste pěkně tlustá."

"Děkuji, pane."

Posunul si brýle na kořen nosu. "Manželka mi celou dobu říkala, že potřebuju nové brýle, ale bál jsem se pro ně jít. Nemám rád tu mašinku, co vám svítí do očí. A taky tu druhou, kterou se foukne vzduch do oka, aby se změřil oční tlak. Odkládal jsem to zbytečně dlouho. Byl jsem hlupák."

Za křižáckých válek jedli někteří vojevůdci zejména vařené hlavy poražených Turků a jiných pohanů. V literatuře je popsána takováto hostina normanského vládce na Sicílii  Bohemonda,

který po vítězství u Antiochie v roce 1098 šokoval všechny přítomné křesťanské rytíře. Kronikář tuto událost podrobně popsal a dodnes působí otřesně.

Ještě neuvěřitelnější příhoda se stala  anglickému králi Richardu Lví Srdce. Jednou si přál k večeři pečeného vepře. Kuchař však nemohl žádného sehnat, a tak zabil jednoho zajatého Saracéna a připravil jej králi místo vepřového. Králi pochoutka moc chutnala a chtěl vidět hlavu toho vepře. Tu se vše prozradilo a král se hlasitě rozesmál, řka: "Ach, jak chutné maso má takový Saracén!" A doporučil saracénské maso i svým vojákům a vojevůdcům. Zpráva uvádí, že vyzval dokonce i Boha a nebeské kůry, aby se zúčastnily této neobvyklé hostiny.

Dochovaná pověst praví, že Turci se dočkali odplaty až v roce 1669 po vítězství u Candie. Pojídajíce maso zavražděných anglických zajatců, pochvalovali si, jaká je to božská potrava.

Garry Hogg (1902 – 1976) absolvoval na oxfordské univerzitě studium anglického jazyka a literatury a dále se věnoval dráze učitele, během níž stačil napsat řadu cestopisných publikací a populární knihu Cannibalism and Human Sacrifice, která byla v roce 1995 pod nepřesným názvem Kanibalové a jejich oběti přeložena i do češtiny.

Výraz "dlouhé prase" není slovní spojení, které si vymysleli Evropané, ale častěji je používají Fidžijci, kteří pohlížejí na mrtvoly jako na obyčejné jateční maso. Nazývají lidské tělo  puaka balava – "dlouhé prase" – na rozdíl od puaka dina – "skutečné prase".

Misionář Jaggar zakončil svou pochmurnou zprávu o kanibalských zvyklostech mezi kmeny Bau na jejich ostrově:

Náčelník kmene Bau měl ve zvyku ohmatávat své oběti. Když byly tlusté a plné tuku, říkával: "Tvůj tuk je dobrý. Sním tě." Když byly hubené, poslal je pryč, aby byly vykrmeny. Dával lidskému masu přednost před vším ostatním, zejména ráno, a když jeho synové nejedli toto maso s ním, bil je.

Jeden náčelník utekl v průběhu bitvy, ale byl zajat na jednom stromě, odkud byl přiveden před náčelníka Tanou, jenž byl vlastně jeho příbuzným. Měl svázané ruce. Musel si sednout před Tanou, který jej políbil a přitom mu uřízl jednu paži. Když vypil trochu krve, která přitom vytekla, hodil paži na oheň, aby se upekla, a pak ji v jeho přítomnosti snědl.

Zajatý náčelník mu řekl: "Nedělej mi to, vždyť jsem náčelníkem stejně jako ty." Tanoa pak uříznul druhou paži a také obě nohy a rovněž velkou část jeho jazyka. Potom rozříznul trup a nechal jeho jednotlivé části sušit na slunci.

Garry Hogg se v této práci nesoustředí pouze na kanibalismus (jenž kniha dělí na nutriční a nábožensky či okultně motivovaný, hnaný sexuální perverzí či labužnictvím, případně zamýšlený jako výraz nejhlubšího pohrdání pojídanou osobou); zabývá se i nejrůznějšími formami lidských obětí či institucionalizovaných masakrů (salemský hon na čarodějnice nevyjímaje).

Snaží se zbavit čtenáře představy, že kanibalismus a obětování bližního je v lidské společnosti něco okrajového, dávno neexistujícího či vyhrazeného takzvaným primitivním národům; na dvou stech stranách, rozdělených do třinácti kapitol, provází čtenáře mezi kanibaly Fidži, Melanésie a Polynésie, Severní a Jižní Ameriky, Nigérie a Konžské pánve, Austrálie a Nového Zélandu; cituje literaturu o indonéských lovcích hlav, vypráví o sierraleonské leopardí společnosti a lidských obětech, zabíjených a pojídaných na počest aztéckých bohů. Nechybí úvaha o roli kanibalismu ve vývoji lidstva a důkazy o jeho existenci v Číně či Evropě.

Jako bonus je zde ještě úctyhodný přehled použité bibliografie a doslov profesora antropologie Josefa Wolfa, z něhož si na závěr dovoluji citovat poslední ukázku:

… jestliže se ještě dnes s nějakým projevem kanibalismu přesto setkáme, pak jde opravdu jen o zcela ojedinělý úpadkový projev rozpadající se nebo hluboce narušené společnosti, jako je tomu například v Angole anebo v Somálsku. Zatímco v Angole jde o projevy nutričního kanibalismu jako důsledek nelítostné občanské války a devastace země a především dlouhodobého hladovění, pak v Somálsku dochází ke kanibalským projevům výrazně rituální a nábožensko-magické povahy. Takový rituální kanibalismus se projevil na podzim roku 1993 přímo v ulicích hlavního města Mogadiša, kdy po sestřelení amerického vrtulníku bylo tělo pilota vláčeno po ulicích a pak rozsekáno na kousky, které dav napíchal na kopí, oštěpy a nože a uspořádal divoký noční rituální tanec kolem obřadních ohňů.

Za přímo absurdní a schizofrenické lze označit údaje jedné ze zpráv expertů mezinárodní komise, která nedávno proběhla tiskem a která připouštěla možnost zpracování a pojídání lidského masa jako jeden z krajních nouzových způsobů racionálního řešení naprostého nedostatku proteinů, zvláště v rozvojových zemích v období nastávajícího populačního boomu…"

Soulož před porotou jako podmínka rozvodu.

Rozhodující přínos pro rozvoj skutečné filosofie "zdravého pohlavního života" představovala arabská medicínská pojednání o pohlavní hygieně. Všechna tato díla, kterých bylo od 9. do 12. století v arabštině sepsáno více než sto, zdůrazňují nutnost pohlavního života pro zdraví jedince. Patrně nejvlivnější z těchto autorů byl Avicenna (†1037), který vyzdvihoval blahodárný účinek koitu a spojoval plodnost se sexuálním potěšením. Jakožto zastánce teorie existence ženského spermatu zdůrazňoval význam podráždění erotogenních zón u ženy. Další vlivný autor, Ibn Fallita (1350 – 1400), odsuzoval muže, kteří upírali ženám sexuální potěšení.

Leah Otis-Cour se narodila v roce 1948 v americkém Clevelandu. Od roku 1990 působí v montpellierském Centre Nationale de la recherche scientifique a je autorkou celé řady prací na téma středověké trestní právo v různých částech světa, prostituce či ženy ve středověku, a rovněž středověké pojetí lásky a manželství.

V základním textu, prvním listu Pavla Korintským  (7,3 – 6) se říká, že muž by měl své ženě prokazovat, "čím je jí povinen", a naopak. Augustin poskytování manželských povinností – spolu s plozením dětí – připouštěl jako dva bezúhonné důvody manželského styku. 

Uznání manželských povinností s sebou nese i rovná manželská práva, jejichž plnění může žádat jak žena, tak muž. Kanonisté tvrdili, že požadavek ženy na plnění manželských povinností je natolik imperativní, že se mu vyrovná pouze mužova povinnost poskytnutí služeb jeho lennímu pánu!

Možná nejpřekvapivějším důsledkem tohoto trvání církve na sexuálním završení manželství je skutečnost, že v pozdním středověku už sice nebylo možné svévolně zapudit manželku kvůli neplodnosti, ale bylo docela dobře možné, aby žena žádala zrušení manželství pro mužovu impotenci. Manželé mohli teoreticky učinit totéž, ale ženská impotence neboli frigidita byla buď velmi vzácná, nebo obtížně prokazatelná, protože  se o ní zřídkakdy hovoří, kdežto registry církevních soudů svědčí o značném počtu manželství zrušených pro údajnou impotenci manžela. V mnoha zápisech je impotence nejčastějším dúvodem zrušení.

Jakkoli byl princip pevně zakotven, důkaz byl věc jiná, zvláště v případě ženy podruhé provdané, kdy už jakožto důkaz nemohlo být uplatněno panenství.

Občas bývali přizváni "experti" zvnějšku; v Ely roku 1380 požádali starší vdanou ženu, aby "vzrušila" obviněného manžela, a v roce 1433 v Yorku takováto žena vyjádřila hlasitý úžas nad velikostí genitálií obžalovaného a přísahala, že je lépe vybaven než její vlastní muž! V Itálii mohl soud nařídit styk s jinými "odbornicemi", t.j. prostitutkami.

Častým opravným prostředkem, o němž se zmiňuje už Bernard de Montmirat v roce 1259, byla soulož před "porotou"; manželský pár byl povinen provádět pohlavní akt ("svědomitě", jak zdůrazňuje jeden z pramenů), někdy po celou řadu dní – před zraky pozorných svědků!

Přes obtíže s prokázáním impotence to mnohé ženy dokázaly, vymanily se z neuspokojivého manželství a mohly se vdát znovu, zatímco manželům frigidních žen nebylo pomoci.

(Ukázka textu mírně krácena)

Kniha Rozkoš a láska – dějiny partnerských vztahů ve středověku boří i jiné mýty, než je ten o církevním zavrhování manželského sexu.  Popisuje velmi pozvolný ústup polygamie v křesťanském germánském a keltském prostředí, institut konkubinátu a prostituce, a především obrací pozornost dnešního čtenáře k tomu, že na romantické lásce založená manželství rozhodně nějsou vynálezem posledních staletí nebo dokonce desetiletí.

K sehnání za necelých 70 Kč ještě například ZDE .

Což,  bohužel,  platí pro všechny lidi na světě. Mě a vás nevyjímaje.

Příběh Paula Rusesabaginy, "obyčejného muže," je celkem znám; hlavně díky filmovému zpracování "nejdelších dvaasedmdesáti dnů jeho života," během nichž přechovával v mezinárodním hotelu Tutsie, ukrývající se před mačetami hutuských milic.  

Paul Rusesabagina se narodil v roce 1954 do farmářské rodiny v jihovýchodní Rwandě. Rodina ho podporovala v úmyslu stát se knězem, ale náhoda zavedla mladého Paula mezi zaměstnance luxusního hotelu, kde se postupem času se vypracoval až na post ředitele… a když v roce 1994 začalo vraždění, měl už díky své pracovní pozici i osobním vlastnostem možnost – myslím, že to tak můžeme bez přehánění nazvat – konat zázraky.    

Film Hotel Rwanda získal tři nominace na Oskara – v žádné kategorii nezvítězil, ale přesto vzbudil velkou pozornost.

Kniha Obyčejný muž zůstala poněkud v jeho stínu a tak i já jsem se k ní dostala až letos.  

"Hněvivé výlevy proudící po rádiových vlnách byly tak běžné, že nikoho zvlášť nepřekvapilo, když RTLM odvysílala kazetovou nahrávku s projevem zaznamenaným na politickém shromáždění v severozápadním městě Gysenyi. Mluvčí byl vládní úředník, jistý Leon Mugesera, a musím přiznat, že uměl skutečně skvěle rozparádit dav. Nahrávka už v mnoha kopiích obíhala po celé zemi, jako vzácný ilegální kontraband, a lidé s uznáním prohlašovali, že z ní konečně promlouvá muž, který dobře rozumí hrozbě, jíž je vystavena naše země. "Nedovolte, aby nás napadli!" neustále vyzýval shromážděné a postupně začínalo být jasné, že naráží na vládnoucí stranu, kterou se podle jeho  názoru snaží "napadnout" umírnění politici naklonění politickému jednání s převážně tutsijskými vzbouřenci. Jeho slova se rychle šířila, opakovali je po celé Rwandě.  Oblíbený byl zejména jeho údajný rozhovor s nějakým Tutsiem, v jehož průběhu mu Mugesera řekl: "Povídám, že tvůj pravý domov je v Etiopii, a my tě tam pomocí Nyabarongo taky rychle pošleme." Ve Rwandě nebylo člověka, který by nevěděl, že ve skutečnosti to znamená následující: Tutsie zmasakrujeme a jejich těla vhodíme do řeky směřující na sever. Jeho závěrečný nadšený výkřik směrem k davu by mohl docela dobře posloužit jako shrnutí prostomyslné filozofie největších křiklounů podporujících Hutuskou sílu: "Pamatujte, že člověk, kterému nepodříznete hrdlo, ho podřízne vám."

Kázal tu ideologii a vytvářel novou identitu založenou výhradně na přesvědčení, že nepřítel vůči vám chová vražedné úmysly. Osobně si myslím, že to bylo to nejlákavější na celém hnutí. Někde hluboko uvnitř našich duší žije něco, co vítá a dokonce se snad i těší z představy, že jsme se stali oběťmi."  

Obyčejný muž je životopisným příběhem o idylickém dětství – narušeném většinou jen nejasně vnímanými etnickými rozdíly a dozvuky šarvátek ve vzdálenějších obastech, cílevědomém mládí a plíživém stmívání nad životy milionů Rwanďanů… které nakonec přejde v ničivou bouři.  

Tady trochu odbočím – další knihou, ze samého vrcholku mé domácí "Top Ten" (kam se teď i Obyčejný muž s přehledem vyšvihl), jsou Nezbytné věci Stephena Kinga. Nezbytné věci jsou, podle mě, skvěle napsaný horror. Nevystupují v něm upíři (ačkoliv Ďábel možná – jen možná! – ano), lidožraví hlemýždi ani nic podobného. Hrdiny jsou "obyčejní lidé", kteří se pozvolna nechávají manipulovat k tomu, aby si "došlápli" na sousedy, kteří jim určitě o něco usilují… A tak v Nezbytných věcech nakonec masakrují všichni všechny a domnívají se, že tak činí pro svou vlastní bezpečnost nebo z pomsty za vymyšlené příkoří.  

Obyčejný muž je, z tohoto pohledu vzato, také horor, i když si vystačí se suchým, neemotivním popisem; hektolitry krve a hradby z mrtvých těl se mezi řádky mihnou jen tak mimochodem… Což je dobře. Ta pravá hrůza nespočívá v postupném a pomalém osekávání končetin obětí (z nichž ne každá měla tolik peněz, aby si mohla zaplatit milosrdnější popravu kulkou), v párání břich a používání nemluvňat jako fotbalových míčů – ta skutečná hrůza je v tom, jak snadno jsou lidé, lidé jako my, zmanipulovatelní k šílenství, pokud jsou k němu vedeni zvolna a promyšleně… a jak ochotně se nakonec chápou zbraní, když jimi manipulátoři předem naplní zemi.  

"Možná se divíte, kolik lidí vydrželo poslouchat takovou zjevnou špínu.  Proč Tutsiové – a všichni, kdo je měli rádi – neprotestovali, nebo aspoň neutekli ze země, když slyšeli, jak sílí bezmyšlenkovitý hněv proti nim? Copak správně nepochopili všechny náznaky, že záštiplná slova se záhy mění v nože?

Musíme vzít v úvahu dvě věci.

Za prvé velkou úctu, kterou my Rwanďané cítíme ke školnímu vzdělání. Každý, kdo má vysokoškolský titul, je ve svém oboru automaticky považován za odborníka. V RTLM to dobře věděli a najímali si proto hodně profesorů a dalších "expertů", kteří jim pomáhali šířit nenávist. Ředitel a spoluzakladatel stanice byl sám bývalý profesor – hádejte čeho – historie.

Dále také musíte pochopit, že jejich poselství se do vědomí národa dostávalo jen velmi pomalu. Ke změně nedošlo přes noc. Ne že bychom se jednoho rána vzbudili a uslyšeli, jak se to na nás z rozhlasu valí. Všechno začalo výsměšnou poznámkou, jen jakoby mimochodem proneseným slovem "šváb", skoro vtipným návrhem, že všichni Tutsiové by měli být letecky posláni zpět do Etiopie. Zbavit lidskosti celou skupinu obyvatel nějakou dobu trvá. Nové postoje vyžadují kultivaci, řadu drobných kroků, každodenní péči."  

A ještě jeden aspekt hrůzy se v Obyčejném člověku nachází – takový, jaký ani v  Nezbytných věcech není – opuštěnost. 

Francie, tiše a materiálně podporující vraždící vládní milice, bezmocná Belgie, oči zavírající OSN, jehož vojáci nesměli zasahovat a odmítali i zoufalé prosby Tutsiů, škemrajících u odjíždějících konvojů o kulku do hlavy, aby smrt byla rychlejší, USA, které odmítly byť i jen rušit vysílací signál štvavého rozhlasu, protože "by to bylo příliš drahé" – a pak věnovaly mnohem vyšší částku, aby z řeky pomohly odklidit mrtvoly těch, které se zdráhaly zachránit… a uprostřed toho všeho lidé, čekající – bez naděje na záchranu –  na pomalou, trýznivou a potupnou smrt.    

Řediteli belgického hotelu Mille Collins bojoval tím jediným, co měl – konexemi (z nichž mnohé mu byly k ničemu), a slovem.  

,,Slova jsou nejničivější zbraně lidského arsenálu. Zároveň ale mohou být stejně mocným nástrojem života. Někdy tím jediným."  

A snad jen v tom je určitá naděje…

Tělesné známky Jizvy Spáleniny.Proč chcete být tady? Proč nechcete být tam? Pročpak nejdete odsud někam jinam? Co tady vlastně pohledáváte? Nevíte, že svět je bolavý?

Byla jsem v pořadníku. Na Kulatý svět. Zrovna, když se mi ho zachtělo, četl si ho totiž nějaký jiný klient městské knihovny, a další už byli zapsáni "ve frontě". Zapsala jsem se rovněž, a když mi z knihovny přišel e-mail o tom, že Svět na mě už čeká, vyslala jsem proň Chotě.  

Choť knihu přinesl,  postěžovav si, že netušil, že Iva (rozuměj Pekárková) je tak vulgární. "Kde jsem to otevřel, tam byly nějaký sprostý slova, a ne jen tak ledajaký sprostý!"  

Choťovo rozhořčení jsem uchlácholila vyprávěním o pohnutém osudu autorčině a o tom, že vlastními zážitky inspirovaný Kulatý svět je povídání o uprchlickém táboře, takže krapet drsnější být zkrátka musí, a, ostatně, nevidí snad Choť sám, že na obálce vydání z roku 1993 píše pan Josef Škvorecký, že "celý román je tedy jedna veliká metafora, nebo chcete-li výborně napsané pars pro toto, anebo konečně Faulknerův portrét světa vepsaný na špendlíkovou hlavičku"?

Když je vulgární svět, je vulgární i ten Kulatej, a basta.

"Vždyť já to pořád řikám: ta od samého začátku nevěděla, co chce. Vůbec na sebe nedbala, bůhvíkolik chlapů si pustila pod sukně, a změnila se tu, za těch pár měsíců! To se pak už není čemu divit, když si ji vyhlídnou a něco se stane. Vždyť tady nebyla ani půl roku! Podívejte se na mě: už sedmnáctý měsíc jsem na lágru a-"

"A né a né se změnit. Čimž mě sereš," skočil Martě do řeči Zdeněk a pokračoval unuděným hlasem, jenž měl maskovat všetečnost: "A teda holky, dyť vy s tim taky naděláte. Nejdřív ta Mira, a teďkonc ještě Jituš, a tváříte se, jako by vám ulítly včely. Tak snad se vám tak moc nestalo, no né? Tak žádný panny ste už nebyly, co sem tak poslouchal cvrkot, chci říct vrzot, a vo pár frajerů víc nebo míň, dyť to vás přece-"

"Mirek řek, že prej nejmíň tak patnáct!" ozvala se Janička – mamut barytonem, jímž pod věcností – téměř bezpochyby – prosakoval ždibínek závisti.

"No vidíš, Jani," rozzářil se Zdenda, "jak dlouho tobě to trvá, než ty jich patnáct nasbíráš, a co my tady musíme vyposlechnout. Tydle dvě to měly jako housky na krámě, párkrát tam a zpátky, špric, špric, špric, další pán na holení!"

"Zděnku, nech toho, jseš nechutnej!"

"Ale Muňko, co blbneš, tak se nečil, dyť já jen filozofuju. Mě sice kromě tebe žádná neznásilnila, ale tak si řikám že-"

"Muský sou kreténi, já to pořád řikám."

"Ale Muňko!"

"Tak ses tam moh jít přidat taky, když seš tak chytrej, ty! Představ si sebe, jak tam ležíš, rozevřenej jak kniha-"

(Bylo mi jasné, že Hanka je ta, kdo z nich teď nejlíp rozumí, tak proč zrovna od ní ty řeči tolik bolí? Dosedla jsem k Mamutovi na pelest.)

"No snad sem toho tolik neřek," pakoval se Zděneček, a jako vždycky, když byl v rozpacích, usedl na parkety a jal se tlouci šváby.

"-a pro dítě, který ti můžou udělat, máš hnedka patnáct tatínků za pasem s táákovoudle kudlou, a to nemluvím vo nemocech, a von mi tvrdí, že-"

"Já todle pořád říkám: opatrnosti nikdy nezbývá. Ne že bych proti Jitce něco měla, ale nejdřív na Hiltonu s bůhvíkolika, a potom tady s námi NA JEDNOM POKOJI bude bydlet. To neřikám, že bych proti tobě, Jitko, něco měla, ale já být tebou, tak hned zítra se jdu nechat od doktora pořádně vyšetřit.. dbát na sebe trochu, protože musíš myslet taky na druhé, nejsi na světě přece sama-"

Předstírajíc, že nevidím, jaký pohled na mě Marta upřela, našmátrala jsem na polici gumovou hadici na konci rozstřiženou, a jako bych si neuvědomovala, že se tak přenášejí choroby, odebrala jsem se s ní drze do koupelny."

Choť vysvětlení přijal a já po prvních stránkách poznala, že tohle je kniha, jakou je (aspoň pro mě) škoda číst rychle. Hromádka ostatních knih k přečtení se tím pádem za poslední týden vůbec nezmenšila, ale já teď vím, že až Kulatý svět vrátím zpátky tam, odkud si ho bude moci odnést další čtenář, zamířím do knihkupectví a budu se pídit po výtisku, který bych si už mohla doma nechat. Druhé vydání je prý ještě k sehnání.

Muži v Čechách pijí pokud možno více než Němci

a všeobecně se také více oddávají obžerství… Jedí přitom mnohokrát denně a takřka neustále sedí u stolu,

popsal prý rudolfinské Čechy anglický velvyslanec Fynes Moryson.

Novinář, právník a scénárista Pavel Toufar zařadil jeho slova do publikace Opilci, falešní hráči a mlsní žrouti, aneb ze života našich předků, jedné z více než půl stovky knih, které mu u nás vyšly.  

Najít životopisné informace o Pavlu Toufarovi se ukázalo být nad mé síly: podrobněji o něm hovoří pouze Wikipedie; z údajů tam uvedených vyplývá, že jde o člověka s opravdu širokým a obdivuhodným spektrem a hloubkou zájmů, od kosmonautiky přes historii až po kulinářská umění.  

Dvou posledních zmíněných se týká i citovaná kniha. 

Na zhruba dvou stech stranách autor přibližuje "volný čas" našich středověkých předků, trávený u stolu, hrou v kostky či karty a (často nemírným) pitím. Paprsky dávných věků prosvítající mezi řádky připomenou, že zákaz nalévání alkoholu mladistvým je až vynálezem novější doby ("Dochovala se například zpráva, že v dubnu 1584 bylo nalito 10 žejdlíků mladého vína pro pana Vilímka, přičemž šlo o Viléma Zachariáše, syna Adama II. z Hradce, kterému bylo teprve devět let… anebo už devět? … Pro představu, žejdlík byl asi půl litru. A nikdo se nad tím nepodivoval."), že slovo kredenc původně neoznačovalo kus nábytku, ale nádoby, z nichž se do pohárů rozlévalo pití pro hosty, že Václav IV. byl těžký alkoholik a že středověká piva se dělila na "tučná" a "tenká".

Rozvádí, jak křesťanství přispělo k rozvoji rybolovu a importu ryb z Baltu do Čech, že Slované nejedli mladá kuřata a že pod hodovními stoly mnozí holdovali rovněž orálnímu sexu. O bulimickém zvyku lechtání hrdla pavím pérem v oleji už bylo napsáno mnoho, ale až do přečtení Opilců, falešných hráčů a mlsných žroutů jsem netušila, že za účelem technického řešení této odpadní záležitosti mívaly hodovní síně pod okny zvláštní okapy…

Netají sice ani nelichotivé názory tehdejších cizích diplomatů na krmi našich předků – "Vši, blechy a prasata, Taková je přirozenost Čech. Chléb, solené ryby a zima. Černý pepř, shnilé zelí, pórek. Uzené maso, černé a tvrdé. Vši, blechy, zápach a prasata. Nikde jsem neviděl horší způsoby. Všichni jedí z dřevěných talířů, kam každý jak se mu zlíbí namáčí ruce a vous a všude dělá skvrny a trousí drobky. Na mou věru, ti tam ale vedou nečistý život." podotýká po Fynesi Morysonovi francouzský pověřenec Eustache Deschamps, ale další část knihy jej aspoň částečně usvědčuje ze zaujatosti.

Jako bonus nacházíme ještě středověký recept z let 1345 -1354 na výrobu domácí medoviny, a další výňatky z dobových kuchařek. U jednoho z nich se autor nad novodobými hospodyňkami slitoval a převedl původní text do soudobého jazka a podmínek:

Kuře nadívané a pečené po uhersku

1 kuře 1 1/2 až 2 kg, 1 lžíce másla, sůl

 Na nádivku: 80 g jáhel, 80g slaniny, 4 natvrdo uvařená vejce, 250 ml vody, 2 lžíce smetany ke šlehání, 2 žloutky, mletý zázvor, šafrán, sůl

Jáhly přebereme a dobře opereme, potom je vroucí vodou dvakrát důkladně spaříme, aby nebyly hořké, a nakonec je nasypeme do vařící osolené vody. Zmírníme oheň a zvolna vaříme asi 30 minut. Opatrně promícháváme, aby se nepřipálily. Měkké jáhly podle potřeby scedíme a dáme vychladnout do mísy. Na pánvi rozpustíme slaninu nakrájenou na drobné kostičky. Nalijeme na jáhly, přidáme drobně nasekaná natvrdo uvařená vejce, předem namočené a scezené rozinky, smetanu, ale jen tolik, aby směs byla dostatečně hustá, ochutíme solí a šafránem a dobře promícháme. 

Očištěné kuře osolíme zevnitř i zvenčí, naplníme nádivkou, kterou dáme i pod kůži na prsíčkách, otvor do břišní dutiny i mezi kůžičkou a prsíčky dobře sešijeme nebo sepneme, kuře vložíme do pekáče, navrch položíme kus másla, mírně podlijeme a přikryté poklicí dáme do horké trouby. Pečeme pod poklicí takřka do měkka, potom odklopíme a dopečeme do zlatova. Nezapomeneme podle potřeby podlévat. Také přeléváme vypečenou šťávou.

Mezitím připravíme omáčku. Do kotlíku nebo kastrolku nalijeme smetanu ke šlehání, přidáme rozkvedlané žloutky, dobře rozmícháme, ochutíme špetkou šafránu, mletým zázvorem a solí, nádobu vložíme do horké vodní lázně a za stálého míchání vaříme do zhoustnutí. Omáčka však nesmí projít varem, protože žloutky by se srazily. Proto požíváme vodní lázeň.  

Upečené kuře naporcujeme a na talířích přeléváme jemnou omáčkou.

Muži v Čechách pijí pokud možno více než Němci

a všeobecně se také více oddávají obžerství… Jedí přitom mnohokrát denně a takřka neustále sedí u stolu,

popsal prý rudolfinské Čechy anglický velvyslanec Fynes Moryson.

Novinář, právník a scénárista Pavel Toufar zařadil jeho slova do publikace Opilci, falešní hráči a mlsní žrouti, aneb ze života našich předků, jedné z více než půl stovky knih, které mu u nás vyšly.  

Najít životopisné informace o Pavlu Toufarovi se ukázalo být nad mé síly: podrobněji o něm hovoří pouze Wikipedie; z údajů tam uvedených vyplývá, že jde o člověka s opravdu širokým a obdivuhodným spektrem a hloubkou zájmů, od kosmonautiky přes historii až po kulinářská umění.  

Dvou posledních zmíněných se týká i citovaná kniha. 

Na zhruba dvou stech stranách autor přibližuje "volný čas" našich středověkých předků, trávený u stolu, hrou v kostky či karty a (často nemírným) pitím. Paprsky dávných věků prosvítající mezi řádky připomenou, že zákaz nalévání alkoholu mladistvým je až vynálezem novější doby ("Dochovala se například zpráva, že v dubnu 1584 bylo nalito 10 žejdlíků mladého vína pro pana Vilímka, přičemž šlo o Viléma Zachariáše, syna Adama II. z Hradce, kterému bylo teprve devět let… anebo už devět? … Pro představu, žejdlík byl asi půl litru. A nikdo se nad tím nepodivoval."), že slovo kredenc původně neoznačovalo kus nábytku, ale nádoby, z nichž se do pohárů rozlévalo pití pro hosty, že Václav IV. byl těžký alkoholik a že středověká piva se dělila na "tučná" a "tenká".

Rozvádí, jak křesťanství přispělo k rozvoji rybolovu a importu ryb z Baltu do Čech, že Slované nejedli mladá kuřata a že pod hodovními stoly mnozí holdovali rovněž orálnímu sexu. O bulimickém zvyku lechtání hrdla pavím pérem v oleji už bylo napsáno mnoho, ale až do přečtení Opilců, falešných hráčů a mlsných žroutů jsem netušila, že za účelem technického řešení této odpadní záležitosti mívaly hodovní síně pod okny zvláštní okapy…

Netají sice ani nelichotivé názory tehdejších cizích diplomatů na krmi našich předků – "Vši, blechy a prasata, Taková je přirozenost Čech. Chléb, solené ryby a zima. Černý pepř, shnilé zelí, pórek. Uzené maso, černé a tvrdé. Vši, blechy, zápach a prasata. Nikde jsem neviděl horší způsoby. Všichni jedí z dřevěných talířů, kam každý jak se mu zlíbí namáčí ruce a vous a všude dělá skvrny a trousí drobky. Na mou věru, ti tam ale vedou nečistý život." podotýká po Fynesi Morysonovi francouzský pověřenec Eustache Deschamps, ale další část knihy jej aspoň částečně usvědčuje ze zaujatosti.

Jako bonus nacházíme ještě středověký recept z let 1345 -1354 na výrobu domácí medoviny, a další výňatky z dobových kuchařek. U jednoho z nich se autor nad novodobými hospodyňkami slitoval a převedl původní text do soudobého jazka a podmínek:

Kuře nadívané a pečené po uhersku

1 kuře 1 1/2 až 2 kg, 1 lžíce másla, sůl

 Na nádivku: 80 g jáhel, 80g slaniny, 4 natvrdo uvařená vejce, 250 ml vody, 2 lžíce smetany ke šlehání, 2 žloutky, mletý zázvor, šafrán, sůl

Jáhly přebereme a dobře opereme, potom je vroucí vodou dvakrát důkladně spaříme, aby nebyly hořké, a nakonec je nasypeme do vařící osolené vody. Zmírníme oheň a zvolna vaříme asi 30 minut. Opatrně promícháváme, aby se nepřipálily. Měkké jáhly podle potřeby scedíme a dáme vychladnout do mísy. Na pánvi rozpustíme slaninu nakrájenou na drobné kostičky. Nalijeme na jáhly, přidáme drobně nasekaná natvrdo uvařená vejce, předem namočené a scezené rozinky, smetanu, ale jen tolik, aby směs byla dostatečně hustá, ochutíme solí a šafránem a dobře promícháme. 

Očištěné kuře osolíme zevnitř i zvenčí, naplníme nádivkou, kterou dáme i pod kůži na prsíčkách, otvor do břišní dutiny i mezi kůžičkou a prsíčky dobře sešijeme nebo sepneme, kuře vložíme do pekáče, navrch položíme kus másla, mírně podlijeme a přikryté poklicí dáme do horké trouby. Pečeme pod poklicí takřka do měkka, potom odklopíme a dopečeme do zlatova. Nezapomeneme podle potřeby podlévat. Také přeléváme vypečenou šťávou.

Mezitím připravíme omáčku. Do kotlíku nebo kastrolku nalijeme smetanu ke šlehání, přidáme rozkvedlané žloutky, dobře rozmícháme, ochutíme špetkou šafránu, mletým zázvorem a solí, nádobu vložíme do horké vodní lázně a za stálého míchání vaříme do zhoustnutí. Omáčka však nesmí projít varem, protože žloutky by se srazily. Proto požíváme vodní lázeň.  

Upečené kuře naporcujeme a na talířích přeléváme jemnou omáčkou.

"Já na ten rozvod půjdu…?!"

"A co jinýho si myslíš, že čekám?" chce se mi zařvat, ale říkám to tiše. Pak se zvedám a s očima v sloup odcházím spát. Jedno se mu musí nechat, žijeme spolu už přes deset let, ale stále mě dokáže překvapovat.

O Mileně Holcové jsem už psala v souvislosti s jinou její knihou ; o tom, jak jsem se zapsala do knihovny, tu už také něco bylo. A právě v té knihovně se mi poštěstilo, když jsem si "vystála" frontu rezervací, dostat se ke knize Nech tu děti a zmiz. Jinde než v knihovně (takovéhle knihy v antikvariátech nekončí) už ji asi nikdy nikdo nesežene, protože sama autorka ji z odstupu považuje za příliš osobní a její reedici si nepřeje.

Osobní, osobní to tedy je, a jak! To, co na první pohled dává základ k banálnímu románu(nevhodný výběr partnera pro manželství, nevěra, rozvod a tahanice o děti), je právě tou upřímností, otevřeností a neostýchavým popisem rozvodových odporností způsobem "padni komu padni" vším kromě nudné četby s předvídatelným koncem. Autorka má můj obdiv (k dřívějšímu) teď už i za odvahu a odhodlání, s jakými při psaní téhle knížky nesla kůži na trh (a po přečtení teď už moc dobře chápu, proč by knihu nerada vydávala znovu).

Ovšem, autorka neautorka, tohle bych dávala na středních školách jako povinnou četbu. A v manželských poradnách bych to xeroxovala pro všechny rozvádějící se… aby věděli.

"Je u nás doma na Fričové plno. Ležíme ještě s dalšími deseti lidmi ve spacácích na koberci. Brzo ráno máme odjíždět s celou partou na hory. Vedle mě spí Pavel. Netrpělivě čekám, že v noci přijedeš. Konečně tlumeně cvakly dveře. Vstávám a tiše, dlouze se k sobě nehybně tiskneme. Pak si steleš vedle mě, z druhé strany než je Pavel a neslyšně, něžně mě hladíš. Nedá se to vydržet.  Ležím k tobě zády, boky pevně zapasované do tvého klína, opatrně, pomaloučku sep ohupujeme. Přesně v tom okamžiku otevřel Pavel oči a ze vzdálenosti deseti centimetrů se mi zadíval do tváře. K ránu mě Pavel začíná laskat, Martin se okamžitě probouzí a napjatě sleduje jeho ruku. Vstávám a odcházím do kuchyně. Ty dva pohledy do smrti nezapomenu. Už je nechci zažít." 

V roce 1999 vydalo nakladatelství Šalvar.

