Dvanáct krajů

Češi na mistrovství Evropy ve fotbale prohráli s Portugalskem už ve čtvrtfinále. Obchodníci aby si rvali vlasy: všechny ty „sady pro fanoušky“, vlajky, barvičky, šáličky, čepičky a suvenýry v národních barvách jsou rázem nadbytečné. Ledaskde se teď dají pořídit za zlomek původní ceny.

Další

„Jestli s ní ještě někdy promluvíš, rozvedu se s tebou!“ A je to.

Další

Další

Jen dvě z mých kamarádek a známých se kterými jsem na tohle téma kdy přivedla řeč, mi tvrdily, že nikdy nebyly znásilněny.

Další

Další

„Vztah s černochem“ je heslo, které, podle statistik, na tuhle stránku často přivede čtenáře (hádám tedy, že asi spíš čtenářky). Předpokládám, že tu doufají najít, co je na „vztahu s černochem“ největší komplikací. O tom mám svou představu.

Další

Další

„To to trvá,“ podupávala Lenka u vrnící počítačové tiskárny, ze které tempem šestnáct kusů za minutu vyjížděly potištěné stránky. „Ten náš starej lakomec,“ prohodila směrem ke kolegovi, „by už taky moh´koupit něco novějšího!“

Další

Nene, žádný populární vtip k popukání; jen jsem objevila tři zajímavé blogy. Na jednom paní Ajša Najmanová vtipně a s nadhledem píše o ideálech islámu , na druhém paní Lucie Kamešová hájí (mimo jiné) svou svobodu volby vyznání a na třetím se paní Samira Ben Yacoub zamýšlí nad kdečím od tuniských párečků po svatyni v Mekce.

Ale to nejzajímavější, to nejsou články zmíněných autorek, kdepak.

To nejzajímavější jsou diskuse pod těmi články.

Autorky jsou posílány do vyhnanství (s tou cizí vírou tu nemají co dělat), obviňovány z teroristických útoků (proč proti tomu něco neděláte?), nabádány, aby si šly své hábity nosit jinam (protože v Saúdské Arábii by taky Evropanka nemohla chodit v minisukni), informovány o tom, že si nechaly vymýt mozek muslimským mužem (v případě svobodné autorky o tom, že si musí hledat muslima, protože normální člověk by ji nechtěl) a upozorňovány, že v naší (svobodné) Evropě s tím nesvobodným vyznáním nemají co dělat. V muslimském státě by "nás" (ateisty, křesťany) taky netolerovali!

Že Korán zakazuje náboženskou perzekuci (a další věci)? To je, milá paní, pěkné, ale podívejte, jaká je praxe!

Že se někde v praxi nedodržují nařízení Koránu, jako je třeba trestání odpadlíků nebo cizoložníků? To je, milá paní, pěkné, ale podívejte, jaká je teorie!

Prototyp muslima je v představách průměrného čtenáře zmíněných blogů jedinec s plnovousem, Koránem v jedné a bombou v druhé kapse (je-li mužského pohlaví), případně žena od hlavy v patě uschovaná v čádoru, samečkem svého druhu setrvale tlučená a vždy hluboce nešťastná.

Průměrný čtenář průměrnému muslimovi vyčítá, tu že je příliš upjatý a nic ze života nemá, tu že bere svou víru na lehkou váhu, požívá alkohol a prohání lehké, najmě české, ženštiny (obojí je prý špatně). Pak také to, že průměrný muslim neodstranil všechny bědy světa, žije v oblastech zasažených válečnými konflikty (též že prchá z oblastí zasažených válečnými konflikty), že je fatalistický a v rozvojových zemích rezignoval na svůj osud (též že je málo fatalistický a proto z rozvojových zemí odchází za prací do těch rozvinutějších).

Průměrný muslim prý nedává průměrnému čtenáři možnost vyznávat v jeho (rozuměj muslimově) zemi (čtenářovu) víru, nosit (čtenářův) evropský oděv a držet se (čtenářových) evropských způsobů. Proto, v rámci reciprocity, bychom my, průměrní evropští čtenáři, neměli nic takového dovolovat ani průměrnému muslimovi.

Muslimové jsou navíc brzdou světového rozvoje: války jsou jen v muslimských zemích a ekonomika muslimských zemí pokulhává za tou v těch nemuslimských, které jsou baštou demokracie, prosperity a vzdělanosti. Ach, no jistě, Kongo, Angola, Haiti, Tunisko a Arabské Emiráty… ale to je přece proto, že tady žijí černoši a tihleti zase mají ropu. Východní Evropa? Ta se za tou západní belhá přece jen kvůli objektivním potížím.

Články všech tří autorek mluví, byť mezi řádky,  i o ohromných rozdílech, které jsou mezi teoretickým učením islámu a jeho uváděním do praxe plné nejrůznějších tradic. To už ale průměrný čtenář, citlivý na jakoukoli zmínku o náboženství, nevidí, a považuje informace o náboženské teorii za pohled skrze růžové brýle (viz třeba poslední článek na blogu paní Najmanové, o postavení ženy v islámu ).

Průměrný čtenář se taky podle všeho ani na vteřinku nezamyslí nad tím, že islám, stejně jako křesťanství, je jen systém aplikovaný na místní podmínky (muslimští puristé laskavě prominou) a že se tedy setsakra liší islám "afghánský" od islámu "bosenského" nebo islám "íránský" od islámu "nigerského".

Že silně věřící muslimka může vypadat zrovna tak dobře TAKHLE jako TAKHLE , a že silně věřící slovanský konvertita k islámu by teoreticky mohl klidně juchat na folklórním festivalu ve Strážnici. Že jsou na světě muslimské země (ano, třeba Senegal 🙂 , ale i většina muslimských zemí v té oblasti 🙂 ), kde si může vyznávat kdo chce, co chce a jak chce, o odívání nemluvě.

Že vliv kultury na představu o mravnosti je u každého z nás tak silný, že ani (z našeho pohledu) polonahá Indiánka by na "svobodné" evropské ulici neušla policejnímu zadržení. Dokonce ani evropští usedlíci v Keni neodložili oděv, aby se lépe přizpůsobili tamnímu prostředí.

Je příjemné mít jasno v tom, kdo je nepřítel. A muslimové v Česku jím zůstanou, dokud budou jejich jádrem cizinci a ženy, které přestoupily na islám kvůli svým milencům nebo manželům a s islámem přijaly, mnohdy velice oddaně, i cizí kulturu s jejími náboženskými interpretacemi a zvyklostmi.

Nepatřím k bratrstvu murídů. Ale i tak si myslím, že slova Šejcha Amadou Bamby – totiž, že výkladů Koránu je tolik, kolik je jeho čtenářů – jsou pravdivá.

A co víc, možná že i Bohů je tolik, kolik je věřících.

( Poznámka pro kolegyně muslimky: jistě je hodně těch, kdo se mnou nebudou souhlasit, ale podle mě je škoda nechávat si tlumočit něco, co k nám srozumitelně promlouvá. Sice se možná zbavíme odpovědnosti za omyly, ale přijdeme o dobrodružství hledání a nacházení a navíc možná projevujeme nedůvěru k tomu nejlepšímu vedení, jaké existuje.)

Včera jsem si přečetla pozoruhodný (český) titulek: Nejméně funkčním státem je Somálsko. Česko je 149. Pravda, od autorů žebříčku je pěkné, že prakticky neexistující somálský stát vůbec zařadili na seznam hodnocených zemí, ale skutečně jsme na tom tak, že se musíme porovnávat se Somálskem?

Ze článku na serveru www.aktualne.centrum.cz jsem se dozvěděla, že nejhůř funguje Somálsko, Súdán a Zimbabwe (samé překvapení!), že Izrael, Bangladéš a Pákistán se na žebříčku propadly a že Česko  obsadilo "stejně jako loni" 149. místo, ze 177.

Žebříček je TADY .

Když vynechám zavádějící informace článku , kde vůbec nestojí, že žebříček je "pochvalný" od konce, takže Česko skončilo velice dobře – ve druhé desítce, musím se pozastavit nad tím, proč má být národ informován jen o tom, kdo je horší. Proč se čtenář nesmí dozvědět, že nejfunkčnějším státem je Norsko, následované Finskem, Švédskem, Irskem a Švýcarskem? Je nějaký důvod k tomu, aby mu zpravodajství zamlčovalo, že na světě je osmadvacet států, funkčnějších než ČR? Vždyť to není tak špatný výsledek… Článek je ještě pro jistotu z nějakého důvodu uschován v nepříliš navštěvované sekci "Afrika" a doplněn o odkazy na články o občanských válkách a humanitárních katastrofách po celém světě. Nechybí ani žebříček deseti zemí, které v hodnocení dosáhly nejhorších výsledků. O tom, kdo dosáhl nejlepších, ani slovo.

Až si začínám říkat, jestli to třeba není nějaký nový způsob zvedání národního sebevědomí.

"Horor v Keur Massar! Vražedkyně strávila dva dny v jedné místnosti s mrtvolou uškrceného nemluvněte," hlásaly novinové titulky. Zní to strašně? "Matka své dítě uškrtila a pak mu rozbila hlavu o zeď." Ještě hůř.

Článek pod titulkem praví:

"Zločinu se dopustila devatenáctiletá služebná Fatou Cissokho, která úspěšně tajila těhotenství před svým zaměstnavatelem i okolím. Když ji o páteční noci ze 13. na 14. června letošního roku zastihly porodní bolesti, předstírala, že ji trápí zuby. Tato matka dvou dětí však musela dobře vědět, že bolesti břicha signalizují blížící se porod. Bez cizí pomoci pak přivedla na svět holčičku, jejíž pláč zdusila škrcením. Když dítě zmlklo, pro jistotu mu ještě rozbila hlavičku o zeď. Nehybné tělíčko zabalila do zakrvácených hadrů a schovala pod postel, kde zůstalo do neděle, než se matka odhodlala zanést mrtvolku do blízkého lesíka. Placentu a zakrvácené oblečení ponechala ve svém pokoji pod lůžkem.

Naneštěstí pro Fatou nezůstalo těhotenství utajeno bystrým zrakům některých lidí z okolí a tak, když byly pozůstatky dítěte objeveny, zaklepali policisté na dveře Fatouina zaměstnavatele. Vražednice nezapírala. Dobrovolně popsala způsob, jakým se zbavila dítěte, které, podle svých slov, nikdy nechtěla.

Fatou Cissokho žila až do letošního února se svým mužem a dětmi ve čtvrti Garage du Pout. Před čtyřmi měsíci ji manžel obvinil z cizoložství s prodavačem z tamního koloniálu, a zapudil ji.  Fatou Cissokho, která podle svých slov byla za o mnoho let staršího muže provdána z donucení rodičů, odešla ke své sestřenici do Keur Massar jako služebná. Otcem zavražděného dítěte je podle slov paní Cissokho její bývalý manžel."

Paní Cissokho půjde za vraždu nemluvněte před soud. Je možné, že vzhledem k okolnostem bude odsouzena za vraždu "v pominutí smyslů" a dostane mírnější trest. Ale jsou tu jiné otázky. Fatou Cissokho je devatenáct let a je rozvedenou matkou tří dětí. Nejnižší zákonem povolený věk ženy pro vstup do manželství je 17, respektive 16 let (ze závažných důvodů je možné ještě získat výjimku u soudu, ale to se téměř nedělá). Pokud paní Cissokho neměla dvojčata, je víc než pravděpodobné, že se vdávala v době, kdy byla pod zákonem povolenou hranicí. Půjde před soud i její manžel, za pohlavní styk s nezletilou? Budou souzeni její rodiče, za provdání dcery proti její vůli?

Podle statistik se až 40% dívek na venkově a 13% dívek ve městech vdává před 16tým rokem; na úřadech se manželé objeví, pokud vůbec, až když je nevěsta v náležitém věku, a kde není žalobce, není soudce.

Ale případ paní Cissokho je zjevný – kdo může pochybovat, že se vdávala nezletilá a nedobrovolně?

Státní politika a soudnictví se nemusejí vždycky překrývat s islámským právem. Ale ani podle něj nesměla být Fatou provdána proti své vůli. Pokud už se tak stalo, a manžel se s ní rozvedl v době, kdy nosila pod srdcem jeho dítě, měl povinnost se o ni starat až do slehnutí – proč Fatou dělala služku? A kde jsou její dvě, podle všeho ještě hodně maličké, děti? Kdyby rodina postupovala podle civilního zákona, musel by po rozvodu (ke kterému možná oficiálně vůbec nedošlo) o jejich umístění rozhodovat soud. Kdyby rodina postupovala podle islámského zákona, musely by tak malé děti zůstat s matkou a být zaopatřovány otcem (pokud se rodiče nedohodli jinak). Kdyby rodina byla wolofská a postupovala podle zvykového práva, měly by děti zůstat s matkou až do věku, kdy jim začnou vypadávat mléčné zuby. (Paní Fatou je, podle příjmení, nejspíš z kmene Mandingů nebo Bambarů.)

Jistě, neznáme všechny okolnosti, nevíme, jak dramatické a jak věrohodné bylo odhalení nevěry paní Fatou, ani na čem se manželé dohodli. Možná, že paní Cissokho byla ráda, že se svých závazků zbavila a že bude o svém životě moci rozhodovat trochu samostatně.

Ale přece jenom… Už pár dní se nemůžu zbavit myšlenek na Fatou Cissokho.

Myslím na ni tak, jako jsem myslela na tu dvanáctiletou Fulbku, možná infibulovanou, která před několika lety na severu Senegalu zemřela pár dní po svatební noci – provdali ji za třicetiletého bratrance, a když ji převezli do nemocnice, bylo už pozdě. Bratranec i rodina nevěsty skončili před soudem.