Tradice praví, že nejen tvář, ale ani hlas se nemá vystavovat na obdiv, a tak byla poslušně zticha.

Po čtyřech hodinách jí zlobivé děti tak lezly na nervy, že začala vzteky omdlévat. Miminko řvalo a bylo stále těžší mu zacpávat něčím pusinku, ostatní caparti lítali jak šílení po pokoji, lezli matce po zádech, tahali ji za vlasy a nakonec jí jeden z nich strčil klacík do nosní dírky. Nemohla se bránit, držela na rukou nejmenšího potomka a tak z ní najednou vyjelo "Dejte už pokoj, haranti!"

Nebyl to snad ani výkřik, spíš zvýšený hlas. Když hosté odešli, tak to aspoň praví rodinná tradice, strýc ji vytáhl na dvůr, zeptal se, proč ho zostudila před spolužáky a ona mu odpověděla cosi nehezkého, zřejmě, že spolužáky nikdo nezval na celou noc. Strýc vzal srp, tedy podle rodinné tradice, a zasekl ho ženě do hlavy. Umřela prý poměrně rychle. Dále se legenda nevypráví a já si stejně myslím, že to celé bylo maličko jinak. Tohle si museli vymyslet naši muži, aby ukázali, jak oni jsou hodní a shovívaví ve srovnání s takovým běžným strýcem, a také proto, aby nám před spaním mohli vyprávět poučné historky, jež nás odradí od podobných nepřístojností. Byl to jeden z prvních příběhů, které mi po příjezdu do Kábulu můj manžel pověděl.

"A fakt je to pravda?" tázala jsem se ho tehdy s vyděšeným zrakem.

"Fakt je," odpověděl tajemně.

"A proč nešel do vězení?"

"Protože zabil vlastní ženu, ne cizí."

"Aha. A co vy, příbuzní?"

"On je náš příbuzný, ona se k nám přivdala, já byl navíc hodně malej, možná jsem ani nebyl na světě."

"Aha."

"Ale stalo se to," tvrdil paličatě.

"Možná před pár sty lety a někde úplně jinde, viď."

"Nevím přesně kdy, ale byl to náš strýc."

Byla jsem ráda, že si můžu myslet, že tahle povídačka je jen na strašení nehodných žen. Že se nikdy nestala, hlavně ne v naší rodině. Tehdy, když jsem byla v Kábulu čerstvá, mne zarazila jiná věc. Že můj vzdělaný muž, co chodil po moskevských diskotékách a prodával spolužačkám džíny, měřil jim rozměr přes boky vlastní dlaní, že tenhle muž, a ještě ke všemu můj, chce, aby to byla pravda, abych tomu věřila a je hrdý na to, že srp do hlavy ženy zaťal právě jeho strýc, ať už byl z kteréhokoliv kolena."

Málokdo u nás nezná novinářku a zakladatelku občanského sdružení Berkat, Petru Procházkovou.  Po absolvování žurnalistiky na Karlově univerzitě pracovala v časopise Květy a od konce 80. let působila v Lidových novinách, dlouho jako válečná zpravodajka a zahraniční korespondentka z Ruska. V roce 1994 společně s Jaromírem Štětinou založila novinářskou agenturu Epicentrum a naučila se reportáže již nejen psát, ale i točit. V roce 2000 se začala věnovat humanitární práci v Čečensku, založila dětský domov pro čečenské sirotky a byla úředně vypovězena z Ruska. Stala se korespondentkou v Afghánistánu, založila již zmíněné sdružení Berkat a svému afghánskému manželovi ve dvaačtyřiceti letech povila syna.

Vyskočila jsem a vyrvala Nafise cigaretu ze rtů. Vytřeštila oči a zakvákala: "Co blbneš… von je tady? No a co?"  Ještě hořící cigarety jsem zapíchla do květináče pod oknewm a pak se jala rozhánět zuřivými pohyby kouř. Zdálo se mi, že v místnosti není vidět na krok. "Uklidni se," zařvala Nafisa a otráveně vstala. Mávla neohrabaně dvakrát rukama, aby projevila solidaritu, a v tu chvíli vešel můj muž do dveří. Měl ruce plné balíků a na tváři ten úsměv dítěte, které krapet přerostlo, kvůli kterému jsem se na něj nezlobila, ani když dělal věci, co mě hodně bolely. Teď měl takovou radost, že necítil ani zápach cigaretového dýmu ani mu nevadilo, že je u nás Nafisa, a ani se nezeptal, jak se dostala dovnitř, když jsem neměla nikomu otvírat.

"Mám pro tebe krásné dárky," zvolal šťastně a teď zas pro změnu vadila Nafisa mně. Chtěla jsem si jeho dobrou náladu vychutnat. Dokázal kňourat blahem jako kocourek, když rozdával dárečky, oblékal si mé občas jen sám pro sebe a cpal mě do tak obepínavých látek, že bych se v tom styděla byť jen spát. "Až si jednou vyjedeme do Moskvy, tohle si oblékneš," sliboval a oba jsme věděli, že si nikdy nikam nevyjedeme. Teď manžel hodil balíky na zem a ten nejobludnější, zabalený v jakýchsi cárech špinavého papíru se jal láskyplně obnažovat. Vytáhnul cosi neurčité barvy i tvaru. Zdvihnul ruce nad hlavu a celé jeho tělo i obličej zakryly obrovské kalhoty. Nafisa mlčky vstala a s rameny pokrčenými jako sup těsně po dosednutí se přiblížila k podivnému kusu oděvu. Já strnula v úžasu a nemohla jsem učinit ani krok. Byly to vojenské kalhoty. Nejen to. Byly to kalhoty, které nejspíš někdo serval z mrtvého či raněného amerického letce, který ovšem vůbec neodpovídal americkým normám. Musel mít přes dva metry a 130 kilo. Měly nespočet kapes, což Afghánci milují, na pravé nohavici našitou americkou vlaječku a na levém koleně jakýsi nevypratelný flek.

"Koukáš, co?" zvolal zpoza látky můj muž. "Padesát dolarů. Ale ukecal jsem to na 46. Řek jsem mu – to seš patriot? Americký brak prodávat takhle draze? Afghánskýmu mudžáhedínovi? A von řek, 46 a vem si je," manžel se radostně smál až se mu ruce vztyčené nad hlavou třásly a kalhoty vypadaly jako opona v divadle poté, co se posedmé díky bouřlivému potlesku znovu zatáhla.

"Je to… je to nepředstavitelné," řekla jsem rusky a za několik sekund dodala. "Lásko."

Nafisa stále mlčela. Pak opatrně natáhla ruku směrem k látce, jako kdyby se odhodlávala pohladit divokou šelmu. Pak se kalhot něžně dotknula a zašeptala: "Je to nepromokavé."

"Ano, jsou pogumované. Můžeš se v nich válet v kalužích a ani kapka neprojde," zaryčel manžel hlasem, který svědčil, že se blíží k extázi. "Zkus si je, Herro, vím, že ti budou šíleně slušet," dodal teď už rusky. Pak je spustil na zem a látka se s žuchnutím hodným padáku shrnula v neforemnou hromadu. Podívala jsem se manželovi do očí a vyhrkly mi slzy. Měl v nich jiskřivé štěstí, radost dítěte, co dostalo motorový vláček, a náznak zklamání nad tím, že žije ve městě, ve kterém už léta nejde elektřina.

"Ano, lásko," pronesla jsem v řeči, jíž Nafisa nerozuměla, neboť něžnosti mezi mužem a ženou se v afghánské společnosti netrpí. "Zkusím si je, určitě mi padnou."

"Mám tě v oku," odvětil šibalsky manžel a mrknul teď v neřízené radosti i na Nafisu. Ta se křečovitě usmívala a posléze klesla zpět do polštářů.

Sehnula jsem se k hromadě tvořené kalhotami. Chtěla jsem je s radostnou elegancí přehodit přes ruku a odebrat se do vedlejší místnosti, ale byly těžší než já. Málem by mne strhnuly k podlaze, a tak jsem je chytla za nohavici a s něžným výrazem ve tváři vlekla sebou. "Pozor, ušpiníš je," přiskočil ke mně muž a pomohl mi s nákladem do dveří. Vážily určitě několik desítek kilogramů a pokud by v nich pilot usednul do stíhačky, zřítil by se. Byl to oděv pro řidiče těžkého bombardéru.

Manžel šel dělat společnost Nafise a zanechal mne s dárkem o samotě. Nebylo jasné, jakým způsobem je dokážu připoutat na své tělo. I když objem mých boků byl více než důstojný a hubená jsem rozhodně nevyla, stačil by mi k zahalení celého těla pásek, který měly kalhoty hrubými stehy přišitý k horní části. Jediná šance, jak je na sobě udržet, bylo silně je nabrat v pase a připoutat někde v oblasti nad ňadry. Vlastně bylo možno si z nich udělat kombinézu bez rukávů. Brzy jsem zjistila, že mi sahají až k temeni hlavy, ale nevzdala jsem to."

Vypravěčka románu Frišta je vysokoškolsky vzdělaná dcera Rusky a Tádžika; během studia se seznámila s Afgháncem Nazirem, provdala se za něho (a nevarovala ho, že už přišla o panenství, čímž mu připravila strašlivé zklamání) a žije s ním v Afghánistánu, daleko od příbuzných, daleko od Ruska, kde vyrostla. A i když si Herra – jak zní vypravěččino jméno, jméno, které cizí lidé nesmějí nejen vyslovit, ale ani zaslechnout! – na afghánské podmínky zvykla, přece jen v ní trocha stesku po Evropě zůstává. O to radši je, když se dostane mezi spolupracovníky americké organizace…. a absurdnost scén ze země, kde každý ví, co je nejlepší pro ty druhé (a neváhá je k jejich vlastnímu "dobru" třeba i donutit) se může na stránkách románu rozvinout v plné šíři…

"Herro, co děláš, když ti ve městě chlapi sahají mezi nohy?"

Nejdřív jsem v zápalu přemýšlení nad gramatikou vůbec nepostřehla, na co se mně Heidi ptá. Došlo mi to až za pár sekund. Že jsem neomdlela, je zásluhou toho, že k omdlévání nemám sklony. Kdybych měla, plácla bych sebou v tu chvíli na podlahu a bylo by mi líp.

"Pořád mi shají mezi nohy, štípou mne, i na prsa jdou…" Heidi nevěřícně kroutila hlavou a stále se dívala do počítače.

"To víš, bude chvíli trvat, než si zvyknou…" řekl Dominik. Vůbec si nevšimli, že jsem v šoku. Že mám otevřenou pusu, zaťaté pěsti a vytřeštěné oči. Kdyby se na mne pozorněji podívali, muselo by jim přece dojít, že se něčeho dopustili. Ale kdepak. Heidi téma osahávání nechtěla jen tak ukončit.

"Nejdu nikdy prostovlasá na trh, nijak zbytečně neprovokuju, snažím se s nimi normálně bavit… voni hajzlíkové se usmívají, usmívají, pak se kolem mne srotí a šup, už je mám mezi nohama."

Sedla jsem si na bílou zahradní židli, co jsme ji minulý týden koupili pěkně draze na Chicken street.

"Tak jak se chováš, když tě osahávaj?" řekla už trochu netrpělivě Heidi a mně došlo, že budu muset něco moudrého pronést.

"Mě nikdo neosahává," hlesla jsem. Chtělo se mi brečet. Kdyby se tak Dominikovi teď zrovna chtělo na záchod, všechno bych to Heidi vysvětlila… Nebo kdyby tak pozorně neposlouchal.

"Když chce někdo prášky na spaní nebo mouku na chleba, tak je pošlu k Němcům. Ale když někoho chce zabít vlastní manžel, nevím, jak tomu mám zabránit. Nesmíme se do toho motat."

Frišta se začala zvedat a shrnula si burku přes tvář. Heidi ji chytla za ruku. "Počkejte, paní, můžete u nás zůstat, pár dnů, jestli chcete. Ochráníme vás…" Heidi trpěla návaly citu ve chvíích, kdy se to vůbec nehodilo. Teď zrovna přemlouvala sestru mého muže, aby se zřekla své rodiny a opustila děti, manžela, matku, bratra i otce. Takovou pitomost mohla vymyslet jen Heidi. Myslím, že by pak hrozilo něco strašného i mně.

"To by sis ji, Heidi, pak musela vzít s sebou do Ameriky, víš. Tady by to byl pro ni konec. Nesmí spát mimo dům. Ani jedinou noc, rozumíš? Nech ji jít, ona si poradí."

Heidi přece jen pustila ruku Frišty a fascinovaně zírala, jak modrá, vysoká a nádherně urostlá postava mizí v davu stejně modrých žen. Mad vycupital za ní.

"Další," zařvala jsem vztekle a Heidi se na mě opovržlivě podívala: "Seš tu proto, abys jim pomohla se vymanit z těch vašich debilních předpotopních tradic. A ty jim umíš dát jen adresu a poslat je pro pytel mouky."

"Ty debilní předpotopní tradice vám ale já, Heidi, pomáhat měnit nebudu. Protože oni to vůbec nechtějí."

Román Frišta (o tom, že nic není černobílé) vyšel v roce 2004 v Nakladatelství Lidové noviny a dosud ho lze koupit v knihkupectví.

Tady Interview s Petrou Procházkovou

Když noční taxikáři dorazí domů a padnou na postel, promítá se jim do usínání filmový záznam všeho toho, co ten den zahlédli, kudy projeli.

Pokud ovšem vyjíždějí do ulic denně, zažijí toho víc, než si přejí, a od toho pak bolí hlava, žaludek, záda, játra — a tak si šoféři sami v sobě stavějí bariéry proti vnímání, nasazují sami sobě klapky na oči jak tažným koním a — aby PŘÍLIŠ MNOHO města nemohlo každou noc do nich vstupovat — obrňují se proti němu. Nezvratným přesvědčením, že oni přece nejsou šoféři taxíku. Oni jsou herci. A spisovatelé. A scénáristé. A malíři. Přesvědčením, že ONI se za volant taxíku prostě nehodí, že pro NĚ je tenhle džob jen na chvilku, aby honem rychle vydělali, protože mají rodinu v Pákistánu, v Punjabu, na Haiti, v Nigérii; protože jim ve vesničce u Budapešti matka už rok umírá na rakovinu a je potřeba mít na letenky, kdyby…

Podle Slovníku české literatury je kniha Dej mi ty prachy v pořadí druhým románem Ivy Pekárkové. Vyprávění o taxikářce Jindřišce, přežívající v newyorském babylonu, prostupuje popisy příběhů jejích životních souputovníků a náhodných známých, peroucích se s životem (ba i o život) stejně odhodlaně, jako Jindřiška sama.

"A víš, na co se mě tvůj manžel první ze všeho optal, Gin?" říkal jí před pár dny doktor Whiteboy.

"Ptal se mě: Dávali jste mi krev? No tak jsem musel s barvou ven, povídám, že jó, že hodně, dobře pět litrů na něj prasklo, jinak by nám byl exnul na stole; já tohle pacientům nerad říkám, každej se děsí, že dostane AIDS — ale o to tvýmu manželovi vůbec nešlo, Gin. Povídá mi: "A přesvědčili jste se, že mi dáváte ČERNOU krev? Le sang noir. Bavili jsme se francouzsky. To jako myslíš černošskou? Nevěřím vlastním uším a říkám mu, "tak to já nevím, na černou krev nemáme ještě vyvinutý testy, testujeme to na HIV a na hepatitidu a na — to by ses musel zeptat kolegů z hematologie, ti by ti o tom udělali hodinovou přednášku, ale na ČERNOU krev, prosím pěkně, testy nemáme, to ti garantuju, i když hematolog nejsem, já jsem chirurg!" rozčílil se doktor Whiteboy a vyprskl tenkou nitku slin Jindře do tváře, "a pokud ti na tom tak STRAŠNĚ sešlo, aby ti dali ČERNOU krev, tak to si mně to měl říct rovnou, když jsem se ti hrabal ve střevech, já bych ti vytáh pracky ze žaludku a byl bych se bejval postaral, aby tu zatracenou krev asistenti pro tebe obarvili na černo!"

"On je z Afriky, víš?" vmezeřila se Jindra omluvně. "A v Africe krev — To si snad umíš představit: uctívání předků, magie, oběti rodový svazky a —"

"A já… Já snad nejsem z Afriky?" artikuloval doktor Whiteboy vztekle. "Dyť se na mě podívej, na tu mou rozpláclou negerskou držku. Jsem ČERNEJ, tak jsem z Afriky. Z kterýho jsem KMENE, to holt nevím, nejsem Alex Hailey a nejspíš se nikdy nedozvím, kde chytli tubobové mýho pradědečka, ale já jsem AFRIČAN, zrovna jako tvůj manžel. Veškerý LIDSTVO pochází z Afriky! A ňákej čistokrevnej přistěhovalec mi se svou černou krví může políbit — Ježíši, promiň Gin, já fakt už —"

"Kolik má člověk v těle krve? Deset, dvanáct litrů? Tak nějak?" "Non, non, non," souká ze sebe doktor Whiteboy snaživou středoškolskou francouzštinou. "Pas dix. Mnohem, mnohem míň. Tak mezi čtyřmi a pěti litry."

Všechna moje krev, VŠECHNA krev, co mi teď proudí v žilách, všechna moje krev není moje. A já ani nesmím vědět, čí —

Talibe prožíval každičkou krvinku, každičkou krvinku té své nové krve, co možná (nejspíš!) byla bílá, jak mu v těle pučí a dělí se; jak infikuje jeho systém, jak barva bílá, maskovaná červení, se mu rozlézá po těle a je to vetřelec; ani VNITŘEK Talibova těla není bezpečný proti té krvi, té barvě. Proti té barvě, kterou si v Africe maskuje tvář jedině anděl smrti.

"Talibe! Talibe! Tak mluv se mnou přece. Mluvit snad můžeš, ne?"

"Oui, chéri…"

"Talibe, dej mi ruku! Dej mi ruku! Vyndej ruku ven a dej mi ji!"

"Je mi… zima, chéri!"

"Já ti ji vohřeju! Šáhni si, jak mám horký ruce. Šáhni si!"

"Mais, je mi zima."

"Tak si schovej NOHY pod deku. Já ti je přikreju. A dej mi ruku, slyšíš?"

"Nech toho, chéri."

"Talibe, za pár dní budeš v pořádku. Za pár dní už tě pustěj domů. Doktor to povídal. Tak dej mi packu! Chci říct… usměj se! Tak se aspoň usměj! Talibe!"

"Je mi zima, chéri!"

A dvanáct nebo patnáct Afričanů u nohou Talibovy postele pozorovalo Jindřiščino počínání a vybavovalo se nesrozumitelným jazykem. Jindřiščiným uším zněli jak popuzený roj sršňů. 

Druhé a zatím poslední vydání románu Dej mi ty prachy vyšlo v roce 2001 v nakladatelství Maťa.

Turci zničili (arabské) državy a podmanili si je, což byl dramatický zlom, který arabsko-islámská tradice dodnes pečlivě skrývá, jako by zhoubou bývalé velikosti Arabů nebyli Turci, ale muži ze západu, kteří je v období imperialismu vzali znovu ztečí.

Marc Ferro, narozený roku 1924, je jedním z nejvýznamnějších soudobých historiků Francie. Bývalý ředitel Institutu pro výzkum Sovětského svazu a zemí střední Evropy a od roku 1970 ředitel výzkumu na Vysoké škole sociálních studií je autorem četných prací, budících pozornost zejména Ferrovým komplexním pohledem a analytickým přístupem.

Čeští čtenáři měli možnost se seznámit s jeho Dějinami Francie a Dějinami kolonizací; oboje vydalo v roce 2007 nakladatelství Lidové noviny.

Indie znala křesťanství dřív, než se tam misionáři objevili – malabárskou církev údajně dokonce založil apoštol Tomáš, ale v roce 182 už každopádně existovala. A během mongolské invaze uprostřed 13. století, po lyonském koncilu v roce 1245, rozhodl papež, že vyšle první legáty k chánům v oblastech hraničících s Evropou, a dokonce i k Velikému chánovi. Za posla, který chána přivede ke křesťanství, byl určen společník sv. Františka z Asisi, Giovanni di Plano Carpini z Perugie. Ten tehdy věřil, že stačí vyložit chánovi zásady křesťanství, a on se hned nechá pokřtít. Později se stejně chovali i další misionáři vůči Akbarovi, vzdělanci, který na trůn nastoupil v roce 1556 a který rád svobodně diskutoval o náboženských otázkách, takže zval ke svému dvoru představitele všech známých náboženství. Stejně přijal v Agře i jezuity, ale následné diskuse vyvolaly pohoršení, protože "jejich netolerantnost a dogmatičnost, jejich přesvědčení, že jsou jedinými držiteli Božské pravdy, jejich opovržení vůči protivníkům, to vše mohlo jedině urážet." O půl století později titíž jezuité unesli dva služebníky Velkého mughala a přinutili je ke konverzi "prostředky nepříliš křesťanskými".

"Misionáři takové postupy používali často", vysvětluje Pannikar: již ve 13. století Giovanni da Monte Corvino, kterého papež poslal do Číny, "koupil čtyřicet otroků a pokřtil je… Originální, ale drahý způsob, jak šířit víru."

Jinou metodou bylo pronásledování, například to, k němuž došlo za vlády portugalského krále Jana III. v Indii, když církev nechala v Góe zbourat hinduistické chrámy a jejich bohatství rozdělila křesťanským náboženským řádům (1540). Církevní soudy hinduisty šmahem odsoudily jako kacíře, a to ještě dřív, než zde byla oficiálně zřízena inkvizice (1560).

Příchod ušlechtilého Františka Xaverského situaci příliš nezměnil. Obroda církve se začala projevovat až po příchodu dalšího jezuity Roberta di Nobili (1577 – 1656), který studoval hinduismus, aby mohl rozmlouvat s bráhmany, v madráské Maduře se rozhodl pro život askety, ovládl sanskrt a převedl křesťanská dogmata do takové formy, že vyznívaly jako upanišády. U madurského dvora byl velmi oblíbený, ale tento jeho úspěch přivodil i konec jeho působení, protože byl odvolán do Říma. Zřízení inkvizice v Góe a první upalování kacířů (1563) nakonec misionářům sebraly veškeré sympatie, s nimiž se snad do té doby setkali. Protestanti ztroskotali v dobách Angličanů ještě rychleji: baptisté Wiliama Careyho, sídlící nedaleko Kalkaty, se u Britů, kteří se v zemi usídlili většinou jako zástupci Východoindické společnosti, setkávali pouze s nepřátelstvím, protože zmatek, který by podle nich mohly misie ve společnosti vyvolat, by jen zhoršil obchodní vztahy.

Tito misionáři hinduisty opovrhovali do té míry, že "věřili, že už jen přítomnost biskupa, tedy něco okázalého, královského, stačí, aby to na ně zapůsobilo a aby se obrátili na víru…" Ostatně tato nadutost se mísila s agresivitou Evropanů, "těch imperialistů": misionáři se ztotožňovali s vítězi a vyprávěli lidem o Evropě, o její slávě, vznešenosti a nadřazenosti – a přitom se haštěřili sami mezi sebou, ať už byli různé národnosti, různého vyznání, nebo patřili k jiné sektě. "Jak směšné pro Asijce, který nevěří v jedinou tvář Pravdy."

Kromě toho, že se čtenář dozví o příčinách neúspěchu křesťanských misií v Indii, odhalují Ferrovy Dějiny kolonizací i lecjaká "tabu v historii" – proč přinesla francouzská kolonizace v Maghrebu úpadek tamního vzdělání? Jaký byl vliv kolonizace na postavení žen v arabských zemích a subsaharské Africe? Co evropská kolonizace a lékařství? Co stálo za vietnamskou převahou nad Francouzi?

Ferro vyvrací zažité představy, že by kolonizace byla výlučně evropským fenoménem, a srovnáva evropské (i ruské), japonské a arabské dobyvatelské akty, zamýšlí se nad příčinami a důsledky, kriticky nahlíží na idealismus kolonialismu i dekolonizace a jde ještě dál: pátrá po příčinách onoho idealismu.

Dívka dojedla a spořádaně složila talíře na dřevěný tác. Pak nadzvedla šaty, sundala si kalhotky a nechala si je v ruce, a bez úsměvu se obrátila ke mně. "Mám si lehnout, nebo jak?" zeptala se. Napřed jsem nerozuměl, a potom, polekaná mou odpovědí, v sebeobraně – a pořád bez úsměvu – řekla: "Lidé mi nedají bez toho najíst…"

Anne Applebaum, narozená v roce 1964 ve Washingtonu, má zkušenosti s prací v redakcích mnoha periodik zvučných jmen: Washington Post, Spectator, Evening Standard, Daily Telegraph, Sunday Telegraph, a její články vycházejí v desítkách dalších po celém světě. V roce 1995 vydala svou první knihu, Between East and West: Across the Borderlands of Europe a o osm let později k ní přidala další: Gulag, A History, v níž zúročila svůj dlouholetý výzkum sovětského trestního systému.  

U nás kniha vyšla v roce 2004 pod názvem Gulag: Historie

Na zhruba pěti stech stranách se tak i českému čtenáři dostává základního přehledu o pracovních táborech a jejich proměnách v čase i různých politických systémech  a důkazů, že v Sovětském svazu ani to nejjistější nebylo jisté: že v některých letech na tom běžní občané nebyli o mnoho lépe, než trestanci na nucených pracech, a že stejně jako existovaly gulagy, v nichž vězňové dostávali relativně dobrou stravu a teplé oblečení a navíc byli za práci placeni, existovaly i jiné, kde znásilňování, mučení, vraždy a smrt hladem byly na denním pořádku.

"Ke standardním metodám  zločineckých útěků patřil kanibalismus. Dvojice zločinců se předem dohodla na útěku s nějakým třetím mužem (tj. "masem"), který byl pro ty dva na cestě určen za potravu.

Buca také líčí soud s profesionálním zlodějem a vrahem, který ještě s dalším kolegou uprchl společně s táborovým kuchařem, jenž byl jejich "chodící zásobou":   Nebyli první, kdo ten nápad dostal. Máte-li velkou komunitu lidí, kteří nesní o ničem jiném než o útěku, pak nevyhnutelně budou probírat každý možný prostředek, jak to udělat. "Chodící zásoba" je vlastně tlustý vězeň. Kdyby to bylo nutné, můžete ho zabít a sníst. A dokud ho nepotřebujete, nese vám "jídlo" sám.  

Ti dva provedli, co si naplánovali – zabili kuchaře a snědli ho – ale neodhadli délku cesty. Začali mít znova hlad: oba v hloubi duše věděli, že kdo první usne, toho ten druhý zabije. A tak oba předstírali, že nejsou unavení, a celou noc si vyprávěli historky, přičemž se navzájem ostražitě pozorovali. Staré přátelství jim znemožňovalo otevřeně na druhého zaútočit nebo se přiznat ke vzájemnému podezření. 

Nakonec jeden přece jen usnul. Druhý mu podřízl hrdlo.

Chytili ho, jak říká Buca, o dva dny později, a měl v pytli kusy syrového masa."

Při popisech skutečnosti kniha nechává téměř vždy promlouvat skutečné svědky, a o to působivější je.

"Dávno jsem přestal otáčet stránky svazku, ležely vedle mne víc než hodinu nebo dvě, a jejich obsah byl čím dál víc deprimující. Můj hlídač (archivář KGB) už začal významně pokašlávat a dívá se na hodinky. Je na čase jít. Nemám tady už co dělat. Odevzdal jsem svazky, a ty znovu nedbale dopadly do nákupní tašky. Jdu dolů po schodech, prázdnými chodbami, míjím stráže, které ani nechtějí vidět moje papíry, a vycházím na Ljublanské náměstí.

Je teprve pět hodin odpoledne, ale už je skoro tma a vytrvale padá jemný, drobný déšť. Budova zůstává za mnou a já stojím venku na chodníku a lámu si hlavu co dál. Jak je strašné, že nevěřím v Boha a nemohu jít do nějakého klidného kostelíku,  postát v teple svíček, podívat se do očí Krista na kříži a říkat a dělat věci, díky nimž je život snáze snesitelný věřícím…

Sňal jsem kožešinovou čepici a po tváři mi stékají kapky deště nebo slzy. Je mi dvaaosmdesát, stojím tu a prožívám to všechno znovu… Slyším hlasy Oksany a její matky… Pamatuji si je a vzpomínám na ně, na každou z nich. A když už jsem zůstal na živu, je mou povinností pamatovat a vzpomínat…"

Za prací jezdil tramvají, metrem a autobusem na okraj Prahy do obce Libuš.

Z budovy, v níž pracovali, viděl přes silnici podlouhlé domy s vodorovnými úzkými okny, za kterými se pohybovala soustava lan, kabelů, popruhů, drátů, šňůr a kladek. Namísto miniaturních  prosklených kabinek se na nich ale posunovala zavěšená a oškubaná bezhlavá těla kuřat, které důmyslné kladkostroje přemisťovaly z jedné části haly do druhé. Kuřecí mrtvolky se hýbaly v pochodovém rytmu, a kdykoliv se Václav podíval na mašírující kladkostroje a uviděl holou kůži spařených kuřat, měl pocit, že je šmíruje, přesto ale nedokázal oči z malých naháčů odtrhnout.

Středoškolský profesor Tomáš Zmeškal se už svým prvním románem Milostný dopis klínovým písmem vyhoupl mezi soudobé literární hvězdy. Milostný dopis získal cenu Josefa Škvoreckého, byl nominován i v soutěži Magnesia Litera a z pultů knihkupectví za čas zmizel.

Pokud  toužíte nahlédnout do Zmeškalovy prvotiny, nezbývá, než se porozhlédnout v knihovnách či počkat na slibovaný dotisk – a čekání si zkrátit třeba četbou jeho druhé knihy, nazvané Životopis černobílého jehněte.  

Ta vyšla vloni v nakladatelství Torst a na více než třech stovkách stran dává čtenáři možnost procházet životem s dvojčaty, vybavenými genetickým dědictvím české matky a afrického otce.

Obracela jsem stránky, na nichž Václav a Lucie dorůstají – stejné jako jiné děti, a přece někdy nucené do "jinakosti" – a přestože prvních pět nebo šest kapitol jsem bojovala se (silným) pokušením knihu odložit, nevzdala jsem se, a neželím toho. 

Jak se dětští hrdinové knihy stávají dospělými (a staré postavy tamtéž ještě staršími, ba umírajícími), získává příběh další rozměry, odvíjí se v zákrutech a odkrývá věci, o kterých asi mnoho mých čtenářů ví svoje (ano, vy víte, které z vás myslím )… a mnoho jiných čtenářů pravděpodobně neví nic (a vy asi také víte, které z vás myslím).

Oběma skupinám si dovoluji Životopis černobílého jehněte doporučit – tedy pokud máte odvahu si četbou připomínat to, co byste možná radši zapomněli, či pokud máte odvahu dozvědět se něco, co byste možná radši nevěděli.

Odměnou statečným (a těm, kdo ve čtení vytrvají i přes jistou nepřehlednost děje a postav) budiž překvapivý a působivý konec knihy, který mně na Životopis černobílého jehněte nedá zapomenout ještě dlouho.

"Jen si zapal, chlapče, nestyď se," řekl major a jakoby na důkaz toho, že je na světě opravdu vše možné, si ležérním gestem sám zapálil cigaretu vyleštěným kovovým zapalovačem. Václav chvíli rozpačitě mlčel a pak řekl: "Ne, opravdu nebudu, já nekouřím, víte. Já jsem muzikant a hraju na klarinet, takže víte, přece jenom… plíce a tak, no…" Druhý důstojník zvedl oči od papírů, pohlédl na Václava a poté na majora. Major pohlédl zpět na náčelníka a řekl: "No to je vlastně důvod, proč jsme si tě pozvali, branče."

Václav nevěděl, o čem major mluví, ale pro jistotu raději několikrát řekl "Aha. Jo, aha."

"Při pročítání tvých materiálů jsme si všimli," začal major,"tvé fotografie." Na chvíli se odmlčel, nasál voňavý kouř bulharské cigarety a pokračoval: "Tvůj původ, tvoje rodina no a tak dále… To je tvoje věc. Do toho nám tady nikomu nic není, ale protože jsi složil hudební zkoušku právě ve hře," podíval se do spisu a po chvíli hledání četl: "ve hře na klarinet – no tak to celou situaci mění." Václav se pohupoval v kolenou a stále nevěděl, kam major míří. "Zkrátka, abych ti to vysvětlil, chlapče. Tvoje materiály jsou v pořádku." Podíval se do nich a svým pravým ukazovákem v nich podtrhával. "Vzorný učeň s vyznamenáním. Nejlepší žák ročníku. Zkouška na klarinet složena na výbornou. Doporučení k okresní posádkové hudbě. Tady se sice říká, že seš málo politicky aktivní, ale v tvém věku je malá politická angažovanost vcelku obvyklá. Ovšem jistě si uvědomuješ, chlapče, že v této politicky velmi složité době, ve které žijeme, je nutné být neustále politicky připravený."

"Já vím moc nerozumím," řekl Václav, ale cítil, že se blíží nějaký průšvih. Když na něj lidi začali mluvit takhle zeširoka a spisovně, nikdy to nic dobrého nevěštilo.

"Jistě, že ne, no ovšem, na to seš přece jenom mladý. Zkrátka imperialistická reakce a její přisluhovači – i u nás. Ano!!! I u nás!!! – nespí a sledují všechny naše kroky." Poté se major znovu na chvíli odmlčel. "Když jsme studovali tvoje materiály," pokračoval major dál, "narazili jsme na tvoji fotografii. A v té samé chvíli jsme si uvědomili, že nám zde vyrůstá problém."

"Mám si nechat udělat novou fotku?" zeptal se Václav, ale začínal tušit, že celá věc bude nejspíš složitější.

"Zkrátka, chlapče," pokračoval major Kosina, "já tě nemohu nechat sloužit u tak reprezentačního druhu vojsk, jako je umělecký hudební soubor, jako je například taková dechovka nebo jako je okresní posádková hudba, že? Takový soubor hraje na přehlídkách, na státních svátcích, na výročích, naší republiky, také hraje naši i sovětskou státní hymnu, také hraje internacionálu a v takovém souboru ty bohužel hrát nemůžeš. Zkrátka, chlapče, i kdybys byl ostříhán dohola, tak by bylo evidentně poznat, že seš, jak bych to tak řek, no že seš černej nebo možná míšenec. No a protože mezinárodní i vnitřní reakce nespí, mohl by tě někdo vidět, no a to, že by tě někdo viděl, by mohlo být zneužito proti naší Československé lidové armádě, a to by zase mohlo oslabit její bojeschopnost a za tu já politicky ručím, a to my tady prostě nemůžeme připustit."

"Ale vždyť jsem udělal zkoušky," řekl Václav.

"Chlapče, ty nechápeš, že tvůj talent, i když to my tady nemůžeme posoudit, není, proč tu dneska jsme, že ano? My jsme tady dneska proto, že musíme vyřešit určitý problém. Ehmmmr," odkašlal si a podíval se povzbudivě na Václava.

"Takže vám vadí,"  řekl Václav, "že jsem černej, jestli to dobře chápu?!"

"Takhle to prosím tě neber," řekl major Kosina a rozhořčeně vrtěl hlavou, "nám to tady s náčelníkem pochopitelně nijak nevadí, že jo, že ano," řekl major, obraceje se k náčelníkovi, který se s nepřítomným výrazem díval z okna. "My nejsme žádný, že jo… hmmm. Ale musíme myslet na bojeschopnost, že?"

"Rasisti?!" zasyčel Václav. Nato sebou náčelník dívající se z okna trhnul, krátce nejprve na Václava a pak na majora Kosinu pohlédl a znovu se otočil k oknu.

"No tak to, chlapče, ani nevyslovuj, takovýhle slovo," řekl major. "Takovýhle věci nám tady říkat nemůžeš, to si nemůžeš dovolit, že ano."