Myslím na ni tak, jako dodneška myslívám na holčičku, kterou matka nutila, aby vyskočila z šestého patra pro ztracenou bačkorku, nebo na čtyřletou, jedenáctikilovou Lucinku, kterou utloukli pro láhev Sunaru a o které jsem už před lety četla na téhle stránce FOD:

Když si Lucinčina maminka našla nového přítele, nastaly Lucince krušné časy. Matčin druh jí zakazoval jídlo, bil ji řemínkem na psa i vším, co měl po ruce, musela stát nebo klečet v koutě na hanbě, sprostě jí nadával. Jeho chování k nevlastní dceři se ještě zhoršilo, když mu jeho družka porodila vlastní holčičku. Aby Lucinka nemohla jíst, svazoval jí provazem ruce za zády, někdy i na několik hodin. V policejním protokolu čteme: "Lucie byla při tom sice zticha, ale bylo vidět, že ji to strašně bolí. Pak z toho měla puchýře na rukou, zápěstích a z těch pak měla tyto velké strupy. Když Lucie vzala Martině jídlo, tak ji druh seřezal rukou a kopal do ní." Došlo to tak daleko, že Lucinka se při každém jídle třásla strachy.

Ani u matky neměla tříletá Lucinka zastání.  Matka Luckinku fackovala, tloukla ji vařečkou, počuranou ji nechávala klečet v mokrých punčocháčích a svědkům vysvětlovala, že Lucinka se počurává schválně a je potřeba ji řezat, aby se to odnaučila. Kdykoli děti koupala, dávala Lucinku až do úplně vychladlé vody. Když Lucinka něco rozbila, nechali ji za trest klečet se svázanýma rukama. Matka Lucce vyhrožovala,  že ji  zabije, protože Lucka je tak blbá, že ji do normální školky nevezmou a ona kvůli ní nebude jezdit přes celou Prahu do nějaké školky pro blbečky.

Jeden ze svědků, který rodinu navštěvoval, se pozastavil nad tím, že Lucinka nevečeří s ostatními; matka mu vždy vysvětlila, že Lucinka je bez večeře, protože zlobila. Svědek měl dojem, že Lucinku úplně vyloučili rodiny. Jednou se šel umýt do koupelny – byla tam tma, on rozsvítil, a našel Lucinku sedět ve vaně, až po hrudník ponořenou ve studené vodě. Na otázku, jestli je tam za trest, přikývla. Svědek ji odnesl do postele a Luciina matka mu vyhubovala – co prý je mu do toho, má se starat o své děti.

Pan J. s manželkou sice přímo neviděli, že by někdo z rodiny Lucinku tloukl, ale slýchali, že jímatka nadává do pitomečků a blbečků a že prohlašuje, že Lucinka je nemocná a brzy zemře. Když u Lucinčiny rodiny byli na návštěvě, všimli si, že holčička je popálená. Matka jim řekla, že Lucinka si sama sedla na kamna, ale že už s ní byla u doktora a dostali na to heřmánkovou mast. Paní J. tomu neuvěřila, zavolala pohotovost a Lucinka byla s rozsáhlými hlubokými popáleninami na hýždích a stehnech převezena na jednotku intenzivní péče.

Jindy odpovídala plačící Lucinka na otázku, co jí je, že "spadla ze schodů a maminka jí zmlátila", a že radši chce zůstat u babičky, protože ji máma s tátou tlučou. Dalším známým před Lucinkou její matka řekla, že Lucie je nemocná, má rakovinu, brzo zemře a není jí pomoci. Když matku okřikovali, ať je před dítětem tiše, odpovídala, že dcera stejně nevnímá.

Na konci srpna 1993 Lucie dostala angínu a byla léčena antibiotiky, ale na kontrolu už s ní matka nešla, aby se lékařka nevyptávala po původu modřin, které Lucince udělali rodiče, když se v nemoci začala znovu počurávat. I kontrole ze "sociálky" matka řekla, že Lucinka je ve školce a všechno je v pořádku.

V noci z 11. na 12. září se hladová Lucinka dostala do lednice a napila se mléka. Potom usnula na zemi vedle postele. Když ráno otčím zjistil, co Lucinka udělala, nafackoval jí a zkopal ji. Po snídani, které se Lucinka nesměla účastnit, ji znovu po celém těle zbil řemínkem na psa, hodil ji do vany se studenou vodou, donutil ji vypít nápoj z octa, alkoholu a koření (Svědek: "Viděl jsem, jak Martin v kuchyni připravoval nápoj, do kterého dával různé koření a ocet. Přitom říkal, že až to Lucie vypije, tak nic jiného již neochutná… Lucka byla ve vaně asi hodinu a půl, neměla vůbec sílu mluvit, hrozně kašlala, hýbala se, ale neměla duši při sobě.") a jíst vlastní výkaly.

Když kolem desáté hodiny přišla domů matka, našla dceru klečet ve ve vaně  s vodou, zvratky a stolicí. Dítě si ještě stěžovalo, že je mu hrozná zima. Maka dítě vyndala a odnesla do postele. Sama o tom říká: " Dcera ze sebe vydávala takové skřeky, dokonce jí šla pěna od úst. Když jsem to panu Ježkovi říkala, tak mi na to řekl, že na ni mám dávat pozor a že se to zlepší. Když jsem chtěla volat pohotovost, řekl, abych počkala, až se setmí. V době kolem 16.00 hod. mi dcera připadala jako v bezvědomí. Jelikož měla oblečení mokré od pěny a zvratků, přenesla jsem ji do obývacího pokoje, zde jsem ji umyla a převlékla. Když jsem viděla, že je dcera hodně špatná, dávala jsem jí umělé dýchání, ale už nepomohlo. "

A tak myslím na ty čtyři "holčičky" a říkám si, co vede lidi k tomu, aby ubližovali bezbranným…

Po první a druhé části článků o  častých otázkách a odpovědích jsem si uvědomila, že i některé méně časté otázky jsou zajímavé.

Tak třeba:

Manželova senegalská sestřenice mě nenechá vařit. Už několik týdnů nám každý den nám posílá jídlo, jako bych neuměla udělat večeři. Nevím, jak jí říct, že mi to vadí?

Rodina se o vašeho muže i o vás chce postarat. Je pochopitelné, že vám posílá jídlo, ale je zvláštní, že ho váš muž přijímá a jí, zvlášť pokud pokrm přichází stále od téže osoby. K rozšířenou praktiku v pokusech o ovlivňování "bohatých emigrantů" ve svůj prospěch totiž patří přidávání "kouzelných přísad" do jídla dotyčného "bohatého emigranta". Potenciální oběti, které jsou si této situace vědomy, zpravidla jídlo přijmou a vzápětí rozdají žebravým tálibům .

Nejjednodušší cestou, jak zamezit nechtěnému přísunu potravy, je oslovit vaši tchyni. Upozorněte ji, že švagrová vám už delší dobu posílá obědy a diplomaticky naznačte, že si toho vážíte, ale vařit umíte také. (Není od věci při této příležitosti přinést vlastnoručně uvařené jídlo tchyni – beztak to patří mezi vaše povinosti, a bude se vám aspoň snadněji navazovat hovor na toto téma.)

Pokud tchyně sama není do komplotu zatažena, rychle zjedná pořádek.