"Rasisti!!" opakoval Václav znovu. "Vy že nejste rasisti?"

"Tak dost!" křikl major Kosina a bouchl dlaní do stolu tak, že nadskočil i popelník, a náčelník, neúčastnící se hovoru, sebou lehce trhnul, znovu se na Václava a na majora podíval a pak něco majorovi pošeptal do ucha. Po několika vteřinách soustředění se major znovu rozhovořil: "Rozmysli si, chlapče, co říkáš, nezapomeň, že seš odvedenej a že nactiutrhání důstojníka Československý lidový armády by tě mohlo přijít draho! Draho! Moc draho, chlapče!"

Životopis černobílého jehněte, Tomáš Zmeškal, nakl.Torst 2009

Další recenze

Oficiální stránky Tomáše Zmeškala

Vidím ženu na bílém oslu.

 Cizinku.

Co ji vede do našich hor a kdo ji sem poslal? Jestli to byl ďábel, tak nevidím jeho anděly, po pravici, ani po levici.

Samotná žena na oslu. Nikdo ji nedoprovází, ani strýc, ani syn. Zná cestu. Nevidím žádného nosiče, který by vedle ní kráčel, ani pastevce, který by ji doprovázel. Co bude ta cizinka v naší vesnici dělat? Je mladá, prostovlasá, nemá na hlavě šátek, kolem pasu nemá třikrát ovinutý vlněný pás. Její vlasy září na slunci zlatem. Není to obyčejná žena. Pokud vejde do našich domů, neuhlídáme své muže, děti v kolébkách zmizí.

Leila Sebbar je (po matce) napůl Francouzka a (po otci) napůl Alžířanka. V roce 1941 se narodila v Alžírsku, kde také strávila dětství. Od roku 1963 žije v Paříži; její dílo zahrnuje celou řadu románů a esejí, překládaných po celém světě. Její texty, poetické a tajemné, se často dotýkají otázky identit, zejména maghrebských přistěhovalců a jejich potomků ve Francii. V češtině vyšla malá sbírka textů pod názvem Má sestra cizinka v roce 2003 (nakladatelství Es-ma, Brno). Dobrá zpráva pro francouzštináře: knížka je bilingvní a dá se sehnat ještě i dnes.

"Ať se zastaví před první zahradou, u budovy školy. Ten dům nepostavily ženy ze zdejších hor, stěny nestojí správně, ani krov, ani střecha. Nejsou zde pevné trámy, které by dům podpíraly, není zde krb, v němž by duchové přijímali naše dary. Je to prázdný dům a prázdný zůstane, i když se do něj ta žena nastěhuje, aby se o něj starala. Kohoutí krev nezabarvila veřeje dveří, prostor nade dveřmi neozdobila rozpraskaná hovězí kůže.

Je to dům nevěrnice.

Cizinka na bílém oslu se blíží k vesnici.

Nikdo ji nečeká, starousedlíci ji nebudou vítat.

Ať dojde na konec cesty, k zahradě jediného významného člověka naší vesnice a vstoupí do prokletého domu, v němž na stropní trám nikdy nepověsili kolébku s nemluvnětem. není tam trám, nebude tam dítě.

Tato žena je sama.

Zavřeme své domy.

Je u nás bez svého muže. její břicho není úrodné každý rok jako ta naše. Nikdo pro ni nevyrobí tkalcovský stav, co by to bylo za vlnu z jejích rukou. Kdo by se odvážil.  

Není to obyčejná žena, je sama, opuštěna svými blízkými, zůstala sama. Mám z té cizinky strach. Ta, o níž nic nevím, ukradla mého milovaného. Je pryč. Nechal tu prázdný dům bez dětí uložených v kolébce. Oheň v krbu už nehoří, duchové pláčou. Opustil dvůr i granátovník, a já nikdy neviděla jeho červené květy. Odešel do města, kde se ženy procházejí nahé, říkali mi to a já tomu věřím. On tam chodí po ulicích, tráví čas v kavárnách, kde sedávají ženy se zářivými vlasy. Viděli ho s tou cizinkou.  

Žena na bílém oslu přichází oznámit novinu.

Co když nese dopis od mého milovaného, co když mi přichází oznámit, že se vrací ten, jehož každý den volám tam shora od zbožňovaného stromu. Do pasu nahá, s videlmi a odhalenými vlasy jsem krásnější než všechny cizinky ve městě, krásnější než  ta žena na cestě do vesnice. Třikrát jsem na svého manžela volala, a on nepřišel."

"Podle přesvědčení vývojových psychologů si člověk nemůže osvojit jazyk ve společenském vakuu, zbaveném osobních vazeb, vzájemných vztahů a lidských motivací.

Děti se nenaučí hovořit jen podle televize nebo rádia a mladý Tarzan, který se naučí anglicky číst podle obrázkových knížek, patří do říše fantazie. Porozumění smyslu výpovědí u dětí předchází porozumění jazykové struktuře a je jeho základem."  

PhDr. Jan Pokorný se, jak jsem se s překvapením dozvěděla z přebalu jeho výborné knihy, narodil v roce 1982 (hrůza, to už jsem chodila do školy!) a vloni získal na Karlově univerzitě titul PhD. Dnes se věnuje doktorandskému studiu v Ústavu etnologie tamtéž. Víc se mi o tom pozoruhodném mladém muži zjistit nepodařilo – ač předpokládám (a doufám), že v budoucnu o něm ještě uslyšíme.

Nakladatelství Grada Publishing mu letos vydalo práci s názvem Lingvistická antropologie – jazyk, mysl a kultura, která je, pokud vím, jedinou publikací tohoto tématu, vyšlou v posledních letech v češtině.

Kniha byla pravděpodobně zamýšlena především jako studijní literatura pro studenty etnologie, kulturní antropologie a lingvistiky, což ale neznamená, že se po přečtení nebude dobře vyjímat v knihovničce (či pod polštářem) "nestudentů". Už přebal knihy po pravdě slibuje, že se čtenář "seznámí s historií a základy etnolingvistiky, vývojem jazyka, rozdíly v řečových normách a chování příslušníků různých kultur a způsobu reprezentace světa, ve kterém žijeme. Dozví se, jak hovoří Austrálci se svými tchyněmi, proč papuánští muži počítají jinak než ženy nebo proč si amazonští indiáni neberou manželky, které mluví stejným jazykem." A dozví se i, že ne všude děti učí mluvit stejným způsobem:

"Výzkum B. Schieffelinové a E. Ochsové však ukázal, že podmínky, v jakých se děti učí jazyk, se kulturně liší. Ve středostavovských rodinách v USA se již ve velmi malém věku k dětem hovoří v tzv.dětské řeči (baby-talk), která se vyznačuje redukcí souhláskových skupin, pomalou výslovností, výraznou intonací, krátkými větami s jednoduchým významem, opakováním a parafrázemi, a často také specifickým slovníkem. V jiných kulturách, které reprezentují například Kaluliové z Nové Guineje, mají děti naopak většinou roli pasivních posluchačů nezjednodušené komunikace dospělých. Děti přesto získají plnou gramatickou kompetenci. Sami Kaluliové jsou údajně překvapeni, když se dozví, že na Západě se k dětem hovoří se zjednodušeným rejstříkem, a nechápou, jak se dítě může v takovém prostředí naučit hovořit gramaticky správně.

Tento rozdíl může souviset i s formou domácího života. Ve vysoce individualizovaných domácnostech na Západě stráví dítě většinu času s jedním člověkem a má málo příležitostí sledovat normální komunikaci dospělých. Ve zjednodušeném rejstříku hovoří s dětmi například Tamilové, Inuité, Američané a Evropané. Samojci, některé afroamerické komunity, Jávánci nebo Kaluliové naopak příliš nezjednodušují, pokud je tím postižena gramatičnost výpovědi, a porozumění raději usnadňují dětem častým opakováním. Liší se i postoj k prvním dětským pokusům s jazykem.

Některé kultury se snaží interpretovat dětská gesta a zvuky jako snahu o komunikaci již velmi záhy. Podle Wishramů používají nemluvňata svůj vlastní jazyk, kterým se dohovoří i se psy a kojoty,  ale ztratí tuto schopnost, jakmile si osvojí jazyk dospělých. Podle Ašantů spolu mohou nemluvňata komunikovat, nesmí být proto přítomna porodu, aby nenarušovala jeho průběh. Naopak Wapiriové z Austrálie nepovažují dětské žvatlání za skutečnou řeč před druhým rokem věku a podobně jako Inuité na ni ani nijak nereagují. Samojci nebo Kaluliové sice dětské projevy jako snahu o komunikaci vnímají, vyhýbají se však jejich interpretaci, tak jako se vyhýbají interpretaci cizích psychologických stavů obecně. U Samojců je také patrná snaha nechat dítě, aby se přizpůsobilo dospělým, a ne naopak. Místo aby se pokoušeli formulovat jeho pravděpodobný záměr, nechají dítě, aby se vyjádřilo jasněji. V jiných společnostech (athabaská etnika) zase existuje tendence glosovat nejasné dětské výroky pomocí sociálně přiměřených formulací, bez ohledu na jejich skutečné záměry.

 Opravování nebo domýšlení dětských výroků se označuje jako expanze. Japonci při expanzi často přeformulovávají dětské výroky tak, aby byly kulturně a společensky přijatelné.

Kulturním konstruktem jsou do značné míry také "první slova", která se od dítěte očekávají a která se hledají v jeho projevech. U Kaluliů se předpokládá, že první slova dítěte jsou "matka" a "prsa." U Gapunů z Nové Guineje je to slovo "odcházím" a jiné projevy asertivity a egocentrismu. U Samojců se za první slova dvouměsíčních dětí označuje kletba "sněz exkrement."

Podle B. Schiffelinové má kultura a společenské prostředí na podobu dětské řeči značný vliv. Způsob jazykové socializace ovlivňuje pořadí, v jakém si děti osvojují gramatické kategorie a v multilingvním prostředí také výběr jazykové varianty. I poměrně malé děti jsou citlivé na sociální konotace gramatických konstrukcí a používají výrazy, které jsou přiměřené jejich společenské identitě a roli. Způsob jazykové socializace je spojen i s jevy okolo vymírání jazyků. I když si rodiče často přejí, aby se dítě naučilo jejich rodný jazyk, způsobem jazykové socializace je přivádí spíše k cizím, dominantním jazykovým formám, které podle nich vyžadují větší pozornost a explicitní instrukce (situace haitské kreolštiny v New Yorku)." 
 

Podle 85% Lagosanů je AIDS nemocí bělochů. Věří, že se lze nakazit jedině pohlavním stykem s bělochem,

zjistil prý doktor F. Soyinka při svém průzkumu v roce 1987. Celá historie objevu viru HIV a varování světové veřejnosti je napínavá jako ta nejnapínavější detektivka (ačkoliv o chlup děsivější) a vůbec se nedivím, že jí Laurie Garrettová věnovala skoro dvě stě z šesti set sedmdesáti tří stran knihy Přežijeme? Morové rány dneška.  

Laurie Garrettová je bioložka a novinářka; za sérii článků o ebole získala Pullitzerovu cenu, a její knihy The Coming Plague: Newly Emerging Diseases in a World Out of Balance (Penguin; 1995) a Betrayal of Trust: The Collapse of Global Public Health (Hyperion; 2001) jsou překládanými bestsellery. První z nich vydalo předloni v češtině i nakladatelství Triton. Přestože jde o knihu patnáct let starou a mnohé informace už zasluhují doplnění (zde se toho úkolu skromně ujal překladatel Pavel Pokorný, který nejkříklavější případy zazáplatoval poznámkami), odvážím se napsat, že pro nás ne-biology přináší celou řadu informací v té pravděpodobně nejčtivější možné podobě.

Všude, kam přišli, zaregistrovali, že obyvatelé se velice moudrými opatřeními snaží bránit šíření epidemie. Cesty kolem vesnic byly zataraseny, doprava po řekách Ebola a Zaire byla úplně zastavena, nemocní vesničané a jejich příbuzní byli uzavřeni v karanténě, mrtvá těla se pohřbívala daleko od obydlí a lidé se pokud možno nepohybovali mezi jednotlivými komunitami.

„Těmhle lidem to myslí," řekl Piot Sureauovi, na něhož opatření také udělala dojem.

V jedné vesnici asi 20 km od Yambuku nalezli Piot a Sureau manžele ležící v chatrči bok po boku. Oba bojovali závěrečný zápas s nemocí.

Pierre odebral krev muži, zatímco Peter připravoval paži ženy. Našel její žílu a vpíchl jehlu. Zatímco uvolnil škrtidlo a sledoval, jak krev zvolna plní injekční stříkačku, muž zaúpěl a zemřel.

Jeho manželka vykřikla. Sureau rychle jehlu vytáhl a žena se otočila, aby mrtvého muže objala.

Zajímá vás, jak boj s komáry a chudobou přispěl k celosvětovému rozšíření rezistentních druhů malárie? V jakých vlnách se šíří chřipková epidemie? Jak se parazité a viry brání lékům? Jak se může stát, že jedna nemoc zmírní postup jiné? A proč může být zametání nebezpečné? A jak je možné, že růst měst někde přináší prosperitu, zatímco jinde úpadek? Jak mezinárodní obchod ovlivňuje zdraví světové populace? Co to znamená pro mikroby… a pro nás?  

Četla jsem Přežijeme? asi čtyři měsíce, ale nelituji. Připomněla mi, že zdraví není samozřejmostí; poučila mě o tušeném, že vědci kromě bojů s mikroby bojují i s vládami a politikou ("za ničivé londýnské epidemie dokázal lékař John Snow, že se cholera přenáší vodou. Odstranil totiž páku u pumpy na Broad Street, která byla  jediným vodním zdrojem pro tamní chudé, a epidemie se v tom místě zastavila. Úřady to však nepřesvědčilo.") a že ekonomický rozvoj může přinášet i velká rizika.  

"Sedmdesátá léta byla celosvětově dobou sexuálního uvolnění a experimentů mládeže. Mladí homosexuálové i heterosexuálové zaplavovali módní metropole od Nairobi po Amsterodam, aby zde našli vzrušení a anonymitu městského nočního života. Antikoncepční pilulka osvobodila mladé ženy od strachu z nechtěného otěhotnění a heterosexuální dobrodružství se poprvé v dějinách zdála být bezpečná. V Evropě a Severní Americe těžili z nového společenského klimatu především homosexuální muži, zatímco v rozvojových zemích, především v Africe, to byli mladí heterosexuálové.

Od nóbl West Endu v Londýně po centrum Abidžanu všechny spojovala nová sexuální atrakce: diskotéka. V barech celého světa mladí popíjeli a tančili za zvuků elektronické hudby a snažili se přitom najít vhodného partnera. V často nemilosrdných a nepřátelských podmínkách velkých, odlidštěných měst nabízela diskotéka pocit intimity. Odejít s novou známostí bylo sice trochu nebezpečné, ale přidávalo to celému dobrodružství jen další sexuální kouzlo. A milionům žen, zvláště v rozvojových zemích, skýtala nová atmosféra zdroj obživy (často jediný) – prostituci.

V rozvojovém světě se v 70. a 80. letech objevily nové trendy v mužské zaměstnanosti. Mladí muži svázaní sňatkem s rodinou a vesnickým prostředím začali dojíždět za prací do velkých měst. Každé pondělí ráno vyráželi do Nairobi, Harare, Bombaje, Limy či Abidžanu, přes týden bydleli v dělnických ubytovnách a v pátek večer se vraceli domů na víkend. Pro mnohé z nich to znamenalo diskotékový cyklus: ve městech si sháněli po nocích holky, často prostitutky, ale na víkend se vraceli ke svým manželkám.

K podobným věcem docházelo ve městech už dříve. Za Aristotela a Platóna byly Athény tak plné homosexuálních a heterosexuálních radovánek, že i bohové pořádali orgie. Koncem 20. století však lidé začali střídat partnery tempem dosud nebývalým. Na planetě žilo přes 5 miliard lidí a poměr obyvatel měst vůči venkovu stále rostl. Vzdušná doprava a mosově dostupné cestování umožňovalo lidem celého světa dostat se do libovolného města. Spousta mladých volala mimo jiné i po sexuální svobodě.V průmyslovém světě se vzmáhal duch feminismu podporující sexuální osvobození žen. Celosvětově převažovali mladí lidé do 25 let, a tak bylo jasné, že tato celosvětová sexuální vlna má nepřekonatelnou sílu.

"Proč musejí teplouši tolik šukat? Jako bychom neměli jiank co na práci… jenom žijeme v našem ghettu, tancujeme a bereme drogy a šukáme," běduje zničená postava z divadelní hry Faggots (Teplouši) gayského autora z New Yorku Larryho Krammera.

Jakou emocionální daň bude nutné zaplatit za anonymní sexuální radovánky, to patrně tušili mnozí jejich účastníci už koncem 70. let. Ale nebezpečí daně, kterou si budou žádat mikroby, vnímalo jen několik pozorných zdravotnických odborníků. Dalo se snadno přehlédnout."

"Kam vobrátíte ten hlad, co ste v sobě nechali narůst a kterej jste předali svejm dětem? Co budete dělat potom, ptám se. Nebudete mít na čem si ho vylejt… leda na sobě samejch."

Forrest Carter se ve své domovině proslavil spíše jako politik než jako spisovatel, který prodejnost svých knih podporoval vymyšleným životopisem.

Navzdory údajům, které uváděl, Carter nebyl sirotek  ba ani Indián: vyrůstal s rodiči a svými třemi sourozenci v Alabamě; v Coloradu vystudoval žurnalistiku a do Alabamy se později vrátil se svou indiánskou manželkou.

Politický život zasvětil obhajobě rasové segregace (když přestávala být v módě, několikrát ho jeho antisemitské a protičernošské výroky stály místo), založil od Ku-Klux-Klanu odštěpenou organizaci White Citizens Council, zorganizoval vydávání měsíčníku Jižan a v roce 1970 kandidoval za bílou rasistickou platformu.Ve volbách byl drtivě poražen, což můžeme považovat za štěstí: po této potupě se totiž odstěhoval do Texasu, své děti nazýval vnuky… a začal psát.  A ačkoli mu za celý život vyšly jen tři knihy, jedna z nich patří do věčné Top Five mojí knihovny. ( Může být i v té vaší, když si ji objednáte ZDE )  

"Jarní deště rozezpívaly žáby a včely bzučely kolem prvních květů. Alope se zvedla od kotlíku. Očima sledovala svého syna Talu, jak skáče do mělkého potoka. Stál zeširoka rozkročen na buclatých nožkách a kulatým zadečkem rozstřikoval vodu. Její čtyřletá dcerka se pokoušela staršího bratra napodobit a batolila se za ním. Voda nad nimi vyletovala ve stříbřitých krůpějích. Alopina tchyně stála poblíž. Zachytila její pohled a usmála se.

"Jsou silní."

"Ano," zasmála se Alope. "Na mě skoro až příliš."

Nejmladší dceruška, ještě nemluvně, se houpala ve vaku mezi dvěma duby a hrála si s korálky, zavěšenými nad ní. Byl to dobrý čas. Alope se dívala na svoje děti a zaplavila ji radost. Nezpůsobilo to jaro. Ta rodinná soudržnost ji naplňovala hlubokým pocitem uspokojení. Goklayeh miloval svoje děti stejně bezvýhradně jako ona. Kdykoli byl pryč, vyhlížely ho a vesele křičely na uvítanou. Dokonce i nemluvně už rozeznávalo jeho kroky a smálo se, když je vyhazoval do výšky a chytal do náruče; Tala a Leta ho zatím chytali za nohy, aby se s ním svalili na zem. Život byl dobrý. Žili tu v klidu a brzo se vrátí domů, jen co modré kabáty odejdou. Na rančerii nebylo ani potřeba stráží. Zůstal tu jediný muž, její otec Noposo, a i ten pouze proto, že se mu nechtělo do vesnice. Seděl pod stromem a podřimoval. Alope se usmála: při večeři mu donese jídlo. Stařec byl na ní závislý.

Sklonila se nad kotlíkem. Něco nebylo v pořádku. Rychle se ohlédla na syna a dcerku: stále ještě výskali a cákali se. Její tchyně poodešla k vaku a tiše broukala nemluvněti. Podívala se do rokle. Ženy vařily, volaly na sebe, smály se. Děti pobíhaly, hrály hry. Ale ten pocit ne a ne odejít. Plna úzkosti cítila, jak se jí něco zadrhlo v hrdle. Žáby přestaly kvákat. Váhavě vykročila k Talovi a Letě, kteří si hráli v potoce. Zastavila se a znovu se rozhlédla. Pak je uviděla. Stáli v dlouhé řadě ve svahu nad roklí a v rukou se jim leskly tasené šavle. Někteří měli dlouhá kopí zakončená ostrým bodcem. Byli vousatí a zubili se, jako by chystali velkou legraci. Řada se táhla daleko za ženy pod ní.

Hovor v rokli ustal, ale některé děti dosud nic netušící, se smály a pokřikovaly do ticha. Ticho probudilo starého Noposa. Vyskočil. Jeden z vojáků se vrhl dolů a probodl starce kopím. Noposo se zlomil a klesl. Vzápětí naplnil vzduch divoký jek žen a dětí. Řada vojáků odpověděla řevem a řítila se do rokle mezi Apače. Alope běžela k potoku. Rána ji srazila k zemi. Padl na ni voják a trhal z ní šaty. Kroutila se, kopala, bila ho. Překvapila Mexičana svou silou. Vzepřela se pod ním a prudce ho odvalila na stranu, vyškrábala se na všechny čtyři s pokoušela se v mračnech prachu zahlédnout své děti. Mexičan zaklel a vrhl se za ní. Chytil ji za kotník a strhl ji nahou pod sebe, otočil ji a udeřil Alopu tvrdě do obličeje. Ta rána zlomila její hysterii. Před očima se jí objevila mlha. Divoce se rozhlížela po dětech, už se nebránila, snažila se jenom pohybovat hlavou, aby je našla.

Kolem ní vrávorala žena, které na zádech visel křičící voják a strhával ji k zemi. Vedle klesla mladičká dívka. Oči měla divoké, nevidomé, ústa otevřená, dlouhými vlasy zametala zem, jak křečovitě škubala hlavou. Obrovitý voják ležel mezi jejíma skoro dětskýma nohama, které kopaly a mlátily do vzduchu. Všude zmateně pobíhaly ženy a děti a marně se snažily uniknout. Viděla, jak kolem ní běží tchyně s nemluvnětem v náručí. Pak do jejího zorného pole vnikla ruka a chytila stařenu za dlouhé vlasy. Druhá ruka ´tala do jejích zad šavlí. Staré tělo se groteskně, nepřirozeně zlomilo dozadu, trup téměř rozpolcený. Plačící nemluvně padlo na zem. Alope se snažila dosáhnout na dítě necelý metr od ní, ale nemohla uvolnit ruku. Prachem viděla Talu, jak sem utíká od potoka a zvedá buclaté nožky. Za ním běžela Leta, padla, znovu vstávala. Leta plakala, pěstičkami si utírala oči. Tala neplakal. V jeho malém kulatém obličejíčku se zračilo zarputilé odhodlání. Jako Goklayeh, pomyslela si bláznivě Alope. Zahlédla dalšího vojáka. Běžel k Talovi.

 "Utíkej, Talo, Utíkej!" zaječela Alope. Voják prudce mávl šavlí a Talovi odlétla hlava od těla. Krev vystříkla vysoko do vzduchu jako z fontány. Bezhlavé tělíčko udělalo ještě krok k matce. Další. Buclaté paže sebou trhly, zamávaly. Padl blízko ní.

Alope necítila vojáka na sobě, ba ani zuby, které ji kousaly do ňader a tváře. Letu zahalil prach a už ji neviděla, ale mezi ostatními slyšela její křik. Znovu se pokusila dosáhnout na nemluvně, vytrhla paži a natáhla se na tu krátkou vzdálenost, která ji dělila od dítěte plačícího na zemi.

Jeden z Mexičanů se sklonil, dítě zvedl a skoro něžně je pohoupal. Nemluvně přestalo kvílet. Viděla, jak se malé knoflíky oči otevřely v úžasu a jek nemluvně zadržuje vzlyky, otřásající drobným tělíčkem, a pofňukává. Voják křikl na druhého a uzavřeli sázku. Vyhodili dítě do vzduchu. Druhý voják napřáhl kopí, až se dlouhý hrot zaleskl na slunci, a pod ním se zatřepotal kousek červené látky. Oči se jí zakalily, viděla krátké ručičky, jak se vzduchem komíhají výš a výš. Teď už nemluvně padalo a černé oči se mu rozšířily úlekem. Kopí vyrazilo vzhůru, mrštné jako had, setkalo se s padajícím tělem a probodlo bříško. Tvář nemluvněte ztuhla hrůzou. Alope přestala vnímat. Už neviděla nemluvně, zmítající se na násadě oštěpu, ani Letu s břichem rozseknutým šavlí, jak se k ní plazí po zemi. Necítila nůž, který jí odřezával drobná ňadra, a nedusila se, když jí cpali do úst vlastní prsy. Zemřela na kopí spolu s nemluvnětem."  

Kniha Odvedu vás do Sierry Madre si neklade za cíl být důvěryhodnou historickou prací – to snad v případě  beletristicky zpracované biografie osobnosti tak záhadné a rozporuplné, jako byl Geronimo, ani nelze. I kdyby však byla smyšlena celá, od prvního do posledního písmenka, jde pořád o výjimečný příběh o síle ducha, odvaze, zoufalství, odhodlání a lásce ke svobodě.

"Tato nemocnice už ženy neošetřuje," vyštěkl strážný . Stál nahoře na schodišti a ledově chladým pohledem si měřil zástup shromážděný dole před nemocnicí Maláj.

Z davu se ozvalo hlasité mručení.

"Ale tohle je ženská nemocnice!" vykřikla jedna z žen za Marjaminými zády. Následovaly souhlasné výkřiky. 

Marjam si přehodila Azízu z jedné paže na druhou. Volnou rukou podpírala sténající Lajlu, která se držela kolem krku Rašída.

"Teď už ne," prohlásil tálib.

"Moje žena bude mít dítě!" zaječel podsaditý muž. "To má rodit tady na ulici, bratře?"

Marjam tu zprávu slyšela už v lednu. Muži a ženy měli navštěvovat odlišné nemocnice, veškerý ženský personál bude z kábulských nemocnic propuštěn a poslán na práci do jediného centrálního zařízení. Nikdo tomu nevěřil a Tálibán toto rozhodnutí dosud do praxe nezavedl. Až teď.

"A co nemocnice v Alíábádu?" vykřikl jiný muž.

Strážný zavrtěl hlavou.

"A ve Vazír Akbar Chán?"

"Pouze muži," odtušil strážný.

"Co tedy máme dělat?"

"Běžte do Rabía Balchí," řekl strážný.

Dopředu se protlačila mladá žena a prohlásila, že tam byla. Nemají nezávadnou vodu, vypočítávala, žádný kyslík, žádné léky, žádnou elektřinu. "Není tam vůbec nic."

"A tam právě půjdete," prohlásil strážný.

Ozvalo se další nesouhlasné mručení a výkřiky, pár nadávek. Kdosi hodil kamenem.

Tálib pozdvihl kalašnikov a párkrát vystřelil do vzduchu. Jiný tálib za jeho zády zamával bičem.

Dav se urychleně rozprchl.

Khaled Hosseini se narodil v roce 1965 v hlavním afghánském městě do rodiny zaměstnance ministerstva zahraničních věcí a středoškolské učitelky.  Když mu bylo jedenáct let, odcestoval s rodiči na diplomatickou misi do Paříže, odkud se měli vrátit v roce 1980. Jejich návrat byl překažen vpádem Sovětů do Afghánistánu; rodina Hosseiniů požádala o politický azyl ve Spojených státech, kde Khaled vystudoval střední a vysokou školu a kde se později stal lékařem.

Během praxe založil nadaci, napsal svůj první román The Kitte Runner (do češtiny přeložený jako Lovec draků) a po jeho ohromném úspěchu publikoval v roce 2007 další knihu, u nás vyšlou pod titulem Tisíce planoucích sluncí.

Příběh nemanželské Marjam, jejích jen vzácně klíčících a vzápětí zašlapávaných nadějí na šťastný a důstojný život se prolíná s příběhem Lajly – dívky milované otcem a přehlížené matkou, dívky, z jejíchž bratrů se stali šahídi, která prožívá svou první lásku a těší se na slibnou budoucnost. Lajliny sny se rozpadnou v okamžiku, kdy válka rozmetá – doslova – její domov, rodinu i lásku a kdy jí nezbyde nic jiného, než se provdat za Paštuna Rašída, Marjamina manžela, který věří v mužskou čest´ochraňovanou ženami, nezdráhá se manželky napravovat pěstí a zoufale touží po náhradě za utopeného synka. Osud Afghánistánu, kde se toto vše odehrává, není o nic radostnější než osud všech postav románu, marně hledajících štěstí a lásku, platících za vlastní i cizí chyby, míjejících se ve svých nesdílitelných touhách.

Obálka knihy (mě) původně trochu odrazovala, ale recenze na blogu Tomáše Tatranského vzbudila mou zvědavost. Nelituji (díky, Tomáši!), a vůbec se nebojím, že tenhle tip by mi nějaký čtenář mohl později vyčítat.

"Čekárna nemocnice Rabía Balchí byla plná žen v burkách a jejich dětí. Vzduch páchl potem a nemytými těly, chodidly, močí, cigaretovým kouřem a dezinfekcí. Pod nefunkčním stropním ventilátorem se honily děti, přičemž přeskakovaly natažené nohy podřimujících otců.

Marjam pomohla Lajle posadit se a opřít o stěnu, z níž opadaly kusy omítky a vytvořily tak na zdi siluety neznámých cizích zemí. Lajla se kymácela dopředu a dozadu a rukama si svírala břicho.

"Zařídím ti vyšetření, Lajlo džó, slibuju."

"Ale pospěš si," řekl Rašíd.

U přepážky registrace byl houf žen, které se vzájemně strkaly a tlačily. Některé z nich držely v náručí kojence. Jiné se vydělily z masy ostatních a vrhly se k dvoukřídlým dveřím, za nimiž byla chodba k ošetřovnám. Cestu jim zahradil ozbrojený tálibánský strážný a poslal je zpět.

Marjam se vrhla do davu. Zapřela se na patách a zabořila se do změti loktů, boků a lopatek cizích žen. Kdosi ji nabral loktem pod žebra a ona úder vrátila. Jakási tuka jí zoufale chňapla do obličeje. Marjam ji prudce odhodila. Aby se prodrala kupředu, chňapala po pažích a loktech, tahala jiné ženy za vlasy, a když na ni jedna žena vedle ní sykla, Marjam také zasyčela.

Marjam si nyní uvědomovala, jaké oběti musejí matky přinášet. Ztráta slušnosti byla jednou z nich. Se smutkem pomyslela na Nanu, na oběti, které musela přinést i ona. Na Nanu, která ji mohla odložit nebo ji pohodit někde do škarpy a uprchnout. Ale neudělala to. Místo toho Nana snášela potupu, když porodila harámí, a svůj život zasvětila nevděčnému úkolu Marjam vychovávat a svým zvláštním způsobem ji milovat. A Marjam nakonec před ní dala přednost Džalílovi. Zatímco si s drzou rozhodností probojovávala cestu do předních řad tlačenice, přála si, aby mohla vrátit čas a být Naně lepší dcerou. Kéž by tehdy chápala to, co věděla o mateřství nyní.

Zničehonic se ocitla tváří v tvář sestře, která byla od hlavy po paty zahalená ve špinavé šedé burce. Sestra mluvila s mladou ženou, jejíž burka na hlavě prosakovala matně rudou krvavou skvrnou.

"Mé dceři odtekla voda a dítě se dosud nenarodilo," vykřikla Marjam.

"Teď s ní mluvím já," zaječela zkrvavená mladá žena. "Počkejte, až na vás přijde řada!"

Celá masa žen se zakymácela ze strany na stranu, jako vysoká tráva kolem kolby, když se mýtinou prohnal vítr. Žena za Marjaminými zády ječela, že si její dcera zlomila loket, když spadla ze stromu. jiná žena volala, že má krvavou stolici.

"Má teplotu?" zeptala se sestra. Marjam chvíli trvalo, než si uvědomila, že to promluvila na ni.

"Ne," odpověděla Marjam.

"Krvácení?"

"Ne."

"Kde je?"

Marjam ukázala přes zahalené hlavy do míst, kde seděla Lajla s Rašídem.

"Dostaneme se k ní," řekla sestra.

"Za jak dlouho?" vykřikla Marjam. Kdosi ji popadl za rameno a tahal dozadu.

"To nevím, odpověděla sestra. Řekla ještě, že mají jen dvě lékařky a obě momentálně operují.

"Má bolesti," řekla Marjam.

"Já taky," zvolala žena se zkrvavenou hlavou. "Počkejte, až na vás přijde řada!"

Marjam odtáhli dozadu. Výhled na sestru ji zastínila cizí ramena a temena hlav. Ucítila kojenecké mléčné odříhnutí.

"Projděte se s ní," zaječela ještě sestra. "A počkejte."

Venku už byla tma, když je sestra konečně zavolala dovnitř. Na porodním sále bylo osm lůžek, na nichž se ženy svíjely a sténaly pod dohledem zahalených zdravotních sester. Dvě z žen právě rodily. Mezi jednotlivými lůžky nebyly žádné závěsy. Lajla dostala postel na vzdáleném konci u okna, které někdo zatřel černou barvou. Nedaleko byla výlevka, popraskaná a vyschlá a na šňůře nad umývadlem visely potřísněné chirurgické rukavice. Uprostřed místnosti Marjam spatřila hliníkový stůl. Horní desku měl potaženou prostěradlem v barvě sazí; spodní deska byla prázdná.

Jedna z žen si všimla Marjamina pohledu.

"Živé dávají nahoru," řekla unaveně.

Lékařka v tmavomodré burce byla malá utrápená žena s ptačími pohyby. Všechno, co říkla, znělo netrpělivě a naléhavě.

"První dítě." Pronesla to tímto tónem, nebyla to otázka, nýbrž tvrzení.

"Druhé," řekla Marjam.

Lajla vykřikla a otočila se na bok. Prsty sevřela Marjam ruku.

"Byly při prvním porodu nějaké problémy?"

"Ne."

"Vy jste její matka?"

"Ano," řekla Marjam.

Lékařka si vyhrnula spodní část burky a vytáhla kovový kuželovitý nástroj. Zvedla Lajlinu burku, široký konec svého nástroje jí přiložila k břichu a úzký si zastrčila do ucha. Poslouchala téměř minutu, měnila místa, znovu poslouchala a zase změnila místo.

"Musím to dítě nahmatat, hamšíro."

Navlékla si jednu z rukavic přichycených kolíčky na šňůře nad umyvadlem. Zatlačila jednou rukou Lajle na břicho a druhou vklouzla dovnitř. Lajla zaskučela. Když byla lékařka hotová, podala rukavici sestře, která ji opláchla a přichytila kolíčky zpátky na šňůru.

"Vaše dcera potřebuje císařský řez. Víte, co to znamená? Musíme otevřít její lůno a dítě vytáhnout ven, protože je v pánevní poloze."

"Nerozumím," řekla Marjam.

Doktorka vysvětlila, že dítě je

 natočené tak, že samo by nevyšlo. "A taky už to trvá příliš dlouho. Musíme ji okamžitě odvézt na porodní sál."

Lajla s pitvorným úšklebkem přikývla a hlava jí klesla na stranu.

"Něco vám ale musím říct," pokračovala lékařka. Přistoupila blíž k Marjam, naklonila se k ní a promluvila tlumenějším, důvěrnějším tónem. V jejím hlase se teď ozýval náznak rozpačitosti.

"Co říká?" zaúpěla Lajla. "Je něco s dítětem?"

"Jak to ale vydrží?" řekla Marjam.

Lékařka zřejmě v té otázce zaslechla obvinění, soudě podle obranného posunu v tónu jejího hlasu.

"Vy si myslíte, že se mi to takhle líbí? řekla. "Co chcete, abych dělala? Nedají mi, co potřebuju. Nemám tady ani rentgen, žádné odsávání, žádný kyslík, dokonce ani obyčejná antibiotika. Když nám nabídne peníze nějaká neziskovka, Tálibán to odmítne. Nebo ty peníze předají tam, kde se starají o muže."

"Ale, doktorko sáhibo, nemáte vůbec nic, co byste jí mohla dát?" zeptala se Marjam.

"Co se děje?" zaúpěla Lajla.

"Můžete lék koupit za vlastní peníze, ale…"

"Napište mi, jak se to jmenuje," řekla Marjam. "Napište to a já ho obstarám."

Lékařka zavrtěla pod burkou stroze hlavou. "Na to už není čas"," řekla. "Zaprvé ten lék nemá žádná ze zdejších lékáren. Běhala byste ulicemi od jedné k druhé, možná i přes celé město, a je málo pravděpodobné, že byste ho sehnala. Navíc je skoro půl deváté, takže by vás asi zavřeli za porušení zákazu vycházení. Ale i kdybyste lék sehnala, je téměř jisté, že byste si ho nemohla dovolit koupit. Nebo byste musela licitovat s někým podobně zoufalým. Nemáme čas. To dítě musí přijít na svět okamžitě."

"Řekněte mi, co se děje," křičela Lajla. Podepřela se na loktech.

Lékařka se zhluboka nadechla a potom Lajle oznámila, že nemocnice nemá žádná anestetika.

"Ale budeme-li otálet, přijdete o dítě."

"Tak mě rozřízněte," řekla Lajla. Klesla zpátky na postel a přitáhla si kolena k břichu.

"Rozřízněte mě a dejte mi dítě."

"Velké množství jinak vyrovnaných mužů si z dětství odneslo tíživý komplex méněcennosti v oblasti sexu a milostných vztahů.

Jsou kvůli tomu špatnými milenci, a jejich ženy o ně proto mohou brzy ztratit zájem. Tito muži pak zoufale touží po sexu, jejich zoufalství vzbuzuje antipatie a antipatie podněcují zoufalství. Domnívám se, že to je příčinou rozpadu většiny manželství. Chlapecký věk je doba, kdy několik povzbudivých slov, trocha lásky a trocha úcty od rodičů a kamarádů může rozhodnout o chlapcově dlouhodobém štěstí."

Steve Biddulph je současný australský psycholog a výchovný poradce, autor mnoha překládaných knih zaměřených na výchovu, rodičovství a partnerské vztahy. Velký důraz klade mimo jiné na úlohu otců (a jiných mužů) ve výchově synů – v knize Mužství i v knize Výchova kluků.

"Možná vás znepokojí, až se dozvíte, že poměrně slušná řádka mužů ve skutečnosti nezastává v rodině místo dospělého. Ať už ve velkém světě vykonávají jakkoli náročnou práci, nebo se těší jakkoli velké úctě, když přijdou domů, změní se v jedno z dětí. A pro jejich partnerky je to nesmírná zátěž!

Nedozrálí tátové se obzvláště projeví tehdy, když je zapotřebí děti ukáznit. Jejich statečná partnerka se v kuchyni snaží přimět juniora, aby po sobě uklidil, když vtom vstoupí otec. "Proč se po něm tak vozíš?" nebo "On jenom zapomněl, nebuď k němu tak přísná" – tyto výroky jsou mužovými fatálními chybami. Samozřejmě je v pořádku, že partneři mají na kázeň různé názory, ale měli by si je ujasnit v soukromí mimo doslech svých dětí. Muži, kteří srážejí své partnerky, mívají mimochodem mizerný sexuální život (chci na tuto souvislost jen upozornit!). Je to svízel, jak hluboko jsme my muži klesli – nebo přinejmenším někteří z nás.

Slyšíte-li někdy ženy, jak si spolu povídají, když nablízku nejsou žádní muži, budete z toho mít malý šok. Říkají mimo jiné: "No já mám čtyři děti a jedno z nich je můj muž!" načež následuje jakýsi posmutnělý smích. Ženy nechtějí mít doma místo manžela další dítě, chtějí mít muže. A tím se nemyslí nějaký svalnatý gladiátor, nýbrž někdo, kdo jim bude stát po boku a bude jim pomáhat řešit, co je potřeba. Ženy touží, aby měly takového partnera, a muži, kteří takoví jsou, jsou velmi ceněni."  

….  

"* Pokud jde o chlapce, často se u nich projevuje strach z odloučení. Proto je potřeba jim projevovat tolik náklonnosti jako děvčatům a nevystavovat je delšímu odloučení (například je před třetím rokem nedávat do jeslí).

* Pokud jde o chlapce, často v jejich krvi prudce stoupne hladina testosteronu, takže jsou někdy hádaví a neklidní. Proto je potřeba řešit konflikty klidně: přesvědčovat argumenty, nikoliv křikem nebo bitím. Mějte na paměti, že potřebují, abychom jim vždy ukazovali správné chování a nikdy nepoužívali násilí ani hrozby násilí. Otcové mají být pro syny vzorem a trvat na úctě k matce.

* Pokud jde o chlapce, procházejí obdobím rychlého růstu, takže jsou jakoby otupělí a dezorientovaní, zejména kolem třinácti let (to platí i pro děvčata). Proto je potřeba jim pomoci s organizováním, zavést systém do toho, jak si budou uklízet pokoj, pomáhat v domácnosti, vypracovávat postupně školní projekty,  zvládat každodenní věci.

* Pokud jde o chlapce, mívají hodně energie a ta se potřebuje projevit. Proto je potřeba jim zajistit dostatek prostoru a času na tělesnou aktivitu a pohyb.

* Pokud jde o chlapce, pomaleji se jim vyvíjí mozek, což negativně ovlivňuje jemnou motoriku na začátku školní docházky. Proto je potřeba odložit nástup do školy, dokud se nenaučí dobře zacházet s papírem a tužkou, nůžkami a podobně.

* Pokud jde o chlapce, často mívají méně spojů vedoucích z té poloviny mozku, která má na starosti řeč, do poloviny zodpovědné za smyslové vnímání. Proto je potřeba jim předčítat, vyprávět pohádky, hodně si s nimi povídat a vysvětlovat, zejména ve věku od jednoho do osmi let."

Knihu Výchova kluků vydalo v roce 2006 nakladatelství Portál v edici Rádci pro rodiče . Další ukázky z ní najdete ZDE , a i když jsem se ve Výchově nedočetla nic, co bych nevěděla nebo aspoň netušila, rozhodně to nebylo špatné připomenutí toho, co rodiče mívají sklon zapomínat nebo si (možná i částečně úmyslně) neuvědomovat.

"Wakháŋ Tháŋka chce, aby lidé byli různí. Díky Němu má člověk rád určité zvíře, strom nebo bylinu. Díky Němu lidi přitahují určitá oblíbená místa na zemi, kde zažívají zvláštní pocit blaha a říkají si: "Tohle je místo, kde jsem šťastný, kam patřím."  Wakháŋ Tháŋka je jeden a současně je mnoho věcí.

Je součástí slunce a slunce je zase součástí jeho. Může být i v Hromovém ptáku nebo ve zvířeti či v rostlině.

Lidská bytost je taky mnoho věcí. To, co tvoří vzduch, zemi, bylinu, kámen, je taky částí našich těl. Musíme se naučit být různí, cítit a vychutnávat rozmanité věci, ze kterých se skládáme. Wakháŋ Tháŋka učí zvířata a rostliny, co mají dělat – nikdo a nic není stejný jako ten druhý. I ptáci se odlišují jeden od druhého. Někteří staví hnízda a někteří je nestaví. Některá zvířata žijí v norách, jiná zas v jeskyních a jiná v křovinách. Některá si vystačí bez jakéhokoli domova. Dokonce i zvířata stejného druhu – například dva jeleni, dvě sovy – se chovají každý jinak. I křečkové tvojí dcery, všichni se chovají svým osobitým způsobem.

Pozoroval jsem spoustu rostlin. Listy jedné rostliny na jednom stonku –  a ani dva z nich nebyly úplně stejné. Na celé zemi neexistuje jediný list, který by byl naprosto stejný, jako ty ostatní. Wakháŋ Tháŋka to takhle chce. Jen načrtává cestu života všem stvořením na zemi, ukazuje jim, kam mají jít a kam mají dojít, ale jak tam mají dojít, nechává na nich. Chce, aby jednali nezávisle podle své povahy a vnitřních potřeb.

 Jestliže Wakháŋ Tháŋka chce, aby se tak chovaly rostliny a zvířata, dokonce i ty malé myšky a brouci, o co víc se bude děsit lidí, kteří jsou všichni stejní, vstávají ve stejnou dobu, nosí to samé konfekční oblečení, jezdí stejným metrem, dělají v úplně stejných kancelářích tutéž práci, s očima upřenýma na ty samé hodiny a – co je nejhorší – myslí pořád stejně. Všichni tvorové existují za nějakým účelem. I mravenec ví, jaký je jeho účel – neví to rozumem, ale nějak to prostě ví.

Jenom lidské bytosti dospěly k bodu, kdy už nevědí, proč vlastně existují. Nepoužívají mozek a zapomněly tajemné vědomosti o svých tělech, smyslech a snech. Nepoužívají vědění, které každému z nich předal duch; dokonce si to ani neuvědomují, takže klopýtají jako slepí cestou vedoucí nikam – vydlážděnou dálnicí, kterou si sami begrují a uhlazují, aby rychleji dorazili k té veliké, prázdné jámě na konci, která je všechny pohltí. Je to rychlá, pohodlná superdálnice, ale já vím, kam vede. Viděl jsem ji. Ve své vizi jsem tam byl a ještě teď mi běhá mráz po zádech, když si na to vzpomenu."  

John Fire Chromý jelen, Richard Erdoes: Chromý jelen, vyprávění siouxského medicinmana 

 Richard Erdoes (*1912 – †17.6.2008) prožil bohatý a plný život. Narozen jako pohrobek ve Vídni v rodině, která měla rakouské, maďarské a české kořeny, neměl zpočátku lehký osud. Rodina si ho předávala, a tak dětství trávil u rakouské katolické tety, která vídala zjevení; u židovského dědečka v Budapešti, se kterým chodíval do synagógy; u protestantských přátel, kteří ho vozili po stopách Lutera; u tety ze Sarajeva, s níž se o ramadánu postil.

"Aspoň jsi měl tetu, která měla vize. Je jedno, jestli je měla ve své fantazii nebo jestli byla naprostý blázen. Věřila jim. Nebo ti lidi, kteří ti ukázali místo, kde Luther hodil po starém ďáblovi kalamář. Aspoň věřili, že může existovat zlý duch, který obtěžuje svatého muže. Všechna náboženství, všechna dobrá vyznání spočívají na nějakém vidění.

Problém bílého náboženství v Americe je následující: když řeknu kazatelovi, že jsem potkal Ježíše v supermarketu, řekne, že se to nemohlo stát. Namítne: ´To není možné, ty jsi blázen!´ Tím popírá svou vlastní víru. Je v koncích. Co je to za věřící, ti křesťané, kteří nevěří, že můžou na příštím rohu ulice narazit na Krista? Proč jsou židé, kteří už nevěří, že můžou nalézt Boha v ohnivém sloupu, ještě židy?"

Nechali ho zapsat do experimentální školy, kde děti absolvovaly hodiny nahé a v přírodě. Richarda nikde nepřijali, nikam nezapadl – byl Prušák , Rakušák, Žiďáček a gój, a potíže měl i poté, co se jeho poslední opatrovníci přestěhovali do Berlína a přihlásili ho do normálního vzdělávacího ústavu.

Když se k moci dostali nacisté, byl Richard Erdoes jedním z těch, kdo tiskli ilegální noviny. Měl štěstí – díky soucitu policisty, který ho zatýkal, se mu podařilo uniknout před trestem smrti a odjet zpátky do Vídně. Nacismus ho dostihl i tam, a tak v roce 1940 Richard odplul do New Yorku. O dvanáct let později se víceméně náhodou dostal do kontaktu s Indiány, a přes nové přátele a přátele přátel jejich přátel se časem seznámil s lakotským mužem jménem Tȟáȟča Hušté, Chromý Jelenec. Čtrnáct let poté spatřila světlo světa kniha Lame Deer, Seeker of Visions, která se rychle stala slavnou a překládanou, mimo jiné i do češtiny (Paseka, 2004, překlad a doslov Josef Porsch). Svědectví o životě indiánského dítěte, chlapce, mladíka, muže a starce si, pokud jde o dramatický děj, nezadá s životem Richarda Erdoese. Internátní škola pro indiánské děti, kde se člověk nejen nenaučil číst a psát, ale ani mluvit anglicky. Krádeže aut, členství v indiánské policii, vězení, malování reklam, ježdění rodea, pasení ovcí, pašování alkoholu, služba v americké armádě, cesta do Evropy, ženy, drogy, chudoba… ani při tak dobrodružném životě nezapomínal Jelenec na duchovní stránky života a rozvíjení vlastních psychických sil. V době, kdy Erdoes knihu psal, byl Lame Deer uznávaným svatým mužem a kniha, kterou spolu vytvořili, je – i přes úpravy, které v Jelencově vyprávění Richard musel udělat a přes to, že ne všechno nám může připadat pochopitelné – obrazem nepokořitelné svobody, umění žít a cítit, daru zachovat si humor a naději i v těžkých chvílích.  

"Myslím, že bílí se už tak bojí světa, který vytvořili, že ho nechtěji ani vidět, ani cítit, ani čichat, ani slyšet. Cítit déšť nebo sníh na tváři, být ztuhlý v mrazivém větru a pomalu roztávat u dýmajícího ohně, vyjít z rozpálené potní lázně a skočit do ledového proudu, to jsou věci, které ti dávají pocítit, že žiješ – ale vy už nic z toho ani nechcete. Žijete v krabicích, kde necítíte horko léta ani chlad zimy. Žijete v těle, co už nemá ani svou vůni, slyšíte zvuky z hi-fi věže, místo abyste poslouchali zvuky přírody. Koukáte na herce v televizi, který předstírá nějaký zážitek, a vy sami už nic neprožíváte."

"Jsou ROZMAZLENÍ. V tom je možná klíč ke všemu. Místo, aby svým synům matky občas v dětství nějakou ubalily a vyvedly je z omylu, že před nimi někdo bude padat na zadek, oddaně jim slouží. Mladí muži vyrůstají v poněkud zkresleném přesvědčení o vlastní dokonalosti a jedinečnosti. Když se pak srazí s totální lhostejností zbytku světa, berou to jako křivdu."

Lidi Mileny Holcové jsem poprvé našla v knihkupectví úplnou náhodou… a od té doby její knížky, zvlášť ty "cestopisné", vyhlížím pravidelně. "Cestopisné" tu mám v uvozovkách, protože většinou bývají spíš "lidopisné" (a o to zajímavější, o to sympatičtější). Vím, že ten názor nesdílím sama, protože knihy Mileny Holcové mívají tu (pro čtenáře nepříjemnou) vlastnost, že z pultů obchodů mizí proklatě rychle, a tak mi shánění zbývajících dílů Lidí (jsou celkem tři) zabralo poměrně hodně času. S potěšením teď zjišťuji, že dnešní zájemci už si je bez problémů zase koupit můžou, dokonce přímo na internetových stránkách autorky samé.

"Jinak ovšem člověk Albánce začne vnímat ve chvíli, kdy se seznámí s někým konkrétním.. Je totiž těžké odolat jejich vroucnosti. Ačkoli jsem se snažila udržet odstup, dokázali ve mně albánští muži vyvolat celý rejstřík emocí.

Navázat kontakt s kýmkoliv v Albánii je velice snadné. Vysocí fousatí muži s jiskrnýma očima nám sami vstupovali do cesty a nabízeli pomoc. Příjemně překvapeni uznáváme, že většinou nezištně, z pouhé potřeby kontaktu s cizinci. Občas, když uměli anglicky, nám po boku strávili i několik dní.

Díky albánské srdečnosti a otevřenosti se nám podařilo dostat hluboko pod povrch mezilidských vztahů. V jednom případě jsem se v roli diváků zúčastnili i malého partnerského dramatu.

V horském městečku Korča jsme se hned po příjezdu seznámili s třicetiletým sympatickým mužem, který nám perfektní angličtinou nabídl pomoc, když viděl naši bezmoc při nakupování jízdenek. Jmenoval se Rudy a učil na institutu v Gjirokastru chemii. Zůstal nám k dispozici jako tlumočník a přesto, že jsme spolu strávili sotva čtyři dny, náš vztah se nečekaně rozkošatěl. Během těch několika dní jsem Rudyho třikrát přistihla se slzami v očích a jednou se s ním tak pohádala, že jsem zuřila ještě půl hodiny. Byl přístupný, měl smysl pro humor a zájem o všechno, co se děje za hranicemi. Seznámil nás i se svými rodiči. Tatínek kdysi dávno studoval farmacii v Čechách a hovořil s námi dojemnou češtinou. Brzy jsme pochopili, že jako pan magistr si v minulém režimu vytvořil síť užitečných kontaktů, jejichž výhody prosakovaly do současnosti.

Pozorně jsme sledovali Rudyho, který se tvářil velmi emancipovaně, ale ve skutečnosti si bez tatínka ani neškrtl. Nevypadal, že by mu to vadilo.

Jednou odpoledne jsme seděli u nich doma. Maminka nám rychle připravovala kávu, kterou jsme donesli. Zatímco my dva usrkáváme, Rudya se s významnou odmlkou opírá zpět do křesla. "Něco není v pořádku?" ptá se matka s obavou. Mlčenlivý souhlas. Maminka sklíčeně pátrá, co proboha zanedbala. "Lžička…!" napovídá syn a vůbec se neusměje. Zatímco mnou rychle stoupá vlna adrenalinu, Rudyho maminka spěchá do kuchyně, aby svůj zločin napravila.

Ve svém světě byl Rudy frajer. Vypadal přitažlivě, byl vzdělaný. Pozvali jsme jej na návštěvu k nám domů. Místo očekávaného výbuchu radosti nás Rudy zaskočil chladnou reakcí.

"Chcete se pobavit?"

"Co?"

"Uvědomte si, že jsem v životě nejel tramvají. Samoobsluhu znám jen z televize, neumím se oblíct, nevím, co bych si počla v lepší restauraci… vždyť já jsem se v životě nekoupal ve vaně!"

To všechno mi znělo neuvěřitelně, ale teprve tehdy mi došlo, jak vysoké bariéry dokázala vybudovat albánská verze socialismu. Muž, jehož IQ bych odhadovala hodně nad 130, jenže odněkud z přelomu století.

Jednou vytáhl fotku své dívky. O sedm let mladší sympatická studentka Edita. Na Rudym bylo vidět, že o ní chce mluvit, vypadal zamilovaně. Už jsem věděla, jak jsou neoficiální vztahy v Albánii vzácné a tak jsem se spíš formálně zeptala, kdy bude svatba. "Nikdy, překvapil mě."

"Ale? A pročpak?"

"Protože není panna."

"No, to snad… ale vždyť… přece ty sám… E?"

"Ale ona nebyla panna, už když jsem s ní začal chodit," upřesnil významně.

"No a co jako?" pokrčila jsem rameny.

"A tím pádem nemám žádnou záruku, že mi nebude nevěrná ani po svatbě," vyložil trpělivě.

"No, to tedy nemáš," dostávala jsem vztek. Jak mi tu samolibě operuje vysvětlením, které z něj snímá jakoukoli odpovědnost! Jak si v té své samčí nadřazenosti vůbec nepřipouští, že tu může existovat ještě ženský úhel pohledu!

"A proč se s ní vlastně nerozejdeš rovnou?" prám se chladně.

"Protože ji miluji." Jasné jak facka.

V té chvíli mě Martin kopl pod stolem a raději převzal v rozhovoru iniciativu. "Rudy, a má taková žena vůbec šanci se vdát?"

!Má, ale malou. Snad někoho rozvedeného nebo vdovce… určitě o hodně staršího."

"Aha, takže ty si s ní ještě trošku užiješ, a až bude čas na ženění, tak si vezmeš pannu. Edita se už o sebe nějak postará, nějakej páprda se vždycky najde…!" bez skrupulí mířím pod pás.

Rudy zírá. Tak dobře jsme si až do této chvíle rozuměli a teď najednou taková úzkoprsost!

"A až budeš ženatý, tak všechny kontakty s Editou přerušíš?" dodávám zákeřně.

"To bych dost nerad, ale záleží to přece hlavně na ní."

"A kdyby se mezitím třeba vdala?"

"I tak." Aha. Takže vůči nevěře je celkem vzato tolerantní. Jen je trošku jednosměrný.

"Ví o tom, že si ji nechceš vzít?" vstoupil znovu Martin.

"Jistě, řekl jsem jí to," pochlubil se Rudy.

"A ona se s tím smířila?" to by ovšem celý problém vrhalo do nového světla. "

Ne. Nesmířila – plakala, prosila," žádné nové světlo…

"A ty?"

"Já jsem zůstal neoblomný," pravil mužně.

"Rudy, ale tohle přece není fér," říkám mírně. Rudy zmateně hledá podporu u Martina. Ten jen pokyvuje hlavou.

"Mně se zdá, že na ní trošku parazituješ. Aspoň podle našich měřítek."

Druhý den večer v Gjirokastru Rudy organizuje společné setkání. Představí nám Editu osobně. Čekáme na smluveném místě už půl hodiny. Nějak nejdou. Asi se mu Editka vzpříčila, dohadujme se škodolibě a vracíme se do hotelu. Za další hodinu nás v pokoji Rudy nachází. Má strhanou tvář, těžce dosedá a skládá hlavu do dlaní. Pak to vyklopil. Zatímco byl v Korči, dozvěděli se Editini rodiče o jejich vztahu. Reagovali celkem logicky. Když se vzpamatovali z úleku, začali hledat vhodného ženicha. Do týdne ho měli. Teď Editu postavili před hotovou věc.

"Tak si ji vezmi. Zajdi tam a normálně požádej o její ruku!"

"To nemůžu."

"Proč? máš strach? Jako ženicha tě jistě přijmou…." "

Ne. O to nejde, já se s ní nechci oženit." Bylo zbytečné ptát se proč.

"Ale Rudy, vždyť to jsou předsudky. Když ji máš rád, tak se na to vykašli. Jestli chceš mít atraktivní, sympatickou ženu, tak tu jistotu stejně nebudeš mít nikdy," hučíme do něj unisono. Vrtí hlavou, je nešťastný, ale už to má vyřešené.

Dostane-li se do sporu láska a konvence, zvítězí konvence.

Rudy je chycen v pasti vlastních předsudků a není mu pomoci. Možná bychom mohli cítit škodolibé uspokojení, ale komplikují to všechny ty společné chvíle, kdy jsme ho začali mít rádi. S Rudym si až do dneška dopisujeme. Na návštěvu nepřijel. Po tatínkově intervenci se stal ředitelem významných albánských lihovarů a už se neutrhl. Je ženatý a má dvě děti. Jeho žena se jmenuje Etleva."

Lidi, 2. díl aneb Většina národů má za to, že je úplně jiná, než většina národů, Milena Holcová, nakladatelství Šalvar, Brno, 2001

"Pojednejme nejprve o tradiční muslimské školní průpravě. Jejím účelem není zajistit dítěti nějaké konkrétní vědomosti, ale vštípit mu zásady muslimské společnosti, jako je víra v Boha, respekt k autoritě a hierarchii či nadřazenost duchovního světa nad světem hmotným.

Metodicky je založena na memorování svaté knihy muslimů – koránu. Nemá žádné veřejné dotace, nejsou jí poskytovány žádné místnosti, nemá ani žádnou instituční kontrolu. Učení probíhá, kde je to možné, často před domem na terase, ve stínu stromu atp. .

Mezi učiteli existují dvě kategorie – mallum a moodibbo. Prvním se může stát kdokoli, kdo zná dobře korán, ve francouzštině se mu říká také někdy marabut. Titul moodibbo je daleko významnější, zaslouží si jej ten, kdo studoval korán na vysoké muslimské škole.

Podle koránu samotného by se jeho poselství mělo předávat výhradně v arabském jazyce. To však zde není tak přísně dodržováno. Dvě třetiny převážně fulbských vyučujících arabštinu neznají buď vůbec, nebo jen velmi povrchně. arabština je ve zdejším prostředí spíše jazykem liturgickým a modlitebním než prostředkem, kterým by se vyučující mohl vyjadřovat; výuka je tedy vedena výlučně ve fulbštině. Pro vstup do školy neexistuje žádná věková hranice. Je věc rodičů, kdy své dítě do muslimské školy zapíší. Výuka je zdarma, ale žáci svému učiteli pomáhají s úklidem či sezónně při zemědělských pracech. Sedmihodinová výuka je rozdělena v průběhu celého dne a volné dny jsou od středy do pátku odpoledne. Děti mají 10 dní prázdnin počínaje 27. dnem měsíce ramadánu, a rovněž muslimský svátek Tabaski je příležitostí k třídennímu volnu.

Děti, které jsou zapsány do moderní školy, jsou vedeny k tomu, aby se naučily číst, psát a počítat. Problém je ale ten, že výuka je zde vedena ve francouzštině, s níž se řada dětí setkává poprvé právě až ve škole. Doma totiž mluví jazykem svých rodičů, na ulicích ve městě či tržištích fulbsky. Neznalost francouzštiny působí pochopitelně některým dětem značné potíže při zvládání úkolů, které jsou jim zadávány, a jejich výsledky bývají v prvních ročnících poměrně špatné. Většina školáků však dosáhne ve vyšších ročnících již poměrně dobrých výsledků. Otázkou zůstává, do jaké míry může tato jazyková deprivace způsobit nechuť dítěte k další práci ve škole, vždyť gramotnost je prvým předpokladem k dosažení kvalifikovaného zaměstnání."

Na české poměry nebývale výpravná (překrásná!) dvojjazyčná etnografická publikace Mezi Saharou a tropickými pralesy byla vydána jako součást výstavy Národního muzea v Praze, a na její tvorbě se podíleli vědci zvučných jmen. Mezi autory najdeme biologické antropology z univerzity v Bordeaux Jaroslava Brůžka  a Jean-Gabriela Gauthiera, genetika Viktora Černého  , antropology Ivo Budila a Petra Velemínského  či etnohistorika Detlefa Gronenborna .

222 stran formátu o něco většího než A4 přináší pestré informace o mizejícím světě národů z pohoří Mandara na pomezí Kamerunu a Nigérie, doplněné stovkami bezmála uměleckých barevných fotografií z této oblasti. Nepíše se v ní jen o školství, ale i o historii, kulturním vlivu mocenské expanze  středověkých říší, o pohřbívání, zemědělství, pastrevectví, lovu, výživě nebo uzavírání manželství.   

"Narozdíl od evropských společností, kde dívky dostávaly od svých rodičů věno, je sňatek u většiny subsaharských společností vázán na poplatky za nevěstu. Dívka je od svých rodičů rodinou budoucího manžela prostě vykoupena. Jedná se o jakousi smlouvu mezi oběma rodinami, které se na tomto "obchodu" či "výměně dívek" účastní. Zájmem otce nevěsty je pochopitelně dohodnout poplatky co možná nejvyšší, zájmem otce ženicha je naopak zaplatit poplatky co nejnižší. Takové vyjednávání může v některých případech trvat poměrně značnou dobu a může se i stát, že se obě zúčastněné strany nakonec na výši poplatku nedohodnou a od plánované svatby se upustí. Během vyjednávání obou rodin se snoubenci nestýkají, často se o svatbě rozhoduje již v době jejich útlého dětství. Je však třeba říci, že konečný souhlas nevěsty je vždy nezbytný. V případě, že dívka si rodinou vybraného chlapce vzít nechce, ke svatbě nedojde.

Kromě materiálních poplatků musí snoubenec splácet svůj dluh rodině nevěsty i prací na polis vého tchána. Doba potřebaná k získání průměrného poplatku za nevěstu se pohybuje obvykle okolo tří let a souvisí s věkovým posunem, s jakým muži vstupují do prvního manželství  vůči ženám. Ať je výše poplatku jakákoli, ztráta dívky se jimi nekompenzuje. Poplatky nejsou považovány za dostatečné odškodnění a ztráta dívky může být nahrazena pouze přijetím dívky jiné. A tak si rodiny v rámci jednotlivých klanů vedou jakési manželské účetnictví. Jestliže byla jedna dívka z jednoho do druhého klanu provdána, měl by následně klan, který dívku obdržel, jinou dívku při další příležitosti vrátit. Nutno poznamenat, že některé klany zůstávají ve vztahu k ostatním již po několik generací dlužníky, ale na straně druhé mohou mít i pohledávky u klanů jiných.

Většina afrických společností je polygynních – znamená to, že muž může mít žen více, teoreticky tolik, kolik jich je schopen "odkoupit". Zatímco první svatba bývá záležitostí výhradně obou zúčastněných rodin, druhou manželku si syn již obvykle vybírá sám. Sňatek, který následuje po obvěnění, je nejčastějším a nejrozšířenějším typem. Může však k němu dojít také po vzájemné výměně, kdy si rodiny své potomky opačného pohlaví prostě vymění. Tyto manželské výměny byly oblíbené zejména u skupiny Mafa, vymizely zhruba v 70. letech minulého století.

Chlapec může získat dívku pochopitelně i jinak, např. únosem. Oba však poté musejí odejít velmi daleko, nebo mít značnou podporu ve společnosti, aby se ubránili oprávněným požadavkům rodiny unesené dívky o její návrat." 

Další ukázky z knihy (i s obrázky) jsou ZDE , ZDE a ZDE .

V knihkupectví Mezi Saharou a tropickými pralesy asi seženete už jen těžko, ale dá se pořídit kupříkladu TADY nebo, v paperbackové formě, TADY .

Považuji si své gynekoložky. Považuji si jí natolik, že jsem jí zůstala věrná i po stěhování z Čech na Moravu. Má to své nevýhody – například to, že cesta k lékařce mi zabere doslova celý den.

"Chci jet s tebou za paní doktorkou," žadonila Miminka předevčírem, "ona se podívá, jestli máš v bříšku další miminko? Holčičku?" vyptávala se hláskem plným naděje.

 Zklamavši naději, byla jsem ochotna vyhovět prosbě o výlet.  

Nazítří se Knoflíček probudil nebývale brzo.

"Já zůstanu doma?!" vyptával se, a oči se mu leskly slzami.

"Víš co," nechtělo se mi samotné vozit s sebou do Prahy a hned zase zpátky tři děti "my sice pojedeme do Prahy k paní doktorce, ale ty půjdeš s tatínkem plavat! To máš přece daleko lepší, jít plavat, než se nudit ve vlaku, v tom horku…"

"Půjdu s tatínkem plavat!" zaradoval se Knoflíček, a běžel pro plavky.

"Já chci jít taky s tatínkem plavat," zakňourala probuzená Miminka.

Tatínek nasadil usoužený pohled a maminka se mohla zaradovat z toho, jak obratně zvrátila hrozící skóre 3:0 pro Chotě na  2:1 pro ni. (Dětí, samozřejmě. V této hře vítězí ten, kdo jich má nejméně.) 

  Jako na první pohled Matka Jediného Dítěte jsem nastoupila do mezinárodního rychlíku a přisedla do kupé, ve kterém cestoval německý nebo rakouský pár s miminkem o polovinu menším, ale asi stejně starým, jako to moje. Vlak se rozjel, děti usnuly. Oba němečtí rodiče se ponořili do studia příruček Das Baby-Buch für neue Väter a Ihr Baby kann´s! . Dívala jsem se z okna a přemítala, jestli se tím, že vytáhnu z batohu Cuja, neprojevím jako naprosto nezodpovědný rodič, dávající přednost (pokleslé) zábavě před vzděláním ve prospěch svého dítěte.  

A teprve když jsem absolvovala cestu do Prahy i k paní doktorce, když sestřička dost vyobdivovala náš poslední přírůstek, vyfotografovala si ho a oběhla s ním další lékaře na patře ("to je tak krásný dítě, já ho musím ukázat ještě vedle…no joooo, prosimtě, ty se na mě takdle směješ…" doléhaly do ordinace její nadšené výkřiky a rozjásané broukání), když jsem si jednou spletla směr a dvakrát stanici metra, kde jsem měla vystoupit  (jo, stává se ze mě vidlák! ), když jsem se zastavila u rodičů a nafasovala tři stovky, které mi přes další příbuzné poslala – "pro děti!" – desítky let neviděná teta poté, co si přečetla Baobab (možná skončila u té kapitoly, kde jsme neměli na rohlík pro mimino?)… tak teprve poté jsem si vzpomněla, že nejsem tak beznadějný případ zaostalého rodiče. Já si onehdá totiž taky koupila knihu.

Jmenuje se Jak správně komunikovat se svým dítětem, napsala ji psychoterapeutka Christel Petitcollin a moje srdce si získala pasážemi:

… předkládáme matkám v západní civilizaci jako ideální model Marii, matku Ježíšovu, symbol čistoty a odříkání. Proto v obecném podvědomí existuje na jedné straně "správná matka" a na druhé straně "špatná matka". Následně přišly počátky psychoanalýzy. Dozvěděli jsme se, že každá výchovná chyba může mít pro dítě traumatizující následky.

Objevení důležitosti role vzdělání na budoucnost našich dětí představuje obrovský pokrok pro rozvoj lidstva. společnost ale použila tento objev k tomu, aby mohla ženy opět kritizovat. Všechny zápory dětí pocházejí od nich a jen od nich.

Je to trochu snadné, protože zároveň neexistuje téměř nic, čím bychom mohli matkám v jejich úkolu pomoci: málo školek, příliš krátká rodičovská dovolená (autorka je Francouzka), školní rozvrh nepřizůsobený pracovní době rodičů, pracovní doba, která nebere v potaz náročnost rodičovské úlohy a navrch toho všeho obrovské pohrdání matkami v domácnosti.

Většina lidí věří v mýtus dobré a špatné matky. Dobrá matka je ta, která zcela snadno uhodne všechny potřeby svého dítěte. stará se o něj stejně přirozeně jako dýchá, a to jí dělá radost. Nemusí se do ničeho nutit, protože ji tato role nepřestává nikdy bavit. Žije v dokonalé symbióze se svým maličkým. Spontánně si osvojí všechny nezbytné dovednosti: přišít knoflík, sterilizovat dětskou láhev, diagnostikovat zánět středního ucha, přesvědčit dítě, aby vydrželo čekat v přeplněné čekárně. Kromě tělesné péče opravdu dobrá matka vytváří svému dítěti přátelské a láskyplné prostředí. Klidná a usmívající se od rána do večera umí stanovit jasné hranice a účinně chrání své dítě před všemi nebezpečími. Dítěti je zcela oddána a ráda se s ním mazlí.

Na druhé straně stojí špatná matka. Špatnou matku dítě snadno unaví a ona se stane netečnou k jeho blahu. Je to velmi egoistická žena, která není schopná rozeznat, co je vhodné pro její potomstvo. Je necitlivá k potřebám dítěte, nechápe jeho emoce. Děti používá často ke svému vlastnímu prospěchu. Tato žena jim ubližuje, aniž si to uvědomuje. Není schopná se poučit z utrpení, které způsobuje, a tak ani nelze očekávat nějaké zlepšení.

Je velmi překvapivé, že jakmile se začneme zajímat o úlohu matky, nejsme schopni se chovat jako dospělí a objektivně uvažující lidé. Vypadá to, jako kdyby se společnost při souzení matek mentálně vrátila do věku kojence. Oddanost mámy je něco zcela přirozeného a musí ji projevovat 24 hodin denně 365 dní v roce po celý život.