V opačném případě (ano, i to se může stát) je každá rada drahá.

Co potřebuji, abych se mohl oženit se Senegalkou? Přes internet jsem se s jednou seznámil: jmenuje se Inocencia Akande, je moc hezká, píše dobře anglicky a měla chuděrka tvrdý život; zemřel jí otec, matka někde na vesnici nemá práci a ještě živí Inocenciino dítě, protože Inocenciin přítel tu chuděru (Inocencii) zbil a opustil, když se dozvěděl, že je těhotná. Inocencie pracuje jako sekretářka v Dakaru a píše mi vážně krásné dopisy, moc bych chtěl, aby se už měla líp. Jen nevím, jaké papíry přesně potřeuju, ptal jsem se u nás na cizinecké policii a dali mi nějaký seznam, ale prý stejně musí nejdřív mít vízum. Poslal jsem Inocencii 200 euro na pas, až ho dostane, tak to můžeme začít vyřizovat.

Předně, "Inocencia Akande" velmi pravděpodobně pochází z Nigérie a se senegalským venkovem má společný jen kontinent výskytu. Maličká pravděpodobnost, že by mohlo jít o dceru nigerijského, ghanského či jiného přistěhovalce do Senegalu se ještě snižuje tím, že ("chuděra sirota") Senegalka, která mluví dobře anglicky, nejspíš studovala na univerzitě, nebo alespoň na velmi dobré (ne státní) střední škole, což by bylo velmi zvláštní u dívky s popisovaným životním příběhem. Pas v Senegalu nestojí 200 Euro, ale zhruba 30. Na svatbu zapomeňte.

Historka s "Inocencií" kupodivu není vymyšlená. Čech, který si "Inocencii" chtěl vzít, skutečně existuje. Moje doporučení ho zaskočilo a zarmoutilo; nechtěl Inocencii ublížit, "co kdyby to byla pravda, co mu psala".

Slečna Inocencie se rozběsnila hned, když navedený nápadník začal klást dotěrné otázky: jakže se jmenuje ta vesnice, kde žije její matka? Nu dobrá, že má Inocencie nesenegalské jméno, když její otec byl ze Sierry Leone… a jak se jmenuje paní maminka, co žije v té vesnici? Nápadník tam má shodou okolností známého, třeba by mamince mohl s něčím pomoct?  Slečna (byla-li to vůbec slečna) napsala nápadníkovi sprostý dopis, že má výslechů a nedůvěry po krk a když je nápadníkovi líto peněz na její lepší život, tak ať táhne k čertu.

Vaše názory jsou rasistické a generalizující. Můj přítel je dokonale naturalizovaný. Vůbec se nepodobá jiným Afričanům, naprosto přijal za své evropské hodnoty a způsob života. Je úplně jiný, než ostatní!

Ano, je možné, že se takový jedinec tu a tam v historii vyskytne. Daleko větší je ovšem pravděpodobnost, že si to jen namlouváte. Pokud člověk přešel do jiné kultury už v dospělosti, jen stěží ji přijme zcela a bez výhrad za vlastní. Nevěříte? Zkuste si představit samu sebe – skutečně byste se v Africe naturalizovala natolik, že byste se s radostí zúčastnila upalování zlodějů a vymítání démonů, manželovi myla nohy, pro své dcery pozvala šikovnou obřezávačku a za zdravím kypící protivnou tchyni beze slůvka odmluvy vykonávala všechny domácí práce? A za jak dlouho byste se naučila chápat a tolerovat, že vás váš eskymácký manžel nabízí k sexuálnímu použití návštěvám?

Samozřejmě, že váš přítel (manžel) je úplně jiný, než ostatní. Každý je úplně jiný, než ostatní. Bojím se ale, že víra v nepatrnost vlivu prvních dvaceti nebo třiceti let na další život člověka je bláhová.

Q (velmi častá): Manžel se odmítá angažovat v jakémkoli vyřizování. Řekl mi, aťmu to vízum nějak zařídím. Pořád tvrdí, jak mě miluje, ale nic pro náš vztah nedělá.

Cizinci (nejen subsaharští Afričané, už jsem takovou stížnost přečetla i od družek Tunisana, Alžířana a Turka) mají často sklon nechávat své evropské manželky, aby za ně všechno obstarávaly. Částečně je to pochopitelné – jsou v neznámém prostředí a manželka se orientuje lépe. Nebezpečí tkví v tom, že něco zařídíte jednou a pak už zařizujete pořád… a pořád… a pořád. Africká, potažmo arabská žena by se s největší pravděpodobností tolik nezapojovala. Muž je jednou muž, dospělý a svéprávný, tak ať se stará. I o své papíry. Pomoc je samozřejmě na místě, ale opravdu jen pomoc. V opačném případě riskujete, že miláček už nikdy nehne prstem, a ještě vám za pár let vyčte, jak ho svou aktivitou ponižujete ("pořád za něj všechno děláte, jako by si to neuměl zařídit sám").

Q: Manželova sestra si mi stěžuje, že jí manžel přestal dávat peníze. Přitom jsem jí vysvětlila, jak je život v Evropě těžký a že peníze nemáme.

Manželovým příbuzným nikdy (!!) nevyprávějte o těžkostech života v Evropě. Nejen, že vám neuvěří (viděli to přece v televizi), ještě získáte pověst nepřejícího lakomce, který jim věší bulíky na nos, aby si připravil půdu k "nicnedávání". O běloších je známo, že příbuzné nectí a bělošky svým manželům brání dávat příbuzným peníze.  Pokud vyslechnete takovou stížnost, jaká je uvedena výše, s pravděpodobností hraničící s jistotou to znamená skryté obvinění, že za vším stojíte vy, a zároveň žádost, abyste s tím "teda sakra něco udělala". Pokud je to manželova sestra starší, není od věci naklonit si ji dárkem.

Q: Přítel mě seznámil se svou sestrou a dvěma mladšími bratry. Myslí to se mnou asi vážně?

Bohužel, pro účely "schvalování nevěsty" jsou sestry a mladší bratři nedůležití. Nejhlavnější kritérium společenské vážnosti je vždycky věk – i vysoký státní činitel ve věku kolem padesátky bude, je-li slušně vychován, projevovat hluboký respekt osmdesátiletému zemědělci. Mladší bratr poslouchá staršího bratra, sestry jsou si také podřízené navzájem. Přitom ještě platí, že sestry jsou (bez ohledu na věk) společensky níže, než bratři. Pokud vás tedy váš milý nepředstavil zrovna strýčkovi, staršímu bratrovi nebo rodičům, není důvod se znepokojovat (ani si dělat naděje).

K otázce stravovacích problémů (které neznám) musím využít zprostředkované zkušenosti. Zde je čerstvý výňatek z úžasného popisu jídelníčku od manželky jistého ne-senegalského Západoafričana:

"Rýže nejčastěji s červenou (občas hnědou, výjimečně zelenou – ale vždy přemaštěnou) omáčkou je nejzdravější a nejvýživnější jídlo na světě.

Dostávám e-maily. A vzkazy.

Od dívek, manželek a matek dětí Afričanů.

Poctivě na všechny odepisuji a přitom ve mně sílí dojem, že je nutně zapotřebí nějaké "vztahové kuchařky", něčeho takového, jako mívala kdysi na svých stránkách Nigeria . Něčeho, jako byly rady pro stolování.

Zde je první výtah z FAQ (často kladených otázek):

Q: "Mám afrického přítele a ráda bych zjistila něco víc o africké kultuře."

A: Termín "africká kultura" je stejně nesmyslný, vlastně ještě nesmyslnější, než termín "evropská kultura". (Panafrikanisté, kamenujte mě.)

Rozdíly mezi Senegalcem a Zambijcem nebo Etiopanem a Jihoafričanem jsou ještě větší, než rozdíly mezi Švédem a Řekem nebo Švýcarem a Rumunem. Jistě, můžete si na hlavu nechat naplést copánky a v batikovaném tričku poskakovat na rytmy reggae, ale dokud nezjistíte aspoň, z jakého kmene váš milovaný pochází, nemáte naději dozvědět se něco o jeho kultuře.

Q: Čekám se svým africkým přítelem už druhé dítě, ale on se pořád nemá k tomu, aby s námi začal trvale žít.

A: Bohužel, pro všechny Afričany bez výjimky platí, že dítě od jiné ženy než od manželky* (tj. od
jakékoli přitelkyně) nemá váhu ani hodnotu legitimního potomka. V afrických podmínkách by se o takové děti staraly babičky nebo tety z otcovy strany, případně by si nemanželské děti vzal k sobě otec poté, co se právoplatně ožení (s nějakou jinou ženou, pochopitelně). Tyhle děti mají skoro vždycky podřízený status, trpí za svůj nemanželský původ a v rodině plní spíš funkci služek nebo sluhů.

V českých podmínkách můžou nemanželské děti, u nichž česká matka uvede otce do rodného listu dítěte, znamenat možnost legálního pobytu v zemi a je naivní myslet si, že k "legalizujícím dětem" bude mít tatínek, kterému třeba ani o nic jiného nešlo, hluboký vztah.

* Pozor: slovo "manželka" znamená v tomto kontextu vždycky jen ženu, s níž muž uzavřel náboženský svatební obřad a jejíž volbu schválila rodina. "Úřední" manželka je v očích muže i společnosti pořád jen pöuhou milenkou.

Q: Můj muž nemá legální práci. Pořád říká, že žádnou nemůže sehnat, a když jo, je hrozně špatně placená.

A: Imigranti, zvlášť ti "neintegrovaní", si často představují, že obvyklý nástupní plat v Evropě, ČR nevyjímaje, je 50.000 čistého za nekvalifikovanou práci. Slušné zaměstnání samozřejmě může sehnat i cizinec (za předpokladu, že je v Česku legálně), zvlášť v Praze.  Potíž je v tom, že s profesním životopisem, do jehož kolonky Pracovní zkušenosti by se dalo napsat tak maximálně "povaleč v Lagosu" a "kuplíř z Václaváku", a do kolonky Jazykové znalosti "pidgin English" nebo "lámaná francouzština" na něj rozhodně nečeká post ředitele banky. Takže jediná možnost je zatnout zuby a pár let vydržet, dokud nezíská dost praxe a doporučení, případně absolvovat nějaké rekvalifikační nebo počítačové a jazykové kursy. (Choť koneckonců taky začínal pracovat 12 hodin každou noc za 8.000 měsíčně, a jestli má dneska šestkrát víc, tak je to jen proto, že vydržel pět let popolézat na žebříčku pracovních pozic u různých firem a kvůli praxi strpět i nížší plat. Dneska je situace o něco lepší, slyšela jsem o případech, kdy Afričan bez praxe a zkušeností začínal v Praze jako skladník s nástupním platem 18.000 Kč.)  

Záleží ovšem na tom, jaké má váš muž představy, protože jestli touží po čtyřiceti tisících čistého (jaké mívají lovci turistů na pražském Václavském náměstí), tak tedy takovou legální práci bez vzdělání a praxe asi nesežene.

Q: Přítel mi zakazuje stýkat se s kamarády. Říká, že ho musím poslouchat, že v Africe žena poslouchá muže.

A: V Africe (kde přece nejste, nebo snad ano?) žena poslouchá své rodiče a starší sourozence. Až když se vdá (!!!), teprve potom se podřizuje svému manželovi.  (Nebo to aspoň šikovně předstírá.) Ne příteli, ne milenci, žádnému cizímu chlapovi, pouze manželovi. A to ještě často dělá jen v případě, že ji její muž dokáže uživit.

Q: Manželův kamarád se oženil v mešitě. Je nějaký rozdíl mezi svatbou tam a na radnici? Mají prý nějakou smlouvu.

A: Samotná svatba v mešitě nebo podle islámského práva není v ČR platná. Ve smlouvě je zanesena výše obvěnění, které ženich vyplatí nevěstě, podmínky, které si oba vymíní (třeba, že nevěsta bude smět studovat nebo sama cestovat) a výše odstupného, které ženich nevěstě vyplatí v případě rozvodu. Svatba na radnici má oproti tomu váhu před našimi úřady, ale pro mnoho Afričanů není morálně závazná (i když má tu výhodu, že legalizuje pobyt v EU).

"Papírové" manželce může muž kdykoli beze stopy zmizet. Jediná (jakás-takás) záruka je afrického přítele dovléci do kostela (mešity), v optimálním případě s ním předtím vůbec nemít pohlavní styk a nechat se před svatbou seznámit s rodinou, tj. především s matkou, otcem a staršími bratry. (Úplně ideální je zajet si před svatbou podívat na manželovu rodinu tam, odkud pochází, ale to samozřejmě není vždycky možné). Rodinu je v každém případě zapotřebí si co nejvíc naklonit, protože jeidně rodina (a přátelé) můžou intervenovat v případě neshod nebo hrozícího rozvodu.

Q: Máme s mužem "oddělený majetek". Znamená to, jak mi manžel říká, že se musíme starat každý sám o sebe?

A: Oddělený majetek nemá nic společného s tím, že tě muž musí živit. To je jeho povinnost za všech okolností. "Živit, napájet a šatit", říká se v Senegalu.  V praxi to znamená, že náklady na domácnost nejsou ženina starost. Stejně tak od něj můžeš chtít (peníze na) šaty, boty, make-up, návštěvu holiče, léky. Naopak, jeho starost nejsou žádné domácí práce. On má právo očekávat, že denně dostane v uklizené domácnosti teplé a dobré jídlo, bude mít vypráno, vyžehleno atd. Jak to zařídíš, je tvoje věc. Pokud pracuješ, pořídíš si služku nebo (s manželovým svolením) pozveš příbuznou, která to za tebe obstará. Jemu není nic do toho, jak to uděláš, tobě není nic do toho, jak on udělá to, že vás zabezpečí… ale udělat to musí, stejně jako ty musíš plnit svoje povinnosti. Pokud tě neuživí, nemá nárok od tebe něco chtít nebo si na něco stěžovat, a pro tebe je to dostatečný důvod k rozvodu. Mladé Afričanky obvykle od mužů, kteří se o ně náležitě nepostarají,  velmi rychle odejdou.