Všechna výchovná pojednání hovoří v tomto smyslu. Cílem každé matky je stát se dokonalou tak, jak jsem to popsala výše. Pedagogické příručky hovoří perfekcionistickým tónem a snaží se matku naučit, jak dosáhnout této dokonalosti v oddanosti. Žádná učebnice nedoporučuje maminkám, aby si lakovaly nehty, zatímco dítě po obědě spí, nebo mladému rodičovskému páru, aby si v sobotu večer šel zatancovat, a znovu tak nabyl radosti z péče o dítě během týdne. V žádné učebnici se nepíše, že všichni rodiče toho jednoho dne mají dost, nemohou dál, chtěli by se vrátit k životu bez dětí, a přitom to nemusí být žádné stvůry. Žádná učebnice neposkytuje dobré rady, které by umožnily rodičům mít pět minut klidu nebo dokonce odpoledne, aby si mohli trochu vydechnout. Je tomu právě naopak. V příručkách se dovědí, jak musejí dělat neustále více a více pro své milované ratolesti.

Tento perfekcionismus je velmi naivní. Dobrá a špatná matka jsou pouze dvě tváře jedné funkce a co víc, představují pouhý úhel pohledu dítěte (víla a čarodějnice). Někteří rodiče sice nejsou hodni tohoto označení, nicméně většina rodičů své děti miluje a chce pro ně to nejlepší. Avšak tváří v tvář každodenní realitě zažívají často pocit ztroskotání. Jakmile nemají trpělivost, touhu ani sílu zůstat nad oním mýtem dokonalého rodiče, začne se v nich probouzet pocit viny. A přesto malé děti v období absolutní závislosti vyžadují velkou pozornost a toto trvalé úsilí je těžko udržitelné."

a

"Někdy je dobré přestat otázkami a hledat logiku v tom nejzákladnějším. Dítě musí jíst všechno, čistit si zuby, psát úkoly, uklidit si pokoj, poslouchat rodiče a chodit brzo spát. Místo toho, abyste všechno překrucovali a přemítali, jaké psychické utrpení vyjadřuje tím, že nechce jíst hrášek, vraťte se k tomu základnímu: "Tak už dost a jez!" Váš mozek si tak velmi odpočine "   

Ačkoliv příručky všeho druhu nejsou moje oblíbená četba, Jak komunikovat se svým dítětem je výjimkou. Je to vtipně a laskavě napsaný pokus uklidnit rodiče, vyděšené všemi návody, doporučeními a kritikami, které se na ně hrnou ze všech stran. Kromě toho, že v zásadě říká "zachovejte klid, dejte na svůj zdravý rozum a na okolí nehleďte", dává i užitečné tipy, jak se vyhnout komunikačním šumům, co přesně v nejčastějších situacích malému dítěti říct, aby to nepochopilo špatně (nebo si řečené nevyložilo jako lež), jak děti ne/varovat před nebezpečím, jak nevyvolávat skrytou nejistotu atd.  

"Černoši ustrnuli na tom nejnižším kulturním stupni a misionáří se marně snaží to tam civilizovat. Můj názor je takový, že čím více křesťanství, tím lépe. Ovšem křesťanství má jen malý efekt na jejich celkovou morálku. A ta má souvislost s inteligencí. A protože mají významně nižší IQ než evropané a Asiaté, které je prokazatelně z velké části geneticky dané, není zde šance na nějakou změnu."

píše komentátor u jednoho Kojotova článku.  

Kate v komentářích u Nigerie říká:  "To by mě zajímalo, když Nigerijci vědí, jaký jsou Nigerijky mrchy, tak proč se chovaj stejně.  Jdou jen po sexu a po penězích… A nebudu mluvit o tom, jak lžou."  

Ano, "celková morálka" je na tom špatně.

Ale, víte, kdyby se mě ptali – tak jako se ptávají na volbě Miss – co bych udělala, kdybych mohla změnit jednu jedinou věc na celém světě, odpověděla bych, že bych zavedla povinnou výuku kulturní antropologie. Už na základních školách.  

Protože potom by každé malé dítě vědělo, že morálka je kulturní konstrukt (ach, jak jsme na tom s morálkou z pohledu lecjakých Asiatů, jihoameričanů a Afričanů  špatně; s naší rozvodovostí, neúctou ke stáří, konfliktům v rodinách, přehlížením žebráků, antikoncepcí, promiskuitou, homosexualitou, požíváním alkoholu, pohrdáním autoritami…).

To, co jedni považují za lež, je pro druhé skromnost ("ne, já jsem ho nezachránil") nebo zdvořilost ("samozřejmě, že ti ty peníze dnes přinesu!").

Když muslim ze zdvořilosti odmítne osáhavat Evropanku podáním ruky, ona si to vyloží jako projev pohrdání.

Když si Evropan přehodí nohu přes nohu a na okamžik se světu zjeví podrážka jeho boty, právě k smrti urazil svůj arabský protějšek.

A když už tři hodiny čekáte na afrického kamaráda, který vám slíbil odvoz, vězte, že vám včera jen nechtěl nezdvořile odmítnout pomoc… ale příjezd nikdy neplánoval.

A k nedorozuměním, způsobeným kulturními rozdíly, nemusí docházet jen mezi příslušníky geograficky vzdálených etnik: jak dokazuje v pozoruhodné knize Interkulturní psychologie doktor Jan Průcha, je veliký hodnotový rozdíl i mezi Čechy a Slováky ("Slováci jsou méně individualističtí a v tomto směru se nalézají jakoby více na Východ. Jsou velmi silně maskulinní a jen slabě se vyhýbají nejistotě. Češi se naproti tomu jeví spíše jako femininní individualisté, kteří se silně vyhýbají nejistotě.").

Kniha o sociopsychologickém zkoumání kultur, etnik, ras a národů nesouhlasí s "teorií kontaktu", podle níž ke zlepšení vztahů mezi etniky stačí pouhá osobní zkušenost; Průchova Interkulturní psychologie se zabývá etnickým vědomím a identitami, rozdíly v pojetí lásky i sexu, postoji imigrantů z různých zemí (a obyvatel hostitelských zemí) k akulturaci,  fenoménem "národního charakteru", interkulturními rozdíly ve výchově a mnohým dalším. Ani o té morálce se autor neopomenul zmínit:

Pravda a lež v kuturách

V teorii etiky se vede dlouhodobá diskuse o tom, zda pravidla a normy morálky jsou univerzální, všelidské, řídící se přirozeným zákonem rozlišování dobra a zla, nebo zda jsou specifické, odlišné pro určitá společenství. To je zřejmé zejména na chování lidí ve vztahu k "pravdě" a ke "lži". Tyto mravní kategorie jsou por empirický výzkum dost obtížně uchopitelné, a tím spíše je zajímavý výzkum srovnávající dospělé Číňany a Kanaďany z hlediska demonstrování postojů ke pravdě a ke lži (Fu, Lee, Cameron a Xu, 2001).

Liší se příslušníci těchto dvou kulturních skupin v oblasti morálky?

Výzkum používal dosti rafinovanou kvalitativní metodu: subjektům byly prezentovány příběhy, pojednávající o tom, že děti udělaly buď nějaké špatné činy (antisociální chování), nebo dobré činy (prosociální chování) a přiznaly se k nim, nebo je naopak zapřely. Tři nezávislé skupiny dospělých subjektů (studenti, učitelé, rodiče) z každého etnika měly posuzovat, zda bylo či nebylo morální, když děti nesdělily pravdu o svých činech. Ve výsledcích se prokázaly interkulturní rozdíly: například v případech, kdy dítě udělalo něco dobrého, ale nepřiznalo to, hodnotili Číňané toto chování jako pozitivní jev, naopak u Kanaďanů bylo toto chování posuzováno ako lhaní.

Autoři celkově konstatují:  "…pojetí lhaní není univerzální. Různé kultury mohou interpretovat nepravdivé výroky rozdílně. Některé typy ´neříkání pravdy´mohou býát v jedné kultuře posuzovány negativně, zatímco v jiné pozitivně.´  

Čest a poctivost v kulturách

Je běžně známo, že nejen jednotlivci, ale také celé etnické skupiny a národy mají odlišná pojetí toho, co je a co není čestné a poctivé. Například mezinárodní sociologická šetření o korupci v jednotlivých zemích přinášejí data o velmi výrazných rozdílech: ve Finsku, Norsku a dalších skandinávských zemích se korupce téměř vůbec nevyskytuje, v jiných zemích Evropy (včetně České republiky) se vyskytuje ve větší či menší míře, ve středoasijských či latinskoamerických zemích je velice rozbujelá. Podobně je tomu i s jinými kategoriemi morálky, jako je pojetí cti a poctivosti.

Například bylo zkoumáno, zda pojetí cti je shodné, či odlišné u některých evropských národů, jako jsou Španělé a Nizozemci (Mosquera, Manstead a Fischer, 2002). ´U Španělů je čest více spojena s hodnotami týkajícími se rodiny ("rodinná čest"), úcty k rodičům a starým lidem, reputace jednotlivce na veřejnosti, repsektu k tradicím aj..  U Nizozemců je čest spojována spíše s osobní svobodou a nezávislostí, s vlastní výkonností, disciplinovaností. Byly přitom shledány též interkulturní rozdíly mezi muži a ženami v obou národních skupinách.´

Jiné výzkumy prokazují interkulturní rozdíly v pojetí toho, co se považuje za správné, čestné jednání (fairness) a co nikoliv. Hranice mezi těmito póly může být jiná v kultuře Američanů ve srovnání s kulturou Japonců (Gelgfand, Murakami 2002) nebo s kulturou Mexičanů (Gabrielidis, Stephan 1997).."

(Jan Průcha, Interkulturní psychologie. Vydalo nakladatelství Portál v roce 2007)

Nevěřím, že by někdo ze zdejších čtenářů neznal Pavlu Smetanovou.

Blog Ostrovanky, Češky usazené na Korfu, patří na zdejším serveru právem mezi nejznámější a nejčtenější;  teď se jeho části dostalo i tištěné podoby.

"Řekové mají Srby rádi. Jsou to jejich bratři nebo možná spíše bratranci? Každopádně s nimi velmi sympatizují, asi hlavně proto, že Srbové jsou stejně jako Řekové ve většině případů pravoslavného vyznání.

Ptala jsem se jí, proč tu sedává každý den, nemůže sehnat práci? Změřila si mne přísným pohledem od hlavy až k patě a začala vyprávět, jak tady práci měla, ale byla tam jen jednou, bylo to uklízení v jakémsi hotelu na 5 hodin denně a to jen za 20 eur na den! /průměrný plat zde na ostrově se pohybuje v cestovním ruchu okolo 600 eur měsíčně, ale jen 5 měsíců v roce, zbytek roku je většina lidí nezaměstnaných/ a že si přece nebude ničit záda za mizernou almužnu, když tady si vydělá 30-40 eur denně! Jak logické, vůbec mě to nenapadlo.
Ptala jsem se, kde bydlí a hned mi ukázala na hezký baráček v centu města, kde si celá rodina pronajímá byt. Její bratr totiž žebrá o pár ulic dál a švagrová na druhém konci města.
Všichni plánují jednou návrat do Srbska, km jezdí každé léto na dovolenou a kde si stavějí rodinný dům. Ale až si tady vydělají dostatek peněz. Pak se podívala na hodinky a řekla: Promiň, musím jít, mám padla, jsou 2 hodiny a obchody zavírají. Tak zase někdy příště. Sesypala všechny drobné do peněženky a zmizela v Benettonu…"

Kromě toho, jak to v Řecku chodí se Srby a s Cikány, je v Příbězích z Olivového ostrova také napínavé vyprávění o nemravné chůvě, strašidelná historka o porcelánovém nádobíčku… a plno poetických popisů života na Korfu, jeho příjemných i méně příjemných stránek.  

Děkuji, Ostrovanko!

Jem si urovnával věci na prádelníku. Vzadu mu vlasy trčely vzhůru a vpředu mu visely do čela a mě napadlo, jestli bude jeho účes někdy vypadat mužsky.

Možná že kdyby se dal ostříhat dohola a začal nanovo, narostly by mu vlasy pěkně jak se patří. Obočí mu houstlo a všimla jsem si, že v těle nějak pohubl. Rostl.

Když se ohlédl, pomyslel si asi, že se znovu rozpláču, protože řekl: "Něco ti ukážu, jestli to nikomu nepovíš." Zeptala jsem se co. S ostýchavým úsměvem si rozepnul košili.

"No co?"

"No copak nevidíš?"

"No nevidím."

"No to jsou chlupy."

"Kde?"

"Tady. Tadyhle."

Poskytl mi útěchu, a tak jsem ho ujistila, že to vypadá překrásně, nic jsem ale neviděla. "Máš to moc pěkný, Jeme."

"Podpaždí taky, " chlubil se. "Příští rok se dám do ragby."

Český překlad knihy Jako zabít ptáčka vyšel letos, po letech 1963 a 1994, potřetí. Román oceněný Pullitzerovou cenou a Library Journalem vyhlášený za nejlepší knihu století byl poprvé vydán v roce 1960 a autorka říká, že s touto knihou – jedinou z jejího pera – nikdy neočekávala úspěch.

Harper Leeová se narodila v roce 1926 v Alabamě v rodině vydavatele novin a soudce. I ona studovala práva, ale studium nikdy nedokončila a po krátké kariéře u Východních aerolinií se rozhodla věnovat se psaní. 

Jako zabít ptáčka zachycuje mnohé momenty z jejího dětství, včetně přátelství s Trumanem Capotem (který popisuje tytéž zkušenosti z časného mládí v jedné z vlastních knih). O autorství Jako zabít ptáčka se v průběhu desetiletí objevovaly různé spekulace: někteří se domnívají, že kniha je celá dílem Trumana Capotea.

(Více o autorce zde: http://en.wikipedia.org/wiki/Harper_Lee )

Bez ohledu na to, kdo knihu napsal, poskytuje zajímavý náhled do světa amerického Jihu v době hospodářské krize a (což mně fascinuje zejména) pozoruhodně věrně zprostředkovává přemýšlení dítěte. I kdyby mě nezjímala Amerika, krize, mezirasové vztahy, pokrytectví, upřímnost, každodenní hrdinství a tragédie "malých lidí", bělošky svádějící černochy, černoši "znásilňující" bělošky, soudnictví, společenské uspořádání ani napínavá záhada tajemného veverky požírajícího Bubu Radleyho, obdivovala bych Leeovou za schopnost na chvilku dospělým připomenout, jak viděli události a své – dnešní i tehdejší – vrstevníky v době, kdy byli dětmi.

"Čipero, nevšímej si tetičky, nedej se rozčílit."

Připadalo mi, že to bylo včera, co mě nabádal, abych já nerozčilovala tetičku.

"To víš, ona není na holky zvyklá," vysvětloval Jem, aspoň ne na takový  holky jako jsi ty. Chce z tebe mít dámu. Nemohla bys třeba vyšívat nebo něco?"

"Jdi mi do háje. Ona mě nemá ráda, to je celý, a mně to nevadí. Dohřálo mě, že o Waltru Cunninghamovi řekla, že je chátra, ne to, že jsem pro Atika problém. To už jsme si vyříkali, tázala jsem se ho, jestli jsem problém, a onřekl, že moc veůký ne, nanejvýš takový, který může vždycky rozlousknout, a abych si vůbec nedělala hlavu s tím, že ho snad nějak zatěžuju. Kdepak, to bylo skrz Waltra- ten kluk není chátra, Jeme. Ten není jako Ewellovi."

Jem odkopl boty a mrskl nohama na postel. strčil si pod hlavu polštář a rozsvítil lampu. "Víš co, Čipero? Mně je to teď všechno jasný. Hodně jsem o tom v poslední době přemýšlel a přišel jsem na to. Na světě jsou čtyři druhy lidí. Jsou obyčejný lidi jako my a naši sousedi, potom jsou takoví jako ti Cunninghamové tamhle v lesích, takoví jako Ewellové dole u řeky a černoši."

"A co Číňani a Francouzi dole v baldwinským okrese?"

"Já mluvím o maycombským okrese. Ono je to tak, že lidi našeho druhu nemaj rádi Cunninghamy, Cunninghmové nemají rádi Ewelly a Ewellové nenávidějí a nemůžou ani cítit černochy..

Namítla jsem Jemovi, že jestli je to tak, proč tedy Tomova porota, složená z lidí jako jsou Cunninghamové, nezprostila Toma obžaloby, aby udělala truc Ewellům.

Jem mou dětinskou otázku odbyl mávnutím ruky.

"Víš," řekl, "kolikrát vídám Atika, že si podupává, když hrajou v rádiu šumaři, a neznám nikoho, kdo by měl tak jako on rád ovarovou polívku-"

"Tak to jsme teda stejní jako Cunninghamové," vyhrkla jsem. "Nechápu, proč tetička-"

"Ne, nech mě domluvit – jsme, ale přece se jen něčím odlišujeme. Atikus jednou říkal, že tetička je proto tak posedlá rodinou, že máme jedině svůj původ, a ani vindru v kapse."

"Já teda nevím, Jeme – Atikus mmi jednou povídal, že tyhle plky o starých rodinách jsou většinou hlouposti, protože rodina každýho člověka je stejně stará jako všechny ostatní. Ptala jsem se ho, jestli to platí i o černoších a o Angličanech, a on říkal, že prý platí."

"Původ neznamená starou rodinu," řekl Jem, "já myslím, že to znamená, jak dlouho umí tvoje rodina číst a psát. Zabýval jsem se tím opravdu důkladně, Čipero, a to je jediný důvod, co mě napadá. Někde v dávnověku, když Finchové ještě žili v Egyptě, musel někdo z rodiny pochytit jeden dva hieroglyfy a naučit to svýho kluka." Jem se zasmál. "Představ si, že se tetička pyšní tím, že její pradědeček uměl číst a psát – ženský se kolikrát pyšněj divnýma věcma."

"Dobře, že uměl, kdo by to byl jinak naučil Atika i ostatní, a kdyby Atikus neuměl číst, byli bysme my dva v rejži. Mně se nezdá, že tohle znamená původ, Jeme."

"Jak potom vysvětlíš, že Cunninghamové jsou jinačí? Pan Walter se sotva umí podepsat, sám jsem ho viděl. My prostě umíme číst a psát delší dobu než oni."

"Kdepak, učit se musí každej, s tím se nikdo nenarodí. Ten Walter je kluk docela chytrej, jenže někdy zůstává pozadu, protože ho nechají doma a musí pomáhat tátovi. Jinak je jako ostatní. Kdepak, Jeme, já myslím, že je jenom jeden druh lidí. Lidi."

Jem se obrátil a natřásl si polštář. Když se zase opřel, byl zakaboněný. Zpozorněla jsem. Upadal opět do špatné nálady. Obočí se mu spojila; jeho ústa se proměnila v tenkou čárku. Chvíli mlčel.

"To jsem si taky myslíval," řekl konečně, "když jsem byl tak starý jako ty. Když je jenom jeden druh lidí, proč nemůžou jeden s druhým vyjít? Když jsou všichni stejní, proč se mermomocí chtějí nesnášet? Já myslím začínám něco chápat, Čipero.  Myslím, že začínám chápat, proč Bubu Radley zůstal celou tu dobu zavřený doma… to proto, že on ven nechce." 

"…Dr. Weinhold z Halle (si vzpomněl) ve dvacátých letech 19.století na infibulaci, známou u některých malajských kmenů, ale také ve starověkém Římě. Šlo o operační zákrok, který zabraňoval nejenom onanování mladých mužů, ale vůbec schopnosti uskutečnění pohlavního aktu. Doktor – znovuobjevitel svou metodu popisuje takto: "Operace sama je snadná a téměř bezbolestná, stejně jako zaletování a připevnění kovové pečeti.

Předkožka se totiž stáhne dopředu a jemně stiskne mezi dvě prodírkované kovové destičky, takže pacient takřka vůbec nic necítí, když ji propíchneme dutou jehlou, v níž je čtyři až pět coulů dlouhý dutý drát. Když drát protáhneme, ohneme ho tak, aby netlačil na přilehlé části. Oba konce vpředu sletujeme pomocí páječky. Jakmile sletované místo, velké jako čočka, zchladne, pevně je podložíme a vtiskneme na ně malé kovové razítko, které pak uschováme."

RNDr.Gustáv Murín CSc  je vědecký pracovník Ústavu buněčné biologie Univerzity Komenského v Bratislavě. Některé z jeho knih byly přeloženy i do češtiny – kromě Sex kontra kultura například také A stanete se bohy nebo Abeceda tělesné lásky.

Knihu Sex kontra kultura, soubor vtipných a čtivě napsaných úvah o nikdy nekončící snaze lidské společnosti i jedinců regulovat (jen málo regulovatelný) lidský rozmnožovací pud, u nás vydalo v překladu Jarmily Wankeové v roce 1999 nakladatelství Hynek. 

Dnes se tato knížka mimo veřejné knihovny shání už jen těžko, ale mně za tu trochu námahy určitě stála – i když se v ní dočítáme věci, které je možná příjemnější nevědět. ("Následující řádky neuspokojí a ani nepotěší ty, kteří si chtějí zachovat jisté minimum iluzí o lidské sexualitě. I když se budu snažit uvádět individuální příběhy, fakta a čísla iluzím nikdy nepřála.")

Tak třeba… zamýšleli jste se někdy nad tím, jestli se náhodou "zvířecí" sexuální poloha "zezadu" neproměnila v "kulturní" misionářskou pozici proto, aby umožnila znásilnění? Tušili jste, že v bývalém Sovětském svazu byl trestem za prostituci buď pobyt v pracovním táboře,  nebo vykonávání původního povolání v táboře vojenském? Že ženy mohou znásilnit muže (a také to občas dělají) a že pokud na erekci závisí váš život, pak se (jste-li muž),  erekce nejspíš dostaví (a impotence přijde až později). Možná jste věděli, že při souzení znásilnění záleží ne tak na průběhu aktu, jako na pověsti aktérů, ale tušili jste, že – jsou-li násilníci alespoň dva  – nejlíp se znásilňuje žena v dlouhé sukni? Napadlo vás někdy, že sexuální zneužívání synů matkami jsou možná daleko častější, než bychom si mysleli? A víte, jak se bránit znásilnění zločincem-amatérem, nebo jak vylekat exhibicionistu?

Vůbec nejhorší přístup volí některé dívky, které přímo nabádají blízké známé, že by byly ke styku svolné, kdyby se jich dotyčný "zmocnil", protože samy a dobrovolně to nemohou udělat, aby si proboha nemyslel, že jsou "lehké". Dost paradoxní tvrzení, že? Žel v našich zeměpisných šířkách považované za logické a přímo společensky vyžadované. Jinými slovy – dáma, aby uchránila svou dobrou pověst, může přistoupit na společné potěšení až po lehkém znásilnění. Míra lhostejnosti by byla vhodnou otázkou pro Šalamouna. Jeden podobný se již našel, když napsal k montáži stařičkého gramofonu tuto památnou větu: Při tomto kroku použijte sílu, ne však násilí.

A tady někde jsme u kořene věci. Nejpozoruhodnější údaj z viktimologie jsem si totiž nechal na závěr popisu znásilnění druhé kategorie. Americký sexuolog Amir, který ve Philadelphii prozkoumal za dva roky 646 případů znásilnění, uvádí, že kolem 67% znásilnění se přihodilo v bytech. Minskaja uvádí v ruských poměrech 27% případů v bytě pachatele, což se téměř shoduje se zjištěními MUDr. Lubomíra Žiga, CSc. u nás (25%). Není vám to divné? Viděl již někdo z vás jít po ulici budoucího pachatele nesoucího na rameni oběť ječící, že do toho bytu nejde a nejde? Ergo kladívko, dotyčné dámy musely na místo činu odkráčet dobrovolně. A protože ve slovenských poměrech jde minimálně v polovině případů o ženy starší 15 let a dokonce ve čtvrtině starší 46 let, nutně musíme dospět k závěru, že věděly, proč přijaly pozvání do prostředí tak intimního, jakým je byt.

Jak zdokumentujeme později, i z té první poloviny nezletilých téměř polovina rozeznala úmysl budoucího pachatele, a přece ho následovaly. Nedělejme z našich žen a dívek hlupačky, hlupáci jsme my muži, jestliže si namlouváme, že neumějí velmi pohotově odhadnout naše úmysly či skryté myšlenky. Vědět znamená být připraven, v tomto případě – připravena. Co se tedy událo, že došlo ke znásilnění? Dr. Žigo uvádí v knize Vybrané kapitoly ze sexuologie a hraničních oborů příklad: "…naivní žena se seznámila v kavárně s mužem a nechala se pozvat k němu do bytu na kávu, protože si myslela, že jde o ´slušného muže´. V bytě muž stupňoval erotickou signalizaci, měl dojem, že soulož ´je povolená´, ale při závěrečných aktivitách se žena začala bránit a byla znásilněna." A máme problém – umíte si představit tak neuvěřitelně naivní ženu, která neví, že káva se podává i v kavárně a proto musí kvůli tomuto nápoji jít do bytu cizího muže? Já ne, takže slovo "naivní" si dovolím škrtnout. Jestliže tedy tušila, že nejde do tohoto bytu na kávu, co se tam událo s původně "slušným mužem", že nám tak zdivočel, až spáchal kriminální čin? Tady bych zvážněl a ukázal prstem na pachatele: zcela jistě se totiž dopustil něčeho, co tuto ženu odradilo od sblížení, a jeho reakci pak můžeme nazvat jako zkratovou. Ze svého hlediska měl zřejmě pocit přímo aleje návěstidel signalizujících "volno" pro vstup do náruče dotyčné a při odmítnutí se cítil podveden. To jeho čin samozřejmě neomlouvá. Problémem zde totiž zjevně byla komunikace. Jak i z několika soudních případů později vysvitne, ženy tím, že vstupují do intimního prostoru beze svědků, dělají vědomý krok ke sblížení, jsou otevřené i možnosti pohlavního styku, i když si to v tak jednoznačné formě nemusejí připouštět. Zásadní problém je však ve způsobu, jakým v intimním prostředí dojde k prolomení společenské bariéry." 

 Další autorovy texty o všem možném jsou veřejně přístupné na jeho blogu.

"Prísahám, že som nikdy nebola na čiernych. Nikdy v živote. To moja spolužiačka z gymnázia Alena odjakživa vedela, že chce len a výlučne čierneho chlapa. Aj si ho našla a dnes spolu žijú v New Yorku. Keď som robila v rádiu reláciu na tému Priťahujú vás príslušníci inej rasy,  napísala mi záplava žien, ktoré snívajú o hladkom ebenovom tele, čo ich mocne zovrie v náručí.

"A má vtáka po kolená?" opýtalo sa ma deväť z desiatich kamarátok v čase, keď sa všetko prevalilo."

Timea měla dobrou práci a spokojený život. Než odjela na (několikátou) dovolenou do Keni. A tehdy se začal příběh, o němž jako by uvažovala Nigeria ve svém článku o lásce.

Timea se seznámila s liberijským diplomatem Abdulem, a po krátkém dvoření (z jeho strany) se stala jeho milenkou. Jednou z mnoha jeho milenek. A i když na tuto skutečnost – že je jenom další v řadě -přišla poměrně záhy stejně jako na Abdulovo manželství, nepřestávala věřit, že ho změní – vysadila antikoncepci, otěhotněla, odstěhovala se do Keni. Abdul se svých milenek nehodlal vzdát (a Timea se dlouho nechtěla vzdát Abdula). Nejnepravděpodobnější výmysly, zanedbávání "rodiny", nové a nové lži, narození dcerky, hádky, první facka…

Autorka knihy se  nakonec vrátila domů, na Slovensko, což její přítel pravděpodobně kvitoval s povděkem.

"Zvonček pri dverrách zazvonil o druhej v noci. Bolo v tom niečo strašidelné a výhražné, lebo cez security sa nedostal len tak hocikdo, obzvlášt v noci. Abdul vybehol ven len v trenkách k mriežam a zakričal, kto je to? Začula som ženský hlas. Vrátil sa ku mne do spálně, obliekol si župan a zamkol ma beze slova v izbe na kl´úč.

Mala som pocit, že mi prasknú nervy alebo odtečie plodová voda. Počula som z chodby tlmené dohadovanie, tichý plač a potom zvuk, akoby niekoho sácali dolů schodmi. Na to sa žena hystericky rozplakala a kričala bez prestávky: "Pokojne ma zabi! Zabi ma, ale ja ťa stále milujem!"

Nevedela som odhadnúť, čo sa deje, počula som zvuky, akoby tí dvaja zápasili a žena striedavo kvílila a kričala. V oknách sa začali objavovat súsedia a ja som bola ako omráčená. Srdce mi šlo vyskočiť z hrude.

Počula som zvuk prichádzajúceho auta a potom nastalo ticho. Abdul o pár minút prišiel, odomkol spálňu a keď ma uvidel, povedal pokojne, akoby sa práve vrátil z toalety: "Nespíš?"

Zmeravela som a pozerala som naňho s otvorenými ústami ako na zjavenie.

"To nemyslíš vážne, však?"

"Prečo? Mala by si spať, je neskoro."

"Podl´a mňa nespí ani jeden z našich súsedov v okolí jedného kilometra. Bola tu taká paní, čo vykrikovala, že ťa miluje, to sa potom špatně spí."

"Nebudem o tom hovoriť. Až ráno."

"Je ráno. Sú tri hodiny."

"Nie."

"A ty si Abdul myslíš, že ja znesiem úplne všetko? Že tento vzťah vydrží tol´ké chrapúnstvo a bude kvitnúť akoby nič? Že si so mńou možeš robiť hocičo, lebo som tehotná, v Afrike a úplne sama?" "

Jakkoli je příběh banální a už od prvních řádků je jasné, jak skončí, je psán jednoduše, poutavě, čtivě a s humorem. Nic složitého, moc přemýšlet u čtení netřeba, obecných informací obsahuje minimum (maličko o Keni a Keňanech, nic o islámu, téměř nic o Libérii) ale nenudí. Ideální čtení do čekárny k zubaři, do tramvaje, do fronty na předplacenou jízdenku.

Pozor: jen ve slovenštině!

http://lesk.cas.sk/cl/10189/243474/Pribeh-lasky-so-smutnym-koncom

http://www.jujunation.com/flvplayer_elite.swf

Boboraba v liberijském stylu

Mít nevlastního rodiče je nejsilnější indikátor, že s dítětem bude špatně zacházeno; mít nevlastního rodiče je nejriskantnější jednotlivá věc, která se dítěti může stát. Kupodivu varujeme děti, aby se rozhlížely na přechodu, nehladily cizí psy a nesahaly na horkou plotnu, zatímco se skutečným nebezpečím je seznamujeme jen málo ("to je tvůj nový tatínek, Bohoušku, ale nechoď k němu tak blízko").

píše se (mimo jiné) na zadní straně obálky knihy profesora Jana Zrzavého.

Jan Zrzavý je známý český biolog, zabývající se fylogenezí a evoluční biologií (obé také přednáší na Biologické fakultě Jihočeské univerzity). V roce 2004 vyšla pod názvem Proč se lidé zabíjejí (homicida a genocida) v nakladatelství Triton další z jeho knih.

"Evoluční smysl" je obecně zajímavější vysvětlení nějakého chování než pouhá vývojová porucha; proto zkusme nejprve vnímat vraždu jako chování, které se přinejmenším v minulosti opakovaně ukazovalo jako užitečné. Teprve nenajdeme-li žádný "evoluční" důvod, proč lidé vraždí, ani příčinu , proč se jejich psychika opakovaně zvrhává pořád jedním a týmž způsobem, nezbude nám, než pokrčit rameny a říct si, že se tomuto konkrétnímu jedinci holt asi někdy přihodilo něco zlého (rodiče, chudoba, polepšovna, povinná školní docházka, vězení, vojna). …

I když vypočítáme, že pro nějakého jedince je výhodné zabít novorozené dítě, a pak zjistíme, že to lidé za vypočítaných předpokladů opravdu dělají, vůbec to neznamená, že to dělají rádi. Vlk neví, proč páchá infanticidu, ale je potomkem vlka, který  ji páchal v pravý čas a na pravém místě; ani člověk neví, proč páchá infanticidu, ale kdyby jeho předkové nebyli úspěšní infanticidní vrahové, on už by tu dávno nebyl. Dokonce si lze představit, že určitá akce je evolučně úspěšná pouze tehdy, je-li vzácná, zatímco lidé, kteří by to dělali rádi a často, by mohli tratit; jejich geny tak mohou profitovat ze skutečného neštěstí svých nositelů. Jenže o osobní štěstí a neštěstí jedinců právě v evoluci vůbec nejde. Proto mohou být lidé programováni k tomu, aby dělali věci, které vůbec dělat nechtějí, a občas dokonce právě proto, že je dělat nechtějí.

Vraťme se k infanticidě: je rozumné předpokládat, že demografické poměry, z nichž pocházíme, umožňovaly produkci dvou až tří životaschopných dětí jako celoživotní dílo velmi úspěšné ženy. V takto obtížném prostředí je samozřejmě optimalizace rodičovské investice zcela klíčová a občasná infanticida paradoxně může být vhodnou cestou k dosažení tohoto cíle. O jednom z případů, kdy se infanticida vyplácí, jsme již mluvili: nevlastní rodiče zabíjejí nevlastní děti, aby mohli zplodit vlastní. Vůbec ovšem nemusí jít o přímé zabíjení otčímem či macechou: sám vlastní rodič, obvykle matka, se může podílet na likvidaci nevhodného potomka."

Jaké manželky se zabíjejí nejčastěji, proč ženy vraždí častěji své manžely než bratry, proč rodiče spíš obětují své mladší dítě než to starší a o tom, proč je nevýhodné býti altruistou i býti sobcem, že (a proč) byla v hitlerovském Německu přípustná genocida, ale nikoliv homicida (a to ani v rámci genocidy) – tušené a vlastně i logické je v Proč se lidé zabíjejí shrnuto čtivou, srozumitelnou a (pokud se to tak při tomto tématu dá říct) i vtipnou a zábavnou formou. Téměř samý závěr knihy patří kapitole Genocida, genetika a kultura, z níž je poslední ukázka:

Složitá lidská kultura nám umožňuje mnoho různých sebeidentifikací včetně čistě kulturních, nicméně rodinný původ kulturní diferenciace je dosud zřejmý: není například vůbec žádný genetický důvod, proč rozlišovat Čechy a Nečechy, ale přesto pociťujeme, třeba když se setkáme v cizině, vzájemnou hřejivou solidaritu nikoli nepodobnou setkání se strýcem. I s cizinci můžeme pociťovat významnou kulturní sounáležitost, dejme tomu český historik s americkými historiky, ale právě setkání s českým myčem nádobí v menze americké filozofické fakulty nám ukáže, oč intenzivnější je kulturní sounáležitost zprostředkovaná jazykem, vědomím, že řízek se nejí s knedlíkem, a sdílenou znalostí Přemka Podlahy, Václava Klause a Járy Cimrmana. …Lidstvo vždy žilo v nevelkých skupinách obklopených teritorii malého množství "těch druhých" a náš mozek vznikal jako adaptace na tuto situaci. I když se od paleolitu leccos změnilo, víceméně paleolitický mozek nám zůstal prostě proto, že k výrazným společenským a kulturním změnám došlo až v posledních desetiletích, maximálně staletích, a genetická evoluce je relativně velmi pomalá. Mít paleolitický mozek ovšem není žádná ostuda – příslušníci etnik, která žila v paleolitických podmínkách ještě před sto lety, jsou dnes v podstatě stejně dobří nebo stejně mizerní chirurgové, diplomaté a piloti jako my a dolnověstonický hrdina Kopčem by to jistě dokázal taky, kdyby ho někdo včas odebral různým obskurním Mamutíkům a poslal do kadetky. Pojem "doba kamenná" je čistě kulturní a historický, o biologické a psychologické odlišnosti "lidí doby kamenné" od dnešního obyvatelstva to neříká kromě úplných banalit vůbec nic. S našimi dávnými předky tudíž sdílíme vědomí, že lidé jiní než my, lidé zpoza hor, jsou zrádní, krutí, nemorální a zhusta i primitivní; obvykle je nevraždíme, ale dáváme si na ně pozor. Sice jsme obvykle schopni teoreticky připustit, že jsou i hodní židé, slávisté či luteráni (neboť "některej Maďar taky za to nemůže, že je Maďar"), ale za normálních okolností je nerozlišujeme, protože je dostatečně individuálně neznáme, a zaujímáme k nim proto vztahy na základě jejich kolektivní příslušnosti. Podobné stereotypy umožňují člověku přijímat řešení, která obvykle bývají lepší, než by byla řešení čistě náhodná. Je jistě zjednodušením a zkreslením věci, chováme-li se ke konkrétnímu Maďarovi jako k "průměrnému Maďarovi", ale chovat se k němu jako k "průměrné lidské bytosti" by bylo realitě ještě vzdálenější. Xenofobie je tak stejně integrální (a stejně evolučně užitečnou) součástí lidské přirozenosti jako romantická láska, sexuální žárlivost či usilování o sociální dominanci.