Nevidím důvod, proč by měla evropská žena poskytovat africkému muži africký servis a od něj nechtít ani africký (zajištění rodiny) ani evropský (pomoc v domácnosti, například). Dohodněte se na jednom modelu – buď se podělíte oba o všechny povinnosti, nebo si je rozdělíte. Nedopusťte ale, aby povinnosti byly vaše a práva manželova.

Pokračování: Máj – lásky čas II. a Máj – lásky čas, rady pro méně obvyklé situace

   "Dneska je svět jinačí. Když jsem studovala v Paříži, měla jsem francouzského přítele," povzdechla si paní Binta a dvěma prsty posunula neposlušnou obroučku silných brýlí, sjíždějící po rovném nose. "Ale ani mě nenapadlo, že bych si ho mohla vzít. Nebo že by se to, propána, mohli dozvědět moji rodiče! Tenkrát by to bylo těžké i pro kluka, a já jsem byla holka."

Když do haly, kde jsme spolu seděly, konečně vstoupila Bintina šedesátiletá matka, stočil se hovor jiným směrem: Moctar Diop, jeden ze synovců paní Sy, hodný, pracovitý člověk, je stále ještě svobodný. Odpoledne přijde na návštěvu. Moc rád by mě poznal… a určitě se mi bude líbit.

Časy se změnily. A Moctar není děvče.

Při četbě úvahy, jestli je lepší mít vietnamského, nebo českého manžela , jsem se zamyslela nad tím, jestli bych já sama raději měla českého, nebo senegalského (tedy za předpokladu, že bych toho senegalského ještě neměla a tak vůbec). Politicky korektní a romantickým uším (zde spíše očím) lahodící prohlášení by znělo, že na původu přece nezáleží, hlavní je láska a tak dál.

To je ovšem myšlenka hodná obyvatele Západu 20. a 21. století. Jiné kultury (stejně jako dřív ta naše) se na soužití dvou (případně více) lidí dívají daleko pragmatičtěji a manželství v nich má většinou úplně jiný účel, než splynutí duší a doživotní romantiku.

Ne že by bylo tolik rozdílů mezi muži různých národů, to ne. Rozdíly jsou v tom, co je k nim "přídavkem". Jsem odhodlána strávit zbytek života s Afričanem? Fajn. To taky znamená, že jsem odhodlána strávit zbytek života, ať tak či onak, s jeho rodinou. Jeho rodina (pokud se dostane dost blízko) bude mluvit do domácího hospodaření, do výchovy dětí, do našich vzájemných vztahů. Do manželství se koneckonců budou ustavičně plést i známí z diaspory, ať už v pozitivním, nebo (a to častěji) negativním smyslu. A nad nepochopitelným chováním a projevy toho druhého budeme občas kroutit hlavou oba, protože rozdíly mezi mužem a ženou budou umocněny rozdíly mezi Severem a Jihem.

Přirozeně, pořád bude dost těch, kdo v kulturně (záměrně nepoužívám slovo rasově) smíšená manželství nevěří, a mají k tomu dobré důvody. Na internetových stránkách Seneweb proběhla kdysi diskuse, kde se mimo jiné objevovaly příspěvky jako:

  Jen šest dvojic černo-bílých manželství ze sta společně zestárne. Na začátku je to vždycky láska, ale počase se ukáže, že běloši nevědí nic o věrnosti. Ten rozdíl je věrnost. Musíme myslet především na budoucnost našich dětí. (Pozn.: "kollëre", použité v originálu, neznamená věrnost ve smyslu sexuálním, ale ve smyslu životním – věrnost, solidarita, přátelství, loajalita.)

  Myslím, že na barvě pleti nezáleží. Ale když rodiče jednou řekli ne, už se do toho nemůžeme plést.

  Kdy už přestanete s těma teoriema "všichni jsme lidi", atd? Odkdy vás bílí považujou za lidi? Probuďte se konečně!  Nejsem rasista, ale Afričani dostali nejvíc lekcí v dějinách a pořád nic nepochopili. Pro mě osobně je nepřijatelné, aby si moje dcera nebo syn přivedli bělocha nebo bělošku. Nerozčilujte mě!

  Moji mladé senegalské kamarádky říkají, že vzít si bělocha, Asiata nebo Hispánce umožní jejich dětem mít hezký odstín pleti, bez používání bělidel. Za druhé, běloši jsou ochotni poskytovat finanční pomoc bez ptaní. Za třetí, je tu zvědavost na postelové dovednosti bělocha nebo Hispánce. … Já se nikdy neožením s běloškou, pro peníze nebo pro krásné děti. A kdyby si moje sestra někdy vzala bělocha, do smrti s ní nepromluvím.

  Smíšená manželství, to nejsou jen různé barvy pleti. Co třeba manželství mezi lidmi různých etnik, různých původů? V našich kulturách mnozí praktikují diskriminaci podle kast nebo podle majetnosti. Všichni jsme stvoření Boží,  všichni máme své chyby a kvality. Všichni jsme smíšení, kulturně nebo biologicky.

 Jsem belgicko-senegalská míšenka. Manželství mých rodičů trvá 40 let. Můj otec mluví wolofsky a jí všechna senegalská jídla, nemá rád samotu a bývá obklopen společností jako Afričan. My děti jsme byly vychovány zároveň jako na Západě a zároveň po senegalsku.  Mluvím wolofsky stejně dobře jako moje matka a do Senegalu jezdím, kdykoli mám příležitost. V každé domácnosti jsou problémy. Každý pár musí dělat všechno pro to, aby je překonal.

  Chodila jsem s Anglosasem.  Jeho rodina dělala všechno pro to, aby nás rozdělila – říkali mu, že chci jen míšené děti, že si chci sňatkem s ním společensky polepšit, že voda a olej se nemíchají… Podařilo se jim to. V té době jsme byli oba hodně mladí a naivní. Dneska už vím, že smíšená manželství, až na výjimky, nefungují. Rozdílů je příliš mnoho na to, aby spolu lidé mohli žít dlouho. Jak stárneme, obracíme se ke kořenům, a sdílet život s někým kdo má jiné názory, jiné životní hodnoty, jiné náboženství, zkušenosti a pohled na život, se stává těžším a těžším.

A chtěla bych tedy raději Čecha? Odpověď zní NE. (Taky bych ovšem nechtěla třeba Konžana.)Nechápejte mě, prosím, špatně: to není projev rasismu. Možná bych za vhodného kandidáta na životního partnera (v době, kdy to bylo aktuální) považovala třeba i Čecha (nebo Konžana), vyrostlého v Senegalu. Přinejmenším bychom si mohli, kromě gramatiky, notovat i při sdílení vzpomínek na Krtečka, který se tam vysílal.

Bohužel si ale až příliš dobře pamatuji na krok, který jsem tímto směrem kdysi podnikla… a o tom zase někdy příště.