Další úryvky z knihy v odkazech na http://scienceworld.cz/biologie/proc-se-lide-zabijeji-2-domaci-zabijacky-2120

Další článek od autora:

http://www.vesmir.cz/clanky/clanek/id/4521

Ve vlaku Olanna seděla na podlaze s koleny přitaženými ke hrudi a cítila teplý, upocený pach těl kolem sebe. Na vnější straně vlaku viseli lidé, kteří se přivázali řemeny, a na schůdkách se přidržovali zábradlí. Slyšela tlumené výkřiky, když nějaký muž vypadl ven.

Vlak byl hromada kovu, držící na čestné slovo. Vůbec nejel plynule, takže se zdálo, jako by na kolejích byly nějaké protirychlostní bloky. Kdykoli sebou vlak trhl, vrhl Olannu na ženu vedle ní, na to, co ta žena měla na klíně, na kalabasu, velikou nádobu. Oděv ženy byl posetý skvrnami, které mohly být od krve, ale to Olanna tvrdit nemůže. Oči jí hoří. Má pocit, jako by v nich měla směs pepře a písku, oční víčka jí pálí a svrbí. Hotová muka prožívá, když mrká, ale také když se snaží nechat oči zavřené nebo otevřené. nejraději by si víčka odpárala. Naslinila si prsty a protírala si oči. Někdy to dělala Baby, když si něco trochu poranila. "Mami Olo!" naříkala Baby a zvedla bolavou ručičku či nožičku, a Olanna vložila prst do úst a přejela jim Babyino zranění. Ale sliny způsobovaly jen to, že ji oči pálily ještě víc.

Mladík před ní vyjekl a chytil si hlavu rukama. Vlak sebou trhl a Olanna opět vrazila do kalabasy. Líbil se jí pěkný povrch dřeva, kterého se dotkla před sebe nataženou rukou, jež jemně polaskala dřevořezby, křížem krážem krášlící kalabasu. Zavřela oči, neboť tak ji pálily méně, a celé hodiny je měla zavřné, přičemž se rukou dotýkala kalabasy, dokud někdo igbosky nevykřikl "Anyi agafeela! Přejeli jsme Niger! Konečně jsme doma!"

Na podlaze vagónu se rozlévala tekutina. Moč. Olanna cítila, jak jí chladně prosakuje do šatů. Žena s kalabasou do ní rýpla a potom pokynula i dalším lidem kolm sebe. "Jen se podívejte," řekla, "podívejte se." Otevřela kalabasu.

"Podívejte se," opakovala.

Olanna nahlédla do nádoby. viděla hlavičku malé holčičky s popelavě šedou pletí, dokonalým účesem, vypoulenýma očima a otevřenou pusou. Chvíli na ni civěla a potom odvrátila oči. Někdo zařval.

Žena zavřela kalabasu. "Víte," řekla, "jak dlouho mi trvalo, než jsem ji takhle načesala? Měla tak husté vlásky."

Vlak pronikavě zaskřípěl a zastavil. Olanna vystoupila a stála uprostřed tlačících se lidí. Nějká žena omdlela. Kluci, shánějící cestující do autobusů – náklaďáčků, bušili do postranic a provolávali: "Owerri! Engu! Nsukka!" Myslela na účes spočívající v kalabase. Představovala si, jak ji matka česala, jak její prsty pomádovaly vlasy, než je dřevěným hřebenem rozdělila do pramínků."

Dvaatřicetiletá nigerijská autorka Chimamanda Ngozi Adichie vydala dosud pouhé dva romány: Fialový ibišek (Purple Hibiscus)  a Půl žlutého slunce (Half of a Yellow Sun). První z nich byl v roce 2005 oceněn Cenou spisovatelů Commonwealthu za nejlepší prvotinu, druhý získal o dva roky později literární cenu Orange Prize.

Vídala jsem přebal Půl žlutého slunce v prodejnách po celé týdny. Několikrát jsem tou knihou (skoro 450 stran, skoro 300 Kč) listovala, ale u stojánku v knihkupectví jsem nemohla pochopit, proč tolik chvály – náhodně čtené útržky mě zaujmout nedokázaly. Naštěstí jsem si pak jednoho dne Půl žlutého slunce i přesto koupila (přece musel být nějaký důvod, aby za ni autorka dostala Orange Prize. a i když krátké úryvky neslibovaly napětí, styl vyprávění byl zajímavý).

Nakonec se ukázalo, že příběh se sice odvíjí pomalu a v mnoha vrstvách, ale napětí mu nechybí ani v nejmenším. Osudy intelektuálního profesora, jeho milenky z bohaté rodiny, její sestry, žijící s Angličanem, který si Nigérii zvolil za svůj domov a od rozhodnutí neupustil ani v době biaferské války, se proplétají s osudy sluhy, nevzdělané profesorovy matky, která se snaží svému synovi najít jinou ženu… a na stránky, na nichž tito lidé bojují své každodenní bitvičky a zažívají okamžiky štěstí i trápení, se pozvolna vkrádá přízrak etnické nesnášenlivosti, klíčící z dávných semínek, který roste a roste (i když tomu ze začátku nikdo nevěří) , až nakonec přejde v násilnosti – nejdřív ojedinělé, pak nenávistné a pravidelné. Nadchází vyhlášení republiky Biafra, válka s Nigérií. Ti, kdo zůstali, přišli o všechno – někteří i o rodinu nebo o život. Biafra je vyzbrojena maketami pušek, nemá jídlo, ztrácí pozice a biaferští vojáci začínají terorizovat vlastní, biaferské obyvatelstvo… A hrdinové knihy nemají na vybranou – musí se snažit přežít za každé situace, přizpůsobit se a pokud možno zůstat věrni svým ideálům a láskám, i když to není zrovna jednoduché.

Richardova paměť zůstala jasná. Tak jasná, že napsal klidné odpovědi na zuřivé dopisy tety Elizabeth. Sdělil jí, že se má dobře a že neplánuje návrat do Anglie, že ji prosí, aby laskavě přestala letecky posílat povrchní noviny, v nichž tužkou zakroužkovává články o nigerijských pogromech. Ty články ho otravují. Herald napsal, že příčinou masakrů je dávná mezikmenová nenávist. Časopis Time opatřil svůj článek titulkem ČLOVĚK MUSÍ ŽRÁT, což byl nápis z jednoho nigerijského lidového autobusu.  Autor vzal výraz "žrát" doslova a v dalším vysvětlil, že Nigerijci tíhnou od přírody k násilnictví, a tak si o jeho nezbytnosti píšou i na náklaďáčky, sloužící jako autobusy. Richard poslal redakci časopisu Time ostrý dopis, v němž napsal, že v nigerijské pidžinské angličtině uvedené sloveso prostě znamená jíst. Trochu obratnější byl Observer, který napsal, že když Nigérie přežije masakry Igbů, přežije už všechno.  Ale ze všech líčení čišela faleš, jakási ozvěna neskutečna, a tak Richard začal o řežích psát dlouhý článek. V Kainenině domě seděl u jídelního stolu a psal na dlouhé pruhy nelinkovaného papíru. Při práci slyšel, jak Harrison, jehož si vzal do Port Harcourtu, Ikedjimu a Sebstianovi říká: "Vy nevíte, jak se peče německý kakaový dort?" Kecy. "Vy nevíte, co je to reveňový nářez?" Další povýšenecký žvást.

Richard začal líčením problémů uprchlíků, jež byly důsledkem řeží, psal o obchodnících, kteří uprchli z tržišť na Severu, a vysokoškolských učitelích, kteří opustili univerzitní areály, o státních úřednících, kteří utekli z kanceláří na ministerstvech. Zápasil se závěrečným odstavcem:

Je velmi důležité si připomenout, že Igbové byli poprvé masakrováni roku 1945, byť v mnohem menší míře než při nedávných řežích. Toto těsně poválečné krveprolití podněcovala britská koloniální správa, jež Igbům zazlívala celonárodní stávku, zakazovala igbosky psané noviny a obecně rozsévala protiigboské nálady. Je proto zavádějící představa, že nedávné řeže zavinila "odedávná" nenávist. Kmeny Severu a Jihu mají za sebou dlouhé vzájemné styky, nejméně od 9. století, jak dosvědčují některé velkolepé korálkové náhrdelníky, nalezené v historické oblasti Igbo – Ukwu. Tyto skupiny bezpochyby vedly i války a navzájem se zotročovaly, avšak tímto způsobem se nemasakrovaly. Jde-li nyní o nenávist, je velmi nedávná. Vyvolalo ji prosté provádění britské koloniální politiky, jež se neoficiálně řídila zásadou rozděl a panuj. Tato politika zmanipulovala rozdíly mezi kmeny a zajistila, že nebude dosaženo jednoty, a tak bude prakticky možné snadno ovládat tak velikou zem.

Když odevzal článek Kainene, pozorně jej přečetla, přimhouřila oči a potom mu řekla: "Hodně divoké." Nebylo mu jasné, co hodně divoké znamená a jestli se jí to líbí. Šíleně si přál, aby mu to schválila. Když se vrátila ze Nsukky, kde byla navštívit Olannu, opět se chovala rezervovaně. Vystavila si fotku svých zavražděných příbuzných – smějící se Arize ve svatebních šatech, strýce Mbaeziho, kypícího v těsném obleku vedle vážně se tvářící tety Ifeky ve vzorkované róbě – ale řekla o nich moc málo a o Olanně vůbec nic.  Někdy se uprostřed hovoru odmlčela, a když to udělala, Richard ji nechal být. Občas jí záviděl to, jak se dovede měnit pod vlivem toho, co se stalo.

"Co si o tom myslíš?" zeptal se, ale než mohla odpovědět, zeptal se na to, na co se opravdu zeptat chtěl. "Líbí se ti to? Jaký to na tebe dělá dojem?"

"Já si myslím, že to vyznívá ohromně formálně a nepřístupně," řekla, "ale budí to ve mně pocit hrdosti. Jsem hrdá."

Odeslal to do Heraldu. Když za čtrnáct dní odpověděli, dopis přečetl a roztrhal. Světový tisk je prostě přesycený historkami o násilnostech v Africe, ale tahle je obzvlášť nevýrazná a pedantská, napsal mu zástupce šéfredaktora. Ale snad by Richard mohl napsat něco o lidské stránce. Třeba jestli při těch řežích mumlali nějaká kmenová zaříkávadla, jestli pojídali části lidských těl jako v Kongu. Je nějaký způsob, jímž by se mohlo opravdu pochopit myšlení těchto lidí?

Richard článek vyhodil. Děsilo ho, že v noci dobře spí, že ho stále uklidňuje vůně oranžovníků a tyrkysová setrvačnost moře. I to, že má cit. … V den, kdy bylo oznámeno oddělení Biafry, stál s Kainene na verandě a poslouchal z rádia Ojukwův hlas.  A potom ji vzal do náručí. Zpočátku se domníval, že se oba chvějí. Ale pak se odtáhl, podíval se jí do tváře a uvědomil si, že je dokonale klidná. to jen on se chvěje.

"Šťastnou nezávislost," řekl jí.

"Nezávislost," řekla a pak dodala: "Šťastnou nezávislost."

Chtěl ji požádat, aby se z něj provdala. Je to nový začátek, nový stát, jejich nový stát. Ale nešlo jen o to, že secese je spravedlivá, když se vezme v úvahu, co všechno Igbové vytrpěli. Šlo i o to, jakou možnost dává Biafra jemu. Stane se Biafřanem takovým způsobem, jakým by se nikdy nestal Nigerijcem. Je tu od samého počátku, podílí se na zrodu Biafry a bude k ní patřit. Mnohokrát už v duchu řekl Vezmi si mě, Kainene, ale nikdy to nahlas nevyslovil. Druhý den se s Harrisonem vrátil do Nsukky.

Um Nuwajjir měla jenom jedno dítě, syna Nuriho, který byl trochu zvláštní. V deseti nebo jedenácti letech ho začaly okouzlovat dívčí šaty, fascinovat dámské boty, oslňovat líčidla a dlouhé vlasy. A protože se tyto zvláštní sklony časem spíše prohlubovaly, než aby mizely, začala mít Umm Nuwajjir vážné starosti: o to vážnější, že z Nuriho rostl něžný a křehký chlapec namísto tvrdého svalovce, jak se od něj očekávalo. Um Nuwajjir se všemožně snažila kormidlovat syna správným směrem, ale neuspěla ani s mírnými mateřskými domluvami, ani s výpraskem.

Otec se k Nurimu choval čím dál přísněji; Nuri z něj měl strach a snažil se před ním skrývat své jemné dívčí já. Ale otec se o pravém stavu věcí dozvídal od sousedů a jednou, když se příšerně rozvzteklil, vpadl k Nurimu do pokoje a začal ho mlátit a kopat. Nuri skončil v nemocnici s několika zlomenými žebry, zlomeným nosem a rukou. Po tomto incidentu se otec od Nuriho a jeho matky odstěhoval. Rozhodl se žít trvale se svou druhou manželkou a naprosto se distancovat od Um Nuwajjir a jejího teploušského zmetka, který byl jen nepovedenou hříčkou přírody.

Um Nuwajjir se cele odevzdala do boží vůle. Došla k závěru, že ji Bůh zkouší těžkým údělem a že své břemeno musí nést pokorně a trpělivě. Ani ona, ani Nuri už o celé věci dál nemluvili. Nuri se dál choval, jak mu velelo srdce, a lidé přestali jeho matce říkat Um Nuri a začali ji oslovovat Um Nuwajjir, což je dívčí forma jména Nuri.

Rajaa Al Sanea, původem kuvajtská stomatoložka s diplomem z Rijádu a ze Spojených států slaví celosvětový úspěch s příběhem "čtyř mušketýrek", hledajících lásku v království Saúdská Arábie. 

"Holčičí čtení", které u nás přirovnávají k "Deníku Bridget Jonesové po arabsku", se dá bez potíží přelouskat i během cest tramvají a nabízí netradiční pohled "zevitř" na vztahy mezi ženami a muži v saúdskoarabské společnosti, kde je všechno jiné a zároveň stejné, jako v Evropě.

Rozhovor s autorkou (v češtině) naleznete ZDE .

Sadím se nejvíc líbila kategorie, které teta dala název "náboženské typy před a po svatbě". Šlo o jedinou skupinu v tetině systému, která striktně oddělovala muže a ženy. Dělila se do tří podskupin: "extrémní náboženský typ", "racionální umírněný náboženský typ" a "divoký typ, který ignoruje náboženská omezení". Skupiny žen a mužů jsou si vzájemnými zrcadlovými obrazy. Podívejme se nejprve na muže:

1. Extrémní náboženský typ

A. Dříve býval divoký, ale později se přiklonil k víře.

B. Děsí se, že by mohl propadnout divokosti, a tak se obrátil k víře.

Muži z obou skupin se bojí, že by mohli po svatbě morálně zdegenerovat, a proto často vstupují do polygamních manželství a vyžadují od svých manželek stejné náboženské zanícení.

2. Umírněný typ

A. Striktně nábožensky založený muž. Od první skupiny se liší svým chováním k ženám: je k nim jemný a nezasahuje do jejich věcí. Tento typ se může oženit s ženou relativně liberálních názorů, a pokud si je jistý její láskou a morálními kvalitami, vztah funguje velmi dobře.

B. Světský/sekulární typ. Tito muži věří, že islám stojí pouze na pěti základních a povinných pilířích víry – jen na těchto pěti a nikoli na větším počtu. Dodržují pouze pět stanovených modliteb a postí se jen v době ramadánu. Když absolvují pouť do Mekky, cítí, že pro víru udělali dost. Samozřejmě dávají almužny chudým a drží se přikázání víry. Žení se pouze s dívkami stejně liberálních názorů. Například by si nevzali takovou, která nosí hidžáb. Po své manželce chtějí, aby byla hezká, svobodomyslná a moderní, aby se s ní mohli pochlubit před svými přáteli, kteří náležejí do stejné kategorie.

3. Divoký neboli utíkavý typ

A. Postupně se vymaňující typ. Někteří muži spadající do této kategorie vyrostli ve velmi přísných podmínkách a ve smyslu náboženském a morálním z nich "uprchli". Jejich útěk probíhá postupně, využívají k němu každé příležitosti, kdy mají možnost vymanit se z vlivu hlavy komunity, ve které žijí. Někdy předstírají, že patří do první skupiny, aby se vyhnuli odsudku okolní společnosti.

B.Typ vychovaný liberálním způsobem. Muži z této skupiny vyrostli ve velmi liberálním prostředí, které v náboženské rovině hraničilo až s ateizmem a kde neexistovaly žádné jasné mantinely mezi vymezující "dobré" a "špatné" chování. Věří, že chová-li se někdo určitým způsobem v mládí, bude se tak chovat i ve stáří. Po zkušenostech s lacinými děvčaty, o nichž bude řeč později, zastávají teorii, že dívka je vinna až do chvíle, kdy se prokáže její nevina. Proto se raději žení s nezkušenými děvčaty, která budou nahlížet na věci jejich pokřiveným pohledem. Občas se stane, že si vezmou koketu, která si s nimi bude umět poradit. Ví, co je je její muž zač, umí ho dostat, kam potřebuje, a dokáže předstírat, co se od ní čeká.

…..

Tohle byly v kostce některé kategorie z komplikovaného systému, který teta Umm Nuwajjir Sadím nadiktovala. Sadím trvalo několik měsíců, než pochopila všechny podrobnosti. Čím déle zakoušela na vlastní kůži školu života, tím více chápala, že tetino členění je naprosto správné.  Jak by ne, když teta čerpala své informace právě ve škole života a na jejich základě pak zformulovala svou teorii.

(Děvčata z Rijádu, Rajaa Alsanea; v češtině vyšlo v překladu Radky Berounské roku 2008 v nakladatelství Metafora.)

Bylo toho napsáno již hodně o ubíjejícím stereotypu života žen v saúdské arábii, ale jen málo pozornosti se věnuje zmařeným životům mladých mužů. Pravda je, že jejich životy jsou nádherné ve srovnání s životy žen, ale přesto jim mnohé chybí. …

Jean Sasson je komerčně úspěšná americká spisovatelka, věnující svou tvorbu ženám Středního východu. Jejich životy poznala zblízka: v 80. a 90. letech minulého století pracovala jako administrativní koordinátorka v nemocnici krále Fajsala v Rijádu.

V roce 1991 publikovala prvotinu Znásilnění Kuvajtu (The Rape of Kuwait) o irácké invazi do tohoto pouštního státu. Kniha se, stejně jako ty následující, brzy stala bestsellerem.

Autorčina loňská historická fikce Esteřino dítě (Ester´s child) byla dubajskou nadací Mohameda Al Maktouma prohlášena za knihu propagující mír a mezikulturní porozumění.

Většina román Jean Sasson ale vypráví o skutečných osudech skutečných lidí: Majáda, dcera Iráku (Mayada, the Daughter of Iraq) popisuje slovy Mayady al Askari příběhy ženských vězenkyň v žalářích Saddáma Hussaina; Joanna z Kurdistánu zase mluví o ženě, která přežila kurdskou genocidu.

Světové proslulosti se spisovatelce dostalo poté, co vyšla Sultána – Život pod závojem. Příhody ve zlaté kleci polapené saúdské princezny se brzy stal světovým bestsellerem a už rok po vydání byl přeložen i do češtiny.

Stylisticky kniha (nebo aspoň její český překlad?) sice zrovna neohromí – jde o jednoduché vyprávění – ale hlavní účel, pro který byla napsána, plní beze zbytku: přibližuje západnímu čtenáři život žen v Saúdské Arábii z jiných úhlů pohledu, než z jakých se na něj obvykle díváme. Čtenář, který dokáže překousnout místy nekriticky idealizující pohled na Spojené státy

("Věřím této nádherné směsi kultur, která přivedla civilizaci blíž skutečnosti, než jakákoli jiná kultura v dějinách") 

může Sultána – Život pod závojem přinést spousty ne všeobecně známých informací nejen o saúdských ženách, ale i o historii, politice a celkových poměrech v tomto blíkovýchodním království.

"Pokrok civilizace tkví v tom, že duch osvícenství dokáže překlenout strach jednotlivce ze svobody. Lidská společnost se dychtivě žene za poznáváním a změnami. Zdá se neuvěřitelné, že se země mých předků v průběhu tisíce let prakticky nezměnila. Pravda, byly zde vybudovány moderní stavby, nejmodernější zdravotní zabezpečení je všem dostupné, ale společenské uznání žen a ceny jejich života je stále odbýváno pokrčením ramen.

Bylo by chybné obviňovat z nerovnoprávného postavenížen v naší společnosti naši muslimskou víru. I když korán praví, že ženy jsou podřízeny mužům, podobně jako bible opravňuje muže k vládě nad ženami, prorok Muhammad učil laskavosti a spravedlnosti ve vztahu ke slabšímu pohlaví. Muži, kteří přišli po proroku Muhammadovi, si však zvolili cestu zvyků a tradic dávných temných dob, místo aby následovali Muhammadovo slovo a příklad. Náš prorok například odsuzoval praktiky infanticidy – zabíjení novorozeňat – což byl v jeho dobách obvyklý způsobm jak se zbavovat nechtěných ženských potomků. V jeho autentických slovech zaznívá obava ze zneužívání žen a z lhostejnosti vůči tomuto pohlaví: "Nechť se dostane do ráje ten, kdo má dceru a nepohřbí ji zaživa, nespílá jí, ani nestaví do popředí své mužské potomky."

V této zemi však neexistuje a nikdy neexistovala síla, která by mužům zabránila dělat všechno pro to, aby si zajistili narození mužského a ne ženského potomka. Cena dítěte zrozeného v království Saúdská Arábie stále ještě závisí na jeho pohlaví.

Muži v mé zemi mají pocit, že se stali tím, čím se stát měli. V Saúdské Arábii se hrdost a čest muže odvozuje od jeho žen, proto muž přísně dohlíží na sexuální život svých manželek a chová se, jako by jim byl nadřazen, jinak by musel čelit veřejnému opovržení. Panuje zde přesvědčení, že ženy nedokážou své sexuální touhy kontrolovat, a proto je muži musí ve svém dominantním postavení přísně střežit. Tato absolutní kontrola nemá nic společného s láskou – pouze se strachem z poskvrnění mužské cti."

Jean Sasson: Princezna Sultána – Život pod závojem. V překladu Marie Frydrychové vyšlo v roce 1993 a 2000

Hamadi miluje svůj život. Ráda žije v Aqabě, ráda chodí do práce a ještě raději se modlí. Ráda je ženou, a i když by ráda jezdila na kole jindy než před rozedněním (aby ji nikdo neviděl), nikdy by s muži neměnila.

Muslimské ženy v Jordánsku totiž na rozdíl od mužů vědí, jak se zabavit. Svobodné i vdané. Svobodné shánějí manžela, což je velmi náročná a oblíbená činnost, a ty, které ho již sehnaly, vstoupily do další fáze života. Do života vdané ženy, který s sebou nese milé společenské povinnosti. Stručně řečeno, stýkat se s ostatními vdanými ženami. Každá vdaná žena musí ve svém domě pořádat víceméně pravidelná setkávání svých známých – popíjí se čaj a jedí koláčky, datle či slané pečivo, převádí se šaty a byt, klábosí se. Tyto dýchánky se konají v době nepřítomnosti mužů a každá žena se za pozvání na ženskou návštěvu musí odvděčit pozváním na další ženskou návštěvu a tak to nikdy nepřestane a bude to pokračovat až do skonání světa. Už jen proto se některé muslimské ženy odmítají vdát na Západ a opustit arabský svět – vědí, že by o takový život, a tím i o určitý "status", budovaný ve svém okolí odmalička, přišly. Tuto zálibu jordánských žen v ustavičně "zaneprázdněném" životě uspěchané Evropanky stěží pochopí. Souvisí však s tím, že "být ženou" je v Jordánsku skutečně významným a krásným "zaměstnáním". Kromě běžných ženských prací, jako je vaření, péče o mnohačlennou rodinu a o domácnost, zahrnuje nekonečnou škálu úkonů, radostí a milých poviností, stejně jako výsad. Stačí jen "být ženou" a již se vše přizpůsobuje všim potřebám, vaší existenci. Ženy mají vlastní patra v restauracích, parky, bazény (bohužel jen ve velkých městech), tělocvičny, obchody, školy, kanceláře. Ženy se mohou v kancelářích zamknout, aby se mohly pomodlit, žena si může postěžovat na nějakého muže, že na ni promluvil, a hned ho odvádí policie. Když nastoupí žena do autobsu, muži se sesedávají na jedno sedadlo, aby měla celou sedačku jen pro sebe. Když muži řeknou: "jsou tam odhalené ženy," znamená to vždy potíže a komplikace pro mužské pohlaví: nesmí se tm vstoupit; pokud by tak muž učinil a ženy by se kvůli němu musely zahalit, budou celý jeho pobyt v téže místnosti provázet jejich kradmé nenávistné pohledy. Když ženy řeknou "jsou tam muži," zahalí se, jak mohou a jak uznají za vhodné, a pak vstoupí. Za všeobecného upřímného zájmu všech přítomných mužů, kteří se mohou třeba postavit na hlavu, aby získali pozornost dané ženy.

Vytouženou povinností vdané ženy, na kterou se každá svobodná dívka těší, je dbát o sebe, aby byla hezká, upravená, vkusná a elegantní a líbila se manželovi. Muslimské páry toiž většinou vstupují do manželství bez předchozího fyzického zalíbení, takže fázi "randění" prožívají muži a ženy až po svatbě, a snaží se proto jeden druhému líbit. …

Právě proto, že ženská krása je tolik spojena s kamarádkami, udržují si i vdané ženy nadále své místo v "ženském světě", který doslova milují. Nakupují spolu látky, půjčují si oblečení, chodí na ženské party, kde spolu tančí, vyrábějí společně pleťové masky, jedna druhou malují hennou, a třebaže každá touží po tom nejlepším manželovi, který by jí věnoval všechen svůj čas – i kdyby se jí to poštěstilo, stejně na své kamarádky zapomenout nemůže. To jsem díky Hamadi pochopila docela rychle. I když mohu po svém tolerantním manželovi chtít, aby se mnou trávil více času v obchodě s botami, než je pro muže normální, asi těžko mu mohu navrhnout: "Pojď, budeme se zkoušet účesy a pak si dáme pleťovou masku."

Hamadi mě na důležitost kamarádek a žen v jejím životě upozorňovala často – nahlas se divila, že Martin jde "zase" s námi, upozorňovala mě, že tentokrát půjdeme "jen my dvě", jindy prosila, abych nezapomněla, že je to sešlost jen pro ženy, anebo vyčítala, že bude mít "průšvih", když se bude tolikrát s Martinem vídat. Nechápala, kolik času se mnou můj manžel tráví, a nakonec se jí zdálo nelogické, že je to on, kdo mi stříhá vlasy. Obdivovala ho sice za to, ale zároveň nevěřila, že se jí tento muž jen nezdá. "Arabští muži jsou úplně jiní," říkala mnohokrát zklamaně a doufala, že jí Aláh sešle do cesty nějakého muslimského cizince, pro nějž bude hlavním cílem života trávit veškerý čas se svou ženou (kromě praktikování předpisů islámu samozřejmě). Nejvíc byla její víra "v ženy a přátelství" patrná, když jsme se bavily o tom, jestli by byla ochotná přijmout do svého manželství druhou ženu. Řekla, že by ji klidně přijala: "Kdyby můj manžel chtěl mít druhou manželku, nebyla bych proti. Pokud by to bylo jeho přání, chtěla bych mu ho splnit, aby byl šťastný a spokojený v manželství se mnou."

"To není možné, Hamadi," odporovala jsem. "To říkáš jen proto, že jsi ještě nepoznala lásku. Až poznáš lásku, pochopíš, že se o svého manžela nechceš s nikým dělit."

"Kdepak, nesouhlasila, a měla důvod ozkoušený po mnoho generací. "Pomohla bych  mu ji vybrat, a tak bych věděla, jaká žena do našeho manželství vstupuje. získala bych tak novou kamarádku, která by se mnou byla celý den. Už bych nemusela vařit, uklízet a nakupovat sama, nečekala bych na manžela sama. Byly bychom dvě, povídaly bychom si a dělaly vše společně. A to by bylo krásné!"

Zkrátka a dobře, muslimským ženám muž nikdy nahradit kaarádku nemůže. Buď je to muž, nebo manžel a otec dětí. nic z toho však neznamená "kamarád".

http://www.ikarmel.cz/kniha-tisk.php?sel_kniha=3594&PHPSESSID=f8989c33468ed0e46f330e143465a68e

Květa Klímová – Pumerová je antropoložka, překladatelka a pedagožka; fotografické práce a cestovatelské články psané rukou její či jejího manžela, Martina Pumery, můžete vidět mj. i v National Geographics . V roce 2006 vyšla této autorce další čtivá kniha Venku číhá džungle , kde popisuje svůj pobyt mezi peruánskými indiány, jejich způsob existence a uvažování.

Mužům vstup zakázán je publikace o dva roky starší a nabízí nevšední a jedinečný pohled pod závoj života žen v Jordánsku; čtenář bezmála na každé stránce zjišťuje, že věci mohou být úplně jinak, než si až dosud myslel. (I když zrovna Hamadina pasáž o milujících se spolumanželkách – kamarádkách se mi zdá trošku idealistická… Že by Jordánky byly tak obětavé, mírumilovné a nesobecké?)

Byl obsazen Afghánistán, zrušen Taliban a najednou se objevily tváře žen. Zahalené tajuplné bytost, trpící pod tvrdým diktátem mužů, kteří vládli. Žádné vzdělání pro ženy, žádná práva, žádná radost ze života, žádná svobodná rozhodování. A přesto ženy v Afghánistánu žily dál, vdávaly se, rodily děti a možná se i někdy smály. "Teď si můžete sundat burky!" přišlo rozhodnutí shora, ale všechny ženy to neudělaly. A svět se znovu rozdělil na dvě skupiny: na ty, co chápali, že ženy sundat burky jen tak nemohou, a na ty, co jim to málem chtěli nakázat. Proč by kdokoli chtěl dál chodit v pytli s otvorem na oči, když nemusí? Bylo to tak nepochopitelné! Copak to nosí dobrovolně?" napadlo kdekoho, ale potom nad tím jen mávl rukou: "Komu není rady…"

Náš život jde dál a my se zase osudy muslimských žen zabýváme méně. Máme vlastní starosti. A možná je to i dobře. Nemůžeme přece chtít nustále řešit, pročco kdo na světě nosí a jestli by to měl sundat – je to jeho věc. Oni nám také neříkají, zda bychom měli něco obléknout.

Ae ona neodbytná otázka "Proč?" zůstala ve vzduchu pro mnohé z nás nezodpovězena a netýkala se jen Afghánistánu. Proč by ženy chtěly nosit dlouhé nevzhledné oblečení a zakrývat svůj obličej? Proč se vdávají za muže, kteří je nutí takové oblečení nosit? Nutí je vůbec ti muži? Jak mohou tyto ženy chtít dál žít a rodit děti, když jsou tak nešťastné a trpí? Přece si nemohou přát tentýž osud pro své dcery! Ale jsou nešťastné? Trpí? Co dělají celý den? Co dělají celý život? Je to život?

Některé otázky nás dovedou k vskutku absurdním závěrům a ty nás nutně vyzývají k dalším pochybnostem: je to tak, jak jsme se celou dobu domnívali?  Není to třeba úplně jinak? Je dobré nevměšovat se do života jiných, pokud o to sami nepožádali. Ale je dobré nevědět, jak žijí, a netušit, proč tak žijí? …

Byl z Egypta, ženatý a do Spojených států s s sebou přivezl manželku. Přes den studovala, večer společně nakupovali a chodili si se svými dětmi hrát do parku, scházeli se se svými přáteli, ale jediný, kdo se účastnil veřejného života, byl on. Pokaždé, když se konala nějaká party, jeho žena zůstala doma.

"Fatma je nemocná," vymlouval se Násir a my mu to nevěřili. Bylo to ten měsíc už podruhé.

"Utlačuješ ji a chceš, aby zůstala jen zavřená doma," prohlásila jsem veřejně, což se ho nesmírně dotklo, ale nic mi na to neodpověděl.

Myslím, že jedině on sám věděl nejlépe, proč nám všem lhal. Bylo to to nejjednodušší, co mohl udělat. Pravdě bychom totiž také nevěřili. Fatma zůstala doma proto, že nerada chodí na smíšené party, kde se setkávají muži a ženy dohromady. V její kultuře to není běžné a ona by se cítila nepříjemně.

Až si přečtete tuto knihu a vrátíte se zpět k tomuto úvodu, odpovědi naleznete už snadno. Vaše oči budou vidět jako s novými brýlemi a až za Bosporský průliv. Je to pravdivý příběh. Je o jedné Evropance, která se vydala na Blízký východ, aby poznala. Je o jedné Arabce, která tuhle Evropanku potkala a spřátelila se s ní, aby ji změnila. Je o tom, jak se změnily obě. Je o přátelství, o šátcích, obličejových rouškách, o hábitech, tajných přáních, o radostech, o životě muslimských žen v Jordánsku. Je o nalezení odpovědí. Je o otevřených očích a otevřených srdcích. Je napsán pro ty, kdo ho chtějí s otevřenýma očima a otevřeným srdcem číst.

"Kapské město není jako Worcester, kde všichni chlapci chodí do chlapecké školy a děvčata do dívčí. V Kapském městě si můžete vybrat z celé řady škol. Jenže k tomu, abyste se dostali do dobré školy, potřebuje člověk známosti a oni jich mají málo.

S pomocí vlivu matčina bratra Lance jsou pozváni na pohovor do chlapecké střední školy v Rondenboschi. Sedí s matkou na lavičce před ředitelnou, je pěkně oblečený v krátkých kalhotách, košili s vázankou a námořnicky modrém kabátu, na náprsní kapse má odznak Worcesterské základní školy. Když na ně přijde řada, jsou uvedeni do místnosti s dřevěným obložením a stěnami plnými fotografií ragbyových a kriketových mužstev. Ředitel se s otázkami obrací k matce: kde bydlí, co dělá otec. Pak přichází okamžik, na který čekal. Matka vyndává z kabelky vysvědčení, které dokazuje, že byl nejlepším ve třídě, a že by tudíž měl mít všechny deře otevřené. Ředitel si nasadí brýle: "Tak tys byl nejlepší ve třídě," říká.  "To je dobře! Ale tady se ti to nebude zdát lehké."

Doufal, že ho budou zkoušet, že se zeptají na datum bitvy u Krvavé řeky nebo ještě líp, dají mu nějaké příklady zpaměti. Jenže to je všechno, pohovor skončil.

"Nemůžu vám nic slíbit," říká ředitel. "Dáme jeho jméno do pořadníku a pak musíme doufat, že někdo vypadne."

Jeho jméno putuje do pořadníků tří škol, bezúspěšně. Být nejlepší ve Worchesteru evidentně není dost dobré pro Kapské město.

Posledním útočištěm je Škola svatého Josefa. Svatý Josef nemá žádný pořadník: vezmou každého, kdo je schopen platit školné, což je pro nekatolíky dvanáct liber za čtvrtletí.

Dojde jim, matce i jemu, že v Kapském městě příslušníci různých společenských tříd chodí do různých škol. Škola svatého Josefa je když ne pro nejnižší třídu, tak pro druhou nejnižší. V matce zanechá její nezdar dostat ho do dobré školy pocit hořkosti, ale jemu to nevadí. Není si jistý, do které společenské třídy patří, kam zapadají. Momentálně je spokojen už jen s tím, že může chodit do školy. Hrozba, že ho pošlou do afrikánské školy a že bude vydán napospas afrikánskému způsobu života, je pryč – a o to jediné jde. Může se uvolnit. Dokonce už ani nemusí dál předstírat, že je katolík.

Opravdoví Angličani nechodí do takové školy, jako je Škola svatého Josefa.  V ulicích Rondebosche  však denně vidí, jak jdou do své školy a ze školy, může obdivovat jejich rovné blond vlasy a zlatavou pleť, oblečení, které jim není ani velké, ani malé, jejich tichou sebedůvěru. Dělají neškodnou švandu (to slovo zná z čítanky), bez divokosti a obhroublosti, na kterou je zvyklý. Nemá žádnou touhu se k nim připojit, ale snaží se od nich učit.

Kluci z Diecézní koleje, kteří jsou úplně nejangličtější a nesnížili by se ani k tomu, aby si zahráli ragby nebo kriket proti Škole svatého Josefa,  bydlí ve vybraných čtvrtích, o kterých, protože jsou daleko od železnice, jen slyší, ale nikdy tam nebyl: Bishopscourt, Fernwood, Constantia. Mají sestry, které chodí do škol, jako je Herscheova nebo svatého Cypriána; vlídně na ně dohlížejí a chrání je. Ve Worcesteru se sotva na nějakou dívku podíval: všichni kamarádi měli bratry, sestry ne. Teď občas zahlédne i sestry těch Angličanů, tak zlatovlasé, tak krásné, až nemůže uvěřit, že jsou to pozemské bytosti."

J.M. Coetzee je současný jihoafrický (respektive australský) spisovatel, překladatel, vysokoškolský profesor a literární kritik. Jak částečně autobiografická novela Chlapectví vypráví, vyrůstal Coetzee (*1940)  ve Worcesteru v rodině právníka a učitelky, než se rodina přestěhovala do Kapského města. Po dokončení vysokoškolského studia odcestoval do Británie, kde pracoval jako počítačový programátor, a do USA, kde ke svým dosavadním vysokoškolským titulům přidal další v oboru jazykovědy. Jako učitel angličtiny a literatury na státní univerzitě v Buffalu se snažil v USA usadit, ale kvůli svým názorům na válku ve Vietnamu nikdy nedostal patřičná povolení. Vrátil se tedy do JAR, kde působil dále jako vysokoškolský profesor až do roku 2002. Tehdy byl penzionován a odešel do Austrálie. O čtyři roky později obdržel australské občanství.

Coetzeeho dílo je ověnčeno mnoha cenami: Pamětní cena Jamese Taita Blacka, tři ceny CNA, mezinárodní románová cena Irish Times, cena Fémina,  literární ocenění Commonwealthu, Jeruzalémská cena za literaturu i dvě Booker Prize jsou jen některé z nich.

V roce 2003 se J.M. Coetzee zařadil na seznam nositelů Nobelovy ceny za literaturu, a o dva roky později se stal držitelem řádu Mapungubwe, udělovaného jihoafrickou vládou.

Citované Chlapectví vypráví o vyrůstání mladíka v rodině, jejíž poměry jsou uspořádané jen navenek; o permanentní přetvářce, osamělosti a neuvěřitelné hloubce společenské propasti, která dělila jednotlivé vrstvy jihoafrické populace (tady zejména potomky britských přistěhovalců a Afrikánce – děti, vnuky a pravnuky Holanďanů).

Anne se vymrštila z křesílka rychlostí, o níž nedoufala, že by jí byla schopná. Byla o hlavu větší, tyčila se nad ním jako obryně, rudá, zpocená, s pláčem na krajíčku. Ach Bože, jak ho nenávidí, toho skrčka, toho slizouna, toho lidského červa! Všechno, co k němu cítila, co od něj očekávala, veškeré naděje, které v něj vkládala, to všechno se obrátilo naruby, jako když si svléknete rukavici.

Nemilovala ho jako muže, to rozhodně ne, nemalovala si, jak se budou ruku v ruce procházet při měsíčku, jak budou společně vychovávat děti. Npatřil k objektům, na které Annie toužebně a smutně hledívala. Nepokoušela se hádat, jak to umí v posteli.

A přece chirurga MILOVALA! Milovala ho jako trosečník ostrov. Jako beduín oázu. Milovala v něm všechny chlapy, kteří ji budou milovat (a že jich bude na každý prst deset!), až s ní bude hotový.

A teď se to náhle obrátilo naruby, jako když si chirurg stáhne rukavici. Anne toho chlapa NENÁVIDÍ. Chce, aby NEBYL. Chce, aby PŘESTAL EXISTOVAT. Touží ho zardousit Tyčila se nad ním jako Ararat, jako bohyně pomsty. Chirurg se sesul zpátky do křesla."

Iva Pekárková je u nás natolik známá, že pro tentokrát vynechám představování autora a věnuji se výhradně knize.

Sloni v soumraku jsou příběhem starší Britky, nemilované, opuštěné, sexuálně a citově neuspokojené, frustrované nudným životem a marnou touhou po fyzické kráse (vlastní i mužské), a neúspěšného maturanta Amadoua z kmene Fulbů, městského mladíka a "budižkničemy", který se naučil využívat erotické vyhladovělosti evropských (sexuálních) turistek.

Když se cesty stárnoucí dámy, snažící se zachytit poslední příležitost "žít", protnou s cestami mladíka na prahu dospělosti, pokoušejícího se zachytit jakoukoli příležitost, začíná všední, banální příběh… který je ale popsán krásným jazykem, ve svěžích barvách a velice nebanálně.

Naivní turistka uvěří v lásku muže o víc než čtvrtstoletí mladšího, provdá se za něj a odveze si ho do Evropy. Následuje rozpad manželství a brzo poté, jako důsledek pomsty zhrzené manželky, mladíkova deportace. Tenhle rámec stačil k tomu, aby autorka na necelých dvěstěpadesáti stranách zasvěceně, ale zároveň nenápadně a čtivě rozebrala příčiny a důsledky chování obou aktérů, důsledky africké urbanizace, ženskou obřízku (a důsledky jejího zákazu), iluze které v Evropanech (a Evropankách) vzbuzují média, sexuální turistiku, vzájemné využívání (a pokusy o něj), neočekávané pocity stesku po domově, které přepadají emigranty, kulurní a mezilidské neporozumění, legální i ilegální emi-/imigraci, vztahy mezi imigranty samými…

Přes drobounké nepřesnosti (třeba údaj, že vztah k vodě se u Senegalců záleží výhradně na kmeni, takže Serrerové jsou kmenem rybářů a Wolofové si na moře moc nepotrpí – což ve skutečnosti /možná kromě Lebouů a Fulbů/ – není tak jednoduché, protože Serrerové jsou i pouze vnitrozemští rolníci a při pobřeží se nacházejí celé vesnice wolofských rybářů, nebo že Fulbům dělá potíže vyslovit "h" na začátku slova, nebo že Senegalci říkají moři – pokud se něj vydávají s úmyslem ho přeplout – "řeka"), a tvrzení, která mě překvapila naprostým rozporem s mou vlastní senegalskou zkušeností (že černocha v Dakaru bez doprovodu bělošky nepustí na úřady a ke vchodu na letiště, že bělošky v doprovodu černocha si nevšímají žebráci nebo že ostraha letiště LSS je vyzbrojena mašinkvérem), a přesto, že z některých erotických pasáží se mi dělalo trochu nevolno (což ale bude nejspíš moje chyba, protože odjakživa snáším líp naturalistické popisy uřezávání hlav než naturalistické popisy milostné předehry) mi Sloni v soumraku zůstanou v paměti jako (bohužel) realistická kniha, která nápaditým a vtipným způsobem popisuje to, co by jinak bylo spíš k pláči.

"Pochopil, že se stal erotickou pomůckou. Pochopil, že je kurva. A pokud to chcete vědět, bylo mu to fuk.

Baví ho to ještě? Anebo je to víc a víc jenom nudná povinnost, nezvykle intimní výdělečná činnost, ztížená navíc faktem, že v téhle situaci, za těchhle podmínek si Amadou nemůže stanovit cenu. Musí jen doufat, že materiál, na který narazí, si bude vážit jeho kvalit, že pochopí, oč tady jde.

Takhle to bude už nafurt.. přesněji řečeno, dokud moc nezestárne. A v tomhle byznysu, jak slýchal, jsou i třicátníci přestárlí.

Anebo dokud nechytí nějakou odpornou pohlavní chorobu – ne, ne AIDS, toho se nebál, to není vidět na kokotu… Ale šeredný herpes, bradavice, skvrnitý tyfus na ptáku, prostě něco na první pohled nápadného, co ženskou s půl mozkem v hlavě odradí. Teda ne že by Tubabanky měly půl mozku v hlavě. Sexuálně přenosných chorob se obyčejně vůbec nebály, a i ty nejúzkostlivější, ty, co si s sebou přivezly kondomy té jediné (západní) značky, které důvěřovaly, se v průměru tak napotřetí nechaly přesvědčit – a dělaly to naostro s větším zápalem než dámy, které by nikdy nenapadlo vézt si na dovolenou profylaktika.

Je Amadou šťastný? Je zklamaný životem? Je ublížený a plný vzteku? Bolí ho vzpomínky na minulost? Děsí se budoucnosti? Nebo v ní chová, stále ještě, nerealistické naděje?"

"Bratři, nechte mě, ať ho zabiju, prosím vás o to; nechte mě, ať vás zbavím toho zatraceného velebníčka, toho bělocha, co nám přinesl jenom neštěstí! Prosím vás, bratři, nechte mě, já toho špinavého lotra zašlápnu levou nohou, ať už je od něho navždycky pokoj! Co nás sem přišel otravovat do naší země, řekněte? Chcípal tam doma hlady, přivalí se sem, my ho živíme, podarujeme ho pozemky, on si postaví krásné domy z peněz, které mu dáváme, a dokonce mu půjčujeme na tři měsíce naše ženy. Ale jemu to pořád ještě není dost, nakonec nám bude zakazovat tancovat! Div nás nepřijde vyhodit z našich domů, aby si je přivlastnil, a on to ostatně stejně dřív nebo později udělá, já vám to povídám! Ne, jen se na to podívejte, já vám povídám, že toho zasranýho velebníčka zabiju! Vlastní rukou mu ty vousy voškubu."

… Zůstali jsme tak stát dlouhou chvíli. Potom otec představený promluvil: Já," řekl, "já pro vás nejsem běloch. Já pro vás nechci být žádný běloch. Chci jenom,  abyste pochopili, že nemůžete takhle tancovat první pátek v měsíci, protože Pán Ježíš…"

Náčelník se uchechtl:

"Já ti kašlu na první pátek v měsíci i na všechno to ostatní! Pán Ježíš, pán Ježíš… však to byl taky běloch! Však bych ho taky s chutí rozšlápnul levou nohou! Jo, pán Ježíš, pán Ježíš, copak já ho znám?  Chodím ti já snad něco vykládat o mých předcích? Já ti na toho tvýho pána Ježíše kašlu! Kdybys věděl, jak já na toho tvýho pána Ježíše kašlu! Kdybych tě aspoň mohl jenom na chvilku vytahat za uši, abys je měl ještě kpánek červenější… Pán Ježíš, pán Ježíš… Otravné štěnice jste všichni!…"

Mylím, že byl opilý. Není možné, aby někdo takhle mluvil v normálním stavu. Potom odešel zpátky do domu; drmolil přitom pořád mezi zuby kletby a nadávky na pána Ježíše.

Vtom promluvil jeden mužský a řekl důstojnému otci představenému:

"Důstojný pane, já nejsem křesťan, nikdy jsem nebyl pokřtěný a myslím, že taky nikdy nebudu; ale přesto věřím, že Bůh existuje. Chtěl bych se tě zeptat jenom na jednu věc. Představ si, že by dneska tancovali běloši a ne my. Představ si, že bys byl taky nedaleko té jejich tancovačky. Šel bys jim taky rozdupat ty jejich trumpety a kytary? Řekni docela upřímně, důstojný pane!"

Otec představený se na chvíli zamyslel a potom odpověděl: "Ale já jsem do téhle země nepřišel kvůli bělochům. Já jsem sem přišel kvůli vám, kvůli černochům. Běloši, po těch mi nic není. Běloši jsou také zlí a přijdou do pekla jako všichni špatní lidé."

"A co my?" zeptal se ten muž.

"Vy," odpověděl otec představený, "vy můžete snadno přijít do nebe. Tak málo vám k tomu chybí, abyste přišli do nebe; stačilo by tak málo. A právě proto mám největší zlost, že by vám stačilo tak málo, abyste se dostali do nebe…"

"Co například, důstojný pane?"

"Například abyste přestali tančit."

"Ale co bysme potom dělali, důstojný pane, kdybysme netancovali? Co bysme potom místo toho dělali?"

"Mohli byste se modlit k Bohu, velebit ho."

Zůstali všichni zticha a zvědavě se po nás dívali.

Měsíční světlo se řinulo po vlnitém plechu jako hustý olej.

Alexandre Byidi Awala se narodil v roce 1932 v Akometanu, vesnici ležící půl stovky kilometrů od kamerunského hlavního města Yaoundé. Pro svou otevřenost byl vyloučen z misijní školy, ale studia se mu podařilo dokončit a v roce 1951 pokračoval ve svém vzdělání ve Francii.

Publikován už od začátku padesátých let, proslulost získal až v roce 1956, kdy pod pseudonymem Mongo Beti vydal skandální novelu Chudák Kristuspán z Bomby (Le pauvre Christ de Bomba), ze které jsou ukázky v tomto článku. Maupassantovsky laděný příběh, vyprávěný mladým naivním ministrantem, sluhou misionáře, si ohledně působení koloniální správy a misií ve střední Africe nebere servítky. Román byl proto kamerunskou koloniální správou zakázán.

"Křesťané v Bitié si často berou druhou ženu. Tak proto asi bylo před chvílí u zpovědi tolik žen a dětí a tak málo mužů. Ale však i ti přilezou všichni ke křížku, až je stihne pomsta Boží. No jo! Jen aby tady tu silnici začali doopravdy stavět… Ale určitě jsem včera nepřeslechl, pochopil jsem správně, co  o té silnici říkal včera administrátor; doopravdy se bude stavět. Dnes ráno mi to šťastné tušení důstojný otec potvrdil. Když jsme odcházeli z Koty, šel otec představený s námi a sám si tlačil kolo; když už jsme byli kus za vesnicí, řekl Zachariášovi:

"Víš, Zachariáši, možná, že se tady bude stavět silnice." A přitom se na Zachariáše po očku podíval.

"Jo?" řekl na to kuchař.

"Ano, včera mi to svěřil mladý administrátor."

V první chvíli na to neřekl Zachariáš nic. Viděl, jak po něm důstojný otec mrkl, ale patrně to nepochopil. Zdálo se, jako by uvažoval, a potom prohodil:

"To je moc dobře, důstojný otče. Tenhle kraj přece silnici potřebuje jako sůl, když je tu tolik lidí a tolik kakaa." Nic lepšího ho nenapadlo říct!

"Ale to je přece velké neštěstí," pokračoval tec představený.

"Neštěstí? Jak to, neštěstí?" namítl Zachariáš. "Důstojný otče, ty se asi bojíš, že zbohatnou, viď? Protože když tu bude silnice, tak určitě zbohatnou."

V očích jako by se mu mihl vyzývavý záblesk. Důstojný otec představený vedl kolo, Zachariáš šel po jeho pravé straně a já po levé. Nemohl jsem se dočkat, co na to důstojný otec představený odpoví, protože jsem byl zvědav, jestli má z té silnice taky takovou radost jako já.

"Copak to nechápeš?" odpověděl otec představený. "Přijdou je vytáhnout z domova, svážou je dohromady jako stádo dobytka, odvedou je na staveniště a tam budou muset od rána do večera pracovat ve slunečním úpalu. Copak tohleto není neštěstí?"

"To je pravda, důstojný otče, na to jsem nepomyslel. Než budou tu silnici mít, to si teda doopravdy něco užijou. Na mou duši, jak jsem na tohleto mohl zapomenout…" na chvíli se zamyšleně odmlčel a potom pokračoval:

"Viděl jsem, jak lidi pracovali na silnici z Mandingu do Zomby. To teda bylo strašné, důstojný otče, na mou duši strašné. Umírali jako mouchy. Ostatně na to se určitě pamatuješ taky, důstojný otče. Několikrát za den jsi tam jezdil  na motorce, protože tam spousta lidí umírala a všichni se chtěli před smrtí vyzpovídat nebo dát pokřtít; a tak jsi tam několikrát za den jezdil na motorce. To už se na to nepamatuješ?"

"Ale ovšem, Zachariáši, ovšem že ano!"

Pak už byli oba dva zticha a šli mlčky vedle sebe. Jejich podrážky klapaly na cestě v nepravidelném taktu a vypadalo to, jako kdyby se nezkušení malí kluci pokoušeli tlouci do tamtamu a přitom nedovedli vytvořit žádný rytmus. Kráčeli s očima sklopenýma na cestu a řetěz na kole důstojného otce vydával tiché praskavé zvuky, které v pravidelných intervalech sílily a slábly. Najednou Zachariáš promluvil a ani se přitom na otce představeného nepodíval:

"Důstojný otče, ty musíš být asi rád, moc rád, viď? Dosáhl jsi toho, co jsi chtěl, ne? Budou s nimi zacházet jako s dobytkem. Budou strašně nešťastní, a tak přilezou za tebou a budou ti říkat ´Důstojný otče, ty jediný jsi na nás dobrý, ty jsi opravdu náš otec. Odpusť nám, že jsme tě neuposlechli už dřív.´ Proč to nepřiznat, konečně přijdou zpátky, nemám pravdu?"

Ten Zachariáš se opravdu odvážil tohleto říct otci představenému! A hned nato se dal do smíchu."

Beti, živící se jako profesor na francouzských gymnáziích a ženatý s Francouzkou,  vydal ještě řadu dalších děl, která byla pro spisovatelův kritický postoj porůznu zakazována (prodej knihy "Pitva dekolonizace" zapovědělo samo francouzské ministerstvo vnitra a čtyři roky se táhly soudy o povolení šíření této publikace. Vydavatel a autor nakonec při vyhráli a "Pitva" se v roce 1976 dostala na pulty.)

Po návratu do Kamerunu čelil penzionovaný profesor policejní perzekuci a neúspěchům v různých druzích podnikání; v Yaoundé otevřel knihkupectví Knihovna černých národů a věnoval se rozvoji zemědělství.  Jeho knihy z té doby zůstávají stejně kousavě kritické a v roce 2001 spisovatel zemřel v doualské nemocnici na selhání ledvin, zatímco – stejně, jako hrdinka jeho knihy Perpetua a neštěstí -marně čekal na lékařské ošetření.

"Jaký je to ideální stroj, taková domorodá žena, malá poslušná černoška! Jen považte, nemusíte ho vůbec mazat. A nemusíte se ani občas chodit podívat jestli nerezví v té malé kůlničce, kam jste ji strčili. Stroj, jaký opravdu jinde nenajdete! Žádná údržba, stará se o sebe úplně sám, považte, úplně sám! A nemusíte se namáhat ráno ho vytahovat z garáže, kdepak, to byse byl hloupý! Přijde sám od sebe a řekne: ´dej mi nějakou práci!´Kdo by mohl přijít na lepší vynález?"

A po chvíli dodal:

"Nejhorší… rozumíte, nejhorší na tom je, že jsme si to vymysleli my. Domorodci sice na to přišli už dávno před námi, že jejich žena je ideální stroj; nejsou o nic hloupější, než my, musím vás vyvést z omylu, jestli jste si to myslel… Ale pak přijdeme my, poslové Ježíše Krista, my, hlasatelé civilizace. A co myslíte, že uděláme? Navrátíme ženě její důstojnost? Kdepak, to ne, to ne! Ne, my ji dál necháme otročit. Ale tentokrát pro nás…

A pak ještě dodal:

"Dřevařští podnikatelé, řečtí obchodníci, administrátoři… Ano, jak to řekl doktor Arnaud, opravdová sebranka. Ale na jednu část té sebranky zapomněl: na misionáře… Anebo o ní možná pomlčel jenom ze soucitu, z křesťanské lásky, protože se nás nechtěl dotknout… Dobrou noc, otče!"

"Dobrou noc, důstojný otče."

A šli si nahoru lehnout.

Jak je to všechno strašně divné!  Jen jednu věc bych moc rád věděl, co asi biskup rozhodne.

Měl bych hledět honem usnout. Zítra budu muset brzo vstávat, protože jsem teď na misii jediný boy…"

(Ukázky: Chudák Kristuspán z Bomby, Mongo Beti 1956. V překladu Luďka Kárla vyšlo v Praze r. 1964)

Alena Rettová vystudovala na Karlově univerzitě filosofii, afrikanistiku a germanistiku a na univerzitě v Bayreuthu se věnovala svahilštině, bambarštině, mosijštině, hauštině a literaturám v těchto jazycích.

V roce 2001 vydala v nakladatelství Zdeňka Susy knihu Africká filosofie (u nakladatele se dá objednat dodnes), jedinou českou práci na toto téma. Autorka si dala tu práci a ve špatně dostupných pramenech vyhledala celou řadu informací. Od zamyšlení o tom, zda a co je africká filosofie přechází k počátkům její modernity a k dělení té soudobé na tradiční (příklady od Akanů, Jorubů, Hausů, Igbů, Luů a Etiopanů) etno- , politickou a profesionální.

Akanská epistemologie

Oproti západnímu chápání poznání, které se opírá o dva pilíře: o poznání rozumové a smyslové, jsou v africké epistemiologii zcla legitimní vjemy mimosmyslové, je rozšířena víra v paranormální jevy.

Akanská epistemiologie zahrnuje přesvědčení o vrozenýc idejích, jak dokládá např. akanské přísloví Obi nkyere abofra Nyame – Boha dítě nikdo nenaučil. Plně akceptuje také poznání spočívající na zkušenosti a učení: nneema nyinaa dan sua – všechno závisí na zkušenosti.

Prvek odlišný od západní epistemiologie jsou další zdroje poznání jako zprostředkování duchovními médii, věštectví a čarodějnictví. Věštci, tradiční léčitelé a čarodějnice (nebo čarodějové) jsou schopni mimosmyslového vnímání, jehož prostřednictvím komunikují s nadpřiroznými bytostmi. Používání duchovních médií a věštectví zahrnují formy mimosmyslového vnímání, jako je telepatie, clarvoyance a předtucha.

Zprostředkování poznatků duchy, které je zdrojem parapsychologického poznání, souvisí s pojetím kauzality, které zahrnuje možnost působení duchovních bytostí na lidský a přírdní svět a z toho vyplývající mravní rozměr událostí, které by západní člověk chápal pouze na rovině hmotného působení a s poukazem na náhodu by nehledal jejich teologické příčinné vysvětlení.

K tomu se vztahuje i akanský pojem pravdy, který podle Kwasi Wiredua má spíše morální než čistě kognitivní obsah."

(Str. 114, Africká filosofie, Alena Rettová)

Před pár týdny jsem jen náhodou našla na internetu několik nadšených recenzí, rozplývajících se nad dojemností, hloubkou a vtipem knihy Nidala Saleha ("vďaka autorovi, je citlivý, dobrý a spravodlivý človek")  Zlomená křídla věčného cizince.

Bezvýhradný obdiv čtenářů, slibná anotace knihy a zvědavost mě přiměly vyplnit on-line objednávku a těšit se.

Za pár dnů přišla poštou kniha vzpomínek na to, jak se autor, šikanovaný totalitními režimy arabských i socialistických zemí, dostal z Palestiny, respektive z Kuvajtu, na studia do Československa. K tomu jen tak mimochodem přibližuje čtenáři historii a politické dějiny několika arabských zemí, aniž by se snažil předstírat nezaujatost – to by ale jistě ani nešlo: z řádků o Jordánsku a Palestině, jejíž přeměnu v Izrael zažil, čiší láska, bolest i hořkost.

Nemělo by smysl mluvit o autorově životní pouti tak, jak je ve Zlomených křídlech popsána.  Většina knihy je prosté vyprávění, řetěz jednotlivých vzpomínek na absurdity systémů, na spolužáky a přítele, na ženy, jejichž náručí autor prošel, na jeho české manželky a děti. Jednoduchost jazyka ve vyprávění kontrastuje s orientální poetičností a něhou, s níž Nidal Saleh píše pasáže o vlasti, o dětech nebo o své druhé ženě, jejíž smrtí kniha končí. 

Nikdy jsem nečetla knihu, která by byla více "arabská", a pravděpodobně ani knihu, která by byla přesvědčivějším vyznáním lásky.

Přesto (nebo proto), že se o dění na Středním východě zajímám sotva víc, než jakýkoli jiný průměrný Čech, mi tahle kniha dala pochopit hloubku a neurovnatelnost konfliktu Palestinců a Izraele.

I tak ale musím říct, že z obchodu bych si Zlomená křídla věčného cizince neodnesla; přesto, že cena knihy šplhá nad tři sta korun za brožovaný výtisk o 300 stranách (z nichž nemalá část je prázdný papír vyplněný kaligrafickými obrazci), hůř vysázenou knihu si dokážu představit jen stěží.

Množství překlepů,  slova rozdělovaná uprostřed řádky pomalu na každé stránce (a někde i několikrát), chybná interpunkce nad písmeny v nadpisech několika kapitol i na obálce a občas ne úplně šťastné členění odstavců způsobují trochu nepohodlné čtení a mně ten zážitek znepříjemňovaly natolik, že jsem nad knihou chvílemi vážně uvažovala o reklamaci.

Ve dnech, kdy u španělských břehů přistála rybářská loď, která byla místem posledního vydechnutí čtrnácti dětí ve věku od dvanácti měsíců do čtyř let, vychází v edici Cygne svědectví Omara Ba nazvané Žízeň po Evropě.

"Odjel jsem ze Senegalu 5. září 2000. Bylo mi dvacet a chtěl jsem pomoct rodině. Styděl jsem se za to, že jsem pořád tam, zatímco ostatní už posílají svým rodičům peníze. U Saint Louis jsem nastoupil na pirogu, která jela na Kanárské ostrovy. Naše loď nabírala vodu. Někteří se utopili; viděl jsem své první mrtvoly. Nakonec jsme byli rádi, že jsme se dostali do Dakhly v Maroku.

Začal jsem uvažovat o rizicích. Ale říkal jsem si, že pro cestu do Evropy se musí trpět. Evropa, to je přece eldorádo! V prosinci jsem nastoupil cestu do Lampedusy, italský ostrov ve Středomoří. Zadrželi mě v Čadu, dostal jsem se do vězení. Vojáci mě a další vězně nahnali do kamionu a zavezli nás do pouště. Bez vody, bez ničeho. Sledovali jsme alžírské karavany.

Dostal jsem se až k Melille, té španělské enklávě v Maroku, přes kterou přešlo tolik emigrantů. Abyste se dostali na druhou stranu, musíte překonat plot, ostnaté dráty pod elektrickým proudem,  a uniknout hlídce v helikoptéře. Vojáci po nás stříleli. Bylo to ošklivé. To byl můj první kontakt s Evropou, a můj první neúspěch.

Rozhodl jsem se zkusit to přes Ceutu, další španělskou enklávu, v alžírském kamionu. Kamion nás zavezl k sedlu, přes které nemohl přejet. Jeden z nás, Nigerijec, už nemohl dál. Ležel na slunci. Vítr ho zasypal pískem. Bylo to hrozné, nemohli jsme nic dělat. Bylo potřeba šetřit energii na cestu. Pomáhat druhým znamenalo riskovat, že skončíme jako oni.

L.S. Senghor, budoucí senegalský president, básník, filosof, politik a kulturní teoretik se narodil v říjnu 1906 ve vesnici Joal sererskému obchodníkovi Basilu Senghorovi a jeho třetí manželkce, muslimce Gnilane Ndieme Bakhou z kmene Fulbů. V roce 1928, po ukončení studií na kláštěrní škole i sekulárním gymnáziu byl Léopold přijat ke studiím ve Francii a po úspěšném absolvování vysoké školy přednášel na univerzitách v Toursu a v Paříži.

Rok 1939 zastihl Léopolda Senghora na bojištích 2. světové války – o rok později byl mladý důstojník zajat, za dramatických okolností unikl popravě a v roce 1942 byl z německého zajetí propuštěn. Po skoro dvacetileté politické kariéře stanul společně s Modibo Keitou v čele Federace Mali a po jejím rozpadu se stal presidentem nově vzniklé republiky Senegal. V jejím čele zůstal po pět volebních období až do roku 1980.

Kniha Zpěvy stínu vyšla u nás v roce 1947 a politickou kariéru básníka nijak nepředpovídá. Senghorovy básně jsou tu předkládány v překladu Adolfa Kroupy a Gustava Francla.Nákladem 1100 výtisků vydalo nakladatelství Symposion. Jen malinko snad můžou rušit chybičky překladu, plynoucí z neznalosti senegalských reálií (např tyeddo (ceddo) není součást oděvu, ale tradiční sererský bojovník, apod.)

Sním v úzkém polostínu jednoho odpoledne.

Navštěvují mě únavy dne,

Zemřelí v tomto roce, vzpomínky týdne,

Jako průvod mrtvých ve vesnici.

Je stejné nebe zvlhlé přeludy,

Stejné nebe, které vysilují skryté přítomnosti,

Stejné nebe obávané těmi, kteří mají účty s mrtvými.

Hle, jak se ke mně blíží moji mrtví…

                                                                                                                                                     (Návštěva, Zpěvy stínu od L.S. Senghora, str. 67)

O Senghorově životní a politické filosofii píše více Alena Rettová ZDE .

Osobní zážitky ze Senghorova pohřbu ZDE .

Když se mi ozvala jedna ze čtenářek blogu s velkorysou nabídkou, že mi – přeji-li si – přiveze něco ze Senegalu, moje hamižná dušička radostí zavýskla. Ano! Ano! Chci knihy! Chci spoustu knih! Nemám co číst, a nakladatelství OSAD má v katalogu na internetu nové publikace, po kterých ale z Čech můžu jen nenaplnitelně toužit.

Překonala jsem potřebu "nebýt nikomu na obtíž" a za pár týdnů jsem si ze setkání s tou milou zcestovalou dámou (které tímto znovu děkuji  ) odnášela tašku plnou knížek. A těšila jsem se na literární zážitky, tím spíš, že beletrii už pěkně dlouho nečtu, nanejvýš  po malých kouskách a ve chviličkách ukrádaných tak vzácně, že při čtení už ani nevím, u čeho jsem minule skončila (někdy si dokonce nepamatuju ani, v jaké to bylo knize).

Osel diktátor od Cheikha Aliou Ndao (román vydaný původně francouzsky) a pohádka téhož autora Blecha, veš a štěnice na svou chvíli dosud čekají – nepochybuji, že pan Ndao opět nezklame a postavy a děje z jeho knih přede mnou budou plasticky vyvstávat: pan Ndao totiž píše, řekla bych, ve 3D.

Ale protože jsem byla zvědavá na neznámé, začala jsem průzkum dodané literatury u prvotiny paní Ndey Daby Niang, středoškolsky vzdělané matky tří dětí.

Je mi jasné, že většina z čtenářů tohoto blogu si novelku Manželství je válka nikdy nepřečte (popravdě řečeno, nehodlám to doporučit ani těm, kdo wolofsky číst umí nebo se to v budoucnu naučí), ale přesto tu o ní napíšu pár řádek, protože skvěle dokládá postoj senegalské společnosti k rodině a (vdaným) ženám.

Název románu Sey xare la je inspirován wolofským příslovím, které připomíná, že z manželství obařeného dětmi se neodchází.

S nadějí na literární zážitek jsem se rozloučila hned na prvních stranách.  Nic z toho, čeho si tak cením na wolofské literatuře – obrazy, nepřímá vyjádření,  přirovnání,  naznačené nebo jen tušené existence nadpřirozených sil, nutnost zapojení čtenářova intuitivního chápání a intelektu – nic z toho v Manželství je válka není. Obrovské možnosti, které wolofština spisovatelům a básníkům dává, zůstaly nevyužity a zbylo jednoduché povídání v ne zrovna originálním rámci. (To jen na vysvětlenou, proč Sey xare la  nedoporučuji wolofsky čtoucím literárním fajnšmekrům.)

Hlavní hrdinka,  paní Degen Fall, je obětí domácího násilí. Seznamujeme se s ní ve chvíli, kdy po dalším výprasku od manžela zjišťuje, že ohluchla na obě uši. Muž ji nechá převézt do nemocnice; tam Degen trpí nespavostí a každou noc, jako Šehrezáda,  chronologicky vzpomíná na své manželství, od poslední zbytečné hádky se vrací zpátky do minulosti, na začátek, kdy ona a její kamarádka Ndey Jaw byly mladé, krásné – a svobodné.

Přes den za paní Fall chodí návštěvy: její děti, které utěšuje, že to s ní přece není tak špatné, když je jenom hluchá; manžel Abdu, který zahanben celé dny jen mlčí (a nakonec musí z nemocnice utéct před svou tchyní, která ho pronásleduje i na ulici) a Ndey, se kterou toho Dégen mívala tolik společného.

Ndey se kdysi rozešla se ženatým nápadníkem, protože se bála polygamního manželství; vzala si místo něj Njagu, milého a laskavého muže. Dégenin Abdu byl sice také něžný a velmi štědrý, ale i žárlivý a výbušný. Matka děvčeti vztah s Abduem rozmlouvala, v jeho chování spatřovala varovné známky, ale Dégen si nedala poradit. Po svatbě si starostlivá matka dceru ještě nechala u sebe až do (v knize velmi podrobně popsaného) porodu prvního vnoučete, ale déle už ji zdržovat nemohla: Dégen se přestěhovala k Abdouově rodině. Když otěhotněla podruhé, začal se vztah mezi mladou maminkou a rodinou jejího muže kazit. Nikdo jí nepomohl, chudák těhotná Dégen zametala, myla nádobí, vařila, prala a starala se o křičící dítě, nemohla si od mimina odpočinout, nemohla si nikam vyjít (tady se mi chtělo zvolat: no a co? Zakoušela prostě normální život evropské matky na mateřské!  ), švagrové jí pomáhaly jen, když měly volno.

Ani Ndey jí nemohla pravidelně navštěvovat, protože se provdala příliš daleko.

Po porodu druhého dítěte odvezla Dégen prvorozeného ke své matce, ale manžel chtěl mít obě děti u sebe a, kruťas, nedal na Dégeniny prosby ("Mně Kader taky chybí. Ale přece víš, že se nemůžu starat o Kadera i o Aidu, a ještě k tomu o domácnost, když jsem na všechno sama!").

Ubohá Dégen musela pečovat o dvě děti!

Po narození třetího dítěte začal Abdu trávit noci venku a "prohánět ženské". Když mu Dégen zamkla dveře, aby se ráno nemohl vrátit domů, manžel ji poprvé natloukl. Jeho matka mu za to vyhubovala a Dégen utekla domů, kde jí (její) matka promluvila do duše:

"Dégen, žena má ctít manžela. Když klepe, máš potlačit svou zlost a otevřít mu. Ale ani tak to není důvod, aby tě bil. Tvůj otec by si to s ním vyřídil."