Koncem loňského a začátkem letošního roku se v médiích s velkou slávou ohlašovalo rozeběhnutí "nového programu pro legální imigraci". Jde prý o záchranu lidských životů a boj s mafií: aby Afričané neumírali na rybářských člunech, bude probíhat jejich legální nábor v zemích původu. 

(Osobně si spíš myslím, že jde o pokus odradit potenciálně úspěšné mořeplavce od jejich snažení – ti, kdo byli vráceni do zemí původu, do nového "programu" být zařazeni nemohou. Utopený nebo vysušený Afričan neznamená pro EU žádné náklady, narozdíl od přeživšího, který ke břehům Španělska dorazí.)

V roce 2006 podepsalo Španělsko s některými africkými státy dohodu o tom, že společnosti jako například McDonalds, Carrefour nebo Vips budou najímat pracovníky přímo v afrických zemích. Senegal je, vedle Gambie, Mali nebo Mauretánie, jednou z nich.

Vládní program navíc počítá se sedmi stovkami česaček jahod, které budou každý rok na tři měsíce doveženy ze Senegalu a poté se znovu vrátí, aby mohly za rok přijet znovu. Pokud si mezitím najdou ve Španělsku legální zaměstnání, mohou zůstat a přidat se ke čtyřiceti tisícům senegalských občanů, kteří už v tomto státě jižní Evropy žijí.

Ostatním zaměstnancům jsou vydávána povolení k pobytu na jeden rok pod podmínkou, že se naučí jazyk, integrují do společnosti a pokud ztratí práci, vrátí se do země původu.

Přitom platí, že Španělsko preferuje najímání vdaných žen, matek rodin, protože předpokládá (po zkušenostech s Maročankami), že ženy a matky se budou chtít vracet k rodinám a dětem. Inu, možné to je. Skutečností ovšem zůstává, že žena, která může svou rodinu bez potíží finančně podporovat, se pravděpodobně dobrovolně nevrátí. Maročanka možná… Ale Senegalka, která se z Evropy vrátí, bude svým okolím i rodinou pravděpodobně považována za hloupou a sobeckou: zahodila šanci na život v Evropě – třeba i ilegální -zahodila naději své rodiny na pravidelný příjem.

V rámci vládního programu v loňském roce dostalo na Apeniny několik set Senegalců, aby tam pracovali jako rybáři, zemědělci, zedníci…

Představa, že by sezónní najímání několika set pracovníků ročně mohlo omezit migraci a zabránit lidem platit přemrštěné částky za podloudné získávání víz nebo místa na rybářských člunech, je směšná. Pod vlivem televizních seriálů a nerealistických zkazek o sladkém životě v Evropě tisíce lidí stále utrácejí rodinné úspory a vypůjčují si na cestu do ráje částky, s nimiž by snadno mohli doma začít vlastní podnikání. S vidinou daleko většího zisku se ale vydávají na cestu, na které mnoho z nich zemře a zanechá svou rodinu v dluzích.

Mnoho lidí posílá na dalekou a nebezpečnou cestu, na jejímž konci má být štěstí, svoje nezletilé děti. Ty pak zůstávají v uprchlických táborech, mnohdy v podmínkách, které mají daleko byť i jen do označení "lidské".

A rodiče, před očima přelud bohaté Evropy, jakou znají z televize, za nic na světě nechtějí svoje děti zpátky.

"Nechci, aby se můj jediný syn, má jediná naděje, vrátil domů."

"Vypůjčila jsem si půl milionu franků, abych svému sedmnáctiletému synovi zaplatila místo na lodi. Musí zůstat ve Španělsku, aby mi pomáhal. Jeho otec zemřel a já mám vysoký tlak."

"Nespím od té odby, co vláda ohlásila, že budou repatriovat nezletilé. Mému synovi je 17. Je tam, aby pomohl svým rodičům! Naše rodina čítá čtyřicet lidí. Jediný, kdo nás živí, je můj bratr v Itálii,  a stát chce přivézt zpátky děti!"

"Nechci ani slyšet o tom, že by se můj šestnáctiletý syn měl vrátit. Kromě Boha je mojí jedinou nadějí. Co by dělal tady? Rybaření už nás neuživí. A syn  už mi poslal 150 Euro, které ušetřil ve Španělsku ze stipendia."

Ani děti samy se k rodičům, jimž budou doma jenom přítěží, vracet nechtějí: "vystudoval jsem práva, ale pro právníky tu nejsou místa. Radši budu v Evropě dělat jakoukoli manuální práci a vydělávat peníze."

V dlouhodobém hledisku se nezaměstnanost v Senegalu snaží řešit také malé úvěrové společnosti, které svým klientům půjčují už kolem 200 Euro na podnikání.

Tuto nabídku ale využívají především ženy. Muži sní o tom, že své rodiny i sebe zabezpečí lépe.

"Mám dva starší bratry, kteří už do Španělska odjeli. Tady jako rybář získám denně osm euro, nebo taky nic. Skutečné peníze, ty můžu vydělat jen v Evropě. Chtěl bych jet za bratry. Chci žít normální život* a pomáhat svým rodičům. Chci si postavit veliký dům a koupit si krásné auto. Aby sousedi věděli, že mám peníze aže jsem v životě něco dokázal. To nejde, pokud zůstanu tady."

* "Normální život" je pro Diopa, jehož slova zveřejnil server Marketplace, to, co vídáme v kýčovitých televizních seriálech typu Beverly Hills nebo Dallas. Až se jednou Diop dostane do Evropy, chycen v sítích legend a snů, zjistí, že realita je úplně jiná. Ale tehdy už bude pozdě.

http://www.iht.com/articles/2007/08/10/europe/spain.php?page=2

http://ipsnews.net/news.asp?idnews=41120

http://www.csmonitor.com/2007/0329/p04s02-woeu.html

http://news.bbc.co.uk/2/hi/africa/6039624.stm 

http://www.independent.co.uk/news/europe/spain-offers-jobs-and-visas-to-fight-illegal-migration-454645.html

http://marketplace.publicradio.org/display/web/2006/11/07/microlending_to_create_jobs_in_senegal/

http://news.sawf.org/Lifestyle/46133.aspx

"Hele, vidíš to zvíře?" upozornila jsem Chotě sedícího na sedadle přede mnou.

Na zasněžené stráni za okénkem autobusu se pohybovala hnědá skvrna.

"Regard, une antilope." ukázal Choť zástupce středoevropské fauny dítěti, aby o nic nepřišlo.

"To není antilopa, to je srnka", opravila jsem ho pedantsky.

"To máš jedno," pravil choť a já jsem si uvědomila, jak relativní je to, co vidíme, ve vztahu k tomu, co si myslíme, že vidíme.

Nahlížíme na svět skrze svá očekávání, své zkušenosti a předpoklady, bez ohledu na to,na co se SKUTEČNĚ díváme.

Tak je možné na stráni nedaleko Brna zahlédnout antilopu, respektuplné nepodání ruky ženě ze strany islámského duchovního považovat za urážku a přítomnost dvou nesezdaných osob opačného pohlaví v jednom vozidle považovat za důkaz cizoložství.