Ale protože Dégenin otec už není mezi živými, jde se dcery zastat sama:

"Nechodila bych k vám, ale násilí nebudu tolerovat. Dala jsem ti manželku, ne osla. Vím, že udělala chybu, ale to neznamená, že ji můžeš tlouct. Kdyby žil její otec, nebo kdyby měla bratra, dostal by ses s nimi do křížku. A já, její matka, taky nesouhlasím. Vím co se tu děje, a říkala jsem dceři, ať v manželství vydrží. Ale jestli ji budete ubližovat, najdu jiné řešení."

Abdu se zapřísahá, že na Dégen už nevztáhne ruku, a Dégen slíbí volný vstup do dveří.

Změna netrvá dlouho a Abdou v hádkách zase začne jako argument používat pěsti, i když má kvůli tomu potíže se svou matkou i tchyní. Dégen se dokonce rozhodla od manžela odejít, ale pak se nechala znovu uprosit a s manželem zůstala. Setrvala s ním ve společné domácnosti i poté, co Abdu ztratil práci a ona, aby udržela děti na studiích, rozjela vlastní podnik. Manžel ji na dlouhý čas přestal bít, ale její obchodní cesty sledoval s nesouhlasem, možná i závistí.

Celou dobu, co jsem Manželství je válka četla, jsem přemýšlela, jestli má knížka ženy podporovat v hrdosti a sebeúctě (spisovatel Cheikh Aliou Ndao v povídce Jigeen Faayda – Žena je hrdost –  vypráví příběh dámy, která se po zjištění, že její, jinak laskavý a bezproblémový muž má druhou manželku, naopak rozhodla hodit minulost za hlavu a rodinu opustila), nebo jim připomínat, že hlavním úkolem vdané ženy je pečovat o děti a o rodinu, děj se co děj, stůj co stůj, za všech, i těch nejbizarnějších okolností. Tón a obsah knihy dával tušit, že to bude nejpíš ta druhá varianta a Dégen se ukáže jako dokonalá manželka, ale přece jen jsem trochu doufala, že ke konci přijde nějaký překvapivý zvrat….

Zdravotní stav Dégen se v nemocnici nelepší, zdá se, že o sluch přišla úplně. Jako poslední naděje se jeví cesta na specializovanou kliniku v Dakaru. V den, kdy má žena být převezena, se – na závěr svých vzpomínek – rozhodla, jak naloží se svým životem:

"Možná se už neuzdravím. Ale i kdybych už neměla nikdy slyšet, nezabrání mi to, abych se vrátila ke své práci. Maminka bude dělat problémy,  bude chtít, abych se po návratu z nemocnice přestěhovala k ní. Má pravdu, děti už jsou skoro dospělé, rozumné. Ale když už jsem v tom manželství vychovala i děti, neměla bych myslet na rozvod. Pojedu zpátky domů, zůstanu tam a budu se starat o rodinu.  Abdu na mě po tomhle zaručeně už nevztáhne ruku, kvůli té ostudě, kterou má. Větší hanbu určitě v životě nezažil. Vrátím se a budu dál trpělivá kvůli své rodině. Modlím se k Bohu, aby zachoval všechny mé děti při životě a požehnal jim."

Takže je jasno: Dégen je sice hluchá, ale vzorná a uvědomělá. Může stát příkladem každé ženě, která zapomněla, že jejím hlavním úkolem je trpělivá péče o potomstvo a manžela. V mládí Dégen sice měla své chybičky – například neposlouchala maminčiných rad – ale postupem času zmoudřela a dokonce nepodlehla ani svodům mámení snadného života, ke kterému ji ponouká její vlastní matka.

Našla jsem ještě několik zajímavých pasáží:

"Muži jsou špatní a neznají věrnost. Však je pravda, co se povídá: kdo řekne muži jsou dobří, myslí na svého otce. Když jsi mladá a k světu, udělají cokoliv, aby se s tebou oženili. A když máš děti a krása uvadá, začnou se rozhlížet po jiných. Jo, ženská, když se vdá, je za otroka.  Teď jsem mluvila s jednou známou, má moc hodného manžela, ale trápí ji jeho příbuzní. Manželství je těžké – i když si vezmeš hodného, jeho rodina ho proti tobě bude štvát."

……..

Dělám slíbenou výjimku a do zdejší "knihovničky" řadím jednu z knih s komerčně úspěšnými názvy slibujícími čtenáři tetelení hrůzou nad barbary a potěšení z vlastní kulturní nadřazenosti.

Autorka, vystupující pod jménem Khady, je žena z kmene Soninků, narozená a vyrostlá v Thiesu v Senegalu. Po šťastném dětství přišla ženská obřízka a v dospívání pak domluvený sňatek s neznámým, o mnoho starším bratrancem.

Khady se v patnácti letech vydá za manželem do Francie a bez podpory rodiny se dostává do kolotoče vydírání, terorizování a ovládání manželem a jeho kamarády. Když má děti, manžel jí bere přídavky. Když si najde práci, manžel jí přestane dávat peníze na domácnost.  Odmítá sex a její muž si vezme druhou ženu – od Khady se očekává, že bude celou rodinu živit. Po nekonečných peripetiích se jí povede od manžela utéct, dosáhnout rozvodu a získat i s dětmi obecní byt, i když komunita imigrantů ji pořád nutí vzít manžela a spolumanželku zpátky.

Khady, protože je gramotná a umí francouzsky, pomáhá dalším africkým ženám v jednání s úřady a nakonec se dostane až do OSN, kde bojuje proti ženské obřízce.

Kniha je cenná v tom, že zmiňuje i život a vnitřní potíže v komunitách imigrantů ve Francii. Co mi na ní vadí, je její místy přehnaný patos a mezi řádky tu a tam vykukující sebelítost, která kazí jinak celkem sympatický obraz hrdinky jako silné a odvážné ženy.

To, že provádění ženské obřízky holčičkám je pranýřováno jako zrůdný čin (i když "po čtyřech dnech už nebolí"), zatímco provádění mužské obřízky chlapečkům nijak nekomentuje (ačkoli "viděla jsem, jak kluci chodí podivně jako kachny, s obtížemi si sedají a fňukají někdy i celý týden"), považuji za ústupek euroamerické kultuře, která pořád ještě obřízku považuje za porušení práv dítěte jen u holčiček.

" "Všechno v domě musí být čisté a navoněné, ale jenom přiměřeně. Nesmíš to přehnat. Když muž dorazí, přijmeš ho. Už tvoje chování musí být jiné. Oči ti musí zářit, když ho spatříš. Musíš také vědět, jakl mu posloužit. Nejdřív mu pomůžeš svléknout šaty. U stolu zůstaneš u něj. Pokud připravíš rybu, musíš odstranit kosti. Maso mu rozkrájíš na kousky. Pakliže připravíš kuře, budeš mu odtrhávat kousíčky, abymu šly krásně do úst. Musíš umět připravit nápoje, dobře je namíchat. Bisaap, buy, tamaryšek, zázvor si připravíš předem. Potom do toho přidáš koření, které dodá nápoji zvláštní chuť: cukr, muškát, zázvor, květ pomerančovníku, banánový výtažek, mangový výtažek… Ale hlavně v tom musí cítit tvoji vlastní ruku, je to stejné jako s vykuřovadly. Když dojí, nenech ho jít do postele dřív. To ty tam musíš být první a přijmout ho v lůžku. Až přijde, musí pochopit, že jsi připravená jenom pro něj. Nechej si pouze sukýnku na bocích, musí být ta nejkrásnější, co máš, a kolem pasu si vždycky vezmi perly. Perly jsou svůdné, těm muž neodolá. A když tohle všechno dopadne dobře, můžeš od něj žádat modré z nebe – půjde ho pro tebe hledat!"

Večer jsme občas viděly tetu Marii, nádhernou, oblečenou jako královna, po boku manžela oblečeného do téže látky. Teta Marie vždycky přivážela ze svých cest nádherné látky, ab mohla manželovi ušít oděv podobný svému. Vystupovali z taxíku, aby pozdravili maminku, a šli do kina. … Ale teta Marie byla také schopna říct svému muži při hádce: "Už tě nechci vidět!" nebo "Mám pod polštářem nůž!" "

  Orientalista, spisovatel a překladatel Jaroslav Olša sestavil společně se hararským univerzitním profesorem a literárním vědcem Mbongeni Malawou výbor z moderních zimbabwských povídek.

Vzhledem k tomu, že vybrané povídky byly psány různými autory v rozsahu téměř celého staletí, je i u opakujících se námětů (národní osvobození, apartheid, rasismus, polygamie nebo nacionalismus) vidět posun názorů v čase a rozdílnost náhledů jednotlivých autorů.

Velmi podrobné informace o povídkách naleznete ZDE , informace o zimbabwském umění a o mýtech, kterými je v zahraničí opředeno ZDE (rovněž z pera Jaroslava Olši jr., který v letech 2000 – 2006 působil na zastupitelské misi České republiky v této jihoafrické zemi).

Ulicí lemovanou kvetoucími jacarandami projela limuzína. Děti se rozkřičely, protože to určitě musel být někdo strašně důležitý, když sem přijel až z Anglie jen proto, aby jim vrátil jejich zem. Žena sledovala auto ještě kus dál po ulici, ale pak její nadšení ochablo. To ještě nebyla ta pravá chvíle – prostě jenom jedno další auto…

"Nemůžeme vědět, v kterém voze princ bude, až kolem nás projede," vysvětloval muž. "To je kvůli jeho bezpečnosti. mávat proto budeme na všechna auta, která kolem nás projedou, protože v jednom z nich určitě bude."

…Muž v jedné ruce držel láhev oroseného piva a druhou objímal ženu. Měl zapnutou televizi a trval na tom, že napřed se chce podívat na vyhlášení nezávislosti. Už jí zaplatil a ona peníze zmuchlala do žlutého kapesníčku, který si pověsila na ramínko podprsenky. Stadion předurčený fotbalu byl naplněný k prasknutí. Nejprve se uprostřed plochy tančily národní tance. Žena se zase stáhla do bezpečí svých myšlenek a pozorovala měnící se sled obrazů v televizi.

Nový premiér mluvil dlouho a lidé tleskali a křičeli. Nadšením zvýšené hlasy… Vzrušením z okamžiku… Hlasy zvýšené vzrušením z té slavnostní chvíle. Nový premiér hovořil do mikrofonu, zatímco ženy v průběhu projevu nepřestávaly tančit. Lidé mávali vlajkami, kdykoli uslyšeli, že se vše brzy změní. Bude práce a víc peněz. Dostaneme půdu a školy. Přijde bohatství a bude dost jídla. Žena si všimla, jak princ ve svém neposkvrněném bílém obleku nehybně sedí. Říkalo se, že jeho matka nemohla přijet, ale co se téhle akce týkalo, byl princ stejně důležitý, jako ona. Nový premiér se zmínil o princi a všichni začali jásat.

Muž dívající se na televizi na chvíli odběhl do kuchyně pro další pivo. Rozhodl se oslavit nezávislost tím nejsprávnějším způsobem – chladivým pivem a hřející ženou. Za deset minut bude půlnoc, už by se asi měla svléknout. Na obrazovce utíkaly minuty. Princ a premiér zamířili k vysokému stožáru s vlajkou uprostřed stadionu. Stará vlajka se třepotala ve větru, ta nová zatím visela dole. Muž položil ženu na zem. Vstoupí do nové éry na úrovni a vítězně. Roztáhl jí nohy. Odbíjela půlnoc a nová vlajka stoupala vzhůru. Magický čas, čas změny. Zelená, žlutá a bílá barva nové vlajky. Jídlo, bohatství a usmíření pro tuto zemi.

Když dosáhl svého, poslal ji domů. Po probuzení byl raději sám. Potkali se pod jacarandami, když čekali na prince.

Ráno zahlédla ty malinké vlaječky – tu starou i tu novou – zachycené na živém plotě."

(z povídky Den nezávislosti od Yvonne Vera, antologie Přivolávač deště)

Nová kniha Pavly Jazairiové nabízí po letech, které uplynuly od napsání knih Cesty za Afrikou a Afrikou v protisměru, znovu pohled na Sahel, JAR a Tunisko "zblízka". Kochat se tentokrát můžeme nejen literárně, protože netradiční formát knihy umožnil přetištění více než stovky barevných fotografií velkého formátu.

Z cesty po Mali se dozvídáme něco o rodině českého honorárního konzula, pana Kané, a jeho české matky Milady, o ekonomii (čím víc bavlny Mali vypěstuje, tím více prodělá) a korupci (vzpomínka na Tomase Sankaru). Paní Kané přišla v Africe, kam se přistěhovala za manželem, o dítě a později i o muže, rodina jejího manžela se jí jako vdovy zřekla. V Africe se ale  přes to všechno cítí lépe než doma – stejně jako její kubánský přítel Froy.

Jazairiová si nebere servítky: popisuje rasismus na Moravě, protibělošský rasismus v senegalském Sant Louis (oživila mi nepříjemné vzpomínky z Mbouru… turistickým centrům je zřejmě lépe se vyhnout za všech okolností), francouzský rasismus vůči obyvatelům kolonií – to, jak byli násilím odváděni z vesnic na nucené práce, zabíjeni a jejich zem pomocí intrik rozkrádána. Jedna kapitola je věnována jednotkám senegalských střelců, několik kapitol dogonské mytologii. Dogonská lidská "ZOO", evropští hoteliéři a výpalné, které musejí platit, sexuální nevýhody polygamie, ženská obřízka a orgasmus, Alžírsko a jeho ekonomika a politika, tuniské hotely a evropské předsudky, dvacet stránek se věnuje Jihoafrické republice po pádu apartheidu – fakta jsou oživena svědectvím lidí, kteří v JAR žijí.

"Dogonské vnímání světa, dogonské symboly a masky ztratily význam. Jak by jinak bylo možné, že se Dogonové zbavují svých masek a dalších posvátných předmětů včetně těch nejvzácnějších, o kterých se píše v encyklopediích? Prodají všechno komukoliv. Je to jen otázka ceny.

Sběratelé, milovníci starožitností, obdivovatelé primitivních národů tak ´zachraňují´dogonské poklady a vzdychají: Kam ten svět míří, jaká škoda! Lidé, kteří žijí v pohodlí krásných bytů s vysokými stropy, vybavených bělostnými koupelnami a všemi příjemnostmi naší doby, vyprávějí, jak útěšné musí být večer zalézt do úzkého hliněného doupěte a uložit se tam ke spánku, cítit se v bezpečí jak "dítě v matčině lůně." Podobné poznámky mi připadají arogantní, nesnesitelné.

Jednou jsem měla příležitost v podobném "hliněném lůně" nocovat. Nevydržela jsem tam ani deset minut. Ovšem jsem Evropanka, zvyklá na jiné poměry. Pro tyto primitivní – byť "tolik moudré" – lidi je to prý v pořádku, oni žijí ve své kultuře, jsou na doupata zvyklí, mohli bychom jim ten prostý přírodní život závidět, a podobné nesmysly!

Ukazuje se však, že zvyklí nejsou, neboť okamžitě a s největší radostí vymění svou tolik vzácnou tradici za pohodlí betonové barabizny."

(Z kapitoly Poznání a symbol)

Klímova antologie moderních afrických povídek obsahuje čtrnáct textů, jejichž autoři pocházejí z Nigérie, Ghany, Sierry Leone, Jižní Afriky a Keni.

Kromě u nás již známého nigerijského spisovatele Cypriana Ekwensiho (v češtině vyšly jeho romány Lidé z města a Světla Lagosu) jsou všichni autoři v Procházce savanou představováni českým čtenářům poprvé. Hlavní motivy povídek jsou různé – Abioseh Nicol v Soudcově synovi mluví o dospívání polovičního sirotka v koloniální zemi; Amu Djoleto v Peněz habaděj poskytuje pohled do soukromí člena vlády a jeho přátel, kteří možná nejsou jeho přáteli. Ngugi wa Thiongo, proslulý svým psaním v kikujštině, přispěl povídkou Mučedník o přehradě předsudků  a o muži, kterého jejich ztráta stála život.

"Večeře skončila a s ní i Njorogův den. Vytratil se ze světla do nesčetných stínů a zmizel ve tmě. Šel po cestičce od domu paní Hillové do ubytoven pro pracující pod kopcem. Pokoušel se hvízdat, aby rozptýlil ticho a samotu visící všude kolem. Ale nešlo to. Místo toho slyšel volání sovy.

Zastavil se, stál bez hnutí. Dole nebylo nic vidět. Ale za ním se rýsovaly obrovské obrysy domu memsáhib. Veliké, mohutné. Prudce, hněvivě se obrátil. A v tom hněvu mu náhle přišlo na mysl, že stárne.

"Ty!Ty! Už jsem u ní tak dlouho! A tohle jsi ze mě udělala! V mé vlastní zemi! A co mi za to dáváš?"

Njoroge chtěl tohle všechno vykřičet na dům a ještě mnoho jiných věcí, které se dlouho hromadily v jeho srdci. Ale dům by neodpověděl. Je to hloupost, řekl si a šel dál.

Znovu se ozvalo volání sovy. dvakrát!

Njoroge si pomyslel: "Varuje ji." A opět se celá jeho duše rozhněvala, proti všem s bílou kůží, všem cizákům, kteří vytlačili pravé syny vlasti z míst daných Bohem. Což Bůh neslíbil Gekoyovi, že dá všechnu půdu patriarchovi kmene, jemu a jeho potomkům? A teď o všechnu půdu přišli. … Paní Hillové nyní náleží velké pozemky, které mu jeho otec vždycky ukazoval jako majetek rodiny. Když potom otec a další členové rodiny kvůli hladomoru odcestovali na čas do Murangy, nalezli na své půdě nové usedlíky. Přišli zpátky a půda byla pryč.

"Vidíš ten fíkovník? Pamatuj si, že ta půda patří tobě. Buď trpělivý.  Pozoruj ty Evropany. Oni odejdou a potom žádej navrácení půdy."

Byl tehdy malý. Po otcově smrti Njoroge zapomněl na jeho napomenutí. Ale když pak náhodou přišel sem a spatřil ten fíkovník, vzpomněl si. Znal všechno nazpaměť. Věděl, kudy vede každá mez.

Njoroge nikdy neměl paní Hillovou rád. Vždycky mu byla pritvná její blahosklonná víra, že toho pro dělníky hodně vykonala. Sloužil u hrubých lidí, jako byla paní Smilesová a paní Hardyová. Ale s těmi vždycky věděl, na čem je. Ale u paní Hillové! Její liberalismus ho skoro dusil. Njoroge všechny bílé usedlíky nenáviděl. Ze všeho nejvíc nenáviděl jejich pokrytectví až sebeuspokojení. Věděl, že paní Hillová není výjimkou. Byla jako všichni ostatní, jen si potrpěla na paternalismus. Byla proto přesvědčena, že je lepší než ostatní. Ale byla horší. U ní jste nikdy nevěděli, na čem jste.

Znenadání Njoroge zařval: "Nenávidím ji! Nenávidím ji!" A pocítil vzteklou spokojenost. Dnes večer stejně paní Hillová zemře, zaplatí za svůj pedantský liberalismus či paternalismus a zaplatí za všechny hříchy bílých. Bude o jednoho usedlíka míň."

Alexandra Navrátilová se otázce obřadů spojených s narozením a smrtí věnuje už od dob svých studií na filosofické fakultě univerzity J.E.Purkyně. V současné době působí v Etnologickém ústavu Akademie věd České republiky v Brně.

Je těžké napsat něco o obsahu publikace tohoto druhu. Můžu nanejvýš jen zmínit něco z bohatých informací, které obsahuje.

Autorka připomíná období před demografickou revolucí, kdy ženy mívaly sedm až dvanáct dětí ("dá-li pánbůh červíčka, tož přidá aj chlebíčka", "má-li grunt prospívat, tož musí mít najméněj pět děcek") při tehdejší cca 30%ní kojenecké úmrtnosti. Házení máku, hrachu (a dnes rýže) na novomanžele mělo hojnou plodnost zajistit. 

Svobodné matky naproti tomu byly veřejně ostouzeny, vyloučeny ze společenského života, fyzicky trestány společenstvím i rodinou. Fyzické tresty ustupovaly od konce 18. století, ale obyčej stát před kostelem a vítat příchozí slovy "vítám vás do kostela, já jsem se zkurvila" přetrval až do poloviny století 19tého.

Kniha nevynechává těhotenství ("obtěžká-li matka, stydí se na Slovácku obyčejně za to, protože bývá pronásledována posměchem a hrubými urážkami. Zakrývá tedy stav svůj vlňákem nebo kožuchem,"), porod ("péro supové když bude uvázáno k levej noze tej ženě, kteráž jest s těžkým životem, lehce dietě porodí; ale jakž by dietě rychle vyšlo, ihned to péro odviež, ať ženě střeva nevylezú"), sudičky, kterým se ještě v 90. letech 19. století prostíral stůl, "báby pupkořezné" ("zybývat se porodnictvím bylo pro lékaře považováno za nedůstojné"), křtiny i nekřtiny ("ženy ukládaly mrtvolku novorozeného nekřtěňátka na tajné místo a proklály ji dřevem"), kmotrovství, rituální koupel miminka ("smejvánky"). šestinedělí "v koutě" (žena po porodu má moc uhasit požár), uřknutí ani polednici.

V oddíle o smrti se dočítáme o rozdílu mezi křesťanským nebem a pohanským (slovanským) rájem,  o zvyku vkládat mrtvým do úst peníze, o rubáších ("při šití se na nitích nesměly dělat uzlíky, aby se nebožtíkovi nezašila dušička") a o tom, jak se v průběhu staletí měnilo pohřební oblečení nebožtíků. Několik kapitol je věnováno pohřbům ("chudí lidé, kteří neměli prostředky k pohřbení svých příbuzných, nosili jejich mrtvoly po ulicích a doprošovali se kolemjdoucích jejich pomoci") i nakládání s ostatky (zprávy o zakopávání lebek předků na zápraží nebo jejich zazdívání do základů domu pocházejí ještě ze začátku 20. století).

"Bylo by ošidné jakékoli srovnávání navzájem nepřevoditelných způsobů systémových chápání a prožívání světa. Nicméně soudobé symptomy krize mezilidské komunikace, kterými etnolog poměřuje situaci kultury, naznačují vyhasínání potřeby společného sdílení radostí a bolu, spojených s narozením a smrtí, vytrácení schopnosti přijímat ji a dávat. … Kulturní svět minulosti v sobě vlastních poměrech vyvinul formy a normy, které i přes pověrečnost, pramenící z nevědomosti, strachu či nedostatku sebedůvěry, harmonizovaly jednotu člověka s jeho prostředím. Dokázaly tak vytvořit funkční celek, připravený k společnému prožívání radosti a bolu, ale i k zpřítomňování úcty k životu." (závěr knihy)

   Mariama Ba, dcera jednoho z prvních ministrů nezávislého Senegalu, neměla nikdy získat vyšší vzdělání. Vyrůstala u prarodičů ze strany své zesnulé matky a ti pro ni, byť byla jednou z nejlepších studentek francouzské základní i koranické školy, nepočítali s žádnou další kariérou.

Další

Kourouma patří mezi klasiky světové literatury. Přinesl nový rozměr "afrického románu" – nejen pokud jde o obsah, ale i formu díla: už ve své prvotině Slunce nezávislosti použil "africkou francouzštinu" s originální syntaxí, stylem vyprávění i slovní zásobou.

Všechny Kouroumovy romány, půvabná a poetická vyprávění o krvi, mučení, vraždách, mrzačení, intrikách a bezvýchodnosti, jsou ověnčeny mezinárodními nebo alespoň francouzskými literárními cenami. Autorova volba témat, jeho syrovost a odhodlání mluvit pravdu za všech okolností mu několikrát vynesla vězení, vyhnanství i nesmyslná obvinění (v době občanské války v Pobřeží Slonoviny byl,  už na sklonku života, nařčen z podpory severních rebelů).

Až bude volit divá zvěř je voltairovská satira o proměně pralesního lovce ve vládnoucího  diktátora, podporovaného západními mocnostmi.  Prezident Koyaga, který v šesti dnech  poslouchá svůj životní příběh z úst griota, má předobraz v Gnassingbe Eyademovi.  Předávání moci, kanibalismus, politické věznění a vraždy, diktatury s tisíci mrtvých, kastrace politických odpůrců, atentáty a západní fobie ze socialismu…  Většina příběhů, ať už ve spojení s ním, nebo dalšími africkými vládci, působí jako výplod deviantní fantazie… jenže popisuje skutečné – byť neuvěřitelné – události.

(Až bude volit divá zvěř pro mě zůstává jednou z nejlepších knih, jakou jsem četla. I když jí trochu zazlívám, že kvůli rozluštění identity některých postav jsem si musela k ruce vzít Dějiny Afriky. 🙂 )

Rozhodně jsem neměla v úmyslu doporučovat životopisné a "životopisné" knížky manželek Afričanů a jiných ¨"exotů" 😉 , případně samotných Afričanek a Arabek, budujících si kariéru na svém (ať už skutečném, nebo fiktivním)  utrpení. Takže, ne, skutečně tu nenajdete obsah Bílé Masajky, Umučené, Utlučené, Upálené, Utopené, Prodané a co já vím co ještě vyšlo (možná časem ještě udělám výjimku u Zmrzačené, protože ta sem zapadá aspoň tematicky).

Kniha Christiny Hachfeldové Tapukai S láskou lvice je ale jiná. Na rozdíl od Bílé Masajky, Bílé čarodějky, Bez dcerky neodejdu a dalších fňukavě patetických knížek vypráví o tom, že i manželství s člověkem hodně odlišné kultury nemusí být odsouzeno k nezdaru. Jen to chce hodně pochopení, vytrvalosti, lásky a práce. Což asi není to, co romantické (případně xenofobní) dušičky chtějí slyšet, a tak se o téhle knížce moc neví.

S láskou lvice nese podtitul "Jak jsem se stala ženou samburského válečníka". Ve skutečnosti vypráví spíš o tom, jak přes všechny nesnáze Christina ženou samburského válečníka zůstala. Možná je to dáno i tím, že paní Hachfeldová nebyla naivní mladá dívenka, ale ovdovělá žena po čtyřicítce a matka dospělých dětí, když se vypravila na dovolenou do Keni, seznámila se se Samburijcem a zamilovala se do něj. Tady ale podobnost s tuctovými příběhy končí a zbytek knihy se pohybuje na hranici románu, etnografické studie a literatury faktu.

Christinin milenec Leikatik se bude ženit a nabízí Christině místo druhé manželky; a Christina, které se tato nabídka dotkne, naváže vztah s Leikatikovým přítelem Lpetatim. Lpetati Christinu požádá o ruku a ta, ačkoli o něm vlastně nic neví, jeho nabídku přijme. Snoubenec Christině slíbil, že si nikdy nevezme jinou ženu a u své rodiny si vymohl souhlas se svatbou, dokonce i neprovedení obřízky u své nastávající choti.

Po létech radostného a harmonického života se ale v Lpetatiho vesnici, kde žije i Christina, objevila Naraja – žena, která časem za pomoci kouzel a své dcery odvedla Lpetatiho od Christiny, způsobila Christinin potrat, ztrátu jejího a Lpetatiho majetku. Christina odešla, v marné snaze dostat Lpetatiho z Narajina vlivu – do města, kde se živila jako zpěvačka a kde začala žít s Konžanem Binkim…

Čtvrt hodiny před tím, než se Miminko s jekotem usadila doprostřed hlavní chodby u východu Paláce knih na Václavském náměstí a odmítala jít dál; před tím, než ji začali obklopovat kolemjdoucí (tážící se jeden druhého, jestli je tam chudinka sama a ztracená); před tím, než jsem, lehce nepříčetná – zase – rezignovala na výchovnou strategii nezájmu, vběhla doprostřed srocujícího se davu a se slovy "ne, není tu sama, ta je moje" zuřící dítě násilím posbírala ze špinavých dlaždiček a odnesla, jsem přecházela sem a tam mezi policemi plnými vystavených knih a byla bezradná.

Cestou domů mě trápila muka výběru: udělala jsem dobře? Byly tam přece i jiné knihy, určitě taky zajímavé, možná zajímavější!

A doma jsem při svém fragmentovém čtení ženy v domácnosti zjistila, že jsem udělala moc dobře. Ta kniha totiž není o vycpaném černochovi. Tedy, vlastně trochu ano – ale ne tak docela. Frank Westerman jako student na svých prázdninových toulkách narazil ve Španělsku na muzeum, které mělo mezi svými exponáty vycpaného "Černocha". Z prázdnin se vrátil domů, dostudoval a začal působit ve sférách rozvojové pomoci (jejíž principy, užitečnost i samotnou existenci ve své knize zpochybňuje). Na vycpaného a krémem na boty namazaného muže však nezapomněl. Vrátil se zpátky do Španělska a začal pátrat po původu a osudech této zneuctěné mrtvoly. Příběh, který se postupně objevuje, říká jen málo o mrtvém El Negrovi, zato hodně o evropském myšlení minulých staletí.

A to, čím Westerman své svědectví doplňuje, vypráví o evropském (a neevropském) myšlení dneška. Píše o tom, jak byl při psaní své diplomové práce vyslán mezi Indiány, aby zefektivnil tamní zavlažování – a jak se rozhodl nic nezefektivňovat, protože změna zavlažování by měla negativní vliv na společnost.

Recenze na Westermanovu knihu El Negro http://www.iliteratura.cz/clanek.asp?polozkaID=21533

Další ukázka: http://www.iliteratura.cz/clanek.asp?polozkaID=21529

Když jsem tu zmiňovala zfilmované novely Ousmana Sembena, netušila jsem, že ukázky jsou volně přístupné na internetu. Tak, tady jsou (v případě Xaly dokonce s anglickými titulky):

   Ousman Sembene (1923 – 2007) patří mezi nejznámější africké režiséry a autory frankofonní literatury. Rodák ze Ziguinchoru absolvoval jen několik tříd základní školy, než byl pro nekázeň vyloučen a stal se zedníkem. Jako devatenáctiletý vstoupil do afrických koloniálních jednotek francouzské armády a dostal se do Evropy. Po skončení války se ještě na čas vrátil do Francie, tentokrát za prací.

Jako přístavní dělník v Marseille navštěvoval večerní školu a zároveň sbíral materiál pro svůj první román, Le docker noir (1956). V Evropě vznikly také jeho knihy O pays, mon beau peuple! a Les Bouts de Dieu (1960, v češtině vyšlo jako Boží dřívka).

Po krátké kariéře zahraničního zpravodaje v Kongu následovala stáž v moskevských filmových ateliérech a řada mezinárodně úspěšných filmů, z nichž velká část jsou přepisy Sembenových vlastních děl.

Kniha Uhranutí, kterou v roce 1980 vydal Odeon, je souborem tří kratších próz, z nichž každá byla také zfilmována.

UHRANUTÍ

Ústřední postavou Uhranutí je El Hadji Kader Bey, který získal důležité postavení v obchodní komoře a propadl kouzlu mladičké Ngoné a její matky, které se rozhodly tuto výhodnou partii získat. Jejich úsilí je korunováno velkolepou svatbou, které se zúčastnily i obě předcházející El Hadjiho manželky. Ženich je osvícenýmuž – odmítl se podrobit rituálu, který by mu zaručil mužnou sílu a ke kterému ho nešetrně nutila jeho tchyně. Když pak ráno po svatební noci nevěstina příbuzná chce nad neposkvrněným prostěradlem zaříznout kohouta, ukazuje se, že taková záchrana novomanželčiny pověsti není nutná: novomanželka je stále panna, jelikož ženich pozbyl své mužnosti.

El Hadjovi nastávají těžké časy. Navštěvuje léčitele, vyhýbá se manželkám, podezírá je ze svého neštěstí. Léčitelé žádají čím dál víc peněz, druhá (žárlivá) manželka nesmlouvavě požaduje kromě hmotných výhod také vášnivý sex, obchod upadá, protože El Hadj na něj nemá čas ani myšlenky.

Když se konečně najde léčitel, schopný El Hadjiho uzdravit, je nešťastník na vrcholu blaha. Svému zachránci předá tučný šek a chystá se splnit své manželské povinnosti u své mladé ženy, jenže ta má zrovna "své dny".

Mezitím se začínají hlásit věřitelé – El Hadj je pozadu se splátkami, hrozí zabavení majetku. Do jeho kanceláře přichází muž se zprávou, že šek pro léčitele byl nekrytý. El Hadj svého vysvoboditele, který se dostavil osobně, ani nepoznal. Xala – uhranutí – je na něj sesláno znovu.

Nakonec se El Hadjimu přece jen podaří zjistit, jak kletbu přemoci. Cena, kterou za to bude platit, je velmi, velmi vysoká…

 obal DVD

PENĚŽNÍ POUKÁZKA (Le Mandat)

Listonoš přinesl do domu Ibrahimy Dienga dopis a peněžní poukázku na 25.000 CFA (asi 1300 Kč). Adresát není doma a jeho manželky,  které nemají co dát dětem k jídlu, s poukázkou v ruce nakoupí u hokynáře na dluh. Zpráva o tom, že Ibrahima Dieng dostal poštou spoustu peněz, se rychle roznesla. Obchodníci mu nabízejí zboží na dluh, příbuzní a sousedi od něj chtějí peněžní výpomoc.

Dieng si na poště nechá přečíst dopis a dozví se, že peníze přicházejí od jeho synovce. Ten žádá, aby mu strýc uschoval 20.000 CFA, 3.000 dal jeho matce a 2.000 si ponechal pro sebe. U přepážky ale zjistí, že poukázku mu neproplatí, dokud nebude mít průkaz totožnosti. Zůstává dlužen i písaři, který mu dopis přečetl a dál zjišťuje, že potřebuje rodný list, kolek a fotografie.

Patnáct kilo rýže, které Dieng dostal od hokynáře na dluh, je brzo rozdáno sousedům, kteří přicházejí žádat o jídlo.

Dieng nemůže dostat rodný list, neboť nezná přesné datum svého narození.  Zdá se ovšem, že jeho synovec Mbaye má řešení – vyzvedne poukázku na svoje jméno…

 Obal DVD

OSADA V DUNÁCH

Vypráví o svobodné matce a nevídaném zločinu proti morálce, který vedl k sebevraždě a vyhnanství.

V české televizi se čas od času objevuje film Moolaade (ukázka), na festivalech bývají k vidění i Sembenovy další filmy.

 Ousmane Sembene

  Boubacar Boris Diop je převážně francouzsky píšící senegalský spisovatel, žurnalista, scénárista a dramaturg, který zaujímá významné místo ve frankofonní literatuře. Jeho Opičí mláďata (Doomi golo) je první rozsáhlejší wolofská próza – má téměř třistapadesát stran a napínavý děj o mnoha vrstvách, plný podobenství a často se odehrávající na hranici představ a reality, ze které naskakuje husí kůže.

Ngiraan Fay cítí, že se jeho dny chýlí ke konci a že už nikdy nespatří svého vnuka Badu, který zmizel někde v Evropě. Tehdy začíná stařec psát pro svého vnuka Sedm Knih, ve kterých popisuje, jak se vydal po stopách jejich předka – despotického vládce. Vypráví o starém pánovi opuštěném v kraji, ze kterého vojáci vyhnali obyvatele, i o pološíleném diktátorovi ženoucím za přihlížení světových politiků svou zemi do války.

Píše svému vnukovi o tom, jak mu z Francie přivezli tělo jeho mrtvého syna Assana – Baduova otce – doprovázené novou ženou Yaasin a dvěma dětmi. Badouova matka Biige se zdá být se smrtí svého muže smířena a dokonce se spřátelí se svou družkou ve smutku – ve skutečnosti ovšem jen čeká na příležitost k pomstě, která přijde ve chvíli, kdy si Yaasiin přeje stát se běloškou.