V září minulého roku se v českých médiích objevila zpráva o španělském sirovodíku, který byl nelegálně uložen na několika místech v Abidžanu. Na otravy zemřelo více než deset lidí, přes čtyřicet tisíc osob onemocnělo.

Holandská společnost, která odpad převážela, se letos na podzim dohodla s vládou Pobřeží slonoviny na mimosoudním vyrovnání. Neopoměla zdůraznit, že tím v žádném případě nepřiznává vinu – jen by ráda, z čiré filantropie, pomohla nebohému Pobřeží Slonoviny odstranit ekologické škody a možná i odškodnit rodiny obětí (ty už si ale stěžují, že k nim se žádné peníze nedostaly). Jde o oboustranně výhodnou domluvu: Pobřeží slonoviny získá peníze rychleji, než kdyby čekalo na soud a Trafiguře nehrozí sankce za nezákonné nakládání s jedy. Její zaměstnanci už byli propuštěni z abidžanského vězení.

Snaha mezinárodních společenství, Organizace africké jednoty a ekologických organizací se zatím rozhodně nedá nazvat úspěšnou a obchod s toxickým odpadem se pořád ještě vyplatí. Za posledních třicet let se toho příliš nezměnilo – poplatky za skladování odpadu jsou v rozvojových zemích až tisíckrát nižší, než cena za stejnou službu na Západě. A pokud se nepodaří dosáhnout dohody, je vždycky možné "zboží" někde "zapomenout".

Na středoamerické haitské pláže bylo  v roce 1984 bez jakéhokoli zajištění vyloženo na tři tisíce tun dioxinů, kadmia a arzeniku poté, co se loď Khian Sea tento extrémně toxický náklad pokoušela neúspěšně vyložit ve dvanácti zemích. Když i Haiti odmítlo, námořníci třetinu nákladu vyložili v noci na pláže a zbytku se zbavili na otevřeném moři.

V roce 1988 uložil Gianfranco Rafaelli, zástupce americké společnost Calbert Brothers přes 3500 tun toxického odpadu v Nigérii; pronajal od tamního majitele pozemků Sundaye Nany část jeho půdy za sto dolarů měsíčně pro sklad "stavebního materiálu". Tam pak deponoval 8000 sudů polychlorovaných bifenylsulfátů (PCBS), methylmelaminu, dimethyl ethyl-acetátu,  formaldehydu a dalších nebezpečných látek.

Společnost Calbert Brothers byla v oblasti likvidace toxických odpadů dlouho považována za úspěšnou: později se ukázalo, že k obelstění amerických úřadů používali originální triky, jako například označování sudů s toxickým odpadem nálepkou humanitární pomoci USAID – tak vyvezla tisíce tun jedovatých látek například do Zimbabwe.

Na  pultech zambijských obchodů se na začátku devadesátých let objevilo radioaktivní hovězí maso z východní Evropy – na skutečnost poukázal list Times of Zambia, bohužel až po několika měsících. V okolí Lusaky se nicméně více než deset let v rezivějících sudech povalo přes sto tun pesticidů. Stupeň kontaminace podzemních vod není znám dodneška.

V padesátých letech se celosvětová produkce toxických odpadů odhadovala na pět milionů tun ročně. Počátkem osmdesátých let už to bylo tři sta milionů tun.  Stejně narostla potřeba těchto odpadů se zbavovat.

Přísné předpisy ohledně nakládání s jedovatými látkami v Evropě  a Americe s sebou přinesly vysoké ceny a zároveň i rozvoj lukrativního odvětví mezinárodního obchodu.

Už od sedmdesátých let 20. století se objevují případy nezákonného obchodování s jedovatými odpady mezi africkými zeměmi a společnostmi z Francie, USA, SSSR, Švýcarska, Itálie a Británie.

Chudší země – vlády nebo jednotlivci – na podobné obchody přistupují buď proto, že nemají na vybranou, proto, že krátkodobé zisky jsou (z hlediska jednotlivců) rychlé a vysoké nebo proto. že jsou lživě informováni o pravé povaze skladovaného materiálu.

Nejčastější příčinou těchto obchodů je snaha ušetřit na jedné straně a naléhavá potřeba finančních prostředků nebo pouhá vidina vysokého bezpracného výdělku na straně druhé.

Pod tlakem aktuálních ekonomických potíží jako je nemožnost splácet dluhy, občanská válka, upadající zahraniční obchod nebo jen žalostný stav státní pokladny, nechávají se vlády některých afrických zemí oslnit momentálním potenciálním ziskem takového obchodu, který – vyčíslen ve tvrdé měně – ledaskdy převyšuje celý hrubý domácí produkt země.  Potíž je v tom, že likvidace ekologických havárií jsou ještě mnohem dražší.

Neoficiální zdroje mluví o tom, že pokud jsou dohody mezivládní, nemívá ten slabší z partnerů mnohdy možnost volby: uložení jedovatého nebo radioaktivního odpadu je podmínkou pro nezbytnou zahraniční podporu vlády, humanitární pomoc, odložení splátek půjčky nebo poskytnutí půjčky nové.

Benin v roce 1988 podepsal s Francií bilaterální dohodu o tom, že Francie poskytne přiměřenou zálohu a bude poskytovat Beninu po třicet let ekonomickou spolupráci za to, že se Benin stane skladištěm francouzského toxického a radioaktivního odpadu. Dovoz odpadu se v tomto případě stal podmínkou samotné  existence Beninu, na Francii ekonomicky i obchodně zcela závislého. Tato smlouva byla později oficiálně zrušena pro veliký odpor veřejnosti, ale dovoz jaderného odpadu z Francie do Beninu prokazatelně probíhal a možná ještě probíhá. (Pokud jde o Benin, není to jeho první případ: před Francouzi do země dováželi nukleární odpad Rusové.)

Občanská válka v Somálsku a následný hladomor mezi lety 1989 a 1992 umožnil švýcarským a italským společnostem podepsat s jednou z válčících stran smlouvy o ukládání toxického a jaderného odpadu. Kromě hladomoru se Somálsko muselo potýkat ještě s kontaminací v zemi vzácných zdrojů pitné vody.

Dnes,  po tsunami, v Somálsku narůstá počet lidí postižených nádorovým onemocněním, chorobami kůže a vnitřním krvácením; vlna totiž rozbila barely, v nichž bylo mnoho tun toxického a radioaktivního odpadu uloženo v moři při pobřeží. Obsah těchto schránek se dostal do země a kontaminoval půdu i vodu.

Bazilejský protokol a dohody Organizace africké jednoty sice dovoz toxického odpadu do Afriky zakázaly, ale nakonec jsou porušovány samými signatáři – Somálsko, Nigérie, Benin nebo Zimbabwe jsou jen některými z těch, kdo odpady dovážejí i nadále.

Většina případů špinavého obchodu s odpady se pravděpodobně nikdy na veřejnost nedostane. A i když se o nich lidé dozvědí, nezabrání to pozdějšímu "zametení pod kobereček" – viz případ Holanďanů v Abidžanu.